Legendy temnot
Kapitola 5.

Autor: Darth Sarthannus

---

Dmeirovi výšky nevadily. Tedy v zásadě. Pokud byl v kokpitu hvězdného plavidla nebo v kabině ať už otevřeného, nebo zavřeného speederu, dokázal se ovládnout, nevadilo mu to. Když ovšem mezi sebou a nekonečnou hlubinou neměl nic krom zrezivělé mřížkové podlahy prastarého požárního schodiště, bylo to jiné.
Zatraceně jiné.
Amennis se nahnul přes okraj zábradlí a opatrně se podíval dolů. V dlouhé zácpě stojící přeplněné náklaďáky vydechovaly k obloze oblaka šedých zplodin z přehřívaných repulzarů a vzájemně se předháněly v hlasitosti a modulaci troubení, aniž by to jakkoliv pomáhalo.
Náhle se zvednuvší vítr zacloumal celou ocelovou konstrukcí. Dmeir zařval a křečovitě se chytil zábradlí – musel vynaložit celou svou vůli, aby se závratí nepozvracel.
„Kur...“
Co tady vlastně dělám, ptal se sám sebe, zatímco se hlubokými nádechy snažil zklidnit žaludek. Jak se to všechno semlelo...

* * *

Po té, co se Verdenthovi podařilo odchytit taxi a spolu s dívkou zamířit směrem do centra, Dmeir s Hewronem na ulici osaměli. Bylo vlahé dopoledne, slunce se dralo nad nízké budovy městských doků a pomalu rozehřívalo i špinavou, údržbářským olejem a vazelínou páchnoucí uličku.
„Spěcháš, nebo nevíš co s časem?“ nadhodil Dmeir po chvilce ticha. „Znám tady opodál výbornou putyku U Astrákova demižónu, maj tam biliár a Corelianskej ležák, co ty na to?“
Vrah se na pilota otočil, přeměřil ho studenýma očima. „Nemám sebemenší zájem poznat nějaké zdejší oslizlé shromaždiště spodiny, tím spíš ne s tebou, hochu. Teď odejdu, ty se otočíš a půjdeš přesně na opačnou stranu. A budeš se modlit, abychom se už nikdy nesetkali. Vyjádřil jsem se dost jasně?“
„Tak si polib,“ mávl Amennis rukou a aniž vyčkal na zabijákovu reakci, vyrazil spěšnou chůzí k nejbližší zastávce aerobusu. Když se po chvilce přece jenom otočil, na chodníku už nikdo nestál.
Než transport dorazil, minulo bezmála třičtvrtě hodiny, které republikový pilot strávil v příjemné společnosti dvou užvaněných twi’leckých turistek; jednoho zádumčivého opravářského droida; tří ničím nezajímavých a viditelně těžkou kocovinu prožívajících Sullustanů – opírali se jeden o druhého, kymáceli se ze strany na stranu a mlčeli; a jednoho mechanika subtilního charakteru, o němž si Dmeir zprvu myslel, že hledá v kapse zapadlý čtvrťák, když ovšem hledání trvalo bezmála čtvrt hodiny, dospěl pilot k mnohem pravděpodobnějšímu závěru a velice rychle se přesunul na opačnou stranu nástupiště.
Než se konečně dostal domů, musel Dmeir ještě dvakrát přesedat – poprvé kvůli zácpě a podruhé proto, že řidič linkového vozidla si odskočil na veřejnou toaletu, nedbaje vyvěšené varovné cedulky, a už se nevrátil. Když konečně stanul u vchodu do jednoho ze starých, ocelobetonových bloků a lovil po kapsách vstupní datakartu, byl unavený jako po celodenní službě.
Pár kroků po močí smrdící chodbě a už se vezl výtahem do čtyřistadvanáctého patra, kde bytoval. Vystoupil z kabinky a málem vrazil do jediné osoby, kterou ze srdce doufal, že nepotká.
Lerma Notkaliová, sedmdesátiletá Fallenka s důchodem a nepředstavitelně uřvanými vnoučaty, která měla vskutku nemilý zvyk přijet na návštěvu vždycky, když Dmeir vyspával kocovinu, na něj vycenila řídké zuby a potřásla copem šedivých vlasů.
„Hele, milej pan soused,“ zaskřehotala stařena na uvítanou. „Vás už sem neviděla dlouho...“
„Zdravím,“ pokusil se pilot vloudit do hlasu špetku uctivosti. Bez úspěchu.
„Ale když vy taky pořád někde ste, na návštěvu nepřídete... Na kafe taky ne... To pořád děláte u těch vydřiduchů? Co to tam máte za práci, že ani doma nejste? Furt jenom někde lítáte, Devish aby vás hledal...“
„Jsem u Shellom Corporations,“ obešel Amennis Fallenku a vsunul do datakartu do zámku na svých dveřích. „A co tam dělám, po tom vám vážně nic není.“
„Není, není,“ zašermovala Notkaliová rukama. „Jsou to beztak všechno jen pancharti a banda zlodějská... Zařídit transport, to jo... Ale že přitom sedřou jednoho z kůže, to už je nezajímá... Já vám řeknu, nedávno jsem jela na dovolenou, dcera mi jí koupila, na rekreační pobyt na Spiře a mohla jsem si vybrat mezi tou vaší Shellom Corporations a Daalek Toursem. A...“
„Někdy jindy,“ pocítil Dmeir náhle strašlivou únavu a sotva se ubránil zívnutí.
Zámek dveří cvakl a otevřel se.
„Počkejte přece!“ chytila ho stařena za rukáv. „Byli tady nějací chlapi... Ptali se po vás, tak jsem jim řekla, že jste na cestách. Říkali, že jsou od nějakýho Bronwala a že je to váš dobrej známej, tak abyste si na něj ráčil vzpomenout... A že prej se pozdějc zastavěj, aby s váma probrali ňáký tentononc... Obchodní záležitostě.“
Pilot ztuhl v půli kroku, únava z něj spadla jako mávnutím kouzelného proutku.
„Od,“ odkašlal si Dmeir pomalu, „od koho že přišli?“
„Dyť řikám, od ňákýho Bronwala. Fakt nutně vás potřebovali vidět.“
„Díky,“ přibouchl pilot dveře. „Kdyby sem přišli znovu, nebyl jsem tu.“
Už první pohled do předsíně mu potvrdil, čeho se celou dobu bál – pánové rozhodně nepřišli na pouhou zdvořilostní návštěvu a neomezili se jen konversaci s otravnou sousedkou. Šatník s vytrhanými veřejemi a po zemi se válející změť oblečení, spolu s botami a střepy z rozbitého zrcadla to dokonale potvrzovala.
Vstoupil do obýváku. A vycedil mezi zuby nejsprostší nadávku, jaká ho v tu chvíli napadla.
Z rozbitého okna dovnitř proudil chladný vzduch, hýbal zpola strženou černou žaluzií, povlával vytrhanými stránkami zničených knih. Z dvojice kdysi vkusných, kůží potažených křesel, prořezanými otvory vyhřezával ven polstrovaný vnitřek. Z gauče nejinak. Projekční přijímač za dva tisíce kreditů ležel na podlaze, všechna ohniska roztřískaná tupým předmětem. Ulomená trubka ležela opodál.
Dmeir zaskřípal zuby a přešel místnost ke zdi mezi obývákem a ložnicí. Vztáhl ruku a přejel po tapetované, hladké stěně v místech, kde visíval obraz známého umělce, jistého Marcuse z Darsie. Jeho díla proslula hlavně dvěma aspekty – buď naprostou originalitou a neopakovatelnou nápaditostí, anebo byla neskutečně směšná. Jedno se ovšem dalo volně zaměnit s druhým – Marcus kreslil akty.
Hologram se zavlnil a odhalil nevelkou, do této chvíle zcela neznatelnou schránku. Obchodní partneři na ni dozajista nepřišli; blaster, dva zásobníky a kredit karta s hotovostí byly na svém místě. Dmeir všechno shrábnul a chystal se odejít, když se dveře otřásly pod tupým úderem. A znovu. Tak prudce, až povyjely ze zdi.
„No do prdele, to už snad neni pravda,“ promluvil zřetelně a nahlas.
Jsem to taky imbecil, napadlo Dmeira, zatímco se horečně pokoušel nacpat do zbraně zásobník. Mohlo mě to napadnout. Ta úplatná mrcha jim hodila echo, museli čekat někde poblíž, ne-li rovnou u ní...
Další rána. Hydraulika dveří zaúpěla. Kvílení kovu doprovodilo cvaknutí konečně zapadnuvšího zásobníku.
Tak fajn, hochu. Jenom klid, přinutil se pilot racionálně uvažovat. Už jsi byl v horších situacích.
Zběžný pohled po místnosti. Gauč a křesla jako krytí pro případnou přestřelku okamžitě vyloučil. Zbývala ložnice. A okno. Okno...
Vyrazil. Přesně v okamžiku, kdy dveře s rachotem vypadly ze zdi. Ozval se dupot, křikly ostré hlasy. Dmeir nezaváhal. Skokem střemhlav se vrhl z okna, strhávaje s sebou nebohou žaluzii a nechávaje na čnících střepech cáry bundy a krev.
Zachytit se kovového zábradlí starého požárního schodiště se mu povedlo jen zázrakem.
Vyhrabal se na nohy právě v momentě, kdy se z okna vynořila hlaveň blasterové pušky. Rozběhl se dolů po schodech, kolem uší mu svištěly střely. Dávná konstrukce duněla a povážlivě se otřásala pod dopady jeho kroků. Pouze jeho – nešli za ním. Pilota nejdřív napadlo, že nedůvěřovali stabilitě starého zařízení, a na tváři mu vykvetl samolibý úsměv. Zmizel vzápětí.
Schodiště nikam nevedlo. Končilo ze všech stran uzavřenou podlážkou, odkud se dalo jít pouze vzhůru. Kdysi tu asi býval průchod dovnitř budovy, ale ten byl před lety zrušen; z ocelobetonové zdi nevystupovala ani spára.
Byl v pasti.

* * *

Skřípnutí.
Dmeir okamžitě střelil očima nahoru. A skokem se vrhl stranou. Ocelové mřížkování vzápětí roztrhaly střely. Pilot heknul, jak se při dopadu udeřil do žeber, a leže na boku vypálil vzhůru na schody. Třikrát. Mířil vysoko. Hrdelní skřek mu potvrdil, že neminul.
Vyskočil na nohy a vyběhl na vyšší úroveň. A překvapeně pohlédl na na zádech ležícího Trandoshana ve špinavě žluté kombinéze, kterou již prosakovala zelenkavá krev. Dmeir musel přiznat, že ještěra jistou měrou obdivuje – ačkoliv kolohnát musel vážit hodně přes metrák, dokázal se neslyšně dostat až skoro k němu. Přiznal to. A namířil mu blaster na hlavu.
Cvaknutí.
Zbraň se zasekla. A Dmeir zaklel. Velice, velice ošklivě. A Trandoshan sebou náhle škubl, zaryl spáry do mřížoví, zachrčel bolestí a s vyceněnými zuby se na něj vrhl. Kvůli do masa roztrhané hrudi však zoufale pomalu. Pilot by se mu bez obtíží vyhnul, kdyby se ovšem v ten samý okamžik požární schodiště prudce neotřáslo a dolů nedopadl ten druhý z reptiloidů. S karabinou v pohotovosti.
Nezaváhal ani na vteřinku. Dmeir taky ne.
Uchopil letícího ještěra a použil ho jako živý štít před blasterovou palbou. Těžké tělo jím smýklo, srazilo ho ze schodů. Nový otřes doprovodilo zaúpění namáhaných podpěr. A suché křupnutí, jako když zlomí větev.
Dmeir zaúpěl a ignoruje pulzující bolest v boku se vysmekl zpod mrtvého těla.
Skokem byl u zábradlí. Pohled dolů.
Bafající frachťáky se dávaly zvolna do pohybu, zácpa se rozpadala.
A kníratý udělal něco, o čem by si byl v životě nepomyslel, že je toho schopen.
Přehoupl se přes zábradlí a se strašlivým výkřikem skočil.
V uších svištící vítr, kvapem se blížící povrch vzdušného tahače. Celý připojený přívěs a nákladový prostor přepravního vznášedla pokrýval jen povlak z relativně tenké umělé hmoty. Dmeir ho prorazil vlastním tělem. Strašlivá rána, až zalehlo v uších, a zvednuvší se oblaka něčeho jiskřivého s nádechem do modra a zlata.
Koření, uvědomil si pilot a prudce kýchnul – mraky popuzeně zavířily. Selpriové koření.
Pokusil se zvednout na nohy. Přes žebra a páteř mu okamžitě prolétla taková vlna bolesti, že zařval a sklouzl zase zpátky do rozbité kóje. Do nohou mu sklouzla slabost, oči se klížily.
Než upadl do spánku beze snů, uviděl ještě nepravidelnou dírou ve stropním krytu an druhý ještěr seskočil na nejnižší úroveň podlaží a strhl celou vetchou konstrukci do hlubin.
Dmeir se škodolibě usmál, zvrátil oči v sloup a omdlel.

* * *

Allean Tesher vyndal z kapsy datapad a s povzdechem ho zasunul do registračního portu na odřené lavici. Pokud dobře počítal, tohle měla být v pořadí šestá hodina Etikety a povšechných společenských věd od začátku třetího ročníku, které se účastnil. I to stačilo, aby si ji stačil dokonale znechutit. Jako ostatně všichni.
„Na co ty kyselý ksichty, Vnímači?“
Zvedl hlavu a podíval se do tváře stejně starého teenagera s krátkými černými vlasy, vyčesanými vzhůru jako ježčí bodliny. Měl na sobě černou cvičební tuniku a byl cítit potem – zřejmě šel rovnou z hodiny šermu.
„Těšim se na to, až bych brečel.“
S Dironem Zaffodem se přátelil už od přípravky a byl to vlastně jediný důvod proč na Etiketu pravidelně docházel – když si na začátku semestru sestavovali rozvrh, shodli se jen na této jediné hodině. Jen kvůli tomu se na ni těšil. Občas.
„Kdepak je zas ta kráva?“ rozhlédl se Diron po různě velikých hloučcích štěbetajících padawanek. „Viděl jsi tu Mildren? Potřebuju si vyvenčit jazyk...“
„Jdi ode mě dál,“ odsunul se Allean s předstíraným strachem do bezpečné vzdálenosti, „seš jak nadrženej čokl. Zahlíd jsem jí s Yannou a Tess. Šli směrem k automatům.“
„K automatům?“ ohrnul černovlasý pihovatý nos a podíval se ke dveřím. „Že můžou tu hnědou břečku pořád pít... Závislá na kafi, pche. Slyšels, co tuhle řekla o Rubínovým Blielu?“
Allean si povzdechl. Už zase. Jeho přítel, ať už tvrdil, co chtěl, byl do učednice Radní Gellany zamilován až po uši; byl to ovšem ten druh lásky, kdy slova dalekonásobně přesahovala nejsmělejší možnosti. A kdy lásku cítila jen jedna ze stran. Což chlapci ovšem nebránilo v tom, aby o ní donekonečna polemizoval kdekoliv a s kýmkoliv. Allean tyhle jeho stavy nenáviděl.
„Jo, to jsem slyšel,“ pokusil se ho hnědovlasý odradit od dalšího pokračování. „Nejmíň třicetkrát.“
„Prej odpad z kafe! Taková pitomost! Odpad! Slyšels už někdy něco podobnýho?“
Učedník neuznal za nutné odpovědět.
„Já jí prostě nechápu... Pije kafe, kouří... Vážně, kdybych jí to stokrát neříkal. Zabije tě to. Ničíš si zdraví, tak toho nech. Ale to ona ne...“
Allean si povzdechl. A rozlétl se myšlenkami a očima někam stranou od dotěrného elementu. Za velkými okny jasně zářící slunce se pomalu dotýkalo špičky pravé z meditačních věží – bylo před jedenáctou; ve třídě panoval čilý ruch – hloučky studentů obojího pohlaví posedávaly různě po lavicích a bavily se mezi sebou o nejrůznějších všednostech; za dveřmi vnímal procházející rytíře, padawany. Každý emanoval v Síle svou vlastní melodií. Na chvíli se do nich zaposlouchal.
A všiml si jedné, která ho okamžitě upoutala. Byla zvláštní. Podobala se mistrovské, ale byla jakoby stále ještě neprobuzená, dřímající. Ale tak spletitá a krásná, že mu to vzalo dech.
Tím spíše, že ji tu nikdy nezahlédl.
A pak vešla do třídy. Jako matné stříbro zbarvené vlasy měla svázané do ohonu, jemné tvářičce dominoval malý nosík a nádherná temná modř očí, připomínající večerní nebe. Zastavila se u prvních lavic, v rukou si přendavala datakartu, na tváři lehoučký úsměv. Nikoliv nervózní, naopak. Klidný, vyrovnaný úsměv někoho kdo se těší na to, co přijde a nemá z toho ani trochu obavy.
„Viděls ji tu někdy?“ naklonil se Allean k Dironovi.
„Ne,“ natáhl černovlasý krk, „neviděl. Docela kočka, ne?“
„Jo,“ přitakal padawan omámeně, skoro šeptem, „to teda jo.“
Ozval se dupot a do třídy vběhla trojice padawanek, úzce následovaná vysokou postavou v indigovém odění. Oba chlapci vyletěli na nohy, jakoby do nich střelil. Protože ta postava ani zdaleka nepřipomínala subtilního bothanského kantora Tethu Moliena.
„Co ten tady do hajzlu dělá?“ procedila Mildren, která se tak-tak stihla dostat do lavice. „Neměl bejt dávno zahrabanej někde na Proteriku?“
„Měl. Asi ho stáhli zpátky.“
Příchozí byl vysoký, urostlý a dobře stavěný. Odložil si štos listin na pracovní stůl, sepnul čtyři hlavové ocasy elastickou čelenkou a přejel třídu pohledem. Mrazivým pohledem černou páskou zakrytých, slepých očí.
„Mé jméno je Ethiard Felvre,“ promluvil stroze, jeho hlas zněl velitelsky. „Budu zástupcem vašeho vyučujícího až do konce semestru, než se nalezne nový kandidát.“
„No to si dělá ze mě prdel,“ obrátil v pozoru vyšponovaný Zaffod oči v sloup. „A já si tuhle hodinu vybral kvůli tomu, že se budu zašívat...“
„Nicméně,“ pokračoval starý Twi’lek nezměněným tónem, „vzhledem ke skutečnosti, že spolu strávíme nějaký čas, rád bych, abychom si zpočátku ujasnili několikero věcí. Nehodlám pokračovat ve stylu výuky, jakou praktikoval můj drahý přítel Molien a jíž jsem vždy shledával poněkud... Neefektivní. Nyní se posaďte.“
„Co je s mistrem Molienem?“
„Kdopak se to ptá? Jméno, pověřený dohlížitel. Ať se trochu sblížíme.“
„Mildren, padawan radní Gellany.“
„Tak tedy, Mildren, padawanko radní Gellany,“ obrátil k ní Felvre svůj pohled. Allean jakoby ucítil jak se o lavici vedle něj, kde dívka stála, zřetelně ochladilo. A pocítila to zjevně i ona. Vždy sebejistý a uštěpačný obličej pobledl, oči se zaryly do lavice. „zde máš svou odpověď – je mrtvý. To sis nemyslela, že?“
Zlatovláska ještě pobledla a horlivě zakroutila hlavou. I z tváří několika ostatních zřetelně ubylo barvy.
„Zemřel pro své ideály, nutno podotknout. Někdo říká, že žádná smrt není zbytečná. Osobně se s tím neztotožňuji. Protože ta jeho zbytečná byla. S šílencem s odjištěným plazmovým granátem v ruce se nevyjednává, ten se likviduje. Teď už to Tetha ví. Bohužel pozdě.“
„Málo drsný,“ naklonil se Diron k Alleanovi tak, aby to nikdo neviděl, „ten chlap má komplexy masovýho vraha. Se už úplně třesu na ty hodiny...“
Padawan jen stěží zadusil smích.
„Ah a ještě jednu věc bych rád podotkl,“ spustil Felvre pohled z Mildreny, která s obrovskou úlevou klesla zpátky do lavice, a přehlédl znovu celou místnost, „kdokoliv bude chtít mluvit, zvedne ruku a požádá o dovolení. Pakliže ne, vyvodím z toho nepříjemnosti. Nepříjemnosti pro něho, samozřejmě.“
„Paráda,“ konstatoval pro změnu Allean. „Ten to má na háku. Rozděl a panuj.“
„Ten snad má osinu v prdeli,“ pocítil Diron potřebu mu sekundovat, „nebo co. Sem slyšel, že je to Velitel Bdělý stráže. Ty teda musej dostávat slušný kotle, dyž je furt jak Calderianská vosa.“
Nezvyklé ticho si uvědomili oba zároveň. A oba ztuhli, jakoby je zalil do mramoru. Celá třída, včetně Felvrea na ně upírala oči. Allean si v duchu povzdechl, Diron se strašlivě zpotil.
„Tesher, Zaffod, předpokládám,“ promluvil pomalu a hrozivě Twi’lek. „Nechcete se s námi podělit o to, co jste právě povídali? Nemýlím-li se, bude to něco skutečně interesujícího pro obě strany. Vztyk.“
„No... My jsme právě... Nic... Tedy...“ zesinal černovlasý, Allean si všiml, že se mu roztřásly ruce. „Nic o vás... Vážně...“
„Nu, jen mluvte,“ vybídl ho indigově oděný tiše. „Zopakujte mi to.“
„To byste vážně...“
„Řekl jsem mluvte.“
„Tedy... Já-já... Říkal jsem, že jste velitel... Bdělé Stráže... Tedy... A že se všichni v té jednotce... musí cítit opravdu hrozně... Protože... No...“
Felvre si založil ruce na hrudi a pohodlně se opřel do křesla. „Protože?“ zopakoval bez známky pohnutí.
„Protože jste... Jako...“ Diron vypadal, že se každou chvíli složí. „Calderianská vosa. S osinou v tom... No...“
„V prdeli?“ zeptal se mistr Jedi, aniž hnul brvou. Ovšem Alleanovi se zazdálo, že mu koutky úst škubl neznatelný, pobavený úsměv. „Calderianská vosa s osinou v prdeli. Jak barvité. Po hodině přijdete za mnou. Rád si s vámi pohovořím.“
Zaffod se doslova zřítil na své místo, v bezkrevné, zpocené tváři výraz naprostého zhroucení.
Twi’lek se otočil na Teshera, upřel na něj pohled. „Co jste říkal vy?“
„Řekl jsem,“ neuhnul učedník očima a potlačil tísnivý pocit, který mu náhle sevřel útroby. „Že to tady máte na háku. Rozděl a panuj. To je všechno.“
Starý mistr Jedi pomalu kývl. A usmál se. Tentokrát doopravdy.
„Dobře,“ vyslovil po chvíli, o poznání vlídněji. „Posaď se.“
Máš odvahu, chlapče, ozval se mu v hlavě cizí hlas. Ale samotná odvaha nestačí.
Allean se překvapeně rozhlédl po ostatních – všichni se starali sami o sebe, nikdo nedával najevo ani náznakem, že by to slyšel. Krom ní. Stála teď vedle projekční tabule, ruce založené v klíně, a dívala se střídavě na Ethiarda a něj. Zachytil její pohled. Usmála se. Usmál se taky.
„A jako poslední věc,“ odložil Felvre chvíli studované lejstro, „než začneme, mám milou povinnost vám představit vaši novou, nastupující spolužačku.“
Pokynul šedovlásce, která vystoupila do popředí.
„Učednici vám jistě známého mistra Verdentha, Kerminu Ath Rew.“
Třídou padawanů to překvapeně zašumělo, Allean si dobře všiml jak sebou Mildren trhla.
„Posaď se vedle... Ano, vedle Teshera. Zaffod se přesune o lavici dopředu. Vy dva kolektivně sedět nebudete. Nuže... Přeskočme probíranou látku a dostaňme se k praxi. Kdo z vás mi poví jak se zachovat v následující situaci: Máte meč, vzduch okolo vás se naplňuje toxickým plynem, jste v přijímací místnosti, kamžto jste byli pozváni k vyjednání míru, na lodi nepřítele, který má k dispozici vlastní armádu a nezaváhá ji použít. Jak budete postupovat? Dejme tomu... Ale ano, Qui-Gon Jinn! Předstupte a mluvte. Vám ostatním doporučuji poslouchat, třeba právě vám se to bude jednou hodit...“

* * *

„Ahoj,“ nabídl jí ruku, když se posadila. „Už jsme se v podstatě seznámili...“
Přijala ji. „Těší mě. A taky ti gratuluju, udělals na něj dobrý dojem. Z toho, co jsem zahlédla, se to mnoha nepodařilo.“
„Zahlédla?“ zpozorněl. „Chceš říct, že ses mu podívala...“
„Nebylo to těžké. Když s tebou mluvil, otevřel se. Neodolala jsem pokušení. Jestli můžeš, tak mu to, prosím, neříkej, nebyl by z toho asi moc šťastný.“
Allean stěží potlačil údiv. Ta šedovlasá dívka, která ho sledovala očima jako nejprůzračnější tmavé safíry, se dokázala bez jakékoliv námahy podívat do myšlenek jednomu z nejmocnějších členů Řádu, aniž mu vůbec dala příležitost si toho všimnout. Učedník nepochyboval, že něco takového by dokázal pouze někdo z Rady a to ještě po předchozí přípravě. Ať už to udělala jakkoliv, byla ta padawanka dozajista mnohem víc, než se zdála být. A o to víc ho zaujala.
„Už mě můžeš pustit,“ připomněla se mu.
„Co...? Jo, jasně,“ Allean ucítil jak rudne. „Promiň. To jenom... Jak jsi to dokázala?“
„Bylo to špatně?“ zvedla rozpačitě obočí. „Ještě úplně nezvládám zdejší etiketu...“
„Ne, o to nejde, ale... Bylo to... Naprosto neuvěřitelný.“
„Nevím sice o čem se bavíte,“ naklonila se k nim přes uličku Mildren, bedlivě sledující potícího se Jinna, který pod Felvrovými dotazy viditelně ztrácel pevnou půdu pod nohama, „ale pro mě je neuvěřitelná jenom skutečnost, že si Verdenth konečně vybral učedníka. Můžeš mi vysvětlit jednu věc? Jak je možný, že tě zařadili do třeťáku, když podle všeho máš mít minimální výcvik?“

* * *

V pokoji byla tma, z pootevřeného okna dovnitř proudil svěží, čistý vzduch. Voněl deštěm.
„Tak ještě jednou,“ protřel si na pohovce sedící Verdenth oči. „Naposledy si to zopakujeme...“
Naproti němu, o hranu nevysokého stolku opřená Kermina tlumeně zaúpěla. „Opakovala jsem to už stokrát. Nemůžeme s tím přestat?“
„Ne, dokud nebudu mít jistotu, že nic z toho nezapomeneš. Po sto prvé, poslouchám.“
„A jaký to má vůbec smysl? Proč jim prostě nemůžu říct pravdu?“
„Proč?“ zopakoval černý ostře. „Řeknu ti proč. Protože by nevěřili. Ale to by nestačilo; pokud bych jim to řekl, začali by pochybovat, dostali by strach. A strach plodí jen zlo. Možná že ti nezaujatí, nezkažení... ti by to možná přijali. Ale Rawnyold drží po mistru Yodovi nejvlivnější křeslo. A on by to nedovolil.“
„Chápu. Rhowan. Oni se bojí, že jsem... Nebezpečná. Že bych mohla narušit chod věcí. Ale vždyť oni mohou skrze Sílu chápat a vidět věci takové, jaké jsou. Proč mi potom nemohou uvěřit?“
„Nevím,“ sklonil muž hlavu. „Dřív tomu tak bývalo. Za starých časů byla vůbec spousta věcí jinak. Tehdy bych se s tím přijít nebál. Protože tenkrát ať už... I když jejich strach byl stejný, měli vůli s ním bojovat. A to tisíckrát víc. Ale dnes... Všechno je mnohem komplikovanější. Protože oni nepřijmou pravdu, dokud ji neuvidí stát přímo před sebou. A to už bude pozdě.“
Dívka k němu zvedla temně modré oči, nervózně si skousla spodní ret.
„Já... Tehdy jsem se na to nezeptala, ale... Vy ho znáte, že je to tak? Znáte Rhowana, věděl jste, co udělá, dokážete ho předvídat. Jak je to možné?“
Verdenth zvedl tvář, nezvykle vážnou. Nepromluvil, jen na ní pohlédl. Ve tmě pokoje zableskly jeho tmavé oči. Ale nebyly stejné, jaké znala. Proudil z nich chlad, zažírající se pod kůži tisícem ledových jehliček strachu, sálala z nich bezcitná, krutá povýšenost.
Kermině se zazdálo, jakoby se vzduch najednou zachvěl, leč nezalekla se, neuhnula jeho zraku. A tu se jí zdálo, že vidí záři ohňů, desítky postav, tancujících v ohromné, neskutečné radosti kolem, že slyší jejich zpěv a smích. Náhle se celý obraz rozmazal a odhalil jí Tisícileté město. Ale jiné – v jeho středu se tyčila obrovská, nepravidelně stupňovitá, až těsně pod černé nebe sahající stavba, zlověstně čnící nad okolní budovy jako číhající dravec. Výjev se přiblížil rychlostí blesku. A ona uviděla temnou siluetu muže, stojícího na samém vrcholu podivné pevnosti. Plášť se mu vzdouval jako dračí křídla, zdálo se, že svýma rukama obepíná celý svět.
A pak znovu, tak náhle jako přišel, výjev i skončil.
Byla zpět v pokoji. Verdenthovy oči už neplanuly vnitřním, studeným, černým žárem, vycházelo z nich teplo. Konejšivé, uklidňující teplo a starost opatrovníka. Vyskočila na nohy a schoulila se k němu do náruče.
„Nejsem si jistý, jak odpovědět, abych mluvil pravdu,“ řekl nejistým tónem. „Což se mi nestává často. Jediné, co s určitostí vím je, že ho nenávidím. Asi býval kdysi Jedi, pak se ale něco stalo. Mezi námi dvěma. Něco... Nevzpomínám si. Ale když jsem nablízku, poznám, jak bude jednat. A ta Rimmská cesta, to nebyl on. Neměl by na nic takového odvahu. A ani by to nedokázal naplánovat.“
Černý se odmlčel. Venku se znovu spustil déšť, kapky zaťukaly na plastová okna.
Kermina si strčila studené nohy k němu pod deku a stulila se mu pod paží. „A co vy? Cizí o vás vědí víc, než já.“
Usmál se. Jeho úsměv vyhlížel zvláštně v místnosti plné stínů.
„Přišel jsem do Řádu před čtyřmi roky. Co bylo předtím, nevím s určitostí. Jen útržky, zmatené obrazy ve tmě. Nejsem si jistý ani tím, jestli je mé skutečné jméno Verdenth. Bylo jedním z těch, které jsem si pamatoval, když jsem přišel k sobě. A přišlo mi logické nechat se tak oslovovat.“
„Jak - přišel k sobě?“
„Nalezli mě na dně rokle pod štítem Daddu-Ley, kdovíjakého světa – bylo mi to řečeno, nic si z toho nepamatuji. Jen obličeje, tváře. Gellanu a Ferrenveldyho. Byli to oni, kdo mi zjevně dal druhou šanci žít. První věc, kterou si připomínám s určitostí, je nemocniční pokoj na Coruscantu.“
„Takže si vůbec nic nepamatujete?“
„Pár vzpomínek se mi vrátilo, nic důležitého. Krom těch snů. Víš, oni nepřišly hned. Až po nějakém čase, jakoby vyčkávaly. Nešlo se jich zbavit. Nemám sebemenších pochyb, že bych zešílel, kdyby to nepřestalo. Kdybych tě nenašel. Ale víš, co je nejhorší? Teď to vypadá, že budu šílet z tebe.“
„Vy! Vždyť jsem neudělala nic, co by...“
„Vědomě ne,“ přisvědčil Verdenth tajemně. „Ale už samotnou svou přítomností jsi strhla obrovský zmatek. Není běžné, aby si rytíři z rutinních misí přiváželi učedníky. A je zcela vyloučené, aby oni učedníci měli již nějaký výcvik. Jsi výjimečná, Kermino. Neříkám to, abys zpychla, nebo něco takového. Říkám to proto, že je to pravda a ty to musíš vědět. Tvé schopnosti jsou za hranicí možností kteréhokoliv padawana tvého věku - i proto ta smyšlená historka. Musíme je donutit, aby věřili.“
Černý táhle zívl, pohlédl na svítící display při spodku holovizního projektoru.
„Akorát čas jít spát. Tak honem. Ještě jednou, naposledy. Naší malou, nevinnou, nutnou lež.“
Usmála se. „Tak dobře.“

* * *

„Já...“ nadechla se Kermina a zalovila v paměti. „Pocházím z Darellie, okrajové planety mezi Plejádami Antrivedu a Firbyho světem, nebo si to alespoň myslím. Bylo mi asi deset, když... Nestála jsem o nic z toho, nepotřebovala jsem to... Ale on trval na tom, že mám potenciál být někým, kdo bude jednou moct svobodně létat ke hvězdám a ke komu budou na potkání cítit respekt. Jmenoval se Wo-Sinn. Seznámili jsme se jednou večer při slavnostech Faenn-They.“
„Co to znamená?“
„V podstatě... Slavnosti koloběhu života a nového zrození. Bývala to vždycky skvělá příležitost. My, kteří jsme se museli protloukat, jsme to věděli. Nebyla jsem sama, byla nás celá parta. Parta opuštěných, po rozvalinách přebývajících dětí, které snily o hvězdách a dobrodružství. Dohromady jsme si... Vždycky se to dalo nějak zvládnout, i když to bylo mnohdy těžký, když třeba někoho chytili. Ale člověk se moh spolehnout, že ho parta podrží. Byli jsme něco jako rodina. Sivelle, malej Tomík, Fills, Čára, Doug...
Zpočátku to všechno vypadalo fakt v pohodě, ale pak se něco zvrtlo. Někdo něco podělal. A mě sbalili. Seděla jsem v zadržovací cele a brečela, když jsem ho uviděla poprvé. Stál za silovým polem a jenom se na mě díval. Pozoroval. Zařvala jsem na něj ať vypadne a on se otočil a odešel. Za půl hodiny potom mě pustili. Na jeho doporučení. Nechápala jsem proč, až mi pak on sám řekl, že mám nadání. Býval Jedi, ale v té době už nebyl ve společenství. Neřekl mi proč, nikdy o tom moc nemluvil.
Učil mě Tajům čtyři roky, pak mi pověděl, že umírá a že je nezbytné, abych šla do srdce Republiky a dostala plnohodnotný výcvik tam, kde i jeho učili. A pak přišel Verdenth, oni dva se dávno znali, a odvedl mě sem. To je všechno.“
Nějakou chvíli bylo ticho. U katedry stojící Jinn cosi nesrozumitelně mumlal.
„To je příběh,“ vydechl uznale Allean. „Nemyslel jsem, že se takový věci eště vůbec dějou. Já jsem přímo odsud, narozenej v Centru Galaxie.“
„Zajímavý vyprávění,“ zhodnotila Mildren. „Vysvětli mi ale jedno... Tos byla jako zlodějka?“
Šedovláska pomalu přikývla. „Taky. Musela jsem, když to bylo nutný.“
„Tak to je hustý,“ zasmála se učednice a jí podala ruku. „Jmenuju se Mildren de Vorsh, moje mistryně je radní Gellana Tarven, narodila sem se na Alderaanu. Proč se taky nepochlubíš, Alle? No jen jí prozraď, kdo tě učí.“
Kermina na něj vrhla tázavý pohled. Padawan se poškrábal na zátylku.
„To je to tajemství?“
„Ne,“ zavrtěl nervózně hlavou. „Ani ne, ale... No dobře, jestli to vážně chceš vědět, tak mým mistrem je...“
Zkoušející Ethiard Felvre rázným gestem prohlásil zkoušení za skončené a posílaje zkroušeného Jinna do lavice si cosi poznamenal na datový blok, Mildren se přezíravě ušklíbla.
„Pán Rawnyold Gessarm,“ dokončil Allean s povzdechem, „předsedající Rady Dvanácti.“

* * *

Gellana měla na sobě hebký černý úbor z velice umělecky zdobené imitace hedvábí s hlubokým dekoltem a nabíranými rukávy, blahosklonně se usmívala a posledními detaily dotahovala nový účes na hranici dokonalosti. Křivky jemné tváře zvýraznil vhodně použitý make-up: fialové oční stíny, pečlivě opečované řasy, tenká černá linka obočí, plné jasně červené rty…
Podle Verdentha bylo v jejím případě jakékoliv líčení zhola zbytečné – mohlo maximálně překrýt krásu stávající, což byla, dle jeho názoru, pouze nebetyčná škoda. Neposlouchala ho. Během jedné společné mise na Ferierre IV strávila v jejich apartmá před zrcadlem dvě hodiny ve snaze změnit jeho náhled na věc. Chtěla ho překvapit, až se vrátí z procházky po městě. Dlouho se nevracel a tak ho šla hledat. Nalezla ho dole u recepce, kterak se nervózně ochomítá okolo květináče se gruvitským fíkusem. Když se jí s ironickým úsměvem na tváři zeptal, jestli je Bellothanka a zdali by mu nepomohla najít toaletu, naštvala se a utekla zpátky do jejich pokoje.
Ve snaze se jí omluvit, zakoupil svazek růží a nic zlého nečekaje vešel do jejich ložnice. Posun Síly zaznamenal pozdě, kontroval až v letu – stáhl ji s sebou. I s dveřmi, za nimiž se kryla.
Oba přistáli v rozestlaném loži, kde se strhla pro změnu polštářová válka. Nevyhrál nikdo. V posteli ovšem nakonec zůstali dva dny. Oba. Přesně za dva dny po incidentu s fíkusem padla Ferierreská vláda a nastoupil diktátorský režim, čemuž měli oba Jediové zabránit. Vyřešili krizi tím, že se prostě přesunuli na svou loď a během jedenáctihodinového letu nevytáhli paty z postele.
Býval to snadný život. Kdysi.
„A vy… máte obavy o konec?“
Čerstvě chromované plechy transportního aerobusu se matně blyštěly v paprscích na úsvitu se rodícího slunce. Gellana Tarven vytáhla z příruční kabelky zrcátko a znovu zkontrolovala svůj vzhled. Zjevně nespokojená s tvarem složitého účesu vyňala z něj stříbrem se lesknoucí sponu a potřásla náhle volnými vodopády vlasů. Nahmatala v kabelce hřeben a bez okolků se začala dávat do pořádku.
„Až skončíte s dozajista nezbytnými úpravami vašeho zevnějšku, mohla byste prosím vzít na vědomí, že vám byla položena otázka?“
Žena ani nezvedla hlavu, jen se dál zaníceně věnovala neposlušným kadeřím. Otevřeným stropním oknem dovnitř proudil chladný ranní vzduch.
„Máte obavy o konec jednání, Tarven? Nebo jsem tu zcela jediný?“
Hřeben se vnořil do záplavy kaštanových vlasů a za pomoci obratných rukou je podmanil tvůrčímu záměru.
„Tarven! Sakra, mluvím s vámi!“
Gellana zvedla hlavu a usmála se jak nejnepříjemněji dovedla. „Pak máte zjevný problém, radní Rawnyolde, neboť já s vámi konverzaci nesdílím. A prosila bych, abyste nezapomínal na titul. Mezi přáteli není nutné tuhle společenskou zásadu dodržovat, jenže my, radní, přáteli nejsme.“
„To hraničí s nactiutrháním,“ pobledla Rawnyoldova úzká tvář, ocitajíc se tak v ostrém kontrastu s vlasy jako havraní křídlo, „jste si doufám vědoma, jaké následky z toho mohu vyvodit?“
„Plně vědoma, radní,“ sešpulila Gellana rty a naznačila parodii vzdušného polibku. „Právě proto to také jen hraničí.“
„Vy…“
„Dost již bylo pří,“ utnul jejich spor hluboký, chraplavý hlas. „Kam směřuje naše cesta, vám známo jest. Tudíž požádal bych vás oba, by jste zahodili osobní spory, alespoň do summitu tohoto skončení. Nebude to snad obtížné toliko, že budu muset pokračovat dále v osamění?“
Skrze okna zasazená do stěn a stropu pronikaly dovnitř aerobusu jazyky zlatého světla. Osvětlovaly dlouhé řady sedadel, lechtaly na tvářích, dráždily ještě rozespalé oči. Bylo časně ráno.
„Z důvodu tohoto vzájemné provokace si odpuste,“ uzavřel Yoda projev. „Nemáme už čas. Mistře Gessarme, tys informován byl, nemýlím-li se, o stavu věcí v Senátu.“
„Nerad bych cokoli předesílal...“
„Mluv,“ vybídl ho Yoda trpělivě. „Informace nejmocnější zbraní jsou, ovšem pouze jsou-li dodány v patřičnou dobu. Otálení nikdy nic dobrého nepřinese.“
„Je-li to vaše přání,“ pohodil Rawnyold rameny a narovnal ztuhlý krk; Gellana věděla, že stejné gesto dělal jen ve dvou případech – když byl nervózní, nebo když šlo o něco velkého. Usmála se, založila si ruce na prsou a naklonila hlavu v očekávání.
„Jak víme, Rimmská obchodní cesta jest vedle Perlemianské druhou největší přepravní tepnou v galaxii, o to podstatnější, že prochází přímo kolem světů Malastaru, Corellie, Alderaanu a samozřejmě také Coruscantu. Jde o to, že je na rozdíl od Perlemianské spojuje všechny zároveň – je tedy nejvýhodnější trasou, využívanou veškerými podnikateli, filiálkami, přepravními společnostmi a i tak gigantickými sdruženími jako Ardasská Důlní Společnost, Premerské Ocelárny, Obchodní federace nebo Kolektivní cechy. Proč?
Protože i vývozní konglomeráty nižších společností si dokáží velmi dobře spočítat, jak mnoho na tom budou profitovat, když poletí registrovanou, neustále používanou trasou, vytyčeným koridorem, kterému se systémoví piráti vyhýbají. Vyplatí se jim podat oficiální mýtné, které je ve srovnání s úbytkem rizika naprosto směšné.
Celá tepna, počínající Pásem Rimmu a končící až na okraji Vnějších světů, byla dlouhou dobu prohlašována za nedotknutelnou – ani Mandalor se svého času neodvážil ji uzavřít; jen ji využil k postupu jednotek, čímž získal strategickou výhodou. Byla považována je přesné označení. Protože to předevčírem přestalo platit.
Tisíc let bylo bezpečí. A najednou se vynoří šílenec, který nejenže cestu zatakuje, ale ještě si vybere transport s nejvyšší protekční důležitostí. A samozřejmě uspěje. Co se stane?“
„Vznikne chaos,“ řekla Gellana s určitostí.
„Na vás překvapivě správně řečeno, Tarven,“ ušklíbl se představený Rady. „Zmatek. Velké společnosti zruší smlouvy, ekonomika poklesne a cena zboží diametrálně vyletí nahoru. Pak je tu ovšem i náklad onoho konvoje. Čisté Idreonium, určené pro samotné srdce Galaxie. Pokud vím, tak transportní koncesi vlastní Malastare, který takhle husarským kouskem našeho dobrodince přišel o zatracenou sumu. Náklad takového rozsahu měl hodnotu milionů. A ty se prostě rozplynuly. Gankové nebudou nadšení. Už proto, že Corellia, odkud bylo rezervní palivo přečerpáno, vlastní ložiska tohoto minerálu někde u Revenju Salad a tudíž padá možnost částečné kompenzace jejich škod, pokud by zásobili alespoň ji.“
„Předsunul jste fakta. Co z nich vyplyne v realitě?“
„Gankové se spojí s Qaurreny, s nimiž nedávno uzavřeli tichou dohodu, a možná s i Mon Cali a budou požadovat na Gretchenovi stornování poplatků za ozbrojený doprovod, při využití krajních cest. S tím nebude souhlasit Alderaan a Bothawui. Bothané jsou možná politicky založení, ale stejně jako diplomacii mají rádi valuty, které jim proudí z podílů právě na těchto cestách. A když jim na ně někdo sáhne, půjdou až do krve, aby ho zastavili. Situace balancuje na ostří nože, protože Gretchen sám nyní není přítomen a jednání povede mladý Valorum. Více-kancléř je též pod velkým tlakem Arkanie, která požaduje militaristický zásah proti agresorům a strhla s sebou už i Rodii, Neimoidii a Sullust, z nichž nikdo zřejmě nechápe, že není proti komu bojovat.“
„Nepříjemná jest ta situace,“ zachmuřil se Yoda. „Náš protivník mocnou zbraň do ruky uchopil. Politiku. Obávám se, že nad síly nás všech to může být.“
Rawnyold zvedl hlavu, v bledých očích mu nebezpečně zablesklo. „Ne, on jen vystřelil z blasteru do hejna ptáků. Teď už jen bude sledovat, kam se rozletí. Na moment tu vaši zbraň, jak jste ji nazval, možná třímal. Ale zahodil ji. A já ji zase zvednu. A pak mu s radostí ukážu, že s mými zbraněmi si nikdo zahrávat nebude.“

* * *

„Začali? Rozuměl jsem dobře? Bojím se, že jsem se přeslechl...“
Protokolární droid série H2-RA s jasně zeleným nátěrem přejel celou trojici dalším ze svých polo-vylekaných, polo-udivených kovových pohledů a roztřeseně znovu zkontroloval své údaje. Neměl z muže oděného do vznosného roucha indigové barvy s vysokým límcem, který se tvářil jakoby ho měl každou chvíli zastřelit, vůbec dobrý pocit.
„A-ano, mistře Jedi,“ vykoktal mechanicky. „Jednání již probíhá... Mohu se zeptat, co se děje?“
„Oni začali beze mě...“ zopakoval Rawnyold nevěřícně skrze zuby. „Ta nestoudnost...“
„Jestliže začali již, pak bychom pospíšit si měli – to nesporné je. Odeberu se k turbozdviži. Až budeme na místě, můžeme se kancléře dotázat, co ho přimělo na náš příchod nevyčkat.“
„Trocha pýchy, trocha nervozity,“ neubránila se Gellana úsměvu při pohledu na Gessarmův obličej.
„A trocha korupce,“ doplnil ji radní tiše, zatínaje prsty až k bolesti. „Vy, mistře Yodo, počkejte si tu klidně půlhodinku na výtah. Tarven, vy si dělejte co chcete. Já... musím uškrtit jistého Valoruma. A tudíž jdu pěšky.“
Nato vyrazil tak prudce, že téměř porazil rozmlouvající dvojici Weequayů a jako démon se vřítil do chodby vedoucí k Hale Výroků. Gellana vrhla krátký pohled na Yodu. A vyrazila za ním.
„Co se jim stalo?“ zaskřehotal nechápavě droid k malému, o dřevěnou hůlku opřenému skřítkovi, který náhle osaměl. „A kam tak spěchali? Cožpak nevědí, že hlavní spojovací schodiště je právě v rekonstrukci?“
„Nikoliv, evidentně.“
„Co je však poté vedlo k tak rychlému a bezhlavému přesunu? Osobně nevyhodnocuji žádný logický důvod...“
„Ach, ta bujnost mladých let,“ pokýval mistr Yoda s úsměvem hlavou a otočil se k právě dorazivší turbozdviži. „Nu což, však nevadí. Nahoře na ně počkám.“

* * *

„Senátore Bir’rsi, máte slovo.“
„Děkuji,“ uklonil se střídmě tříoký Gank v odění, připomínajícím nejblíže soudcovský talár a hluboce si odkašlal. „Jak, vážení delegáti, víme, napadením Rimmské cesty byla porušena Eoiská Obchodní Smlouva – dokument, jejž hospodářské a průmyslové cechy Malastaru vždy zcela bez výjimky respektovali...“
„A co při incidentu v Caetu-Sinay?“ vplula do diskusního prostoru Bothanská lóže.
„Tato kauza není předmětem jednání,“ upozornil suše Bir’rsi. „A důrazně protestuji proti svému dalšímu přerušování.“
„Protest se přijímá,“ pokynul mu pohodlně sedící Valorum. „Guvernéru Belaiskovi za sektor Bothawui prozatím nebylo uděleno slovo.“
„Tak tedy, jak jsem již předeslal,“ nahlédl Gank do záznamů v pageru, „naše snahy byly vždy v souladu s tímto vyhlášením a naše ekonomika se jim bez výjimky podřizovala. Jedním z článků této smlouvy je i úsek... Cituji: ‚Adekvátní militaristická opatření‘. Ano, vážení přítomní, i tento jsme respektovali. A já se ptám – k čemu to vedlo? K čemu to vedlo?! K naprostému... skandálu, který se obrátil v katastrofu.“
„Události posledních dní jsou jistě všem známé,“ poznamenal Valorum. „Mohu se ptát na důvod vašeho zanícení vůči dosud fungující Eoiské Smlouvě?“
„Důvod je prozaický. V oné listině se dále praví, že stanovený doprovod obchodních konvojů nesmí přesahovat dvanáct plavidel.“
„Větší flotila je podle veškerých stanov považována za armádní útvar a vyjma speciálních případů nesmí využívat obchodní trasy,“ ušklíbl se plavý Bothan a zavlnil srstí. „Povězte nám něco, co nevíme.“
„Ano, ovšem co dělat v případě, když zaručené hodnoty selžou, jako se tak stalo před třemi dny? Co učinit v případě, že se povolená ochrana ukáže jako nedostatečná? Je nutno nasadit ochranu adekvátní k nebezpečí.“
„Republika má dané zákony,“ naježil se Belaisk. „A ty je nutno respektovat. Bez řádu nastupuje chaos. Kam bychom se dostali, kdyby každý okrajový svět získal náhle privilegium vlastnit stálou armádu pro vlastní účely? Celá tato instituce by se utopila v povodni vnitřních sporů kdejakého dobyvačného blázna.“
„Protestuji,“ snesla se do středu sálu další kóje. „Arkanianské Dominium nehodlá nečinně přihlížet, jak se v systému rozmáhá nová hrozba a co tvrdí senátor Bothawui je nutno považovat za silně motivované subjektivními zájmy. Je třeba sebrat síly a zakročit, než bude pozdě!“
„Pánové...“
„Neznáte ani jméno agresora! Co chcete dělat? Zaútočit proti stínu?“
„Vrchní rada Malastaru požaduje schválení toho prohlášení...“
„Jakákoliv prohlášení jsou nyní zbytečná! Nadešel již čas činů, slova jsou minulostí, musíme...!“
„Posloucháte mě vůbec, senátore Graxi? Nejspíše zde vzniká komunikační problém...“
„Pánové...“
„Pokud by byly stornovány veškeré poplatky za využívání okrajových cest velkými společnostmi, nepodá rada žalobu na Republiku za nesplnění jejích povinností a tudíž...“
„Cože?! Vy-vy jste snad zešílel!! A kdo by z toho měl prospěch?! Vy, pouze a jedině vy!“
„Jde nám především o soudružnost systému a vyřešení této politováníhodné situace co nejrychlejší možnou cestou.“
„Republika nemá právo zrušit daně na cestách, které oficiálně nevlastní!“
„Veškeré handrkování je zbytečné! Máme plnou podporu tří dalších systémů, které mají shodný názor, že jest třeba v rychlosti jednat a nezabývat se zbytečnými debatami! Kancléř má povinnost odsouhlasit plný vojenský zásah, existuje-li federační celek přinejmenším čtyř světů, které...“
„Prosím o klid, pánové...“
„Ah tak! O to tu jde! Jako bychom si ještě nepamatovali na Mandalora a před ním Ferydera. A Irendina. Stejně mluvili, volali po spravedlnosti. A rozpoutali peklo. Pokud má kancléř špetku své prozíravosti, pak vidí to, co já! Vidí hrozbu! Ale ne někde venku, vidí jí tady! Přímo tady v sále!“
„Ale no tak, Belaisku,“ zazněl do kakofonie překřikujících se hlasů uhlazený tón. „Nebuďte nevkusný.“
Ze samého vrchu zasedací haly se dolů spouštělo další vznášedlo. Na mluvčím místě stál muž v indigovém plášti, s havraními vlasy a bledou tváří. Hrál na ní pobavený, samolibý úsměv.
„Zástupce Řádu Jediů,“ zachoval si Valorum duchapřítomnost a povstal, „radní Rawnyold Gessarm.“
„Děkuji, Kancléři,“ uklonil se černovlasý. „Vážení delegáti, guvernéři, vznešení zástupci svých světů, dovolte mi vmísit se do diskuse.“
„Zde není o čem diskutovat,“ připlula malasterská lóže na výhrůžně krátkou vzdálenost. „Opatření, jež navrhujeme, je nezbytné kvůli...“
„Navrhujete,“ přerušil ho Rawnyold suše, „nebo požadujete? Z vašeho projevu je zřejmá spíše druhá varianta. A jistě, onen zmiňovaný prospěch. Povězte mi, senátore...“

* * *

Gellana se naklonila k Yodovi. „Je všímavý.“
„Ano,“ přikývl starý Jedi. „Je to dávno, co řečnické umění ovládl. Jako paní Nemechriat silná v meči je, on v slově. Je tu však věc, která mě, u osoby tak schopné směrem tímto, zaráží.“
„Co je to?“ svraštila žena obočí.
„Ješitnost,“ pozvedl k ní skřítek oči. „Ta jeho nebetyčná ješitnost.“

* * *

Radní se nonšalantně opřel lokty o zábradlí své kóje a podíval se Bir’rsimu zpříma do tváře. Zdálo se, že se korpulentní Gank pod tím pohledem ztrácí a hubne.
„Kdo, krom vás, měl v tom konvoji své lodě? Která civilizace?“
„Mon Calové a Qaurreni,“ vypjal senátor mohutný břich v sebevědomém gestu.
Gellana koutkem oka zachytila Rawnyoldův samolibý úsměv, okamžitě zahlazený maskou profesionality. On to čekal, uvědomila si. Ten Bir’rsi mu nevědomky hraje přímo do karet.
„Ty vynechte,“ sklopil radní oči a jen na okraj, jakoby pro sebe, dodal: „Nebo zmíním tu tichou smlouvu o vzájemné solidaritě, kterou jste nedávno uzavřeli.“
„Cože?!“ vyprskl do této chvíle naslouchající Belaisk, jeho srstí prolétla ostrá vlna. Nebyl sám. I z řad nezúčastněných zazněly nespokojené výkřiky, sálem se rozezněl šum.
„To-to...“ zplihly Gankovi ušní výrůstky v ekvivalentu lidského poblednutí. „To je sprostá lež... Žádám o okamžitou...“
„Ti, s nimiž jsem mluvil, si to nemyslí,“ pokračoval černovlasý nevzrušeně. „A jsou ochotni svou výpověď doslova zopakovat. I před ústavním soudem.“
Prudce zvedl hlavu, zabodl oči do Gankových. A ten uhnul.
Konec, blesklo Gellaně hlavou. Měla pravdu. V zásadě.
„To je absolutní skandál!“ ječel Belaisk nepříčetně, v obličeji výraz, který nenechal nikoho na pochybách, že kdyby jen trochu mohl, naboural by svou lóží do malastarské. „Žádám vaši okamžitou demisi! To je prostě nemyslitelné! Tichá dohoda, tohle půjde k soudu!“
„Hodlá se zástupce Malastaru nějak obhájit?“ zeptal se Valorum měkce.
Bir’rsi otevřel ústa, jakoby chtěl cosi namítnout, ale rozmyslel se, svěsil hlavu.
Vznášedlo tiše opustilo diskusní prostor.

* * *

„On ho vyřídil...“
„Balancoval po tenkém ledě, vskutku,“ souhlasil Yoda, opíraje bradu o vršek své hůlky. „Co by dělal, zajímalo by mě, kdyby mu na to onen senátor neskočil. Vskutku by mne taková možnost zajímala.“
Gellana vytřeštila oči. „On... Blafoval? To je neuvěřitelné...“
„Není. Stačí jen věřit.“

* * *

„Mistryně! Mistryně!“
Otočila se po hlase. Snad desetileté děvče, v kaštanových vlasech spletený copánek, se namístě zastavilo a otevřelo ústa, jakoby se polekalo. Ještě malá, pomyslela si bezděčně, přemáhajíc jedovatý úšklebek. Děti mě vnímají jinak, jsou mnohem citlivější na... Na detaily. Časem jejich smysly otupí, tak v pubertě už mě nebudou cítit vůbec. Vím to přece. Tak proč mi to vždycky tak zkazí náladu?
„Máš nějaké vysvětlení pro své chování, padawanko?“
Děvče zrozpačitělo, sklopilo oči do země. „Já-já jenom... Totiž... Chtěla jsem...“
Moc přísně, napomenula se v duchu. Je vyděšená a já zareaguji jakoby mi ožralý Twi’lek skládal komplimenty... Není emocí, je pouze mír...
„Kdo tě poslal?“ zkusila to.
„Mistr Kougha Moss,“ vzpomněla si zjevně žačka na důvod svého příchodu. „Posílá vzkaz pro mistra Verdentha. Že prý na něj ve vestibulu čeká nějaký pilot. A že žádá o ten... Hmm...“
„Oč, že žádá?“
„No o ten... O azlyl!“
Tak azlyl, tentokrát už se úšklebku neubránila. Ani nemusím třikrát hádat, abych věděla, kdo má podobnou drzost. A Verdenth mu ji trpí. Přísahám při Síle, že kdyby to záviselo na mém úsudku, vyletěl by z brány s otiskem boty na zadnici a mohl by se radovat, jak z toho vyšel lacino.
„Hledala jsem mistra Verdentha všude, ale nikdo o něm neví! Nikde není k nalezení! Tak mě poslali za vámi... Nezlobte se, protože mistr Moss vám vzkazuje, že se zlobit nesmíte, protože jsem jenom ten... Kordit... Kordinát... Koordinátor!“
„Dobře,“ kývla na holčičku a postavila se. „Předám mu ten vzkaz.“
Protože asi jako jediná tady vím, kde by mohl být.

* * *

Klidný dech.
V místnosti bylo šero, narušené jen několika jazyky zlatého světla. Tančil v nich prach, usazoval se na prázdných vitrínách, stojanech a podstavcích. Pokrýval na dřevěné podlaze nakreslený kruh. Kruh boje.
Muž stojící jako socha. V ruce za zády meč. Vyleštěná čepel zrcadlící světlo. Pevný postoj, soustředění. Náhle pohyb. Rychlý, jako mrknutí oka. Obrat, hbitý, pružný. Vodorovný sek. Dva kroky, kryt. Výpad. Vířící nabroušená ocel. V daném, přesném rytmu. Švih celou paží, paráda, finesa.
A hlas, rozříznuvší ticho jako čepel nože.
„Překvapuješ mě, pane šermíři.“
Otočil se, sklonil zbraň.
Stála tam. V zašlém portálu na okraji sálu, opřená o veřej, ruce založené v klíně. Od hlavy k patě celá v bílém. Všechno, suknice, volné kalhoty, háv, tunika, kožené přezkové boty, dokonce i její do složitého účesu se vsunutou stříbřitou jehlicí spletené vlasy byly jako padlý sníh. Pod jasně modrýma, ale podivně studenýma očima pohrával šibalský úsměv.
„Jak jsi mě našla?“
„Znám tě. Sem dolů nikdo jiný nechodí. Spodní patra Chrámu jsou opuštěná, žije tu už jen prázdnota, prach a tratzové. Tyhle chodby,“ udělala rukou rozmáchlé gesto. „Jsou jako pomník starých časů. Nasákly za ty generace mnoha zvláštními esencemi Síly. Šeptají, vyprávějí o minulých dobách. Sám uslyšíš jejich hlas, když budeš naslouchat.“
„To nevysvětluje, jak jsi věděla, kam jít v tom bludišti chodeb,“ upozornil jí. „Kdo neví, kam kráčí, může snadno zabloudit.“
„Znám to tady,“ pohlédla mu do očí. „Protože stejně jako ty občas vyhledávám samotu.“
Usmál se, došel až k ní a pevně ji objal. „Jsem rád, že jsi zpátky, Nemechriat.“
„Já taky, představ si to, ty starý tajnůstkáři. Nevěřil bys, jak to neustálé běhání sem a tam po galaxii unavuje. Tohle u náboru dobrovolníků do Bdělé Stráže neříkají. Když zachráníš pár lidí a vracíš se domů, tak necítíš žádný klid. Protože víš, že mnohem víc je jich tam venku a ty nemůžeš nikdy zachránit. Žádné zadostiučinění; jen frustrace a apatie – to je to, co cítím. A proto sem chodím. Utíkám před tím.“
„Neutečeš,“ poznamenal a pustil ji. „Víš to sama.“
„Vím,“ pohlédla mu zpříma do očí. A on se zarazil, protože v těch jasných safírových studnicích uviděl něco, co v nich nepamatoval. Pohnutí. „Ale pomoct si nemůžu. A přijde mi, že každý v těchto časech musí trpět nějakou duševní chorobou, aby přežil.“
„Jsi zbytečně skeptická.“
„Vážně?“ nakrčila Běloruká obočí. „Tak mi pověz, proč mám od určité doby strach z místností, ve kterých je tma? Proč, když jsem sama, choulím se do rohu nebo pod deku, abych neviděla okolní svět? Proč se děsím samoty? Proč-“
Zmlkla, kousla se do rtu a sklonila oči. Když je znovu zvedla, nebylo v nich pohnutého vůbec nic. Jen chlad.
„Ne, mistře Verdenthe,“ zakroutila hlavou. „Nejsem skeptická. Jen vidím věci takové, jaké jsou. Proto utíkám. A víš co? Závidím ti.“
„Dodnes jsem nevěděl, že mám věci, které by za to stály.“
„A v tom se znovu mýlíš. Máš svůj klid, svojí stoickou povahu, svůj nadhled... Svou ironii. Přetrváš bouři, kterou vidím, kterou cítím v každé meditaci, kterou vnímám, kdykoliv zavřu oči – jako hřmění na obzoru; daleko, ale čím dál blíž. Já ne.“
„Přetrváme jí spolu,“ pousmál se Verdenth. „A víš proč? Žádná nepřijde. Nevěřím v osud, ani předurčení, tím spíše kašlu na proroctví, věštby a podobné metafyzické žvásty, dobré tak pro fatalisty a idioty. Nic totiž není dané. A věci, obrazy, vize, jež ti poskytuje Síla, jsou jen možnosti. Vlny v oceánu. Tak buď klidná.“
„Škoda...“ naklonila hlavu na stranu a usmála se, pomalu, tak zvláštně. „Že jsem tenkrát neletěla namísto Gellany. Byla bych teď na jejím místě. A byla bych šťastná.“
Chtěl něco říct, ale předešla ho.
„Abych nezapomněla, máš návštěvu.“
„Koho?“
„Toho nevychovance, sprosťáka, pijana, karbaníka, podvodníka a všemi mastmi galaxie mazaného astráka a pašeráka, o jehož otci se povídá, že na Telosu za pomoci falešné smlouvy, ukradeného astrodroida a blonďaté paruky prodal na neexistující úvěr osmnáctinu povrchu planety Huttům, sebral zálohu a prásknul do bot, díky čemuž se o tento díl obě strany soudí do dneška.“
„To není historka,“ rozesmál se Verdenth, „nýbrž pravda. Není to špatný člověk. Neměla bys ho nenávidět.“
„S trochou iffishských opiátů jsem ochotna s tebou o tom polemizovat.“
„Budu o tom přemýšlet. Kde čeká?“
„V Síni zpívajících fontán.“

* * *

Voda přetékala z mramorových bazénků, proudila stínovým lesem maličkých arkád, zurčela v kanálcích a zvonivě v kapkách dopadala na hladinu. Zpívala.
Verdenth si vzpomínal, že mu kdysi Ferrenveldy popisoval historii tohoto místa. Jeho původním konstruktorem byl jakýsi Quarren jménem Wii‘uid Gaal, který – nespokojen s izolací od svého mateřského světa – se rozhodl vytvořit místo, kde by mohl v pokoji duše meditovat, a také to udělal. Na základě vize Síly postavil neuvěřitelně spletitý a důmyslný labyrint mramorových kanálků, fontán, průtoků, tunelů, zřídel a vztlakových čerpadel, že výsledek připomínal více než cokoliv jiného umělecké dílo.
A když zemřel, stala se komnata meditačním hájkem, místem tichého rozjímání za doprovodu nekonečné a neustále se měnící Písně vod – dalším z Gaalových velkých zázraků. V celé mramorové konstrukci vyplňující sál byl totiž zakomponován důmyslný systém trubiček a píšťal, které při průtoku rezonovaly a vytvářely neskutečnou, nadpozemskou melodii. Věčně hrající vodní varhany.
Černovlasý dovnitř vstoupil z východu, prošel Hlavní halou. Kráčel po můstcích klenoucích se nad průzračnou, světlem jiskřící hlubinou, vdechuje plnými doušky svěží vzduch, a očima pátral po známé tváři.
A našel ho.
Na krajním ostrůvku, za závojem padající vody, stál vysoký kníratý muž v kožené bundě a unaveně se opíral o mramorovou karyatidu. Při bližším pohledu si černovlasý povšiml, že má pravou ruku v dlahách a snaží se nadlehčovat levou nohu.
„Ahoj, ty bastarde,“ usmál se Dmeir přívětivě. „Nemáš ani tušení, jak rád tě vidím živého.“

* * *

Denní výuka skončila, slunce se sklánělo k obzoru a učedníci se rozcházeli.
„Já mizím,“ prohodila Mildren zmoženě a mávla Alleanovi s Kerminou, „ale jak to tak vidim, určitě to zvládnete i beze mě... Alle – zejtra na šermu!“
„Jasně, ahoj!“ zvedl ruku učedník a unaveně se opřel lokty o římsu obrovitého okna. Zvenčí dovnitř proudil příjemný chladný vzduch, šimral ve vlasech.
„Poslyš...“ otočil se na dívku, která si rozpustila vlasy a vyhlížela jakoby se jí po ramennou rozlilo živé stříbro. „Nechtěla bys... Možná už ti to Mild navrhla, nevím... Ale... Příští týden se jedou závody Esseth-Gharebu a tak mě napadlo, že bys třeba... třeba šla taky.“
Kermině zasvítilo v očích. „Počítej se mnou.“
Učedník se ulehčeně usmál. „Bude to zábava, uvidíš.“
Tehdy samozřejmě nemohl tušit jak moc se mýlí.