Legendy temnot
Kapitola 6.

Autor: Darth Sarthannus

---

Nad skalami se sbírala bouře, antracitově černé nebe roztínaly blesky.
Bledý přísvit nasvěcoval větrem ošlehanou pláň. A temné siluety mužů.
„Nemuselo k tomu dojít.“
Černá roucha, vlající v prudkém větru.
„Naopak.“ V šeru zasvítila čepel. „Muselo.“
Skočili. Oba naráz. Vrhli se proti sobě jako démoni pomsty, jejich meče vyletěly ve vířivém tanci. Planoucí rudá ostří vydávala záblesky jasného světla.
S větrem se rozletěl třeskot jejich zbraní, roznesl se údolími, doprovázen burácením hromu.
Vyšší z mužů prudce kontroval na nízký sek, ťal od ucha, septimou jako mrknutí oka. Okamžitě se odpoutal, obratem se dostal do sinistru a sekl. Bleskově. Byl si jistý. Příliš. Jeho protivník se o kryt ani nepokusil. Úkrokem se vyhnul syčící čepeli a udeřil vysokého pěstí přes kořen nosu.
Silně. Na skálu stříkla krev.
Vyšší zařval, odskočil dozadu. Krev řinoucí se z roztrženého obočí a přeražené sanice oslepovala. Jen instinktem odrazil záludný úder z pravé strany. Neviděl ho. Ze zoufalství se pokusil o finesu. Jeho protivník se jen odpoutal, pružně odskočil a ztuhl v pozici.
Sinalá, rozeklaná linie blesku překryla celou oblohu. Plání otřásl hrom. Bouře nabírala sílu.
Těžký, sípavý dech. Srdce bušící jako o závod.
Zlý úsměv na tváři jeho protivníka. „Neporazíš mě.“
Měl pravdu.
A Rhowan to věděl.

* * *

Probudil se, zalitý potem.
Za plastovými okny zuřila bouře, ložnici co chvíli ozářil mrtvolný šerosvit blesku. Zdálo se, jakoby se celá sídelní budova syndikátu Vyšší Třídy otřásala v základech. Rhowan se ztěžka posadil na rozložitém lůžku s nebesy, rozechvěle sebral z nočního stolku sklenici vody a zvedl ji k ústům. Nenapil se. Vyklouzla mu z prstů a rozprskla se o podlahu.
Zjizvený skryl obličej v dlaních.
Počasí na celé Nar Shaddaa bylo kontrolováno a řízeno sítí meteorologických stanic, rozesetých po celém povrchu planety. Regulovaly vše – tlak, teplotu, vítr, i srážky. Jen zcela výjimečně docházelo k nějakým anomáliím. Bouře, která si nyní vybíjela vztek za okny, byla jednou z nich, pravděpodobně největší za posledních padesát let.
A k tomu ten sen, pomyslel si Rhowan, zklidňujíce pomalými nádechy prudce bušící srdce. Věděl, co to znamená. Chápal, niterně, podvědomě cítil samotnou podstatu, původ toho snu. Dobře věděl, co musí udělat.
Zvedl se, přehodil si přes ramena hedvábný župan, kterým ho zpočátku večera nemile překvapila pokojová služba, a přes chodbu vešel do Sidiousových komnat. Mladší z mužů zřejmě spal, ale okamžitě procitl, když Rhowan vstoupil.
„Vstaň a zabal si,“ oznámil Zjizvený přímo. „Okamžitě odlétáme.“
„Nemám tušení, jaký nervový zkrat jsi zase prodělal,“ zavrčel Sidious rozespale, „ale mně je po něm kulový. Pokud nemáš žádný jiný důvod, než...“
Rhowanova tvář vyvstala ze tmy ve svitu blesků. „On nás volá,“ řekl jen.
Sidious se na moment zahleděl Zjizvenému přímo do očí, pak vstal a beze slova se začal oblékat.
Už se nevyptával.

* * *

„Verdenthe.“
Neotočil hlavu, ani neodvrátil oči, když si sedla vedle něho. Skrze obrovitá okna, vyplňující celou vrchní polovinu stěny, byl otevřený výhled na město, utopené v ohni. Celý Coruscant, až po obzor, hořel rudými paprsky umírajícího slunce. Plamenná zář prosvěcovala celou halu. Krom nich, nahoře na galerii, tam už nikdo nebyl.
Naklonila se k němu, dotkla se štíhlými prsty jeho paže. „Verdenthe?“
Zamrkal, jakoby probuzen, a odtrhl zrak z dálav za obzorem. Nemechriat se lehce, konverzačně pousmála a složila ruce v klíně. „Nechtěla jsem tě vyrušit...“
Až teď se na ní podíval – zahalená v šarlatovém světle vypadala docela jinak, snad jen pohanská bohyně z dávných časů jí mohla být podobna – s vlasy i šatem jako sama krev.
„Měl jsem sen,“ řekl, stále zpola nepřítomně, ale do očí se mu již vrátil jas. „Viděl jsem...“
Nedokončil, jakoby se na moment ztratil v myšlenkách. Nemechriat na něj zkoumavě pohlédla.
„Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš.“
„Ne, o to nejde,“ zakroutil hlavou. „V tom snu... Město hořelo.“
„Plamenem, jenž nepálí, ale očišťuje,“ přikývla chápavě. „To se ti nezdálo...“
„Ne,“ zarazil ji. Nikoliv prudce, ale přesto tónem, který nepřipouštěl kompromisy. „Tenhle neočišťoval. Slyšel jsem křik, byla tam spousta bolesti, zmatek... a strach. Hrozný strach. Někdo mě volal, úpěnlivě křičel moje jméno, ale já nepřišel. A něco strašného se kvůli tomu stalo. Nevím, co. Ale nemělo se to stát.“
„Může to s něčím souviset?“ nakrčila Běloruká obočí.
„Nemám ponětí s čím, ale nesnil jsem moc dlouho na to, abych to prostě ignoroval.“
„Nejsem Vnímač, Verdenthe,“ povzdechla si žena a zastrčila za ucho neposlušný pramínek na červeno obarvených vlasů. „Se sny a vizemi ti mnoho neporadím. Ale proč jsem přišla... Chtěla jsem s tebou mluvit o té tvojí schovance...“
„Mohlo mi dojít, že jen tak zbůhdarma nehledáš společnost,“ uchechtl se černovlasý a opřel se zády o tesané opěradlo. „Dobře, nechejme sny snít. Co se maličké, mé schovance, jak jsi ji nazvala, povedlo tentokrát?“

* * *

Vzájemně se překřikující, rozrušené hlasy. Oči, svítící nadšením, euforií z pohybu. Svist, třeskot mečů. Boj.
Učedník s nahoru vyčesanými vlasy a pihovatým, kulatým obličejem odrazil prudký výpad, ukročil a kontroval. Jenom aby byl znovu přinucen se stáhnout pod sérií úderů, jíž ihned navázal jeho protivník.
Protivnice, opravil se padawan, snažíce se ignorovat bolest v rukou a pot, který mu stékal do očí. Šedovláska, naproti tomu, nevypadala, že by se sebeméně zadýchala. Ta nová...
Byl v šermu nejlepší z ročníku, věděl to. Věděli to všichni. Když bezmála před minutou odpovídal na dívčinu samolibou výzvu k souboji, skandální a troufalou – veškeré potyčky mezi padawany byly přísně zakázané, věřil si. Teď už ne.
Protože tahle šedovlasá zmije byla mnohem rychlejší, silnější a zručnější než on.
A bleskově získávala převahu.
Kermina hbitě přiklekla a dřevěné ostří jí prosvištělo nad hlavou. V odpověď se pohnula kupředu, ťala spodem. Celou délkou paží. Pihovatý padawan hekl, jak mu cvičná zbraň vyrazila dech, a vypadl z rytmu. Vzápětí inkasoval přes ruce, až upustil meč. To už vykřikl.
A znovu, jak ho kopnutí do kolene přinutilo klesnout. Kermina se vytočila, sbíraje energii k poslednímu úderu, jímž by boj rozhodla. Nevšímala si přibíhajících instruktorů, nevšímala si jejich naléhavých gest. Nechtěla je vidět, zcela pohlcena euforií z vítězství.
Rozmáchla se, vyrazila ze sebe triumfální výkřik...
A její pohled se setkal s očima pihovatého padawana. Dívka okamžitě ztuhla. Protože v těch očích, zjasnělých bolestí, byl strach. Náhle si všimla, že dřív skandující hlouček utichl, že všechny zraky se upírají na ní. Některé plné překvapení, některé bázně. A najednou to zmizelo; ten pocit, který se jí ještě před okamžikem rozléval žilami jako požár, ta slepá zuřivost, v níž chlapec získal podobu zjizveného muže. Byl pryč.
Nechala ruce s mečem klesnout.
„Dost!! Okamžitě to polož, slyšelas!?“ zakřičela na ni konečně doběhnuvší dívka. Ve vlasech, hnědých jako habrová kůra, měla vpletenu hedvábnou stužku stříbrné barvy. Byla vysoká, pružná, celou svou osobou připomínala nejvíc kmínek mladé vrby. Na pihovaté tváři, uvyklé se smát, hrál nyní spíše ustaraný, než rozčilený výraz.
Byla to Čekatelka, to Kermina poznala bezpečně, ještě než kajícně sklopila oči a odevzdala z rozechvělých rukou meč, podle té stužky ve vlasech – jakési dospělejší variantě padawanského copánku. Čekatelé byli mladší kasta Řádu, už ne učedníci, ale ještě ne rytíři. Jejich jméno vskutku úzce souviselo s jejich stavem – vyčkávali, až jim bude Radou Dvanácti oficiálně uznán a přidělen titul. Po tuto dobu, takzvaný Čas Klidu, byli povinováni výpomocí mistrům během výuky a hledání vlastní identické harmonie se Sílou.
„Co to bylo, padawanko?“ sklonila se Čekatelka k potlučenému chlapci a vrhla po ní přísný pohled, ale bylo zjevné, že je takovému postoji nenavyklá. „Copak neznáš základní nařízení? Tak znáš, nebo ne?“
„Já...“ nadechla se Kermina.
„Copak, Tenar?“ vynořil se za dívčinými druhý pomocný instruktor, zabracký mladík tak stejného věku. Jeho hlas zněl sykavě, přiškrceně jakoby hovořil had. „Nějaké potíže?“
Kermina postřehla nepatrný stah hnědovlásčiných lícních svalů, když rohatý promluvil. Nepodivila se tomu. Samotné jí byl jeho hlas nepříjemný.
„Tahle holka zjevně vyzvala na souboj někoho, o kom předem věděla, že je slabší. A zmlátila ho jak pytel brambor.“
„Příště už nebude,“ řekla šedovláska potichu, ani nevěděla jak jí to vyklouzlo z úst. „Dala jsem mu vůli.“
Zabrak s dívkou si vyměnili pohledy. „Ale to se podívejme,“ povytáhl mladík strojeně obočí. „Tak ty tu nejsi, aby ses učila, ale abys učila. To je mi novinka. Víš, co si myslím? Zmlátilas ho schválně. Aby ses vytáhla, vynikla, vyrostla v jejich,“ obsáhl širokým gestem hlouček přihlížejících padawanů, „ale hlavně ve svých očích. Přemohla jsi slabšího, ale to tě neuspokojilo – ještě jsi ho zbila, pokořila. Jsi srab, nic víc.“
Kermina zrudla od hlavy k patě.
„Když dovolíte,“ vystoupil z řady učňů Allean. „Byl to souboj, se kterým on sám souhlasil... Vždycky se vytahoval nad ostatní, podle mě mu taková lekce patřila...“
„Na nic jsem tě neptal, učedníku,“ otočil se k němu rohatý. „Budu to brát, jakože jsi nic neřekl. Vlastně bude nejlepší, když už vůbec nic neřekneš. Jestli nechceš mít vážné potíže.“
„Nechci,“ neuhnul Allean před jeho pohledem, ale už nic neřekl.
„Skvěle. Tak co mi na to řekneš, zbabělče? Kdo vůbec jsi, že si myslíš, že můžeš porušovat zákazy? Jsi určitě něco víc, viď? Že by sis každou noc představovala sama sebe jako princeznu někde u dvora, ačkoliv moc dobře víš, že tvá matka i otec měli hovna na podrážkách?“
„Gerrode!“ vyhrkla hnědovláska, vrhajíc na něj všeříkající, výslovně zamítavý pohled.
„Sklapni, Tenar,“ odbyl ji zabrak.
Kermina cítila ve spáncích pulzující krev, musela vynakládat veliké úsilí, aby zklidnila dech. Tohle znala. Zažívala urážky, často mnohokrát horší – u Rhowana. Moc dobře si pamatovala noci, které strávila pláčem, když podlehla jeho výsměchu a polykajíc hořké slzy se styděla za svou vlastní slabost. Jak ale míjel čas, slzy nahradil vzdor, stud postoupil zlosti. Až nyní, když se zpětně zamýšlela, pochopila, proč tak činil – nebylo to jen z důvodu, že mu působilo krutou radost vidět ji zlomenou, ač byl tento aspekt také nepochybně pravdou; naučil ji tím, že i hněvu lze využít k posílení vlastní vůle. Ale v Rhowanově blízkosti byl jeden prvek, který jí vždy, za jakékoliv situace, ať jí urážel sebevíc, účinně zastavil a přinutil se podřídit. Byl to strach.
A ten tu nyní chyběl.
Zjizveného muže v černém rouchu se děsila.
Mladíka, který jí bezostyšně urážel a na nejvyšší míru provokoval nyní, v žádném případě.
„Zřejmě si myslíš, že jsi silnější, zručnější, než ostatní. Není to tak. Jsi stejná jako oni. Ale pravda, máš něco navíc. Svojí zpupnost. Ve které ses naučila nazývat to svoje trapné fušerství mistrovstvím. V níž jsi uvěřila vlastní ubohé lži, že tvé schopnosti jsou výjimečné, ačkoliv to vše je pouze tvoje vlastní, bezbřehá, nejapná arogance. Jsi k pláči, víš to? Měl bych ti tady přede všemi tím mečem nařezat na prdel, ty usmrkanče.“
Nedosahoval Rhowanových řečnických kvalit, to ani v nejmenším – Zjizvený si se slovíčky hrál, on byl skoro vulgární. A nejspíš právě proto jí tak štval.
„Tak to udělej,“ štěkla dívka a pohlédla mu zpříma do očí.
Zabrak se zarazil, samolibý úšklebek, který mu zdobil tvář po celou dobu projevu, jako sfouknutím zmizel.
„Cože?“ naklonil Čekatel hlavu na stranu. „Co jsi to řekla? Asi jsem se přeslechl.“
„Když jsem usmrkanec,“ cedila Kermina slovo za slovem, stěží ovládajíc zlostí roztřesený hlas, „když jsem k pláči, když si to všechno namlouvám, tak mě zmlať. Do toho. Jestli to dokážeš. Jestli se nebojíš.“
Zabrak se na ni dlouze zahleděl, jakoby se rozmýšlel. Kermina věděla, že to hraje. On už byl rozhodnutý.
„To by stačilo...“ rozhodla se hnědovláska převzít iniciativu a vstala.
„Tenar,“ pronesl stále ještě naoko zamyšleně mladík a olízl si rty. „Podej dva meče. Když si o to říká, tak jak chce.“
„To nemyslíš vážně,“ zakroutila oslovená nevěřícně hlavou. „O tom, Gerrode, se dozví Rada ještě dneska. A co se týče tebe, holčičko...“
„Co se to tu děje?“ zazněl jim náhle za zády strohý, velitelský hlas.
Středem sálu jistým krokem přicházela štíhlá, středně vysoká žena. Od hlavy až k patě byla celá v bílém, ve složitém účesu spletené vlasy, barvy jako padlý sníh, zdobila jediná vsunutá stříbřitá jehlice. Jakmile promluvila, oba Čekatelé okamžitě zmlkli.
Mistryně došla až k nim. Měla pohlednou, trochu bledší tvář, ale bylo na ní cosi zvláštního. Něco, co Kermina nedokázala pojmenovat.
„Co se zde stalo?“ zeptala se příkře. „Může mi to někdo z vás vysvětlit?“
„Paní Nemechriat,“ našla Tenar hlas jako první a uctivě se uklonila. „Došlo tady k chybám, rovnou k několika. Nejdřív tato žačka zcela bezdůvodně zbila během tréninku jiného učedníka, vyzvala ho. To přimělo Čekatele Gerroda, aby jí zesměšnil... a ponížil. Asi kvůli provokaci, já nevím. Následkem toho obdržel další vyzvání k souboji, neskonale drzé, jistě. Ale on ho neodmítl, naopak ho přijal.“
Zabrak lehce zesinal, ale neodvážil se protestovat.
Běloruká si změřila šedovlásku pohledem – dívka ihned sklopila oči, po zádech jí přeběhl mráz. Už věděla, co jí prvně připadlo zvláštní na tváři té ženy. Její oči. Byly jako dva kusy ledu – chladné, zle se lesknoucí, bez známky citu.
„Jak se jmenuješ, padawanko?“
„Kermina Ath Rew,“ odvětila rozechvěle.
„Ty nevíš, Kermino, že jakékoliv souboje mezi učedníky jsou přísně zakázané?“
„Já–“
„Byla tato učednice informována o kánonech, které se musí respektovat?“ otočila se Nemechriat na Čekatelku, aniž čekala na odpověď.
„Byla, jistě, ale...“ přikývla Tenar.
Běloruká se obrátila zpět. „Je ti doufám jasné, že mám plné právo tě potrestat. A za to, co jsi provedla, ti hrozí i vyloučení z Řádu.“ Řekla to tak lehce, jakoby hovořila o počasí.
Kermině se stáhnul žaludek. „Ale to přece...“
„Myslíš, že nemůžu? Tak to jsi na omylu, drahé děvče,“ konstatovala mistryně bez známky pohnutí. „Mám na to právo a myslím, že ho také použiji. Kdo je tvůj mistr?“
„Verdenth, paní... Mohla bych, prosím...“
Jak zaslechla to jméno, jakoby se Nemechriat zarazila, led v očích na okamžik roztál... ale to zvláštní škobrtnutí netrvalo déle, než zlomek vteřinky. Vzápětí to byla znovu ona – bělostná, vznešená a strašlivá.
„Ano?“ nakrčila žena ironicky jedno obočí. „Mám takový dojem, žes říkala něco o souboji. Máš ho mít. Dávám ti možnost. Vezmi ten meč. A ty taky, Čekateli.“
Vlastním uším nevěřící Tenar se zmohla jen na zakroucení hlavou. „Mistryně, to snad...“
„Je to na mou zodpovědnost,“ odbyla ji Běloruká, aniž na ni pohlédla – stále sledovala šedovlásku. „Ukaž, co v tobě je, děvče. Ať můžu svůj názor přehodnotit.“
Kermina se přinutila k pomalému, dlouhému nádechu, na nějž navázal stejně dlouhý výdech. Znovu.
Ihned pocítila, jak se jí vrací klid, jak nervozita, svírající studeným pařátem její útroby, odchází. Sehnula se pro meč, vyvážila ho v rukou. A ztuhla v postoji, jako socha.
Zabrak se neohnul, sebral zbraň Sílou. Dělal dojem. Kermina si dobře všimla samolibého úšklebku, který mu už zase hrál ve tváři. Stiskla zuby. Čekatel zavířil čepelí kolem sebe a taktéž zamrzl.
„Začněte,“ řekla Nemechriat velitelsky.

* * *

„Odsuzuješ mě?“
„Vůbec ne, pokračuj.“

* * *

Pohnula se jako první. Dřevěná špička zbraně opsal ladný půlkruh a třískla o kosou blokádu. Kermina okamžitě navázala další úderem, úkrokem šla do strany. Nečekal to. Odrazil její zbraň až v posledním okamžiku, staticky, bez obratu, až přitom zakolísal. Nemohl stihnout úder oplatit, mohl se jen stáhnout.
Získala čas – věděla to. Teď musel litovat, že výzvu tak pošetile přijal – ona určovala tempo boje, ona ho vedla, hrála si s ním, to ona –
Úder, který ji zasáhl, neviděla. Meč ji šlehl přes kyčel jako had, bolest jí zalila levý bok od paty k rameni. A Kermina udělala další chybu. Namísto, aby se kryla a ustoupila, tak jak to před momentem očekávala od něho, se pokusila o finesu. Zoufale pomalu. Další rána. Škodolibá a přesná, do stejného místa.
Kermina vykřikla bolestí – ochromený kloub selhal, klesla na kolena.
Jak je to možné? pomyslela si dívka, přemáhajíc slzy, tlačící se do očí. Jak to, že jsem se nekryla? Jak to...
Ťal vrchem, ostří zasvištělo jak rozrazilo vzduch. Tentokrát se kryla. Síla té rány jí málem vyrazila zbraň z rukou. Zabrak přetočil meč v ruce a šlehl ji přes obě předloktí. Přímo pod její vlastní parádou. Vyvinul přitom asi tolik snahy, jakoby odháněl mouchu.
Znovu vykřikla – cvičný meč odletěl do hloučku padawanů, kdosi jej chytil.
Ať už je konec, modlila se v duchu, vynakládajíc nezměrné úsilí, aby se nerozplakala.
Byl. Poslední rána, kterou jí Gerrod zasadil, bylo jen další ledabylé švihnutí rukou. Tentokrát zespodu. Do podpaží. Nová vlna bolesti jí ochromila, padla na bok. Schoulila se do klubíčka, zdravou rukou, na jejímž předloktí už nyní fialověla ošklivá podlitina, si chránila hlavu.
Ale už byl konec.
Jako z velké dálky slyšela ostrý hlas Běloruké. Zabrak, tyčící se nad ní jako ďábel, se předpisově uklonil a skryl meč za zády, ostřím vzhůru. Než odešel, podíval se na ni.
Samolibý škleb, který jí věnoval, byl skrze slzy rozmazaný.

* * *

Obzor vypil slunce. Požár, lačně hltající město, vyhasl, odešel do dálky, za pohoří Manarai. Seděli vedle sebe, Černý a Bílá, vzájemně kontrastující v místnosti plné stínů.
„Budu si s ní muset promluvit,“ založil si černovousý ruce na hrudi. „Ještě jsem ji neviděl. Je v pořádku, doufám?“
„Sama jsem ji dávala dohromady, ručím za to.“
„Nečekal bych od ní něco takového.“
„To děvče v sobě má hodně strachu, Verdenthe. A zloby. Nevím, čeho byla svědkem, nebo co se jí přihodilo... Ale je to znát.“
Černě oděný jí pohlédl do očí. „Jestli naznačuješ...“
„Nech mě domluvit, prosím. Nesnáším, když mě přerušují!“ zpřísněl prudce ženin tón, ale ihned zase zvolnil. „Chtěla jsem říct... Není to totiž vůbec ke škodě věci, i když je to divné. Protože ten strach, který má v sobě, jí dává vůli překonávat ostatní. Ona chce být lepší, silnější, než oni. A se základem, který má, se jí to zatraceně daří. Netuším, kdo ji učil, ale nepochybuji, že kdyby byl její výcvik dokončen, ten souboj by vyhrála. Když ten Čekatel zakolísal, nehrál to.“
„Umí víc, než dává najevo,“ poznamenal nahlas, ale spíš pro sebe. „Možná dokonce víc, než sama ví...“
Běloruká přikývla.
„Poslyš, Verdenthe,“ sklopila žena na okamžik hlavu a olízla si pěkné rty, jak hledala slova. „Já nevím, kdes ji vzal, ale varuji tě... Ta šedovláska má potenciál, jaký jsem nikdy neviděla. Nemám taky ponětí, kdo byl její instruktor, avšak... Věz, že nikdo by nikomu jejího věku nepředal takové znalosti bez nějakého účelu. A právě toho účelu by ses měl obávat. Něco jí bylo předurčeno... ale to ty víš, že ano. Cítíš to stejně jako já. Poznals to hned, jaks ji uviděl, jinak by tu nestála. Má to napsané v osudu a ten se o ni upomene. Časem. Ale nevyhnutelně. Jde o to, že... Až se tak stane, strhne tě s sebou. A ty proti tomu nic nezmůžeš.
Nesměj se, prosím,“ požádala ho, vidouc rostoucí pobavení v jeho tváři. „Znám tvůj názor na tyhle věci. Proto tě varuji – dej si pozor na svá rozhodnutí.“
„Promiň,“ zahladil černovousý úsměv. „Něco mi to připomnělo. Věštbu, kterou mi před časem poskytl přítel.“
„Který přítel to byl?“ naklonila žena zkoumavě hlavu na stranu a přimhouřila oči.
„Jeden nájemný vrah,“ odpověděl bez známky cynismu. „A nech si poznámky, věřím mu.“
„Jako tomu budižkničemu, co u tebe momentálně bydlí?“
„Aj... tohle kousnutí bolelo.“
Nemechriat si povzdechla, zakroutila unaveně hlavou. „Asi to tvé soucítění s těmi, co si to v žádném případě nezaslouží, nikdy nepochopím.“
„Dohlédni na ni,“ černovousý vstal. „O víc neprosím.“
„To udělám,“ otočila se za jeho odcházejícími zády. „A ty bys měl taky.“

* * *

Černovlasý nezamířil hned do svých komnat, stavil se ještě v Chrámové kantýně. Pozdravil několik u kruhových dřevěných stolků sedících přátel a odmítl několik pozvání k pazzaku a diorthu. Nezdržel se nijak dlouho – knihovník a vznešený kurátor archivů, Ferrenveldy, kterého Verdenth hledal, mezi přítomnými chyběl.
Roztržitou, rychlou chůzí dospěl až ke zdviži a když nejela, jat zvláštním pocitem neodbytnosti, vyběhl schody do osmého patra obytného křídla po třech. Ani se přitom moc nezadýchal.
Podivný naléhavě neodbytný vjem nezmizel, ani když stanul v předsíni. Z obývacího pokoje, z něhož vedly dvoje dveře do ložnic a jedny do koupelny, zněla nahlas zapnutá holovize, občas přerušená zvýšeným hlasem. Kermině nepatřil.
Verdenth rychle prolétl myslí celý byt; nebyla tu. Ačkoliv to očekával, znepokojení v něm hlodající ještě zesílilo. Měl nepříjemný dojem, že by měl být někde jinde.
„Ne, nevím, kdo to zprostředkoval a seru na vaše kontakty!!“ Dmeir byl jen v nátělníku a spodkách, seděl na kanapi, opíral si nohy o stolek, zafixovanou rukou si držel u ucha přijímač videofonu a druhou horečně listoval v jakémsi objemném svazku, připomínajícím nejblíže účetní knihu, který měl položený na klíně. Málem nezaregistroval, když černovousý vstoupil.
„Nebyla tu Kermina?“ zeptal se černý věcně a pohybem dvou prstů vypnul řvoucí holovizi.
Dmeir překryl mluvítko dlaní. „Asi před půlhodinou, hned zase odešla... Cože?! Jo tak vy za to nemůžete?!“ praštil vzápětí pěstí do stolu, až dálkové ovládaní poskočilo.
„Říkala něco?“ rozhodl se Černý obrnit trpělivostí.
„Nemáš si prý dělat starosti, měla příjemný den,“ zapomněl tentokrát separovat hovory pilot. „Ne, to vám rozhodně nepatřilo, šílíte? Jsem zaměstnaný člověk, tak už to konečně zjistěte a neokrádejte mě o čas...! Tam, na knihovně ti nechala vzkaz...“
Lhala, pomyslel si Verdenth, rozbaluje přeložený papírek. Ale proč?

Spím u Mildren, stálo v něm. Nedělejte si starosti!
Kermina

„Byrokratickej blbec,“ praštil Dmeir s videofonem a klesl na sedačku.
„Trable?“ Verdenth se ptal nepřítomně, byl hluboko ve vlastních myšlenkách.
„Nic důležitýho,“ mávnul pilot rukou a tou zafixovanou se poškrábal na zátylku, „asi přijdu o práci. Hádej, kdo se o to zasloužil. Ale už je mi to jedno. Nějaké plány na večer? Hořím touhou někam vyrazit... Celej den sedím na tomhle zatraceným kanapi – kdyby aspoň nebylo tak pohodlný... – a nemám sebemenších pochyb, že jakmile vstanu, můj obrys tam zůstane. Z reklam a těch kravin, co jdou odpoledne na lokálních kanálech, mám už mindráky. Kvůli holo-novelám jsem dostal depresi, že mě nikdo nemiluje, a dnes ráno ve sprše jsem se přistihl, že zírám na vlastní nohy a přemýšlím o voskovém depilátoru Ultravox. Musím se ožrat... Když už ne do němoty, tak aspoň profesně. Hlavně mi neříkej, že zůstaneme doma.“
„Ven půjdeme každopádně,“ černovousý stěží kontroloval hlas, jak to v něm klokotalo smíchy a vyšel ze dveří. „Jdu zjistit, kam. Nikam nechoď.“
„Neboj, mami.“

* * *

Byl už večer.
Kermina vyhlédla skrze prosklené veřeje Brány Filosofů na dohasínající červenou linku, na západní straně přetínající horizont. Ven vyšla, na schodišti se už rozběhla. Vypadala nepatřičně, zvláštně, sama na titánských schodech, strážených obrovskými sochami. Kráčet po nich osaměle by příslušelo císařům, nikoliv jí.
Nepřemýšlela nad tím. Jen si dopnula tmavě modrou bundu až ke krku. Bylo chladno.
Seběhla až na spodní dvoranu, kde obvykle parkovaly taxíky nebo osobní vznášedla a kde se též nacházela zastávka aerobusu. A rozhlédla se. Nebyli tam.
Nestihla to.
Jak si mám najít přátele, když nemám čas na to s nimi být? Povzdechla si.
Už-už se otáčela ke zklamanému odchodu, když vzduch rozeznělo písknutí. Dívka sebou škubla a zapíchla oči směrem, odkud zvuk zazněl. Na vysokém piedestalu, u paty jedné ze soch, střežících svými pohledy celý prostor, seděl Diron Zaffod a klátil nohama. Vlasy měl rozcuchané ještě víc, než obvykle a podle toho jak se leskly na ně musel vyplácat celou pixlu gelu. Na sobě měl koženou bundu s našitými záplatami a lesklými, ozdobnými cvoky. Vypadal šíleně.
Zamával jí a skočil dolů. Přistál, jen se měkce zhoupl v kolenou.
„Čau,“ zazubil se na ní. „Už jsme se báli, že nepřijdeš. Sekne ti to.“
„Taky...“ odkašlala si dívka a dokončila suchou, konverzační odpověď, „nejsi k zahození. Jsou tu i ostatní?“
„Jasný, pojď za mnou. Nemysleli jsme si, že vůbec dorazíš, ale Allean trval na tom, abysme ještě počkali... Takhle možná nestihneme rozjezd...“
Obešli podstavec zleva a prolezli ze schodiště neviditelným, úzkým průchodem na postranní, uzavřený a špinavý plácek, obklopený ze tří stran stěnami. Z té čtvrté to bylo právě schodiště. Zpod hromady odpadků, které tam byly nakupené, vykukovalo pletivo mřížky, asi servisního průlezu, vedoucího bůhvíkam.
Byli tam oba – Allean i Mildren. Opírali se o zeď a kolovali cigaretu.
„Tak sem jí našel,“ zahlaholil Zaffod a odplivl si na odpadky. „Pošli to sem, potřebuju šluka.“
Hnědovlasý učedník típl kuřivo, zalovil v kapse a hodil krabičku Dironovi. „Ahoj, Kermino,“ vykouzlil na obličeji úsměv. „Půjdeme?“
Na zastávce aerobusu krom nich nikdo nebyl. Monumentální budova Řádu Jediů jim plála za zády stovkami oken, v nichž zářily tisíce světel, navlékala masku královského paláce ze starých pohádek, kde právě začínal bál pro prince a tu, která se dovnitř vplížila, v šatech z oříšku.
Vítr sbíral zápach laciného cigaretového kouře, učedníci mlčeli. Kermině se zdálo, že ve vzorcích spřádajících se souhvězdí vidí střevíček.
„Děkuju,“ řekla najednou. „Že ses mě zastal. Byl jsi jediný.“
„T-to nestojí za řeč,“ zakoktal se překvapený Tesher. „Byl to namyšlenej blbec, patřilo mu to. Schladilas mu sebevědomí, že minimálně do konce semestru na hodinách ani nepípne...“
„Sebrala ses rychle po tom výprasku,“ prohodila uznale Mildren, tahajíc z kapsy mobilní videofon. „Z Nemechriat si nic nedělej – ona je prostě taková. Některý Čekatelé, co znám, tvrděj, že taková nebejvala vždycky – když oni začínali, byla jiná. Tehdy prej byli všichni z Bdělý Stráže jiný. Já tomu moc nevěřím; neumím si představit, co by dokázalo člověkem pohnout, aby se tolik změnil.“
„Já jsem slyšel od Gernashe... Dire, víš koho mám na mysli, toho klatonianskýho dredaře, teďka je někde na Soblerunu, loni dostal titul...“
„Jasně,“ kývl pihovatý.
„Řikal mi, že v tý době prej byl u Bdělejch i Ferrenveldy, dokonce je snad i vedl, než složil funkci a ukončil vlastní kariéru...“
Kermina si rukou pročísla vlasy. „On nebyl vždycky kurátor knihovny?“
„Ne, míval hodně akční život, ale něco se stalo. Asi se svět změnil, nebo už mu to dál nepřipadalo seberealizující, což chápu – kdyby po mě každej den stříleli, taky bych se radši schovával v koutě mezi knihama. Sith ví proč.“
Aerobus si při dosedu odfoukl, jako zadýchaný pocestný, nabral je do svých žlutým světlem ozářených útrob a zase se vydal na svojí pravidelnou cestu oblohou.
A kdesi v osmém patře ubikací bouchly dveře a Verdenth zamířil ke komnatám Gellany Tarven, aby si ověřil, kde Kermina tuto noc skutečně spí.

* * *

„Kde se to vůbec koná? Je to nějaká sportovní hala, upravená jako závodiště, nebo speciální okruh?“ zeptala se šedovláska, jakmile se usadili v prázdnější části dopravní prostředku. Byl skoro prázdný – až na několik okrajovou linkou domů jedoucích dorrianských dělníků v šedých pracovních overalech, měly je místy bílé sádrovým prachem; a jednoho zapáchajícího, špinavého a podle černých brýlí také slepého selonianského houslistu.
„Esseth-Gharebu se nejezdí na regulérních okruzích, jsi praštěná?“ odfrkl si Diron, jakoby vypustila z úst tu nejstupidnější otázku na světě.
„Nikdy s náma nebyla,“ podotkl suše Allean.
„No,“ pousmála se shovívavě Mildren, „to budeš asi docela překvapená. Skoro ti závidím... Vidět to tak znova poprvé...“
„V čem jsou ty závody tak výjimečné?“ zajímalo Kerminu. „Byla jsem párkrát na kluzácích...“
„Tak tohle je úplně jiná třída, zlato,“ uchechtnul se Zaffod a založil si ruce na prsou. „Kluzáky jsou nuda pro páprdy, tohle je akce. Kdo to neviděl, může si kecat co chce, ale nikdy nebude na patřičný úrovni skutečnýho fanouška.“
„Pořád jsem se ještě nic nedozvěděla,“ upozornila ho šedovláska měkce.
„Jsou to nelegální pouliční závody,“ řekl Allean, dívaje z okna. „Pořádají se jednou za šest týdnů, když se najdou závodníci.“
„Když se najdou závodníci?“ zopakovala Kermina, obávajíc se, že jí právě začalo svítat.
„Jo,“ přikývl hnědovlasý. „Přesně tak. Ne vždycky totiž každý dojede do konce. Trať samotná je dost obtížná, je tam spousta úzkých průletů a ostrých zatáček, navíc se v cestě válejí odpadky a v jednom místě vede i částí starých oceláren. I když nehody jsou poměrně časté, většinou nedochází k vážnějším zraněním.“
Kývla, že pochopila. Ona skutečně chápala, dokonce mnohem lépe, než by si pomyslel.
Na Gwerhinu, i na Jestru, se také konávaly podobné závody. Úžiny se tomu říkalo. Šlo o jednoduchý princip – zajet trať v co nejlepším čase a nezemřít přitom. Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná pravidla, vydat se na okruh znamenalo hazardovat s vlastním životem. Intriky, sázky, dohodnuté výsledky, zfingované poruchy. Byla to zábava pro pokleslé masy, lůzu, která skandovala nadšením, když viděla některého ze závodníků havarovat, a které při pohledu na krev zachvacovalo takové šílenství, že mnohdy vtrhli na závodiště a když nebyl jezdec dost životaschopný, aby se odplazil, tak byl roztrhán. Bez milosti.
Cena pro vítěze byla vysoká, to ano. Ale život byl cennější.
Kermina si protřela rukou čelo. Verdenth mě zabije, až se to dozví, pomyslela si a sevřel se jí žaludek. Když už ne za celý dnešek, tak za tohle určitě. Že jsem šla za jeho zády na Úžiny...
Zároveň ale, jak o tom přemýšlela, pocítila na okamžik cosi jako podivné vzrušení, mravenčení podél páteře. Zaplašila ten pocit do ztracena, na jeden den toho bylo dost.
„Kde se ty závody konají?“ zeptala se tím nejklidnějším hlasem, jakým dokázala.
Allean odtrhl pohled od okna a podíval se jí do očí.
„V Podměstí.“

* * *

Za dveřmi to zarachotilo, otevřely se nejdřív jen trošku a pak víc, jak se s cvaknutím vypojil magnetický zámek. Nikdo za nimi nestál. Ležel totiž. Nebo spíš ležela. Ctihodná radní Gellana Tarven se válela po podlaze jako čuně, přes napůl svlečenou tuniku a suknici měla jen tak hala-bala nataženou noční košili. Na jednom bosém chodidle jí dosud plandala bota, druhá byla neznámo kde.
Táhl z ní syntetický gin, ta nejhorší samohonka, jakou šlo v kantýně koupit.
Je pátek, povzdechl si Verdenth. Vždycky tam býváš, ty parchante. A není to proto, aby sis dal kořeněnou whisky před spaním. Abys zabránil tomuhle. V pátek je totiž i zasedání. Kdes byl dneska, Ferrenveldy?
Překročil práh a sklonil se k ženě. Ne, ne zhnuseně, ale jistý odpor v něm byl.
„Gell, rozumíš mi?“ promluvil nahlas a zřetelně.
„Raw-w-wnyold... Jjje... zku... zku-ku...ku...kurvysyn.“
Tohle nemělo smysl. Potřeboval ji příčetnou a to hned. Na nějaké ohleduplné druhy kříšení neměl čas, ani náladu. Vzal ji pod rameny a šetrně vyzdvihl na nohy. Vzápětí ji musel podepřít, aby se neskácela zpátky – byla úplně namol. Verdenth znal jistou techniku v Síle, metodu náhlého šoku, sice efektní, ale stejně tak i nepříjemnou – za normálních okolností by o ní ani neuvažoval. Za stávající situace mu to bylo úplně jedno.
Přitlačil ženu ke zdi, ne hrubě, nicméně tvrdě a rozhodně. Složil prsty levé ruky do koncentračního znamení a prostředníkem a prsteníkem zároveň ji klepl mezi oči, vyslal impuls. Gellana zvrátila hlavu, otvírajíc ústa v němém křiku, zkroutila prsty jako spáry a zaryla mu je do ramen. Křeč trvala sotva pár sekund, pak se zvláčnělé tělo radní sesulo k zemi. Gellana si unaveně protřela spánky, opřela se zády o stěnu.
„Je mi, jakoby mě někdo znásilnil,“ informovala, sice nepřítomně, ale opilecká tupost už jí z hlasu vymizela. „Proč jsi to udělal? Hrozně to bolelo...“ řekla to plačtivě, jako dítě, které je přesvědčené, že mu někdo ublížil.
„Kde je Mildren s Kerminou? Měly tu spát...“ nebral v potaz výčitku.
„To je zajímavé. Mildren mi totiž řekla totéž. Obě přece spí u vás, není to tak?“
Verdenth zůstal na okamžik jen tak stát. Díval se do tmy, přemýšleje, jestli se nestal terčem nějakého promyšleného, infantilně zlomyslného vtipu. Ale nestal, věděl to. A s jistotou už taky odhadoval, kam se učednice vydaly.
Dalším gestem uspal stále ještě sedící Gellanu, jejíž syrové vědomí na okamžik vytáhl zpod roušky alkoholu ven. Ušetřil jí ranní kocovinu, ale pochyboval, že mu za to poděkuje.
Musel si pospíšit.

* * *

Kermina napůl očekávala, že aerobus zastaví na rozlehlé plošině, která se, jak jí později řekl jeden z mistrů, jmenovala Atoia mel Girundum, podle pomníku, jenž tam stával na paměť bitvy u Atoia v systému Girunda, za Mandalorianských válek, nyní chyběl – restauroval se. Myslela, že sestoupí do podsvětí tou starou turbozdviží, sveze se výtahem do hlubin všeho zkaženého. Tím samým, před nímž jí Verdenth varoval.
Nestalo se tak. Vznášedlo nejdřív dosedlo na zastávce u vysuté, z jedné strany zastřešené promenády, kdysi vyhlídkovém mostě mezi dvěma obytnými mega-komplexy, nyní už jen ucpanou, křivolakou uličkou, sevřenou mezi stánky s pouličním obchodem, ať už jídlem nebo dovozními šunty, které tu postupně vyrostly – tam vystoupili dorriani.
Aglomerace to tu jednou pozře všechno, pomyslela si dívka. Ani obloha už nebude prázdná. Bude plná ostrovů, oblačných měst, mezi kterými stěží proletí lodě. Přelidnění nakonec zabije Střed galaxie, způsobí mu infarkt, jako ucpané cévy starému srdci.
Tu se aerobus zvedl, ale namísto toho, aby nabral letovou výšku a vstoupil do provozu, se jal klesat. Vzápětí si Kermina uvědomila, jakou měla ve skutečnosti pravdu. Protože nebe zmizelo, nahradily ho obludné, ocelové plochy obytných bloků, sice s okny, ale přesto působily nezemským, tísnivě svíravým dojmem, jakoby vznášedlo klesalo do rakovinou prožraných útrob nějakého titána.
Dívka si teď všímala toho, co svrchu nebylo patrné – mnohá patra, celá podlaží byla opuštěná, ponechaná osudu a chátrání. Jestliže nahoře připomínaly svítící vrcholky budov noční život, tady vzbuzovaly černé díry oken pocit prázdnoty, tmy a osamění.
Teď poznala, že černovlasý měl absolutní pravdu. Kamkoliv klesali, nebylo to dobré místo. V koutku duše jí zahlodal strach. Pohlédla na učedníky; předtím konverzovali, nyní ve stejném tichém vytržení hleděli ven.
Celý aerobus mlčel, když klesal do šedé mlhy.
Najednou hluchý střed skončil, ve zlověstných masách kovu se rozsvítila okna, už neletěli skrze hrozivou, mrtvou nicotu, ale tmavě šedým oparem, v němž se mihotala světýlka jako hvězdy za závojem mraků. Pocítila znatelnou úlevu, ale pocit hrozby přetrval.
Vznášedlo konečně sestoupilo na nejnižší úroveň, zůstalo levitovat stopu nad zemí. Dveře se s hučením otevřely a vpustily dovnitř studenou, vlhkou mlhu. Z interkomu zazněl kovový hlas: Podměstí, Serefská. Upozornění pro cestující – linka aerobusu Z23 se po této zastávce navrací na letovou úroveň nula. Pro další transport využijte prosím lokální dopravní prostředky.
Vystoupili. Všichni, i slepý selonian, který sebral černé pouzdro houslí a houpavým krokem odkráčel do špinavě šedé kaše, v okamžiku jim zmizel z očí. Osvětlený vnitřek aerobusu zvenčí zářil do šedi jako roztavené zlato, vábící příslibem tepla a bezpečí. Pak si odfrkl, dveře se s těžkým basovým vzdechem zavřely, a odplul vzhůru. Kermina ho sledovala závistivým pohledem.
Diron rozsvítil display hodinek a odešel ke sloupku se zrezivělým, ve větru vrzajícím, zpola utrženým štítem s nápisem Serefe, který kdosi přeškrtl a oprýskaným graffitti přepsal na Peklo, zkontrolovat jízdní řád.
Dívky se usadily na lavičku pod nachýlenou stříškou čekárny z vlnitého plechu, Allean se opřel vedle a zapálil si cigaretu. Byla tu mnohem větší zima, než nahoře a Kermina si všimla, že Mildren se ve své bundičce, sice elegantní, ale nekryjící boky, chvěje.
„Za chvilku přijede lokálka,“ vrátil se Zaffod, zaujal místo vedle Teshera a přijal vlastní cigaretu. „Do pytle, to je kosa – měl jsem si vzít kožich.“
Nečekali dlouho. Sotva za několik minut rozhrnul neprůhledno tupý, zvláštně zkosený čumák a před nimi zastavilo černé plavidlo z nebarvené oceli, řízené devishem v placaté černé čepici a uniformě. Tvarem lokálka vzdáleně připomínala linkový aerobus, ovšem soužený smrtelnou nemocí – takže zchátral a zbyla jen kostra.
Devaronec zatáhl za jednu z pák na řídícím pultu a sroloval první dveře ke stranám.
„Nastupujete?“ vycenil na ně množství zlatých, nebo chybějících zubů.
Kermina chabě zakroutila hlavou.
To gesto se minulo účinkem – Diron iniciativně pokročil kupředu a po vratkých schůdcích, které se spustily ze dveří, vystoupal do kabiny. Mildren ho úzce následovala.
„K Aréně, čtyřikrát,“ odtušil Zaffod přiškrceně a hodil do kaslíku hrst mincí.
Devish se opět zazubil, tentokrát pobaveně. „Mláďata vyrazila za zábavou. Tak nastupte, nebo vás tady nechám!“
„Tak pojď,“ vybídl na schůdcích už stojící Allean šedovlásku. „Co je s tebou?“
Kermina se naposledy otočila. Opuštěná zastávka za ní se halila do tmy a mlhy, štítek vrzal, kolem široko daleko nebyla živá duše. Pak položila ruku na ocelový úchyt a vystoupala po nejistých stupíncích.
Už se neohlížela.

* * *

„Verde... Co se stalo?“
„Neříkej nic. Prostě se zvedej. Máme dost naspěch.“
Dmeir se beze slova protestu zvedl, sebral z kanape šedou košili a odřené černé kalhoty, během sedmi sekund se oblékl; jen jednou viděl v černovousého obličeji takové oči. Vsoukal se do bot, popadl z věšáku koženou bundu i pouzdro s blasterem, v chůzi se nasoukal do obojího a následoval černovlasého na chodbu, jen patou ještě přibouchl dveře.
Bylo to v Kaliodhu, na Kesselu, v karetním doupěti poblíž spodních doků, té noci, kdy černovlasého poznal.
Té noci odtamtud vyšli jen dva živí.

* * *

„Mhmm?“
„Dík, tohle si nevezmu.“
„Zkoušelas to někdy?“
„Jo, tohle už jo... A bez nějakýho nadšení.“
„Třebas to neuměla...“
„Vysvětlil mi, co a jak, to se neboj.“
„Ale... Vysvětlil? Vedoucí vaší partičky? Byl hezkej?“
„Ani ne... Měl jizvu, přes pravou půlku obličeje. Vždycky jsem se divila, jakto že nepřišel o oko.“
„Sakra... Jak se jmenoval?“
„Rhowan.“
„Z toho skoro běhá mráz po zádech... Co ještě ti vysvětloval?“
„Mild, zavři zobák.“
„Jenom si povídám.“
„Ale oplzle.“
„Alleane, nic se neděje.“
„Jenom nemám rád, když začne někoho otázkama takhle šacovat. Co říkám šacovat, je to jak někoho osahávat... Takže už si to nech, Mild.“
„Co je?!“
„Povídám, aby sis to nechala.“
„Říkám snad něco, sakra?“
„To je prevence.“
„Nemusíš se o mě starat, dokážu to sama. Nenaučil mě toho víc, než kohokoliv jiného z party. A nikdo s ním nic neměl. Pokud vím, mezi jeho sny, co se týkaly takových věcí, by asi patřil někdo, kdo by hodně vřískal a co možná nejvíc u toho plakal a prosil. Nebyl to dobrý člověk.“
„Ti to natřela, Vnímači.“
„Drž hubu, Dire.“
„Vážně nechceš?“
„Ne, děkuju. Nekouřím.“
Kermina otočila hlavu a vyhlédla ven oknem lokálky. Když si na tyto okamžiky o mnoho let později, už jako Kerra, vzpomněla, musela se zasmát – a ten smích byl zatraceně trpký a jízlivý, přesně po jejím způsobu. Za špinavým plastem byla noc. Černá, jako smolou napuštěná vatra, než jí jiskra zapálí. Bylo tam mnoho jisker, za okny. Ale žádná z plynových lamp neměla ani dost tepla, ani dost síly, aby tu tmu přiměla vyšlehnout plamenem a spálil celé Podměstí na prach.
Dívka si to moc přála.

* * *

„Jak víš, kam jeli?“
Verdenth bral schody po třech, pilot mu se svou zraněnou nohou sotva stačil. Pádili dolů po velkém schodišti, osamělí, černí v houstnoucí tmě jako dva přízraky.
„Mám své způsoby,“ odvětil černovousý prostě.
„Upřesnil bys to?“
„Podívej, všechno, každá živá bytost zanechává stopu v poli Síly už svým pohybem. U normálních lidí, kteří nejsou senzibilní a o Síle nemají ponětí, je však prchavá a rychle bledne, jako ranní opar za slunečného dne. Existuje hodně staré pořekadlo, které to hodně dobře vystihuje: Je snazší stopovat Sitha v bažině, než hledat vlastní kalhoty po propité noci.“
„Děláš si srandu?“
„Ano, s tím pořekadlem, ne, s tím, co vyjadřuje. Kterýkoliv Jedi, nebo Sith, kdyby ještě nějací zbyli, emanuje v poli Síly jako maják. A svým pohybem rozvíří její hladinu na pěkně dlouho. Kdybys ji dokázal vidět, pochopil bys o čem mluvím. Slovy se to dobře popsat nedá. Je to jako... mnohobarevný, zvolna se zavírající koridor. Chápeš?“
„Ne,“ přiznal Dmeir bez skrupulí, „nechápu ani slovo, ale to mi nebrání ti věřit. Vidíš, kam ta stopa směřuje?“
„Nevidím, tuším.“

* * *

„Tři minuty do opuštění zóny,“ zapraskal z interkomu suchý hlas.
Mildren, Diron i Allean okamžitě zareagovali – každý z učedníků vytáhl z kapsy dvojici plastikových špuntů a strčil si je do uší. Mildren nezaváhala, shodila s ramen koženou bundičku a bez okolků si ji omotala kolem hlavy.
„Co se děje?“
Allean se udeřil do čela, až to mlasklo. „Zatraceně! Já... Jsem to ale idiot! Já na to zapomněl!“
Vyškubl z kapsy kapesník, trhnutím ho rozpáral a vrazil Kermině oba kusy do rukou. „Nacpi si to do uší, rychle!“
„Ale...“
„Nehádej se a udělej to!“ učedníkův výraz nepřipouštěl odmluvy. A bylo v něco tak vyděšeného, že dívka okamžitě uposlechla. Allean ji poněkud ostentativně objal rukou kolem krku a ještě jí tak přikryl obě uši.
Mildren se schoulila do obdobné pozice k Dironovi, šedovláska si povšimla, že učedník přivřel oči. Stále nechápala proč.
Pak to přišlo.
Vzduch se zavlnil, napjal se jako mýdlová bublina a pukl. V jediném okamžiku, bez sebemenšího náznaku, či varování před tím, co přijde, prosytil celou lokálku ohlušující řev, kvil jako z devíti pekel. Gradující, všudypřítomný a nesnesitelný. Kermina zavřela oči, zuby stisknout nedokázala – bála se, že by o ně přišla. Sedadlo, Alleanova paže, lokálka, svět kolem – to všechno zmizelo, zůstal jen zvuk; odsunul její vědomí někam do ztracena, až nedokázala vnímat nic kromě rezonance vlastní lebky. Když se jí už-už zdálo, že jí mozek nutně musí vyskočit z hlavy, že vibrující konstrukce transportéru se rozpadne na hromadu černého šrotu, zvuk pominul.
Tak náhle, jako začal.
Jak napřimovala hlavu, pořád otřesená, nezřetelně zahlédla dvojici obrovských turbín, jejich šedé, bez ustání meloucí lopatky, šeptající o podivných, temných chodbách bez konce, hnaly skučící vítr proti mlžné stěně. Právě dílem toho větru vznikal onen zvuk.
Vytáhla si ucpávky z uší a s hrůzou si uvědomila, co by se stalo, kdyby učedník nezareagoval tak pohotově. I ostatní tak učinili. A jejich první pohledy zamířily ven. Kermině zasvítily oči. Protože to, co viděla, se představě o Podměstí, jakou doteď měla, zcela vymykalo.
Za okny to svítilo neonovými nápisy, holografickými reklamami, otáčejícími se proměnlivými poutači a desítkami různobarevných světel z nespočetného množství nočních podniků, jejichž orientaci mohl kolemjdoucí snadno rozlišit – červená pro kabarety a vykřičené domy, žlutá pro obyčejné nálevny a uklidňující vlídná, smaragdově zelená pro herny a sázkařské kluby. Pouličním ruchem mezi tisícovkami stánkařů, prodavačů šašliků, laciných suvenýrů, šuntů a šmuků, a nekompromisně se tvářících šmelinářů ve stažených kapucích, se prodírala snad nejrozmanitější snůška tvorů, jakými byla galaxie obydlená – přes hojně rozšířené Ganky, Rodiany, Devaronce, Aqualishe, Klatooniany, Twi’Leky a vznešeně se nesoucí Arkaniány, po Dresseliany, nade všechny se tyčící Ho’diny a uzavřené skupinky nepřátelsky vyhlížejících Wookiů, ověšených nábojovými pásy, a stranící se všeho a všech. Mezi nohama tohoto davu neustále probíhali trpasličí Tyrriové a Fou’ki, tahající každého ne-úplně-nebezpečně vypadajícího kolemjdoucího za rukáv a rozdávající letáky s upoutávkami na bezpočet heren.
Lokálka si razila cestu davem, učedníci zírali.
A Kermina pochopila, co ji sem táhlo. Pokud jí u té opuštěné zastávky hlodaly v hlavě nějaké pochybnosti, nyní spadly jako mávnutím kouzelného proutku. Byl to jiný svět. Byl to svět, který jí učaroval. Nablýskanou fasádou, řekl by Verdenth, který překrývá ohavný interiér – a měl by jistě pravdu, dívka to věděla. Ale ta její část, která byla nespoutaná jako vítr na pláních, a která věřila a prahla po dobrodružství a romantice, se pohledu na vůkol dýchající život nemohla nasytit.
A tato část nad tou soudnou nyní převládala.
Vystoupili příští stanici.
Jakmile se vpředu jdoucí Mildren dotkla nohou chodníku, dostalo se jí bouřlivého uvítání skupinou v černých kůžích oblečených Twi’leckých a lidských mladíků – pískáním a pochvalnými výkřiky. Mildren se široce usmála a posílala vzdušné polibky a smyslná mrknutí na všechny strany.
„Kreténi,“ utrousil pod vousy za ní vystupující Diron Zaffod s trpkým šklebem na tváři.
Allean se zdržel komentáře, ovládal se. A to i během druhé vlny, která se zvedla, když parta zmerčila Kerminu.
Jeden odvážnější dokonce seskočil ze soklu, klekl před dívkou teatrálně na jedno koleno, vzal ji za ruku a byl by jí uštědřil šlechtický polibek, kdyby šedovláska s úsměvem neucukla. Twi’Lek s červenou pletí pokrčil rameny a odtančil jim z cesty.
Včlenili se do davu, zvolna tekoucí řeky světla, která se pro ně rozestoupila a odnesla je za obzor.
Kermině to tak připadalo.

* * *

„Nemůže letět rychleji?“ položil Verdenth otázku do éteru, jako už asi po sté za posledních pět minut. „Hej, chlape, nemůžeš letět rychleji?!“
Řidič taxíku, Bothan v rozhalené košili a s na čumáku posazenými brýlemi s malými sklíčky a filigránskými obroučkami, kterým by se v jiném vesmíru a realitě, daleko, předaleko od tohoto místa a okamžiku, říkalo Lenonky, se už asi po sté otočil skrze otevřenou přepážku pro cestující a zavrtěl hlavou.
„Ne ne, pane, to by nešlo... Ztratil bych licenci.“
„Jestli nechceš ztratit zdraví, tak na to šlápni!“
Na druhé sedačce spočívající Dmeir se poškrábal zdravou rukou na boku. „Nechej ho na pokoji, říkal jsem ti – vezměme si vznášedlo z hangáru... Takových krásných kusů tam máte... Ale ty ne; stopa by vychladla! Tak se teď nevztekej, když letíme touhle šunkou...“
Černovlasý odlepil svůj zrak od tachometru vozidla. Stálo ho to dost úsilí.
„A vůbec se zklidni,“ nevšímal si pilot Verdenthova pohledu. „Nikdy jsem tě neviděl tak nervózního. Jsi jako malej kluk, co se na něj na státní škole poprvý usměje hezká holka. Řekl bych, že kdyby ta pohovka nebyla přimontovaná, nadskakoval bys i s ní, až by ses mlátil lebkou o strop.“
Verdenth neodpověděl, znovu se otočil k taxikáři.
„Podívej, příteli, řekni mi, kolik je tvoje běžná sazba za takovouhle cestu?“
„Ty ho nenecháš...“
„Asi tak čtyřicet dva kreditů, drahej pane,“ informoval ho Bothan s packou na volantu. Se svěšenými vousisky budil zvláštně smutný dojem. Ale přeháněl. Dvaačtyřicet kreditů by stála cesta na druhou stranou Manaraie, nikoliv linkové svezení o pár desítek bloků.
Černovousý přikývl, ale prozatím spolkl odpověď. Byl na ni ještě čas.
„Stejně seš nechutnej křen, víš o tom?“ zašklebil se Dmeir. „Holka je mladá, je v pubertě, sakra... Tak co se divíš? Co je na tom, že si chce vyrazit s kámošema ven? Je to přirozený, patří to k týhle etapě života. A ona to musí pociťovat ještě sakra mnohem víc. Nevim, jestli u toho psychopata měla nějaký kámoše, ale tady si je evidentně našla... A když s nima poprvý výtáhne paty – víš, jak bys měl správně reagovat? Čekat na ní pěkně v tichosti celou noc a ráno se jí vyptat, jak se bavila! Oo, proboha, kdybych ti řekl, jaký strašlivý průsery sem vyváděl já, když jsem byl v jejím věku... Chachachá! Nemohl bys už mě nikdy brát vážně...“
„Ale já tě neberu vážně,“ řekl Verdenth klidně. „Nejen proto, že si to všechno umím do detailu představit. A že vím, čeho jsi schopen. Když jsme byli s Venricem na Anszionu a ve městě vypukla vzpoura, cos dělal ty, zatímco my dva jsme drželi dveře před rozvášněným davem, který by bez pardónu roztrhal každého ústavního činitele v budově, no? Schoval ses do kamrlíku na košťata a nakazil kecy o nevyhnutelné smrti tu Twi’Leckou senátorku Garciu do té míry, žes ji na stejném místě taky přefiknul. Nikdy nezapomenu na ten pohled, když jsme otevřeli dveře. Ta chuděra pak podala demisi.“
„To... to sem nepatří,“ nabral pilot během vteřinky opět pevnou půdu pod nohama, černovlasý se tomu nepodivil. „Jde tu o to, že bys měl bejt chápavej, když holka jednou za čas uletí! A ne tam hned napochodovat jako její strážnej anděl... Vždyť si neužije života, do pytle!“
Verdenth obrátil oči v sloup. Na to se natáhl kupředu, prostrčil ruku okýnkem a před očima překvapeného Bothana vytáhl svojí kredit-kartu ze čtečky. „Poslyš, příteli,“ naklonil se k němu, „když zrychlíš na víc, než je těch zasraných předpisových osmdesát, zaplatím tu tvoji vydřidušskou cenu. Dokonce ti přihodím něco navrch, jako bonus, když tam budeme do pěti minut.“
Zakomíhal kredit-kartou taxikáři před očima. Nikdo z nich si nevšiml malého gesta levou rukou, kterou to kývání doprovodil. Na Bothanově obličeji vykvetla chtivost.
„Čtyřicet dva?“ ujistil se.
„Ani o niklák míň,“ souhlasil Verdenth s úsměvem.
„Tak se připoutejte.“
Dmeir vyprskl smíchy. „No to si snad...“
Co si snad se už nikdo nedozvěděl. Taxikář přeřadil a aniž čekal, než se oba muži připoutají, vystřelil z dopravního pruhu jako raketa. Verdenth se na poslední chvíli zachytil držáku, než byl odstředivou silou katapultován kupředu.
Zběsile se chechtající Dmeir šmátral rukama po pásu. Konečně ho našel a zacvakl.
„Slyšels alespoň slovo z toho, co jsem ti tu povídal?“
„Slyšel... Jenže neposlouchal.“

* * *

„To, co dneska udělala... Jak‘s to dokázala?“
„Jako co?“
„Vydržet s ním takovou dobu... Máš velkou odvahu – muselo ti být jasné, že nemůžeš vyhrát.“
Kermina se zastavila jako uštknutá, podívala se padawanovi přímo do obličeje.
„Vyhrála bych,“ odsekla ostře, až učedník překvapeně zamrkal, „kdybych neudělala chybu úplně na začátku. Vyprovokoval mě, jen díky tomu vyhrál.“
„Hele, jseš dobrá,“ nahnul se k ní Zaffod se svým klasicky přezíravým tónem. „Ale na toho Čekatele jsi neměla. To opravdu ne. Neber si to špatně, mě by si podal tak po prvním úderu – nemáš se za co stydět.“
„Nemáš pravdu, já...“
„Přiznej si to, holka,“ ušklíbla se Mildren. „Vypráskal tě jako Sitha.“
Kermina si povzdechla.
Doufám, že se tohle Verdenth nedozví. Ten pitomec byl zkouška... A já neuspěla.
Najednou se cítila hrozně sama, jako tam, na té chodbě, když ji Sidious vlekl do... Otřásla se, mimoděk se objala rukama. Nad hlavou se jí černala hluboká noc, zdálky už slyšela svištění vzduchu, vnímala tisíc rozjařených myslí, tlukoucích srdcí i pulzujících strojů na rozjezdové trati. Vedle ní stáli tři učedníci stejného věku... přesto děti, uvědomila si najednou. Neměli ponětí, co se v Galaxii dělo, ani k čemu se schylovalo.
A i když s nimi trávila svůj volný čas, i když s nimi potají vyklouzla z Chrámu a každému z nich důvěřovala... Nu, každému jinou měrou. I když s nimi dozajista sdílela některé sny a touhy, prahla po podobných věcech, dívka věděla, že nikdy skutečně nebude patřit mezi ně.
V tom jediném okamžiku se jí v hlavě vylíhla myšlenka. Nelíbila se jí, protože nedávala naději, spíš ji brala, ale přišla jí správná.
Odejdu, pomyslela si. Od chvíle, co jsem tady, působím jenom nepříjemnosti – on si to nezaslouží. Bude to tak lepší. Odejdu. Ne dnes v noci, ale brzo. Brzo...
Šedovláska přidala do kroku, nechtěla se opozdit.

* * *

Podměstská aréna jen vzdáleně připomínala tu, kterou si Kermina pamatovala z Gwerhinu, mnohem víc se podobala té Jestrské, pouze ještě zanedbanější. Vysoká tribuna z nečištěné oceli, podpíraná spletitou a prorezlou konstrukcí trámů a pilířů, na nejnižších se v průvanu třepotaly uvázané hadry, šály a zbytky oděvů. Ve světlech reflektorů vrhaly pohyblivé stíny.
Šedovláska se na to zeptala.
„Na památku pilotů,“ vysvětlil Allean ponuře. „Těch, co nepřežili, jejich těla nebyla nalezena, nebo neměli takový majetek, aby si dovolili pohřeb. Než skončí ve Spalovně, vždycky sem uvážou nějakou připomínku.“
Kermina se otřásla.
Před hlavním vstupem bylo rušno. U pokladen hlídkující Barabelové v kompozitních uniformách neklidně pošvihávali ocasy, okamžitě pacifikujíce každé opovážlivce, který se pokusil proklouznout turniketem bez placení, šokovými obušky. Před bookmakerskými stánky to vřelo rozhořčenými výkřiky a hlasitým handrkováním o výšky kurzů, víceméně smluvní a o to víc variabilní v závislosti na důslednosti sázkaře. Z arény samotné dunělo skandování davu, co chvíli přecházející v čirý jásot, když na rozjezdovou dráhu vstoupil další závodník, a pronikavé svištění antigravitační pohonů. Vzduchem čpěl pach přehřátého oleje, rozlitého paliva a lehký, éterický odér omamných drog.
„Jak se dostaneme dovnitř?“ nadhodila Šedovláska při pohledu na takřka nepostupující frontu k pokladnám. „Nechci být na obtíž, ale nemám na zaplacení.“
„To nikdo,“ pokrčila Mildren rameny. „Nikdo taky netvrdil, že budeme platit. Co myslíš, Alle?“
„Půjdeme,“ pokýval učedník rozhodně hlavou. „Touhle dobou už hlídači budou na druhý straně... A navíc jdeme pozdě. Přijdeme o rozjezd.“
Všichni tři učedníci, úzce následováni Kerminou, zkušeně minuli fronty a zabočili do postranní uličky, vedoucí kolem nízkých, polorozpadlých a většinou opuštěných chatrčí, podél vysokého plotu z duraocelového pletiva, nahoře opatřeného ostnatým drátem, který obepínal celou arénu a závodiště. Před některými se tísnily skupinky žebráků, hřály si končetiny u ohňů ve starých palivových barelech, jiné zely tmou.
Padawani, jeden po druhém, vstoupili do jednoho z opuštěných domů a skrze vyrabovaný vnitřek prošli na malý plácek za ním. Tady Kermina pochopila – v jinde nepřekonatelné mase plotu zde zela rozšklebená díra při samé zemi, jakoby pletivo někdo rozstříhal hydraulickými nůžkami.
„Až po vás, slečno,“ zazubil se Diron a přidržel Mildren cíp trhliny.
Jakmile poslední z nich stanul na druhé straně plotu, vyzáblý a osrstěný puk v okně protějšího domu se ďábelsky zašklebil zubatou papulou a bezhlučným klusem vyběhl do venkovní tmy.
Nikdo z nich si ho nevšiml.

* * *

„Jsou tu zase, dobrodinečku. Maličcí, mladičcí, měkoučcí a heboučcí... Samičky a samečci, pěkně po dvou kousíčcích...“
Puk si mnul o sebe hřbety dlouhých pazour, když mluvil. Jazyk mu kmital mezi zuby jako karmínový červ. Pán arény, jak se říkalo tmavému Correlianovi s působivým řetízkem, vedoucím od kroužku v nose k ušnímu boltci, se poškrábal na tetované hlavě a zahloubaně odložil sklenici s doffem.
„Hmmm... Dojdi pro Koumáka Zeila a Cathay,“ rozhodl se nakonec. „Já někde seženu Serida a Břitvu. Žádný mizerný spratci nepolezou bez placení na moje závody.“
V očích, opatřených termovizními a duhovkovými implantáty, se bledě zablesklo.
„A jestli mají ti haranti pocit, že jim to do teď procházelo, dostanou lekci, ze který se budou v noci pomočovat ještě ve třiceti.“

* * *

„Byls tu už někdy?“
„Kolikrát.“
Davem se prodírající Verdenth se snažil jednat zdvořile asi prvních deset kroků, pak zanechal marné snahy a dal se do klení a obratného rozrážení skrumáže za pomoci loktů. Dmeir, bez obtíží procházející za černým vznikající a za ním se zase uzavírající uličkou, otáčel hlavou po planoucích nápisech a s nefixovanou rukou v kapse vypadal docela jako na večerní vycházce.
„Ne, že bych si z toho něco pamatoval...“
„Tohle nemá smysl,“ zahulákal udýchaný Verdenth přes rameno a vyklopýtal z tekoucího proudu tvorů. „Takhle se tam nedostaneme včas.“
„Zeptáme se na zkratku,“ přikývl Dmeir, přihladil si švihácký knírek a zkoumavě se rozhlédl.
„Chceš si užít, fešáku?“ zareagovala nečekaně pružně o roh dál stojící Twi’Lecká prostitutka, olízla si prst a zamávala řasami. „Za padesát siptů, anebo, jestli jseš zdejší, za čtyři pětky kreditů na hodinku v nebi... Maličkým, mokrým nebíčku.“
Pilot nasadil svůdný úsměv, až se Černý málem smíchy zadusil, opřel se o zeď, že měl obličej sotva deset čísel od dívčina a olízl si rty.
„Kudyma nejkratším štrejchem ke kluzákový aréně, čičko?“ nasadil astrák z povolání dokonalý říšský argot.
„Tři kličky vedle, pak po pravým boku a rovnou za nosem, čumáčku,“ zaševelila šlapka mazlivě, vzala mu z ruky bankovku a nacvičeným pohybem štíhlých prstů jí skryla za ozdobný nátepníček. „Ale kdyby ses potom chtěl i se svým kámošem zabavit... Beru i dvojky. Jestli jseš umělecky založenej, kousek je tu i šmíra.“
„Melduju, že to proženu hlavou a nahodím o tom šproch se svým parťákem. Hlídej, čičko.“
„Budu, hezounku.“
Pilot se rozvážným krokem vrátil k Verdenthovi, který se kácel nekontrolovatelným smíchem.
„Našpicuj uši, ty jedna nevděčná, flestrem a jiným hnusem politá, odporná kreaturo,“ zarecitoval teatrálně Dmeir a poškrábal se na nose. „Neumíš si představit, co za šlendrián a štrapáci je dělat pro tebe dobrý skutky. Až si zasadíš panty od huby zpátky na místo, rád bych tě upozornil, že už vím, kudy kam.“
„V Sigulu teď hostuje interplanetární cirkus,“ sípal černovlasý. „Za tohle číslo by ti producenti urvali obě ruce...“ Náhle se zarazil jako když utne, rozhlédl se, jakoby uslyšel něco, co pilot nemohl.
„Dochází nám čas. Veď, ať zjistím, jestli běhny mluví pravdu!“
Cosi o nevděčnících si pod vousy mumlající Amennis vyběhl do spleti podměstských uliček.
Verdenth jen o krok za ním.

* * *

„Dááámyyy a pááánové! Je mi velkou ctí vás uvítat na výročním šestašedesátém okruhu našeho vyhlášeného závodu Esseth-Gharebu!“
Tribuna zahřímala ovacemi, diváci dupali, tleskali, pískali na prsty. Z amplionu zvučící hlas si dal načas s pokračováním.
„Rád bych vám nyní představil sponzora dnešní zábavy, pana Idogana z Taheye, díky jehož štědrému příspěvku bylo možné celý závod zorganizovat!“
Na privátní lóži vyšel Devish v černém obleku, doprovázený dvěma Twi’Lečkami v koktejlových šatech krémové barvy. Vzal každou z dam za ručku a obratnými gesty obě usadil po svých bocích. Plebs ho uvítal křikem a aplausem.
Za ním vyšla pětičlenná stráž v kovových, noktovizních maskách, s rychlopalnými disruptory na řemenech přes ramena. Okamžitě se rozmístili do obranných pozic a odjistili zbraně.
„Vyšší Třída,“ rozdrtil mezi zuby Pán arény a stiskl plechovku tegonského, alkoholizovaného džusu až se prohnula. „Snobáci zmrvený, hosti ke zblití. Z těch pěti tisíc, co mi tak milostivě věnoval, se ani hajzly pořádně neumejou.“
„Umejt hajzly?“ zvedl hlasatel oči z obrazovky, nyní těsně snímající pohodlně opřeného Devaronce. „Slyším dobře? Jakože už někdo byl tak odvážnej a vytáh z odpadu Tecrisovu hlavu?“
Corellian se suše zachechtal. „Právě, že ne. Znáš tu historku, ne? Když tam Lisander a Všivák Jackie přiběhli, měl ksicht v míse a všude kolem plavaly hovna... Vytáhli ho ven a chvíli se hádali, kdo začne s umělým dejchánim. Až potom si všimli, že mu chybí hlava.“
„Od tý doby Lisander koktá a Všivák Jackie se dal ke Svědkům Dagonovejm. Smutnej příběh, jo- sakra!“ zareagoval ještě včas hlasatel a praštil do spoje mikrofonu. „A nyní už přivítejme závodníky! Podívejte, tady letí! To je Tau Kein z Onderonu, diváky přezdívaný Ječící Ďábel, říká se o něm, že se narodil s kniplem pevně v pařátech! A tady máme šampiónku Kočičku Kibliss Adoru, kdysi dala slovo, že závodníkovi, který jí dokáže předjet o celé kolo, věnuje svoje panenství! No... Jenom Zagoss ví, jestli mu to k něčemu bude... Teď– ano teď prosím velký potlesk! Host dnešního večera, legenda jak mezi závodníky tak hráči pazzaku, smělý a všemi větry galaxie ošlehaný hvězdný pirát, Lomak Erester!“
Hlasatel si otřel zpocené čelo a úlevně si lokl z kelímku selpriového piva. „U Zagossovy tlustý prdele... Najdu si jinou práci.“
„Ne, nenajdeš,“ ušklíbl se Corellian. „Našli jste už ty smrady?“

* * *

„Jóóóó! Lomááák!!!“
Diron skákal po své sedačce, řval jako tur, mávaje nad hlavou sundanou bundou. Čeho tím chtěl dosáhnout, věděl skutečně pouze on sám – společnost učedníků se usadila až u samého okraje pravé tribuny; do míst, kde bylo absolutně nemožné, že by je závodníci mohli rozeznat natolik, že by uhodli byť živočišný druh.
„Můžeš si sednout?“ požádala ho Mildren ledově. „Nevidím na závodiště.“
„Dáš-je! Dáš-je! Dáš-je! Lomááák!!!“
„Při Síle, to je pitomec,“ zakryla si hnědovláska dlaní obličej. „No věřila bys tomu?“
Kermina, jak jinak, pokrčila rameny. To gesto, zřetelně a zjevně vyjadřující naprostou lhostejnost, si Mildren vyložila jako unavené přitakání.
„Sem ráda, že se mnou souhlasíš... Tako–“
„Lomaku – Lomaku, Hvězdobijci!“ zanotoval Zaffod fandovský popěvek, až dívky skoro ohluchly. „Ukaž se, chlapáku, nejlepší jsi! Nikdo ze systému nelítá tak! Jako náš šampión, v kluzáku pták! I kdyby orchestr falešně hrál, ty budeš pro vždycky závodů král!!“
„–výho vygumovance snad museli vyrobit... To se nemohlo normálně narodit, tohleto...“
„Kam šel–“
„Lomááák!!“
„Co?“
„Kam šel vůbec All?“
„Koupit něco k pití... Což je fajn,“ nahnula se Mildren blíž, až měla obličej sotva půl stopy od Kerminina, „alespoň si můžeme pokecat bez jeho všetečnejch kometářů...“
„A o čem si chceš podívat?“ podívala se na ní nedůvěřivě šedovláska.
„O čem asi?“ uchechtla se Mildren a spiklenecky mrkla. „Tak jakej je?“
„Kdo?“ zeptala se Kermina, dobře si uvědomujíc podivný tlak, který jí náhle stiskl útroby.
„Nehraj na mě hloupou,“ ušklíbla se padawanka. „Sama moc dobře víš, o čem mluvím... Jakej je v posteli?“
Možná to bylo tím úšklebkem, možná na ni padl stín, ale Mildrenina tvář se podivně změnila. Ze smaragdově zelených očí teď svítila zvláštní chtivost, Kermině nejvíc připomněla hladového psa, před kterým mávají opečeným kusem vonícího masa – lačného vyrazit, chňapnout a pokousat každou ruku, která by se mu úlovek pokusila vzít.
Šedovláska se nadechla, pomalu. „A kdo?“
„Verdenth,“ vyslovila Mildren mazlivě, něžně. „Kdo asi? Jak často spolu spíte?“
Ten pocit, nyní již naprosto zřetelný, Kermina dokázala pojmenovat – bylo to čisté, nezředěné zhnusení.
„To Jediové běžně spí se svými učedníky?“ zeptala se pomalu, cítíc hnědovlásčin dech, dychtivý a zrychlený, ze kterého se jí zvedal žaludek. „Nebo bys jenom ty chtěla, aby to tak bylo?“
„Cože?!“ zatvářila se Mildren tak překvapeně, jakoby jí někdo právě řekl, že měsíc je velké kolo sýra, slunce rozpůlený citrón a hvězdy z moučkového cukru a vyslovil to s neochvějnou vážností. „Chceš mi nakecat, že ste spolu ještě nespali? To tě jako nechtěl?“ Hnědovláska si jí změřila pohrdavým pohledem. „Nebo ses ho bála, ty chudinko?“
„To stačilo,“ podívala se jí Kermina přímo do očí. „Už ani slovo. Je mi z tebe špatně.“
„Pche,“ Mildren si odfrkla a odtáhla se. „Jsi usmrkanec a děcko.To kdybych ho dostala já...“
Šedovláska odvrátila tvář, zakroutila hlavou, pak se zvedla, rozhlédla se a zamířila tím samým směrem, co odešel Allean.
„Kam jdeš?“ zavolal za ní Diron, který si právě sedl, protože začal projev úřadujícího ředitele sboru bookmakerů, a který z jejich předchozího rozhovoru zhola nic nepochytil. „Kermino!“
„Najít někoho, s všetečnými, ale alespoň slušnými komentáři, Dire.“

* * *

„Co se děje? Proč nejsi s ostatními?“
Allean trpělivě čekal, loktem se opíraje o výdejní pult, zatímco uvnitř pracující Nykťanka natáčela do plastikových kelímků Rubínový Bliel.
„Já...“ Kermina si připadala skoro omámeně, cítila vztek, odpor... Ani nevěděla co ještě. „Mildren, ona... Měla nějaké poznámky...“
„Nic si z ní nedělej,“ pohodil Tesher nervózně rameny. „Je taková... Myslí, než mluví...“
„Jo,“ setkal se Kerminin pohled s pohledem do komunikátoru hovořícího Kovakiana, stojícího o pár metrů dál, pak dívka sklopila oči. „Asi máš pravdu. Myslí, než mluví.“
„Pojď, pudem,“ pobral Allean čtyři kelímky a kývl na výčepní, ať si nechá drobné. „Za chvíli už to začne.“
Šedovláska přikývla, sáhla si dlaní na břicho. Ten ošklivý pocit, co jí stahoval žaludek, nezmizel. Zesílil.
Zvedla zrak, mrkla po tom Kovakianovi. Už tam nikde nebyl.
Kermina si povzdechla a vyrazila za učedníkem.

* * *

„Zagossi, ten se vykecává... Já ho snad useknu...“
„Raději ne, ten pupkáč má smlouvy na dalšího půl roku. Kdybys to ustřihl, mohl by si stěžovat. Hádej komu.“
„Zatracenej bastard, jednou si to přiletí až z Naar Shaddy... Jo, slyším. Ale, ale... Vážně, víš to stoprocentně? Skvělý. Jo, hned mu to vyřídím,“ hlasatel sklapl vysílačku a otočil se na Corelliana. „Už je máme. V západním kvadrantu, někde v šestatřicátý řadě...“
„Ukaž mi je,“ pobídl ho Pán arény a stiskl opěradlo židle.
Pár letmých pohybů po klávesnici, obrazovka se přesunula o dobrou polovinu tribuny, zastavila se a zaostřila.
Zobrazovala černovlasého chlapce ostříhaného na ježka, mával koženou bundou, hnědovlasou dívku, upíjející z kelímku, dalšího chlapce, tentokrát sedícího, pohodlně opřeného lokty o obě sousední sedačky, a šedovlásku se založenýma rukama, která se dívala kamsi mimo.
„Zavolej chlapy,“ poplácal Corellian hlasatele po rameni. „Puk mluvil pravdu.“

* * *

Koho to sem Zagoss nese, pomyslel si Behiam, čtrnáctiletý zaměstnanec Kvarkiho Protekční Společnosti se stálým měsíčním platem pětapadesát kreditů, a zvedl zbraň. Už takové situace zažil, chuligáni v téhle oblasti byli, jsou a budou zřejmě navždy, většina jich ale vždycky kvapně vycouvala při pohledu na nabitou bouchačku – Behiam se jako jeden z mála ve Společnosti mohl pyšnit svým absolutně čistým rejstříkem co se týče konfliktních situací; za celých čtrnáct let si ani jednou nevystřelil. Pokud na tomto místě došlo k potyčkám, nebylo to za jeho směny.
Ti dva muži, co právě vyběhli z postranní uličky směrem od Saxeho non-stopu, však nevypadali nebezpečně. První z nich, určitě astrák, odhadl Behiam podle kožené bundy, měl tak třicet let, hnědé vlasy do blond, švihácký knírek pod nosem a v dlahách zajištěnou levou ruku. Krom oné černé bundy měl na sobě hnědé kalhoty sepnuté opaskem s kovovými cvoky a vysoké boty. Druhý z mužů byl od hlavy k patě v černém, jeho vousy a vlasy netvořily výjimku, měl ostrou, ušlechtilou tvář a chladné oči.
Kupředu postoupil ten první, kterého si hlídač označil jako astráka. Černý se postavil dozadu, založil si ruce na hrudi a netrpělivě si poklepával prsty na loket.
„Můžu vidět vaši vstupenku?“ nasadil Behiam komisní výraz.
„Cože?“ zamrkal astrák, viditelně zaskočen. „Vstupenku?“
„Jestli jste si jí nekoupili včas, máte smůlu,“ nezměnil hlídač povýšený tón, cítě se plně v kramflecích.
„Ale my...“ otočil se chlapík v bundě na Černého, ten mu mlčky opětoval pohled.
„Takže bych vás požádal, abyste opustili tento prostor, pokud možno bezodkladně,“ poklepal Behiam významně na hlaveň svého blasteru, hrdý sám na sebe, jak se konverzace vyvíjí přesně podle jeho plánu. „Jestli mi rozumíte.“
„Samozřejmě,“ poškrábal se astrák rozpačitě na zátylku, hlídač si ovšem nebyl jistý, je-li rozpačitý z něho, nebo z pohledu Černého, který se mu zavrtával do zad. „ Takže kolik?“
„Vo-vo to nejde, je plno. Nebudete... nebudete mít kde sedět,“ zpanikařil strážný náhlým obratem situace. A toto chvíli vypadalo tak dobře! Měl je v hrsti, už se chystali skoro odejít... „A zdola obrazovky vidět nejsou.“
„Víš, já a tady můj kámoš...“ nahnul se k němu kníratý blíž, úkosem se dívaje přes rameno. „Jsme vášniví fanoušci, tohle je událost sezóny, nemůžeme si jí nechat ujít...“
Černý za jeho zády si slyšitelně povzdechl, založil si ruce pro změnu za zády a vykročil stranou. Tři kroky, obrat, tři kroky, zpět. Behiamovi z toho šla hlava kolem.
„Říkám vám, že to nejde...“ pokusil se znovu odbít toho před sebou.
„Stovku za jednoho, co ty na to?“ Astrák se musel viditelně snažit, aby ignoroval klapot kroků Černého.
„Stovku?“ ujistil se hlídač, že slyšel dobře. Přece jenom se od něj štěstí neodvrátilo! Z toho, co vypadalo jako dvěma prvními mrtvolami zkažená směna, se nakonec pořád mohla vyklubat slušná šance! Jenom jestli ten v bundě nekecá...
„Vážně jste řekl stovku?“
„Dobře,“ pokrčil rameny kníratý. „Tak sto padesát, když jinak nedáš...“
„Ne, ne,“ vyhrkl Behiam rychle, aby si to snad ten muž před ním nerozmyslel. Sto kreditů! To bylo skoro dvakrát tolik, co jeho měsíční výdělek. „Stovka bude úplně stačit!“
„He? Co...“ Astrák vypadal už pořádně zmateně, zašátral ovšem v bundě a vytáhl obnos. „No jak chceš...“
„Sakra... Tohle bych neměl,“ hlídači přišlo správné to říct, nějak se mu potom ta zmačkaná bankovka lépe cpala do kapsy kalhot. „Nebudete dělat potíže?“
„Vypadáme snad na to?“ nakrčil kníratý pravé obočí.
„Ten váš kámoš...“ píchl Behiam bradou k Černému, který konečně přestal pochodovat v kruhu, a ostentativně ztišil hlas. „Je nějakej divnej...“
„Jo, to je,“ přikývl vážně chlapík v bundě. „Je to totiž magor, úplně a do písmene, čistej, nefalšovanej blb. Nemá to v hlavě v pořádku! Občas mu to v ní tak nějak divně ustřelí a začne žvatlat všelijaký metafyzický kraviny, v kterejch by se nevyznal ani tým psychologů...!“
Černý vzhlédl k černému nebi, zakroutil hlavou a vykročil k nim.
„Ale většinou je úplně neškodnej,“ zakončil astrák překotně, vida, kdo se přibližuje, nato chytil Behiama za rameno. „Nezapomeň ho taky zkásnout, to nezapomeň!“ A proběhl kolem zkoprnělého hlídače, přelézaje turnikety.
„Takže to bude stovka...“ napřáhl hlídač ruku a zastoupil Černému cestu. Co následovalo si Behiam nedovedl moc dobře vysvětlit – v jedné chvilce prostě stál a těšil se na nový příspěvek ke zvýšení vlastní životní úrovně, v druhé se mu cosi černého mihlo před očima a i když skrze zplodiny nebylo vidět skutečné nebe, oblohu náhle rozjasnilo deset tisíc hvězd.

* * *

Červená.
Trysky, předoucí jako spokojené vykrmené kočky, proudy teplého vzduchu hučí do nočního chladu.
Prsty ruky v hnědé rukavici, obepínající knipl jako malí hadi. Hořící bod cigarety, ležérně čnící z koutku úst.
Červená.
Pohled okolo, rychlý, zběžný. V řadě vyrovnané speedery, tři šampióni, sedm přespolních. Všichni koncentrovaní, smysly napnuté jako struny, připravené zareagovat ve vteřině.
Rozeklaný vzor kouře stoupá k černé obloze.
Tribuny řvou, dupou, duní. Nevnímá to. Nikdo z nich to nevnímá, nemůže si dovolit to vnímat. Každý v duchu počítá vteřiny, než na startovní obrazovce přeblikne kontrolka. A rudé světlo se změní v zelené.
Červená.
Třetí, poslední. Lomak Erester si nasadí brýle, naposledy natáhne, cigareta ohnivě zazáří a je vyplivnuta do šedého písku Arény. Mrkne na Kočičku Kibliss Adoru, věnuje jí úsměv. Žena mu odpoví mrknutím. Také si natáhne brýle.
Jeden z nováčků nevydrží, povolí ruku na kniplu, vznášedlo sebou škubne dopředu, jeho čumák vyrazí o stopu před ostatní. Lomak se ušklíbne. Neumí si počkat...
Nad ním se černá noc. Tak to má rád. Temnota nad hlavou, věčná milenka, vševidoucí divák.
Pak už na nic nemyslí.
Zelená.
Zahvízdaní přetáčených motorů, z burácejících trysek vyšlehnuvší plameny. Vznášedla vystřelí kupředu jako vypálená z katapultu.
To, že nedočkavý nováček nezahlédne v první zatáčce čnící ocelový trám, Lomaka už nezajímá.
Lomak závodí.

* * *

„A už letííí!!!“
Tribuna amplionu odpověděla hromovým jásotem. Učedníci se zvedli spolu s ostatními, tleskali, řvali, skandovali. Ohlušující jek motorů na okamžik přehlušil ovace, jen aby jim dovolil se vrátit v ještě silnější míře. Na obrovské, zavěšené obrazovce bylo vidět, že jeden ze závodníků přehlédl nízký podlet. Záběr kamery přiblížil jeho tvář, na zlomek sekundy zkroucenou děsem, než ji pohltila stěna plamenů. Plebs šílel. V první řadě skákající Sullustani ze sebe rvali oblečení, házeli jeho kusy kolem do Arény jako smyslů zbavení.
„Rok od roku je to větší maso!!“ přeřval Diron bouřící chátru.
Kermina horlivě přikývla, i když zvolání evidentně nepatřilo jí. Už se netrápila pro Mildrenina slova, celou svou bytostí vnímala tu pulzující, nezkrotnou sílu, sálající ze všech kolem. Byly to ty nejčistší emoce, zredukované téměř na primitivní pudy, vulgární a nezředěné, tvořící ohromný, směrovaný proud energie.
Šedovláska nikdy nic podobného nezažila. Opájela se tím pocitem, tak intenzivním, že jí mrazilo v zádech a dech se tajil, nemohla se ho nabažit. Už nebyla jednotlivcem, nebyla Kerminou, Verdenthovou nea’lry, byla davem, jeho součástí, když dýchala, dýchal s ní, když křičela, tisíc hrdel křičelo s ní.
Ztratila svou individualitu, byla duchem, sledujícím celou scénu z povzdálí; byla chrchlajícím starým Jenetem, který mával holí a nekontrolovatelně mlátil všechny okolo, procházel jí jeho elán; byla sténající Twi’lečkou, přijímající milence na dámských záchodcích, cítila její rozkoš; byla Drallem, mláceným pod tribunou tlupou výrostků, vnímala jeho bolest jako svou vlastní. Byla jimi.
Všímala si, že i na ostatní to tak působí. Mildren, dřív zatrpklá k Dironově nadšení, soutěžila s oběma padawany v hlasitosti, pískala na prsty jako smyslů zbavená, tváře rudé, oči vytřeštěné.
Něco však živočišnou extázi kazilo, bylo to malé, na okraji vnímání, ale rychle to rostlo. Nepříjemný tlak, svírající útroby, jitřící smysly. Bez varování ji stáhl zpátky do těla, emoce vyšuměly tak náhle, že musela popadnout dech. Ihned se na ten pocit, který jí vrátil nazpět do reality, rozpomněla – a uvědomila si, že ho cítila celou dobu; od chvíle, kdy do Podměstí vstoupila. Byl tam, v podobě zlého tušení, a sílil.
Nyní už byl tak naléhavý a neodbytný, že odsouval do pozadí ječící lůzu. A dívka pochopila.
Ještě dřív, než zahlédla mezi diváky se proplétající muže, ještě dřív, než zachytila jejich myšlenky a uviděla zbraně. Bylo to varování. Celou dobu. To jen ona zaslepila sama sebe, vnutila si jinou, líbivější vizi skutečnosti, takže mu nerozuměla. Teď už bylo pozdě.
Skočila po Alleanovi, zacloumala s ním, vytrhla ho z afektu.
„Co...?“
Dívka beze slova ukázala směr. Učedník přimhouřil oči, zapátral. A zbledl.
„A sakra...“ byla to Mildren, Diron vedle ní neslyšně pohyboval rty.
„Musíme zmizet, rychle.“

* * *

Kermina se otřásla.
Vysoká kožená bota došlápla sotva půl stopy od jejího nosu a pootočila se, aby dívka mohla obdivovat okovanou špičku.
„Tohle nechápu,“ deklamoval právě její majitel, jeho slova byla patrná i mezi křikem davu. „Jakoby se propadli do země...“
Dívka stála nohama na zrezivělé traverze, rukama se opírala o trámce, na nichž byly posazeny jednotlivé sedačky. Seč mohla se snažila nevnímat černočernou, chladem dýchající hlubinu pod sebou.
„Šmejdi mizerný. Přece neuletěli. Jenom nám někde něco ušlo. Břitvo, zavolej Serida, ať pohne tou svojí metrákovou prdelí k nejbližšímu východu a postaví stráž u tý díry.“
Vedle šedovlásky balancující Allean stiskl zuby.
„Buď klidnej, Zei, do čtvrt hodinky jsou naši. Někde proklouzli, to je všechno,“ hlas druhého z pronásledovatelů byl hlubší, nezúčastněný. Vedle okovaných bot přistál špaček cigarety, řečený Zeil ho podpatkem rozdrtil.
„Chci v to doufat. Jestli ne, tak se Corellian asi zblázní.“
Učedníci se odvážili pohnout až dlouho po tom, co kroky obou pronásledovatelů odezněly. Jeden po druhém se vytáhli zpod sedaček zpět na tribunu. Kermina pocítila nevýslovnou úlevu, když ucítila pod nohama pevnou zem. Všimla si, že Mildren má slzy na krajíčku – hnědovláska byla bílá jako stěna, celá se třásla.
„Nemůžeme tady zůstat,“ obrátila se dívka na Vnímače, který sledoval okolí zpoza opěradla sedačky. „Dřív, nebo později si nás někdo všimne. Musíme ven.“
„Není kudy, neslyšelas?!“ vyjel na ni Diron, hlas se mu přitom chvěl. „Vědí o našem vstupu. Jsme v pytli...“
„Sklapni, Dire,“ okřikl ho Tesher. „Půjdeme jinudy. Za mnou.“
Rozběhl se uličkou, přikrčený, že málem škrtal bradou o zem. Vyrazili také, držíce se jeho příkladu, tiší, obratní, krytí ve stínech, kam nesahalo světlo plynových lamp.
Šedovláska čekala, že se pokusí proklouznout u některého z východů – že se mýlila, poznala, když se padawan náhle stočil ostře dolů. A Kermina pochopila jeho úmysl.
Mířil do Arény.

* * *

„Vidíš je?“
Dmeir horečně pročesával očima bouřící dav, nakláněl se přes zábradlí hned nalevo, hned napravo. Černý nevěřil ve valný úspěch takové snahy – tribuna se neustále vlnila, přeskupovala a pohybovala jako živý organismus; hledat v ní jednotlivce byla ještě větší pošetilost, než ve známém rčení o kupce a senu.
Byly i jiné způsoby a Verdenth o nich věděl. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se v Síle.
Ocelová tribuna zmizela, rozpila se do stran, vnímal ji teď slabě, neurčitě jako ohraničený prázdný prostor, lůza naopak získala podobu rozlévajícího se, pestrobarevného jezera čistého světla, nepravidelně emanujícího dávkami prvotních, jednoduchých emocí. Teď pochopil, co sem učedníky tak táhlo – nešlo jen o pouhé vzrušení ze závodu; pro někoho s psionickými schopnostmi byl okolní tok pocitů jako nadpozemsky rozmanitá hodovní tabule, lákavá a svůdná.
Soustředil se, vytěsnil je z hlavy, hledal. Viděl pokřivené, do rudých odstínů hrající mysli násilníků, vrahů, lovců lidí – okrajem o jednu zavadil a spatřil výjevy, z nichž mu přeběhl mráz po zádech. Všímal si zoufalých, ale stále poctivých duší, ještě nepřinucených osudem zahodit vlastní hrdost kvůli holému životu; ty obdivoval. Zahlédl rozkládající se, potrhaná vědomí oblouzněných různými drogami, alkoholem nebo jen ilegálními mozkovými implantáty; zaslechl jejich myšlenky, aniž se jim snažil porozumět. Byly tak složité nebo podivné, že dalekosáhle přesahovali mysli svých pánů. Vnímal některé tvory citlivé k Síle, v jeho pohledu majáky s různou intenzitou svítící jako roztavené zlato. Viděl mnoho nerozvinutého potenciálu jak k dobru, tak ke zlu.
Ale učedníky nezahlédl.
„Nemám je, do hajzlu!“ ohlásil Dmeir ve stejný moment, kdy Černý otevřel oči.
„Ani já,“ stiskl Verdenth čelisti. „Ještě něco zkusím.“
Kermino! zavolal v duchu. Slyšíš mě?

* * *

Na závodiště se dostali snadno, odtamtud to bylo jen pár desítek metrů k první budově. Učedníci je zdolali bez obtíží, jeden po druhém se protáhli dírou ve stěně z vlnitého plechu, do chřípí jim vnikl pach zatuchliny a odér staré, dlouho nepoužívané techniky. A lidského potu.
V prostředku nevelké haly, zaplněné hromadami všemožného haraburdí a šrotu mnohdy až ke stropu, byl vyklizený plácek, kde se kolem vysokého ohně porůznu válelo šest nezřetelných osob. Pět z nich mělo ošuntělé, špinavé bundy hvězdných pilotů – tři zaujatě mastili karty, jeden si přihýbal z placatky a nahlas se čemusi chechtal, a poslední ležel bez pohybu na hromadě šroubů a matic. Nebylo zcela jasné, jestli spí nebo je mrtvý.
Šestý se lišil. Seděl stranou ostatních, upřeně, bez pohnutí zíral do plamenů. Zavinutý v podivném plášti, sešitém z mnoha jednotlivých kousků různých látek, černém a matném ve světle ohniště. V dosahu levé ruky mu ležela kovová hůl, dlouhá šest stop.
„Rychle odsud,“ šeptla Mildren a otočila se zpátky k díře.
V tom okamžiku se pohnuly okolní stíny. Bleskově a bez varování.
Mildren chytil otlemený tlusťoch s holou hlavou, podbradek mu plandal jako vole, zacpal jí pusu tlustou rukou, než se mohla rozkřičet.
Allean, který se jí vrhl na pomoc, dostal kopanec do ohbí kolene a skácel se jako podťatý. Dlouhán v příliš velké kožené bundě ho přišlápl k zemi, namířil mu do obličeje hlavní blasteru a přátelsky se na chlapce zazubil.
Dirona kdosi popadl za rameno, škubnutím ho otočil a pěstí v nýtované rukavici udeřil do obličeje, že černovlasý také upadl. Dva k nerozeznání stejní míšenci se vynořili z přítmí, pravý ho ještě nakopl do břicha, až se chlapec bolestí zkroutil.
Kermina stihla vyjeknout, než jí ústa překryla páchnoucí ruka v rukavici a na krku ucítila ostří.
„Ts, ts, ts, pšššt, kočičko,“ zabroukal jí do ucha zastřený hlas; otřásla se odporem – dech neviděného páchl hnilobou a syntetickým ginem. „Myšky se chytily do pasti, Visiare.“
„Vidím.“ Hlas, který se ozval ze tmy, sípal.
Na světlo vykulhala vysoká postava, při chůzi se opírala o kovovou hůl. Od hlavy k patě byla celá v tom černém plášti, na rukou rukavice z téhož materiálu, hlavu jí zakrývala kukla z šedé látky. Jediný kousek těla, který nehalil ten zvláštní oděv, byly oči – šedé, podivně lesklé, budící neživý, mrtvolný dojem. V jejich pohledu bylo něco, z čeho se Kermině stáhl žaludek.
„Moc mladí,“ zaskuhral Visiar a stiskl cosi v hromadě kovového šrotu. Obraz u ohně sedících postav se zavlnil a zmizel. „Ty nikdo nekoupí. V dolech by hned chcípli.“
„Co tedy s nimi, náš...“
„...drahý vůdče?“
V projevu dvojčat nebyla žádná pauza. Jako kdyby promluvil jeden člověk – plynule, i tón byl nezměněný.
„Užijeme si,“ zachrochtal tlusťoch, držící Mildren, a stiskl dívce ňadro. Padawanka tlumeně vykřikla a kousla ho do ruky, která jí kryla ústa. Plešatý zaklel, ucukl a surově jí popadl za vlasy. Dívka zaječela bolestí, do očí jí vhrkly slzy.
Kermina jí chápala, sama měla na krajíčku. Litovala toho všeho. Rozhodnutí, které jí vyslalo na tenhle noční výlet, hlouposti, v níž neposlouchala a potlačila na poplach volající smysly, a především vlastní arogance, kvůli které nevěřila, nedbala Verdenthova varování. Měl pravdu, tento svět nebyl pro ní; dívka už věděla, jak šeredně se zmýlila. A věděla také, co bude následovat. Byl čas zaplatit.
„Jo, šéfe,“ přidal se vysokým hláskem dlouhán a přehodil si zbraň z ruky do ruky. „Když nemaj cenu na trhu, nemá cenu se s nima párat, ne? To mi dává smysl.“
„Máme stejný...“
„...názor.“
„Co, Šedáku?“ tlusťoch přitáhl Mildren za vlasy, až se prohnula a zaskučela. Nato jí požitkářsky olízl líci. „Trochu toho šuku a hodíme je do odpadní jámy... Nebo si ňákou můžeme pár dní nechat. Co ty na to, zlato?“
„Ty odporný prase, pusť jí nebo...!“
Zahalený se okamžitě otočil po hlase, gestem zastavil dlouhána a sám se k Alleanovi shýbl. Pravou rukou mu nacpal do úst cíp vlastního pláště, v levé mu blesklo ostří. Zakrojil. Mildren zavřela oči. Padawan se napjal, vytřeštil oči, zařval přes roubík bolestí. Na špinavou zem skanula krev.
Visiar se beze slova zvedl, vyškubl mu z úst roubík a zahodil uříznuté ucho do prachu.
„Příště,“ prohodil bez náznaku pohnutí ke sténajícímu Alleanovi, „to bude jazyk, jestli ho nedokážeš udržet za zuby.“
Mildren se roztřásla vzlyky. Na podlaze schoulený Diron si přikryl uši dlaněmi.
„Ano,“ otřel Zahalený dýku do rukávu, „pobavíme se. Ale ne tady.“
„Proč ne tady?“ ozval se šedovlásčin katan.
„Nesereme si do vlastního hnízda, Gerro. Mohli by je hledat. Spoutat.“
Jako na zavolanou vytáhla dvojčata obojky na krátkých provazech, splnila rozkaz. Kermině se do krku zařízla tuhá kůže, na šíji jí zastudila přezka. Její strážce jí ještě spoutal kusem motouzu obě zápěstí, očividně to nedělal poprvé.
„Říká se,“ informoval jí se znaleckým gustem, „že to za války používali mandaloriani. Když se vězeň pokusil utéct, tak jenom škub! Vaz mu prasknul jako suchá větev. Nezkoušej utéct, zlato. Byla by tě škoda.“
Diron a Allean byli nešetrně zvednuti, celá skupina se dala do pohybu.
V ten okamžik to zaslechla. Ne ušima. V hlavě. Někdo ji volal.
Pomoc! zakřičela šedovláska v duchu zoufale a ze všech sil, oči plné hořkých slz.
„Tak dělej zlato,“ strčil do ní Gerro, na zadku ucítila jeho ruku. „Takovou pěknou prdelku jsem neměl už pěkně dlouho, jen co je pravda!“
Pomoooc!!!

* * *

Bylo to slabé, vzdálené a nejasné. Ale byl to signál a černovlasý okamžitě poznal jeho podstatu a majitele.
Jediným skokem překonal zábradlí, rozběhl se do Arény. Věděl, že má málo času.
Jen koutkem vědomí si všímal pilota, který zůstal za ním. Celou myslí se upnul na to zoufalé, vystrašené volání.
Tak tohle ten sen znamenal... uvědomil si, když bral schody po třech ve zběsilém tempu. Bylas to ty, kdo mě volal a koho jsem neslyšel. V té vizi jsem tě ochránit nemohl... Ale teď tě slyším, u všech ďasů, tak vydrž ještě chvilku!
Obavy vystřídal vztek. Bezmyšlenkovitě srazil diváka, který se mu připletl do cesty. Nezpomalil. Byl to závod s osudem a černovlasý si moc dobře uvědomoval, že kdo v něm bude druhý, žádné stříbro nedostane.
Verdenth běžel jako vítr.
Začal zuřit.

* * *

„Ne–ne–ne–prosím... Prosím...“
Mildren štkala, klopýtala mezi poházenými součástkami, přes slzy neviděla na cestu. Škubnutí provazu jí málem strhlo do špinavě duhové kaluže vyjetého oleje, rovnováhu udržela jenom zázrakem. A díky vedle ní jdoucí Kermině, která jí zachytila včas.
„Sklapni,“ utrousil jeden z blíženců. „Ještě si...“
„...zakřičíš, neboj se.“
Stranou dráhy stála spousta starých skladišť pohonných hmot – zchátralých, rozpadajících se chatrčí a přístřešků z kusů vlnitého plechu. Učedníci byli zataženi do jednoho z nich.
Křičící a zoufale se bránící dívky byly položeny, spoutány a roztaženy. Na hromadě zrezivělých barelů.
Chlapce lůza připoutala ke stěně. Allean skřípal zuby bolestí, zaschlá krev mu v červené krustě pokrývala celou pravou líc. Dironův pohled byl skelný, netečný, nejevil zájem o okolní svět.
Kermina viděla, jak tlustý otlemenec nacpal ječící Mildren do úst kus špinavého hadru, zadusil tak její křik.
Nad ní se sklonil Gerro.
„Budeš hodná holčička? Nebo taky potřebuješ naučit mlčet?“
Šedovláska stiskla zuby, nedokázala však potlačit chvění rtů. Už se nebránila pláči, nechala slzy stékat po tvářích. Nesmím se bát... Nesmím...
Ale bála se, hrozně se bála.
Otlemenec zahnutou dýkou rozpáral Mildren tmavé kalhoty, zasvítila bílá stehna. Hnědovláska sebou škubla, nekřičela, už jen tiše štkala. Ke křiku neměla sílu.
Víc už Kermina nevnímala. Dotyk, studený a slizký na holé kůži, překryl všechno ostatní. Cukla sebou, žaludek se jí stáhl odporem. Tvář jejího katana, neholená a špinavá, byla sotva pár centimetrů od jejího obličeje.
Odvrátila hlavu stranou. To neměla. Okamžitě dostala facku, až se jí zatmělo před očima.
„Co si to dovoluješ, ty malá děvko?! Budeš se na mě, kurva, dívat, když ti to dělám!“
Zasažená líc pálila jako peklo. Gerro jí stiskl rukou v rozkroku, surově a bezohledně. Na krku ucítila jeho ústa. A ačkoliv věděla, co se stane, nemohla jinak. Poslední zbytky vůle, kterými se bránila naprosté panice, se rozplynuly.
Kermina se napjala v poutech a rozkřičela se na celé kolo.
A tentokrát byla vyslyšena.

* * *

Verdenth slyšel její výkřik – zoufalý, vibrující a náhle zdušený. A rozběhl se po něm.
Měl po krk téhle všivé honičky, celého Podměstí, i téhle noci. Ještě zrychlil, pádil mezi pobořenými boudami jako démon, od bot mu stříkalo bláto. Věděl, že není možné, aby ho neslyšeli přicházet. Bylo mu to jedno. Zuřil.
Po dalším nároží se vynořilo před ním. Kvádrové, možná dvacet metrů dlouhé skladiště s propadlou střechou. Cítil je tam. Učedníky, Kerminu, ty ostatní. Zle se usmál.
Jenom chvilku, zkurvysyni...
Verdenth zuřil. A toužil zabíjet.

* * *

Něco se dělo.
Gerro se náhle nadzdvihl, váha, kterou jí dusil a tiskl pod sebou, zmizela. Kermina rychle dýchala, stále moc dobře cítíc místa, kde se jí před momentem dotýkaly jeho ruce, líbaly rty. Všeobjímající pocit hnusu a rezignace ale něco rušilo. Hluk.
U dveří se něco dělo. Šedovláska s nesmírným úsilím zvedla hlavu, zamžourala slzami pálícíma očima do šera.
Uviděla, zachytila impuls.
Kermina zabořila hlavu do ramene a podruhé se rozplakala.
Teď vděčností.

* * *

Vskočil dovnitř, bezmyšlenkovitě, mihl se přes práh jako stín. Vyhnul se prvnímu úderu, jenom změnil rytmus kroků. Jeho původce, středně vysokého míšence, udeřil loktem do krku. Silně, zuřil. Blonďák se zlomil v kolenou, chrchlal, dusil se krví.
Druhý z bratrů zařval, sáhl po pistoli. Vystřelit nestihl. Černý ho chytil oběma rukama za předloktí, trhl na jednu, na druhou stranu. Křupnutí, zasvítila odhalená kost. Blížencův jek rozpáral povětří jako čepel čisté plátno. Verdenth ho s cynickým úšklebkem kopl do obličeje, zuřil. Strašlivě zuřil. Do prachu cákla krev.
Učedníci byli až vzadu, na samém konci, už je viděl. Chlapce, pověšené za svázané ruce na háky jako zvěřina, sotva se nohama dotýkající země. Dívky, užitkově spoutané k jinému účelu. Přes všechen vztek, který jím cloumal, v sobě našel vlídnou myšlenku a dotkl se Kermininy mysli. Věděl, že to potřebuje.
Pomalu se rozešel k nim, dech zrychlený euforií z boje, podpořené vztekem. Zvolna zrychloval. Pořád ještě netasil meč.
„Ty zmrvenej sráči!“ probral se holohlavý tlusťoch jako první. Odlepil se od Mildreny, přidržel si rukou rozepnuté kalhoty a vyškubl zkoprnělému dlouhánovi z ruky blaster.
Černovousý, už v poklusu, proti němu máchl otevřenou dlaní. Silový tarran zvedl holohlavce z podlahy, mrštil jím do hromady ocelových barelů.
„Visiare!!“ zavřísknul dlouhán, teď beze zbraně. „Udělej něco, ten hajzl nás všechny dostane!!“
A Zahalený udělal. Napřímil se, rázným pohybem strhl kuklu s hlavy.
Zjev, který se všem naskytl byl strašlivý. Tvář pod kápi nebyla lidská už hodně dlouho. Jediné, co člověka stále vzdáleně připomínalo, byly oči – zapadlé ve svraštělých důlcích, netečné a děsivé. Obličej rozrývala snad tisícovka jizev na seschlé, jakoby obrovským žárem sežehnuté kůži. Nos chyběl, uši také, namísto nich zely jen nepravidelné otvory do holé lebky. Za plandajícími cáry kůže, které kdysi byly rty, se leskly silné zuby, vybroušené do špiček.
Dlouhán bez hlesu otevřel ústa.
„Spalovač,“ zasyčel Verdenth.
Bytost pozvedla svou hůl, z jejího vršku vyjelo zubaté ostří. Spalovač jej obrátil k zemi, ztuhl v postoji. Fixoval blížícího se černého očima, vyčkával.
Černovousý stále netasil. Nezvolnil tempo, běžel přímo na něj.
Bleskla čepel. Verdenth padl do kotoulu, prosmýkl se pod plochým sekem, ihned byl zase na nohou. Bodnutí se mu podařilo uhnout zázrakem, rozeklaný břit ho škrábl na hrudi, projel tunikou. Černý zavrčel, vytočil se podél zbraně, z obratu udeřil pěstí do odporného obličeje. Mířil do oka, ale minul. Spalovačova hlava poskočila, Verdenth zařval jak si narazil kloub – byla tvrdá, jako kámen. Bleskově chňapl po tyči, znemožnil netvorovi další úder.
Spalovač rozchlípl rty. „Zabiju tě, Jedi.“
„Já tebe dřív,“ zazubil se na něj Černý.
Visiarova hlava vyrazila kupředu, zaskvěly se tesáky. Ale to černovlasý čekal. Pustil zbraň, dvěma kroky se dostal Spalovači za záda, uchopil ho za hlavu a škubl stranou. Mrtvé tělo netvora se bezvládně svezlo k zemi.
Zaduněl výstřel. Verdenth se instinktivně sehnul. Za ním stojící Gerro se skácel dozadu, v levém spánku okrouhlou díru. Z rukou mu vypadl dlouhý, zahnutý nůž.
„Neděkuj,“ zvedl se u dveří z pokleku Dmeir a schoval blaster zpátky do pouzdra.
„Díky,“ neotočil se černovousý, podíval se do očí hubenému dlouhánovi, který jako jediný z únosců zbyl naživu. Vysoký na něj třeštil oči, Verdenth si všiml třasu jeho rukou.
„Jdi domů,“ řekl tiše a doprovodil to nepatrným gestem levé ruky. „Stejně jsi věděl, že sem nepatříš, od chvíle, co Jorryho zabili, tak jdi domů. Ještě máš šanci.“
Dlouhán nasucho polkl, udělal jeden krok stranou, neustále se ustrašeně po černovlasém díval, jakoby nevěřil, že svá slova myslí vážně. Nakonec se ale otočil a o překot se dal na útěk. Pilot mu u dveří blahosklonně uhnul z cesty.
Verdenth sebral ze země Gerrův nůž a přeřezal Kermině pouta.
„Verdenthe...“ vrhla se mu kolem krku, třásla se vzlyky, pláčem a prožitou hrůzou. „Mě je to tak líto... Tak strašlivě... Tolik moc...“
Necítil v jejím hlas ani stopu lži. Jen stud. A úlevu.
Náhle, jak tiskl její ramena, hladil šedé vlasy, seznal, že ho vztek opustil. Cítil klid a únavu. Nic víc.
„Potrestejte mě... Prosím vás, potrestejte mě... Tohleto... Já...“
„Tiše, maličká,“ promluvil a jeho hlas zněl mírně, konejšil ji. „Udělal jsem stejnou chybu. Příště už neudělám... Příště budeš vědět, co tě čeká, a budeš se moci vyhnout takovému strachu. To slibuji.“
„Dnes ses poučila,“ pokračoval, když se přestala třást a zvedla k němu pomněnkové oči. „Věřím, že dost. Buď opatrná, Kermino. Tenhle svět není pro tebe.“
Políbil ji do vlasů a spolu s Dmeirem osvobodil i ostatní učedníky. Až na Alleana, kterého museli podpírat, byli všichni více méně v pořádku.
„Pojďme odsud,“ šťouchnul Amennis špičkou boty do hromady hadrů na podlaze. „Už tu není nic k vidění.“

* * *

Ve vznášedle coruscantských taxislužeb panovalo šero.
Stropní zářivka byla ztlumená na minimum, téměř nesvítila – stala se tajemným, zpola vyhaslým plamínkem na pokraji tmy. Tiché hučení dobře odstíněného motoru stahovalo do hloubky, zavíralo ospalé oči.
Polohlasně oddechoval Dmeir, spící se založenýma rukama a skloněnou hlavou, jemnými tóny mu přizvukovali zleva o něj opřený Diron a zprava uložená Mildren. Klid občas narušilo tlumené zasténání Alleana – chlapec snil, bílým fáčem ovázanou hlavu položenou na polštáři na sklopeném opěradle, snaže se nezatěžovat půl hodiny staré ucho.
Verdenth spal naprosto tiše, nebýt rytmicky se zvedajícího hrudníku, vypadal by jako socha vytesaná z tmavého kamene.
Venku proudící světla sem tam s bliknutím nahlédla dovnitř, ozářila celou kabinu bledým přísvitem.
A zaleskla se v temně modrých očích.
Kermina nespala.
Ležela hlavou opřená o černovlasého hruď, cítila každý jeho nádech, každý úder srdce, jako svůj vlastní, paže, kterou jí zprava objímal, hřála. Šedovláska držela v dlani jeho pevnou, jistou ruku. Její dotek uklidňoval, konejšil.
Jsem nebezpečná... A vy, nezasloužíte si mít kvůli mě problémy. Bude lepší, když odejdu. Váš život se vrátí do stejných kolejí, bude zase jaký byl, všechno bude v pořádku... Měl jste pravdu, když jste říkal, že tenhle svět není pro mě. Nikdy nebyl.
Odejdu. Už brzy...
Kermina se dívala do tmy, její oči byly lesklé jako slzy noci.
Nespala.