Legendy temnot
Kapitola 4.

Autor: Darth Sarthannus

---

Verdenth se vzbudil. Okolo byla tma, jen úzký paprsek měsíčního světla pronikal poodhrnutou záclonkou. Černovlasý přelétl očima místnost. Dřevěný šatník s pootevřenými, vkusně rytými dveřmi; stolek z černého berinského dubu, na něm pečlivě urovnaná toaleta, blýskající desítkami skleněných flakónků, dóziček a nádob; a nad tím vším bezedná, matně se lesknoucí hlubina oválného zrcadla.
Usmál se a lehce, jemně jako jarní vánek se rty dotkl záplavy kaštanových vlasů, rozhozených vedle něho na polštáři. Na zádech ležící Gellana Tarven zavrněla a pootevřela ústa. Obliny jejích ňader se zřetelně rýsovaly pod tenkou přikrývkou.
Další impuls, silnější.
Verdenth s lítostí odtrhl oči a odpověděl. Povzdechl si, tichounce jako netopýr sklouzl z postele a stáhl z pelesti své kalhoty. První botu našel celkem snadno, byla zakrytá šarlatovou, tmavě vyšívanou sukní. Další objevil důmyslně zakopnutou pod stolkem, spolu s krajkovými kalhotkami. Nakonec vylovil svou tuniku z hromádky šatstva, jíž tvořily dvě černé punčochy, bíle lemovaná blůzka a ozdobný pásek k sukni a po špičkách se vykradl z ložnice. Opatrně za sebou zavřel dveře a vyšel na vnější chodbu.
Ferrenveldy se opíral zády o stěnu, hnědý kabátec nonšalantně rozhalený. „Říkal jsem, že nemusíš jít, pokud nechceš.“
„V pořádku,“ upravil si černovlasý límec svého pláště. „Musím se nadýchat trochu večerního vzduchu.“
„Namáhavá práce?“ zajímal se starší muž s úsměvem, když došli k výtahu a Verdenth stiskl tlačítko na přivolání kabiny.
„Jsem rád zase doma.“
Chrám zel v tuto noční hodinu prázdnotou. Temné chodby, osvětlující se a zase pohasínající, jak jimi procházeli, duněly jen ozvukem jejich kroků. Nikoho nepotkávali. Za desítkami zavřených dveří však vnímali klidný, unavený spánek stovek rytířů, padawanů i mistrů Řádu.
Opustili křídlo obytných ubikací a po mramorovém schodišti sestoupili do Velké haly. Jejich kročeje ztlumil světle zelený koberec, připomínající spíše svěží, úpravně zastřižený trávník.
U Brány Myslitelů, hlavním vstupu do Řádového komplexu stála nepřetržitě dvojčlenná Bdělá stráž. Byla tam i nyní, příliš bděle však rozhodně nevypadala. Vyšší ze strážců si jednoduše ustlal na odpočívadle a s rukama pod hlavou chrupal jako malé děcko. Druhý, podsaditý chlapík s plavými vlasy a pěstěným knírem, seděl na kraji obrovitého květináče s gruvitským fíkusem a pokuřoval cigaretu.
Na Ferrenveldyho pozdrav odpověděl úsečným kývnutím.
„Mistře,“ oslovil ho, když jim předtím odemkl dvoukřídlé dveře pro veřejnost, „jestli můžete, vraťte se před svítáním. Ruez je už totálně v pytli, jak můžete ostatně vidět... A já jsem vzhůru jenom kvůli vám a rád bych taky ještě cosi naspal.“
„O to se neboj, Sanchezi,“ odtušil knihovník klidně. „Jdu se navečeřet, ne flámovat.“
„Tím lépe.“

* * *

Venku je přivítala tma. Chladný noční vítr sebou nesl vůni pozdních večeří, přikořeněnou mírným nádechem výfukových plynů. V dálce na západě, kdesi nad pohořím Manarai, se zablýsklo.
„Kam přesně máme namířeno?“ dopnul si Verdenth plášť až ke krku.
„Do Stříbrného Kraytha,“ mávl Ferrenveldy na projíždějící taxi. „Mám tam rezervaci pro dva.“
„Bylo se mnou počítáno předem?“
„Ne,“ zakroutil hlavou starší muž, „prvně jsem pozval paní Gellanu.“
Verdenth významně povytáhl obočí.
„Na čistě pracovní, soukromou, kolegiální večeři,“ vysvětlil knihovník obratem a otevřel si otlučené dveře krytého vznášedla. „Nic důvěrného. Střídmá konverzace... Znáš to dozajista.“
„Jistě,“ usadil se černovlasý na zadní sedadlo a hodil si nohu přes nohu. „Znám. Odmítla tě?“
„Omyl. Jak sám víš, nemá ve zvyku přímo odmítat...“
„...Ale pak jakoby náhodou zapomínat na dohodnuté schůzky,“ dokončil Verdenth za něj. „Co se stalo?“
„Jednoduše – přijel jsi ty,“ Ferrenveldy zalovil v útrobách svého kabátce a podal taxikáři kredit-kartu. „Do Stříbrného Kraytha, příteli! Leť po Beaghrově promenádě, ať to netrvá dlouho.“
Žluté vznášedlo se lehounce odlepilo od země a se zakašláním starých motorů splynulo s dopravním pruhem.
Vzduch voněl ozónem, nad horami v dálce se sbírala bouře.

* * *

„Objednáte si, pánové?“ usmála se plavovlasá dívka a odhalila za smyslnými šarlatovými rty ukryté zoubky.
Její šaty, sestávající z temně indigové sukně a podobně tónované krátké blůzky, se zvláštně stříbřitě leskly v matném světle nástěnných lamp. Oba muži seděli u kruhového stolu z ručně řezaného epheddu, v jehož středu, na povrchu nádobky naplněné vonnou směsí, tančil mihotavý plamínek, zastíněný papírovou záštitou. Verdenth věděl, že jde jen o optický klam – žádné nebezpečí požáru nehrozilo; skutečný oheň hořel vně jediné stolové podpěry a soustava zrcadel ho promítala na povrch.
Takovýmito zvláštnostmi oplývalo Kraythovo doupě, jak zněl druhý název večerního klubu, v neskutečné míře. Kam se černovlasý podíval, všude se míhaly, tančily a proplétaly nejrůznější hry světla a stínů, vytvářející zvláštní, tajemnou atmosféru. Na velká okna tiše bubnoval déšť a ve spojení s lehkou, příjemnou hudbou, linoucí se od v rohu postaveného pódia, dával odpočinout znavené mysli.
Krom nich tu byl v tuto hodinu už jen nezbytný personál – dvě servírky a očividně se spánkem zápasící barman v červené vestičce. A skupina mladých, čítající zhruba pět osob, jimž mohlo být tak kolem sedmnácti let. Seděli až úplně vzadu a bez ustání se čemusi hlasitě chechtali.
„Zajisté,“ vrátil servírce Ferrenveldy s úsměvem jídelní lístek a pohodlně se opřel do křesla. „Já si dám na dřevě opékaný steak z mearseffa, s jarní oblohou, v rokfórové omáčce a s dresillským kořením. Jako přílohu opékané amubdenské brambory a smažené krephilanové lesní šplhavky.“
„Neměl jsem tušení, že večeříváš veverky,“ zvedl Verdenth oči od bohatého menu.
Starší Jedi pokrčil rameny. „Neshledávám na tom nic odporného, zvíře jako každé jiné. Mimoto má delikátní chuť a maso nepáchne. Měl bys to zkusit.“
„To si odpustím,“ usoudil černovlasý a otočil se na dívku. „Mohu se zeptat; co jsou to Vynn – Elliovy tajemné halušky?“
„Bergranští obilní červy s mátovou zmrzlinou, na flambovaném mozečku fisské opice,“ nehnula číšnice ani brvou. „S výtečnou přílo–“
„Dám si zeleninový vývar,“ uťal jí Verdenth a s trpkým úsměvem vrátil lístek.
Dívka pokrčila rameny, zaznamenala objednávku na pager a ladně pohupujíc boky odkráčela pryč.
„Cítíš se dobře?“ zeptal se Ferrenveldy sotva odešla. „Podobně ironický býváš jenom, když tě něco žere.“
„Aby bylo jasno; nejím nic, co se vyskytuje v kreslených seriálech nezletilé mládeže. Žádné krysy, psy, kočky, brouky a taky žádné trpaslíky. Akceptuj to, prosím.“
„Nevíš, oč přicházíš.“
„Nevědomost je někdy víc, než sladká, věř mi,“ nalil si černovousý sklenici Stříbrného Arkanianského vína a obratem ji do sebe kopl.
„Nenutím tě, nakonec,“ povolil si knihovník opasek a gestem poslal pryč číšníka, který nabízel ochutnávku vína. „Někdo říká, že zkusit se má všechno. Neboť nikdy nevíš jaký pocit ti může ta či která věc přivodit.“
„A někdo také říká, že degustace podobných druhů potravy může přivodit akutní záchvaty zvracení,“ ušklíbl se Verdenth. „Je to zřejmě věc názorů. Bohužel mi ten druhý přijde značně reálnější.“
„Vážně tě něco žere – poznám to,“ blýskl po něm knihovník zvláštním pohledem. Mezi učedníky kolovaly pověsti, že pod tímto pohledem nebyl nikdo schopen lhát a pokud, tak to mistr Ferrenveldy bezpečně poznal.
„Je toho teď na mě nějak moc, toť vše,“ uhnul černovlasý očima. „Pořád něco řešit... Je to těžší, než jsem předpokládal.“
„Každý z nás po přijetí učedníka ztratí část sebe sama,“ řekl bezvousý a povzdechl si. „Je to velká oběť a ne všichni jsou jí schopni. Dáš mu, či v tvém případě jí, kus svého já a sám od ní ten díl přijmeš. Je pochopitelné, že jsi unaven, časem si zvykneš.“
„Mentor zůstane mentorem,“ usmál se na něj Verdenth přátelsky. „Takhle jsem to nemyslel. Z maličké unavený nejsem, ta mi dělá jen radost. Horší je to s ostatními. Moje situace není zdaleka tak růžová, jak by se zdálo. A to nemluvím o kontraktu na mojí hlavu.“
„Rawnyold?“
„Do černého.“
„Tak to je zlé,“ zachmuřil se kurátor archivů. „Snad bych mohl nějak pomoci...“
„S tím se neobtěžuj,“ mávl černovlasý rukou. „Vím, co dělat. Musím na nějakou chvíli zmizet z očí. Asi přijmu ten Vnější pás, jak ho nedávno avizovali. O nic tam nejde, jen diplomacie. A navíc má planeta povětšinou tropické klima, dokonce s pěti oceány. Můžu to brát jako placenou dovolenou.“
„A co ta odměna za tvůj krk? Máš tušení, kdo za tím stojí?“
Verdenthovi blýsklo v očích. „Nemusím dvakrát hádat.“

* * *

Pršelo.
Déšť se v nepolevujících přívalech sypal z ocelově šedých mraků, kryjících oblohu jako nějaké olbřímí poklice ze smogu a výfukových plynů. Vzduch, dřív těžký a suchý, se pročistil, ale takřka tropické vedro nepolevilo ani o stupeň. Kapky vody perlily na rozpálených kapotách prolétajících vznášedel, srážely se na oknech ocelovo-betonových obytných věží a na kůži promáčely neopatrné chodce.
Rhowan Etrad si stáhl kapuci pláště hlouběji do čela a povzdechl si.
Sem, na kovovou platformu na jedné z nejnižších úrovní města, déšť již téměř nedoléhal. Změnil se v nepříjemné, štiplavé mrholení, zvlhčující už tak dost vlhký vzduch. Z obrovských průduchů městské kanalizace se k obloze valila špinavě bílá mračna páry. Bylo nesnesitelné vedro.
Rhowan stál ve frontě na kebab spolu s další stovkou zpustle vyhlížejících bytostí, která zjevně bytovala ve zdejší proslulé kanalizaci a co Zjizvený zahlédl, o výsledky dlouhodobého působení toxického a radioaktivního odpadu tu rozhodně nebyla nouze. Z celé dlouhé fronty, ačkoliv se velice snažil, dokázal zařadit snad jen tři tvory.
Jeden z nich byl dozajista Gamorrean, hromotlucký prasečí obličej, byť napuchlý jako pytel brambor, nemohl mýlit. Další se nápadně podobal Chevinovi, nebýt toho, že měl tři oči a druhou tlamu u kořene protáhlého nosu. A konečně poslední mohl být Rodian, s podivně promáčklou, spláclou hlavu, vypouklýma, z důlků vylézajícíma očima a třetí rukou, kterou se co chvilku škrábal ve štětinách na vršku hlavy.
Na tom končil výčet tvorů, které Rhowan poznával.
Zbytek nesl tak beznadějná znetvoření, že ani pohled do očí těchto bytostí ani vzdáleně neprozrazoval, kým kdysi byly.
Zástup se pohnul kupředu, Rhowan udělal krok. Potem a vláhou mokrý háv se mu lepil k tělu, jako nějaký slizký zámotek. Horko bylo nesnesitelné. Zpocený Gamorrean smrděl.
Nar Shaddaa.
Sen každého gangstera a mafiána v galaxii, pomyslná špice veškerého zločinu, šmeliny a černého trhu po hranice systému. Každý, i ten nejmenší zlodějíček v tom nejzapadlejším hvězdném přístavu na samém okraji Republiky, snil o tom, že se jednoho dne vypracuje až sem. Tohle bylo místo možností, příležitostí a vrtkavé štěstěny. Místo, kde se bohatlo rychle a umíralo pomalu. Místo, kde federální vláda neměla žádnou skutečnou moc. Ta byla v držení skupinky vlivných, kteří sami sebe arogantně nazývali Vyšší Třídou a neformálně spravovali celý měsíc.
Bylo to místo, kde i ten nejmenší človíček měl šanci jednoho dne stanout až na vrcholku vlastního zločineckého impéria. Tak alespoň vyprávěly po kosmických putykách a přístavech jdoucí pověsti...
Strašlivá díra, pomyslel si Rhowan, nenápadně si přidržujíc u nosu navoněný kapesníček. Nepomáhal ani za mák.
Tohle město ho od začátku do konce štvalo. Nesnášel to tady. Od nejvyšší věžičky po nejhlubší odpadní šachtu Nar Shaddaa, díru, kam tekly nejhorší splašky z galaxie, nenáviděl.
„Pohni se, šmejde,“ zachrčelo mu za zády a cosi ho dloublo do páteře. „Že ti nohy zarostly do prdele neznamená, že já kvůli tomu umřu hlady.“
Rhowan se pomalu, velice pomalu otočil. Za ním stál vysoký odraný Bothan s páskou přes levé oko a podivně deformovanou spodní čelistí, zřejmě právě proto chrčel. V pracce svíral mandalorianskou ruční karabinu.
„Neradím,“ pronesl Zjizvený zvolna, hlasem jako led. „Může i ublížit.“
„Uhni mi z cesty,“ odjistil Jednooký jediným, nacvičeným pohybem zbraň. „Nebo tvoje jméno přidám do seznamu spalovačů mrtvol.“
„Ten, kdo mluví otevřeně o Spalovačích, buď nezná strach, nebo jeho stupidita postrádá hranic,“ ozval se náhle zvučný tón, zvyklý udílet rozkazy a zpoza průduchu ze stok se vynořilo komando dvanácti ozbrojenců v purpurových uniformách s rychlopalnými blastery.
V jejich čele kráčel vysoký, hubený muž s bledým obličejem a mastnými blond vlasy.
Bothan okamžitě zahodil zbraň, oči rozšířené hrůzou. Rhowan se tomu nepodivil. Charleauxe, velitele proslulé mini-armády Vyšší Třídy, zvané Pacifikátoři, znal ve spodině každý. A každý slyšel historky, které o něm kolovaly. Zabil dvacet ganků holýma rukama. Unikl ze zajetí Spalovačů. Jako jediný přežil jejich mučení. Přemohl v souboji muže proti muži Sběrače Mrtvých z Glannu-Myell.
Všechno to byly víceméně lži, přesto však Zjizvený rozeznával v dlouhánových očích zvláštní chlad, který dobře znal. Takový pohled měli tvorové, schopní zabít pro mrknutí oka. A Charleaux tím proslul.
„Identifikaci,“ přikázal stroze, Bothanovi spadla brada.
„Já-já... Nevlastním... tedy žádný...“
„Neregistrovaný,“ ušklíbl se velitel jednotky. V tom šklebu byl odpor. A opovržení. „Nikomu tedy nebude vadit okamžitá likvidace. Proveďte.“
Vypelichaný zavřeštěl, chtěl cosi namítnout. Nestihl to. Dva krajní žoldnéři zvedli pušky a bez toho aby hnuli svalem ve tváři vypálili. Jen jednou. To stačilo. Prosícímu ubožákovi vybuchla hlava. Charleaux se na něj ani nepodíval, namísto toho se obrátil k Rhowanovi, změřil si ho pohledem.
Zjizvený se narovnal do plné své výše, tvář jako vytesanou za ledu. Přesto byl téměř o půl hlavy menší než Pacifikátor.
„Lorde Rhowane,“ uklonil se důstojník konečně, z hlasu se mu vytratila strohost, nahradil ji formální tón. „Byl jsem pověřen eskortovat vás na základnu Beta, do sídla pána Artuada Bronwala. Dovolte mi zajistit vám bezpečný průchod.“
„Jak si Bronwall přeje,“ pokrčil nižší z mužů rameny. „Nechce-li záležitost zdržovat, podřídím se.“
„Smím mít otázku, Lorde?“
„Ptejte se.“
„Co vás přimělo opustit čekací halu rezidence pána Artuada třicet minut před začátkem jednání? A zabloudit až sem, do nejchudšího bloku Podměstí? Byla to snad chuť poznat Spalovnu zevnitř?“
Rhowan táhle zívl. „Nikolivěk. Kauzalita na tříhodinové čekání. Nepoeticky řečeno – nuda. Ve zcela banálním, prostém významu toho slova. A ještě něco.“
„A tedy?“
„Chuť zjistit, je-li zde Vyšší Třída vskutku všemocná,“ ušklíbl se Zjizvený sarkasticky. „V tomhle ohledu děkuji za vaši efektní demonstraci. Už věřím, že je.“

* * *

Bronwalova pracovna vůbec jako pracovna nevyhlížela. Naopak, připomínala spíše soukromý zábavní klub. Jak vybavením, tak i rozlohou. Na podlaze luxusní goerský koberec, na zdech okázalá umělecká díla, zkrášlující už tak dost přezdobené dřevěné obložení, v rohu sálu pak vlastní mini-bar s robotickou obsluhou, dva typy simulačních, virtuálních zařízení, biliár, vymezený prostor pro halový golf i s měřičem rychlosti a vzdálenosti míčků. Tomu všemu vévodil rozložitý, bohatě vyřezávaný a intarzovaný stůl z berinského dubu, za který by se pohodlně usadilo přinejmenším sedm osob, bez problémů s prostorem.
Rhowan dobře chápal účel toho všeho – ohromit příchozího, vnuknout mu pocit méněcennosti, podřadnosti a vlastní nedůležitosti ve srovnání s okázalou, bohatou smetánkou Vyšší Třídy. Kdyby do toho Zjizvený mohl mluvit, vyjádřil by se, že než ohromné a unášející je to všechno spíše dekadentní a kýčovité. Jenže do toho mluvit nemohl.
„Zde je můj přítel,“ zahlaholil Bronwal, jakmile Rhowan s doprovodem překročil práh místnosti, a gestem poslal vyčkávajícího Charleauxe pryč. „Drahý pobratřenec z Anszionu. Vítej v mém skromném pracovišti.“
„Je s podivem, že tu v rámci své pracovní náplně nemáš někde i soukromý bordel,“ ušklíbl se Zjizvený, kývl na Sidiouse, sedícího v křesle naproti Artuadovu stolu, a sám se do podobného usadil.
„Já jsem za to bojoval,“ rozpřáhl omluvně mafián ruce, „ale nevyšlo to. Vyšší výbor, jehož jsem členem, to neschválil. Ale k věci. Jak už mi nastínil zde přítomný tvůj kolega, Svídivous-“
„Sidious,“ opravil ho ukřivděný chladně.
„Ah,“ přihladil si kuplíř krempu šviháckého kloboučku. „Ta sémantika. Mé omluvy. Tak tedy, jak už mi... Sidious... naznačil, chceš se mnou uzavřít kontrakt.“
„To je pravda,“ hodil si Rhowan pohodlně nohu přes nohu.
„Smím se ptát proč? Víš, mám své zdroje. A ty tvrdí, že na stejnou osobu byla učiněna nabídka už ve třech společenstvích lovců. Oč tu jde? Hodláš zorganizovat interplanetární hon na jediného chlapíka? Přijde mi to hektické...“
„Mám akutní zájem na jeho likvidaci, toť vše, co musíš vědět.“
„Omyl, příteli. Hluboký omyl. Protože, když já nebudu mít dostatečný důvod, tak se ti já na ty požadavky vykašlu. Chci znát podrobnosti. Nebo nepočítej s mou pomocí. A vypadni.“
Sidious se nadzvedl, jakoby chtěl vstát. Rhowan ho gestem zarazil.
„Dobrá,“ pronesl pomalu a zřetelně, ignoruje Sidiousův pohled. „Jak chceš. Ty určuješ pravidla hry. Alespoň zatím. Věz toto; jsme nepřáteli dlouho a já si osobní konfrontaci s ní z jistých důvodů nemohu dovolit. Náš spor pochází z dávných časů, tehdy jsme byli řekněme... spojenci. Jenže poté se něco změnilo. A kvůli tomu ho musím zabít. Nenávist, kterou k němu chovám si neumíš ani představit. Kdysi mě o něco připravil. Ukradl to. Ač to mělo být mé. Teď za to musí zaplatit. Nejtvrdší cenu. Bez naděje na život.“
„Byla v tom nějaká žena?“ Bronwal se uchechtl, znělo to jako zachrochtání prasete.
Rhowan učinil sotva znatelné gesto pravou rukou. „Toť vše, co potřebuješ vědět.“
„Toť vše, co potřebuji vědět,“ zopakoval mafián kovově.
„Výtečně. Přijímáš?“
„Dejme tomu,“ ošil se Bronwal. „Potřebuji nějaké podrobnosti o té osobě. Prosté informace.“
„Zde jsou. Muž, zhruba třicet pět let, černovlasý. Nosí krátké vousy, má pevnou, jistou chůzi. Výška něco přes šest stop. Výskyt Coruscant, možnost změny, podle situace. Ale signifikantně Centrum Republiky. Jakožto nepolitická osoba je bez vlastní ochranky. Příslušník frakce Jediů.“
„Podívejme se,“ povytáhl obočí šmelinář. „Rytíř. To eliminuje většinu běžného repertoáru, normální lovci odmítají pronásledovat Jedie. Kvůli náročnosti a značnému riziku. Prostý člověk není schopen zabránit útoku ze zálohy, ale Rytíř ano. Jeho likvidace vyžaduje personální střet. A toho se většina bojí.“
„Výjimky jistě existují.“
„Najdou se. Máš nějakou představu ohledně...“
„Potřebuji perfektního profesionála. Nekompromisního, bez zbytečných předsudků. Je mi jedno, kde ho seženeš. A nechci žádného šílence. Chci zabijáka, chladnokrevného a dokonalého. Takového, kterému stačí říct cenu a on se zeptá jen na dvě věci. Koho a jak.“
„Znám někoho perfektního,“ přikývl Bronwal. „Nikdo mu neunikl, lov bere jako záležitost vlastní cti. Je dobrý i mezi elitou. Ostatní ho uznávají.“
„Mohu tedy považovat záležitost za vyřízenou?“
„Nic neslibuji. Není to můj podřízený, je na volné noze. Zkontaktuji ho, promluvím s ním, přednesu mu tvojí nabídku. A také cenu. Buď hodně štědrý, mám-li radit. Takový jako on se nehoní za podřadnými sumami.“
„Pětasedmdesát tisíc v jakékoliv galaktické měně,“ řekl Rhowan bez mrknutí oka. „V hotovosti.“
Artuadovi na okamžik spadla čelist. „Pěta... Pětasedmdesát... Tisíc... Kde...? Mě by trvalo, než bych... Jistě. V pořádku. To zabere zaručeně.“
„Výtečně.“
„Ještě poslední věc. Jméno toho dotyčného?“
Vedle sedící Sidious zaťal ruce do opěradel křesla, jeho pohled Rhowana probodával skrznaskrz. Zjizvený se usmál. Ošklivě, jak uměl.
A odpověděl.

* * *

„Navštívím několik známých, mezi jinými Hewrona Mercya’gera.“
„Toho lovce odměn? Nepřiléváš zbytečně oleje do plamenů?“
„Je to přítel a jako elita zná většinu důležitých organizací. Pomůže.“
„Neuvěřitelné,“ zakroutil Ferrenveldy nevěřícně hlavou. „Hledat pomoc v dračí sluji, když vlci vyjí okolo... Svět se změnil.“
Verdenth zvedl hlavu. „Tak tohle už jsem někde slyšel...“

* * *

Probudila se sama.
Krátce zamžourala zpod slepených víček a bosýma nohama ze sebe skopla vyhřátou huňatou deku. V místnosti panovalo příjemné šero, kolébající jako laskavá náruč k dalšímu spánku a nadmíru příjemné rozespalým očím. Za okny se černala temná tapisérie vesmíru, pošitá stovkami hvězd.
Trhnutím se posadila. A praštila se o desku stolu, až se jí zatmělo před očima. S útrpným zaúpěním klesla zpátky do teplého pelíšku. Bolest jí vrátila soudnost, vzpomněla si. Na strach, na útěk, na moře ohně, na včerejší noc. Na všechno.
Nebyl tady. Musel odejít někdy k ránu, když ona ještě spala, tichounce, ohleduplně, aby ji sám nevzbudil. Tomu se podivila – Rhowanova shovívavost se v takových věcech omezovala na to, že ji občas shodil z postele na podlahu, namísto aby ji kopnutím přímo probral. Nikdy ji nenechal spát, když on sám byl vzhůru – a byl vzhůru často. Nikdy nespal víc než pět šest hodin.
Začala jsem nový život, pomyslela si Kermina a po čtyřech se vyplazila zpod stolu.
Kuchyňka byla stejná jako včera večer. Staré, opotřebované a značně otlučené vybavení, udržované ve funkčním stavu pouze svědomitou péčí. Zdálo se, že ten někdo, komu loď patřila, nostalgicky lpěl na starých časech. Byla tu přehršel věcí, o kterých dívka nepochybovala, že byly vyřazeny z oběhu před víc než čtvrt stoletím; plastové kredence a příborníky, mikrovlnná trouba, rychlovarná konvice, potravinový syntetizátor s odlepeným identifikačním štítkem a kuchyňský pultík se skvrnami zaschlé kávy, na němž stál nachový deurrský narcis. Přes svoji zastaralost na ni kuchyňka působila mnohem lépe, než odměřená strohost kovových, vyleštěných ploch hypermoderních zařízení. Jinak, tak nějak... domácky.
Usmála se a tiše jako netopýr se pustila do spleti lodních chodeb. Nemusela hledat dlouho – jakmile si všimla pootevřených dveří do kokpitu, bylo jí jasné, kde je. Po špičkách se přikradla blíž a skulinou ve dveřích nahlédla dovnitř. Celý předek kabiny byl prosklený, pod hlavním průhledem unaveně poblikávaly barevné kontrolky ovládacích panelů, u nichž stála trojice prázdných posuvných židlí. Tedy skoro prázdných.
Verdenth upil z kouřícího hrníčku a uvolněně si opřel nohy ve vysokých botách přímo o centrální pult, zcela ignoruje poplašené zablikání senzorů. Dívka si obratem domyslela proč – při zapnutém autopilotu se manuální panel sám od sebe deaktivoval. Jak tak nerozhodně přešlapovala na místě, ucítila za sebou pohyb – někdo přicházel chodbou. Náhle dostala nepřekonatelné nutkání se někam ukrýt. Bez přemýšlení skočila za tiše předoucí trubky klimatizace a přikrčila se.
Zpoza ohybu chodby se nehlučně vynořil vysoký, dobře stavěný muž s ostrou tváří a bledýma očima, které jakoby neustále něco hledaly. Poznala ho okamžitě. Lovec lidí; bylo to patrné už z jeho pohybů – úsečných, dokonale přesných, bez jediného zbytečného gesta.
Došel na úroveň její skrýše a rozhlédl se.
Kermina zadržela dech...
Skřípnutí otvíraných dveří, unavený hlas vyslovující pozdrav.
Otevřela oči. Zvláštní úzkost a chlad byly pryč. Znala ty pocity. Stejně se cítila, když jí pronásledoval Sidious. Tehdy vnímala, jak po jejích stopách kráčí smrt, vztahuje po ní kostnatou ruku. Teď také.
Pomalu, dávajíc pozor, aby nezpůsobila sebemenší hluk, se vytáhla z úkrytu. Na chvilku zaváhala, ale pak se naklonila ke dveřím a jala se poslouchat.
„...hledal jsem tě v kajutě,“ říkal zrovinka Hewron, „kdežto jsi nebyl a tak mě napadlo, že budeš tady. Vstával jsi časně.“
„Spal jsem jinde,“ odvětil mu klidně Verdenth, jeho hlas doprovodil usrknutí.
„Jinde,“ protáhl zabiják pobaveně. „Chápu. Zjevně jsem tě znovu podcenil. Zachránils jí pro sebe, ne kvůli podělaným ideálům a patetické šlechetnosti; nu což, smekám před tvou vypočítavostí. Jen mi ještě prozraď... Musels jí obzvlášť nutit, nebo ti dala z pouhé vděčnosti?“
Za dveřmi stojící Kerminu polilo horko.
„Jsi přízemní ubožák,“ řekl černovlasý bez špetky humoru, v hlase pohrával chlad. „Mohl bych být s klidem její otec.“
„Moralisto,“ uchechtl se vrah. „Být tebou bych toho obratně využil. Taková malá nymfička...“
„To stačilo,“ Verdenthův hlas byl chladný a ostrý jako čepel. „Konec provokací.“
„Jak si přeješ. Tvoje volba, tvoje děvče. Co s ní tedy bude, smím-li se ptát? Ukážeš dobré srdce a financuješ jí pobyt a výuku na Galaktické Univerzitě, strčíš ji do internátu a už ji nikdy neuvidíš?“
„Raděj ne, záviděl bys vzdělání.“
„Vtipné. A tedy?“
„Dostane školu Vyvolených.“
„Bude z ní Jedi?“ užasl lovec lidí. „Není možná, žertuješ... Vždyť ji znáš sotva jeden zasraný den! Podle mých informací je pro přijetí do Řádu nutná tvrdá selekce... Co když se v ní mýlíš?“
„Zřídka žertuji o takových věcech. A jestli se mýlím... Nebudu lhát, omyly se dějí. Některé v Síle potentní děti jsou později shledány jako nevhodné a je třeba přerušení výcviku. Mnoho rytířů už se spletlo, když včas nerozpoznali dřímající hrozbu. Ale u ní... Jakmile jsem ji prvně uviděl, neměl jsem pochyb. Má v sobě obrovský potenciál, já si o něm mohu nechat zdát. Žel, někdo jej spatřil dřív a já ze srdce doufám, že jí nezničil.“
Kermina si skousla spodní ret. Styděla se, že to vyposlechla. On s ní cítil, věřil v ní. Na moment se rozhodovala, jestli by nebylo lepší prostě odejít a počkat na něj v jídelně.
Zůstala.
„Krásný proslov, jak na hrdého rodiče, ale stejně rozhodne Rada, nemám pravdu?“
„Máš až podezřele dobré znalosti něčeho, co prostě nemůžeš vědět... Až si kladu otázku, kde jsi k tomu sakra přišel.“
„Čekáš, že ti to řeknu?“
„Ano, rád se chlubíš.“
„Haha, správně! Vnitřní očko,“ vrzlo křeslo, jak se do něj vrah usadil.
„Nevěřím, že by někdo porušil loajalitu, byť kvůli vydírání,“ namítl Verdenth pochybovačně.
„Kdo tu mluvil o tak nízkých metodách? Jsi staromódní. Kdo to byl, kdo řekl: ‚Peníze jsou klíčem ke všem dveřím, ať jsou zámky sebelepší‘? Kdo má finance, má moc. A dnes si lze koupit všechno.“
„Docela všechno?“ usrkl Verdenth kafe.
„Vidím, žes pochopil. Svět se změnil, dnes rozhoduje cena, poptávka, profit a samozřejmě také prestiž. Vezmu jako příklad sám sebe. Mé řemeslo vyžaduje veškeré jmenované hodnoty, tu poslední však zdaleka nejvíce. Z prostého důvodu; s rostoucí prestiží vzrůstají jí úměrně i ostatní. A aby rostla, je třeba zbavit se jistých přítěží...“
„Volně přeloženo – zahodit skrupule, takt a morální zásady, kdykoliv někdo zaplatí. Trefil jsem se?“
„V podstatě ano, příteli... A samozřejmě i přátelství je na prodej.“
„Změnil ses,“ seznal Verdenth.
„Pfrm,“ odfrkl si Hewron. „Svět se změnil. A věci jsou stále v pohybu. Připravují se velké události, strašlivé a temné události, které napíší historii. Cítím to, visí to ve vzduchu jako němá hrozba, od chvilky, co ten maniak zničil Gwerhin. Přichází Čas Rozporů a Křivd, Věk Podezření a Nedůvěry, v němž přežijí jen ti nejsilnější. Bude třeba zvolit, zdali chceš patřit mezi vítěze, či poražené. A tys na počátku toho věku přijal Plamen – dej pozor, ať v něm neshoříš.“
„Co to vše... ?“ začal černovlasý, ale nedokončil.
„VERDENTHÉÉÉÉ!!!!“ otřásl lodí šílený křik a dívka leknutím nadskočila.
Nikoliv kvůli řevu, ale kvůli tomu, co viděla. Zpoza rohu chodby se doslova vyřítil vysoký muž s děsivě rozcuchanými a do všech stran střílejícími vlasy a naježeným šviháckým knírkem. Měl na sobě rozpadlé, očouzené cosi, co kdysi zřejmě byla letecká bunda a roztřepené zbytky kalhot. Z rudého obličeje svítily krví podlité oči.
Krátce se zarazil před zkoprnělou dívkou, zvedl ruku a nadechl se jakoby chtěl něco říct, ale rozmyslel se a vrazil do kokpitu.
„VERDENTHÉÉÉ!!!!“ zaječel na uvítanou.
„Jo, Dmeire. Taky tě rád vidím.“

* * *

„Zajímavé,“ nabodl Ferrenveldy jednu šplhavku na stříbřitě se lesknoucí vidličku, několikrát ji poválel v narudlé omáčce a požitkářsky ji schroupal. „Vážně zajímavé. Skoro jako nějaký druh proroctví. Pověz mi, ten Hewron... Je Arscherian?“
„Ze systému Gle’o, máš naprostou pravdu. Je to důležité?“
„Nu,“ uřízl starší z mužů kus šťavnatého masa, „je i není. Jdou zvěsti, že Arscheriné, především pak muži, mívají v čistě nemnohých případech jasnovidecké schopnosti. Někdo to přisuzuje přítomnosti zvláštního genomu v DNA některých jedinců, vyskytujícího se zdánlivě zcela náhodně a co je důležité, nedědičně. Jde snad o jakousi mutaci, způsobenou zářením tamní hvězdy Proximy Nova, ale to jsou jen dohady.“
„Tvrdíš, že může vidět budoucnost?“
„Tvrdím, že je jistá pravděpodobnost, že by mohl. Ale i když tyto dispozice někteří jedinci mají, nedokáží je přesně kontrolovat, přichází to prý samovolně. Je možné, že se během vaší konverzace dostal do potřebného stavu, nejspíš si to ani sám neuvědomil.“
„Samé výborné skutečnosti. Můj přítel je mutant a jasnovidec, má schovanka živoucí Plamen a já zřejmě nic nechápající idiot,“ zakroutil Verdenth hlavou. „Kdyby mi před měsícem tohle někdo řekl, popadal bych se smíchy za břicho, ještě když by odcházel.“
„Zas už ta ironie,“ osušil si knihovník cípem ubrousku rty. „Musíme si nějak zvednout náladu. Hej, barmane! Bellisianské krvavé, dvakrát! A ne, abych poznal, že jde o to laciné alderaanské falzum!“
„Na trávení a dobré spaní,“ vysvětlil, když si všiml Verdenthova tázavého pohledu.
„Klaním se tvojí předvídavosti, nejsi též Arscherian?“ usmál se černovlasý.
„Nikoliv. Ač na Cen Alhro bývalo mnoho proroků, pravý nebyl ani jeden.“

* * *

„Jsme tady, panstvo,“ otočil se Dmeir k ostatním. „Coruscant. Centrum Galaxie a střed veškerého dění. Viděli jste už někdy něco takového?“
Přímo před nimi visela v mezihvězdném prostoru černá planeta, žhnoucí a zářící miliardami spletitých, navzájem se prolínajících obrazců. Vyhlížela jako živý organismus, pulzující a tepající žílami rudobílého světla.
„Vypadá hrozivě,“ zachvěla se v zadní části kokpitu sedící dívka.
„Jsme na odvrácené straně,“ vysvětloval ochotně pilot. „Tady je teď půlnoc, kdežto tam, kam míříme, právě svítá. Sakra, jako bych cítil tu vůni horkého kafe a čerstvých koblih... Hej, Verdenthe! Nechcete skočit k Daervidovi na snídani? Do deseti je tam ranní sleva...“
„Netřeba,“ zívl v křesle černovlasý. „Najíme se někde cestou, nebo spíš až v Řádu. Mám trochu naspěch.“
„Nevadí,“ pokrčil rameny Amennis. „Posnídám sám.“
Jak směřovali po orbitu, začala se zlatá linie na východě šířit a planeta pod nimi světlat – z černé do temně modré, rudé, až po červánkově růžovou.
A oni viděli desítky odlétajících a přilétajících nákladních lodí, tak obrovských a mohutných, že jejich plavidlo vedle nich vyhlíželo jako nepatrná dětská hračka, všímali si nepřeberného množství družic všech možných tvarů, plujících nad nimi, na vysoké oběžné dráze, a podivovali se spletitosti z této výšky sotva znatelných vzdušných dálnic. Až nakonec vlétli do mraků a pohled jim zahalila mlha.
„Zde interní letová kontrola devět nula dva,“ ozval se poznenáhlu z interkomu odpočatý hlas. „Plavidlo třídy Septaria, uveďte svou identifikaci.“
„Nazdar, Charlesi,“ stiskl Dmeir příjem. „Zase ti napařili dopolední službu?“
„Vida, vida, koho to neslyším,“ změnila se formální strohost hlasu na přívětivý tón. „Dmeir Amennis, král všeho karbanu. Ten samej parchant, co mě před tejdnem obral o tři stovky.“
„Neměls tak pít,“ podotkl republikový pilot škodolibě, „pozdravuj Dantyho a měj se.“
„Občas si říkám,“ ozval se Verdenth, když Dmeir zrušil spojení, „že jestli existuje v galaxii místo, kde ty bys neměl přátele, tak jen proto, že ho ještě neobjevili.“
„Vyplácí se to,“ odtušil pilot s úsměvem. „Nemusím vysvětlovat odkud, ani kam, nebo proč a co. Je to výsada k nezaplacení.“
„Jsi snad pašerák?“ zvedl Kermina překvapeně hlavu.
K černovlasého údivu se Dmeir jen shovívavě pousmál. „Řekněme, že neváhám využít příležitosti k výdělku. A nedělám si zas takové vrásky s tím, kdo platí. Mimochodem... Verde, blížíme se na letovou úroveň nula.“
„Díky za upozornění. Kermino, na tohle se podívej.“
Dívka vykoukla černovlasému přes rameno a očí jí zasvítily. „Páni...“
Náhle byl mrakům konec. Přímo před nimi vstávalo zpoza nekonečného moře staveb zářící slunce a svými paprsky zahřívalo ocelové plochy mrakodrapů, až vypadaly jako z tekutého zlata. Vzdušné dálnice se líně táhly do nedozírné dáli, taxíky a osobní transporty proplouvaly lehkým závojem ranního oparu, ospale a pomaličku, jak se život z nočního útlumu zvolna navracel do běžného tempa dne.
Dmeir zpomalil loď, letěli teď lehce, zvolna, nespěchali.
„To je krása...“ zašeptala omámeně. „Snívala jsem o takových místech...“
„Tohle,“ povzdechl si Verdenth, ale ten povzdech nezněl nešťastně. Jen velmi, velmi unaveně. „Tohle je Coruscant. Takový by měl být. Neuspěchaný. Skutečnost je ale jiná.“
Do místnosti bezhlučně vklouzla vysoká zabijákova postava. „Jsme na místě?“
„Chceš si vystoupit?“ ani hlavu neotočil Amennis a zkušeným obratem se vyhnul prolétajícímu darshonskému korábu.
„Kde přistaneme?“ ignoroval jeho jízlivost Hewron. „V registrovaných docích Řádu?“
„Jestli máš u sebe zbytečnejch pár tisíc, proč ne – služebník,“ pokrčil rameny republikový pilot z povolání. „Jinak sklapni a nemluv za jízdy s řidičem.“
„Jak chceš,“ obrátil se lovec lidí na Verdentha. „Zeptám se mentálně nenarušené osoby. Kam letí ten neurotik?“
„K Barneymu, Dmeire?“
„K Barneymu.“

* * *

Bavící se společnost vybuchla další vlnou nezřízeného smíchu, jako už mnohokrát během večera.
Úkosem je pozorující Verdenth se rovněž pousmál. Z letmého poslechu soudil, že jedna z dívek slaví narozeniny. Zjevně plnoletost, soudě dle starodávných zvyků jako hádání jména nápadníka ze slupky ovoce, nebo vrhání svazečkem bílé sevrelty. Význam druhého obyčeje si černovlasý nepamatoval - hádal, že má cosi společného s počtem roků, scházejících do doby, než se daná osoba vdá, ale úplnou jistotu neměl.
„Usnuls nebo co?“ vytrhl ho z myšlenek Ferrenveldy. „Dotazoval jsem se tě, kdo je onen zmiňovaný Barney. Nepřipomínám si ho.“
„Bývalý zkušební pilot vesmírných závodů „Ghelobb“, momentálně na odpočinku,“ lokl si černovousý vína a jeho pohled se setkal s pohledem zjizveného iridoriana, sedícího pár stolů od nich. „Má dílnu v Nižších docích a občas pronajímá svoji garáž. S Dmeirem se znají roky, mám nepřímý pocit, že jsou snad dokonce příbuzní. Jakkoliv, Barney je poctivý člověk, který má rád dobře odvedenou práci a má zlaté ruce, když jde o to cokoliv spravit.“
„Tady máš ty dnešní časy – na slovo vzatý odborník dělá v zaplivané, olejem páchnoucí díře a kdejaký ubohý fušer má vlastního řidiče. Jak tahle Republika jednou skončí?“
„Špatně, příteli,“ odtrhl Verdenth oči ze zjizveného. „Nejinak, než špatně.“

* * *

„Jaký bastard vyžratý to tady kurva robí bordel?! Co...? Hahaaa!! To je přece chlapisko Dmeir se svojú kompanií! Vítám, vítám!“
Barney páchl jako většina mužů, které kdy Kermina viděla pracovat s technickými komponenty – potem a čistým metalickým olejem. A na tom končila veškerá podobnost. Co si dívka vzpomínala, technici pracující pro Rhowana byli vždy subtilní, spíše ustrašení lidé s těkavýma očima a dlouhými hubenými prsty. Barney takový rozhodně nebyl.
Na výšku měl stejně jako Verdenth, byl však nesrovnatelně rozložitější v ramennou. Na co u černovlasého stačila rychlost, u tohoto muže dokonale kompenzovala síla. Pletence svalů, vlnící se mu na odhalených předloktích, připomínaly živé hady. Vzhledem se Barney nejvíc podobal medvědovi – byl zarostlý, neotesaný a hřmotný; z přísné, ošlehané tváře však neustále lišácky pomrkávalo jediné zdravé oko. Druhé, zjevně slepé, překrývala černá kožená páska.
Jejich první setkání bylo dosti komické – když jeden po druhém vystoupili z lodi, vyřítil se na ně, mával hasákem a chrlil takové kletby, že by se za ně nestyděl ani smrtelně vytočený Dug. Tak tak se povedlo zabránit tragédii, když lovec reflexivně mechanika málem odstřelil v domnění, že jde o útočícího Wookieho.
Jakmile ale stařík poznal Dmeira, rázem se změnil a stal se z něho přátelský, dobrosrdečný chlapík.
„Hohohó!!“ zařičel Medvěd, až to hangárem zadunělo. „Dokonce i ctihodný pán Verdenth mňa počastoval návštěvou! Takový šťastný den a přitom, když sem sa ráno probudil, všechno za takové hovno stálo... Tomu se říká netušené možnosti!“
„Buď zdráv, ty starý lišáku,“ stiskl mu černovlasý ruku, ač se brtníkova končetina vymykala všem obvyklým rozměrům a přívětivě se usmál. „Maličká, seznam se s mistrem řemesla technického, Barnabashem Lockerem. Barney, má učednice Kermina.“
„Těší mňa převelice!“ zareagoval mechanik na dívčinu způsobnou úklonu. „Takovú krásnú panenku sem už roky předlouhé neviděl! To sa hned pozná rodová krev! Aby si věděla, Sokoličko, tadydle tvůj strýček je snad největší z rytířů, kerý kdy kráčel po Coruscantě! A...“
„Zadrž tu chválu,“ rozhodl se zasáhnout Verdenth, když uviděl rostoucí růměnec na Kerminině tváři. „Není má neteř, nýbrž schovanka. A neplýtvej zbytečnou chválou. Rytířů byly tisíce, jsem jeden z mnoha. Neliším se.“
„Lišíš, brachu, lišíš,“ zaduněl obr s úsměvem. „Ani sám nevíš, jak moc! Važ si teho, panenko, že takového ochránca a opatrovníka máš! Lepšího by si zde pohledala! A kdo je ten, co hen vzadu stojí?“
„Potom je ti,“ usmál se studeně vrah, „ty burane, akorát tak velký kulový.“
„Nu, jak myslí to pánisko fajnové. Když mu starý Barney není dost dobrý, nevnucuje se. Netřeba míti na každém kroku přátel. Ale vy mi povězte! Který dobrý kosmický vichr vás sem přivál?“
„Pegasus potřebuje péči,“ popleskal Dmeir olbříma po rameni. „Inerciální tlumiče jsou v druhém stádiu rozkladu a magnetické cívky by potřebovaly vyměnit... A jinak... Kdybych ti pověděl, co se mi stalo před bezmála patnácti hodinami, už bys mě nikdy nemohl brát vážně. A tady Pan ctihodný rytíř by skončil s frakturou nosní přepážky.“
„Hahaha!!“ zachechtal se upřímně vousáč. „Tož to by sem si věru rád poslechnul! Máte chvilenku? Vzadu, v dílně, mám uschovaný demižón s kořalkou a jakési odměrky...“
„Lituji,“ promluvil za všechny Verdenth, „ale máme naspěch.“
„A pak taky...“ doplnil ho ochotně Dmeir. „Ukaž mi člověka, který by pil tu tvojí samohonku takhle po ránu a já ti ukážu šílence se sklonem k masochismu.“

* * *

„Dál šel každý svou cestou. My jsme si stopli taxi a za hříšné peníze se dostali na Rockwalerovu třídu. Tam totiž začínala zácpa, kvůli zápasu Mertemidských Orlů a Bijců z Drivl’ock.“
Verdenth si přihnul z umě broušené číše, poválel víno na jazyku a polkl.
Ferrenveldy nevěřícně zakroutil hlavou. „ Při všech bozích. Vždyť to je osmapadesát bloků od stadionu...“
„To víš, mistrovství v caerballu. Sledoval jsi to?“
„Jen letmo. Snad nejdřív remíza, oba pětatřicet. Po třech prodlouženích vyhráli Drivl’oci. Vsítil Okhaoll De Couissi.“
„Skvělé. Bez přehánění výtečné.“
„Vsadil sis?“
„Ne, právě že nevsadil. Kde jsem to skončil... Ah, jistě. Rozhodl jsem se dál pokračovat pěšky – Rockwalerova není zas tak dlouhá... Chtěl jsem dostat alespoň k Drevenské a tam chytit aerobus, nebo jiné taxi... Takže jsme vystoupili... Na ulici byly jako obvykle davy lidí. Vystoupili jsme. A začaly dotazy.“

* * *

„Coruscant, Tisícileté město. Nikdo přesně neví, kdo byli první coruscantští kolonizátoři, ale má se za to, že šlo o stejnou rasu, která před milénii přinesla do Galaxie hyper-prostorové cestování. Neboť když byl později Střed navštíven první lidskou expedicí, nalezli její účastníci, geologicko-mineralogický tým výzkumníků, opuštěné ruiny dávné civilizace. Velice vyspělé civilizace. Veškeré dochované nálezy z té doby jsou permanentně vystaveny v Republikovém Muzeu a čas od času jsou propůjčeny k identifikaci vědeckým klubům a společnostem pro krypto-technologický výzkum.“
„Krypto-technologický?“ zvedla bedlivě naslouchající Kermina hlavu k černovlasému. „Znamená to, že nikdo neví, co to ve skutečnosti je?“
„Přesně tak. Ta technologie je natolik stará a natolik... vyspělá, že ani v téhle době neomezených možností není nikdo schopen rozluštit její tajemství.“
„Jak se jmenovala ta zmizelá rasa, která to zde zanechala?“
Verdenth si zaclonil rukou oči proti slunci a pohlédl na oblohu. „Jejich jazyk nebyl přeložen. Neví se o nich vůbec nic, krom toho, že přišli z daleka. Z jiných světů, snad dokonce z jiné galaxie. Na Corellii, kde se nachází místo jejich údajného prvního kontaktu s tamní lidskou kolonií, se vyprávějí různé legendy. Některé jsou od začátku do konce smyšlené, už podle jejich znění. Ale jiné ne.“
„Například?“
„Přesně si nevzpomínám,“ zavrtěl Verdenth hlavou. „Jen... Takový úryvek... Z kroniky Mezzalenu, píše se tam... A Oni sestoupili z nebes, podobni bohům, za velkého hřmotu a jejich paláce, tak obrovské, že samotné slunce pohroužily do stínu, s sebou vždy přinášely bouři.“
„Od té doby se už neukázali?“
„Ne, přišli stejně jako zmizeli. Beze stopy. Jakoby se jen zastavili na dlouhé cestě a pokračovali dál.“
„Myslíte, že by se jednou mohli vrátit?“
„Doufám, že ne. Protože jediný logický důvod pro jejich návrat by byla touha po kontrole toho, co kdysi sami založili. A v takovém případě se obávám, že by Republika nedokázala vzdorovat ani omylem. Protože žádnou stálou profesionální armádu, která by se mohla měřit s invazí globálních měřítek, nemá.“
„Jak se ale potom brání během vnitřních rozporů?“
„Nebrání se. Drží konflikty na uzdě. Od toho tu jsme my.“
Kráčeli po chodecké promenádě, vlnící se jako had mezi obytnými, patrovými bloky a pouličními krámy. Bylo již k polednímu, ze stánků a otevřených oken se linula směsice vůní nejrůznějších pokrmů, lišících se jeden od druhého kulturou, rasou a příslušností kuchaře. Kolem nich proudily zástupy bytostí ze všech možných koutů galaxie, spěchající buď za svými vlastními povinnostmi, nebo prostě domů na oběd.
Nad hlavami jim hučela vznášedla, teplé sluneční paprsky příjemně lechtaly na tvářích.
„Támhleto,“ ukázal černovlasý na kopulovitou stavbu, připomínající v polovině rozříznutou stříbrnou sféru, tyčící se na domy jako obrovský dóm. „Je Senát. Ustanovený před zhruba devíti milénii a kontrolující veškeré tohle dění okolo. Jakákoliv roztržka, jakýkoliv politický krok, jakýkoliv nový zákon, vše se rodí tam. Z hlav zhruba šesti stovek guvernérů, senátorů, kancléřů a politiků. Je-li Coruscant někdy nazýván Srdcem Republiky, pak to, co vidíš, je její Mozek.“
„Myslela jsem, že Rada Jedi má také určité slovo,“ namítla.
„Má, dozajista má. Ale jen v otázkách míru a bezpečnosti. Politické manipulace a vzájemného hašteření mezi jednotlivými světy se důsledně vyhýbá. A nakonec ani nemá pravomoc k nějakým zásahům. Přestože v poslední době se jistí členové Rady Dvanácti... Obzvláště jeden...“ zhořknul nečekaně Verdenthův hlas, až to Kerminu překvapilo, „snaží o změnu všeobecných stanovisek. Podle mého názoru mu... Nebo tedy jim jde pouze o jedinou věc.“
Dívka se mu zkoumavě zadívala do tváře. Verdenthův obličej nevyzařoval averzi, nebo pohoršení, ovládal se dokonale. Ale jeho oči hovořily jasně. Jak se do nich dívala, náhle pocítila zvláštní sílu. Někde uvnitř. Vykonala to zcela automaticky, nevědomky, aniž to sama chtěla udělat. Prostě najednou nahlédla. A dívala se.
Viděla nenávist. Dávnou zášť. Subtilního muže s mastnými antracitovými vlasy a bledým obličejem. Díval se na ní, doslova ji provrtával šedýma, bezcitnýma očima. Událost. V kruhové místnosti na jednom koleni klečící hezká žena, na sobě bílý, zlatem zdobený obřadní oděv, odříkává jedno za druhým slova přísahy. Z nalíčené tváře svítí radost, nadšení. Přijímá z rukou malého skřítka bělostně se třpytící žezlo a líbá na něm vyražený znak.
Viděla ve stínech stojící obrys člověka. Myšlenky té ženy byly úzce spjaté s ním. Ne povšechně, ale jinak. Intimně. Jiná osoba. V pozadí hodnostářů. Obličej zkroucený v zahořklé grimase. Její antracitové vlasy se mastně lesknou v záři zapadajícího slunce...
Dívka se podvědomě přesunula k tomu muži ve stínech. Zajímal jí, přitahoval. Sálal z něj silný, pevný pocit. Doslova vábil. Nahlédla. Podobné emoce, jako u té ženy. Ale uvážlivější, racionálnější. A ještě něco jiného. To ji vábilo. Spočívalo to na samém okraji jeho podvědomí. Pokusila se nahlédnout.
A setkala se s odporem, náhle vyšlehnuvším proti ní, silným a razantním jako výbuch supernovy. Odmrštil ji zpět tak prudce, že ji málem zabil. Zrak zmizel, zůstala jen tma. Všechno kolem se stalo bolestí. Bolely ruce, bolela ramena...
„Kermino!!“
Otevřela oči. Ležela na zádech na špinavém, kovovém povrchu chodecké promenády a křečovitě zatínala nehty do dlaní. Nad ní se skláněl Verdenth, jeho tvář byla ustaraná. Podpíral jí rukou hlavu a druhou soustředěně hladil její čelo. Z jeho prstů proudilo příjemná teplo, uklidňovalo, konejšilo.
„Co... Co se stalo?“ vypravila ze sebe, mhouříc oči od slunečního světla.
„Omdlela jsi,“ oddychl si nahlas Verdenth, když uslyšel její hlas. „Najednou, uprostřed kroku jsi se složila.“
Kermina si zaclonila rukou oči a rozhlédla se. Okolo procházely zástupy tvorů, obracely k ní tváře. Leč žádná z nich nenesla mastné havraní vlasy, ani nepatřila hezké ženě v zlatobílém hávu.
„Tys mi dala, uličnice,“ usmál se černovlasý, v hlase obrovskou úlevu. „Měl jsem strach, že je to epileptický záchvat.“
„Já...“ posadila se s námahou Kermina a opřela se zády o zeď krámku s turistickými suvenýry. „Bylo to jako sen. V tom snu jsem viděla sál s křesly do kruhu. A v něm nějaké hodnostáře a s nimi ženu. Jako nějaká korunovace, nebo... ceremonie během přijetí.“
„Mělas vizi,“ pronesl vysoký s jistotou, v hlase nezvyklou vážnost. „Gratuluji. Právě kvůli tomuhle se budeš učit, abys to dokázala kontrolovat. Ty máš nadání, maličká, obrovský dar. Ale je bohužel stejně nebezpečný, jako velký, neboť ty ještě nemáš znalosti, abys ho mohla ovládnout. Může ti uškodit, tvoje mysl zatím nezvládne takový stav. Proto jsi omdlela.“
„Bylo to zvláštní...“ vydechla dívka. „Měla jsem takový zvláštní pocit... Jako bych tam byla a přitom nebyla. Jakoby...“
„Jakobys neměla tělo. Jen svoji mysl.“
„Ano! Jak...?“
„Jak to vím?“ usmál se Verdenth. „Inu, vím. Síla je komplikovaná. Rytíř skrze ni může vnímat, nebo vidět různé věci. Ale ani Jedi vždy nechápe plný rozsah toho, co mu bylo zjeveno. Časem pochopíš. Teď pojď. Máme ještě dlouhou cestu.“

* * *

„Zjevení?“ zakuckal se Ferrenveldy. „V takovém věku? Silně neobvyklé.“
„A to není vše,“ vytřel černovlasý kouskem světlého chlebu talíř polévky. „Než se probrala, ještě v transu, pronesla následující větu: Ierad vinni syevah eigenien. Zní to jako hodně stará verze arkanianštiny, ale ten dialekt neznám.“
„Ani já,“ zakroutil starší muž hlavou. „Pozoruhodné. To děvče má něco v sobě. Dřív jsem pochyboval, teď už chápu. Přál bych si takovou učednici, o níž bych věděl, že její výcvik má nějaký smysl. I když bych ten smysl neznal.“
„Proč jsi vlastně nikdy nepřijal učedníka? Než jsi začal pasivní službu...“
Ferrenveldy odvrátil pohled stranou. „Už nevím. Přijde mi to jako věčnost, když se ohlédnu zpátky. Pokud vím, žil jsem rychle. Příliš nebezpečně pro to mít s sebou někoho, na něhož bych se nemohl plně spolehnout. A to u učedníka, alespoň do ukončení základního výcviku, nelze. Když pak přišla chuť, bylo pozdě.“
„Nikdy není pozdě.“
„Jak na co, příteli,“ povzdechl si knihovník těžce. „Jak na co.“

* * *

„Jak je to do Chrámu daleko?“ zeptala se už poněkolikáté Kermina a zašilhala po stánku s praženou kukuřicí, kde se právě jeden ze zákazníků, tlustý, olysalý Wookie, řevem dovolával vrácení peněz, protože mu zmíněná pochutina upadla do odpadní šachty. Granský obchodník odbyl vztekajícího se chlupatce mávnutím ruky a věnoval se dalšímu.
„Po sté ti říkám, že docela dost. Proč? Nemůžeš se dočkat?“
„To taky... Ale...“ ošila se dívka. „Mám hlad, mistře. Od rána jsem neměla nic než tu vafli, co jsme jedli na Pegasovi a ani ta za nic nestála.“
Černovlasý se rozesmál. „Kdyby tě slyšel Dmeir... Kvůli tobě zničil dvě pánve, maličká.“
„Asi jsem nevděčná,“ shledala dívka tónem, v němž bylo pramálo kajícnosti. „Ale nemůžu za to.“
„Chtěl jsem se stavit v Chrámové jídelně, dnes, jestli si dobře pamatuji, měly být norrsidanové placičky v mátové omáčce. Pochoutka nad pochoutky, ale jeden z mých přátel z nich má... Jak bych to řekl... Panickou hrůzu. Kdysi ho podobným způsobem mučili. Musel každých pět minut pozřít jednu podobnou placičku. Vydržel to dva dny.“
„Co se pak stalo? Zachránili jste ho?“
„V podstatě se zachránil sám. Pustili ho.“
„To nechápu. Proč by ho pouštěli ze zajetí?“
„Protože jim došla mouka.“
„Aha,“ usmála se Kermina vítězoslavně. „Vtip.“
„Blahopřeji k bystrosti,“ zazubil se Verdenth nanejvýš mile. „Ale dobře, dobře.... Vraťme se k tématu. Máš hlad a povídáš, že to do Chrámu nevydržíš?“
„Aaanoo!“ zaúpěla dívka a nasadila prosebný výraz. „Můžeme se jít někam najíst? Prosííím...“
„Správně bych ti nařídit, abys mlčela, učednice,“ zvedl černovousý káravě ukazovák. „V rámci vlastního sebeovládání a kontroly primitivních pudů. Ale že to čirou náhodou vidím stejně, zajdeme si na hotdog. Třeba támhle.“
Zakoupili dvojici párků v žemli. Verdenth se spokojil s hořčicí, Kermina si poručila vedle zelí, salátu a papriček ještě pikantní omáčku a praženou kukuřici na vidličce.
„Takže,“ zeptala se dívka, když černovlasý zaplatil a znovu vykročili na cestu, „jaká je náplň výuky Jedie?“
„Velice rozmanitá. Nechej se překvapit.“
Zahnuli ještě za několik rohů a promenáda skončila obrovskou plošinou, táhnoucí se snad kilometr do šířky, na jedné straně ještě ohraničena domy, ale na druhé už jen volným prostorem. Rozprostřel se před nimi výhled na celé město, širý, zdánlivě nekonečný les ocelových hranolů všech možných tvarů a velikostí, ověnčený pohyblivými stuhami vzdušných dálnic. Kermina jen omámeně vydechla a neschopna pohybu se jen dívala.
Verdenth nezaujatě přeměřil plošinu, přistoupil k parkujícímu taxíku s twi’leckým řidičem a navázal hovor.
Zatímco mluvil, zaujalo fascinovanou dívku něco jiného. Nevysoký, nevýrazně oděný Bimm se přikradl k jednomu ze stojících speederů, obezřetně se rozhlédl, jestli ho nikdo nesleduje a malým zdrojem energie zkratoval zámek. Skočil dovnitř, popadl rádio a uloženou aktovku a znovu dveře zajistil. Kerminu to docela ohromilo, protože celá procedura netrvala zlodějíčkovi ani pět sekund. Bimm se ještě jednou rozhlédl, strčil oboje pod paži a než se dívka vzpamatovala, zmizel v malém průchodu mezi domy.
Vedena zvědavostí, rozběhla se za ním.
Postranní ulička byla tmavá, plná odpadků a ošklivě páchla. Navíc nikam nevedla. Končila ani ne po sto krocích u čehosi, co vyhlíželo jako hodně stará a opotřebovaná turbozdviž. Dívka se zklamaně otočila zpátky. Právě včas. Verdenth očividně skončil jednání a mávnutím ji naznačil, aby přiběhla.
„Má sice polední pauzu,“ vysvětlil černovlasý, když dívka dorazila a oba nastoupili. „Ale do Chrámu nás odveze. Co jsi dělala u vchodu do Podměstí?“
„Podměstí?“ vykulila na něj tázavě pomněnkové oči.
„Ta stará turbozdviž,“ hodil si Verdenth nohu přes nohu a založil si ruce na hrudi, jeho hlas byl teď vážný, strohý, „vede právě tam. Do nejnižší pater, při povrchu planety. V mlhách a odpadu žijí hodně pokřivené formy života. Pasáci, děvky, lůza. Je to domov všech těch, kteří upřednostňují zakázané druhy zábavy. Krvavé souboje v arénách, nelegální pouliční závody kluzáků, bordely, herny a kluby. Na tamních trzích se obchoduje se vším.“
„Byl jste tam?“
„Několikrát, když jsem musel. Nikdy tam nechodím dobrovolně, je to doupě zla. Nejhorší spodiny Coruscantu. Ten zlodějíček, co utekl, byl malá ryba, nemělo smysl ho pronásledovat. Věř mi, maličká,“ utnul Verdenth rázně jakoukoli další konversaci, „tam dole není nic, co by stálo za to poznat.“

* * *

Bylo už pozdní odpoledne, když se konečně z oceánu blyštících se mrakodrapů vynořila čtveřice štíhlých obelisků, které jakoby nesly korunky z perleti a alabastru. Vypínaly se do výšky stovek metrů nad centrální stavbu, jako mlčenliví strážci jejích tajemství.
„Konečně,“ naklonil se Verdenth dopředu k pilotovi. „Přistaň na plošině sedmnáct... Je nejblíž centrálnímu vchodu.“
„Pohoda, šéfe.“
Sestoupili na nejnižší úroveň, těsně při kraji prostranství, rozkládajícího se před hlavní branou. Taxikář jen přibrzdil, vrátil černovousému kredit-kartu, počkal až oba vystoupí a aniž vypnul trysky, znovu nabral letovou výšku. Tak tak, že se vyhnul přilétající corellianské lodi typu Granix.
Verdenth věděl, komu robustní, bachraté, ale neskutečně resistentní plavidlo patří. Dokonce si vybavil i jméno. Neohrožený. Bdělá Stráž, elitní příslušníci Řádu, se vracela domů. Stejně jako oni.
Před Branou Myslitelů, hlavním vstupem do Chrámového komplexu, rozeznal černovlasý dvě, zjevně spolu hovořící osoby. A ihned také jednu z nich bezpečně identifikoval. Stříbrobílý knihovnický šat už na dálku jasně prozrazoval, o jakou osobu se jedná.
Verdenth na sebe ani nemusel upozorňovat, Ferrenveldy si jich všiml sám. Formálně se uklonil Twi’lekovi, s nímž doposud hovořil, a energickou chůzí jim vyšel vstříc.
„Síla je s tebou,“ pozdravil ho černovlasý. „Proč na mě zíráš, jako bys viděl ducha?“
„Neboť si nejsem jist, zda-li ho vážně nevidím,“ zakroutil kurátor nevěřícně hlavou, vzápětí sevřel Verdentha medvědím stiskem. „Při svátosti Síly, ty blázne stará! Chachachá! Všichni tě tady mají za mrtvého! A ty si sem klidně nakráčíš, jakoby se nechumelilo... A dokonce se společností. Klaním se, mladá dámo.“
Po Verdenthově boku stojící dívka se přívětivě usmála a vysekla uctivou poklonku.
„Dobře. Ferrenveldy – Kermina. Kermino – Ferrenveldy. Představování máme za sebou. A nyní... Cos myslel tím, že mě mají všichni za mrtvého?“
„Žertuješ?“ podíval se mu knihovník zpříma do tváře. „Gwerhin byl zničen. Podle našich zpravodajských informací neopustila krizovou oblast po, ani bezprostředně před výbuchem žádná loď.“
„V podstatě to bylo během, ale nevadí – pokračuj.“
„Během... co...? Kde jsem... Jistě, tvá mise tam byla úředně zaznamenána – tudíž jsi byl pokládán za jednu z obětí a oběti většinou životem nekypí. Celý Řád je vzhůru nohama, všude je tady nebetyčný bordel a chaos, v Senátu se schyluje k mimořádnému jednání a my zatím nemáme ani zvoleného zástupce...“
„Moment,“ přerušil ho Verdenth, „tohle mi vysvětli. Jak může mít zničení jediného města ve Vnějším pásu takový interně-politický dopad až tady?“
„Ty to nevíš? Nezaznamenal jsi v posledních dnech žádné...“
„Myslel jsem, že jde o následek...“
„Ne,“ zakroutil Ferrenveldy rozhodně hlavou. „Žádný následek. Rimmská obchodní cesta, spojující Corellii, Coruscant a Alderaan byla napadena. Došlo ke zničení konvoje s prioritní důležitostí tři.“
„Co bylo na palubě?“ zeptal se černovlasý pomalu.
„Idreonium. Látka, napájející orbitální štíty. V současné době probíhá jeho nouzový transport z Corellie, což je nejbližší planeta shodné velikosti. Ať už to udělal kdokoliv, udělal to z nějakého důvodu. A jak si tady všichni myslí, tím důvodem je plánovaná invaze.“
„Všichni... Kromě tebe, že? Jaký je tvůj pohled na věc?“
„Ano, zachovávám si na věc individuální názor, protože jestli něco z duše nenávidím, je to davová hysterie. Osobně si myslím, že je to jen demonstrace. Ukázka něčí síly. Nemyslím, že by tím ten někdo myslel něco konkrétního. Prostě chce jen zasít nervozitu. A strach. Což se mu velice dobře podařilo. Ale být tebou, teď bych se o to nestaral,“ otevřel Ferrenveldy prosklené dveře v hlavním portálu a přidržel je Verdenthovi a dívce.
„Důvod?“
„Budeš mít zatracené starosti s něčím jiným. Rawnyold jenom dychtí po tom na někoho něco hodit, aby si sám sobě ulehčil. A já mám oprávněné obavy, že ty budeš první, kdo se bude muset zodpovídat.“

* * *

Na tmavá okna tiše bubnoval déšť, hudebníci na pódiu skončili svou produkci a pomalu sklízeli nástroje, společnost mladých se utišila a zvolna se začala rozcházet. Dříve bezedně pijící Iridorian se opíral hlavou o stůl a nejevil známky pohybu. Mezi zdmi soukromého večerního klubu Stříbrný Krayth se ploužil ospalý klid.
„Pokud jde o to, co se dělo v Radě...“
„To bychom zabíhali do přílišných detailů a já už jsem beztak unaven,“ zívl táhle Ferrenveldy. „Zítra mám přednášku pro čtvrtý ročník Akademie, vymohli si na mně vzdělávací exkurzi. Půjdeme?“
„Půjdeme,“ přikývl Verdenth a mávl na pospávajícího číšníka za barovým pultem.
V ten okamžik se stalo několik věcí naráz. Jedna z dívek od vzdáleného stolu vybuchla hlasitým, hrdelním smíchem, muzikant zápolící s rozložitým pouzdrem na elektrickou basu zakopl na schodech. A do této chvíle apatický Iridorian náhle vstal. Jeho oči se střetly s Verdenthovými.
Černovlasý zareagoval okamžitě. Jediným pohybem převrhl stůl a strhávaje knihovníka s sebou se za ním kryl. Ještě dříve, než se zjizvenému v rukou zjevila dvojice rychlopalných blasterů. Zasvištěly střely, zakously se do dřevěného krytu stolové konstrukce a roztrhaly ji na kusy, zasypávaje oba muže krupobitím třísek.
Pak, zcela náhle, střelba utichla.
„Jediové!“ promluvil Iridorian lámavým basicem. „Tímto dávám možnost, abyste opustili svůj úkryt a dobrovolně složili zbraně! Ten dědek ať klidně zůstane v díře, zajímáš mě ty, černovlasý!“
„Dědek,“ zopakoval šeptem Ferrenveldy a zaskřípal zuby. „Dědek...“
Černovousý mlčel, knihovník si dobře všiml, že zatíná ruce až k bolesti.
„Jinak...“ pokračoval střelec nevzrušeně a pozvedl kouřící hlaveň automatu. „Tu poteče nevinná krev. Prasat k porážce je dost.“
Jedna z dívek vyjekla strachy.
Verdenth křečovitě stisknul zuby. Neodpověděl.
Namísto něho se ozval někdo, koho ani jeden z mužů nečekal. A kdo k tomu musel sbírat odvahu velice dlouho. „Táhni do prdele, ty zkurvysynu!“ zařičel barman a vytáhl zpod pultu neutronovou karabinu. Vystřelit nestihl. Lovec lidí dvěma kroky přizpůsobil palebnou pozici a přejel bar dávkou z obou zbraní.
Lahve s alkoholem vybuchovaly, líh okamžitě vzplál. A dotkl se zásobníku barmanovi zbraně.
Exploze modrobílých plamenů rozmetala bar na kusy. Tlaková vlna rozevlála Iridorianovi oděv.
Hysterický křik. Ferrenveldy, kryjící si rukama hlavu. Zvláštní lesk v očích černovlasého.
„Sami jste si o to řekli!“ zaječel afektovaně střelec. „Teď tady zemřou všichni!!“
Jednoho z hudebníků, který se nestačil včas skrýt, proud projektilů doslova zvedl z podlahy a ve vzduchu roztočil.
„Musíme něco udělat!!“ překřikl Ferrenveldy kakofonii zvuků okolo.
„Má na sobě nálož,“ pronesl Verdenth s ledovou jistotou. „Pohybuje se tak. Bude to reaktivní bomba. Když mu přestane fungovat srdce, exploduje. A s ní se vypaří i celé tohle patro.“
„Když ho nezabijeme my, udělá on opak!!“
„Taková je zřejmě situace.“
Stůl, za nímž se kryli, zasténal pod novým krupobitím výstřelů. Vzápětí jim cosi přistálo u nohou. Cosi kulatého s blikajícím odpočtem.
„Pulzní granát!!“ zařval až do té chvíle podivně klidný černovlasý a mrštil výbušninou zpátky.
Tentokrát jim z rány málem praskly bubínky. Místností zavířily cáry tapet a skleněné tříště. Jedno z oken, ne-li celá stěna, odešlo na věčnost.
„Kde je krucinál Garda?!“ řval knihovník, kryje si hlavu před pršícími troskami.
„I kdyby přišli, nikdy nedorazí včas,“ vyslovil černovlasý trpkou skutečnost. „Kryj mě. Udělám to sám.“
Zasvítilo fotonové ostří. A Verdenth se pohnul. Rychle jako myšlenka.
Had zářících blasterových střel mu rozevlál plášť, jakoby stál v prudkém větru. Černovlasý rozvířil planoucí čepel v rukou, až létala jako blesk. Rozštípl jednolitý proud střel, odrážel je stranou. Tři kroky vpřed. Z devastovaných stolů a židlí létaly třísky. Další dva. Ledový klid v očích.
Iridorian si uvědomil, že mu jde o holý život. Měnil palebné pozice, střílel v nepravidelných dávkách z různých úhlů. Verdenth paríroval, přizpůsoboval se, odrážel, pevným krokem balancoval na troskách, neustále se otáčel. A postupoval vpřed. Světelný meč zpíval.
Zjizvený pozdě seznal, že nemá šanci. Zaječel, vypálil černému dávku z obou zbraní přímo do obličeje a dal se na útěk. Příliš pozdě. Verdenth ho dvěma skoky dostihl a ťal našikmo. Samým koncem čepele. Prudce se vytočil a máchl proti němu otevřenou dlaní. Tarran Síly zvedl lovce z podlahy, mrštil jím vzad. Přímo skrze roztříštěné okno. A Iridorian zaječel. Jeho ječení rychle mizelo v hlubině.
Verdenth se skokem vrhl stranou a po podlaze dojel až k nejbližší ruině. Temnota noci vzápětí ožila rudozlatými plameny. Oheň olízl krajní cíp místnosti, dýchl dovnitř pekelným žárem, pak ale vyšel ven, uhasl.
Nastalo ticho.
A světla zhasla.

* * *

Po neskutečně dlouhé době se Ferrenveldy zvedl z pokleku, pokusil se zaostřit zrakem do temnot. Nepravidelnou dírou ve zbytku stěny dovnitř proudil chladný vzduch, odnášel štiplavý zápach spáleniny. V dešti zahalené město zářilo do noci tisícovkami světel.
„Verdenthééé!!“ zavolal starý muž.
„Neřvi tady, sakra,“ syklo mu za zády. „Na levé ucho po té zkurvené ráně skoro neslyším.“
„Jak... Nikdy jsem nic podobného neviděl... Jak jsi...“
„Štěstí. Teď pojďme,“ podle pohybu těla se Verdenth rozhlédl kolem. „Než nám přinesou účet za všechen ten bordel.“

* * *

„Generále Sherde!“
Koranc, ve službě nejmladší major Republikových speciálních sil, běžel jako o život. Jako šílenec se řítil úzkými chodbami pohotovostní vesmírné stanice Nazarian. Měl proč. Když před necelou půlhodinou obdržel datový disk od velitele záchranného komanda Četa Naděje, poručíka Andresse, považoval to za rutinní nález. Jen nepřekonatelná nuda celodenní služby ho přinutila se na záznam podívat takřka pět minut po poručíkově odchodu. Co potom následovalo si rozumě nedovedl vysvětlit žádný z Korancových spolupracovníků. Mladý major totiž zešílel. Doslova.
Rovnýma nohama vyletěl ze židle a srazil k zemi podplukovníka Neda Viessela, jemuž nikdo na základně však neřekl jinak, než Lopata, protože většinu času setrvával v alkoholem zapříčiněném stavu, v němž se vyznačoval zhruba shodnou inteligencí. Než Lopata zaregistroval, proč se dívá na svět z polohy ležmo, byl už Koranc na hony daleko.
Plavovlasý major vyběhl zpoza rohu chodby a bokem proskočil mezi dvěma důstojnicemi. Po mřížkované podlaze dunící kroky. Těžký dech.
Běžel už bezmála patnáct minut, s jedinou malou přestávkou při čekání na turbozdviž v sedmém patře, ale nezpomalil. Koranc byl bystrý člověk, dokázal přesně vyhodnotit sebezáludnější situaci v otevřených konfliktech – právě proto získal tak brzy insignie majora; nebylo mu ani pětadvacet. Proto mu stačil jediný pohled na obsah počítačové pásky, aby dokonale pochopil její důležitost.
Další zákrut. Rozmazané šmouhy zraku. Prudce bušící srdce.
A spásný digitální nápis.
VELICÍ STANOVIŠTĚ.
Koranc zvolnil krok, přešel do chůze. Přede dveřmi na okamžik docela zastavil, popadl dech, upravil si vlasy a uniformu a vstoupil. Můstek Nazarianu byl prostorný – dvě řady vodorovných operačních terminálů s místy až pro třicet osob, nad nimi, na vyvýšeném, čestném postu křeslo nadřazeného důstojníka s šesticí obrazovek, poskytující dokonalý přehled v případě ozbrojeného střetu, nebo napadení základny. Bylo prázdné.
Než to však mohl zjistit i Koranc, postavila se mu do cesty dvojčlenná stráž.
„Máte povolení ke vstupu?“
„Ustupte z cesty,“ přikázal major klidně, snažíce zklidnit dech a dodat hlasu autoritativní tón. „Nesu zprávu generálovi osobně. Důvěrného charakteru.“
„Nejste ohlášen.“
„Jistěže ne, zpráva je nově příchozí a nesnese odklad.“
„Nemůžu vás pustit.“
„Chcete být potrestán?“ došla Korancovi trpělivost. „Za bránění důstojníkovi ve výkonu jeho povinnosti?“
„Zde je můstek,“ odvětil mu ozbrojenec suše. „Zde platí pouze rozkazy generála.“
„Tak ho zavolejte, vysvětlím mu to osobně.“
„Momentálně nemá čas.“
„Udělá si ho, věřte, že udělá, až se tohle dozví. A bude nespokojen s vaší totální stupiditou. Jde o Rimmskou cestu a to...“
„Nechte ho projít,“ štěkl odněkud z povzdálí velitelský hlas. Oba strážní jako mávnutím kouzelného proutku zkameněli a udělali dva předpisové kroky stranou. Koranc chvatně prošel vzniklou uličkou a rozhlédl se po můstku. Chvíli mu trvalo, než generála našel.
Před bočním průzorem nehnutě stojící temná postava byla téměř neznatelná. Sherd upíral zrak ven, zahleděn do dálav hvězdné černoty. Myšlenkami daleko odsud, dávno, v jiném čase.
Koranc předpisově zasalutoval. „Pane, služební mladší major Allan Koranc přišel na váš rozkaz, pane!“
„Vskutku?“ neotočil se Sherd ani o píď, nespouštěje oči z hvězd.
„Pane, nařídil jste hlásit jakékoliv závažnější skutečnosti ohledně Rimmu, pane!“
„Mluvte,“ vybídl ho generál nepřítomně.
„Pane, tento datový disk obsahuje všechny podrobnosti, pane!“
„Přehrajte to, majore.“
„Pane, smím-li něco říci... Obsah disku je velice privátního charakteru. Možná by bylo vhodné shlédnout jej bez přítomnosti obyčejných vojáků. Pane.“
„Stráže,“ ani tentokrát se Sherd neotočil. „Odejděte.“
Koranc vsunul disk do příslušného portu, přímo před okenním průzorem se spustilo velké plazmatické plátno a naběhl černobílý přenos.
Byli tam dva muži. Jeden oděný do špinavé údržbářské uniformy, druhý v civilním. Konverzovali. Náhle celým okolím proběhl tak prudký otřes, že to oběma mrštilo na zem. Světla krátce zablikala a zhasla. Po sekundě tmy naskočilo nouzové osvětlení. Ale jaksi nejistě, neúplně, jakoby skomíralo. Dvojici si vzájemně pomohla na nohy, ve tvářích nervozitu. A přímo za nimi, vysoko, u samého stropu se otevřelo víko ventilace.
Sherd přešlápl z nohy na nohu, mírně pohnul hlavou. To bylo jediné gesto, jímž dal najevo své překvapení.
Protože ten, kdo naprosto bezhlučně seskočil přes osm metrů výšky, třímal v ruce za zády světelný meč.
Během okamžiku stál u nich. A jeho pohyb tak rychlý, že ho kamera skoro nezachytila. Ten člověk, ta bytost, s dlouhými, dozadu sepnutými vlasy a volným světlým rouchem, učinil takřka taneční obrat a bodl. Fotonové ostří nenarazilo na žádný odpor. Projelo zátylkem údržbáře a vyšlo mu ústy.
Než se stačil jeho společník zorientovat, otočil se neznámý bojovník znovu. A rozpáral ho špičkou meče jako rybu. Dále si ho nevšímal. Lhostejně překročil v agónii se chvějící tělo a rozběhl se chodbou pryč.
Koranc vypnul projekci. „Pane, ta nahrávka pochází z černé skříňky jedné ze zničených lodí, prohledaných velitelem Andressem, pane.“
„Allane, dobře mě poslouchej,“ otočil se Sherd a v jeho rudých Feeorinských očích plál zvláštní oheň. „To, co jsi viděl, nesmí opustit tuto místnosti. Vlastně bude lepší, když jsi nikdy vůbec nic neviděl, rozumíš tomu?“
„Pane, ano. Pane.“
„Protože,“ dokončil starý Feeorin a potřásl množstvím hlavových ocásků, „kdyby se cokoliv z toho záznamu dostalo na veřejnost, nastanou nebetyčné problémy. Tudíž nikdy neopustí tuto místnost. Protože jestli ano, pak my oba zapadneme až po uši do bezedných sraček, ze kterých nás už nikdo nevytáhne.“
„Rozumím.“
„Tak odchod. Vyhledejte Andresse. A tlumočte mu totéž. Pokud jde o něj, nikdy nenašel žádnou zprávu a nikdy vám ji neposlal na expertizu. Nebude-li mu to jasné, pošlete ho přímo za mnou.“
„Rozkaz, pane.“
Allan Koranc s naprosto nečitelným výrazem otočil na patě a energicky vykráčel z místnosti. Znal armádní postupy velice dobře, takže chápal případné následky pro sebe, nebo generála. Když vhazoval data disk do drtiče odpadků, dobře věděl, co dělá. Zrazoval Republiku. Věděl to.
A hluboce se za to nenáviděl.