Legendy temnot
Kapitola 3.

Autor: Darth Sarthannus

---

Později, když loď opustila orbit a bezvědomý Dmeir byl uložen na měkké lůžko do své vlastní kabiny, našel Verdenth na umělou vatou vystlané lavici u šachového stolu schoulenou dívku. Objímala kolena rukama a hlavu měla položenu na rameni. Na ušpiněné tvářičce jí zasychaly stružky slz.
Verdenth mlčky přisedl. Nespěchal. Věděl, že sama promluví.
„Můj pane...?“ skláněla hlavu tak, aby jí neviděl do očí.
„Verdenth,“ řekl o něco chladněji, než původně zamýšlel. Utěšování nešťastných mu nikdy příliš nešlo, zvlášť, byli-li nešťastní jeho přičiněním.
„Lorde Verdenthe?“ zopakovala rozechvěle.
Muž se pousmál. „Jenom Verdenthe, jakýpak já jsem šlechtic?“
Popotáhla a vzlykla. „Chci... Chci se vám omluvit... Nemůžu jinak... Já... On... Rhowan... On chtěl... Stydím se za svou slabost... já...“
Beze slova ji k sobě přivinul, konejšil ji svým teplem, hladil po popelavých vlasech. Plakala tiše, polykala slzy a silně se chvěla. Po chvilce ji pustil a pohlédl jí do očí.
„Potrestáte mě, že...? Sith nemá slabosti, necítí lítost... Udělala jsem chybu... Zasluhuji trest...“
„Poslouchej mě,“ utřel jí hřbetem černé rukavice slzy a část špíny s tváře, „nevím, za co jsi bývala trestána, kárána, nebo postihována u Rhowana, ale nyní jsi u mne. A já určuji, za co tě budu hubovat a za co chválit. Za co trestat a za co odměňovat. Rozumíš mi? Rozumíš?“
„Takže se na mě nezlobíte?“ zasvitlo v modrých očích. „Vážně ne?“
Zakroutil hlavou. „Znám ten pocit, když se člověku zbortí celý jeho svět. Prošel jsem tím nesčetněkrát. V nenávisti k ostatním, v lítosti ze ztrát a v odporu ze sebe samého. Nezlobím se na tebe, maličká, ani trochu se nezlobím, protože chápu. A to je jedna z věci, v níž se od Rhowana liším.“
„Kdo jste?“ zašeptala náhle, do tónu se vkradla pochybnost a nejistota. „On před vámi utekl, ani se nepokusil bojovat. Utekl a bál se vás. Viděla jsem... Zabil mnoho tvorů, všichni byli silní a bránili se až do konce. Před vámi ale utekl...“
Průzračně modrá jezera se zaleskla strachem:
„Jste Jedi...?“
Odhadovala, že ji k sobě přitáhne, vyloudí na tváři konejšivý, povzbudivý úsměv, jakým opatrovník častuje dítě, které učinilo chybu a stydí se za to. Zmýlila se. Neusmál se. Nehnul ani brvou.
A neodpověděl.
Přesto to byl on, kdo nakonec přerušil ticho. „Maličká, musíš zvolit podruhé. Ve městě jsi šla se mnou, to byl první krok. Potřeba jsou ale dva – jako když chceš přestoupit z jedné cesty na druhou. Prvním krokem opustíš starou, druhým dospěješ k nové. Na jedné z nich stojím já. Na druhé pak on, víš kdo. Jsi teď mezi námi. Nepatříš nikam. Jeden krok, jen jediný krůček rozhodne. A jsou dva směry.
Já tě mohu naučit, jak se ubránit, jak přežít v této galaxii, a pomohu ti poznat sílu, kterou máš v sobě. Každý ji v sobě máme, jen někdo víc a někdo méně. Nebude to snadné, ani pro tebe, ani pro mne. Ale já ti přísahám, že jestli se rozhodneš přijmout pomocnou ruku, jež ti nabízím, nedovolím, aby ti ublížili. Nepřipustím to a budu nablízku až do chvíle, kdy jim budeš schopna sama čelit. A možná, že i pak.
Na druhou stranu je tu ale Rhowan Etrad. Řekl jsem, že jsi přesně mezi námi, na pomezí. Ten krok totiž může být i zpátky. Co by tě čekalo poté, nevím. Nebudu lhát; možná ti velkoryse odpustí, možná ne.
Jeho cesta je však cestou bolesti a opovržení, cestou tmy a utrpení. Viděla jsi, co s tebou chtěli provést. Vyděsilo tě to tak, že jsi bez rozmyslu utekla. Ale to byl jen začátek. Možná jim dokonce unikneš podruhé. Budeš utíkat, žít ve strachu a nikdo ti neposkytne přístřeší. Budou se tě bát. A ty se budeš bát. Bála ses někdy v životě? Ty, maličká, zatím ani nevíš, co je to strach. Nevíš, že ten vesmír, který jsi znala, není opravdový. Že se ve stínech skrývá ještě jeden. Strašlivý, ale skutečný. Víš o nich, takže tě budou nadhánět. Štvát tě jako zvěř a nakonec tě dostanou. Co tě pak čeká, víš.
Napadá tě asi, že existuje i poslední možnost. Neudělat ten krok - mýlíš se. Jestli nechceš, nedělej ho.
Oč jde, že? Jsi přece dost silná, abys zůstala, kde jsi... Ne, ne, maličká. I já jsem si to myslel, ale nikdo není tak silný. Někdo to zpočátku dokáže, chvíli. Pak ho jedno rozhodnutí nezvratně donutí krok udělat. Dávám ti možnost svobodné volby, dokud ještě můžeš. Až za tebe rozhodne prozřetelnost, budeš litovat, že sis nevybrala tehdy. Osud má v sobě krutou ironii. Když promluví, nebere svá slova zpět.“
Zajíkla se, v prchavém světle zářivky jí blýskalo v očích.
„Půjdu s vámi...“ vzlykla a přitiskla se k němu. Nové krůpějky si razily cestičku na ušmudlané tváři. Objal ji.
„Plač, maličká, vyplač se. Nikdo tu s námi není, dostaň to ze sebe. Dnes naposledy plač.“

* * *

Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Za stolem na holografickou obdobu šachu. S třesoucí se šedovláskou v náručí. S dívkou, která měla navěky změnit jeho osud a poznamenat dění galaxie nesmazatelnou, leč zapomenutou a pod hávem nevědomosti skrývanou jizvou. S dítětem, jehož jméno ani neznal, ale jež neváhal zachránit a postavit se tak nevyhnutelnému osudu. Kdo však tehdy mohl tušit, že dívka, jíž přijal za vlastní, bude hlavním strůjcem a příčinou temných událostí následujících let?

* * *

Plynová zářivka znovu zablikala a roztančila po kovových stěnách prchavé stíny. V lodi panoval klid, mezi zdmi z ocele se ploužilo ticho. Dmeir se probral z bezvědomí, ale okamžitě poté hluboce usnul a nebyl k probuzení. Hewron si krátil čas cesty sledováním zpráv ze všech koutů Republiky a s lahví, jež sebral v kajutě spícího Dmeira, se usídlil v projekční místnosti a zavřel se tam. Za půl hodinky se zpoza dveří linulo spokojené chrápání.
Verdenth si povzdechl a Kermina, přitulená k němu jako kotě, s hlavou na jeho hrudníku, nespokojeně zachrupala. Nespal. Nechtělo se mu. Nemohl.
Dívka se zavrtěla a ztratila rovnováhu. Kdyby ji nezachytil letmým pohybem Síly, rozsekla by si hlavu o stolek. Takto jen znovu zachrupala a s rukama volně visícíma k zemi a hlavou ve vzduchu spala dál. Černovlasý si opět povzdechl, vstal a vzal ji do náruče. Neprobudila se.
Za posledních pár hodin si užila tolik strachu a dobrodružství, že by se Verdenth hodně divil, kdyby ji vzbudil výbuch supernovy. Jeho osobně by nevzbudil, nešel by totiž spát.
Nikdy o tom nikomu neřekl. Sám nevěděl proč; možná se bál, že mu nebudou schopni pomoci, možná jen nestál o zájem druhých. Míval sny. Zvláštní sny.
Přicházely čas od času, když trávil dlouhé noci mimo Coruscant a Chrám, buď na samostatných misích, či v menších, nebo větších skupinách spolupracovníků. Když po dlouhém dni bloumal očima v chladné temnotě bezhvězdné noci, kradly se blíž a vyčkávaly, až mysl ztratí na moment ostražitost, aby se na ni jako vyhladovělí vlci sesypaly ze všech stran. Postupem času přišel na způsoby, jak se bránit. Nikdo si toho nikdy nevšiml, když náhodou z nějaké příčiny otevřel dveře pokoje a spatřil ležící obrys. Nikdo si nevšiml, že spící má otevřené oči...
Nechtěl mít sny. Nestál o ně, ne o takové. Spal, když musel a před takovým spánkem provedl nezbytné přípravy – opil se tak, že pomalu ani nevěděl, kde je. Pak upadal do spánku beze snů, ráno se budíval nevrlý, s kocovinou, že darmo mluvit.
Nešlo to ale jinak a Verdenth to věděl.
Jediné bezpečné místo byl Chrám Jedi, místo, kde duše nalézá klid a mysl odpočinek.
Těšil se domů.
Zvedl spící děvče a opatrně je přenesl tichými útrobami lodi k volné kajutě. K jeho kajutě. Položil ji na měkký slamník s bílým potahem a přikryl tenkou dekou až ke krku. S převlékáním a mytím si vrásky nedělal. Na Coruscantu na to bude času dost.
Zastavil se u dveří a spočinul na ní očima. Spala, sepnuté ruce pod hlavou, šedé vlasy rozhozené po polštáři jako popelavý vodopád. Vypadala docela jako andílek.
Spinkej, maličká. Jen spi, pomyslel si, opíraje se o dveřní zárubeň. Zítra bude velký den pro nás pro oba.

* * *

Nad špičatými věžemi, mlčenlivě vyčnívajícími z nočního oparu, se s tichým šuměním proháněl vítr, hrál si s mlhou a hnětl ji svým dotykem do bizarních, fantastických tvarů. Proletěl otevřeným oknem ložnice a vnesl dovnitř něco z nádechu svěžího jara. Rozhýbal krajkové závěsy a pocuchal na polštáři rozpuštěné hnědé vlasy.
Gellana se protáhla vpravdě jako kočka a odkopala se. Pleť jejích štíhlých nohou jakoby se úmyslně vystavovala na odiv hvězdné obloze. Měla na sobě mléčně bílou noční košilku, sahající akorát pod nádherná, pevná stehna, a halící boky, hýždě i ňadra závojem utkaným jakoby z měsíčního svitu a mlžné příze.
Klidný dech splýval z pootevřených, smyslných rtů.
Spala tvrdě, unavená rušným dnem, jenž prodělala. Zasedání Rady neprobíhalo přesně dle jejích předpokladů a Rawnyold si jako vždy prosadil své. Když se mu snažila oponovat, přede všemi ji ponížil, zesměšnil ji jako malé děcko, až musel sám Yoda zasáhnout, aby hádka nenabrala rychlejšího spádu. Nakonec rozhodlo nezávislé hlasování. Prohrála na hlasy osm ku čtyřem.
Když opouštěla kruhový sál s dvanácti křesly, vřela v ní zloba jako magma v sopce a jen čekala na záminku k výbuchu. Konal se o pár minut později, když jí jeden z rytířů informoval, co její žačka provedla tentokrát. A Gellana, ač byla zapřísáhlým odpůrcem tělesných trestů, Mildren v jejich společných komnatách ztřískala jako psa. Pozdě si uvědomila, že sama svým skutkem porušila jedno ze základních nařízení Řádu:
Dala průchod svému hněvu...
Vyběhla tehdy z pokoje jako ve snách, zanechala plačící padawanku na koberci a utekla. Sama měla téměř slzy v očích z toho, co udělala. Co si dovolila udělat.
Byla na pokraji sil, když ji štkající nad sklenkou rodianské brandy v Chrámové kantýně objevil Ferrenveldy, jako vždy klidný, vyrovnaný a připravený konejšit svou vlídností. Pomohl jí nalézt slova, když mu roztřeseně líčila, čeho byla strůjcem, a chápavě naslouchal, když se z ní jako vodopády sypalo, jak mnoho svého skutku lituje.
Přispěl svými znalostmi, utěšil ji, uklidnil a pozval na drink. Ani nevěděla, jak se později dostala do ložnice. Vzpomínala si na pevné ruce, vedoucí ji dlouhou, předlouhou chodbou, zdánlivě bez konce. Na pleskání stříbrobílého knihovnického roucha, na bezvousou moudrou tvář. Pak už na nic.
Za otevřeným oknem s hučením proletělo vznášedlo. Světlomety na moment ozářily místnost – šatník, pečlivě urovnanou toaletu na tmavě intarzovaném stolku pod oválným zrcadlem, oddychující Gellanu v bíle povlečené posteli.
A slzami zarudlé, smaragdové oči.
Mildren popotáhla nosem. Jemná tvářička se zkroutila do odpudivé grimasy.
Stála v otevřených dveřích, v modré noční košili s růžovými květinami, bosá. Mezi prsty cítila tlustý koberec s výšivkou, jejíž obsah pro ni dříve zůstával velkou záhadou. Dříve... Ušklíbla se.
Pamatovala, jak dříve, když ještě byla malá, sedávaly celé hodiny na tom koberci a se smíchem vymýšlely nejrůznější pojmenování a připodobnění tvaru toho ornamentu. Pamatovala si Gellanim rozzářený úsměv. Dříve ho vídala často. Teď už jen zřídka a když už, tak plynul jen z jediné příčiny.
Znala tu příčinu. Věděla, kdo je za to nepřímo odpovědný.
Verdenth. Ten vysoký, černovlasý mistr, s černými vousy zarostlou, ušlechtilou tváří, perfektním vystupováním a neskutečným osobním šarmem. On byl všeho příčina, kvůli němu se dostávala do prekérních situací, kvůli němu byla trestána. Kvůli němu Gellanu nenáviděla.
Milovala ho, jako valná většina padawanek jejího věku, k němu plála tichým, horoucím obdivem. Dobře to tehdy Ferrenveldy řekl.
Rytíř v zářné zbroji... To on skutečně byl.
Nezůstala jen u obdivu. Chtěla ho mít pro sebe, jen pro sebe, aby jí ho všechny ostatní záviděly. A nejvíc paní Gellana Tarven. Toužila po něm jako posedlá a bála se své touhy. Po nocích se budívala ze snů, o nichž nikomu neříkala. Ale vždy, když se posadila na posteli, se zrychleným dechem a cukáním v podbřišku, čekalo ji trpké zklamání. Nezřídka potom nemohla usnout celý zbytek noci a únava se na ní ráno odrážela – při hodinách byla nepozorná, nesoustředěná, bez kázně.
Záviděla jí. Všechno jí záviděla – Verdentha, jeho lásku, její postavení, její váženost, její krásu...
Ale hlavně jeho. Jeho...
Škubla sebou a polekaně se otočila.
Na moment ucítila ledový poryv. Zezadu. Ze tmy.
Jakoby tam na okamžik spatřila dva body, dvě oči žhnoucí v temnotě. Jak se na ni dívají studeným, bezcitným pohledem. Po zádech jí přeběhl mráz.
Ve strachu se rozeběhla do své vlastní ložnice, překotně a bezhlavě. Ve spěchu, podpořeném bázní, zapomněla na práh u dveří. Zakopla, vykřikla a vzala hlavou o ocelové futro.
Oslnivý záblesk a tma.
Dívka bez hlesu dopadla na zem. Hustý, na dotyk příjemný koberec lhostejně vsakoval její krev.
Vyděšený obličej radní Tarven už Mildren neuviděla.
Kdyby však ano, dozajista by se usmála.

* * *

Sál byl vpravdě obrovský.
Slabounce zářící plamínek plynové lucerny svítil neochotně a jen s posvátnou bázní pronikal temnotou, která jako černý, ledový močál svírala okolní svět v dusivém obětí. Ze tmy se co chvilku vyloupla lhostejná, neživá tvář, odhalující v dravčím úsměšku enormně dlouhé špičáky a jako jehličky ostré řady zbylých zubů. Mrtvé, obsidiánové oči blýskaly odrazem bojácného plamínku.
Kráčel alejí rozbitých soch.
Na některých se podepsal čas a vlhkost – jejich obličeje byly hladké, pozbyly rysů, těla podlehla zkáze. Ale některé, tesané z černého mramoru a stojící na vysokých piedestalech s rytými znaky, ani v nejmenším. Mohly tu stát tisíce let, ale stejně dobře také pár měsíců – kamenická práce nenesla jediné skvrnky. Jak je míjel, cítil zvláštní chlad. A ještě něco. Spíš to tušil, než věděl. Znal je.
Znal ty tváře. Nevěděl jak, ale znal.
Přinutil se neohlížet. Šel dál. Hloub a hloub se vplétal do temného lesa strnulých tvarů a pohybů. Jediným zvukem se stal klapot jeho kroků po mozaikové podlaze. Ne jediným.
Zvedl hlavu. Jeho pohled ulpěl na patě černého nosníku. Tam, v prachu a špíně, se cosi lesklo. Malá kalužina tmavé tekutiny. Stékala líným pramínkem z vršku na podstavci stojící sochy a přes jeho okraj odkapávala dolů.
Nepotřeboval zjišťovat, jakáže tekutina to je. On to věděl.
Zvedl oči a svítilnou ozářil vytesanou postavu. Žena poměrně mladého věku hluboce zakláněla hlavu, ústa otevřená, na rtech zastydlý křik. Podle deseti svislých jizev si nehty rozdrásala obličej až na maso. Po zádech mu přeběhl mráz. V jizvách zasychala krev. Na zmrzačených prstech rozhodně zaschlá nebyla.
Zjistil však ještě něco – ani z těsné blízkosti nedokázala svítilna sochu plně ozářit. Jakoby temný mramor požíral veškeré světlo.
Podvědomě o krok couvl.
Žena náhle otevřela oči a dívala se přímo na něj. Slyšel se, že křičí strachy. Oživlá podivnými, tápavými pohyby slezla z podstavce a stanula přímo před ním. Tak blízko, že cítil chlad, sálající z černého kamene. Naklonila hlavu kupředu a začenichala. Pochopil to – ona ho neviděla; to rozřezané, co měla v důlcích, se očima nedalo nazvat.
Čich však měla v pořádku.
Když se pohnula, nezmohl se ani na výkřik. Krátce, bez rozmachu ho udeřila do břicha. Čekal, že odletí přinejmenším pět sáhů – mýlil se. Cosi ošklivě mlasklo a žena vytrhla zakrvácenou ruku z jeho útrob. Kašlaje krev klesl na kolena. Zlomila se pod ním.
Než mu výhled překryla věčná temnota, zahlédl ještě Oživlou. Její tvář se stahovala ve zlém úsměvu.
„Pro-ooč?“ zasýpal.
„Ankarreh.“
Odněkud shůry se snesla kamenná noha v kamenné botě a vše, celý svět se změnil v bolest.
Pak umřel.

* * *

Procitl do temnot.
Úlekem strašlivě zařval a vyletěl z křesla tak rychle, že odrotovalo ke zdi. Chladný dotek podlahy na holé kůži mu vrátil soudnost. Tma se pozvolna vyjasnila – velkými okny dovnitř pronikala sinalá zář a pokrývala dlouhý stůl, křesla i skromnou kuchyňku stříbrným popraškem. Z převrženého kovového hrnku stékal na podlahu zbytek silné kávy. Posadil se a přinutil k sérií pomalých nádechů a výdechů, aby zklidnil zběsile bušící srdce.
„Sen... Jenom sen...“ zašeptal do ticha.
Už si vzpomínal. Alkohol na palubě nezbyl – jedinou z lahví si sobecky přivlastnil Hewron – a tak si šel udělat kafe, aby zahnal ve vlnách na něj doléhající ospalost. Usadil se do křesla, upíjel a pozoroval hvězdy. Bylo neskutečně, přímo svůdně pohodlné a víčka tak těžká...
Dovolil jsem to, uvědomil si. Dovolil jsem si usnout...
Krev, zběsile bušící ve spáncích, nepřestávala pulzovat. Dech však z nuceného klidu přešel do přirozeného.
Složil hlavu do dlaní. Křečovitě si zaryl prsty do tváře. Horšilo se to. Noc od noci, kdy takto snil, to bylo horší. Nebál se hrůzných vizí, uměl svůj strach kontrolovat. Děsilo ho něco jiného. Vždy, když se v potu vymrštil na posteli, vždy, když s křikem třeštil oči do tmy a tápal po stěnách, aby se ujistil o realitě, vždy, když procital, měl zvláštní pocit. Nyní také. Toho se bál.
Po každém snu, každé vizi, jíž prodělal, cítil podivný soulad a známost. Jakoby všechna ta místa, všechny ty mrtvé znal. Byl si zcela jist, že nikdy žádné z nich neviděl, či v případě osob nepotkal. Přesto je znal. Všechny. To ho děsilo.
Jak tiskl ruce k obličeji, zjistil náhle, že není sám.
„Křičel jste,“ neptala se, konstatovala. Hlas měla roztřesený, jemný.
Neslyšel ji přijít. Přesto byla tu.
Spustil ruce podél těla a jeho pohled spočinul na vysokých botách z tmavé kůže, s přezkami po celé délce lýtka. Sám měl podobné. Pomaličku klouzal pohledem vzhůru – přiléhavé hnědé kalhoty, pevná stehna, černý pláštík, bříško, jemná tvář a zářící oči jako večerní obloha.
„Měl jste zlý sen,“ znovu jistota, nikoliv otázka. „Moc zlý sen.“
Zkusil se postavit. Moc to nešlo - skončil v pokleku na jednom koleni.
„Ano, měl,“ potvrdil. Musel se podivit, jak jeho vlastní hlas zní kovově.
„Slíbil jste, že mě budete chránit...“
Zavřel oči a sklonil hlavu. Nebylo tam, ale on ho slyšel. Obvinění. Ano, maličká, ušklíbl se trpce v duchu. Slíbil jsem to. Možná jsem lhal, nevědomky. Máš totiž naprostou pravdu. Krutou, ale přesto pravdu. Jak by tě mohl chránit někdo, kdo se děsí pouhých snů... Obyčejných, nic neznamenajících snů...
„... před nimi. To je velký slib a já nevím, jestli někdy... Jestli ho někdy budu moci splatit... Ale dostala jsem nápad; není to nic tak velikého, ale... Vy mě nedáte jim a já vás ochráním před těmi sny. Co říkáte? Já vím, nedá se to srovnávat, jen jsem si myslela, že bych vám nějak měla oplatit vaši... laskavost. Částečně. Po malých kouskách.“
Zvedl zrak a zpříma jí pohlédl do očí, neschopen jediného slova. V bezbřehém údivu z návrhu, který právě dostal. Jak by ho mohla chránit taková dívenka, když si nedokázal pomoci ani se svými znalostmi mistra? Bylo mu to k smíchu.
„Já vím, že to není moc, ale...“ kousla se do spodního rtu. „Neurazila jsem vás...?“
Trhnutím si dal dva prsty před pusu a napřímil se. Okamžitě zmlkla, dívajíc se na něj nesmělým pohledem jako průzračná voda oceánu.
„Poslyš, ty...“
„Kermina,“ napověděla mu.
„Kermino, maličká, nevím, jak bys mi...“ najednou se zarazil.
A pocítil to. Neklid byl pryč, strach odešel jakoby ho odvál vítr, vjem se vytratil. Vzalo mu to dech.
„Věděla jsem to...“ zavzlykala zklamaně. „Neměla jsem sem chodit... Urazila jsem vás... Promiňte...“
Otočila se na patě a rozeběhla se pryč.
Instinktivně po ní hmátl, uchopil za ruku a stáhl zpět. Vyjekla, ztratila rovnováhu a pozpátku padala k zemi. Chytil ji do náručí a objal. Vroucně, silně ji k sobě přivinul.
„Ty promiň hlupákovi, Kermino,“ řekl a hlas se mu nezachvěl. „Hlupákovi, který byl slepý a neuvědomil si, že tebe podle běžných měřítek posuzovat nelze. Tvůj výcvik už započal, Rhowan ho započal. Zapomněl jsem na to, že nejsi obyčejná dívka. Znáš Sílu a moc, jíž poskytuje. Nevíš o tom, ale máš jí v sobě. Pochyboval jsem; teď to ale vím. Budeš mou Nea’lry, mou učednicí. Je ti to souzeno. Ochráním tě a ty mě. Vždy budu nablízku, abych pomohl. To přísahám.
Když budeš tedy chtít. Potřetí se tě ptám, maličká. Neovlivňuj své rozhodnutí mými slovy, je jen tvé. Trochu jsem minule lhal, chtěl jsem, abys šla se mnou. Aby Rhowan ztratil svou šanci. Ale je to pouze tvá volba, Kermino.“
„Už jsem si vybrala,“ řekla tiše, jakoby se bála, aby její slova nezaslechl někdo jiný. „Dřív, než jste se mě zeptal. Dávno. Jen jsem nevěděla, kdy přijde pravá chvíle, kdy mi osud nabídne řešení. Ochráním vás před stíny a vy mě provedete temnotou.“
„Budiž jak říkáš.“
Pak bylo dlouho ticho a jen vzdálené hučení motorů je upomínalo na tok času. Plynul stále pomaleji a pomaleji, až se pak úplně zastavil. Usnula mu v náručí, už podruhé. Ale tentokrát ji neodnesl do své kajuty, tentokrát mu nevadila. Něco nevyřčeného mezi nimi tu noc vzniklo. Nevěděl, co to bylo, ale za žádnou cenu ji už nechtěl opustit. Byla mu souzena.
Verdenth se usmál a spokojeně zavřel oči. K dlouhému a konečně nerušenému spánku.

* * *

Sidious se chvěl hrůzou.
Klečel na ledové podlaze v úzkém pruhu mrtvolně bílého světla, svlečený do půli těla. Kolem nebylo nic. Jen temnota, plná šepotů. A ještě něco. Kroky. Obcházely ho. Nevzrušeně, pomalu a klidně, jako dravec obchází do kouta zahnanou, už zcela bezmocnou kořist.
Skřípnutí spárů o podlahu. Sykot. A kroky.
Na čele mu perlil pot. Studený, velice studený. Razil si cestu přes obočí a dolů po strachy bledé tváři. Zavřel oči, pevně přirazil víčka k sobě, aby neviděl a snažil se opanovat zběsile cvakající zuby. Nedařilo se to.
Zavrčení a vzápětí hromové, ozvěnou burácející zavytí. Ale nikoliv vlčí. Démon už nebyl daleko. Drápy drhly po holé skále. Kroky.
Žaludek se mu kroutil, jakoby mu v útrobách prožíval poslední chvíle svého života nějaký obludný červ a svým ledovým tělem zmítal sem a tam. Těžce vydechl, brada se rozechvěla. Zatnul pěsti, až mu klouby zapraštěly. Nepohnul se.
Cosi s hvízdnutím vyletělo ze tmy. V boku ho ostře bodlo, vzduchem zavoněla krev. Sidious ji necítil. Netvor ano. Uši rvoucí zavytí rozervalo vzduch na cáry. To něco, co doposud jen zvolna bloudilo tmou, se dalo do běhu. Spáry třískaly na kameni, zpod ocelových pařátů sršely jiskry. Řev vibroval v temnotě.
Sidious, napjatý jako struna, šlachy na hranici přetržení. Tmou se řítící démon. Odlesk světla na jehlovitých zubech. Burácení řevu. Nehybný muž šílící strachy. Odraz tak silný, že vyrval ze stěny balvan větší, než dospělý člověk. Obrovský skok...
A kroky. Klidné, nevzrušené a pomalé kroky.
Otevřel oči.
Byl v pokleku na jednom koleni. Ve tmě. A bál se. Strašně se bál. Už ne nepoznaného zla, které se řítilo v předzvěsti ohavné smrti ze stínů. Bál se něčeho mnohem konkrétnějšího.
„Mluv,“ vyzval ho zvláštní hlas. Kroky se zastavily.
„Všechno... Všechno... Je jeho... Jeho vina... On... Chtěl to všechno... On...“ štkal Sidious trhaně.
Kdosi mu položil na ledové čelo dlaň v rukavici. Skrze přiloženou ruku mu do těla proudilo teplo a síla, dotek hojil rány a zaháněl tmu jako jasně zářící plamen. Konejšil ztrápenou mysl.
„Jistě, že je to jeho vina, synáčku,“ přisvědčil hlas medově.
Sidious pocítil takové blaho, jakoby opět spočinul v matčině náručí – v naprosto bezpečném místě, kam stíny a strach nesmějí. Celou svou duší se upjal ke svému zachránci, k průvodci s hořící loučí, který ho náhodou našel v černé jeskyni, plné netopýrů. Cítil, že mu bezmezně věří.
„Ale...“ zchladl hlas tak prudce, jako když sfoukne svíci. Přívětivost a teplo byly pryč, zůstal ledový chlad a temnota. Pocity blahobytu ochabovaly a vytrácely se.
„Nejprve mi řekneš absolutně všechno, nevynecháš jediný detail. Pak se rozhodnu, jak s vámi oběma naložím... Synáčku.“ Poslední slovo znělo, jakoby je ten prastarý přízvuk vyzvracel.
Příjemné vjemy zmizely. Skrze dlaň nyní proudil mráz, střílející do každičkého nervu nesnesitelnou bolestí.
Sidious se strašlivě rozkřičel.
Věřil tomu hlasu každičké slovo.
A moc dobře věděl, že nakonec bude prosit, jen aby sám mohl začít s vyprávěním.

* * *

Nemocniční chodba nesla sporé osvětlení, aby přílišná záře nerušila odpočinek pacientů. Už to vlastně ani nebylo světlo, jen bílý přísvit, dráždící oči. Bouchly prosklené dveře soukromého pokoje, na podlaze zavrzaly šouravé kroky unaveného člověka.
Nebyl to člověk. A nebyl ani unavený. Sverll’et Ansagvil byl Devaronec, humanoid přibližně lidského vzhledu, ovšem až na špičatý chrup, pozůstatek a důkaz toho, že jeho rasa se nepochybně vyvinula z predátorů, a na dvojici tupých rohů, vyrůstajících přímo z vrcholu lebky. Do poklidného nemocničního prostředí naprosto nezapadal.
O Devaroncích, tedy o devaronských mužích, se říkalo, že pokud by to byli oni, kdo přivádí na svět potomky, rasa by před milénii vyhynula. Mohl za to svobodný duch a vkořeněný egoismus těchto tvorů; další z pozůstatků počátku jejich evoluce, kdy byli pouhými dravci. Muži totiž naprosto postrádali jakýkoliv smysl pro zodpovědnost. Byly známy i případy, kdy se Devaronec vypravil se svým dítětem na vycházku a dítě se z ní vrátilo samo za pět dní, polomrtvé hlady, zatímco Devishský otec se občas nevrátil vůbec. Právě kvůli tomuto faktu byli muži často objektem diskriminace a stávalo se jen velice zřídka, že by opouštěli svůj rodný svět.
Sverll’et byl výjimkou.
Jeho smůlou i štěstím bylo, že se narodil uprostřed občanské války. Rodiče nikdy nepoznal. Vše, na co si pamatoval, byly strašlivé podmínky, v nichž téměř osm let živořil se skupinou prchajících žen, kterým se zželelo dítěte bez opory. Ve stokách, ve špíně a tmě, kde jedna po druhé jeho opatrovnice umíraly na neznámou parazitickou formou viru, když se díval, jak u oběti v konečném stádiu této choroby dochází k naprostému rozpadu svalové tkáně, snad tehdy se rozhodl, že se stane lékařem. Byl jen dítě, když spatřoval všechny ty hrůzy podzemního úkrytu uprchlíků. Ten neustálý strach z bombardovaní, shánění potravy, záhadné infekce, naprostá absence jakýchkoliv hygienických podmínek. Nemohl tím projít bez následků.
Když pak válka skončila a on, jako jeden z mála, vyšel na slunce, věděl, že tento svět je pro něho ztracen. Nechtěl tam už dál žít. Odletěl tehdy jako černý pasažér na jednom z transportů do nitra Republiky. Dostal se nejdál na Corellii, pak byl přistižen. Jakkoliv zlé to mohlo být, měl i tentokrát nehorázné štěstí – majitel lodi, jakýsi Ferrenveldy z Cen Alhro, se velice podivil, když na své lodi našel devaronského chlapce, kterak se přehrabuje v ledničce a snaží se rozkousat zmrzlou syntetizační hmotu v domnění, že jde o jídlo. Naštěstí pro hocha se jen zasmál, namísto, aby ho předal pořádkovým orgánům.
Byla tehdy zlá doba a ke zdi se chodilo za kdeco. S černými pasažéry se nikdo nemazlil.
Ferrenveldy projevil pochopení, když mu mladý Devaronec plačtivě osvětlil svou situaci, a uzavřel s chlapcem dohodu, která říkala, že pokud mu bude Sverll’et rok a den nápomocen, jakožto jeho služebník, majordomus a společník na misích, jimiž projde, dostane ho na Galaktickou univerzitu. Stalo se tak.
Prožili spolem rok a den a během toho času se stačili velice dobře spřátelit. Tak dobře, že mladý Sverll’et dokonce uvažoval o kariéře Jedie, neb Ferrenveldy v něm rozpoznal živoucí Sílu a byl by ochoten přijmout jej jakožto učně. Snad to byla náhoda, snad prozřetelnost, ale Devish se nestal rytířem. Galaktická univerzita, tedy katedra lékařství, mu však byla otevřená. A tak mladík vyšel univerzitu, coby student s nejlepším průměrem hodnocení v historii a stal se profesionálním neurochirurgem.
Dostával zakázky od královských rodin všemožných dynastií, od velvyslanců, kancléřů, senátorů. Nikdo nepochyboval, že je nejlepší. A on byl. Každý v konkurenci měl za sebou alespoň jeden ztracený případ, on ne. Nikdy neprohrával. A tento Devaronec, Sverll’et Ansagvil, jehož měsíční příjem v republikových kreditech šel do stovek tisíců, vlastnící soukromé paláce na Corellii, Arkanii, Naboo a Alderaanu, správce několika loděnicí, a na jehož služby byla čekací lhůta někdy i osm měsíců, nezaváhal ani na okamžik, když mu uprostřed noci na osobní holonetovou linku zavolal přítel, kterého roky neviděl, neměl jistotu, zda ještě žije, a požádal ho, zdali by nemohl prohlédnout zraněnou dívku.
Sverll’et se jednoduše sbalil, zrušil veškerý program následujícího dne a přes polovinu Coruscantu přijel, aby prohlédl pubescentku, o níž nevěděl vůbec nic. Jen to, že potřebuje pomoc.
Nyní se protáhl až mu zakřupaly klouby a šouravým krokem vstoupil do malé čekárny, v níž nebylo nic krom dvojice sedaček a stolku se skleněnou deskou, na němž uvadala květina pochybné barvy. A ženy s hlavou v dlaních.
Seděla ve stejné poloze, jako když ji viděl poprvé, a skrze prsty se dívala do země.
Došel až k ní, poklekl u ní a položil jí ruku na rameno. Nezvedla hlavu, jen tiše zaštkala.
„Nechcete něco přinést?“ zkusil. „Čaj, kávu, bliel, džus, nebo cokoliv?“
„Ne,“ řekla tiše, „jste moc laskavý.“
„Nemusíte mít strach, je jí dobře. Dostane se z toho.“
Pokývala hlavou, jakoby spíše pro sebe, než v odpověď. „Já vím. Slyšela jsem o vás. Jste jedním z nejlepších, věřím vám. Nechte mě tady, prosím.“
„Tak dobře. Kdybyste cokoliv...“
„Bude to dobré, nedělejte si starosti. “
Přikývl a pomalou chůzí dospěl ke kontrolnímu stanovišti vedle turbozdviží z nižších pater, kde měla sedět noční služba. Nebyla tu už když přišel, a ani mu to nevadilo. Když pracoval, pak pracoval sám, ne v týmu. Sám sledoval životní funkce, když léčil dlouhodobé pacienty, a operoval jen za minimální asistence okolí.
Zhluboka zívl, takřka tanečním krokem obkroužil pult s monitory, a unaveně se svezl do měkkého, otočného křesla na kolečkách. Jediným lokem dopil to málo, co mu zbylo v hrnku z kvalitní sub‘terrellské kávy, protřel si oči a několika příkazy přesměroval veškeré sledovací monitory na pokoj oné dívky. Na soukromém patře krom ní stejně nikdo neležel.
Zahučela jedoucí turbozdviž. Devaronec zvedl oči. Hydraulika dveří zavrzala a z výtahu napůl vyběhl starší muž v šedém kabátě, narychlo sepnutém přes lehký noční komplet, skrytý pod ním. Prokvetlé hnědé vlasy měl pocuchané, ale nezdálo se, že by ho to trápilo. Na Devishe se ani nepodíval.
Sverll’et vstal.
„Ferrenveldy!“ zavolal. Nikoliv naléhavě, ale přesto starý muž doslova ztuhl vpůli kroku, na patě se otočil a vytřeštil na Devaronce oči.
„Svere?“ řekl nejistě. „Může to být pravda?“
Sverll’et si založil ruce na hrudi, opřel se zády o monitorový pult a vyčkávavě poklepával prsty, ve tváři pobavený výraz.
Jedi popošel blíž. „Je to pravda,“ seznal. „Z chlapce, jehož jsem znával, je muž. Budou to už léta.“
Na to přistoupil a bez jediného varování objal usmívajícího se Devaronce medvědím stiskem, až Sverll’et ztěžka vydechl.
„Věru,“ zachechtal se Devish. „Zestárli jsme. Oba. Ze mě je muž, z tebe stařec. Sílu jsi zatím neztratil. Jaks to říkával? Mocná Síla je se mnou, ale není tak mocná... Jestlis myslel tohle, pak smekám. Wampa je proti tobě amatérský břídil.“
„Humor jsi neztratil, to je dobře. Ale,“ zvážněla náhle rozjasněná tvář, „přejděme k vážnějším věcem. Jdu asi pozdě, nebylo volné vznášedlo, musel jsem čekat na taxi a víš, jak to jezdí...“
„Nikdy včas, vždycky draze. O nic jsi nepřišel, neboj se.“
„Jak je jí?“ vrhl starý Jedi letmý pohled přes rameno.
„A které?“ opáčil trpce rohatý. „Té mladší je, abych se tak odborně vyjádřil, stabilizovaně. O tu strach nemám. To spíš o tu starší. Viděl jsem už hodně lidí na dně, ale něco takového nikdy.“
Ferrenveldy zavřel oči, pak je pomalu, jakoby přitom překonával nějaký hluboký vnitřní žal, otevřel. „Má právo být na tom tak, jak je. V posledních dnech toho na ní bylo příliš. Příliš mnoho arogantních idiotů, pokrytců a zkorumpovaných slídilů. Aby bylo jasno, ta dívka taky není zrovna andílek a o slově etiketa si myslí, že je to druh masožravé rostliny. Zvládnu to s ní.“
„Nefušuj psychologovi do práce,“ zakroutil hlavou Sverll’et, „tady není místo pro chyby. Jedna pecka, třeba jen uklouznuté slovíčko, a dorazí jí to. Doufám, že víš, co činíš.“
„Já doufám také. Děkuji ti, Svere.“
„Za co mi děkuješ?“
„Za to, že jsi přišel. Že jsi nezapomněl na staré přátelství. Jsem ti velice vděčný.“
„Maličkost, co bych neudělal pro přítele. A i to, že jsem tě na vlastní oči viděl jako staříka, je pro mě dosti silná satisfakce,“ blýskl Devaronec špičatým chrupem.
„Samozřejmě, pokud jde o účet za tvé služby, beru vše na sebe. Já tě zavolal – já zaplatím. Mám takové... hmm... ano, důchodové konto. Obětuji ho pro dobro věci.“
„Tak teď,“ zachmuřil se Devish a přestal se smát, „jsi mě hluboce ranil. To o té satisfakci byly jenom kecy, příteli. Jestli tady někdo něco někomu dluží, pak já tobě, ne ty mě. Díky tobě jsem tím, čím jsem. Ne... Nechej mě mluvit. Dobře víš, jak by to dopadlo, kdybys mou přihlášku nepodpořil svým slovem Jedie. Rasové předsudky nás provázejí neustále a já nepochybuji, že bez tvého dopisu, by má přihláška skončila v drtiči odpadků ihned po zhlédnutí kolonky původ studenta.“
Ferrenveldy mlčel. Jen se důstojně a uctivě uklonil. Na tváři pohnutý, avšak vážný výraz.
„Byl jsi to ty, kdo mi pomohl vybudovat si život. To je dluh, jenž nelze splatit. Něco takového, jakože použiji svých získaných vědomostí, abych pomohl, když požádáš, je zcela samozřejmé.“
„Děkuji, už podruhé, ale o to více. A teď, jestli mi chceš splatit skutečně velkou část svého dluhu, udělej prosím jednu věc.“
„Poslouchám.“
„Kup mi v automatu to dobrý sub’terrellský kafe.“
„Dle rozkazu, můj pane. Půjdeš za ní?“
„Ano. A... kdyby snad došlo na to, že by to kafe mělo vychladnout... Neostýchej se ho vypít. Nesnáším plýtvání.“
„Nemám ti ho radši přinést?“
„Ne. Jedno ze základních pravidel kodexu řádu Jedi, mé oblíbené, mimochodem, zní: Nikdy neruš psychologa-amatéra v akci.“

* * *

Přisedl si k ní. Taktně, tiše. V ruce umělý pohárek kouřící kávy.
Usrkl a opřel se do sedačky. Mlčel. Úkosem ji pozoroval. Dlouhé vlasy jí spadaly málem až k zemi, tvář skrývala v dlaních, ramena, skrytá v černém nočním kompletu, se slabě chvěla. Pryč byla vznešená paní Tarven, jíž vídal dennodenně, ta tam byla strohá odměřenost někoho s vyšší pravomocí. Na sedačce vedle něho seděla obyčejná, zoufalá žena, které se bortil celý svět. Vsadil na jistotu.
Pustil kelímek a nechal ho vzduchem doplout až k prosklené desce stolu, pokryté magazíny a periodiky ze všech možných koutů systému. Namátkově si jeden vybral, rozevřel ho a předstíral četbu. Znal Gellanu dost dlouho na to, aby přesně věděl, co nesnáší – snaživé, až vtíravé pečovatele, kteří se snažili pomoci za každé situace přehršlí nesouvislých blábolů, jen aby nebylo ticho.
„Mir Mac‘hane a Julius Kolleaen.: Vše, co byste si přáli vědět o mužských lidových tancích; rozšířené vydání s fotopřílohou. Žertuješ?“ vytrhlo ho z myšlenek. „Měla jsem tě za milovníka klasické literatury.“
Decentně zavřel časopis a snažíc se zachovat důstojnost, pohlédl na titulní stranu. Pod titulkem se zubil bodře vypadající chlapík s brýličkami, krátkým sestřihem a chlapecky jemnou tváří, který držel kolem pasu jiného, s dobráckýma očima, prasečím, vpadlým obličejem a nesmělým úsměvem. Oba dva měli na sobě modro-růžové, úzce přiléhavé trikoty a červené kamaše. Ten s prasečí tváří dělal holubičku, zatímco jej druhý zvedal do výše.
Ferrenveldy zamyšleně odložil časopis.
Podíval se na ni. V slzami zarudlých očích plápolaly šibalské plamínky, po tváři pobíhal prchavý úsměv.
Oba naráz vybuchli strašlivým smíchem.
„Děkuju, Ferrene,“ utřela si slzu z oka a nechala se obejmout. „Nevím, co bych měla říct.“
„Zkoušela‘s mlčet? Většinou to pomůže, když člověk nemá, co říct.“
Usmála se. Jen na chvilku. Pak se usměv rozplynul, jakoby ho odvál vítr, a do tváře jí opět vstoupily stíny. Opřela si hlavu o jeho rameno.
„Už nemůžu,“ zaštkala. „ Cítím, jak mě tohle všechno pomalu, ale se smrtelnou jistotou ničí. Ještě jedno zasedání, kdy se budu muset dívat na toho pokrytce a poslouchat ten jeho slizký, uhlazený, samolibý tón, a končím. Nadobro končím. Tehdy... Před třemi lety, pamatuješ? Na tu večeři ve Smaragdové sponě? Oslavovali jsme něco...“
„Pamatuji se.Vzduch tam voněl po sversilských růžích a tabáku. Slavili jsme trojí věc. Můj odchod, tvé křeslo v Radě, a Verdenthův uznaný titul. Byla to dlouhá noc. Velmi dlouhá. A ještě delší byly její následky. Přísahám bohu, takovou kocovinu jsem neměl od Drak’chreondu, kde nás s Venricem pozvali na charitativní koncert a s ním spojený raut. Kdo mohl tušit, že to, co se tváří tak nevinně, je ve skutečnosti Sluisská medovina. Jako bych tu pachuť měl v ústech doteď.“
„Těšila jsem se tam. Skutečně jsem se tam těšila; byl to můj největší životní úspěch... nebo snad chyba? Už nevím. Ale poslední dobou nad tím začínám pochybovat... A teď ještě tohle...“ hlas se jí zlomil. Schoulila se k němu, zaryla mu tvář do ramene. „Že mi neumře, Ferre? Že mi neumře...“
„Na umření to není,“ odvětil klidně, rukou jí hladil po kaštanových kadeřích. „Nesmíš si všechno brát tak do hloubky. Pár dní si poleží a bude stejně protivná, nespoutaná a neukázněná, jako kdy předtím. Sverll‘et mě ujistil.“
„Děkuju. Co je zač, ten Sverll‘et?“
„Hodně starý přítel. Znával jsem ho jako chlapce a málem mu zasvětil svůj život. Mohl být Jediem, ale osud chtěl jinak. Je profesionál, takoví se nemýlí.“
Do čekárny vletěl Devish. Bílé roucho lékaře za ním vlálo, tvář měl křídově bílou.
„Co se stalo?“ zvedl se Ferrenveldy na nohy.
„Pojďte se podívat sami.“
Devaroncův hlas se rozrušením chvěl, Gellana si všimla, že se mu klepou ruce. Dál se na nic neptali. Sverll’et je odvedl bílou chodbou, až ke svému stanovisku u turbozdviží. Mlčky ukázal na jeden z monitorů, připojený k holonetové síti, na níž právě probíhal přímý přenos událostí.
Vzduchoprázdnem prolétaly záchranné moduly, jejich světlomety vrhaly kužely jasného světla. Osvěcovaly trosky lodi. Zprohýbané kusy plechu, oceli a slitin, rozervané na kusy. Záběr se náhle oddálil. Ferrenveldy se křečovitě nadechl, Gellana vytřeštila oči. Desítky plavidel rychlého nasazení pročesávaly oblast o rozloze stovek mil, která připomínala vesmírné vrakoviště. Tisíce explozemi rozmetaných lodí bezvládně pluly černotou, z některých ještě šlehaly plameny, stravující zbytky paliva a kyslíku.
„Tyto šokující záběry,“ ozval se mužský komentátor, „pocházející z oblasti známé jakožto Rimmská obchodní cesta jsou jen pár vteřin staré. Bylo potvrzeno, že z celého konvoje, jež původně se zásilkou idreonových baterií mířil do nitra Republiky, neunikla jediná loď. Všech šest tisíc plavidel ze světů Corellie a Alderaanu bylo zničeno dnes o třetí hodině noční, coruscantského času. Přepojujeme na poručíka Andresse, velitele záchranného týmu Četa naděje.“
Interkom zachrčel a ozval se nový hlas, hluboký a ochraptělý, zřejmě vinou špatného přenosu. „Slyším vás.“
„Poručíku, mohl byste nám říci nějaké novější informace ohledně počtu mrtvých a zachráněných?“
„Velmi... Chmm, chmm,“ zakašlal Andress, „jednoduše řečeno, vypadá to tady, jakoby se tu prošla sama smrt. Neočekáváme, že by někdo byl schopen přežít útok takového rozsahu. Probíhají intenzivní pátrání... Ale, nakonec, podívejte se sami. Nadějný dva, zapni boční kameru.“
Obraz se zavlnil, rozostřil a nakonec ustálil.
„Dobrý bože,“ vydechl Ferrenveldy.
Mezi tunami roztříštěného kovu pluli mrtví. Byli jich stovky a byli všude. Černá, na uhel spálená těla bez tváří se zvolna otáčela v prostoru. Jeden z nich se zcela náhle vynořil těsně před kamerou. Chyběla mu levá polovina těla, zbylá půlka nesla otevřené, rozchlíplé rány, jakoby na toho ubožáka vybuchlo sklo.
Gellana vyjekla a skryla tvář v záhybech Ferrenveldyho pláště. Silně ji k sobě přitiskl, obličej z kamene.
Znovu se ozval komentátor, i jeho hlas zněl otřeseně. „Dě-děkujeme za názornou ukázku... Dovolte další dotaz; domníváte se, že jde o teroristický útok?“
„Teď poslouchej,“ zašeptal Devaronec.
„Nemám o tom pochyb. Je zcela zřejmé, že šlo o promyšlenou, dobře plánovanou akci, obrácenou proti Republice.“
„Myslíte, že to má nějakou spojitost s událostí na Gwerhinu?“
Gellana zaťala prsty do starcova ramene a obrátila se k monitoru. Ferrenveldy spatřil její tvář. Stálo ho to mnoho sebeovládání, aby nevykřikl leknutím.
„Chmm, chmm..." zakašlal znovu Andress, „S tím nejsem obeznámen. Osobně ponechám tuto záležitost a její posouzení na expertech. Na místě beta nyní operuje major Kinsveeo a rota Purpur.“
„Děkujeme za vyjádření poručíku Andressovi a upozorňujeme na vysílání sekundární linky, hovořící o katastrofě na Gwerhinu... Budeme vám i nadále přinášet nové informace z místa neštěstí...“
„Vysílají to celém primárním okruhu, na všech kanálech,“ dostal ze sebe Sverll’et. „Na sekundáru běží...“
„Ne,“ zarazil ho Ferrenveldy. „Nepřepínej to. Nemusíme vidět...“
„Jen ho nech,“ ozvala se Gellana zvláštním hlasem, který ho doslova vyděsil.
„Myslím, že tohle opravdu není nejlepší nápad...“
„Sverll’ete,“ ignorovala jeho snahu žena. „Dej mi ten ovladač.“
Namísto prázdnoty, plné smrti a trosek, se jim otevřel pohled na samotné peklo. Kruhová kotlina, vyhlížející jako obří kráter po dopadu asteroidu, mající nějakých dvacet mil v průměru, přetékala plameny. Živým ohněm, který ve vlnách zaplavoval vše, co kdysi mohlo snad být městem. Nad plamennou výhní přelétaly sem a tam lodě a vypouštěly na strašlivý požár galony hasící směsy; kontrolu získávaly však jen pomalu.
„...Nikdo nepřežil katastrofu, která nemá v dějinách systému obdoby. Tato noc bude navěky známa jako chvíle utrpení, kdy skončilo svou existenci šedesáti milionů životů, nepočítaje mrtvé z Rimmské obchodní cesty, jejichž přesný počet není dosud stanoven... V půl třetí v noci místního času bylo město doslova vypáleno z povrchu planety...“
Gellana se odvrátila. Výraz jako vytesaný z ledu. Pomalými, těžkými kroky se rozešla zpět chodbou.
„Gell...“
„Nechte mě. Oba dva. Teď chci být sama.“

* * *

Invern Crass, mezi svými kolegy přezdívaný Baterka, kvůli starodávné svítilně, kterou do akce nosil vždy připnutou koženým páskem k ochranné přilbě, prokopl zuhelnatělou desku stolu, která se vzpříčila ve dveřích, a prošel do velké místnosti, kde před několika malými momenty řádil ohnivý hurikán, nedávno potlačený zásahovou jednotkou.
„Jak to vidíte?“ zařval do vysílačky, aby přehlušil rachot a kvílení sirén venku. Jedna z uhašených budov se právě poroučela k zemi, za strašlivého lomozu a praskot ohýbaného a na kusy trhaného ocelobetonu.
Sluchátko odpovědělo praskáním a šumem.
„Kurvadrát!“ zařval důstojník záchranného komanda Purpur a vztekle serval přístroj s hlavy. „Já tomu zasranci z kanclu řikal: Nevyměňuj Sedmnáctky za Dvaadvacítky... Dvaadvacítka má delší dosah, ale poločas rozpadu jako jogurt na slunci... Ale to néé! To by se asi někdo nahoře poblil vzteky, že nemáme nejnovější – nejšuntštější vercajk! Doprdele krám!“ Vykřikoval, zatímco mlátil nebohou vysílačkou o sazemi černou stěnu.
Naposledy udeřil a dal do toho všechnu svou zlost; za to, že ho ráno žena vyhodila z bytu, že celý den brouzdal po městě jako buran a sháněl volný kvartýr, že jakmile se večer, unavený a zbitý jako pes, skácel na kanape ve svém novém příbytku, na nejhlučnější třídě Coruscantu, zavolali ho do práce na tomhle kusu popela, kde už se stejně nedalo nic zachránit.
Za okny vyšlehly plameny, jak se zřejmě někde uvnitř bortící se budovy roztrhla nádrž s topnou směsí, která odolala požáru, a ozářily vnitřek místnosti. Napříč se jí táhly tři řady terminálů s vyhořelými obvody a obrazovkami, umělá hmota, z níž byly vyrobeny židle, se roztekla po podlaze a utvořila malebné černé jezírko. Při zdech leskly zbytky informačních tabulí, na jedné z nich dosud poblikávaly nejasné údaje.
Byl tu správně.
Překročil práh a začal se opatrně prodírat haldami očazeného šrotu, kdysi nejmodernějšího vybavení. Pomaličku, krok za krokem se ubíral k blikající tabuli, jeho cíli v hlavním stanu letového kontrolního střediska. Celé tohle patro bylo nestabilní, musel si počínat maximálně opatrně. Jediný chybný krůček a mohl se probořit i několik poschodí hluboko.
Opatrné došlápnutí. Přetržené obvody, praskající elektřinou. Panenka se spálenou tváří, ze zlatých vlásků zbyly zkroucené nitky. Nějaký otec si tu zřejmě postavil na pracovní desku dárek od dcerky... Zuhelnatělé tělo mrtvoly, na tváři strašlivý, jakoby rozesmátý škleb.
Invern odvrátil tvář a potlačil nával nevolnosti. Otřepal se a překročil mrtvé tělo. Tohle by se mi vůbec nemělo dít, káral se v duchu. Jako bych to už tolikrát neviděl...
Tabule se zdála nepoškozená. Když k ní přistoupil a otřel nános popela z ovládacího pultu, byl mile překvapen – i klávesnice to ustála. Připojil kapesní zdroj do příslušného portu a nahodil okruhy. Obrazovka se pokryla sloupci znaků, jak základní program zpracovával binární kód. Část plazmatu v monitoru se musela zahřát; znaky byly sytě brčálově zelené, stejně jako hlavní menu.
„Sekce Záznamy, podsekce Odlety, Přílety. Zobrazuj,“ zadal na klávesnici.
Nespočetné řady symbolů, padající jako v kaskádách dolů obrazovkou.
„Omezte okruh vyhledávání. Počet souborů v databázi 19 265 701.“
„Dnešek. Plus mínus sedm hodin.“
Z nicoty vytanulo jediné heslo. Pegasus.
„Podrobnosti.“
„Přílet 22:17, registrováni dva. Dmeir Amennis, vlastnictví lodi prokázáno, +1, nedostatečná data. Dok 17H. Účel příjezdu; Republikový zájem. Odlet – nelze zobrazit, výjimečná chyba v bloku C36345.“
Písknutí, vysílačka v uchu se zapojila a ozval se hlas, který Invern dobře znal. Hlas jeho nadřízeného.
„Hlášení, Purpurový Jedna!“
„Jsem v letovém středisku, pane. Zjistil jsem asi tolik, že dnes dorazil jen jediný transport. Pegasus, registrovaný na nějakého Amennise. Zaujalo mě ale něco jiného; ten Amennis s sebou vezl někoho dalšího. Zapsali ho jako plus jeden, neuvedli jméno, ani cokoliv jiného. To přece není standartní postup, ne?“
„To skutečně není. Nebyla data nějak vymazána?“
„Ne, ale kdyby byl ten blok poškozený, nepustilo by mě to dál. Je to, jakoby někdo údaj... Přepsal.“
„Zvláštní, Jedničko. Opravdu zvláštní.“
„Souhlasím, pane. Dál jde o to, že jako účel návštěvy je uveden Republikový zájem... Takhle se přece...“
„Legitimují rytíři Jedi,“ dokončila vysílačka za něj. „Nech to plavat, Jedničko, a vrať se do výchozího bodu. Dle nejnovějších údajů ze sledovací družice na vysokém orbitu planety neopustila kritickou oblast po, nebo během výbuchu žádná loď. Žádný okřídlený kůň taky hlášen nebyl.“
„Rozumím. Vracím se. Jednička konec.“
Začal se prodírat zpět k dveřím. Došel asi do poloviny místnosti, když ovzduší rozechvěl výbuch. Velice, velice blízko. Mnohem blíže, než by měl být. Invern instinktivně střelil očima k oknu. Co uviděl, mu zmrazilo krev v žilách.
Ověnčená závojem šlehajících plamenů se přímo proti kontrolní věži letového střediska řítila jedna z hasicích lodí. Jedna z velkých. Dvousettunový kolos ocele a plamenů. Přestože prožil mnoho strachu, bolest nezakusil. Hvězdné plavidlo prosvištělo stavbou, jakoby tam nebyla. Stropní panel se utrhl a hranou Invernovi rozsekl lebku. Než si jeho tělo uvědomilo, že je mrtvý, rozmačkala ho váha sutin.

* * *

Rhowan sepnul ruce, propletl prsty a zhluboka nasál vzduch, jakoby přiváněl ke květině. Slastně vydechl a otevřel oči. Zjizvená tvář se stáhla do spokojeného šklebu.
„Již to započalo. Smrt je cítit ve vzduchu. Síla se chvěje v křečích. Mnoho tvorů zemřelo, ale jeden určitý ne. Musíme to zažehnat. Sidie, změna kurzu! Nový cíl: Nar Shaddaa.“
Mladší z mužů se na něj pomalu podíval. „Uvažuji,“ řekl po chvíli, „jestli jsi v poslední době duševně zdráv. To zničení města jsem toleroval, ale tohle je přímé neuposlechnutí rozkazu. Uvědomuješ si, do čeho se... K čertu! Do čeho nás tím dostaneš?“
„Není nás teď třeba. Není třeba naší účasti. Později se nám oběma dostane náležitých poct, ujišťuji tě. On jen musí pochopit, že nemá smysl lpět na tak povrchních emocích, jako jsou naděje a odpuštění. Nar Shaddaa. Nebudu to opakovat.“
Sidious ještě chvíli nehnutě visel očima na Rhowanovi, jakoby váhal. Pak zadal nové cestovní koordináty na hlavní ovládací panel, zvedl se a beze slova odešel.
Inegraith s třesknutím vystoupila z hyper-prostoru, zahučely repulzory, opsala ladný půlkruh a splynula se svitem hvězd.