Legendy temnot
Kapitola 2.

Autor: Darth Sarthannus

---

Muž s malými hnědými kníry, z jehož rozpáleného obličeje přímo sálalo pravé sázkařské nadšení, políbil kostky a sevřel je v pěsti. V duchu zašeptal úpěnlivou modlitbu a hodil. Kostky zachrastily na hracím stole a odrazily se od protějšího okraje. Šest a tři.
„Jóóóóó!!" zařval Dmeir Amennis, řadový pilot Republiky se zvláštní kvalifikací pro transportní lodě, z plných plic a praštil pěstí do stolu, až spoře oděné hostesky polekaně uskočily.
„Pán má dnes štěstí, že?" usmál se trpce krupiér a přepočítal vyhranou sumu. „Dvacet rudých a čtyřicet zelených žetonů."
Přihrnul několik sloupečků k tmavovlasému a jal se věnovat dalším hráčům.
„Checheche, to máme… Dva tisíce a pět set, na kredit přesně. Slušný. Krupi?" houkl na černovlasou bytost v košili a vestičce.
„Pán si přeje?"
„Končím hru, tohle bohatě stačí."
„Dobrá, takže, chcete-li odejít před koncem hlavního vrhu, je poplatek, činící přesně dvanáct procent vyhrané částky," zazubil se rudooký a mávnutím ruky odbyl dotírajícího Toydariana.
Dmeir na maličký okamžik docela zesinal zlostí. „Tři stovky…?! No to je snad vtip, ne?"
„Pokud se vám to v nějakém ohledu nezdá, pak vám Gazt a Lui," pokynul hlavou ke dvěma statným Belridtům, oba měřili něco přes dva metry, „mohou ukázat východ."
„Vyděrači," utrousil pilot a přesunul něco žetonů zpět.
„Přece jste si dal říci," usmál se rudooký.
Dmeir úsměv neopětoval. Shrábl žetony, nastrkal je do kapes, co se kam vešlo, další pobral ručně a několik byl nucen dokonce zkousnout mezi zuby. Vyrazil napříč sálem k výplatnímu okénku a seč to šlo, snažil se vyhýbat ostatním hráčům.
Náhle ucítil na rameni tlak. „Nechceš pomoct, příteli?" oslovil ho tichý, zastřený hlas.
Amennis pomalu otočil hlavu a téměř vyprskl překvapením. Téměř; včas si uvědomil, že v ústech nese něco přes dvě stovky. Za ním stál středně vysoký, hubený, postarší mužík s dlouhými, do culíku svázanými šedými vlasy. Většinou se po podniku pohyboval v doprovodu dvojice osobních strážců, kteří však nyní nebyli nikde vidět. Dmeir pojal jisté podezření.
„Nhoe, nhoechhi," zablábolil skrz žetony a snažil se srozumitelně artikulovat.
„Jak prosím?"
„He nhechhi!"
„Možná by se vám mluvilo lépe, kdyby jste si vyndal těch pár drobných z úst," vyškubl mu stařík dvě stě kreditů z úst a otřel je o své bílé roucho. „Znovu se tedy ptám…"
„Ne, nechci. Díky," snažil se kníratý o co nejuctivější tón.
„Dobrá, nebudu vás nutit, ale jedno mi nesmíte odmítnout."
„Co?" pozvedl pilot obočí, tuše nějakou zradu.
„Pojďte na drink. Draho vás nepřijde, to vás ujišťuji," usmál se šedovlasý a uctivě Dmeirovi pokynul.
Usedli u baru a stařík ihned luskl na číšníka.
„Co budete pít?" zeptal se.
„Iltrinskou brandy, neředěnou, s plátkem citrónu a sklenicí sodovky. Tu sodu s ledem," příslušník bývalého šlechtického rodu Amennisů se ležérně opřel o pult a obrátil se na svého společníka.
„Nu? Něco jste mi snad chtěl? Nebo jen tak chodíte, namátkově vybíráte a přemlouváte lidi, aby s vámi šli na drink? Jestli čekáte, že se s vámi podělím o výhru, tak to se můžeme rovnou rozloučit. Nejsem nijak štědré povahy a nehodlám tento stav nikterak měnit."
Stařík si povzdechl a lokl si ze sklenice Rubínového Blielu. „Vy nemáte ve zvyku chodit okolo horké kaše, že ne? Víte, vlastně jsem tak trochu doufal, že tu najdu někoho, kdo mi pomůže z nouze, která mě postihla."
„A založí vás. Je mi to zcela jasné a říkám ne. N-e. To je zápor, opak ano. Rozumíte?"
„Ale vy nevíte, oč se jedná," namítal šedovlasý.
„Pět minut. Pět minut, pak jdu, vyměním prachy a padám odsud. Do té doby mě můžete obměkčovat."
„Dobře, já a má žena jsme se na Meldormaw přistěhovali před třemi obdobími…"
Dmeir jediným lokem vyprázdnil sklenku brandy, že se mu až z té přemíry alkoholu najednou zamotala hlava, kopl do sebe sodovku, led si vylil přes rameno a moudře pravil: „Pět minut fuč. Sbohem."
Zvedl se a hodlal odejít, ale to ještě netušil s kým má tu čest. Stařík se na něj pověsil a začal dotírat.
„Potřebujeme splatit dluhy na dům, abychom tu mohli zůstat… Jen pár set kreditů nám chybí… Mějte srdce, pane…"
Dmeir se zastavil a sklepal staříka, který se mu pověsil na rukáv levé ruky. „Tak hele, já opravdu nemám chuť se jakkoliv plést do tvých rodinných záležitostí a už vůbec ne do věcí splácení dluhů. Abys věděl, tak u nás doma dlužím jednomu lichváři sumu, jíž moje dnešní výhra nepokryje ani ze třetiny, ale dám ti dobrou radu. Prodej dům, vem manželku a uteč z planety. Než tě začnou hledat, budeš si už dávno užívat s balíkem cucků támhle někde na Gestephu II. Teď mě prosím nech na pokoji a pozdravuj ode mě ženu," řekl a ponechal staříka jeho osudu. Čekal další prosby a přímluvy, neboť dobře znal podobný typ lidí. Jakmile jim dáte šanci, jsou naprosto neodbytní. Leč mýlil se. Šedovlasý stařík ho nechal. Nejspíše díky jeho výřečnosti.
Dmeir se samolibě usmál a přistoupil k výplatnímu okénku.
„Budete si přát?" oslovila jej pohledná Kowakianka, tedy podle měřítek její rasy.
„Ano, chtěl bych tohle…" zarazil se. Vytřeštil oči v děsivé hrůze a nepříčetně se prošacoval. Zatnul pěsti, až mu klouby zakřupaly a pevně zkousl zuby.
„Stalo se něco?" zasyčela ještěří žena překvapeně.
„N-ne. Vůbec, vše v pořádku," procedil mezi zuby. „Omluvte mě."
Rozhlédl se po herně a horečně pátral v davu. Ten bílý oděv se nedá jen tak přehlédnout, utěšoval se v duchu. Nemohl se přece tak rychle vytratit, dědek jeden potměšilá… Nebo mohl?
Upoutal jej pohyb na okraji očního spektra. A byl tam. Metelil si to přímo k toaletám. Dmeir zesinal spravedlivou zlostí a v záchvatu nekontrolovatelného amoku popadl židli. Ovšem zpod zadku jednoho hráče, ten se rozlítil a chtěl pilotovi zabránit, aby židli použil. Docílil jen toho, že byla použita na něm.
Dmeir vší silou mrštil křeslem po prchajícím, avšak, co čert nechtěl, minul a rozmetal rozehranou partii pokeru i s dvěma hráči. To už se na něj ale vrhlo několik osob z personálu s obušky. Pochopil, že tady jde do tuhého a takticky vyklidil pole, před tím však ještě dvěma vyhazovačům přerazil sanice.
A začala mela. Rozlícení hráči se zapojili do rvačky a brzy stál Dmeir a několik podnapilých osob, které se, zcela nepochopitelně, přidružily na jeho stranu, proti mnohonásobné až zbabělé přesile. Přesto se ale nemínil jen tak vzdát. Možná to bylo proto, že přesila stála mezi ním a schodištěm ven.
Sesypali se na něj jako šakalové na mršinu a srazili jeho i opilce k zemi. Okamžitě vznikla valná hromada, zmítajících se těl. Všichni kolem sebe bezhlavě bili a šťouchali kam se dalo. Kdo měl ostřejší loket, vyhrával.
Dmeir dostal loktem do oka a palcem mu kdosi seshora bolestivě ryl do ušního boltce. Zkusil se zavlnit, aby setřásl alespoň několik hráčů, jejichž váha mu bolestivě drtila záda, ale uvědomil si, že se v chumlu může sotva hýbat. Vykopl a zbavil několika zubů snad mužské individuum, které se mu nanejvýš opovážlivě zakouslo do boty a rozdal několik šťouchanců.
Náhle mezi tím vším lomozem, křikem, bolestí a zápachem alkoholu rozlišil jednu docela určitou věc. Zvuk. Pisklavý trylek odněkud z hloubi jeho oděvu. Co to ksakru…?
S vypětím všech sil osvobodil pravou ruku a sáhl do vnitřní kapsy na prsou. Vyňal malou, oválnou vysílačku. Vibrovala a pískala. Neskutečné, pomyslel si. Uprostřed rvačky mi někdo volá…
Aktivoval komponenty a spustil příjem. „Slyším."
Z vysílačky se ozval hluboký, melodický hlas. „Dmeire… Jsi schopen vnímat?" v přijímači zapraskalo.
Pilot zaúpěl; nohu mu drtil nejméně stokilový Belridt a ještě se převaloval. „Auu! Jo, jistě… sakra," trhnutím vysvobodil zmučenou končetinu a dal se do pohybu. Pomaličku se plazil, metr po metru ven z hromady.
„I když teď jsem zrovna zaneprázdněn…" přiznal poněkud neochotně, přitahuje se jednou rukou kupředu.
„Drž hubu a poslouchej. Zaměř si, odkud volám, udělej to! Slyšíš! Pak sežeň vznášedlo a leť podle lokátoru, jakoby ti za prdelí hořelo!"
„Mohu znát důvo… áááá," křupla Dmeirova ruka, jak mu ji kdosi přišlápl.
„Neřvi, sakra, ohluchnu! Důvod? Řeknu ti důvod! Celý tohle město bude do dvaceti minut vymazáno z povrchu Meldormawu, chápeš?! Tak sebou hoď!" a vysílačka zmrtvěla.
Dmeir sebral všechny síly a vyprostil se zpod hromady. Těla se podvolila a pilot vyletěl, jako když ho nakopne. V mžiku byl na nohou a pádil seč mohl k výtahové šachtě. Znal moc dobře muže, který k němu z vysílačky mluvil a věděl, že nemluví do větru.

* * *

Běh.
Rychlý, jistý běh. Stěny chodby splývají v rozmazané šmouhy. Vlasy vlají jako ve větru. Dívka, krčící se v náruči muže. Pevně jej tiskne okolo ramen. Černovlasý, běžící v závodě smrti. Kdo se zpozdí, umírá. Jeho klidná tvář dodává děvčeti oporu.
Země se chvěje… Ne, to jen muž přeskakuje povalenou komodu. Dívka se ho pevně drží.
Jedi loví v plášti. Řve do vysílačky příkazy. Znovu ji schovává.
Jeho kroky zanikají na hustém koberci. Nebo je to tráva? Kdo ví. Běh je příliš rychlý na rozeznání detailů.
Někdo křičí. Je to ona sama. Říká, kam má černovlasý jít. Poslechne ji.
Zatáčka vedoucí pryč, na svobodu. Zvenčí zní hluk motorů. Vane odtamtud svěží vzduch.
Konec chodeb, jen nebe. Prozářené hvězdami. Třpytí se jako perly. Volný prostor zve ke skoku. K letu.

* * *

Dmeir běžel jako nikdy v životě. Jakmile se mu podařilo vyklopýtat z baru a proklestit si cestu ven, stanul na liduprázdné chodecké třídě. Nad hlavou mu hučely desítky motorů, v uličkách se ploužily stíny. Kam teď? blesklo mu hlavou. Kde já to vznášedlo nechal? Sakra… Musím přestat chlastat.
Horečně se rozhlížel a těkal očima po jakémkoliv známém bodu. Nic. Rozběhl se. Nevěděl, kam běží, ale rozhodně mu to připadlo lepší, než jen nečinně stát a bezmocně lomit rukama v nekonečné zoufalosti.
Byl jako osamělý jezdec, když běžel temnou třídou, vnímaje každý poryv větru, každý zvuk. Každý pohyb ve stínech. Nebyl tu sám, věděl to, a rozhodně nechtěl poznat své společníky. O nočních existencích Meldormawu kolovaly ve vesmírných putykách ne zrovna lichotivé věci. Belridtové a Nosatci, toulající se černými uličkami měli mnoho cílů. Jestliže někoho přepadli, mohl si být jist, že mu není pomoci. Jeho majetek sebrali a jeho samotného prodali. Buď do otroctví, nebo na mnohem horší účely, na něž některé pronárody lidi vykupovaly.
Záře reflektorů vznášedla proťala tmu a kužel jasného světla dopadl na pilotova záda. Dmeir se zastavil a zaclonil oči dlaní proti oslnivému jasu ve všudypřítomné tmě. Vznášedlo bylo kulovitého tvaru a neustále rotovalo. Z reproduktorů zazněl ostrý hlas, podivného dialektu a intonace, který vznikne, když se někdo navyklý Huttštině pokoušel správně artikulovat Interplanetární jazyk.
Dmeir poznal, kolik uhodilo.
„Drte ruke ve vyší ramen, nic vam nestane! To přepadéni je! Vyčkejte, nežs e kvam dostanemé!"
„To víš, že jo, ty zasranče! A eště se rovnou vypreparuj na obchod s vnitřnostma, co?" ukázal jim Dmeir ohnutý loket se vztyčeným prostředníkem, velice nelichotivé gesto, o němž od Verdentha slyšel, že se užívalo před nějakými šesti tisíci lety, a dal se do běhu.
Pokud to vůbec bylo možné, tak ještě rychlejšího, než doposud.
Rotující speeder se ho však nepustil, naopak, začal klesat jakoby mu hodlal nabourat do zad.
„Vy sté asi nerozumjél! Vyčkejte známena stůj!" řval hlas.
Dmeir vychrlil příval nadávek a tygřím skokem se po hlavě vrhl k zemi. Vznášedlo mu přesvištělo nad hlavou, že téměř cítil teplo, sálající z antigravitačních trysek. Kulovitá loď se pozvolna otočila a chystala se k dalšímu náletu.
Republikový pilot z povolání se odkulil do postranní uličky právě včas. Místo, kde před okamžikem ležel, zasypaly přívaly phaserových střel jako krupobití. Chlapci přitvrdili.
Přistál přímo v hromadě odpadků a zhnuseně si odfrkl, když ucítil v ruce cosi teplého a mazlavého. Nezkoumal, co onen předmět je, a napřímil se. Kulovitá loď zanechala střelby a zvolna klesala k dláždění, Dmeir však nepochyboval o tom, že by se ke střelbě velmi rychle vzchopila, kdyby se pokusil proběhnout. Jedinou nadějí se tedy zdál druhý konec uličky… A když bude slepý? Pán bůh požehnej.
Rozběhl se do tmy mezi dvěma budovami.
Doufal.
Prosil v duchu všechny bohy, aby tam byl průchod.
Nebyl. Jen černá zeď do nedozírné výšky. Dmeir zaklel a opřel se o tu temnou stěnu, hotov bránit se třeba holýma rukama. Nebo se spíše chtěl opřít. Jeho tělo nenarazilo na pražádný odpor. Republikový pilot se zapotácel a s výkřikem zmizel v temnotě…

* * *

„Hledáš něco, drahá Mildren? Nebo je to jen bezduché zabíjení času bloumáním ve zdejších archivech?"
„Co? Ach… Buďte zdráv, mistře Ferrenveldy."
Dívka se otočila a vysekla mírnou poklonku, ačkoliv to etiketa a kodex řádu nevyžadovaly. Za ní stojící vysoký muž se usmál. Měl ostrou bezvousou tvář, což však zdaleka nebyl obvyklý úkaz u Jediů jeho věku. Nepochybně byl mnohem starší než Gellana, ale v Radě Dvanácti nikdy nezasedal. Nikoliv proto, že by jej o to nepožádali, on prostě nechtěl. Neměl potřebu se zapojovat do machinací a rozhodnutí, které ovlivňovaly chod mnoha životů v Republice. Ať už Jediů, či jen prostých občanů.
Aktivní službu již opustil a nyní se jeho životní náplní stal post kurátora archivů Řádu, kterýžto vykonával nadmíru dobře. Byl Verdenthův dobrý přítel a právě s ním prošel svou poslední akci, po níž se definitivně rozhodl ukončit aktivní kariéru a věnovat se především pasivní službě.
Oděn byl ve svém tradičním knihovnickém rouchu – dlouhém stříbrobílém hávu s širokými, splývavými rukávy a vysokým límcem. Působil v něm vznešeně a majestátně, jako se mnohým v Radě nedařilo, ale nikdy v něm samotném nebyla ani stopa arogance, či namyšlenosti. Dle Verdenthových slov zůstával čistým, neposkvrněným Jediem staré krve, kterých již mnoho nebylo.
Hnědé vlasy nosil pečlivě sčesány z čela, s pěšinkou na pravé straně, a jeho výrazné obočí dodávalo celé tváři charisma a autoritu.
Mildren ho měla ráda.
„Já vlastně…" zarazila se na okamžik dívka, hledaje slova vysvětlení své přítomnosti. „Mám teď volno… Paní Gellana mě nechala, abych si šla po svém… Vlastně jsem tu ráda, všechno je tu takové klidné, rozvážné, uvolněné, jakoby jste to sám vyzařoval do všeho okolo."
Znovu se usmál. „Děkuji."
„Je to takový únik od toho věčného honění, učení a spěchu v Řádu. Působí to na mě dobře, když je mi smutno, když jsem na mizině, i když mám zlost. Prostě sem ráda chodím," shrnula.
„Výborně, milá, ale nemusíš mi lhát," podotkl na okraj; dívka sebou trhla a nadávala si za nerozvážnost, mohla tušit, že mistr Jedi jako Ferrenveldy vycítí, kdy se mu neříká pravda. „Nechci a nebudu tě vyhánět, ohlašovat, ani cokoliv jiného, ale zamysli se nad sebou. Gellana není tvá sokyně; nechce ti ublížit, ponižovat tě, ani tě zesměšňovat. Je tvůj učitel, musí být občas příkrá a strohá."
„Přijde mi taková až moc často," špitla dívka pro sebe, Ferrenveldy to slyšel. „Kéž bych měla za mistra vás."
„Nemyslím, že by sis tím nějak výrazně pomohla. V těchto věcech se mistrové příliš neliší, stačí se zeptat některého z mých učedníků a uvidíš."
„Paní Gellana říkala, že jste nikdy neměl učně," namítla.
„Chceš mi snad říci, že svou mistryni někdy posloucháš? Výborně, děvče."
Mildren studem zrudla od hlavy až k patě.
„Ale je to pravda. Vedl jsem příliš rušný život, příliš rychlý na to, mít učedníka a hlouběji se mu věnovat. Mnoho rytířů pojme žáky, aby právě tomu ruchu unikali, já takový nebyl. Mě to bavilo. Ta akce, ten věčný závod se smrtí a podobně. Žil jsem tím dlouhou, předlouhou dobu, až jsem si postupně začal uvědomovat, že si mne ostatní nebudou pamatovat jen pro všechny bitvy, kterých jsem prošel bezpočet. Lidé tě budou opěvovat pro tvé skutky a tvé chování a já si uvědomil, že navenek působím stále dojmem nedospělého blázínka, vyhledávajícího nebezpečí pro vlastní potěchu. To se muselo změnit a uvolnit to místo jiným," zavzpomínal na okamžik. „Mladším."
„Mistře…"kousla se do rtu a upřela na něj své blankytně modré oči.
Zazubil se a usnadnil jí to. „Jde o Verdentha, maličká? O toho rytíře v zářné zbroji, k němuž plane obdivem většina padawanek tvého věku?"
Mildren polil růměnec, neřekla ani slovo, jen rozpačitě kývla.
„Jistě," potřásl Ferrenveldy hlavou. „Kdybych se nebál kodexu Řádu, možná bych mu i záviděl… Ba ne, to byl jen žert. Nevhodný, přiznávám. Co chceš vědět? Jsem druhá nejinformovanější osoba v chrámu."
„Kým byl ve… ve svém…" dívka těžce hledala slova.
Znovu ji předběhl. „Nemám ponětí. Kým byl v minulosti, to se mi nesvěřil a pochybuji, že existuje osoba, která by to mohla byť jen tušit. I když tvá mistryně by právě k takto informovaným patřit mohla."
Děvče se ušklíblo. To tak. S madam Gellanou o tom mluvit, to by chybělo. Kromě neustálých připomínek ohledně kodexu a pravidel by přibyl i výsměch.
„Ještě něco si přeješ?"
„Ne… I když možná… Zapojil byste mi jeden terminál, mistře?"
Zadejte příkaz, zasvitlo z obrazovky tmavé písmo a zaváděcí program knihovního archivu se zapojil.
„Archiv Jedi, čas přítomnost," vyťukala dívka na plasmatickou klávesnici a potvrdila.
Vyhledávám… Vyhledávám… Zadejte pod-složku nebo sekci, odpovídající vašim požadavkům.
„Osobní záznamy členů Řádu; zobrazuj jména."
Vyskočil rudý nápis. Přístup zamítnut – k osobním záznamům mají přístup pouze Nejvyšší kancléř a všichni členové Rady Dvanácti s případnou výjimkou pro vládní a senátorské posty. Pro udělení zvláštních privilegií kontaktujte správce knihovny. Čekací lhůta činí jeden Coruscantský měsíc.
Zadejte osobní registraci.
Poslední věta Mildren zaujala. Dotkla se jí.
Display zablikal a zobrazil nové menu. Příkazový řádek.
Zadejte jméno, zněla strohá výzva.
Zadejte jméno…
Mildren se kousla do rtu. Může? Je toho vůbec schopna, takového podvodu a prohřešku? Tak závažného činu? A co se stane, kdyby na to někdo přišel? Vyloučí ji z řad Jediů a její mistryně bude zbavena funkce. A mistr Ferrenveldy? Ten se na ni ani nepodívá…
Ne, ten na to přijít nesmí. Ten, ani nikdo jiný. Nikdo to nebude vědět, jen já. A až se stanu mistrem, nebude to už žádný prohřešek… Mám?
Zadejte jméno.
„Tarven Gellana, radní a mistr Jedi," zadala rozechvělými pohyby prstů a zahleděla se na klávesu „Potvrdit".
Naposledy; mám nebo ne? Jestli to neudělám, budu se tím užírat po zbytek života a nikdo mi to nezodpoví. Nikdo to neví, ale v archivech to bude. Kde jinde by to být mohlo, než zde. Mohou mne chytit. Chci to udělat, ale cítím, že dělám špatně. Zklamu důvěru paní Gellany, uvědomila si náhle, až ji překvapilo, že na tom tolik záleží. Stanu se vyvrhelem, odvržencem, někým nehodným jejich pohledu. A odpuštění nepřijde. Ve skutečném životě ne, to jen v pohádkách jsou Jediové laskaví k těm, co chybují. A já chybuji často. Co se tedy vlastně změní? Nic.
Pro dosažení pravdy se někdy musí pravidla obejít, říkává občas mezi přáteli Ferrenveldy. Dobře jsem ho tehdy na té večeři slyšela. Tehdy před dvěma lety, když se vrátil ze své poslední poutě. Vzpomínám si, že tam byli všichni. Mistr Ferrenveldy, paní Gellana i mistr Verdenth…

* * *

„Co to bude, přátelé? První drink si beru k úhradě já," rozhlédl se Verdenth po společnících.
„Tak to tě musím požádat, abys brzdil, tohle má být oslava a ne hromadná pitka. Zaplatíme až nakonec a všichni, na třetiny," zakroutil hlavou Ferrenveldy a luskl na číšníka, příslušníka jakési humanoidní rasy, který se svou temnou pletí a rudýma, žhnoucíma očima nápadně podobal upírovi.
„Pán si přeje?" uklonil se obsluhující a vylovil datakartu.
„Nuže?" nadzvedl starší Jedi obočí.
„Dáma má přednostní právo," pokynul Verdenth Gellaně.
„Děkuji," věnovala mu úsměv. „Boothanské krvavé, neředěné žádnými recykláty, s ledem a plátkem citrónu."
„Verde?"
„Dva pohárky, shaker, jednu filligarentskou brandy, třicetiprocentně zředěnou sodu, šlehačku a Rubínový Bliel."
„Pán dává přednost vlastnímu vkusu?"
„Ano, mám raději vážně kvalitní věci. Ferrenveldy?"
„Amubdenský mok, s přísměsí rozdrcené kosti saarviondirského lesního draka a mlékem vudchy," řekl mistr Jedi, oděný do tmavého kompletu, pohrávajícího na pomezí černé a indigové barvy, přes nějž měl oblečen cechovní plášť.
„Tak si říkám, abychom nato pak měli dostatek financí, jestli hodláš pokračovat ve stejném tempu," podotkl Verdenth trpce, zatímco upír horečně zaznamenával objednávku.
„Jdu-li do nóbl podniku, nemám v úmyslu si dávat levné a veskrze nechutné dryáky. Hodlám si dnešní večer náležitě užít," zapřel se Ferrenveldy pohodlněji do křesla, založil ruce na hrudi a propletl prsty.
„A copak budou pít mladí?" přešel číšník k druhému konci stolu, kde trůnila společnost padawanů, coby doprovod mistrů.
Byla tu Mildren, vlasy sepnuté dozadu blyštivou sponou, v bílém oblečku, který jí dával vzezření víly z Teeghawu, doprovázející radní Gellanu.
Avrensas, učedník věhlasného mistra Jedi Venrico Sinla, který proslul svou pozoruhodnou náklonností k jakémukoliv druhu alkoholu v galaxii, chlapec černých vlasů a modrého odění - doprovázel pána Ferrenveldyho; Venrico byl zrovinka na jedné misi, k níž hocha vskutku nepotřeboval a tak se Ferren chlapce ujal.
A konečně další chlapec, dlouhých hnědých vlasů a rozvážné tváře - do nějž vkládal jeho mistr Sifo Diaz, Verdův častý společník na podobných akcích, velké naděje - doprovázel Verdentha; hochův opatrovník byl s Venricem…
„Já si dám Brandy z…" vyrazil Avrensas, doufaje, že si stihne objednat, než Ferrenveldy zaregistruje, čeho se číšník dopustil. Nestihl.
„Ty si dáš zředěný Rubínový Bliel a možná ti k tomu povolím brčko, když se budeš chovat slušně," řekl sladce a vrhl po něm ostrý pohled.
„Neměl bys ho tak omezovat, přece slavíme," zasmál se Verdenth. „Kdo v jeho věku netoužil po alkoholu."
„Jen ať si uleví, chlapec, Venrico ho vede dost volně. Když ho teď přenechal mně, převychovám si ho k obrazu svému."
Gellana nedokázala potlačit pobavený úsměv.

„Převychovat, to víš, že jo, ty dědku," procedil mezi zuby Avrensas. „Se na to můžu vykašlat," ulehl zcela nespolečensky a navýsost nasupeně na desku stolu.
„Já si dám," Mildren zaváhala, pohledem zachytila přísný pohled radní Gellany. „Modrý Bliel se šlehačkou."
„A mladý pán?" pohlédl upír na Qui-Gona Jinna, který dosud znuděně jezdil prstem v záhybech ubrusu.
„Mno," otočil se padawan tázavě k Verdenthovi; odpovědí mu byl přátelský úsměv. Dej si, co chceš, uslyšel v hlavě. „Nechci se lišit, dám si totéž. Také Bliel, ale Rubínový."
Dobře, chlapče, dobře.

Upír byl brzy zpátky s rozložitým podnosem. Ferrenveldy uchopil pohár bublající, perlivé tekutiny a zvedl jej do výše.
„Tedy přípitek, jakožto zahájení dnešní oslavy," pronesl.
„Mohu se konečně dozvědět, co se slaví?" pozvedla Gellana i svou číši, po okraj plnou zvláštního, modře fosforizujícího moku.
„Několikero věcí," vysvětloval ochotně Verdenth, sáhnul i po své sklence, jejíž obsah před momentem vyrobil, a nasál vůni kapaliny zlaté barvy, na jejímž povrchu ulpěla pěna. „Za prvé Ferrenveldyho odchod z aktivní služby a nastoupení na nový post, coby správce archivů. Za druhé tvé křeslo v Radě Jedi, které sis konečně vydobyla. A nakonec mé členství v Řádu. Není to dostačující důvod?"
„Když jej takto slyším, musím souhlasit," přikývla a připili si.
„A nyní," otočila se na bezvousého, když opět zasedli, „Bys mi mohl konečně povědět, jak jsi donutil Rawnyolda, aby ti podepsal odchod z aktivní služby. Držels' mu na krku blaster, nebo snad meč někde…hmm… jinde?"
Ferrenveldy se, velmi překvapivě, neusmál – jen tajemně pohnul obočím.
„Řekněme to asi takto; pro dosažení prospěšné věci, která je však svázána pravidly, se ona pravidla musí někdy obejít, nebo porušit," pronesl a upil ze sklenky. Za velkými plastovými okny se černala noc a vzdušné dálnice zářily tisícovkami světel, oslava byla na samém začátku.
Nebylo proč ji kazit zbytečnými podrobnostmi.

* * *

Musím to udělat.
Stiskla a schoulila se do bohatě polstrované sedačky, jako pod hrozbou úderu. Systém nějakou chvíli jen sbíral data, než na obrazovce vyjela nová ponuka.
Zadejte konkrétní jméno a hodnost.
„Verdenth, v Řádu mistr."
Vyhledávám… Vyhledávám… Vyhledávám…
Mildren zavřela oči. Již nešlo couvnout, nyní se to dozví. Konečně bude vědět to, po čem toužila.
Po očku vyhlédla z křesla a změřila ustrašeným pohledem sál, jakoby čekala, že tam někde za sloupem se schovává Yoda a pozoruje. Byl však prázdný a tichý. Jen zdálky slyšela štrachání mistra Ferrenveldyho, nejspíše přerovnávajícího elektronické bloky do jiného, operačně přístupnějšího pořadí.
Oddechla si a sjela očima zpět k obrazovce.

Jméno: Verdenth
Příjmení: Neznámé
Hodnost, titul: Mistr Jedi, právoplatně uznán Radou Dvanácti třetího měsíce prvé poloviny oběhu roku 4371 Republikového data
Domovská planeta: Neznámá
Stáří: cca 32 let, nelze přesně určit pro nedostatek údajů
Posudek: kladný, nejsou zaznamenána žádná závažná porušení řádu
Učitel, mistr: Neznámý
Životopis: nedostatek údajů, zaznamenán pouze den jeho vstupu do řádu a to 4370 Republikového data

Mildren se trhnutím zvedla z křesla a skoro zakopla, jak se o překot hnala pryč. Roucho jí vlálo, vlasy také. Slzy, řinoucí se z očí, jí stékaly po lících.
Další blok. Východ se blíží. Nějaký z návštěvníků se jí připletl do cesty. Chlapec, snad dvanáctiletý, nesl plnou náruč lejster a spisů.
Dívka ho neviděla, nevnímala, nechtěla vidět. Když pak upadl a spisy se rozletěly po celé délce chodby a snášely se k podlaze ve volných kruzích, nepromluvila. Ani slovo omluvy nepadlo, ani pohled nespočinul na chlapci.
Konečně dveře ven. Vztáhla ruku k ovládání, ale nedotkla se ho.
„Mildren," zazněl jí za zády hlas, doprovázený kroky.
Věděla, komu patří, a též věděla, že mu nedokáže pohlédnout do tváře. Přece jen však v sobě dokázala najít sílu, aby se otočila. Hleděla do země, slzy kanuly na mramorovou podlahu.
Ferrenveldy otevřel ústa, ale nepromluvil. Nechal rty klesnout. Slov tu nebylo třeba; Mildren věděla, co chtěl říct.
Položil jí ruku na rameno a dívka zvedla hlavu. Jedi na okamžik spatřil vše. Celé to bylo vepsáno v jejích očích, v tom zmučeném, zoufalém pohledu, plném slz. Jen kratičký okamžik stačil, aby Ferrenveldy vyčetl všechno. Pak se dívka odvrátila a skrz otevřené dveře utekla pryč.
V dlouhém bílém rouše oděný muž se za ní dlouho díval. Díval se a chápal. A litoval ji.
Znovu se svou myslí dotkl panelu dveří a odkráčel mezi regály.

* * *

Lehký zásobovací modul dokonale aerodynamického tvaru prorazil hradbu mračen a jako lesklá šipka se vnořil do černoty vzduchoprázdna. Maličko zakolísal, jak překonával poslední gravitační pás planety, a stočil se k jednomu z modrošedých měsíců, obíhajících planetu již nespočet věků.
„Mrzí mě to."
„Nemusí. Jednal jsi správně. Sám bys neměl šanci. Nic ti nevyčítám."
„Ani to, že jsi ztratil učednici?"
Přes zjizvenou tvář přelétl stín. „Je mrtvá. Pro řád, i pro mne. Nemluv o mrtvých v souvislosti se svými omluvami. Nejsou jim nic platné a mně nepomohou. Vypni automatiku, přejdu na ruční. Musím kontaktovat starého známého a požádat ho o laskavost."
„Bronwala?"
„Ano, přesně toho. Vypni laskavě ten obvod."
„Vypnuto."
„Výborně," poklepl Rhowan dvěma prsty na symbol panelu a uchopil vysunuvší se páku. „Velmi jemně. Tak kdepak jsi, krásko moje?"
Pohnul ovládáním doleva a lehounce naváděl modul kolem oběžné dráhy měsíce, jehož povrch nesl dřívější známky osídlení. Na mnoha místech se tyčily zbytky dávných observatoří a podobných staveb, sloužících povětšinou pro účely přísně vědecké, anebo pro zušlechtění povrchu.
Tento měsíc, menší z dvojice Meldormawských satelitů, byl narozdíl od svého velkého kolegy nepohyblivý. Jen mrtvý kámen uprostřed prostoru. Zavinila to nepřiměřená gravitace blízké hvězdy, která před miliony let svedla s planetou o měsíc nerovný boj, který však skončil plichtou. Dříve si na minerály z jeho povrchu činily nároky mnohé bohaté důlní společnosti, které také věnovaly nemalé finance na dovoz a instalaci zařízení pro výrobu atmosféry, aby mohl být povrch po vyčerpání všech důležitých minerálů osídlen. Tak nemalé, že více než polovina firem zkrachovala, když asteroidy vybombardovaly povrch, a o měsíc opadl zájem.
„Támhle je moje Inegraith. Opuštěná a osamocená nad obrazem zkázy. Tohle místo jí sluší," spočinul Rhowan pohledem na hvězdném plavidle s dvojicí trojúhelníkových křídel a půlkruhovými stabilizátory po celé délce trupu. Povrch se temně blyštěl a antisolární štíty lámaly světlo do takové míry, že pro plavidlo bez speciálně upravených skenerů byla neviditelná.
Maličký transport, v němž oba muži cestovali, vyhlížel vedle mohutné hvězdné lodi jako ubohý trpaslíček.
Sidious roztančil prsty na plasmatické klávesnici a vyslal příkaz hlavnímu počítači.
„Co to..." stáhl Rhowan ruku z řídící páky, která se rázem začala pohybovat bez jeho přičinění.
„Nenamáhej se, Inegraith si nás navede sama. Je to přece v jejím zájmu," usmál se Sidious.
„Sidie," procedil Rhowan mezi zuby a opřel hlavu o pult, „když jsem řekl, že budu navádět manuálně, měl jsem k tomu velice dobrý důvod."
Příšerný uši rvoucí skřípot prosytil kabinu a modul se otřásl, až to Sidiouse vykoplo z křesla na podlahu.
„Naváděcí program má jemné nedostatky, které nemám čas odstraňovat. Tohle je jeden z nich."
„Nevěděl jsem to," zvedl se Sidious ze země, z rozbitého rtu vytékal pramínek krve.
„Nyní už víš," prošel Rhowan kolem něho a otevřel dveře do hangáru. „Následuj mě, prosím. A snaž se nedotýkat ničeho, co by mohlo nějak zásadně ovlivnit chod lodi."
„Sarkasmus mě již nerozesmává. Zvláště od tebe ne."
„Neměl jsem v úmyslu tě rozesmát. Jde mi o naše životy."

* * *

Rhowan vstoupil do velkého sálu, jehož průčelí dominovala dlouhá řada terminálů a ovládacích panelů jak s plasmatickými, tak i holografickými klávesnicemi, pod rozložitým oknem, jímž bylo možno pozorovat myriády hvězd v temnotách nekonečna.
Došel do půle místnosti a odletěl nazad jako po ráně beranidlem. Ochranné silové pole se jemně zavlnilo jako vodní hladina a znovu zmizelo.
Neskutečné, pomyslel si Rhowan trpce a ohmatal narůstající lebeční výduť na pravé polovině čelní kosti. Zaklel a napřímil se. Energie na celé lodi je vyhozena kvůli nestabilní gravitaci měsíce, ale reflexivní štít je stále aktivní.
Zavlnil dlouhými rukávy černého roucha a přesunul se ke ve tmě spočívajícímu křeslu, na jehož podpěrách pro ruce se matně leskly řady spínačů. Usedl do něj a letmo aktivujíc komponenty ho uvedl do pohybu. Těsně před polovinou sálu se zastavil a na moment skrz obrovské průhledy pozoroval vesmír.
„Rhowane?" ozvalo se z vysílačky, jejíž přijímač měl tázaný zasunut v uchu.
„Poslouchám."
„Ochranné pole mi tu svítí, centrální systém ho musí napájet z nějaké skryté zálohy, o níž nemám ponětí, nebo prostě extrahuje energii jinak. Dej si pozor, nejede na sto procent, ale i tak může docela zpestřit bezstarostnou chůzi."
„Moc děkuji," stáhla se zjizvená tvář v úšklebku, který ji propůjčil vzezření démonické masky. „Jak dlouho bude trvat, než poběží vše na plný chod a my se budeme moci hnout z oběžné dráhy?"
„Moc dlouho ne, počítám. Je tady spousta překřížených drátů, ale nic nevyhlíží nějak rozsáhle poškozeně. Jenom pár uvolněných konektorů a hlodavci v přívodech. Jakmile to vyřeším, můžeme se vyrvat z gravitační moci toho energo-vampýra a nahodit obranné systémy kompletně."
„Co všechno ten výpadek postihl?"
„No, udržování umělého prostředí a výroba kyslíku má své vlastní zásobníky, takže s těmi by problém býti neměl – vydržely do teď, vydrží ještě tu půlhodinku. Mnohem horší je to s ostatními matricemi, zvláště pak naše případné bitevní dispozice. Protonová děla, ani nukleárně napájená rychlopalná technika s těmi fúzními vyrovnavači nechce naskočit a ještě nějakou dobu nenaskočí. Komunikační rozhranní je zprovozněné kompletně, jen zapojit. Pokud tedy mohu doporučit, nenamíchni při rozhovoru někoho s dvě stě třicítkou, v tomhle stavu bychom útok neustálili ani za zlatý prase."
„Znovu děkuji a končím," stiskl Rhowan maličký výstupek na kraji komunikačního zařízení a rozprostřel dlaň na lesklé ploše pravého opěradla. Kůží mu proběhlo jemné mravenčení a vzápětí prořízl ovzduší kovový hlas.
„Identifikace přijata. Vstup do vnitřního kruhu povolen."
Hala se v jediném okamžiku rozzářila proudy světla, sálajícími z nástěnných lamp, a Rhowanovo křeslo s jemným hučení dospělo až ovládacímu panelu.
„A bylo světlo," zamumlal zjizvený pro sebe a nastavil příslušnou frekvenci.
Holografický přenosový systém se rozzářil a kruhový projektor zobrazil nesouvislou řadu rozmazaných tvarů. Zahučel, jak se pokoušel navázat spojení a po chvilce pohasl.
„Tohle mi nedělej," zopakoval černovlasý pokus a posunul regulátor napětí o stupeň nahoru. Stiskl několik tlačítek se zvláštními spletitými znaky, chvilku manipuloval s obvodem a znovu zapjal okruhy. Po terminálu zatančily šarlatové plamínky elektrostatických výbojů a Rhowana vmáčkla do křesla vlna tlaku. Krátce zalapal po dechu, ale v křesle se udržel. Když se znovu narovnal, zjistil že není sám.
Holografickýma očima ho pozoroval středně vysoký muž v přiléhavém elegantním pláštíku a stylovém kloboučku, zpod něhož hleděly dvě živé oči.
„Přetížil's mi linku, víš to?" uvítal jej Artuad Bronwal poněkud odměřeně. „Hovořím s Wookiem Lisstro o zmizelé dodávce kožešin, určených k nejjemnějšímu uměleckému zpracování, která ke mě putovala přes dvě a půl galaxie speciálním transportem z Kashyyyku, za nějž jsem musel vysolit přes osmnáct tisíc rakviilů jenom kvůli kamuflážní technice, to hovado se mi tu odvolává na interplanetární smlouvy o pašování a tvrdí, že ví úplný kulový, když mi linku přeruší signál o rázu, že to muselo vyhodit veškerý pojistky v budově, a Wookie mi s úsměvem zmizí. A s ním jakákoliv vyhlídka na odškodnění. A kdopak nám to nevolá... Drahý přítelíček z Anszionu, který si myslí, že když mi jednou zachránil krk mi může přetrhnout obchodní hovor."
„Taky tě rád vidím, Bronwale," usmál se Rhowan, až se tvář hologramu znatelně zachvěla.
„Jo, ty možná. Mimochodem, kdy sakra dostanu tu slíbenou odměnu – už dva měsíce čekám nějakou slíbenou zásilku... Obchodníci s lidmi tudy nedávno projeli bez jedinýho ohlídnutí. Doufám, že mi to nějak objasníš; ta děvenka měla přijet s nimi."
„Nemám tušení," přiznal Rhowan ledabyle. Nehnul ani brvou. Na to lhal moc často. Dobře věděl o pirátech, drancujících obchodní trasy, které nikterak nezajímalo, koho přepadají, i když se jim ten dotyčný mnohokrát branží úzce podobal. Tím, že určil trasu překupníků lidí, aby vedla tímto směrem, poskytl vlastně té Firrerreo jistý druh milosti. Intergalaktičtí piráti nezacházeli s ženami nijak obzvláště vybraně, ale přesto měla šanci se z toho dostat. U Artuada Bronwala by ji neměla.
„Zajímavý, myslel jsem, že voláš kvůli tomu. Aby ses mi omluvil. Jsem naivní idiot, ty se nikdy neomlouváš. Nu, přejděme k věci; tímto rozhovorem mi každou vteřinou tečou mezi prsty stovky kreditů a ztenčuje se naděje, že bych toho Wookieho někdy ještě zastihl. Takže, proč jsi se obtěžoval mě vyrušit?"
Rhowan si hodil nohu přes nohu a dvěma prsty přejel po staré jizvě. „Kvůli nedostatku vysokoúrovňové konverzace a také proto, že jako jediný z široké škály bosů mafiánského podsvětí Coruscantu jsi neustále dostupný na nekódované komunikační lince."
Bronwal si upřímně povzdechl a usadil se do rozložitého křesla, jehož rozevláté křivky a ozdoby poukazovaly na kesselskou výrobu. „Neměl jsem ti ten kontakt tehdy dávat. Na tenhle spoj mi volají hlavně exmilenky, milenky, manželky přátel a jiné soukromé osoby. Překvapuje mě, že jsi ho použil. Jak jsi řekl - je nekódovaný. A ty, pokud vím, ze zásady nepoužíváš nezabezpečené přenosy. Vrtá mi hlavou proč."
„Mám rád své soukromí."
„Bah," vyprskl Artuad. „Tímhle si napájej někoho jiného. Copak jsi spáchal, že se bojíš obyčejných videofonních linek? Nech mě hádat. Spal jsi s kancléřovou dcerou? Ne, počkej, tohle ty neděláš... Tak něco jiného. Daňový únik? Ne, to také ne...Poslední pokus. Zabil jsi důležitou osobu?"
„Do černého, Bronwale," ušetřil si Rhowan další Artuadův monolog. „Je to tak. Zabil jsem jednoho z vrchních politiků. Tenkrát z toho byla příšerná aféra – jedna nadnárodní korporace osočovala druhou ze sympatizování s určitými druhy režimů, které by se daly shrnout slovem tyranie, jejichž zapřísáhlým odpůrcem ten člověk byl."
„Aféra?" zkrabatil šmelinář čelo v usilovném přemýšlení. „V posledních letech? Na nic si nevzpomínám. Alespoň ne na cokoliv, s takovým vnitřně-senátním dopadem. Kdo to byl?"
„Darius Fogrien. Po Yodovi nejvlivnější člen Rady Dvanácti."
„Tys zabil Jedie?" vytřeštil Artuad oči, div mu nevypadly z důlků. „Ty, že jsi zabil... Mistra Fogriena... Už chápu. Ochránci Republiky nezapomínají na ztráty a mohli by se krutě pomstít, kdyby tě našli. A vzhledem k tomu, že mají přístup ke každému údaji v jakémkoliv archivu, musí být hodně těžké existovat bez povšimnutí."
„Jediové se nemstí, Bronwale, není jim povoleno se mstít. Kodex mluví jasně."
„Kodex," zasmál se mafián. „Ten slavný Jedijský kodex. Zvykli si ho využívat k osobnímu prospěchu. Nechci tohle, nechci tamto – kodex mi to zakazuje."
„Měl by sis stanovit pravidla, prospělo by to tvé pověsti," neměnil Rhowan ledový tón.
„Když se tedy Jediové nemstí, čeho se tak panicky bojíš?"
„Že by zjistili, proč jsem to udělal. Nemluv o strachu, moc tě prosím. Z úst někoho, kdo neví, co to je skutečná bázeň, to zní pateticky a sentimentálně, nikoliv povýšeně a nadřazeně. Zavolám později, až tě přejde zlost a já si spravím náladu. A poslední věc – na dvanácté obchodní třídě Kle'nthu, víš, kde to je, mají velice působivé rakve pro zvláštní příležitosti. Navštívil bych je..." stiskl Rhowan přijímač v ušním boltci a druhou rukou zrušil spojení.
„Co..." zakňučel mafián ustrašeně a jeho obraz se rozplynul.
Rhowan se s pohyblivým křeslem přesunul k dalšímu panelu, po jehož kontrolkách běhaly téměř neznatelné elektrostatické záblesky modrého světla a vztáhl ruku ke klávesnici.
„Sidie?" promluvil do vysílačky.
„Slyším."
„Nahlaš stav."
„Právě se vracím. Je hotovo. Můžeme se odlepit z orbitální dráhy měsíce a zamířit kamkoli je libo."
„Vyhodil ten výpadek proudu vložená identifikační data pro zrušení obranného systému zbrojního panelu?"
„Nejsem si jistý stoprocentně, ale tahle věc má mít – zdůrazňuji má mít – vlastní přívod energie."
„Děkuji, chtěl jsem se jen ujistit, že mi další elektrošok nehrozí."
Zjizvený se rukou dotkl fosforeskujícího pole a to s jemným bliknutím zmizelo. Rhowan se usmál. Rychlými gesty zadal nové informace pro trajektorii střelby blasterových děl a spokojen sám se sebou nastavil odpočet.
Když takto učinil, změnil komponenty i pro cíl letu a spustil nový odpočet, končící jen o dvanáct sekund za prvním. Spokojen sám se sebou vyrazil k jídelně – žaludek se začal hlásit o jedinou věc, do níž měl co mluvit.

* * *

„C-co t-to má bejt?" vyprskl Hewron, až cigareta obloukem přelétla přes okraj plošiny a zanechávajíce za sebou úzkou kouřovou stopu, zmizela v černotě. Lovec lidí jí věnoval jeden smutný pohled, vzápětí znovu přenesl svou pozornost na dvojici lidí, která se právě bleskově vynořila z magnetických dveří a málem ho smetla s rampy. Jeden z těch lidí, vysoký štíhlý muž, s černými vousy zarostlou tváří, nesl v náručí šedovlasou dívku, jíž nemohlo být přes patnáct let.
„Myslel jsem, že přineseš hlavu toho bastarda, napíchnutou na kusu trubky a pak se šábneme o odměnu, a ty jsi se zatím asi rozhodl evakuovat budovu, nebo si zřídit bordel pro pedofily! Co je sakra tohle?!" zašermoval rukama k dívce, jíž právě Verdenth postavil na zem.
Kermina si odhrnula vlasy z čela a vrhla na lovce lidí mrazivý pohled. „Co si o sobě sakra myslíš! Ty... ty... zkouřený idiote!" zaprskala a nadechla se, aby vychrlila novou vlnu nadávek. Hewron vytřeštil oči, zkřivil ústa hněvem a byl by snad byl dívku udeřil, kdyby se Verdenth nerozhodl zasáhnout.
„Uklidni se, maličká!" zavrčel na dívku, která se okamžitě ukáznila, a zvednutím ruky zastavil rozhořčeného lovce odměn. „A ty též, Hewrone. Ušetři mne prosím svých inteligentních komentářů ohledně mé šlechetnosti a naivity, jsem si všeho velmi dobře vědom. Mám za sebou běh přes čtyři patra a nepotřebuju, aby mě někdo dál vyčerpával iritujícími poznámkami."
„Fracku," utrousil Hewron koutkem úst. Kermina za Verdenthovými zády zaskřípala zuby.
„Říkal jsi něco?"
„Ani slovo."
„Výborně," založil si Verdenth ruce na hrudi. „Letmo se pokusím ti nastínit situaci. Dobře poslouchej. O tom, co se dělo uvnitř budovy, mluvit nebudu. Slyš toto; Rhowan je pryč a kdokoliv to byl s ním také. Asi před půlhodinou opustili komplex. Podle mého odhadu jim potrvá přibližně deset minut dosažení vyšší oběžné dráhy měsíce. Zaktivování a nahození nefunkčních obvodů dalších asi třicet minut."
„Dvě otázky," přerušil ho Hewron. „Jak víš, kde má loď a jak víš, že jim vypadla elektřina."
„Gravitace měsíce je záporně nabitá, lodní systémy obsahují stejný druh energie a tak dojde k tomu, že se větší ze dvou těles stane jakýmsi vodičem pro energii druhého a bude ji vysávat, dokud v menším tělese nezbude jen negativní náboj – tohle jsou ale základy Rattallnovy teorie o vztazích vzájemně působících sil v kosmickém prostoru; základy planetární fyziky."
„Omluv mou hloupost. A to druhé?"
„Znám Rhowana. Nikdy nenechává svou loď přistát přímo na planetu – kvůli bezpečnosti. Nejbližší satelit je menší z měsíců – musí být tedy tam."
„Jo," přikývl Hewron. „Pokračuj."
„Jak jsem tedy říkal, než jim naběhnou okruhy, bude to další půlhodina. Ví, že jsem tu. Ten, na kterého jsem narazil..."
„Sidious," řekla dívka se stopou odporu v hlasu.
„Sidious ho již jistě informoval. Odpočet bude trvat dalších tak deset minut. Sečteno odečteno, máme asi čtvrt hodiny na to, se odsud dostat."
„Odpočet?" vrhl Hewron na Verdentha zmatený pohled. Vzápětí mu ztuhl výraz v obličeji.
„Přesně. Rhowan se mě pokusí zabít. A nepochybuji, že nebude váhat, aby kvůli tomu nezměnil celou kotlinu v pekelnou výheň. Gwerhin bude smeten. A náš čas utíká..."
„Můj bože," pohlédl Hewron úzkostlivě k nebi, jakoby čekal, že každou chvíli exploduje. „Musíme vyklidit pole a to sakra rychle! Máš nějakej návrh, jak se z tohohle průseru vysekat?"
Verdenth pohlédl na blikající světla projíždějících vznášedel a odpověděl.

* * *

Dmeirův let temnotou netrval nikterak dlouho, ale o to horší pocit republikový pilot měl, když dospěl k jeho ústí a vyletěl z něj jako když ho nakopne. Přistál do kotoulu, klepal se po celém těle. Neměl nejmenší tušení, čím to právě prošel, ale cítil se jakoby strávil zcela nahý Hothskou noc. Na šviháckém knírku a vlasech mu ulpěla jinovatka. Oděv byl náhle těžký, cizí a studený. Příšerně studený.
Dmeir si poměrně brzy uvědomil, že nedostane-li se jeho tělu pořádná dávka tepla, vyklouzne z toho přinejmenším s nachlazením, ne-li zápalem plic. Po několika neúspěšných pokusech se mu povedlo postavit se a přinutit víčka, aby dala očím prohlédnout. Zatímco tančil namístě vzdáleně kozáčku podobný tanec a prudkými pohyby vracel do údů krev, zjistil, že se nachází v místnosti olbřímích rozměrů. Strop, převážně z šedého ocelobetonu, podpíraly kovové nosníky a kolem stěn stála v řadě asi desítka plachtami přikrytých objektů různých velikostí a tvarů.
Pilot měl co dělat, aby nevykřikl radostí nad svým štěstím, když nadzvedl jednu z plachet a dotknul se chladného, kovového trupu osobního vznášedla. Chutě odkryl i ostatní a nemýlil se. Byl v jakési podzemní, skryté garáži speederů.
Po zralé úvaze si zvolil model Fk-47 s obloukovitě klopenými křídli a šestiproudovými motory. Pohodlně se usadil na měkce polstrované sedačce z bílé kůže a chtěl nastartovat. Jeden titěrný, droboulinký detail však mluvil proti tomu. Chyběla identifikační karta.
Dmeir vztekle zařval a s lítostí opustil kokpit vznášedla první, tedy luxusní, třídy. Pozvolna přezkoumal všechny speedery, které si zpočátku vyčlenil jako přijatelné varianty. Zklamaně se obrátil k levé stěně sálu, kde stála snůška starých, oprýskaných vozidel dávno neznámých a zkrachovalých značek, o nichž pilot otevřeně pochyboval, že by mu je vzali i na vrakovišti.
Povzdechl si a s výrazem naprosté rezignace nahlédl do prvního vznášedla v řadě. Mělo kartu.
Dmeir se chvilku rozmýšlel, zda-li má štěstím skákat, nebo zvracet – nakonec neučinil ani jedno, jen nastoupil a zapojil systém. Pět minut si prohlížel pavučinu na kniplu a zatínal prsty do uprášených umělinových sedaček, zatímco na svou dobu super-výkonný palubní počítač zpracovával data.
„Klídek, ještě máš čas, kámo. O nic nejde. Na nebi sice někde trůní chlap, co má pod prdelí asi šest set dvojku a za chvilku vymaže celou tuhle kotlinu z povrchu planety, ale proč se bát? Není důvod. Teď hezky nastartuju tohohle krasavce a za tři, čtyři hodiny možná budu na smluveném místě. Nic se neděje... Tohle všechno, všecičko se mi jenom zdá. Teď ležím v posteli ve svém bytě a za chvilku mi přijdou lichvářovy gorily rozbít hubu, brnkačka. Tohle je jenom zlý sen..." povídal si pro sebe, aby si ukrátil dlouhou chvíli.
Display se rozsvítil a tiché písknutí pilota upozornilo na připravenost systému. Dmeir si povzdechl, připoutal se a uchopil knipl. A jen díky svým, dlouhými roky praxe a nespočtem nalétaných hodin zdokonaleným reflexům se mu podařilo strhnout vznášedlo, které vyrazilo kupředu rychleji než blasterová střela. Oběma rukama zkroutil páku, div ji neutrhl a rotoval mezi ocelovými nosníky v dokonalé kružnici. Ani si neuvědomil, že podvědomě tlačí nohou pedál až na podlahu. Svět kolem, parkoviště vznášedel, sporé osvětlení, jednotvárná šeď oceli – to vše se slilo do jediného celku. Blikající šmouhy.
Až ti řeknu, ozval se hlas, Dmeir ho velice dobře znal. Usmál se a otevřel svou mysl.
Až ti řeknu, stočíš se vpravo.
Rotující vznášedlo. Křečovitě okolo páky sevřené prsty. Modrající naběhlé klouby. A klidný, tichý hlas, uvnitř hlavy.
Teď.
Dmeir poslechl, instinktivně. Během půl vteřiny. Sotva jeho mysl informaci přijala. Vír se s kvílením rozplynul a náraz vzduchu zatlačil pilota do křesla. Ledový vichr se zplodinami uhlíku a dusíku ho okamžitě probral. Speeder se řítil černou šachtou kamsi vzhůru, motory řvaly jako desítky démonů.
Dej tu nohu z plynu, nebo umřeš, chlapče.
Znovu vykonal příkaz podvědomě a okamžitě, setrvačnost jím mrštila kupředu, jakoby ho nakopla olbřímí noha. Pásy se nepříjemně zařízly do hrudi... A vznášedlo s hukotem opustilo šachtu.
Že mu hlas nelhal, poznal Dmeir vzápětí – vletěl přímo do protisměrného dopravního proudu a kdyby býval nezpomalil, srazil by bothanskou loď F-v3 i sebe do pekel. Takto to odnesl jen už beztak notně oprýskaný lak.
Pilot se usmál a vyrazil stejným směrem, jako před takřka pěti hodinami jistý rodianský taxík. S jediným rozdílem. Letěl asi sedmkrát rychleji.

* * *

Noční větřík čechral svou hebkou dlaní vody jezera a rákosí jen zvučelo mnohohlasými sonátami žabích pěvců. Vzduchem prosvištěla návnada na dlouhém vlasci a splávek se žbluňknutím vyvolal kola na hladině. Muž s černými vousy porostlou tváří zaklínil udici do v zemi zaražené vidlice a s neskrývanou slastí se opět rozvalil na skládacím lehátku.
„Pravdou zůstává, že jsi tenkrát měl neuvěřitelné štěstí. A jako vždy ses z toho nepoučil. Kdyby nebyla v tom kasinu tak přísná ostraha, skončil bys s dírou od laseru v břiše. Chcípnul bys v kaluži vlastní krve na pošlapaném huňatém koberci, byl bys okraden a tvé tělo vyhozeno na smetiště. Příhodný konec."
„Tak on mi bude ještě spílat," obrátil jeho společník oči k hvězdné obloze. „Ty jsi ten nejegoističtější, nejsarkastičtější, všemi oblíbený, cynický parchant, jakého kdy tahle galaxie poznala."
„Proto mě má tolik lidí včetně tebe za hrdinu. Pro všechny mé kvality."
Chvíle ticha.
„Dobře, bod pro tebe. Ale tu noc jsi mě vytočil až k nepříčetnosti."
„Tak jako jsi iritoval ty mne, tisíce nocí před tím. Jenom jsem to udělal víc osobitě."
Hvězdy zářily jako brilianty na obsidiánovém nákrčníku, rákosím zachvíval noční vánek.

* * *

Vysoké budovy pableskovaly nespočtem neonů a reklam, pilot je však nevnímal. Seznamoval se s novým strojem, který mu každou chvilku přichystal překvapení. Dmeir se ušklíbl nad svými dřívějšími předsudky, ohledně zachovalosti – tento speeder mnohonásobně přesahoval možnosti všech vznášedel, která kdy měl tu čest poznat a příležitostně i řídit.
Jediná potíž však zůstávala právě v řízení – velejemné ovládání a ďábelská akcelerace dávaly zabrat i jemu. Tohle byl stroj pro někoho s jedijskými reflexy a Dmeir se pomalu začínal těšit, až ho opustí.
Podle naváděcího zařízení byl cíl jeho nočního dobrodružství jen pár bloků daleko. Pilot položil navigátor na palubní desku a spokojeně se opřel do křesla. Další reklama na pravoboku upoutala jeho vjemové spektrum a Dmeir, přes veškerá tvrzení, že noční flámy na něm nenechávají sebemenší stopy, udělal tu nejhorší chybu, jakou vůbec mohl. Podíval se na ni.
Bylo to podobné, jako kdyby během průletu polem asteroidů začal obdivovat krásu okolních souhvězdí. Co udělal si uvědomil záhy, ale přesto pozdě. Řidič prolétajícího vznášedla v panice strhnul svůj koráb do strany. Setrvačnost ho okamžitě strhla do smyku. Přímo Dmeirovi do cesty. Republikový pilot se mohl jen dívat, jak se proti jeho kabině řítí půl tuny ocele...
Oba je zachránil jakýsi obranný mechanismus velerychlého plavidla. Možná to byla prostě jen porucha, nikdo se to nedozvěděl. Antigravitační motory krátce zaúpěly a zhasly. Dmeir vytřeštil oči a s výkřikem sebou mrsknul pod sedadlo; stihl to. Zakvílel namáhaný kov a podvozek druhého plavidla dokonale oholil Dmeirovu bárku. Přední, s povrchem nesplývající světlomety, čelní sklo, vršky sedaček – to vše odlétlo a zmizelo v hlubině.
Republikového pilota bolestivě uhodilo do ramene uražené boční zrcátko. Když se s kletbami hrabal zpět na světlo, dolehlo mu k uším pobouřené:
„Puthü, da marh'y botha!!" Vlastník veskrze nepoškozeného stroje byl zřejmě Dug.
„Anhe'm puthü, da boskcie, slimo!" odpálil Dmeir okamžitě a v náhlém afektu uchopil uražené zrcátko, by je po drzounovi hodil. Napřáhl se a o něco loktem zavadil. To něco cinklo a vypadlo z lodi. Pilot tomu nevěnoval pozornost a hodil – mnohého tím sice nedocílil, ale drobné odření laku mu přece jen přineslo škodolibé potěšení.
Usmál se a spokojen sám se sebou pohlédl na navigační přístrojek.
A zbledl.
Placatá, oválná krabička totiž na palubní desce neležela. Vteřina horečného uvažování. Poznání a zlost. Strašlivá zloba na sebe sama.
Řev motorů... Tlak vzduchu, tlačící Dmeira do sedačky... Jako stříbřitá šipka letící vznášedlo... Střemhlav k zemi...
Měl nehorázné štěstí – uviděl kovový lesk pár metrů vedle sebe. Přiblížil se a chytil zařízení do ruky. Ustálil klesání a rukávem setřel záplavu potu z čela.
„Na tohle jsem už starý," zklidňoval prudce bušící srdce pomalými, dlouhými nádechy. „Určitě."
Pomaličku, zlehounka položil navigátor na palubní desku a co nejopatrněji se jal stoupat.

* * *

„Povídej dál," sundal Dmeir z háčku snad patnáctiliberního pstruha, uložil ho do konzervační jednotky a s takřka uměleckým rozmachem znovu nahodil, „dostáváme se k jádru problému. A té zajímavější části. Když se ten poklidný výlet noční dopravou proměnil v noční můru."
„Koukám, že vám berou, pánové," ozval se jim za zády hlas třetí osoby a Ferrenveldy si rozložil sedátko vedle nich. „O čem jde řeč?"
„Jen vzpomínáme na staré časy."
„Ach, staré časy," povzdychl si starý muž, „ty už se nikdy nevrátí."

* * *

Dmeir ještě dvakrát z nepozornosti překřížil dopravní pruh, ale obešlo se to již bez závažnějších incidentů. Rozhodl se vyprázdnit si hlavu a soustředit se jen na to, proč sem letěl. Verdenth zřídkakdy žertoval o podobných věcech a ten tón, kterým ho počastoval v kasinu rozhodně nevykazoval známky satirického žertu.
O to větší byla pilotova úleva, když se lokátorem označené místo vynořilo ze záplavy neonů. Štíhlá budova, jako k nebesům trčící hrot kopí. S přistávací rampou pro vznášedla a malými dveřmi dovnitř.
Rampa byla prázdná.
Pilot z povolání klidně dosedl s plavidlem na plošinu a nechal antigravitační trysky vydechnout.
Jal se čekat. Jestliže bude kdokoliv potřebovat opustit tuto budovu, musí jít tudy. Stačí tedy počkat, až z těch dveří vyjde jeho přítel, nastoupí a snad mu podá přesnější vysvětlení jejich situace...
Zalovil v kapsách bundy a z krabičky cigaret si jeden exemplář požitkářsky vložil mezi rty. Následné hledání se týkalo zapalovače. Několikrát křísl a prohlížel si jasně svítící plamínek na černém pozadí noci.
Jako jiskřička naděje v nekonečnu strachu, nevěděl proč ho to napadlo.
Zapálil si.
Sklapl zapalovač a znovu jej uložil na patřičné místo. Labužnicky zašlukoval a vydechl obláček kouře.
Minuty plynuly.
Z ubývající cigarety stoupaly jemné šedivé nitky a spřádaly v ovzduší prapodivné obrazce.
Dmeir bubnoval prsty o palubní desku.
Vysílačka ostře hvízdla a pilot leknutí vyprskl povolenou návykovou látku do tmy. Vysílačka! Blesklo mu hlavou. Taky mě mohlo napadnout použít vysílačku. No co, mám to pro příště.

* * *

Vypínač cvakl.
Zářivka na stropě osvítila vyleštěné kovové plochy stolů, kredencí, ledniček a všech možných potravinových syntetizačních zařízení. Světlo padlo i na u stolu sedícího muže s černými vlasy. Ani nezvedl oči od rozečteného svazku, když příchozí usedl naproti.
„Bylo zhasnuto," konstatoval Sidious veskrze zřejmý fakt.
Rhowan nezvedal oči. „Ani jsem si toho nevšiml, vidíš. Chtěl jsi něco?"
„Tak mě napadlo," pohnul mladší ze dvou mužů obočím, „že už tuhle planetu asi nikdy příště neuvidíme."
„No a?"
Aniž zvedl hlavu, přilétlo mu do nastavené dlaně jablko z blízkého konzervačního bloku. Rhowan ho opatrně přeleštil cípem roucha a zálibně se naň zahleděl.
„Zvykl jsem si tu na to. Možná se sem vrátím, zdejší lidé jsou takoví neuspěchaní, nestresovaní. Určitě se sem ještě podívám, někdy. Příště."
„Zřejmě tě zklame, že žádné příště pro lidi, co jsi znal, už nebude."
Rhowan se s chutí zakousl do šťavnatého jablka.
A právě v tom momentě tam někde, o tři patra výše, tichý odpočet, nutný k zážehu dělové techniky, skončil.

* * *

Amennis aktivoval přijímač. Verdenthův hlas poznal okamžitě.
„Kde jsi, příteli?" dostalo se přivítání. „Prozradil bys mi, kde k čertu jsi?"
Pilot se uchechtl: „To bych se snad měl ptát já tebe. Čekám tu už pět minut a nikde nikdo - mohl bys mi vysvětlit, co bylo tak veledůležité, že jsem kvůli tomu málem sám sebe ogriloval dozlatova?"
Verdenth zmlkl. Na pozadí zněl jakýsi podivný šum, snad hlasy. Jeden z nich se smál.
„Dmeire," ozvala se vysílačka znovu, jakoby přidušeně, „jsi tam, kde si myslím?"
„Jestli myslíš jednu zaprášenou přistávací rampu, tak ano. Přibližně ve středu města. Kde jseš ty...?"
„Zavři hubu a poslouchej!" zařval Verdenth tak nenadále, že Dmeir leknutím nadskočil. „Čekám dvě minuty, pak se i s lodí přesunuji mimo dosah exploze. Dvě minuty máš na to, aby ses dostal do hangáru. Snaž se, příteli."
„Jaká exploz..." namítl Dmeir nechápavě. Bezvýsledně – spoj se přerušil.
Pilot vztekle mrštil vysílačkou proti stavbě, až se nebohý přístroj rozprskl na tisíce kousků.
„Kurva!" ulevil si prudce a praštil pěstí do sedadla.
Pak budova vedle něj vybuchla rudými plameny...

* * *

„A kruci."
Dvěstěpatrový kolos se rozprskl v záplavě kovových štěpin a skleněné tříště, ale místo aby tím světelná show skončila, postupovala šarlatová vlna ohně dál. Dmeir civěl.
Budovu, v níž měla sídlo největší zábavní společnost pro pány na planetě, olízly řeky plamenů a v jediném, smrtícím polibku nekonečného žáru ji uvrhly do zkázy. Sklo tálo. Ocelové podpěry ječely. Dmeir civěl.
Přes vzdušnou ulici se klenoucí oblouk chodecké promenády byl zbaven nosníku jen tlakovou vlnou. Jestli měli někteří z těch, co se na něm v tu chvíli vyskytovali, problémy s výškami, netrápili se dlouho. Bezprostředně za tlakem šel oheň. Temnota spodních částí města se rázem prosvětlila stovkami živých pochodní, zvolna mizících v prázdnotě. Dmeir přestal civět a bez přemýšlení trhl kniplem.
Půl sekundy poté rozbila plošinu padající betonová tříšť.
„Do prdele!"
Speeder se řítil městem jako lesklá šipka. V těsném závěsu vybuchovaly skleněné plochy výškových budov a hroutily se jako domečky z karet. Dmeir si toho nevšímal. Měl spoustu práce s uhýbáním. Ať už záplavám trosek, nebo šílených řidičů.
Přitulil se se vznášedlem k dlouhé, celokovové stěně, hraničící obytnou část a doky, a stáhl knipl až k podlaze. Protitlak vzduchu ho málem vyhodil z plavidla. Když se mu povedlo zapnout pásy, uviděl nehezky vypadající prasklinu, letící po stěně ve stejné rychlosti jako on, jako nestvůrně dlouhý had.
Dmeir povytáhl jedno obočí. Prasklina zařadila rychlost a předběhla ho. Dmeir se rozhodl, že si jí nebude všímat, a pátral po dole po správném hangáru.
„Kde to je?! Kde to sakra kurva je?!"
Jeho kamarádku prasklinu zřejmě přestalo závodění bavit – rozkvetla v nádherný ohnivý pruh. Vznášedlo s ječícím pilotem u kormidla odsvištělo ode zdi jako kometa s hořícím chvostem. Dmeir, který měl dojem, že mu začala doutnat bunda zaječel znovu; sklo zpětného zrcátka prasklo.
Tohle jsem nemohl způsobit, uvědomil si. Takovým sopránem neoplývá ani...
Vhuuuuš!!
Dohnala ho ohnivá bouře.
„Áááááíííí!!" zapištěl Dmeir jako malá holka, za zadnicí plameny žhnoucí peklo.
Závan vzduchu nad hlavou prvně vůbec neucítil. Když ho nějaká neznámá síla vytáhla z kabiny, pomyslel si, že umírá. Že je konec, že nebyl dost rychlý a zaplatil za to. Že si narazí kyčel na kovové podlaze hvězdné lodi, ho nenapadlo ani ve snu.

* * *

„Zavři dveře, ať můžem vypadnout z týhle výhně!"
Chladný vzduch, vanoucí z otevřených vstupních vrat. V hlubinách vybuchující ohně. Hučení v uších, výhled mizí. Kdosi mu podepře hlavu. Jemně. Dívka?
„Přinesu mu deku, podívej se, jestli někde nemá vážnější popáleniny."
Verdenth. Jeho vysoká postava se jako rozmazaný černý stín ztrácí za ohybem chodby. Zase ten jemný dotyk. A vůně. Vskutku dívka... Co tady ale sakra dělá?! Na palubě mojí lodi?! To se musí vysvětlit, tohleto...
„Sakra, chlape, tys nám ale nadělal vrásky. Kdyby Verd nenařídil čekat ve vzduchu, byl by z tebe pomme fritte."
Toho znám... Jak se jenom...? Jak se jenom...
A svět se propadl do tmy.
Do hluboké, tiché a útulné tmy.