Legendy temnot
Kapitola 1.

Autor: Darth Sarthannus

---

Osobní šesti-proudová loď, se třemi lištami křídel a protáhlým čumákem, vystoupila z hyperprostoru a zamířila k zelené planetě pod sebou. Pilot zaktivoval přistávací režim a naklopil křídla k průletu atmosférou.
„Jsme tady, pane. Meldormaw. Centrální planeta soustavy a sídlo místní vlády," pravil pilot, muž štíhlé postavy a pronikavých modrých očí, k vysoké postavě v tmavém hávu, stojící za jeho zády.
„Výborně. Z hyper-skoků se mi dělá na nic, přistaň rychle. Jak koukám, bude pomalu noc a já jsem nespal asi šestnáct hodin," zívl zahalený, měl příjemný, hluboký a sytý hlas.
„Co tam vlastně máš dělat?"
„Něco, co mi tu siestu nejmíň na dalších dvanáct hodin odepře."
Nemýlil se. Když klesli pod závoj mračen, byl již pozdní soumrak a než dosedli do rezervovaného doku, noc převzala žezlo vlády nad krajem. Strop depa se s hučením uzavřel a naběhlo vnitřní osvětlení, v podobě několika lamp na termogenrický plyn.
„Zajdi si někam na občerstvení, ráno ať jsi tu. Odletíme brzy."
„V klidu. Zajdu si na drink, najdu nějakou kurtizánu a ráno jsem jak rybička."
„Jen aby, nebudu tě hledat v každým bordelu ve městě."

V ulicích panovala tma, občas přerušená osamoceným osobním transportérem a jeho světlomety. Zahalený muž si vzpomněl na nikdy nehasnoucí světla Coruscantu, na věčný ruch na vzdušných dálnicích a rozlehlých chodeckých třídách. Tohle město působilo pravým opakem. Bylo poklidné a spíše tiché, alespoň na první pohled.
Mávl na projíždějící taxi, neustále jezdící sem a tam po městě, čekaje na případnou zakázku. Byl úspěšný hned napoprvé.
Štíhlé vznášedlo začalo ve spirále pozvolna klesat, až dosedlo na zem, pár metrů od něho. Muž sňal kápi a přistoupil k okénku. V křiklavých barvách oděný Rodian vyhlédl a otevřel zadní dveře.
„Kam to bude?" promluvil chraplavým tónem, neobratně používaje oficiální jazyk.
„Devátá třída," řekl muž ostrých rysů v ušlechtilé tváři, s krátkými černými vousy a vlasy. Jeho černé oči se matně leskly.
„Vážně? Tam to je dost vo krk. Samý gangy a ozbrojený týpci."
„Věřte mi. Právě tam."
Zelený pokrčil rameny a zařadil rychlost. Okamžitě vystoupal do letové výšky a plnou rychlostí vyrazil nad potemnělými vesmírnými doky k východu. Ostrou zatáčkou obletěl vysokou stavbu, nejspíše kontrolní letové středisko a dostal se nad otevřené prostranství, které dělilo doky od zbytku města. Jakmile ustálil rozhoupané vznášedlo, naskytl se černovousému pohled na něco, čeho si při přistávání nevšiml.
Ohromné proudy neonových poutačů a reklam ozařovaly město, až se zdálo, že je den. Až sem k nim doléhaly zvuky obrovských tlampačů a jiných reproduktorů. Tohle město opravdu nepatřilo k nejvlídnějším.
Verdenth se v duchu zasmál nad svou naivitou.
Vletěli mezi obrovské věže domů a nevybíravým způsobem se včlenili do jednoho letového proudu. Taxikáře však brzo čekání omrzelo a tak, s naprostou lhostejností k letovým pravidlům, vybočil z dráhy a zcela mimo komunikace nabral sobě vyhovující rychlost.
Konečně zastavili na rampě, před vstupem do jakéhosi soukromého klubu, a Verdenth překotně vystoupil. „Kolik to dělá?"
„Dvanáct dattarů. A doporučuju vám, abyste si urychleně vzal jinej taxík a vypadnul z týhle čtvrti," poradil Rodian, zavřel okénko a jeho vznášedlo zmizelo mezi domy.
Černovousý zamířil ke dveřím, kolem nichž sálající neony přímo oslepovaly. Kéž bych mohl vypadnout, pomyslel si. Ale mám tu práci.
„Přání?" zeptal se podsaditý strážný, oděn v tmavý háv, jenž mu skrýval tělo. Na očích měl termovizní brýle s tmavými skly. Mluvil stroze a sebejistě. Pod pláštěm měl ukrytu sadu blasterů. Verdenth je cítil.
„Rhowan Etrad," řekl věcně.
„Jste objednán?" zněla stejně věcná odpověď.
„Ne, ale není to problém, že? Pro vážené hosty se jistě najde výjimka."
„Pokud ti vážení hosté mají jistá privilegia, pak ano."
Verdenth sáhl do roucha a vyňal podivnou, lehce zahnutou a asi stopu dlouhou kovovou tyčku. „Co tohle privilegium?"
Strážný nehnul ani koutkem úst. „Sekni si, jestli chceš. Ale než dopadnu na zem, budeš mít v břiše tři díry."
„Hewrone?" zkusil nejistě, koutkem oka sleduje speciálně odlehčenou hlaveň ručního blasteru, mířící mu na hruď.
„Konečně, bohové! Že to trvalo. Verdenthe, sakra, chvíli jsem se fakt bál, že se neudržíš a já budu na kusy." Skryl ruku s blasterem zpět do svého roucha a druhou sundal brýle. Celý jeho tvar se mírně zavlnil a hologram přestal účinkovat. Před černovousým v okamžiku stál vysoký muž, ostré bezvousé tváře a jasně modrých očí.
„Pořád nejlepší v oboru," objal Verd starého přítele kol ramen. „Nejlepší nájemný lovec a pistolník po hranice systému."
„Jak vidíš," pousmál se Hewron. „Co tady děláš, blázne stará? Zase šťouráš klackem do vosího hnízda, abys zjistil, jestli v něm jsou vosy?"
„Tak nějak. Rhowan je tady?"
„Chlape, tobě do ksichtu nevletí vosy, ale sršni. Je čiré šílenství lézt dovnitř."
„Pak jsem šílenec. Rada Jedi má obavy, aby Lovčí nezačali válku proti Galaktické Republice. Podle nich je nutno zajmout Etrada a předat jej úřadům."
„Odkdy mistr Jedi honí po galaxii zločince, nebo jsi přesedlal na jiné zaměstnání? Slyšel jsem, že v řádu moc dobře neplatí." Lovec odměn se zasmál vtipu a vytáhl z pláště malý plastový flakón čiré tekutiny, skousl a vytrhl zuby zátku, pak si nalil do hrdla lok.
„Tomu tvýmu humoru by se vysmál i Bantha. Copak to je? Snad už zase nechlastáš ty Corelianský hnusy, víš vůbec z čeho to dělají?" utrhl mu černovousý lahvičku od úst, až Hewron vyprskl, a hodil ji kamsi do tmy.
„Děkuju," řekl lovec trpce. „Mockrát děkuju. To jsem přesně potřeboval. Ty tvoje oblíbený záchvaty naprostého antialkoholismu a podobně. Je skvělý slýchat takový věci od někoho, kdo když přijde na věc, chlastá jak bezednej sud a pak jde rozmlátit celej bar."
„Ten Toydarian mě nakrknul, byl příliš drzej a začal si," ukázal hbitě prstem na svého přítele. „Tak se to nepokoušej oprašovat , o tom jsme se už bavili."
„Dobře, ale stejně je tý lahve škoda," řekl posmutněle Hewr.
„Dělaj to z nucený sklizně, zkvašený melasy, kterou nežerou ani eopie, a nějakýho chemickýho sajrajtu. Dobrou chuť, jestli jich máš víc a hraješ mi tady divadýlko," popřál mu Verdenth s úsměvem a otočil se ke dveřím.
„Jak jsi na to přišel?" dolehlo mu k sluchu. Jeho úsměv se ještě protáhl; v hlase byly patrné známky znepokojení.
„Dal jsem si udělat rozbor u nás v laborce, čistě ze zvědavosti. Nevěřil bys, jaké věci se člověk může dozvědět, když trochu pátrá. Měj se." Než vstoupil dovnitř, zaslechl podivné, kašlavé zvuky…

* * *

Gellana Tarven si mírně upravila lem rukávu svého světlého roucha a založila si ruce za zády. Její pohledná tvář byla zcela klidná, dávno se naučila respektovat pauzy v hovoru s mistrem Yodou, v nichž si starý Jedi pečlivě promýšlel odpovědi.
Procházeli po vršku vznosné kolonády, podpírané sloupy z růžového mramoru. Hlavní hala chrámu Jedi kypěla životem v kteroukoliv denní hodinu, všude procházely, postávaly, konverzovaly nebo probíhaly skupinky mistrů, rytířů i padawanů. Hlavním tématem četných diskusí byl především průběh nedávno splněných misí, ale našly se i takové, za jejichž vyslechnutí se Gellana v hloubi duše téměř styděla. Příkladně před chvílí, když míjeli dvojici lidských učedníků, majících tak patnáct, šestnáct let, zachytila okrajem mysli důvěrné vyznání lásky chlapce k dívce.
Usmála se. Jak je to dlouho, co se ona sama učila jako oni, nerespektovala kodex ani nařízení a dělala zbytečné vrásky svému mistrovi. První lásky, první zklamání a úspěchy. Těch sedmnáct let, co skončila výcvik jí připadalo jako věčnost. Kde jsou ty časy? Kde je nyní její mistr Kavion Terrie se svým věčným humorem a pochopením? Kde jsou všichni ti přátelé?
Mrtví, nebo zapomněli. Ne tak ona. Když na Anatresu Du'ori musela přihlížet mistrově smrti rukou neznámého bojovníka s mečem, jehož čepel plála, jako zbrocená krví, utkvěla jí v mysli mistrova slova. Ano, moc dobře si pamatovala na tu noc. Silně pršelo a byla mlha, útočník z ní vyšel jako přízrak, když nastupovali do lodi…

* * *

„Jak vypadám, nerozcuchalo mě to?" Starší šedovlasý muž s knírkem si rukou prohrábl deštěm ulepené vlasy a pohlédl na mladou dívku, stojící na okraji můstku, jenž vedl do útrob transportní lodi.
Zasmála se tím svým zářivým způsobem, který ho vždycky donutil úsměv opětovat. „Vypadáte příšerně," konstatovala a znalecky potřásla kšticí hnědých vlasů.
„Ksakru, budu potřebovat hřeben," pokýval hlavou v hrané ustaranosti, která u dívky vyvolala novou bouři smíchu. „Hřeben a kadeřníka, jo to bude ono."
„Od čeho máte mě?"
Zvedl ruce nad hlavou. „Proboha, jen to ne! Nevydávej mě napospas tomu svému tvořitelskému chtíči, to už bych se před pořádnou společností nemohl do smrti ukázat!"
Lodní světla zářila jen na několik málo stop do houstnoucí mlhy a přívaly deště nepolevovaly. A to když vyšli ze sídelní budovy zdejší vlády, svítilo ještě slunce a všechno nasvědčovalo příchodu idylického večera… Mýlili se. Jak pozvolna kráčeli městem k dokům, obloha temněla ne soumrakem, ale dešťovými mračny.
Po rozbahněné cestě zapleskaly kroky vysokých bot, téměř neznatelně v hukotu okolního deště. Dívce však neunikly. Úsměv z její tváře zmizel jako sfouknutí svíce a její krásné zelené oči pročesávaly tmu za mistrovými zády. Kavion se zvolna otočil a jeho výraz ztvrdl.
Plesk, plesk, plesk…
„Jdi do lodi, Gell!" řekl Kavion tónem, který dívka ještě neslyšela. Bylo v něm víc žádosti, než příkazu a kdesi vzadu i kousek zoufalství.
Ze tmy se vynořila vysoká postava v černém rouše. Na bledé tváři se zračil dravčí úsměv a ty oči. Tak chladné, bez soucitu a emocí. Jako dva kusy ledu. Plné hluboké nenávisti.
Gellana se nepohnula, strach se jí usídlil v duši jako stín a rychle jí ovládal.
„Mistře…"
„Jdi do lodi!" přikázal Kavion.
V očích se jí zaleskly slzy, rty se zachvěly. „Tak už padej! Zalez! To je rozkaz!" křikl. Na čele mu přistálo pár ledových kapek. Nebo to byl pot?
Jako ve snách se vypotácela po můstku vzhůru. Než uzavřela průchod, naposledy se ohlédla. Kavion stál, široce rozkročen a obouruč svíral svůj meč, jehož zelená čepel jasně plála do tmy. Naproti němu pak ten druhý třímal rudý, jako krvavý, stejně chladný jako ta aura zla, která černého obklopovala.
Věř a Síla bude vždy s tebou. Kamkoliv půjdeš, bude tě provázet. Sbohem, má milá Gellano.
Zajíkla se a rozběhla se do řídící kabiny. Snad ještě není pozdě, přece se dá něco dělat… K čertu, musí se dát něco dělat! Vlétla do kokpitu a zaktivovala panel. Co by tak mohla udělat? Rychle, mysli! No tak, honem! Co třeba… Děla? Ano, to by mohlo vyjít, kdyby mířila přesně… Vyhlédla bočním průzorem ven a srdce se jí málem zastavilo.
Kavion uskočil a paríroval. Černý válečník zavířil v piruetě a uhnul mistrovu úderu na skráň. Sám získal převahu a sérií rychlých, protáhlých úderů tlačil Jedie před sebou. Kavion už neútočil, už se jen bránil a hnán seky černého, byl nucen ustupovat. Náhle se naskytla možnost, černý špatně odhadl délku úderu a na okamžik se odkryl. Kavion přiskočil a tnul mu po krku. Vzápětí seznal, že naletěl, avšak nic se již nedalo dělat. Černý udělal tři kroky, jen tři. Vedl úder odspoda, z půlobratu. Mistr tlumeně vykřikl a jeho ruce, odseknuté v zápěstích, odlétly do tmy. Stále svíraly meč.
Gellana mohla jen bezmocně třeštit oči, když ta věc, protože tohle nemohl být žádný živý tvor, ladně dokončila obrat a lehkým, přesným švihem jedné ruky Kaviona rozsekla od pasu k rameni.
Mysl jí zaplavila zloba a bezmezná nenávist. S očima zarudlýma od slz zapnula přívod energie do laserového děla. Dívka uchopila polohovací páku a v nepříčetnosti vypálila sérii střel. Černý unikl saltem a přiskočil k lodi. Bez váhání zařadila rychlost a vylétla z doku vstříc bouřné obloze. Ne, jí nedostane. Nikdy. To ona jednou uloví jeho…
Zabořila se do křesla a utápějíc se ve vzlycích složila hlavu do dlaní. Její mistr, jediná její opora v časech nouze a smutku a také jediný, o kom mohla s jistotou říci, že je jejím příbuzným, byl pryč. Dívka se dala do usedavého pláče. Kdoví, co bude dál. Jestli něco bude. Kdo jí teď bude učit? Ten nafoukanec Demhinto? To už je možná raději lepší umřít, vzít si život a ukončit to všechno, přemýšlela v záplavách slz. V její duši zela trhlina a proudil z ní smutek a beznaděj…

* * *

Pamatovala si ty okamžiky moc dobře. Jak balancovala na hranici mezi zoufalstvím a zlobou. Neměla tušení, jak to zvládne, ale časem se dokázala s touto ztrátou vyrovnat. Naučila se být silná. A přežít. Přežít, to bylo hlavní. Na životě záviselo všechno. V té lodi si chtěla život vzít, ale co by to vyřešilo? Nic. Jen by splnila přání toho černého a to bylo to poslední, co chtěla udělat.
Později, na každé další misi, kterou prodělala, vyčkávala a doufala, že se ten zahalený vrátí, aby mohla pomstít svého drahého mistra a najít klid. Nikdy jej už nespatřila, jakoby nikdy nebyl. Jakoby byl jen přízrakem, za nějž jej při jeho prvním objevení měla. A tak léta ubíhala a z neposlušné a rozpustilé žačky se stal rytíř a posléze i mistr. A nakonec se splnil její dávný sen. Jeden z radních zahynul při řešení konfliktu dvou znepřátelených ras a jí vyvolili na jeho místo. Stala se z ní paní Gellana Tarven, vznešená členka Rady a uznávaný protivník, ale přesto, tam kdesi v hloubi její duše stále dřímala ta Gell, kterou zavrhla po Kavionově smrti. Byla tam a čekala na příležitost, kdy by mohla znovu ožít.
A ta přišla, když se poprvé objevil on. Byl rozvážný, ale veselý a vtipný, dobrý vítaný společník, ale když jej poprvé spatřila, tak někdo, komu bezmezně záleželo na odpuštění. Odpuštění jakýchsi hříchů, které spáchal před dlouhými léty.
Mistr Verdenth. Ta slova jí vháněla do tváří růměnec a úsměv. Byl první z té dlouhé řady mužů, který za něco stál. Který by jí byl hoden. Jí a jejího lože. Měla ho ráda nadevše, jako kdysi svého mistra, jemuž se opravdu bezmezně podobal. Jak tváří, tak chováním a humorem. Připomněl jí dětské časy a jeden cit, který odvrhla a který nemyslela, že kdy získá. Lásku.
„Nevím, v této věci, nevím já, zdali mohu. Bez souhlasu jeho mu učedníka padawana přidělit. Nezapomínej, mistryně, že riziko, spojené s výcvikem, který by on vedl, tu je. Ať už by pro jeho dobro to bylo, či ne," vyslovil se konečně Yoda.
„Potřeboval by to, je osamělý a učedník by jej mohl přivést na jiné myšlenky. A když ne to, pak by si alespoň užil jako každý z nás."
„Nyní ty na mysli máš dozajista učednici svou. Ano, to ano. V poslední době máš ty s ní nějaké větší potíže, které za zmínku by stály? Nebo se chová jen stejně „úděsně", jako obvykle?" optal se Yoda s úsměvem.
Gellana v rozpacích zakroutila hlavou. Její Mildren byla všeobecně vyhlášená jako nejneukázněnější a nejproblémovější žačka v historii akademie, s výjimkou Gellany samé, jejíchž naschválů nebyli ušetřeni ani mistrové. „Občas si říkám, že je trest za to, jak jsem se chovala já, když jsem byla padawan."
Yoda se usmál, ale neřekl nic.
„Opravdu, domlouvám jí, jak to jde, ale nic. Vůbec nic, stále si dělá své a mé připomínky vůbec nebere na vědomí. Jediný čas, kdy se chová způsobně, je, když přijde mistr Verdenth. Jeho slovo na ní platí. Má přirozenou autoritu, ale já? Kdepak."
„Rozpustilost a neposlušnost, to časem zmizí. Stejně jako u tebe. Ty také jsi svého času bývala stejně vyhlášená jako ona. A nyní? Pche."
„Ano, ale mě vedla ke změně ztráta mistra, nevím, co povede jí."
Náhle proti nim, z jedné postraní chodby vyběhla trojice padawanů v rozevlátých pláštích a rozjařeně se smějíc, zamířila k nim. Vpředu běžela středně vysoká dívka kolem patnácti let s blonďatými vlasy a pohlednou tváří, jakmile Gellanu a Yodu zahlédla, otočila se a chtěla utéci. Yoda však byl rychlejší.
„Padawane Mildren, učni radní Gellany!" zavolal a dívka na místě ztuhla. „Pojď sem!"
Mildren se obrátila a takřka v pozoru k nim dokráčela. „Mistře Yodo, paní Gellano," uklonila se. Hlas se jí chvěl, jak se snažila popadnout dech. Ve tváři se jí usídlila nejistota.
„Nemáš náhodou na hodině etikety být?" Yoda se zatvářil nanejvýš přísně.
Dívka sklonila hlavu a sklopila oči. Zarděla se studem a pokorně očekávala trest. „Ano, mistře."
„Hmm-m," protáhl Yoda svým typickým způsobem. „A copak my s tím uděláme? To mrzutost je, mrzutost."
„Potrestáme ji zkrácením osobního volna," řekla Gellana tvrdě. Dívka na ni vrhla vzpurný pohled.
„Co ty navrhuješ?" zeptal se Yoda Mildren.
„Já…" začala dívka. „Hodina mi ještě neskončila, možná bych stihla konec…"
„Běž a pro příště se po chrámu necourej."
„A mistře?" zastavila se dívka na odchodu. „Co to osobní volno, já jsem slíbila Dironovi, že za ním přijdu a tak…"
„O osobním volnu jsem nic neslyšel."
Dívka už už otvírala ústa, ale pochopila, usmála se a než stačila Gellana cokoliv namítnout, odběhla pryč.
„Mistře Yodo, tohle se mi nezdá jako…"
Zastavil ji zvednutím ruky.
„Víš, mistryně, možná ta chyba v tobě vězí… Měla bys svou učednici chápat lépe, zvolnit, odpouštět častěji…"
Gellana stáhla obličej v úšklebku. „Pokusím se."

* * *

Postava v tmavém plášti bez kapuce, s vysokým límcem, se zvedla zpoza širokého kovového stolu a lehkým krokem došla k rozložitému oknu, z nějž byl výhled na celé město, nyní zahalené v rouše tmy. Věže budov čněly k nebi coby výstražné prsty, ovinuté nespočetnými prsteny různobarevného světla.
Gwerhin ith Meldormaw. Jedno z největších měst na této hospodářsky naprosto chudé, větry ošlehané pustině hnědé zeminy a prachu. Postavené v obrovském kráteru po dopadu asteroidu před stovkami let, když sem přišli první kolonisté a z neznámého důvodu tento pustý svět osídlili, dali mu lásku, péči a vytrvalost. Jen aby zjistili, že každé dvě století vchází planeta do pásu asteroidů, jejichž dopady, jako jaderné zbraně vybombardují všechnu snahu. Zbylo už jen pár největších měst, chráněných buď přírodními útvary nebo silnými energetickými štíty.
Svět bez budoucnosti, napadlo ho. Zcela bez budoucnosti. Zdroje jsou téměř vyčerpány, zásoby energie stagnují a průlet se blíží.
Jeho hluboko zasazené oči se zaleskly v náhlém světle od projíždějícího vznášedla. Pohlédl na nebe a chvilku sledoval dvojici měsíců tmavě modré barvy, jasně zářících do oceánu hvězd. Tam, někde hluboko v dálavách vesmíru leží Coruscant, Alderaan a ostatní „lepší" planety, na nichž však zatím není bezpečno. Jen tady, za vnějším okrajem Republiky, je relativně klidná půda, tady Jediové nemají vliv, tady neobtěžují.
Muž v kápi, doposud mlčky stojící ve stínu přistoupil ke stolu a opřel se o něj. Rhowan odlepil svůj zrak od okna a rozhodl se věnovat čas svému příteli. Další vznášedlo, další záblesk. Jizva táhnoucí se po celé pravé polovině obličeje až k čelisti se stala na zlomek vteřiny viditelnou.
Zahalený se ani nepohnul, ale v duchu se otřásl.
„Sidiousi?" zeptal se Rhowan svým klasicky studeným tónem, „Chtěl jsi mi něco důležitého? Právě jsi mne vyrušil uprostřed meditace, chci znát důvod. Uspokojivý důvod."
„Tvá učednice dnes dosáhla čtrnácti let věku, víš co to znamená."
„Ano, to vím."
„A přesto si to nerozmyslíš? Znovu nezvážíš?"
„Ne, nikoliv. Kermina byla výborným učněm. Měla všechny předpoklady, jak se stát rytířem a Lordem, ale osud jí přiřkl jinou roli. Nepotřebujeme dalšího dychtivého mocipána, který by se bez rozmyslu hnal do prohraného boje a nechal se zabít. Jak jsem řekl, její osud je jiný."
„Přiřkl jí to osud, nebo ty?"
„Na tom nezáleží. Už když jsem svou Nea'lry pojal, věděl jsem, co z ní bude. A nehodlám to měnit kvůli nějakému povrchnímu citu, jako vina. Jsme tři, nepotřebujeme čtvrtého, jen služebníky."
„Jsme čtyři. Víš to a velmistr také, proč to každý ignorujete? Jsem snad jediný, kdo si tu nebojí přiznat pravdu, ačkoliv je nelichotivá?"
„Přestaň!" zařval náhle Rhowan, až Sidious o několik kroků ustoupil. „Přestaň o něm mluvit! Nejde už o něj! Zvolil si sám! Teď jde o mou učednici – připrav ji k zákroku. Do operační místnosti přijdu později. Já…"
Záchvěv Síly mu projel myslí. Intenzivní a velice blízký. Takhle nepůsobil žádný z pracovníků. Vetřelec. Jedi. Jen někdo takový měl kolem sebe stejnou auru moci, ale něco tu nehrálo. Ta aura byla… jiná. Jakoby pokřivená a příliš silná na jedince. I na mistra.
Došlo mu to. „Je tady."
„Jsi si jist, že je to on?"
„Naprosto. Najdi Kerminu a dostav se na loď."
„Můžeme se mu postavit. Neporazí nás."
Rhowan věnoval příteli soucitný pohled. „Jen dokazuješ své mládí a nezkušenost, Sidie, když uvažuješ takhle. Možná máš pravdu, možná by nás opravdu neporazil. Uvažuj však o následcích. Koná na příkaz Rady, když se nevrátí, co se asi stane? Do týdne budou všichni rytíři pročesávat Galaxii křížem krážem, metr po metru a z nás se stane lovná zvěř. Tak važ svá slova, než promluvíš."
„Rhowane, mám ji tedy stále ještě připravit?"
„Zrušil jsem to snad? Další příklad neuvážených slov. Operaci můžeme provést i na lodi."

* * *

Foolk Evene se zamyšleně poškrábal na čele a opřel se zády o kovovou stěnu.
„Přemýšlíš?" zeptal se Aagin, starší ve službě strážného o šest let. „Zase ti vrtá hlavou, jestli neplatí málo? Vykašli se na to. Takové úvahy náš pán nemá rád a ty víš, že před ním se pocity neutají."
„Na plat mu seru. Ten by i ušel. Jen si tak říkám, jestli tohle byl dobrý krok. Jestli jsem neměl být raději jinde. Na jiné planetě, mít jinou práci, pěknou mladou ženu a třeba i vlastní hampejz. Být svůj vlastní pán, žít podle svých zásad a neřídit se rozkazy jiného."
Aagin položil mladíkovi ruku na rameno. „V životě každého z nás si položíme otázku, zdali děláme správně, zdali nechybujeme při některých rozhodnutích, závažných pro příští život. Víš, každý je svým pánem a každý by se měl nad svým osudem zamyslet. Jestli ti tvá alternativa připadá dobrá, lepší než toto, pak ji zvol. Odejdi odsud, měj rodinu. A starý strýček Aagin se za vámi možná někdy přijede podívat."
„Myslíš?" prohlížel si Foolk hlaveň svého blasteru a jezdil prstem ve spárách a nerovnostech.
„Hochu, jdi svou cestou, tady to nemá budoucnost. Ten plat vážně nestojí za nic, takhle ničeho nedosáhneš. Já už si zvykl a po změně netoužím, protože to, co ty můžeš dokázat, mě nikdy nelákalo. Vyžít se dá i na děvkách."
„Máš pravdu, Aagi. Vypadnu vodsaď, jakmile skončí měsíc. O poslední plat se připravit nenechám."
„Dobře, chlapče!" poplácal jej Aagin po zádech a světlo zhaslo.
„Co to sakra…?!"
„Klid, asi jenom nějaká porucha vedení. Zase někdo zmršil technickou prohlídku. Nebo zase nějaký vrynoo'ci na kabelech, kdo ví. Za chvilku by měl naběhnout záložní systém světel. Měl by."
„Áááh! Co to, k čertu, bylo? Vo co jsem to zakopl? Nějaká tyč?"
„Promiň, to byla puška. Opřel jsem jí o stěnu, asi spadla."
„Kde jsi? Pomoz mi na nohy, natáhnu ruku."
„Tápu, tápu… Tohle je tvoje ruka?"
„Jo, správně. Neurvi mi prsteny. Kde jsou ty světla?"
„Zvláštní, obyčejně to naběhne do třiceti vteřin. Asi nějaká hlubší závada."
„Co budeme dělat?"
„Počkáme, dokud sem nepřijde někdo s baterkou."
Nějakou chvíli bylo ticho. Pak opět promluvil Foolk.
„Ty, Aagine?"
„Jo?"
„Nemůže ten výpadek taky znamenat, že… Co to sakra bylo?!" trhnul sebou a hmátl po blasteru.
„Jako co?"
„Ten zvuk… Jako kroky… Teď! Slyšels' to taky?"
„Máš halucinace, to bude přepracovaností. Musíme zajít k Madam Veztie, aby ses odreagoval."
„Seš tupej, nebo hluchej? Říkám ti, že tady někdo chodí… Počkej… Nemá blaster mini-svítilnu na noční akce?"
„Měl by mít, ten tvuj určitě. Ta moje stará srágora má tak leda hovno. Zkus nahmatat takovej kruhovitej výstupek kousek nad spouští."
„Mám ho!"
„Stiskni ho a otoč."
Světelný kužel prořízl tmu jako nůž máslo a jel po stěnách. Dveře do chodby.
Ocelobetonová zeď. Zhaslá lampa. Spáry ve zdi. Aagin, clonící si rukou tvář před oslnivým světlem. Zeď. Dveře do chodby.
Foolk si hluboce oddechl a sklonil hlaveň.
A pak se ze tmy za ním vynořila smrt…

* * *

Utíkala dlouhou chodbou, oči vytřeštěné strachem. Dlouhé popelavé vlasy za ní vlály, v obličeji se jí zračila grimasa hrůzy. A ty oči. Modré jako nebeské jezera, plné děsu z věcí, které dítě jejího věku nemělo nikdy vidět.
Dveře stíhaly dveře… Odbočka… Rozevlátý plášť, vzdouvající se jako při vichřici… A on… Pronásledovatel…
Nikdy mu neuteče. Není dost rychlá, není dost silná. Nevydrží ostré tempo běhu. Bude muset zpomalit a on jí chytí. To bude konec. Udělá s ní strašlivé věci, aby ji pak spolu s mistrem učinil loutkou bez vlastní vůle. Mistrem? Pchá. Není to její mistr, je to ďábel. Ztělesněné zlo. Mistrové svým učedníkům neubližují.
Pomalu již cítila na šíji jeho dech, zvuk jeho kroků ji bil do uší jako předzvěst konce světa a nutil ji k vyššímu tempu. Nedokáže to. Nohy má jako z olova. Už nemůže utíkat. Jediná možnost je vzdát se mu. Podvolit se a trpět.
Zatřásla hlavou, aby z ní vypudila ty cizí myšlenky, tu cizí vůli. Tohle přece nepřipustí. Nesmí se nechat ovládnout strachem. Když to udělá, dostane ji.
Vlna Síly se jí opřela do zad a dodala jí na rychlosti. Dívka zakřičela a po hlavě dopadla na hustý koberec s podivným tyrkysovým vzorem.
Zkusila se postavit, leč bezúčelně. Za límec pláště ji uchopila silná ruka a zvedla na nohy.
„Půjdeš teď se mnou, Kermino," zasyčel jí do ucha. Otřásla se, do očí jí vytryskly slzy beznaděje a zoufalství. Chtěla se vytrhnout, ale byl příliš silný. Pozvolna ochabla jako hadrová panenka a nechala sebou volně smýkat, jak ji tlačil vpředu. Poslední naděje odplula na křídlech letargie a strachu.
Táhl ji k turbozdviži. Věděla, kam pak pojedou. Přímo do laboratoře, k operačnímu stolu. Rozvzlykala se.
Míjeli poslední odbočku, když k ní přes závoj bázně dolehly podivné zvuky. Sidious je nejspíše také slyšel – zastavil se. Znělo to jako… Výstřely.
Teď výkřik. A další, blíž.
Náhle zpoza ohybu chodby vylétla hlava a hned za ní muž v rozevlátém černém rouchu. Sidious na maličký okamžik strnul a právě v té chvíli v sobě dívka vzchopila poslední zbytky sil, které jí zbyly, a škubla sebou. Zjistila, že padá. Stisk povolil. Trhání namáhaného oděvu jí uniklo.
„Ty…" vykřikl Sidious, nebylo zcela jasné, komu onen výkřik patřil.
Černovlasý se narovnal. „Ustup, maličká!" přikázal klidně.
Poslechla okamžitě. Bezmyšlenkovitě se mu odvalila z cesty a schoulila se u zdi mezi dvěma květináči. V příští vteřině prosvištěl chodbou vržený meč.
Sidious reagoval překvapivě rychle. Ohromným skokem do strany unikl vířící čepeli a do kotoulu přistál téměř u turbozdviže. Černovousý prolétl do zatáčky, v běhu si přetahuje meč nazpátek a znovu jej hodil.
Sidious praštil pěstí do ovládacího panelu výtahu a zakryl si tvář před kaskádami jisker, jež vytryskly, když se světlené ostří střetlo s ocelobetonovými dveřmi.
Jeho protivník zaklel a přiskočil k výtahu. Pozdě již roztáhl dveře, zřel jen kdesi v hlubině mizící kabinu.
Schoval zbraň a rozvážným krokem se vracel.
Kermina se neodvažovala pohnout. Tiskla hlavu mezi koleny a vzlykala.
Poklekl u ní a pohladil ji po šedavých vlasech.
„Tiše, maličká. Tuším, že vím, co s tebou chtěl udělat a nedovolím mu to," řekl konejšivě. „Teď máme dvě možnosti. Buď tu sedět a plakat, nebo odsud vypadnout. Jak znám Rhowana, ještě se znatelně ozve. Tak co? Chceš jít se mnou?"
Upřela na něj své uslzelé oči. Jeho tvář byla ušlechtilá a v jeho pohledu nebylo zloby, výhrůžky ani nenávisti. Jen soucit a pochopení, které jí hřálo v duši jako malý plamínek ohně naděje v ledové vánici zděšení.
Přikývla a popotáhla.
„Dobře," usmál se a jemně ji vzal do náruče.
Celou budovou proběhl záchvěv.
„Musíme si pospíšit," řekl a dal se do běhu.