G'aaro Isgih uchopil příruční svítilnu a zkontroloval vázání svého postroje. Přezky seděly, žádné překroucené pásy v oblasti hrudníku, či tepen. Všechno bylo v pořádku, nebylo se čeho obávat. Ne však docela. Na archeologické práci bylo vždy něco nebezpečného. Nikdo nikdy nemohl tušit, jaké pasti nebo obranné mechanismy mohly starověké kultury zanechat na ochranu svých svatých míst. Nikdo nemohl tušit, jak je bez nejmodernějších technik odhalit a zlikvidovat. Vykrádání hrobů v sobě mělo mnoho rizika, neboť právě takovým osobám byly podobné technologie nedostupné.
G'aaro věděl, že půjde o něco velkého, jakmile prvně to místo zahlédl. Okrouhlý kamenný vstup s podivnými varovnými nápisy a znaky vždy sliboval velký výdělek. A tohle bylo opravdu zajímavé. Když se svým dlouholetým přítelem a spolupracovníkem, Zomarem Othunou, odvalili velký kamenný kvádr, nesoucí reliéf lebky, naskytl se jim podivný pohled. Onen portál, o němž se domnívali, že nejspíše povede do nějaké z bohatých svatyň starých Iroďanů, kteří tuto planetu před dlouhými věky opustili a založili komunitu v sousední soustavě, mnohem chudší na nerostné bohatství, nevedl do žádné z jejich bohatě zdobených svatyň, kterých jinak nábožensky fanatičtí Iroďané postavili bezpočet.
Z nepochopitelného důvodu opustili Iroďané Werronad, jak planetu později nazvali, který byl ložiskově téměř nevyčerpatelný. Iroďanská vláda uváděla jako důvod nedostatek jistého minerálu, na němž byla postavena celá jejich technologie, a který se skutečně na Werronadu vyskytoval pouze v minimálním měřítku. Protiřečil tomu ale fakt, že zdejší měsíc, mající po západu slunce a východu vzdálené neutronové hvězdy namodralou barvu, tento sklovitý nerost obsahoval, či přesněji byl z něj složen. K tomu se již Iroďanské úřady nevyjadřovaly. Jejich výpověď bylo přitažená za vlasy i díky skutečnosti, že tu při svém odchodu zanechali naprosto všechno. Své domovy, města, loděnice, technologie. Všechno tu zůstalo, ale Iroďané bez výjimky odešli. Nebo emigrovali? Jejich odchod byl prý naprosto spontánní a nikdo jej nepředpokládal. Starousedlíci a prostí občané Iroďanského impéria však měli své názory. Povídalo se cosi o převelikém zlu a stínu, které tam sídlilo a po letech vystoupilo na povrch. Několik odvážlivců, kterým se podobné zkazky donesly, podnikalo výpravy na tehdy již opuštěný povrch planety. Nikdo se nevrátil.
Galaktická republika vyslala na Werronad elitní skupinu ozbrojenců, aby se pokusili nalézt ztracené dobrodruhy. Výsadek přistál bez obtíží a pročesal oblast, v níž se podle rádiových a jiných přenosů zmizelí naposledy ozvali – bez úspěchu. Nic a nikdo nebyl spatřen, až nakonec návštěvy planety ustaly a Senát prohlásil tuto situaci za uzavřenou. Právě dlouhá nepřítomnost jakýchkoliv úřadů a ozbrojených skupin dala vykradačům šanci.
Pod tím kamenem zela hluboká propast do nedozírné černé hlubiny. Zkoušeli pátrat dál; v ní. A skutečně, našli cosi, co je zaujalo. Chodbu, vedoucí do neznáma. Bez jakéhokoliv přístupu byl ve skalní stěně vytesán průchod o výšce sedmi stop a třech šíře… Zomar G'aarovi volal ohledně včerejšího nálezu, který osamoceně tam dole v útrobách země prozkoumával, přes G'aarovu značnou skepsi, od předešlého večera. G'aaro upřímně nevěřil, že by to mohlo být něco zajímavého. Další kamenná deska, popsaná nerozluštitelnými znaky.
G'aaro se zhluboka nadechl a odskočil od kraje propasti. Uvolnil jedno z jistících lan a rychlým letem se blížil k jeskyni. Těsně před její úrovní opět lano přitáhl a kladka se zarazila. Rozhoupal se nad nicotou a nacvičeným manévrem přistál na malé římse. Odpoutal se od jistícího postroje a zahákl jej za skalní výstupek. Zapnul svítilnu a světelný kužel rozrazil tmu. Osobně z tohoto místa neměl dobrý pocit. Všechno tu bylo chladné, neživé a tísnivé. Jakoby z těch nekonečných hlubin a temnot vyzařoval strach. G'aaro nevěděl nic o legendách Iroďanského lidu. Byl to vcelku pověrčivý člověk a kdyby věděl, nikdo, dokonce ani vidina tučného úlovku, by jej nedonutili sestoupat dolů. Chodba se nacházela zhruba tři sta metrů pod vrcholem propasti, ale ani odsud nebyl jakýkoliv světlomet schopen ozářit dno. Jen ta nekončící temnota a prázdno.
G'aaro se otřásl. Tížily jej sny. Noční můry, přepadající ho od chvilky, kdy poprvé stanul u portálu. V těch snech procházel dlouhou chodbou, podobnou této. Stejně chladnou a vlhkou. Na jejím konci nalezl zařízení a při manipulaci s ním se jedna ze stěn otevřela a odhalila vstup do velkého sálu, jehož zdi jakoby nebyly. Když se k nim pokusil přiblížit, vzdalovaly se. Když chtěl odejít zpět chodbou, dělo se totéž. Mohl jen sedět uprostřed sálu a třeštit oči do tmy, která jakoby se pomaloučku, krok za krokem, přikrádala blíž. Stále blíž, k jeho rychle tlukoucímu srdci, aby jej pak obemkla ve svém mrazivém obětí…
Chodba se náhle zužovala. Naprosto nečekaně se úžila a strop klesal. G'aaro by přísahal, že když tu předevčírem poprvé šel, tohle snížení tu nebylo. Tiše zanadával; podlaha byla vlhká a jeho kalhoty čisté. Klesl na kolena a dál se plazil. Světelný kužel stále nedopadal na konec chodby, jen do toho mrazivého černa. Na chvilku ztratil ostražitost a opřel se místo o skálu do malé kalužky. Okamžitě mu podjela ruka a G'aaro se s výkřikem natáhl jak široký, tak dlouhý. Něco třísklo a byla tma.
Zvedl se na lokty, hlava mu od nárazu třeštila. Uchopil ji do dlaní a bolestně zasténal. Prohlédl skrz prsty a téměř vykřikl znovu. Neviděl nic. Chvíli uvažoval, zda-li oslepl, ale pak si vzpomněl na třeskot a proklel všechny bohy. Kéž by býval přechodně oslepl. Zašátral kolem sebe rukama a řízl se o skleněný střep. Nahmatal umělohmotný trup a zvedl svítilnu z podlahy. Tedy to, co z ní zbylo. Při tom škobrtnutí ji upustil přímo na kámen.
Zahodil trosku kamsi do chodby a poslouchal, jak rachotí. Pak jej obstoupilo ticho. Děsivé, tíživé ticho, v němž se mu chtělo řvát, jen aby existoval zvuk. A pak to uslyšel. Šepot. Tichý šepot desítek hlasů, ale stejně dobře to mohla být ozvěna. V jeho trýzněné mysli vysvitla jiskérka naděje. Kde je šepot, tam je Zomar!
Začal se plazit. Drásal si ruce o skálu, jak před sebou prohmatával cestu. Rozedral si kůži na kolenou a dlaních do krve, ale nepolevil. Co věděl, chodba byla rovná a nikde nezahýbala, díky bohu. Tvář mu zaplavoval ledový pot, strach se mu převaloval v útrobách jako obludný had. Zavřel oči, aby tu tmu neviděl a plazil se dál instinktivně. Drkotal zuby. Už to nemůže být daleko, utěšoval se. Ještě krok, ještě jeden krok… doháněl se k pohybu. Ruce se mu chvěly.
„Co děláš?" rozrazil ticho ostrý hlas a G'aaro s trhnutím otevřel pevně zavřené oči. Oslnilo jej prudké světlo svítilny, jež ho donutilo je znovu zavřít. Dokázal to! Prošel tmou!
„Rozmlátil jsem baterku," řekl věcně.
„Skvěle," kníratý muž se trpce pousmál. „To byla jediná další. Ještěže tu mám zdroj." Zomar se odvrátil a konečně z G'aaroa sejmul oslnivý proud.
„Pojď za mnou," vyzval rozechvělého přítele a rychlým krokem mizel ve tmě. G'aaro ho překotně následoval.
„Co je tak důležitého, že mě kvůli tomu voláš uprostřed noci?" nadhodil, aby řeč nestála.
„Uvidíš."
Došli na konec a světlo dopadlo na kamennou tabuli, pokrytou nečitelnými znaky, jíž si G'aaro pamatoval. Vypadala skoro jako náhrobek a za něj by ji i pokládali nebýt toho, že v případě hrobu by musely být v okolních stěnách patrné stopy po tesání. Avšak tato chodba se zdála být zcela přírodní záležitostí.
„Sleduj," řekl Zomar a zhasl svítilnu. K G'aaroově naprostému zděšení zhasl svítilnu. G'aaro se po prožité zkušenosti děsil tmy. Světlo však nezmizelo. Linulo se přímo z tabule. G'aaro vytřeštil oči. Znovu ten divný pocit. Ten šepot, který ho vedl a o němž si myslel, že je Zomarův. Bezpečně však nebyl. Zomar měl rty stisknuty a oči rozšířené úžasem. Ten šepot vycházel přímo z tabule. G'aaro s největší obtíží potlačil výkřik.
„Nádhera, co?" dolehlo mu k sluchu.
„C-c-c-co t-t-t-to je?" G'aaro se ani nesnažil nějak zakrýt drkotání zubů. Zdálo se ale, že Zomar si toho nevšímá, drkotání, ani toho šepotu. Nebo je neslyší.
„Fosforizuje. Ten nápis fosforizuje, i přes všechna zkoumání. Není na něm ani špetka fosforu, ale on se přesto tváří, jakoby jím byl pokryt. Fascinující, že?"
„J-j-j-jasně."
„Je to neuvěřitelné. Musí to být nějaký zcela nový prvek." Zomar se náhle zarazil. Nápis pohasl a místo něj se začala osvětlovat jednotlivá slova. „Proboha."
G'aaro stiskl rty a zatnul zuby. „Umíš to přeložit?" sám se divil, že se mu již netřese hlas.
Zomar na něj ironicky pohlédl. „Ne, studuji to dva dny a neumím to přeložit. Je to jakýsi starý dialekt Iroďanů. Staré nářečí, staré písmo. Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišel. Srovnával jsem to se všemi možnými písmy, až mi z toho vyšlo toto: Vy, cizinci, jenž v neznalosti přicházíte na toto prokleté místo, střezte se. Střezte se vypustit prastaré zlo, které dlí v této kobce, spoutané na věky okovem času. Kdokoliv, kdo neuposlechne tohoto varování, bude stižen stejným prokletím, jako mrtví. Bude se potácet na hranici mezi bytím a nebytím, dokud nedohoří hvězdy.
„Skvělý," Zomar vzal do ruky úzkou kovovou tyčku. „Další zkurvená pověra. To vám tak budu žrát. Když je to takhle dobře ukrytý, musí to bejt sakra cenný."
„He-he-he-he-le," zakoktal se G'aaro, když viděl, že Zomar uchopil laserový skalpel.
„Ano?"
„Možná by jsme to neměli otvírat. Na starejch proroctvích občas něco je a to pak nevíš, co ti tu hlavu uhryzlo…"
„Jsi pověrčivej posera, nic víc." Stiskl malé tlačítko a na vlas tenký proužek rudého světla spočinul na kamenné desce. G'aaro pevně stiskl rty a zatnul zuby. Zavřel oči a zadržel dech. Tušil z toho příšerný průse, ale jeho kumpán se rozhodl a to bylo určující. V oblasti výdělku měl vždy hlavní slovo on a doposud se to vyplácelo oběma. G'aaro tušil, že ono příslovečné ‚doposud' brzy skončí.
Regulátorem vyladil sílu paprsku a dodal energii. Impuls rudého světla jasněji prosvětlil tmu a zařízl se do skály. Zomar táhl a lehce narušil jedno z písmen. Celá litanie náhle doslova explodovala v oslnivý záblesk a oba lovci pokladů se zaječením odlétli přes metr vzad. Světlo pohaslo a odhalilo syčící shluk roztaveného kovu a obvodů, který dříve byl skalpelem.
„Neuvěřitelný." Zomar zvedl ze země již vychladnuvší kus kovu a s neskrývaným údivem jej prohlížel. „Obranej mechanismus! To potvrzuje mý domněnky."
„Máš další řezák na zničení?" ptal se G'aaro s nadějí v hlase, vzápětí však zbledl. Tesaný nápis se změnil. Přesněji; už to nebyl nápis. Na jeho místě se nyní skvěla, ověnčena modrobílým světlem, prohlubeň tvaru lidské ruky s roztaženými prsty. Pod ním byly tři znaky.
„Pamatuj na smrt," překládal Zomar na okraj a natahoval ruku. V ten moment jakoby G'aarovi někdo strhl z mysli roušku a on dospěl k poznání. Skočil po příteli, ale žel bůh, nebyl dost rychlý.
„Néééé!"
Zomarova ruka spočinula v prohlubni a ta vzplála přízračným, bílým svitem. Zář se náhle uvolnila z reliéfu, jakoby ožila vlastním životem, a začala se stáčet kolem přitisknuté ruky, jako nějaký had. Obtáčela se kolem paže, proudila nahoru k rameni, aby pak, ke G'aaroově neskutečnému děsu, v jediném pohybu vnikla Zomarovi do úst. Jeho tělo obklopila praskající bílá aura a zvedla jej do vzduchu. Zomar se vznášel asi půl stopy nad podlahou. Slyšel sám sebe, jak řve, ale neuvědomoval si proč. Jeho tělem procházel pocit neskutečného blaha a spokojenosti. Hřejivý vjem se mu rozléval ve všech cévách a svalech a zaplašoval chlad tohoto podzemního místa. Všechno bylo tak příjemné, tak rozkvetlé, živé, že Zomara ani nenapadlo hledat v tom klam.
Pak náhle záblesk a jeho tělo spadlo na zem. Ležel dlouho bez hnutí, pochopiv, že byl podveden a oklamán. To světlo mu nedalo sílu, naopak, pod rouškou spokojenosti a blahobytu ji vysálo. Pomalu, s nejvyšším úsilím, se zvedl na lokty a pak na kolena. Uslyšel něčí dech. Jeho nebyl. Uchopily ho silné ruce a opřely o stěnu. Do tváře ho uhodil dobře mířený políček.
„Vnímáš? Jsi v pořádku?"
„Snad. Je mi slabo."
„Můžeš stát?"
„Ne. Podepři mě, prosím. Co se stalo?"
„Spadl jsi. A rozflákal i druhou svítilnu."
„Jakto, že vidím?"
„Za deskou je průchod. Jde z něj mdlá zář. Byla to blbost. Největší hovadina, jakou jsme kdy udělali. Neměli jsme do toho strkat rypák. A tys tomu dal korunu."
„G'aaro?"
„Jo?"
„Netřese se ti hlas a působíš klidně…"
„A?"
„I když jsme právě otevřeli prokletou hrobku."
„Ach tak. Nevím, co to je. Něco jakoby vysávalo všechny emoce a pocity. Jako kanál, jdoucí do té chodby. Začalo to, jakmile se otevřela. Co tvoje ruka?"
„Ruka? Jaká ruka?" nechápal Zomar, náhle však jeho pohled spočinul na zčernalém cosi, co mu volně viselo podél těla. Stěží potlačil výkřik.
„Nebolí mě…" shledal.
„Pojď."
„Kam?"
„Cože?"
„Kam pojď? Říkáš mi, abych někam šel, nemusíš šeptat."
„Já ale nic neřekl."
„Ty, který rušíš stíny, pojď. Není úniku, není záchrany. Otevřel jsi dveře do temnot, nes následky."
Zomar se zvedl ze země a napřímil se. G'aaro mimoděk ustoupil. Zomar mu rukou pokynul, aby jej následoval, a vstoupil do průchodu.
Chodba nebyla dlouhá, ale zdála se. Jakmile do ní vkročili, světlo pohaslo a ledový vítr jim zvlnil vlasy. Zomar šel první, G'aaro klopýtal za ním.
Vešli do rozlehlého sálu, uprostřed stál podivný monument. Připomínal holografický promítač, ale působil mnohem stařeji, cizeji. Na podlaze byla mozaika kdysi zvláštního vzoru – byla rozbitá . Zomar učinil první krok dovnitř a temný šepot zaplnil vzduch. Náhle zařval a padl na kolena. Křečovitě svíral mrtvou ruku, obličej zkroucený děsivou agónií. Pocity se vrátily v plné míře.
G'aaroovu mysl zaplnil strach. Tiskl mu útroby a nutil ho začít zběsile pobíhat sem a tam. A ještě jiný pocit se tlačil tam vzadu, v koutku jeho zmučeného mozku. Nutkání. Na spodku monumentu byla stejná ruka, jako na desce. Šepot zesílil. G'aaro se připotácel k promítači a hnán strachem stiskl prohlubeň. Nevyšlehlo světlo, ani mu ruka neuvízla. Jen vršek přístroje zazářil a spustil projekci. Šlo o psaný text.
Zomar ležel v bezvědomí na podlaze, přístroj vrhal na okolní zdi stíny, G'aaro civěl na znaky, neschopen odtrhnout pohled. V okolním šepotu vyvstal jeden zvučný hlas a G'aaro si uvědomil, že patří Zomarovi.
„…A oni porušili hranici. Chtěli vstoupit do zakázaného světa. Chtěli se, ve své malichernosti, pýše, velikosti a zpupnosti, dotknouti tváře Boží. Seznat veškerou pravdu a stát se též bohy. Stihl je za to trest žití ve smrti, který mohl sejmout jen někdo stejně lehkovážný a šílený, jako oni. Někdo, kdo by se za ně obětoval a vyměnil si s nimi místo v prázdnotě." Dočetl a přístroj pohasl. G'aaroa ovanul přízračný chlad, až se zježily vlasy. Jeden ze stínů se odpoutal od zdi a plul vzduchem, jako mlha. G'aaro nedokázal udržet zuby stisknuté. Tělo mu zaplavil studený pot. Ta bytost, ten stín, měl šesti-coulové spáry. Pohyboval se zcela tiše a s ním šla temnota a smrt. Sehnul se nad Zomarem a zvedl jej z podlahy. Jeho tělo nyní bylo bílé, průsvitné a Zomar sám byl při vědomí.
G'aaro zmateně zíral. Zomar se bránil sevření stínu, ale přitom stále ležel na podlaze v bezvědomí. Náhle to G'aaroovi došlo a jeho mysl pohltila bezmezná hrůza, bylo toho již příliš. S nelidským křikem se zvedl a naprosto panicky utíkal k východu, v očích slepý děs.
Démon ze stínu Zomarově duši, která se doposud snažila uvolnit spár, svírající jí hrdlo, jediným plynulým máchnutím urval hlavu a zahodil ji do tmy. Ve stejný moment spadla hlava k tělu na podlaze.
G'aaro se hnal temnou chodbou a nedíval se napravo ani nalevo. Do uší mu bušil ten šepot. Zastavil se a přiklopil oba boltce rukama. Křičel, aby ten šepot přehlušil, ale nedařilo se. Stále tam zněl a doháněl ho na pokraj šílenství. Znovu se dal do běhu, nespouštěje ruce. To, že zvolil špatný směr, poznal záhy. Druhý stín na něj skočil hned u ústí sálu…