Závěť

Autor: Sammael

Jmenuji se Alich Telquar, je mi sedmasedmdesát let a jsem plukovníkem Imperiální armády t.č. ve výslužbě. Sloužil jsem mnoho let na tolika světech, že je už ani nedokážu spočítat, viděl jsem vzestup Impéria i jeho pád a opětovný vzestup. Prošel jsem bitvami na zemi i ve vesmíru a ze všech druhů ve zbrani, které jsem kdysi nazýval svými přáteli, jsem zůstal naživu už jenom já. Zažil jsem toho tolik, že kdybych to měl sepsat do memoárů, vydalo by to na několik svazků. Jenže já memoáry nikdy psát neuměl, a tak se o to nebudu pokoušet ani teď. Jednu vzpomínku ale zapsat musím, dříve než odejdu na věčnost, neboť nesnesu pomyšlení na to, že by se propadla do zapomnění spolu se mnou. Je to příběh jedné dívky, nevinné a krásné jako samo nebe, a jednoho bláhového mládence, který jejímu kouzlu beznadějně podlehl, a odehrál se téměř přesně na den před půl stoletím...


Byl jsem tenkrát přidělen k posádce pěchoty na Kelvoru jako mladší poručík a byla to moje první služba po vyřazení z akademie. Kelvor byl považován za klidovou zónu – nevýznamný svět v Expanzních Regionech, s nevelikou a většinově lidskou populací okořeněnou mixem dalších druhů a s mírným a příjemným klimatem, díky kterému působili její obyvatelé mírumilovným a poněkud ospalým dojmem. Konflikty jako by se tomu světu vyhýbaly obloukem, klonové války byly dávnou minulostí a občanská válka jen mlhavou a vzdálenou budoucností. Zkrátka ideální místo pro čerstvého poručíka, aby se takříkajíc „trochu otrkal“.
Líbilo se mi tam. Líbila se mi blankytně modrá denní obloha a hvězdami posetá obloha noční, přeťatá zářivým pruhem mléčné dráhy a s červenomodrým měsícem; líbily se mi pláně zarostlé vysokou zlatou trávou vlnící se ve větru, které obklopovaly základnu ze všech stran; líbilo se mi město plné kamenných budov a kypící životem, kam jsme občas vycházeli, když jsme dostali volno. A i když jsem se tam někdy trochu nudil, stačil mi jediný pohled na ty planiny táhnoucí se do nedohledna a moje touha zůstat tu navždy dostala nový impuls. Jestli někde v tomhle galaktickém slzavém údolí existoval nějaký ráj, pak Kelvor k němu měl asi nejblíže.
Změna byla velmi dramatická a přišla nečekaně. Ten den jsem byl se svým nejlepším kamarádem Feerym (tehdy byl stejně jako já poručík) ve městě mrhat časem, když jsem uviděl... dívku, pro nedostatek lepšího výrazu, neboť její krása byla téměř nadpozemská. Její bledě zelené vlasy jako by zářily nějakým vnitřním světlem, pleť měla zlatou jako pláně Kelvoru zalité poledním sluncem, a přece jako by na tuto planetu nepatřila. Musela to být cizinka, protože se ostatním Kelvořanům tolik nepodobala.
Nevím, jak dlouho jsem na ni civěl. Byl jsem jako očarovaný, a soudě podle zaraženého ticha vedle mě byl na tom Feery podobně. Pak nás uviděla. Zvědavě naklonila hlavu na stranu, několik vteřin si nás prohlížela a pak vyrazila přímo k nám – ne, přímo ke mně. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako bych se proměnil v solný sloup. Když došla až k nám, nejprve spiklenecky mrkla na Feeryho a pak se mi zadívala přímo do očí. „Já jsem Eralwynn,“ představila se melodickým hlasem. „Jak se jmenujete vy?“
„Alich,“ odpověděl jsem. „Poručík Alich Telquar. Jsem z imperiální posádky.“
Usmála se. „Myslela jsem si to.“
Připadal jsem si jako blbec. Samozřejmě že musím být z imperiální posádky, když mám na sobě vycházkovou uniformu a navíc vedle mě stojí další tele úplně v tom samém! Mé rozpaky ji zřejmě pobavily, protože se usmála ještě víc a v očích černých jako noční nebe jí zajiskřilo.
Nevím, jestli to bylo těma očima, nebo tím úsměvem, nebo její exotickou vůní, ze které se mi trochu motala hlava; najednou jsem silně zatoužil ji mít, popadl mě ten druh živočišného chtíče, který nás zbavuje vší civilizovanosti, a já se musel ze všech sil ovládat, abych se jí hned na místě nechopil. Musela si té náhlé změny v mých myšlenkách všimnout, neboť její úsměv se vytratil, přesto se do mě dál vpíjela pohledem svých černých očí, jako by mi tím vysávala duši z těla. Myslím, že jsem v tu chvíli snad zapomněl i dýchat.
Pak někdo zavolal její jméno a kouzlo, které mě doteď paralyzovalo, jako by ze mě rázem spadlo. Trhnul jsem sebou a ohlédl se po tom hlase, a o kousek dál jsem uviděl stát mladíka, který byl zřejmě stejného druhu a vypadal jen o něco málo starší než ona. Zavolal na ni znovu, ale přitom se díval na mě, a při pohledu na výraz v jeho tváři mi přeběhl mráz po zádech. Předpokládal jsem, že bude reagovat rozhněvaně, ale rozhodně jsem nečekal, že uvidím takovou... bolest, sklíčenost... hrůzu. Neuměl jsem si to vysvětlit.
Eralwynn se na to zavolání otočila také a po krátkém váhání se k mladíkovi po špičkách rozeběhla. Ještě naposledy se po mně ohlédla se slovy „Uvidíme se!“, připojila se ke svému druhovi a zakrátko mi oba zmizeli z dohledu.
Feery vedle mě prudce vydechl. „No páni,“ hvízdl. „Taková pěkná kůstka, tý bych nedokázal říct ne. Máš zatracenou kliku, brácho.“
Podíval jsem se na něj. Vesele se na mě zubil, ale v jeho pohledu bylo patrné, že by mě ze všeho nejraději zavraždil, rozčtvrtil a zbytky spálil a popel naházel do řeky. „Nežárli,“ poradil jsem mu. „Nebo to můžeš zkusit s jejím přítelem. Taky nevypadal k zahození, nemyslíš?“
Feery nasadil kyselý výraz. „Ty seš ale vůl,“ prohlásil, a aby svým slovům dodal na váze, vší silou do mě strčil, až jsem se zapotácel. Pak jsme pokračovali dál a dobírali jsme si jeden druhého a já se snažil předstírat, že se vlastně vůbec nic nestalo a že to bude zase dobré.
* * *
Ale nebylo to dobré. Nemohl jsem na ni přestat myslet. Kdykoli jsem zavřel oči, vyvstala mi před nimi její božsky krásná tvář a zářivé vlasy; stále se mi vracela vzpomínka na její melodický hlas. Touha po ní mě mučila dnem i nocí a já byl odhodlán udělat cokoli, jen abych ji mohl znovu spatřit. Kdykoli to šlo, vraceli jsme se s Feerym do města a ptali jsme se po ní, ale bezvýsledně – místní lidé o ní nic nevěděli (nebo nám to nechtěli říct) a na ulici jsme ji už nepotkali.
Mé usilovné pátrání však nezůstalo utajeno a zanedlouho se o něm dozvěděli i mí velitelé. Tak se stalo, že si mě k sobě jednoho dne předvolal kapitán Heimdren, který byl na posádce můj přímý nadřízený. „Doslechl jsem se, že jste se ve městě ptal po jednom děvčeti,“ řekl, sotva za mnou jeho pobočník zavřel dveře. „Je to pravda?“
Přikývl jsem. „Je, pane.“
„Tak mi ji popište.“
Jeho požadavek mě udivil, ale udělal jsem, jak mi řekl. Pozorně mě vyslechl, a když jsem skončil, upřel na mě svůj pronikavý pohled. „A to jste se ani nepozastavil nad tím, že není člověk?“
Měl jsem chuť mu odseknout, jaká je podle něj definice člověka, ale ovládl jsem se. „Zákony mezidruhové svazky nezakazují, pane,“ odpověděl jsem vzdorovitě.
Křivě se pousmál. „Zákony vysloveně nezakazují spoustu věcí, ale to ještě neznamená, že si můžete všechno dělat, jak se vám zachce. Víte vůbec, co je ta dívka zač?“
Až teď jsem si udiveně uvědomil, že to vlastně nevím. „To jsem si mohl myslet,“ poznamenal kapitán Heimdren znechuceně. „Podle toho, jak jste mi ji popsal, je to s největší pravděpodobností Ghostling. O těch už doufám něco víte?“
Nevěděl jsem. „To snad není pravda!“ kapitán vztekle praštil do stolu. „Můžete mi říct, co jste na akademii v kurzech o mezidruhové komunikaci dělal, že nevíte ani tohle?“ Sklopil jsem hlavu; nemělo smysl pokoušet se hájit tím, že kurzy o ostatních inteligentních druzích byly na akademii tradičně odfláknuté, a tak jsem raději mlčel. „Ghostlingové,“ jal se kapitán Heimdren vysvětlovat, „jsou humanoidní rasa pocházející z planety Datar, ale rozšířili se i na další světy, kde hledali útočiště před otrokáři, pro které jsou díky svým unikátním vlastnostem vyhledávané zboží.“ Teď už jsem alespoň chápal, jak se Eralwynn a její rodina mohli ocitnout na Kelvoru: zatímco imperiální úřady mívaly k potírání otroctví někdy dost vlažný přístup, místnímu guvernérovi byli otrokáři trnem v oku a běda tomu z nich, který by se odvážil ukázat na planetě.
„Nejpozoruhodnější z těch vlastností je,“ pokračoval kapitán ve výkladu, „i záhadná fyzická přitažlivost, kterou projevují vůči nám lidem a která je – jak jste si ostatně všiml – vzájemná. Ghostlingové jsou námi přímo fascinováni a jejich touha po intimním fyzickém kontaktu s lidmi nezná mezí. Má to ale jeden veliký háček – každý takový intimní kontakt s člověkem je pro Ghostlinga fatální.“
Zadíval se mi přímo do očí. „Řečeno bez obalu, když se s ní vyspíte, ona zemře.“
Byl jsem v šoku. Nejprve jsem byl přesvědčen, že něco takového nemůže být pravda, ale jediný pohled na kapitánův vážný výraz mou jistotu pořádně nahlodal. Bylo mi hanba nad tím, jak chtivě jsem na ni tenkrát pomyslel, aniž bych věděl, jak strašně jsem jí tím mohl ublížit. Cítil jsem se provinile.
Něco z mého duševního rozpoložení se zřejmě promítlo i navenek, protože kapitánův přísný výraz přece jen trochu roztál. „Myslím, že bude pro vás oba nejlepší, když se po dobu několika následujících týdnů budete ve svém volném čase zdržovat výhradně zde na posádce,“ uzavřel, a tím byl náš pohovor u konce.
* * *
A tak, jak mi kapitán Heimdren nakázal, jsem v příštích dnech celý čas zůstával na posádce, odhodlán vytěsnit Eralwynn a veškeré myšlenky na ni z hlavy. Snažil jsem se neustále se něčím zaměstnávat, své povinnosti jsem plnil nad požadovaný rámec a sklízel za to chválu od svých nadřízených. Kdykoli jsem měl volno, cvičil jsem do úmoru, divže jsem se nezhroutil vyčerpáním.
A to všechno úplně zbytečně. Nepřestal jsem po ní toužit, i když jsem se za to hnusil sám sobě. Trpěl jsem jako zvíře, a to jediné, co mi pomáhalo tohle všechno překonávat, byla zoufalá naděje, přesvědčení, že každý den podstoupeného utrpení znamená další den života pro ni. Po čase se začínalo zdát, že to zabírá.
Na konci čtvrtého týdne za mnou přišel Feery. Stejně jako já byl odsouzen k nucenému pobytu na posádce, neboť ho kapitán Heimdren automaticky považoval za „kontaminovaného“ pozorností té křehké formy života spolu se mnou. Feery byl na mě za to nejdřív naštvaný, když se ale dozvěděl, že ona dívka je Ghostling, velmi zvážněl. Ze solidarity se mnou trávil veškerý volný čas, aby se pokusil ulehčit mému údělu, a já jsem jeho společnost alespoň zpočátku vítal.
Teď mi Feery předával rozlepenou flimsiplastovou obálku. „Otevři to,“ vybídl mě.
Na obálce bylo Feeryho jméno, když jsem ale vytáhl její obsah, s údivem jsem zjistil, že je to jen další obálka, adresovaná mně. Roztrhl jsem ji a vylovil z ní malý lístek tyrkysové barvy, na kterém stálo jen:

Musíme se vidět. Přijď za mnou kteroukoli neděli večer do domu na severním rohu hlavního náměstí. Ten dům poznáš; vyzvednu tě před vchodem.
E.

Málem se mi udělalo zle. „Co tam je?“ zeptal se Feery. Podal jsem mu ten dopis. Přečetl ho, a jeho výraz potemněl. „Víš, nejdřív jsem ti ten dopis vůbec nechtěl dávat,“ řekl, když mi ho předával zpátky. „Vlastně jsem měl chuť jít s tím hned za Heimdrenem, aby tě nechal rovnou zavřít a zabránil tak pořádnému maléru.“ Povzdechl si. „Ale neudělal jsem to. Jsi můj přítel, a tak ti dlužím upřímnost. A taky jednu radu.
Slyšel jsem kdysi o jednom veliteli,“ vyprávěl, „který se právě s jednou takovou Ghostlingkou zapletl. A protože to byl tvrdohlavý osel a nedbal na žádná varování, dotáhl svůj románek s ní až do konce. Ona to samozřejmě nepřežila, a ten velitel se z toho psychicky úplně rozložil a o tři měsíce později spáchal sebevraždu.“
Naklonil se ke mně blíž a naléhavě ke mně promluvil. „Nechci, aby se něco takového stalo tobě, a už vůbec nechci, aby se něco takového stalo jí. Nikdy předtím jsem žádného Ghostlinga neviděl, ale kdybych věděl, že ona mezi ně patří, asi bych tě tenkrát na místě praštil do hlavy a odtáhl tě pryč, sotva se na nás poprvé podívala. Ale na to už je teď pozdě. A tak tě aspoň prosím, abys za ní nechodil a ušetřil tak ji i sebe, ale bojím se, že mě stejně neposlechneš.“
Na to jsem mu neměl co říct. Sbalil jsem dopis a odešel jsem.
* * *
Ten jediný dopis zmařil veškeré mé úsilí na Eralwynn zapomenout. Byl jsem jí úplně posedlý, a ta posedlost byla pro mě jako past, ze které jsem se nemohl vymanit. Ve službě jsem sice dál podával nadstandardní výkony, ale ze zcela odlišného důvodu: mým cílem teď bylo přesvědčit kapitána Heimdrena, že už jsem se své touhy zbavil a že mě může zase pustit ven. Vědomě jsem ho oklamal a navrch jsem ještě zneužil Feeryho důvěry, a ze všeho, co se tehdy stalo, nejvíc lituji právě tohoto.
Má lest ale vyšla. Čtrnáct dní poté, co jsem od Eralwynn obdržel ten vzkaz, kapitán Heimdren usoudil, že už jsem mimo nebezpečí, a opět mi povolil vycházky. Dvakrát jsem zašel do města jen tak, z toho jednou v neděli večer, abych ukolébal Feeryho ostražitost, a čekal na svou chvíli.
V ten osudový den jsem vše nachystal tak, aby mě večer nikdo nepostrádal, a krátce před setměním jsem se tiše vytratil z posádky. Procházel jsem městem, které tonulo v záři zapadajícího slunce, a na obloze se pozvolna rozjasňoval hvězdný pruh galaktického ramene. V duchu jsem se zapřísahal, že se Eralwynn ani nedotknu, že s ní jenom promluvím a poté odejdu. Ach, jak jsem byl pošetilý!
Když jsem dorazil na hlavní náměstí, byla už skoro tma a v ulicích jedno po druhém naskakovala pouliční světla. Zamířil jsem k severnímu rohu a hledal jsem dům, o kterém psala Eralwynn ve svém vzkazu. A pak jsem to uviděl – dům o dvou podlažích, a v horním okně seděla na parapetu ona a vyhlížela ven na náměstí. Neomylně jsem ji poznal podle těch vlasů, které se zelenkavě třpytily ve světle luceren.
Fascinován jsem šel blíž, táhlo mě to k tomu domu jako nějaký magnet. Zbytek mé soudnosti na mě kdesi v koutku křičel, ať se otočím a zmizím, dokud ještě můžu; pak jsem ale vystoupil do světla lucerny, Eralwynn mě spatřila a naše pohledy se setkaly, a na všechno bylo pozdě.
Zmizela z okna, a po chvíli se dole otevřely dveře. Šel jsem dovnitř. Když jsem překročil práh, Eralwynn dveře zavřela a vzala mě za ruku. „Jsem ráda, žes přišel,“ řekla. Pak mě odvedla do pokoje, kde mi nabídla silně kořeněný čaj, který jsem si na Kelvoru oblíbil. Na můj podiv, jak to že v domě nikdo další není, odpověděla jen, že patří jejich dobrým známým, kteří v tento den nejsou nikdy doma, a tak ho může klidně v jejich nepřítomnosti využívat.
Nevím, jak dlouho jsme spolu seděli a povídali si, ale připadalo mi to jako celé hodiny. Vyprávěla mi o sobě a o své rodině (dozvěděl jsem se, že ten mladík, kterého jsme s ní tenkrát viděli, byl její bratr), a já se jí zase svěřoval, proč jsem se dal k armádě a jaké mám plány do budoucna, a postupně jsem cítil, jak se veškeré mé pracně vybudované odhodlání drolí jako hrad z písku, který nemilosrdně odplavuje obnovený příliv mé touhy. A přesto, že jsem si to uvědomoval, že jsem věděl, jak to skončí, nedokázal jsem se přimět k tomu, abych vstal a odešel.
A ona mě ani nehodlala pustit. Přitiskla se ke mně a pohladila mě po tváři, a já po ní najednou zatoužil tak silně, až se mi zatočila hlava. „Nedělej to,“ slyšel jsem sám sebe říkat. „Nechci tě zahubit.“
Místo odpovědi se ke mně přitiskla ještě víc a políbila mě na ústa. „Teď už není cesty zpět,“ zašeptala. „Propadla jsem lásce k tobě, stejně jako ty ke mně. Tak si mě vezmi, ať můj život dojde naplnění.“
Byl jsem ztracen. Má touha mít ji teď a tady mě zcela opanovala a já jsem odhodil veškeré zábrany a na místě jsem se jí zmocnil.
Milovali jsme se v tom pokoji, ale zvláštní je, že později jsem se na to skoro vůbec nepamatoval. Ten zážitek byl tak intenzívní, až jsem měl v jednu chvíli pocit, že to nemůžu přežít. Možná jsem se v tu chvíli skutečně ocitl na prahu smrti, nebo jsem možná v tom vzedmutí empatie získal náhled toho, co cítila ona. Nevím. Vím jen, že mi bylo, jako kdybych se ocitl v sedmém nebi, a krátce poté, co jsem dospěl k vyvrcholení, jsem ztratil vědomí.
* * *
Když jsem opět přišel k sobě, byla pochopitelně mrtvá.
Jemně jsem přes ni přehodil přikrývku, která ležela na křesle. Pak jsem dlouhou dobu seděl vedle ní a tupě hleděl do prázdna. Nakonec jsem se odhodlal zavolat kapitánu Heimdrenovi a vysvětlil jsem mu, co se stalo. Nejprve mi nechtěl vůbec věřit, ale pak mi nařídil, ať se nikam nevzdaluji, a za dvacet minut dorazil do domu spolu s vyšetřovateli.
Podrobně jsem jim vylíčil, co se přesně stalo, a když jsem skočil, kapitán Heimdren nařídil vzít mě do vazby. Odvezli mě zpátky na posádku a vsadili do zadržovací cely, kde jsem měl vyčkat, co se mnou bude dál. Kapitán mě chtěl nejprve vydat civilním soudům, ale jeho velitelé rozhodli, že stanu před vojenským tribunálem.
Za tu dobu, co jsem byl ve vazbě, za mnou Feery ani jednou nepřišel, a já se mu ani nedivil. Kapitán Heimdren, když už se mnou jednal, mi dával otevřeně najevo své znechucení, ale ani to mi nevadilo. Dokonce mi přišel i dopis od Eralwynniných rodičů, ve kterém mi psali, že mi nemají nic za zlé a její rozhodnutí chápou. Nejspíš jsem měl cítit lítost nad svým činem nebo hluboký žal nad Eralwynninou smrtí, ale kupodivu jsem se tak necítil. Ne že bych měl přímo pocit, jako kdyby nikdy neodešla – spíš mi bylo, jako kdyby v mé duši zanechala otisk své vlastní, a to mi pomáhalo lépe snášet smutek, který mě sužoval. Byl jsem smířený se svým osudem a hotov pokorně přijmout vše, co přijde.
Vojenský tribunál mě nakonec osvobodil. Soudci přihlédli k tomu, že mě Eralwynn k sobě sama pozvala s plným vědomím, jaké to bude mít následky, a také k tomu, že mi její rodina odpustila – oba dopisy posloužily jako důkaz. Na Kelvoru jsem už ale nemohl dál zůstat, a kdyby mě kapitán Heimdren při první příležitosti nenechal přeložit, požádal bych o to sám. Zlaté savany, modrá obloha a pole hvězd zářících jako démanty se mi navždy zapsaly do paměti jako to nejkrásnější, co jsem kdy v životě viděl, a nechtěl jsem, aby mi tuto vzpomínku kalila prožitá tragédie. A tak jsem tento svět opustil, a už nikdy jsem se na něj neměl vrátit.


Žil jsem poté ještě mnoho let, které jsem plně zasvětil službě v Imperiální armádě. S Feerym se naše cesty definitivně rozdělily; byl přeložen z Kelvoru krátce po mně a nakonec skončil v posádce na Balmoře, kde v bitvě s povstalci nalezl smrt. Kapitán Heimdren byl povýšen na majora a naposledy jsem o něm slyšel během Thrawnovy kampaně, než mi zmizel ze zřetele docela.
Za celou dobu jsem ani jednou nepomyslel na to, že bych si sáhl na život, i když po Eralwynn jsem už nikdy žádnou ženu mít neměl, a vše, co po mně zůstane, si rozdělí mé tři adoptované děti. Byl jsem jako vyhořelá svíce, ta jediná noc ve mně spálila všechnu vášeň a z touhy zanechala jen doutnající uhlíky. Přesto, nebo možná právě proto, jsem začal mnohem lépe chápat ten hluboký cit mezi dvěma lidmi, který nazýváme láskou, i když jsem jej už nikdy neměl znovu prožít. Ale nikdy jsem toho nelitoval. Vlastně by se dalo říci, že můj život došel už tehdy naplnění, stejně jako ten Eralwynnin, i když smysl toho mi stále ještě uniká. Snad proto, že jsme oba patřili k úplně odlišným světům, a i když se naše osudy nakrátko fatálně protnuly, společné štěstí nám nikdy nebylo souzeno. Přinejmenším ne v mezích této úrovně bytí.
Teď, na samém sklonku života, má člověk dost času na ohlédnutí se zpět a bilancování. Žil jsem dobře – myslím – a odcházet se mi bude lehce. Nevím, jestli se na onom světe s Eralwynn znovu uvidím. Ale ať už mě poté, co projdu branou smrti, čeká cokoliv, budu připravený.
Plk. Alich Mair Telquar, ve Starfalls (Bastion) dne 1-3-01