Rozhodnutí

Autor: Johnak

Věnováno Lence Janekové, která se tohoto příběhu už nemohla dočkat

Matt Lavron měl rád Coruscant. Galaktická metropole, jež byla domovem miliard bytostí a kde se křížily prakticky všechny obchodní trasy, ho vždy fascinovala. Jeho rodný svět Lomos III byl sice poměrně vyspělý, ale pořád to byla okrajová planeta, jež jen ztěží snesla srovnání se světy Jádra a natož s hlavním městem. Vždy se sem rád podíval, ale tentokrát zde neplnil zrovna nejpříjemnější povinnosti.
„A další věc, pane Lavrone, doufám, že mé apartmá vyměníte,“ trvala na svém Ravina Del Gata, delegátka z planety Sif. „To hostíte všechny diplomaty takto uboze nebo si takovýto druh despektu vyhrazujete pouze pro zástupce vzdálených světů?“
Matt potlačil vzdychnutí. „Informuji o tom kancelář ministra zahraničí, madam,“ ujistil ji. „Jsem si jist, že jde pouze o nějaké nedorozumění.“
„To bych vám radila!“
„Na to, že jste Jedi, se zdá, že moc velké pravomoci nemáte,“ zamumlal Kilin Tar, delegát z Namuury.
Matt se rozhodl na to nereagovat.
Jak mu vysvětlovali, jeho současné povinnosti byly stejně důležité jako boj s Impériem, ale Matt tomu nechtěl věřit. Ze zranění, která utrpěl při boji se Slavikovci a jejich projektem Humanoid, se zotavoval celé měsíce. Už uběhla dlouhá doba od toho kritického střetnutí na Desperu a Matt byl víceméně v pořádku, nicméně mistr Skywalker usoudil, že by mohl Mattovi svěřit nějaký lehčí úkol a poslal ho na Coruscant, aby trochu pomohl zvýšit povědomí o rytířích v řadách senátu a zlepšit vztahy mezi akademií Jedi a senátem.
Matt si v duchu připomněl, že má mistra Skywalkera zaškrtit, až ho příště potká.
Prezidentka Leia Organa Solo ho přijala vlídně a prvních několik týdnů byl k ruce jí. Ale teď měla plné ruce práce s nějakým velvyslance z Koornachtské hvězdokupy a Matt dostal za úkol být na několik dnů k ruce trojici delegátů z planet, jež projevily zájem o vstup do Nové republiky. Organa Solo měla za to, že přítomnost rytíře Jedi v jejich doprovodu na ně zapůsobí víc, než jakákoliv diplomatická mise.
Ale delegáti nebyli jeho „vznešeným povoláním“ tak nadšeni, jak předpokládala.
Naštěstí generál Cracken z Novorepublikové zpravodajské služby už několikrát naznačoval, že by brzy potřeboval Mattovi schopnosti na hranicích s Impériem, což byl ten typ úkolu, který se poněkud více hodil pro rytíře Jedi a Matt se na tu práci docela těšil.
Prozatím se ale bude muset snažit ve zdraví přežít své současné povinnosti.
„Čekal jsem, že Imperiální palác bude větší, zamumlal poslední z trojice delegátu, Ast Palorino z planety Fentar. „A proč se tomu vlastně říká Imperiální palác i teď, když máte Novou republiku?“
„Nebo je ta Nová republika opravdu jen na oko a vaše prezidentka má moc srovnatelnou s Palpatinem?“ zeptal se Kilin Tar podezřívavě.
„To rozhodně ne,“ ohradil se Matt. „Jde jen o to, že tato budova se už prostě vžila do povědomí lidí jako Imperiální palác a i když se senát několikrát snažil ji přejmenovat, pořád se o ní mluvilo jako o Imperiálním paláci.“
„Takže senát moc flexibilní není, co?“ nadhodila Ravina Del Gata. „Snad svoji flexibilitu neprojeví stejným způsobem i při výměně mého apartmá!“
„A zde je pamětní deska připomínající padlé hrdiny,“ pokusil se Matt změnit téma. Vedl je o něco dál. „A toto je hlavní vstup do haly senátu.“ Trojice delegátů se zastavila a pozorovala majestátní dveře a obří nápis nad nimi.
914 DNÍ BEZ VYSTŘELU VYPÁLENÉHO V HNĚVU
PAMATUJTE, MÍR NENÍ NÁHODOU
„Tohle odpočítává dobu, kdy byl v Nové republice klid?“ zeptal se Palorino.
„Ano, přesně tak,“ ujistil ho Matt. Nedodal už, že ten, kdo tuhle šílenost vymyslel, nejspíš počítal mír od dob poslední velké imperiální ofenzívy. Ty desítky menších potyček a přestřelek – včetně bojů proti admirálu Slavikovi a jeho výtvorům, kterých se účastnil i Matt – se zřejmě nepočítaly.
„Měli bychom pomalu jít,“ nadhodil po chvíli. „Admirál Ackbar s vámi chtěl probrat bezpečnostní otázky v 16:00.“ Otočil se k odchodu…
A tehdy ji spatřil.
Vypadala jinak, než když se viděli naposled. Její obyčejné a praktické šaty, v jakých si ji pamatoval, byly nyní nahrazeny elegantní róbou typickou pro Coruscant. Zrovna tak vlasy měla upraveny do složitého účesu, který vypadal téměř jako nějaké exotické stvoření.
Ale její oči byly stále stejné. Stejně jako celá její tvář a její rysy, které se mu tehdy dostaly pod kůži.
Myslel, že na ni zapomněl, že byla příjemnou částí jeho života, která už byla minulostí a už se k ní nevrátí.
Ale jediný pohled na ni ho právě přesvědčil o opaku, a on se ve svých pocitech vrátil do doby před necelým rokem, kdy se poprvé setkali.
„Matte!“
„Lauro,“ vysoukal ze sebe. Na víc se nezmohl a na okamžik nastalo trapné ticho.
„Nevěděla jsem, že jsi na Coruscantu,“ řekla Laura Cruise tiše. „Ráda tě vidím!“
„Já tebe taky,“ ujistil ji Matt a přišlo mu to jako veliké zjednodušení jeho pocitů. „Kde se tu bereš?“
„Vedu delegaci z Aisy. Jednáme s Novou republikou o dovozu surovin do Zóny.“
„Aha.“ No, jo. Když jsme odjížděli z Aisy a ze Zóny, tak z tebe udělali předsedkyni vlády. „A jak dlouho se zdržíš?“
„To netuším,“ přiznala se Laura. „Ale minimálně týden to bude. Ale…“ nejistě se podívala na dva muže v oblecích, kteří ji doprovázeli. „Podívej, Matte, já musím opravdu jít. Spěcháme na jednání. Ráda jsem tě viděla!“
„Já tebe taky!“ zavolal za ní Matt, když už kráčela do senátní haly. Nějakou dobu tam tak zůstal a tupě zíral na dveře, kterými právě prošla.
„Ehm, tak co bude s tou schůzkou?“ zeptala se delegátka Ravina Del Gata netrpělivě.

******
Téhož večera seděl Matt ve svém pokoji a popíjel svůj oblíbený nápoj. Juri džus smíchaný s rubi blielem. Většinou by si při popíjení vzpomněl na komentáře svých přátel, kteří nechápali, jak někdo může tuhle šílenou kombinaci pít.
Dnes večer však měl úplně jiné myšlenky.
Náhodné setkání s Laurou s ním zamávalo mnohem víc, než by kdy tušil. Než by kdy čekal.
Když se tehdy na Aise rozloučili, slíbili si, že to „nechají uležet.“ Aisa se nacházela v Zóně a to bylo téměř na okraji galaxie poblíž Divokého vesmíru. A Matt jako Jedi létal tam, kde se něco dělo. To nebyly dobré základy pro trvalý vztah.
Na Lauru myslel i po odletu z Aisy a poměrně často, ale postupem času došel k přesvědčení, že to definitivně skončilo. Bylo to něco pěkného, co na krátký čas zpříjemnilo a rozzářilo jejich osamělé životy, ale potom se ocitli opět od sebe. Byl to lokální vztah, vymezený místem a situací. Matt to času sice nelitoval, ale uvědomoval si, že to nemělo budoucnost. Bylo to něco nádherného a stala se z toho krásná vzpomínka.
To si alespoň myslel.
Ale když ji dnes uviděl před senátní halou, pocity ho okamžitě vrátily do toho dne, kdy ji viděl naposledy. Racionálně si jejich odluku zdůvodnil a smířil se s ní, ale nebyl nepřipraven na to, jak se bude cítit, až ji zase uvidí. Mozek totiž říkal něco jiného, než srdce.
Mistr Skywalker by mu asi řekl, ať se nechá vést Sílou, ta ho dovede ke správné odpovědi.
Jenže mistr Skywalker toho namluví hodně a zatím se zdálo, že v Mattově případě Síla poněkud stávkovala a nechávala to na něm.
Vždyť je to blbost, Matte! Myslíš na ženskou, která žije na úplném okraji galaxie a ty pořád někde cestuješ. To by byl vztah na dálku na druhou! Jak si představuješ, že by to fungovalo? Dojížděl bys za ní na víkendy? Vždyť jen cesta tam trvá průměrnou rychlostí několik týdnů…
A i kdyby se to podařilo, teď jste přinejmenším dobří přátelé. Ale kdyby ses při své blbosti o něco pokusil a nevyšlo to, můžeš zničit i to, co mezi vámi zůstalo.
Mattův vnitřní hlas byl logický a nemilosrdný. To všechno byla naprostá pravda. Jenže Matt na ni stejně nedokázal přestat myslet. Neustále si opakoval, že je pitomec, ale nepomáhalo to.
Nakonec se rozhodl. Jak sám sebe před chvíli přesvědčil, byli přinejmenším přátelé a tak ji může alespoň pozvat na večeři.
Ano, to by mohl. Na tom přece není nic špatného. Vůbec nic. Prostě dva přátelé na večeři.
Dopil skleničku svého prapodivného nápoje a natáhl se ke komlinku.

******
Matt dorazil k Lauřinu apartmá trochu dřív, aby ji vyzvedl a naposledy si zkontroloval oblek, vlasy a dech, než se konečně odhodlal stisknout tlačítko zvonku.
Dveře však neotevřela ona, ale jeden z mužů v obleku, který s ní byl i předešlý den. Byl to poměrně mohutný pán, kterému oblek příliš neseděl, jako by nebyl zvyklý ho nosit.
A přímo z něj křičelo „bodyguard.“
Předsedkyně vlády – z takové zastrčené planety jako Aisa – přece musí mít nějaké osobní strážce, i když ta předsedkyně bývala vůdkyně Hnutí odporu na oné planetě.
„Ano?“ zeptal se bodyguard.
„Matt Lavron… rytíř Jedi. Přišel jsem vyzvednout Lauru Cruise…“
„Ano, pamatuji si vás,“ souhlasil strážce.
Matt přikývl. „Setkali jsme se včera.“
„Já si vás pamatuji z Aisy, z boje proti Slavikovi,“ opravil ho strážce. „Letmo jsme se setkali v Perlové zátoce.“
Matt se usmál. Ten obličej mu byl povědomý, ale na Aise během té mise potkal tolik lidí…
„Matte!“ Laura se vynořila zpoza svého bodyguarda a usmála se. „Jdeš brzy.“
Kudrnaté vlasy měla rozpuštěné a dosahovaly jí až po ramena, přesně tak jak je nosila většinu času v Zóně. Šaty měla prostší než předchozí den, ale podle Matta jí slušely mnohem lépe, než ona přezdobená róba, kterou preferovali snobové na Coruscantu.
„Vypadáš krásně,“ vysoukal ze sebe.
„Díky,“ usmála se. „Ty taky nejsi k zahození.“ Otočila se na svého strážce. „Doufám, že věříš, že rytíř Jedi mě dokáže dostatečně ochránit na nebezpečném Corusantu, Ermene.“
„Jistě, madam,“ přikývl bodyguard a Matt měl pocit, že na jeho tváři spatřil náznak úsměvu.
„Fajn,“ Laura se otočila zpět na Matt. „Půjdeme?“
„Jistě.“ Matt jí nabídl rámě a ona se do něj zavěsila.

******
Matt vzal Lauru do restaurace Golden Nerf, jednoho z nejluxusnějších – a bohužel také nejdražších – podniků na Coruscantu. Jídlo bylo prvotřídní, ale Matt se hlavně soustředil na Lauru. Byl rád, že se baví a viděl, že je uvolněná, ale zároveň z ní cítil určitý neklid. Nervozitu z jeho přítomnosti, jako by se strachovala, že Matt stočí rozhovor k příliš… osobním tématům.
Matt by to sice rád stočil zrovna tam, ale nechtěl Lauru uvádět do rozpaků nebo riskovat, že ten dosud pěkný večer zkazí. A tak vzal za vděk tím, co má, a mluvil s ní o všem možném.
„Takže říkáš, že ten Slavikův projekt Humanoid byla armáda droidů?“ zeptala se Laura nevěřícně.
Matt přikývl. „A ne ledajaká, byly to Dark Troopeři, nebo něco jim hodně podobného. Včetně obří továrny, které Slavikovci říkaly Forge.“
„A ten jeho počítač Damocles je ovládal, že?“
„Ano, ale… asi ne podle představ Slavikovců. Z toho, co jsem pochopil, tak Damokles došel k závěru, že jediný způsob, jak docílit ideální společnosti podle Slavikových představ, bylo odstranit lidi – a všechny ostatní tvory – z jakéhokoliv rozhodování a nechat řízení společnosti na droidech. Většina Slavikovců jeho rozhodnutí nepřežila, když se proti nim Damokles vzbouřil.“
„No, nic lepšího si stejně většina z nich nezasloužila,“ zabručela Laura a Matt se zamračil. Laura pro Slavikovce nikdy neměla moc velké pochopení a Slavika otevřeně nenáviděla kvůli smrti svých rodičů.
To asi také nebylo nejvhodnější téma. Matt ho už chtěl změnit, ale Laura se ještě zeptala:
„A to nakonec vyústilo v bitvu nad Desperem? Něco jsem o tom slyšela, ale ne žádné velké detaily.“ Sklopila oči. „A vím, že jsi tam byl zraněn.“
Matt vzdychl. Tohle nebyly zrovna nejpříjemnější vzpomínky. „Ano, Damokles mě zajal, chtěl mě zkoumat a zjistit… ,jak ta Síla funguje‘. A taky se chtěl na Desperu usídlit pod ochranným štítem a nerušeně ze zdrojů planety budovat válečné lodě.“
„A ty jsi potom na Desperu bojoval?“ zeptala se Laura.
„Ano, potom, co se mě a několika dalším vězňům – včetně mé sestry, kterou Damokles zajal při zničení Nebuchadnezzaru – podařilo utéct z Forge. Na planetě jsem potom bojoval proti Damoklovi, stejně jako Lix Lazer, Tracy Ogiama, Kyle Katarn a pár dalších rytířů Jedi.“
„A tam jsi byl zraněn?“
„Jo, při boji s Damoklovým osobním Dark Trooperem… tím myslím s Dark Trooperem, co v sobě nesl jádro Damokla.“
„Aha… no já…“ Laura vzdychla. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Opravdu. Slyšela jsem, že to na Desperu bylo dost špatné.“
„Jo, bylo.“ Matt na okamžik ucítil fantómovou bolest z už vyléčených zranění a na okamžik sklonil hlavu ke svému prázdnému talíři. „Ale…“ podíval se upřeně na Lauru, možná až moc upřeně, ale nemohl si pomoct, „… trochu mi to pomohlo uspořádat si myšlenky. Uvědomit si, co je v životě opravdu důležité.“
Věděl, že to přehnal. Bylo mu jasné, že Laura tohle téma nechce nakousnout, ale on do něj skočil téměř po hlavě.
„Matte,“ začala pomalu. „Tohle… já…“ zavrtěla hlavou. „Tohle nemá cenu,“ řekla nakonec na rovinu. „Já vím, že jsme si řekli, že to necháme chvíli uležet a tak vůbec, ale…“ Pokrčila rameny. „Mám tě ráda, Matte, a vzpomínám na tebe ráda a často, ale… jakou by tohle mohlo mít budoucnost?“
Matt čekal, že přesně tohle řekne. Stejný závěr, ke kterému došel sám. Ale kvůli tomu to nebylo o nic méně bolestnější, když to konečně někdo vyslovil nahlas.
„Matte… na Aise mám práci a oba víme, že ji nemohu opustit a já ani nechci! Bojovala jsem proti Slavikovi, aby Aisa byla svobodná a nehodlám žít jinde.“ Tvářila se ztrápeně, ale odhodlaně. „Nechci tě urazit, mám tě ráda, ale nejde to. A ty jsi Jedi, ty musíš jít tam, kde je tě potřeba! Z toho… z tohohle vztahu by nic nebylo.“
„Já… já nevím, co říct,“ přiznal se Matt mrzutě. „Jsem rád, že jsme se o tom začali bavit,“ přiznal se. „Ale… není to moc příjemné.“
„Matte, oba víme, že kdybychom něco zkusili v současné situaci, tak by to dlouho nevydrželo.“ Laura zavrtěla hlavou. „Prosím, nechme to tak, jak to je. Zůstaňme přáteli a vzpomínejme v dobrém na to, co bylo.“
Matt zavřel oči a snažil se si to přebrat. Věděl, že Laura má v něčem pravdu. Že by tohle nemohlo jen tak fungovat. Ale nedokázal se s tím úplně smířit. To, že Laura měla pravdu, ještě neznamenalo, že ji chtěl slyšet.
„Nechtěla jsem tě urazit,“ zašeptala Laura mrzutě.
Matt zavrtěl hlavou. „Neurazila jsi mě. A… chápu, jak jsi to myslela. Já… já to beru. A máš asi pravdu. Taky rozhodně nechci ztratit to, co stále máme.“

******
Ta večeře byla špatný nápad, usoudil Matt, když se vrátil do svého apartmá.
To nebylo ale úplně přesné. Nebyl to špatný nápad, byl rád, že s Laurou mluvil, ale…
Nechtěl to slyšet. Možná, dokud mu Laura otevřeně neřekla, že nemá zájem o vztah na dálku, mohl si dovolit doufat. Ale takhle…
Někdy je možná lepší nevědět než vědět.
Vzdychl, sundal si sako a posadil se do křesla. Rád by znovu začal sám sebe ujišťovat, že takhle je to nejlepší, že by to nikdy nemohlo fungovat a že Laura má pravdu. Rád by si řekl, že její povinnosti na Aise a jeho povinnosti rytíře Jedi jsou neslučitelné. Koneckonců Matt měl za pár dnů vyrazit na imperiální hranice na misi pro generála Crackena a Laura měla plné ruce práce na Aise. Možná by opravdu bylo lepší to nechat tak, jak to je.
Jenže problém byl, že Lauru miloval.
Myslel si, že se přes to přenesl, že k ní už necítí totéž, co tenkrát v Zóně. Ale už když ji potkal v Imperiálním paláci, tak pochopil své city a dnešní večeře ho v tom pouze ujistila.
Miloval Lauru Cruise. Tečka. Miloval ji a nezáleželo na tom, kolik mu bylo dáno racionálních a logických důvodů proč to nemůže fungovat. Milovat ji.
A věděl, že ona ho miluje také. Vycítil to definitivně při večeři, když mu říkala, že to nemá cenu. Ona ho miluje, ale zároveň ho nechce ztratit.
Proč život nikdy nemůže být jednoduchý?
Ale i když ji miloval a ona jeho, logické argumenty pořád měly pravdu. V současné situaci by to nefungovalo a Matt byl natolik realista, aby si to uvědomoval. Prostě by to nešlo. Ale to neznamenalo, že to nestálo za pokus.
Matt kdysi řekl svým přátelům, že je potřeba řešit jeden neřešitelný problém po druhém. Největším problémem jeho a Laury by byla vzdálenost a dlouhé odloučení. Za současné situace by to nefungovalo a tak…
Musel jednoduše najít způsob, který by fungoval.
Mozek vedl boj s jeho srdcem. Rozum s citem. Jako Jedi byl Matt veden k tomu, aby se nenechal ovládat city. Mistr Skywalker vždycky říkal, že city jsou cestou k temné straně a že správný Jedi má jednat s rozvahou a pomocí rozumu.
Není emoce, je pouze mír.
Není ignorance, je pouze znalost.
Není chaos, je pouze harmonie…
Mattův mozek sváděl boj s jeho city. A mozek byl moudřejší, to si Matt uvědomoval.
A stejně tak si uvědomoval, že moudřejší ustoupí.

******
Bylo chladné ráno.
Laura Cruise včera dokončila poslední jednání s představiteli Nové republiky a dnešek si vyčlenila celý pro sebe, aby si trochu prohlédla Coruscant. Zítra se její loď vrací zpět do Zóny.
Matt se jí neozval od té doby, co spolu byli na večeři. Doufala, že ho neurazila. V koutku duše si provinile uvědomovala, že bylo to možná bylo lehčí, kdyby s ní už nemluvil, ale ona to nechtěla takhle nechat. Pokud se do večera neozve, tak mu zavolá sama.
V doprovodu svých dvou bodyguardů vyšla na obří prostranství před Imperiálním palácem. Chtěla se podívat na Monument Plaza a potom by ráda zamířila do míst, kde stával Chrám Jedi. A od admirála Murdocka slyšela, že zajímavé místo je také…
„Lauro!“
Laura se prudce otočila, když poznala ten hlas. Oba strážci byli okamžitě ve střehu, ale hned se zklidnili, když poznali, že se k nim blíží Matt.
„Lauro!“ zopakoval. „Tady jsi, už jsem se bál, že tě nenajdu.“
„Ahoj, Matte,“ pozdravila ho. „Ráda tě vidím, bála jsem se, že… No, to je jedno. Přišel ses rozloučit?“
„No… jak se to vezme.“ Matt se usmál a mrkl na Lauřiny strážce. „Můžete nás nechat chvilku o samotě, hoši?“
Laura jim kývla na souhlas a oba strážci se vzdálili dostatečně daleko na to, aby jim poskytli soukromí, ale pořád zůstali na dohled.
„Omlouvám se, že jsem se ti neozval dřív,“ začal Matt. „Musel jsem si něco nechat projít hlavou a nechtěl jsem se ozývat, dokud jsem neměl naprosto jasno.“
Laura znervózněla. „Ano?“
Matt se nadechl. „Myslíš, že by u vás na lodi bylo místo ještě pro jednoho pasažéra?“
„O čem to mluvíš?“
„Moje loď Alice je momentálně stále v opravářských docích, kvůli poškozením, co utrpěla nad Desperem, takže budu potřebovat odvoz. Vrátím se pro ni později.“
„Hej hej, Matte, zpomal, laskavě. O čem to mluvíš?“
Matt se usmál. „Lauro, miluju tě. A vím, že ty miluješ mě, nemá cenu se to snažit popřít, já vím, že je to pravda – jsem Jedi, vzpomínáš? Měla jsi pravdu, že tvoje povinnosti na Aise jsou neslučitelné s mými povinnostmi rytíře a tak jsem… no, dal výpověď.“
„Cože jsi dal?!“
„Řekl jsem mistru Skywalkerovi, že myslím, že se bez jednoho rytíře Jedi zachraňujícího galaxii obejde… A navíc myslím, že Aisa teď prochází velice složitým politickým obdobím a rytíř Jedi by se tam na udržování pořádku hodil, co říkáš?“
Laura vytřeštila oči. „Chceš říct…?!“
„Lauro, chci letět s tebou na Aisu a strávit s tebou zbytek života. A celá galaxie se může jít bodnout!“ Usmál se. „Mám si před tebou kleknout?“
Laura zamrkala. „Matte, víš, to jistě? Vždyť… tvůj domov, akademie, válka s Impériem…“
„To všechno mě zajímá, ale až na druhém místě.“ Matt jí položil ruku na ramena. „Chci být s tebou, Lauro. Dlouho jsem se bál si to přiznat, ale to je to, co opravdu chci a co mi stačí ke štěstí. Domov i akademii můžu vždycky navštěvovat a Nová republika a Impérium si své problémy vyřeší i beze mě. A generál Cracken se beze mě taky obejde. Chci letět s tebou na Aisu… tedy… pokud bych ti nějak nevadil…“
„Matte… nevadil bys mi,“ Laura cítila, jak ji v očích pálí slzy. „Ano, měl jsi pravdu, miluju tě. A chci, abys letěl se mnou. Je to ode mě možná sobecké, ale chci tě mít u sebe a galaxie – jak jsi sám řekl – se může jít bodnout.“
Matt se uchechtl. „Občas je sobeckost dobrá věc. A ve svém povolání si ji určitě moc často dovolit nemůžeš.“
„Pořád ale nevím, jestli to myslíš vážně a jestli…“ Větu nedořekla, protože se její rty spojily s Mattovými.
„Já to myslím smrtelně vážně, Lauro,“ ujistil ji Matt, když polibek skončil a hned ji věnoval další. Tentokrát podstatně delší.
Ráno už nebylo tak chladné a v tu chvíli Matt i Laura zapomněli na všechny ostatní problémy galaxie a žili jen tímto okamžikem.