Tiché requiem

Autor: Salla

„Ahoj. Jak se máš? Něco jsem ti přinesl. Chceš to vidět? Hele! Našel jsem to při úklidu na palubě C. Chceš si to nechat?“

Ticho.

„Ty se mnou zase nemluvíš? Neboj, jsme úplně sami.“

Ticho.

„Včera jsem tě tajně pozoroval. V akci. Bylas skvělá! Moc ti to slušelo. Ale bál jsem se o tebe! Nestalo se ti nic?“

Jeho prsty se dotkly jejího hladkého těla.

„Jenom škrábnutí. To se spraví hned!“

Ticho.

„A stejně jsi z nich nejhezčí. Vážně. Jsi úplně jiná než všechny ostatní. Máš takové ladné pohyby…“

Pohladil ji po jejích oblých rysech.

„Aby sis nemyslela, těch ostatních mi bylo moc líto. Ale kdyby se něco stalo tobě, nepřežil bych to. Slib mi, že proti Jediům už nepůjdeš!“

Ticho.

„Jsi naštvaná? Že jsem včera nepřišel? Omlouvám se, nešlo to. Musel jsem uklízet. Zbyla tu po nich hromada nepořádku. A taky jsme museli vyměňovat celé bezpečnostní dveře. Jen si to představ! Takže to opravdu nešlo. To bylo samé – zvedni tamto, odnes ty zbytky do drtičky, dávej pozor, kam šlapeš, podej hasicí přístroj, nenechte je utéct… A já se těšil, jak budu moct být s tebou. Sám…“

Ticho. Ticho, které náhle protly kroky. Otočil se a pohlédl ke dveřím. V nich se zjevila postava.

„TC-9! Přestaň se plazit po tý droidece a začni konečně zametat!“

Nezbývalo než poslechnout. Živým se neodporuje. Ti se poslouchají, nebo zabíjí. On poslouchá. Od toho druhého je tu Ona. Jeho Ona.
Tak zase zítra, lásko, pomyslel si. A ona stála pořád bez hnutí. Jako socha. Jako neživá smrtící kovová socha.