Procitnutí ze zvláštní ochrany

Autor: Has.Jo.

Když člověk vidí smrt, může to pro něj být strašné. Bizardní smrti se ale děsí každý. Na jednom divném ostrově s lidmi, jejich myšlenkami a přehršlí faktů, které jsou prázdné, jako kdyby z nich někdo vysál pravdu, jsou pak bizardní pocity jedna z cest k přežití.
Postavy a instituce pochází buď ze světa Star Wars, nebo jsou z mé hlavy. Zčásti velmi volně inspirováno Říší strachu od (bohužel nedávno zesnulého) M. Crichtona.

13. den třetího měsíce.
Kapitán Needa si po trochu suchopárném období mohl konečně zapsat další čárku k dobru. Nebyl to ani týden, co se křižníku v jeho operačním sektoru podařilo roztříštit gang pirátů.
Gang byl vcelku početný, leč špatně organizovaný. Z bitvy se od začátku stala kompaktní, plynulá akce a jejím výsledkem byly dvě na šrot zničené korvety, několik zajatých plavidel a myriády zbytků pirátských stíhaček poletujících v prostoru.
K dokonalosti chyběl už jenom krok, zajistit uprchlíky, kteří zbaběle utekli před velkolepým a zároveň zničujícím zásahem Imperiálního Námořnictva.
Skupina ozbrojenců se usadila nedaleko, na měsíci Thyrtonu. Na tomto satelitu se během republiky nacházela řídce osídlená kolonie corelliánských osadníků a od převratu zde probíhal rozsáhlý geologický průzkum hlubinných nalezišť, bohatě dotovaný Impériem.
Povrch měsíce byl dost členitý a v subtropických oblastech jednoho z ostrovů, v místě, kde se piráti zřejmě ukrývali, panovaly obtížné přírodní podmínky, především velké horko.
Vzhledem k průzkumu nepřicházelo bombardování z orbity v potaz. Nic ovšem nebránilo tomu, aby situace opět vypadala, jako další plynulá akce. Směrem ke křižníku kapitána Needy již měly zamířeno posily ve formě části třetí imperiální divize.
2. den čtvrtého měsíce námořnictvo vysadilo vojáky na sousedním ostrově s názvem Takara. Tím mohly začít bezprostřední přípravy na bitvu a její průběh se měl stát učebnicovým příkladem vítězství nesrovnatelně větší armády nad hloučkem zoufalých korzárských raubířů.
Vojsko Impéria bylo natolik velké, že mu stačila i poměrně jednoduchá taktika.
3. dne ráno kolem půl sedmé místního času zaútočil jeden těžký bombardér na zalesněné podhůří Totome, kde si piráti stihli vybudovat jednoduchou základnu. Dvě čtyřčlenné formace TIE letounů mezitím nějaký čas ostřelovaly vyloďovací zónu.
Do sedmé hodiny byly na ostrově bezpečně vyloděny vojenské jednotky a mohlo se začít s útokem.
Generálmajor Zevadar Ogestin, který pozemní akci velel, očekával velmi chabou obranu základny. Ani terén podhůří nedával pirátům mnoho šancí na účinné defenzivní manévry.
Jenže teprve na místě imperiální jednotky zjistily, že je tu mnohem více nepřítel, než se náčelníci štábu domnívali. Ozbrojenců bylo překvapivě mnoho a Ogestin v tu chvíli stál před rozhodnutím, jestli má akci změnit na pouhý přepad a znovu stáhnout své síly.
Generálmajor chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl zůstat a na ostrově nechal své jednotky.
Přivolal posily a rozkázal přisunout do míst další vojáky. Pozemní útok pak podporoval dělostřeleckou palbou.
Do dvou dnů byli piráti definitivně poraženi a jejich provizorní úkryt srovnán se zemí. Dokončilo se poslední pročišťování a stahování jednotek.
9. dne se generálmajor vrátil na křižník, aby zde mohl podat zprávu. K překvapení kapitána Needy vypadal Ogestin vzrušeně, jakoby očekával něco velmi nepříjemného.
Na kapitánův dotaz vytáhl Ogestin zprávu o čištění západního úseku totomského podhůří.
Západní část patřila mezi ta nejhorší místa, vycházela z nich nejostřejší palba a očekával se tam tuhý odpor. K údivu všech je však vojáci při přímém útoku zvládli za necelé dvě hodiny.
Když pak jednotka pročišťovala terén, narazila na zajímavý úkaz. Většina mrtvol, která ležela na zemi, na té suché, subtropické travině, měla urvané končetiny.
To samo o sobě šlo chápat, roztrhání mohl třeba způsobit energetický výboj dělové střely.
Jenomže všechny urvané končetiny – tedy ty, co se našly – se nacházely až podezřele daleko od těla a navíc z nich smrdělo bahno. V totomském podhůří byl suchý les a široko daleko se v něm nevyskytovala jediná řeka. Přesto se na urvaných končetinách nacházely blátivé nánosy.
„Takže, jakoby je něco chtělo odnést… nějaké zvíře nejspíš.“ odtušil Needa a podíval se na generála svýma dokonale zelenýma očima. „A vy si s tím chcete lámat hlavu? Teď, když jsou naše jednotky takřka stažené?“
„Nebral bych to na lehkou váhu, kapitáne,“ oslovil ho Ogestin a nervózně se pousmál. „Na Thyrtonu je hodně geologických vrtů a na nich pracuje hodně lidí. Stačí, když pojedete prstem po dráze, kterou směřují, dojde vám, že se ten průzkum rychle dostane až sem, k ostrovům.
Pokud zde žije nějaký dosud neobjevený dravec, mám za to, že by ty průzkumníky vaši lidé aspoň měli upozornit – aby se tady pořádně dívali, do čeho šlapou. Myslím, že Impérium o žádnou polízanici způsobenou nějakým zvířetem nestojí.“
„Dobře, generále. Nechám informovat zdejší správu, uklidní vás to?“ zeptal se Needa a uvnitř věděl, že je to zbytečná otázka. Generála tam dole cosi pořádně rozhodilo. Needa si by jistý, že to do budoucna neovlivní strategické schopnosti tohoto armádního důstojníka, ale…
Měl to hodit za hlavu, pomyslel si kapitán a sám to v brzké době také tak učinil.

21. den, 08:10 ráno, ostrov Osatti
Přišel čas na modlitbu, špitl kousek její duše a ona přitiskla svou tvář k tvrdým prknům. Vzduch byl nasáklý neznámým, těžkým zápachem, jenž vycházel z několika sudů ukrytých za skupinou velkých fošen. Ona dýchala tiše, rychle a velmi mělce.
Tři metry pod její skrýší se procházel imperiální voják. Tenkou škvírou mezi pryčnami mohla lehce pozorovat jeho bílé brnění a mohla si také být jistá, že tam ten voják není sám.
Musela teď čekat, v klidu, potichu a naprosto nehybně. Jediný neopatrný pohyb a praskot dřeva by jí udal vojákům tak rychle, že by si ani nestihla vyndat blaster. Také doufala, že nikoho nenapadne vylézt k ní nahoru na sušárnu. Všude bylo horko, až nesnesitelné horko.
Mladá žena ležela břichem dolů na dřevěných prknech, v místě, které dřív osadníci používali k vysoušení latí z místních stromů. Po příchodu impéria byla sušárna zrušena a k ní přistavěna provizorní zadržovací cela. Od převratu bylo na Thyrtonu skoro všechno jenom provizorní.
Uplynulo dalších pět minut v neuvěřitelném vedru. Pak se náhle ozvalo cosi, co připomínalo prasečí kvikot, byl však neobvykle zuřivý. Následovaly prudké pohyby dole pod prkny a vojáci, kteří měli na starosti hlídku, vyběhli ven – až na jednoho úplně všichni.
Kdyby se skutečně jednalo o divoká thyrtonská prasata, tak by se na stráži zřejmě nikdo ani nepohnul. Jenže o žádná prasata nešlo.
Vojáci to dobře věděli a žena proto mohla opatrně slézt dolů. Otevřeným oknem se vsoukala do místnosti. Šílený řev venku byl natolik silný, že imperiální voják, který jediný zbyl na hlídce, neměl moc šancí ženu uslyšet.
Naopak, seděl u ovládacího panelu a kontroloval displej. Zbraň měl sice připevněnou u těla, ale k práci na panelu potřeboval obě ruce. Toho hodlala žena využít a začala se k němu rychle přikrádat.
Slunce stále pálilo a dřevo v podlaze sušárny se pod ním roztahovalo. Žena už byla téměř u pultu, když se najednou ozval silný, ostrý zvuk.
Byla to prkna na stropě. Mohutně zapraskala a hluk se šířil po celé délce stropu.
Sušárna najednou připomněla velkou žílu, která v těle rupla. Ten praskot přejel vojákovi po páteři. Prudce se otočil a v tu chvíli spatřil ženu, která se k němu blížila s pistolí v ruce.
Rychle sáhl po zbrani a žena instinktivně vystřelila. První střela zasáhla vojáka nad pravý loket, takže pustil svůj blaster na zem.
Snažil se ho zvednout a žena znovu vypálila. Mrtvé tělo vojáka se sesunulo na podlahu.
Žena přiběhla ke dveřím, otevřela je na a vešla dovnitř. Zde seděl hnědovlasý mladík, stále ještě v pilotní uniformě.
„Jdeme. Ven!“ vyštěkla na něj a blasterem udělala rozhodné gesto.
Překvapený pilot na ní chvíli zíral. Pak se vzpamatoval a prudce vyskočil na nohy.
V místnosti s ovládacím panelem se obloukem vyhnul ležícímu vojákovi a následoval chvátající ženu. Ven se dostali oknem pod sušárnou. Nasadili rychlé tempo a ještě po celou hodinu jejich útěku k nim doléhal ten příšerný prasečí kvikot.

09:20, Osatti
Byla to chatrč, nedůstojný pozůstatek corelliánské vesničky. Nacházela se půl kilometru od pobřeží, na pokraji nově vzrostlého lesa. Měla děravou střechu a některá okna byla vytlučená.
Aspoň to bude provětraný, řekl si pilot a zcela si rozepnul propocený vrchní díl uniformy.
Žena ho zavedla do chatrče. Provedla pilota ztrouchnivělou chodbou a zavřela v místnosti, kde byla pečlivě utěsněná okna a příšerné parno. Uprostřed stál stůl a několik židlí.
„Jestli se chcete usmažit v pekle, nebylo by lepší počkat s tím na imperiální křižník?“ pokusil se o žert mladý pilot.
„Okna zůstanou zavřená. Bezpečnostní důvody.“ zazněla prostá odpověď. Pilot pokýval hlavou a poslušně se posadil na jednu z židlí. Ona se nenuceně posadila naproti němu.
„Kdo vás sem poslal?“ zeptala se žena a ležérně položila na stůl svůj blaster.
„Aliance, na rozkaz generála Dodonny…“ řekl a zamyšleně si ženu prohlížel. „Jsem z křižníku Independence, jestli vám to něco říká?“ Žena zavrtěla hlavou.
Byla to zvláštní, na pohled křehká blondýnka, o které byste vážně pochybovali, proč zrovna po ní pasou corelliánští spojenci Aliance. Jenže ta křehkost byla jenom tenká vrstvička laku. Pod ním, někde v hloubce, se nacházely studené oči. Pilot je cítil jako ostré jehly na kůži.
Ta žena už toho hodně viděla. Nebylo to pěkné a mladík měl dojem, že je v ní cosi děsivého.
„O vašem křižníku nevím absolutně nic,“ konstatovala suše, „předpokládám ale, že mě na jeho palubu máte odvézt.“
„To je pravda,“ přiznal pilot. „Aliance má o vaši záchranu velký zájem.“
„Ale zatím jsem spíš musela zachraňovat já vás, nemyslíte?“ pousmála se žena a její oči štiplavě zazářily jako dva modré krystaly.
„Neřekli mi, že tahle oblast bude prošpikována vojáky,“ sykl muž a jeho upocené tváře trochu zrudly. „Co vlastně dělají? Budují si na ostrovech vojenské základny?“
„To ne, jenom to tady pročišťují.“
Pilot se už nadechoval k otázce, když ho žena přerušila: „Jsou to dva týdny, co na ostrově Totome přistála skupina pirátů. Náhodou se schovali v místech, kde jsme zrovna byli my, já a pár osadníků. Když piráti viděli, že máme zbraně, tak žádali, ať se k nim přidáme.
Většině z nás bylo jasné, že je to nesmysl, a tak jsme jim akorát poskytli munici – proto, aby nám dali pokoj a my se včas vytratili. Ti naivní, co s piráty zůstali, se už nikdy nevrátili.
Impérium se zanedlouho vylodilo na Takaře, vojáci počkali do rána a pak ostrov málem srovnali se zemí. Nikdo nepřežil. Většina armády se pak stáhla zpátky a zbytek tu pročišťuje.“
„Tomu nerozumím,“ prohlásil pilot setřel si mokré čelo, „když nikdo nepřežil, tak proč se tady pročišťuje? Není to přece mrhání prostředky?“
Žena znovu zavrtěla hlavou. „Jak jsme utíkali z cely, slyšel jste ten kvikot?“
„Ano, něco tak šíleného jsem v životě ještě neslyšel.“
„A myslíte si, že to byla prasata?“
„Co by to mohlo být jiného?“ zamyslel se muž.
Žena si položila lokty na stůl a v jejím obličeji se rozlil chladný, přísný výraz. Doslova opak dusného horka v místnosti. Zmáčený pilot náhle pocítil svůj vysušený jazyk.
„Poslouchejte, když bylo po bitvě, nacházeli vojáci znetvořené mrtvoly, piráty i padlé z vlastních řad. Někteří se nenašli vůbec. Myslím, že na nich byly otisky zubů nebo bláto.
Armáda asi usoudila, že tam žije nějaký dravec a protože se sem blížili geologičtí průzkumníci, chtěli to tu od neznámých oblud vyčistit.“
„Takže tohle všechno se děje kvůli nějakému divokému zvířeti?“ užasl pilot. „Co je to, u všech dathomirských čarodějnic, zač?“
„Až přijdeme na farmu k Sheyleymu Usdodovi, tak vám ho ukáže. Usdod jedno z těch zvířat ulovil a jeho kůži si vyvěsil na stěnu.“
Pilot pokýval hlavou a na chvíli se odmlčel. Zkoumavě si prohlédl tu zvláštní, trochu mrazivou ženu před sebou.
„Myslím, že vím, co tady děláte.“ řekl a naklonil se nad stůl. „Mezi osadníky bude velká nenávist k impériu. Mnozí z nich mají zbraně, vy toho využíváte, přesvědčujete je a pak přimějete k akci. Možná máte na krku už několik sabotáží.“ usoudil pilot.
Žena přisvědčila a uchopila do ruky svůj blaster. „Za chvíli se půjdeme za jedním takovým podívat,“ řekla a k pilotově úlevě vyšla ke dveřím. Na okamžik se otočila.
„Jakže jste mi to říkal, že se jmenujete?“
„Jsem poručík Keyan Farlander.“ odpověděl pilot.
„Jste velmi mladý, možná příliš. Uvědomujete si, že jste měl dneska velké štěstí, Keyane?“
„Já vím, nejste první, kdo mi to řekl.“ zasmál se pilot čistým, bezelstným smíchem.

09:45, Osatti
Farlander si prohlížel útulnou a vzdušnou verandu, kde seděl spolu s Juno (tak se ta zvláštní žena jmenovala). Před nimi stála nedopitá láhev alderannského vína a drobné zákusky z jedné malé thyrtonské ryby, specialita farmáře Sheyleyho Usdoda.
Sheyley Usdod byl urostlý starousedlík, který na ostrově choval nerfí dobytek a měl svůj vlastní registrovaný cejch. Řadil se mezi tajné odpůrce imperiální vlezlosti a o mladé Juno si myslel, že je nešťastný pilot corelliánský přepravní agentury, kterého se tu Impérium rozhodlo z toho či onoho malicherného důvodu zadržet (tento postup nebyl výjimkou).
Neměl důvod si myslet, že Farlandera stihl jiný osud.
„To, že se tady dělá průzkum, je chyba.“ zachraptěl Usdod a prsty opustil poloprázdnou sklenici. „Místní přehlíží důsledky téhle chyby, mají dojem, že pokud se tady najdou ložiska, upíchne se tu těžební a zpracovatelský průmysl a bude pro ně práce. Pcha, nesmysly.“
„Proč by to měly být nesmysly?“ ozval se Farlander a upřímně z toho nebyl nijak moudrý.
„Něco vám ukážu, mladíku.“ rozhodl se muž, vstal ze židle a odešel kamsi do útrob svého rozměrného domu.
Za chvíli se vrátil s nekompromisním pohledem v očích. V ruce držel dvě datakarty a jednu z nich podal Farlanderovi.
„Tohle si prohlédněte. Všechna depozita, ve kterých se vyskytuje palladium – jako ryzí, v rudách měděných, niklových,… všechno tam je.“
Před Farlanderovýma očima se objevila holografická mapa měsíce se všemi jeho kontinenty. Takřka na každém kroku vystupoval malý sloupeček, který označoval přítomnost ložiska. Thyrton byl jím doslova posetý, dokonce i v mořích se detekovala stopová množství prvku.
„A teď se podívejte na odhad, kolik palladia by nám tu vytěžili za rok.“
Předběžný odhad průměrné produkce palladia v jednotlivých správních celcích za období jednoho roku*
správní celek (kód. ozn.) odhad produkce za rok (kg)
T01 FKI 810
T02 FKI 2 100
T01 FSE 12 708
T02 FSE 5 400
T03 FSE 12
T04 FSE/01 FXI 96 000
T02 FXI 8
T03 FXI 71 946
T01 FXE 15 000
T01 FWI 2 449
Mořská voda 0,2
Celkem 206 433,2
*k vypracování byly použity údaje ze zprávy výzkumné společnosti GEMI
„Impérium náš měsíc rozhrabe a zdevastuje takovým způsobem, že se tu za pár let nechytí ani corelliánská pažitka. Myslíte, že osadníky při tom nechají oxidovat a překážet?“
„Ale samotné palladium jim není k ničemu,“ pokusil se oponovat Farlander, „třeba se tu budou vyrábět elektronické součástky nebo bílé zlato nebo… nebo se tu budou dělat inleje … hvězdy ví, k čemu všemu se to palladium používá….“
„Pak bych vám měl ukázat ještě tohle,“ podráždil pilota svým cynickým úsměvem farmář a podal mu další datakartu. „Jsou to kopie tří smluv, které Impérium pro tuhle půdu vytvořilo.“
„Smlouva se společností GEMI…“
„Ta provádí výzkum.“
„NIMC …“
„Tak ta má hlavní zakázku, je to dceřinná společnost Imperiální Těžby, s.r.o. “
„IEA, Intersektorová Environmentální Agentura a Centrum pro Analýzu Rizikových Faktorů Životního Prostředí… to existuje?“ užasnul Farlander.
„Ano, existuje a divil byste se, jak stará tato společnost je... Můžete si přečíst, že bude provádět výzkum: Množství toxinů a karcinogenních látek v ekosystému.
Je to jednoduchá berlička, výsledek bude byrokraticky zmanipulovaný a dočtete se v něm, že osadníci zaneřádili životní prostředí. Proto nám bude nařízeno opustit tento měsíc.“
„Následně ho zaplaví těžaři a zničí Thyrton doopravdy.“ doplnila farmáře Juno.
Farlander zapřemýšlel. „Zajímalo by mě, kde jste tyto kopie sehnali a proč mi vlastně tohle všechno říkáte?“
Druhý dotaz směřoval na Juno. Farlander měl jasné rozkazy, vyzvednout pilota a rychle opustit sektor. Tušil, že by dlouhé zdržení mohlo znamenat problémy, minimálně pro jeho kariéru na Independence. Juno to musela vědět, přesto zcela soustředěně poslouchala Usdoda.
Farmář řekl: „Ty smlouvy pro nás získal Gilus Areda, corelliánský právník, který pracuje pro ředitele NIMCu. Zná se s Juno a díky tomu se nám dokumenty dostaly do rukou…
(aha, takže odtud možná přišla zpráva pro Independence)
… a k otázce číslo dvě. Možná vám už Juno vyprávěla, že jsme měli jakýsi incident s piráty.“
Farlander přitakal. Současně mu však v hlavě prolétl náznak jakési myšlenky.
„Někteří z nás v tu dobu byli na ostrově, víte proč? Ten ostrov má zvláštní horu s donedávna krásným podhůřím. Jmenuje se stejně jako on, Totome, a kdysi to bývala jedna z činných sopek v okolí. Zdá se, že jsou všechny zřejmě vyhaslé – aspoň takovou zprávu obdržel NIMC. Ovšem my kalkulujeme s tím, že všechno je možné.“
„To nemožné trvá jen o něco déle, chápu-li vás dobře.“ usoudil Farlander. Nedal na sobě nic znát, ale vycítil, že se jejich rozhovor stočí do míst, kterým by se měl raději vyhnout.
„Jak asi už tušíte, na Totome jsme prováděli průzkum. Hledali jsme nejlepší místo, kam bychom měli zakopat nálože, které jsme si „vypůjčili“ od společnosti GEMI. Rozhodli jsme se, že ještě před příchodem IEA způsobíme takové mystifikační extrazemětřesení…“
Farlander v duchu zalapal po dechu. Juno si toho všimla. „Mohl byste mi vysvětlit proč?“ zeptal se pilot. Uvnitř něj rostla podrážděnost, přesto jeho hlas zněl stále neutrálně, jako by se neptal na důvod zločinné akce, ale kolik bude dnešní večer stupňů.
„Chci, abyste rozuměl, že za normálních podmínek nemáme šanci,“ vysvětloval Usdod a stále nechápal, že se ten nápad Farlanderovi vůbec nelíbí, „ale když se nám podaří slušný zemský otřes, GEMI skončí tam, kde jsou. Impérium přece nebude chtít, aby se mu uprostřed dolů najednou probudila sopka. Přijde sem někdo jiný a vrhne se na seismická měření. Chvíli mu to zabere a tím poskytne Gilusu Aredovi čas.“
„Nevíte, že tím můžete způsobit sesuv ostrovní půdy do oceánu?“ řekl Farlander a připadalo mu, že ho jeho nervy co nevidět přestanou poslouchat. „Když tam spadne díky vašemu extra výbuchu kus ostrova, vyvolá to silné vlny. Vám je jedno, že to může zaplavit okolní ostrovy?“
„Bohužel, je to naše jediná příležitost.“ vložil se náhle do hovoru klidný hlas Juno. „Nechceme vás do ničeho nutit, ale byli bychom rádi, kdybyste nám podal pomocnou ruku.“
Farlander se pozorně podíval Juno do očí. Byl si jistý, že věděla, v jaké je on situaci.
„Máte ponětí, co děláte?“ zeptal se jí na rovinu a jeho hlas zněl významně.
Juno pochopila a kývla na souhlas. Farlander mohl kdykoli odejít a nechat jí na ostrově samotnou – pakliže by měl čím, ale neměl. Navíc ji pilot uvěřil.
„Mimochodem,“ zachraptěl znovu Usdod, „jestlipak víte, mladíku, co to bylo před dvěma hodinama za rachot.“
Farlander zdvihl ramena v bezradném gestu. „Myslel jsem si, že to byla prasata.“
Farmář se zachechtal. „Prasata vám nesežerou člověka na jedno polknutí.
Byl to soripo. Jestli ho chcete vidět, můžete se podívat ke mně dovnitř.“
V jednom útulném pokoji byla na stěně pověšená obrovská, šedivě zelená, šupinatá kůže. Měřila do délky skoro sedm metrů a dala by se rozdělit na dvě poloviny. Jedna zabírala tělo a ta druhá mohutný, široký ocas. Z těla se po stranách vysunovaly čtyři objemné nohy a vpředu stupovala dlouhá, odpudivá hlava. Měla rozevřenou tlamu. Uvnitř ní chyběl jazyk a po stranách se nacházely velké zuby. Žluté, nehybné oči byly němé.
Když se Farlander podíval blíž, připadalo mu, že mají podivně prázdný výraz. Nebylo v nich vidět jakékoli utrpení, které musel tvor prožít, když ho zabíjeli. Farlanderovi proto ani nenaháněly zvláštní strach.
„Je to zrádné zvíře,“ okomentoval ho Usdod, když si všiml mladíkova nezúčastněného pohledu, „ten plaz nevypadá, že mu to kdoví jak myslelo. Jestli ho někdy uvidíte v přírodě, tak vás napadne, že nemůže být ani nějak zvlášť rychlý. Jenže chyba lávky.
Soripo si umí počkat. Číhá ve vodě a když se k němu přiblížíte, vystartuje takovou rychlostí, že by mu mohl corelliánský pouštní panter závidět. Jste-li u břehu, stáhne vás pod vodu a utopí. Když jste daleko, chytne kořist do zubů a umlátí k smrti. Pokud soripo hladoví, tak vyleze ven a dá se na malou túru. Když ani potom nic nenajde, začne k sobě kořist lákat a to tak, že silně kvičí jako prase. Je to prostě dokonalý predátor.
Pokud chcete soripa vylákat, zabijete nerfí mládě a hodíte kousek čerstvého masa blízko místa, kde se plaz zdržuje. Soripo vyleze ven a začne hledat tvora, z kterého maso pochází.
A to si pamatujte, soripo má tuhou kůži. Jedna rána nikdy nestačí.“ dodal Usdod a svojí radu myslel smrtelně vážně.

10:40, Osatti
Blížilo se poledne a s ním i nehorázné parno. Keyan Farlander ho snášel čím dál hůř. Ačkoli měl na sobě volné, sedlácké oblečení, které mu zapůjčil farmář, byl by se nejraději viděl napěchovaný v nějakém chladícím boxu.
Místo toho se producíroval po pobřeží a čekal, až jim Juno vyjedná nějaký skútr. Navíc se tu motalo na jeho vkus nepříjemně mnoho vojáků. Evidentně začali pátrat po uprchlíkovi. Napadlo ho, zda jim dovolí vůbec odjet.
„Musím se vás na něco zeptat,“ pronesl k Juno, když se s úspěchem vrátila zpátky. Přiklonil se k její hlavě a zašeptal do ucha: „Na farmě u Usdoda jsem byl moc nervózní, tak jsem si toho nevšiml, ale vám nevadilo, že jsme se bavili nahlas venku na verandě? Tam v té chatrči jste mě věznila v pekle jenom proto, aby neuniklo jediné slovo. Nebojíte se, že nás najdou?“
Juno se nevěřícně usmála a mírně zakroutila svojí blonďatou hlavou. „Vy mě bavíte. V té chatrči jsme byli z jiného důvodu. Když budete venku střílet, tak se zvuk nese kilometry daleko. Z utěsněné chatrči to jen tak někdo nezaslechne.“
„Cože? Vy jste po mně chtěla střílet?“
„Jenom kdyby to bylo nutné. Věděla jsem, že Gilus Areda pro mě poslal někoho z Aliance, ale nevěděla jsem koho. Když jste včera přistál a zatkli vás, jednala jsem instinktivně. Abych měla jistotu, musela jsem si s vámi nejprve promluvit. Nevím sice o současném stavu Aliance mnoho, ale poznám, když mi někdo lže.“
Jako mávnutím proutku se z jejího obličeje vytratilo pobavení. Strohým pohybem nasedla na zapůjčený skútr a pokynula Farlanderovi, aby se usadil za jejími zády.
Cesta na ostrov Totome jim zabrala necelou půlhodinu.
„Co bude s hlídkou? Impérium tam má základnu!“ ozval se Farlanderův jasný hlas, když se přiblížili k malé zátoce vnořující se do totomskému pobřeží.
„Projedeme přes ní.“ zvolala Juno.
„Jak to chcete provést?“ zeptal se překvapeně pilot.
Odpověď přišla za pár okamžiků. Skútr zastavila hlídka dvou po zuby ozbrojených vojáků. Zřejmě tu měli se zelenými příšerami bohaté zkušenosti.
„Co tady děláte?“ vyhrkl na ně jeden z nich.
„Asociace loveckých farmářů, jdeme se podívat, jestli tu nemáte nové přírůstky.“
„Váš průkaz.“
Juno vytáhla odněkud z kapsy malou kartu, na falešné údaje.
„Ukažte mi vaše zbraně.“
„Dneska ráno vám tu pořádně řvali, co?“ utrousila, když vytahovala z pouzdra svůj blaster.
„A co on?“ ukázal na zcela neozbrojeného Farlandera prstem.
„Tohle? To je přece návnada.“ vyprskla Juno smíchy. Farlanderovi se z významu těch slov málem zvedl žaludek.
„Vidláci!“ rozčílil se voják a prudkým pohybem ruky je poslal do háje.
Juno namířila svým skútrem do zátoky. Zaparkovala necelých sto metrů za strážemi a vyskočila na travnatý břeh.
„Pojďte nahoru, čeká nás tu spousta práce!“ oznámila Farlanderovi a rázně vyšla směrem do řídkého, napůl spáleného stromoví.

11:06, Osatti
„Sheyley, seš si tím jistej?“ ozval se skeptický hlas.
Usdod se narovnal ve své mohutné výšce a založil si před mudrlantem ruce v bok.
„Kdybys byl vojákem zadržovací cely, jeden z vězňů ti utekl a zastřelil tvýho parťáka, kde bys ty, jako voják, určitě nehledal?“
„No, v zadržovací cele… nebo v sušárně. To je fakt naprosto stupidní,“ musel přiznat pochybovačný muž, „ale přece jenom, vypařuje se to, je to hořlavina a ve vedru té sušárny…“
„Ty sudy jsme jednou propašovali do sušárny a necháme je tam bejt, dokud se všechno neuklidní.“ rozhodl nekompromisně Usdod. Nechtěl teď podnikat žádné zbytečné kroky, které by na něj mohly upozornit. V klidu počká, než Juno v totomském podhůří zařídí, co má.

11:55, Totome
Na osamělých, vysokých stromech cvrlikali ptáci. Vzduchem voněly vzdálené aromatické květy, které rostly kolem válkou nedotčeného kousku pobřeží, a před vzrostlým, zarudlým keřem se vnášela drobná vážka. Typická lesní idylka, pomyslel si Farlander.
Až na to, že oni sem nešli si užívat krásy přírody, ale podle všeho najít všechny ukryté nálože a rozmístit je dokola kolem hory. Farlander se v duchu cítil, jako odporný, šílený ekoterorista. Kdyby měl na vybranou (on neměl a Juno to věděla), tak by se na to s klidnou duší vykašlal.
Necítil se ve své kůži. Navíc je mohla kdykoli přepadnout hlídka nebo zaútočit soripo.
Juno se pohybovala mezi porostem hbitě, jako kočka. Znala terén a věděla, kam má šlápnout a čemu se raději vyhýbat. Farlander nepochyboval, že má tahle kočka všechny smysly nastražené, přesto v něm hlodal nepříjemný červ nejistoty.
„Proč tohle vlastně děláme?“ zeptal se Farlander.
„Protože vím, kde by se dal sehnat letoun. Je u přepravních doků na ostrově Takara.“ upřesnila Juno. „Nemusíte mít obavu, kolem ostrova je docela velký šrumec rybářů, ale já vás dokážu protáhnout po západním pobřeží, aniž by na nás vojáci přišli.
Odpálení načasujeme na třetí hodinu, takže se stihneme dostat do takarských doků. Mám tam známého, který nás dostane dovnitř. Po výbuchu dojde ke zmatku a my budeme mít šanci uniknout corelliánským transportem, aniž by se na nás přišlo, nebo by nás někdo sestřelil.“
„Kolik to odnese lidských životů?“
Juno se na něj ostře podívala. „Myslela sem, že Aliance pro mě poslala bojovníka, a ne filosofa.“ zasyčela a pilota to na chvilku vyvedlo z míry. Pak se vzpamatoval.
„A já si zase myslím, že před takovým smýšlením, jaké mi teď předvádíte, všichni v Alianci utíkáme, válčíme a nasazujeme svoje životy proti němu.“
„Chápu, o co vám jde,“ pokračoval dále Farlander. „Jste pilot a s vaším plánem byste se beze mne obešla. To znamená, že jediným důvodem, proč mě tady trpíte, je dostat vás na křižník. Začínám mít pocit, že by to nemusel být zrovna dobrý nápad.“
Juno se postavila před Farlandera a prohlédla si jeho zbraní nezatížený pas. „No postěžuj si, jen do toho, široko daleko tu není jediná noha vojáka. Zato tu ale běhá hodně těch se šupinami. Ano, já se bez tebe obejdu, chlapče. Zrovna tak, jako se obejdu bez těch naivních sedláků. Oni sami chtějí nasadit své životy za věc, která je už předem odepsaná. Jdou do toho dobrovolně. Já nikoho k ničemu nenutím.“
„Jenže jste to vy, kdo jim to umožňuje. Řekli mi, že jste důležitá, že jste natolik schopná a že byste mohla být nepostradatelná. Jak může někdo, kdo si bez sebemenší špetky svědomí vezme na triko nevinné osadníky kvůli vlastnímu prospěchu, nepostradatelný pro Alianci?
Není to náhodou tak, že ta smlouva s IEA, kterou mi farmář dával pod nos, jsou jenom výmyslem? Přijde mi docela podezřelé, že se by Impérium – ten mocný kolos, tolik páral s několika corelliánskými osadníky.“
„Jsi zklamán, Farlandere?“ zasmála se Juno a zvětšila si od pilota odstup. Farlander nebyl zklamán, pocit, jenž se v něm uhnízdil, by se dal přirovnat ke zděšení. „Nic na světě není perfektní,“ pokračovala Juno, „ani ten Usdodův predátor. Já stojím o Alianci, ona stojí o mne. Myslím, že tady není co řešit.“
„To je přesně ono. Vy vlastně hledáte dokonalost, chápu to tak dobře? Mnou opovrhujete, protože jsem na vaše měřítka moc mladý. Osadníky proto, že se zoufale snaží vyhrát marný boj. Jste zahlcena svým vlastním pohrdáním, kde se to ve vás bere? Proč jste taková?“
Juno ustoupila o další krok dozadu a přimhouřila oči. Teď byla řada na ní, ale Farlander vycítil svou šanci. Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že když jí teď nenechá jednat, může celou situaci zvrátit.
„Myslím, že vám rozumím. Prožila jste toho hodně, nesrovnatelně víc, než já. Občas máte znepokojivé představy a ty vás děsí. Děsí vás víc, než si dokážete sama připustit. Ta rouška cynismu, přehlížení a despektu, ten háv černoty vás chrání. Chcete pro sebe dokonalou ochranu, ale přitom víte že jí nikdy nemůžete získat. Jakoby ten háv nebyl ani z vaší hlavy.“
Farlander přistoupil blíž a vynuloval odstup, o který se pokusila Juno. Měl pocit, že uhodil hřebíček na hlavičku. Sice tomu za mák nerozuměl, ale instinkt mu říkal, že to tak je.
Nadechl se a pokračoval: „Od začátku se mi tu něco nelíbilo. Měl jsem z vás zvláštní pocit, ale nedokázal jsem ho nejprve identifikovat. Pak jsem ale pochopil, že je něco špatně.
Ať už vás chrání, co chce, tak to pro vás dělá medvědí službu. Teď se vám to možná hodí, jenže až se jednou dostanete do bezpečí, budete se chtít toho hávu zbavit. Pak nastane několik možností. Nakonec ale stejně spácháte sebevraždu.“
Juno byla bledá jako stěna. Farlander měl náhle pocit, že její modré krystalky v očích změnily barvu. Teď byly tmavě hnědé. Farlandera přepadl frustrující pocit. Pohled Juno se mu jako hadí zuby zabořil do obličeje.
Náhle si všiml, že se Junin hnědý pohled odlepuje z její vlastní tváře. Bylo to neskutečně pitoreskní a zároveň strašné. Ten obličej se jako namodralý, rozmazaný hologram odděloval od kůže a začínal pomalu k Farlanderovi blížit.
„Myslím, že vy vlastně vůbec nevíte, co děláte.“ uklouzlo mu jako v polospánku. „Doslova.“ Najednou mu došlo, že všechno to zvláštní, co mu přišlo, se přibližuje k jeho osobě. Cítil, jak se mu žaludek obrací vzhůru nohama. Pohled ho hypnotizoval a nemohl se hnout z místa.
Samostatný obličej nezávislý na těle se před ním zastavil. „Zachráníš mě?“ promluvil na něj ledový hlas. Farlander se na něho chvíli díval. Potom pomalu pokýval hlavou.
Obraz se rozplynul a před Farlanderovými zraky se objevila Juno, modrooká a smrtelně bledá. Farlander k ní přišel a uchopil ji za paže. Právě včas, jinak by se skácela do travnatého podrostu.
Odněkud z dálky z ostrova Osatti se začal rozléhat hrůzostrašný kvičivý řev.

13:15, Takara
„Nemohli jste si vybrat lepší chvilku,“ prohlásil Edger Walasen a otevřel dveře malého skladiště. „Co na Osatti vzniknul ten zatracenej požár, je po chodbách prázdno. Všichni stojí venku nebo jsou v hangáru nalepení v oknech a civí přes vodu na plameny.“
„Ví se, jak k tomu požáru došlo?“ zeptal se Farlander. Držel přitom Juno za ruku a pomáhal ji dostat se přes překážky. Po tom incidentu na Totome se Juno chovala poněkud nemotorně.
Walasen se podrbal na hlavě. „Hele, není to jistý, ale slyšel jsem, že na Osatti zase zaútočily ty kvičící potvory, jako před pěti hodinami. Jenže na rozdíl od minula se teď odvážily víc do vnitrozemí. Jakoby si ty potvory řekly, že když jich bude víc, můžou si dovolit delší výlet.
Několik se jich prej dostalo před zadržovací celu, tam co je bývalá sušárna, a vojáci na stráži po nich začali pálit. Nevím, co je na tom pravdy, ale prej si zřejmě vidláci schovali na sušárně nějakou hořlavinu. No řekněte, který jiný blbec by dával na sušárnu něco takového?
Dopadlo to tak, že od jedné zbloudilé střely vybuchla sušárna a od výbuchu chytlo okolí.“
„Je strašné vedro, budou mít problém ten požár vůbec uhasit,“ řekl Farlander.
„No, dyť to říkám. To musela bejt nerfí hlava, která na sušárně schovala hořlavinu.“ pronesl Walasen. Jakmile se Juno a Farlander usadili, doplnil: „Vy si tady zalezte a počkejte na pana Aredu. Za dvě nebo tři hodiny – podle situace – pro vás přijde a propašuje na jednu loď.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval klidnějším hlasem: „No, tak já si půjdu po svých, aby si o mě neřekli, že se někde flákám. A vy tu zatím nedělejte lotroviny, ať vás nikdo neuslyší.“
Walasen rychle odešel a zamkl za sebou dveře, pro jistotu. Juno a Farlander náhle osaměli.
Seděli spolu v prostorné, mlčenlivé místnosti s jediným malým oknem, kudy sem pronikalo světlo. Vzduch byl poněkud chladnější, než ten venkovní, a dal se proto lépe dýchat.
„Jak se cítíš?“ zeptal se mírně Farlander, když se mu trochu uklidnily smysly. Položil přitom ruku na Junino levé rameno a zadíval se do jejího stále bledého, mrtvolného obličeje.
„Jsem v pořádku,“ zazněla suchá odpověď. Chvilku seděla mlčky vedle Farlandera s jeho velkou rukou na jejím rameni a pak se k němu otočila. „Cítím se prázdná, jakoby do mě někdo zabodl stříkačku s jehlou a vysál mi kus duše.“
Farlander z toho vycítil zoufalství. Posunul ruku dál po jejích ramenech, až Juno zcela objal. Přitisknutý k jejím žebrům poznal, že se Juno nepatrně chvěje. „Když jsme byli na Totome, něco se od tebe oddělilo. Nevím, co to bylo, ale vypadalo to, jako – jako duch, řekl bych…“ pronesl Keyan a měkce zabořil svůj pohled na ženinu tvář. „Tušíš, co to mohlo znamenat?“
Juno lehce vydechla souhlasnou odpověď a obtočila pažemi svoje kolena. Farlanderovo objetí nepovolilo a ona o něj opřela všechnu svoji psychickou vůli.
„Byl to sithský lord. Já… dříve jsem pracovala pro Impérium,“ začala hovořit a Farlander pozorně naslouchal. Juno mluvila zřetelněji a její hlas mu připadal mnohem méně vylekaný, než když se jí ptal, zda je v pořádku. „Ten sith měl za úkol různé věci. Snažila jsem se ho pochopit a on se zase snažil rozumět tomu, co se kolem něj děje. Už od začátku jsem ale z něho měla zvláštní pocit. A myslím, že i on ze mě.
Pak zjistil, že nemůže dál dělat to, co se po něm chtělo, a postavil se proti Impériu. Nakonec ho ti dva zabili. (Farlander se neptal, koho tím myslí, nechal Juno mluvit.). Po jeho smrti jsem však měla pocit, že je stále se mnou. Jako kdyby mě pořád držel kolem ramen, tak, jak to teď děláš ty. Myslím, že mě chránil. Dával mi kus sebe proto, abych byla schopná přežít.“
„Měl hnědé oči?“ zeptal se Farladner a porušil tím svoje ticho.
„Nádherné, hnědé oči. Když jsem ho viděla naposledy, hořel v nich takový zvláštní oheň.“ Náhle jí napadlo, že by se mohla vylézt k oknu a podívat se, jestli nespatří požár v Osatti.
Farlander jí pomohl se vyšplhat a přes špinavé okno oba v dáli zahlédli černý dým. Požár musel být velký a děsivý, přesto přitahoval jejich pohled. Neviděli žhnoucí, zarudlá těla plamenů, ale cítili, jak se ty plameny dotýkaly jejich kůže a zanořovaly se jim do myšlenek.
Budou zranění. Asi tam uhoří lidé. Oba slyšeli stísněné hlasy z venku. Pak zpozorovali oslnivou záři. Byla nízko, ale přesto zaplavovala obzor svým pálícím jasem. Oheň musel být horší, než si zprvu představovali. Juno přepadl strach a na chvíli přitiskla víčka k sobě.
Když je opět otevřela, uvědomila si, že ji Farlander svírá v pevném objetí. Pocit strachu a bezpečí zároveň se po ní převalil, jako jedna velká bizardní vlna.
Původní úzkostný dojem šílené prázdnoty se vytratil. Spíš jí teď připadalo, jako kdyby ze sebe ve skutečnosti stáhla těžký, černý šlojíř. Cítila hrůzu a svobodu zároveň, zažívala bázeň bez toho, aniž by byla něčím obalená – něčím krásným a strašlivým zároveň.
Zdálo se jí to děsivé a tak přirozené, stejně jako černá groteska plamenů. Potom pochopila, že je to už hodně dlouhá doba, kdy zažívala takové pocity. Vlastně, jak je to dlouho, kdy se cítila skutečně svobodná? A svoboda byl dokonalý pocit – přesněji, jeden z dokonalých pocitů.
Farlander na ní mlčky upřel zrak. V tichosti, která mezi nimi zavládla, uslyšel její čistý a klidný dech. Překvapeně si všiml, že Juno začala zářit, z pobledlého stínu se stala večerní hvězda a její oči byly hlubší, než mořské dno. Náhle ho přepadla touha se na její dno protlačit.
Juno mu v tu chvíli četla ve tváři. Intimní řádky jí do sebe vtáhly a když se podívala Keyanovi do očí, zdálo se jí, že v nich vidí poskakovat drobné plamínky.
Vypadal neuvěřitelně. Tělesný kontakt s ním jí dodával pocit jistoty a současně se do ní vpíjela dychtivá žádostivost. Věděla, že je s Keyanem opojená a tušila, že ho začíná milovat.
Nikdy předtím nezažila takovou lyričnost kontaktu dvou lidí a byla z ní doslova učarovaná.
Jemně rozpředla Keyanovo objetí a vzala ho za ruku. Sestoupili dolů od okna a poklekli před sebou. Jemně jí políbil na tenké rty a pak svlékl z ní a ze sebe šaty.
Hodně dlouhou dobu se spolu mazlili a nakonec mu dovolila vejít do svého těla. Potom více, než půl hodiny, spolu leželi ve vzájemném objetí a oba po sobě nechali přelézat nádherný pocit štěstí. Bylo v tu chvíli naprosto perfektní, pro každého z nich z jiných důvodů.
Když se otevřely dveře a do skladiště vstoupil Gilus Areda, nacházelo se všechno v původním stavu. Společně pak vstoupili do nákladní lodi a nechali s corelliánským transportem odvézt pryč od marnosti a beznaděje měsíce Thyrtonu.
„Některé věci se nedají nadobro umlčet,“ řekla Juno Farlanderovi a nechala ho, aby živel, který v něm vášnivá situace ve skladišti rozpoutala, se uklidnil a Farlander mohl znovu v klidu přemýšlet. Netrvalo však dlouho a on pochopil, co tím krásná žena chtěla říct.
Vyslovila to namísto „víš, musíme se rozejít, ono by nám to stejně spolu asi nevyšlo…“ a podobných řečí. Juno byla stručná a výstižná – vlastně to nebyla Juno.
Keyane, bývalý sith na tebe začíná k zbláznění žárlit.