Po stopách legendy

Autor: Darth Zira

Moc se mi to teda nelíbí, ale ti staří maj nejspíš pravdu. Lítání vesmírem je dobrý akorát pro ženský, blesklo mladému Togoriánovi hlavou snad stokrát během té doby, co se jeho loď stávala stále méně ovladatelnou. Přesněji řečeno to vůbec nebyla jeho loď, ale loď jeho matky, kterou si tak jaksi vypůjčil. No, vypůjčil… vlastně zcela pravdivě řečeno… ovšem vypůjčil zní podstatně líp, než ukradl.
K jeho cti budiž uvedeno, že opravdu měl v úmyslu ji po návratu čestně vrátit. A nepoškozenou. Tedy pokud možno. Jenže ono podle všeho nebude možno. Manévr, o který se nyní pokoušel, by nejspíš i ten největší optimista neoznačil běžným přistáním. A hladkým přistáním by to nenazvala dokonce ani ta nejhloupější bantha – v tom krajně nepravděpodobném případě, že by se jakousi souhrou náhod z ničeho nic naučila mluvit.
Kontrolky na řídícím panelu zběsile blikaly a údaje, které se objevovaly na displejích, valného smyslu nedávaly. Zoufale třískal do tlačítek, aniž by to cokoli změnilo na tom, že se loď v bláznivých vývrtkách řítila skrz atmosféru.
Holt jsem blbě spočítal přitažlivost toho pitomýho měsíce. Je strašně velkej a zatraceně dost blízko. K sakru! Vždyť jsem to měl vědět, ty starý báje přece jasně mluvěj o tom, že veliký světlo, co vosvětluje svět v noci, září pěkně silně. Tak silně, že plno zvířat ve dne spí a v noci loví. A prej se ta zvířata neorientujou jen po čichu ani nemaj infračervený nebo ultrafialový čidla, ale docela vobyčejně se koukaj vočima. Prej i naši biologičtí předci byli takovídle noční tvorové.
Staré báje, co vyprávěly o rajské pravlasti jejich rasy, vůbec nesmírně barvitě popisovaly hodně věcí. Mluvily o mírně zvlněné úrodné pahorkatině, protkané průzračnými řekami bohatými na ryby, o hlubokých hvozdech plných zvěře i o vlídném klimatu, ve kterém se střídaly všechny možné teploty a povětrnostní podmínky. Údajně těch změn za pouhý rok jeden zažil tolik, jako kdyby za tu dobu stihl procestovat půl galaxie. Snad s tou výjimkou, že chyběly protivné trvalé deště, úmorná dlouhá sucha, řady dní s teplotami hluboko pod bodem mrazu, ledové vichry, hurikány, tornáda a podobné nepříjemnosti. A taky prý žádné to období roku, ať studené nebo teplé, netrvalo tak dlouho, aby se stalo nepříjemným nebo nudným. Do tohoto zemského ráje na pohled, kterému proto dali jméno B’auh-im, rajská zahrada, je přivedl jejich praotec z rozlehlých travnatých plání, kde se za dlouhé miliony let vyvinuli z někdejších nebezpečných šelem v inteligentní druh.
Vyvedl je údajně na nevysokou horu, co se vypínala uprostřed té žírné roviny a vypadala jako miska obrácená dnem vzhůru, a ukázal jim tu nádheru pod sebou. Nebylo třeba žádných dalších slov. Všichni jednomyslně rozhodli, že zůstanou právě v tomto líbezném kraji, kde byli navíc před nebezpečím chráněni hradbami vysokých hraničních hor. Na březích velké řeky, klikatící se středem této krajiny, pak vybudovali své první sídlo, ze kterého se později stala metropole. Nazvali je F’ra-giaj, podle všeobecně uctívané bohyně štěstí. A sama veliká věštkyně L’beiu-se prý tehdy řekla, že toto město nikdy nezanikne a bude se k němu s úctou sklánět celý svět.
Neimoidiánce starýho a ne že hvězdná sláva. Jak tadle slavná vědma L’beiu-se tak její povedenej papínek, náš moudrej pravotec Ch-ro‘ko, byli totáč vedle. Po nějakejch dvou tisícovkách let se nám do našeho krásnýho zemskýho ráje nahrnuli lidi. Ale ne takoví ti rozumní, jako teďka, se kterejma se dá vobchodovat a tak podobně. Todle byla pěkně primitivní pakáž, co ani neuměla stavět kosmický lodě. Nejdřív to celkem šlo, považovali nás za jakýsi božstva nebo co, klaněli se nám a nosili spousty darů. Někdy teda prej to byly krámy úplně k ničemu, ale to by zas až tak nevadilo. Jenže tadle idylka netrvala moc dlouho. Pak jim cosi přelítlo přes frňáky a ti pitomci nás začali považovat za nějaký krvelačný zlý bestie, který je potřeba vyhubit. Tak nám nakonec nezbylo nic jinýho, než si sbalit svý saky paky a rychle vzít roha z celý týdle bláznivý planety, plný ještě bláznivějších lidskejch primitivů. Zůstaly nám z toho všeho akorát ty báje o ráji ztraceným kdesi v hlubinách vesmíru, do kterýho se už jaktěživá žádnej Togorián nepodívá.
Prej leda po smrti, tvrděj naši flanďáci, nakrčil pohrdavě čenich. Tak to bych se na to teda podíval, že se máme akorát modlit místo abychom tu planetu hledali. Tomudle říkám pořádný prázdninový dobrodružství, ne jen furt sedět na zadku jak pecka a nechat všecku zábavu ženskejm…
Ale já su přece zatraceně dobrej, já jsem ten legendární ráj nakonec našel. A úplně sám, žádnej mi nepomáhal! Na jeho tváři se mihl pyšný vítězoslavný úsměv, který po chvíli nahradil výraz naprosté spokojenosti. Jsem king, lítám teďkonc v atmosféře týdle bájný planety a pořád jsem živej…
Otázka teda je, jak dlouho ještě živej budu, přerušila najednou jeho euforii velmi nepříjemná myšlenka. Nebylo divu, loď se otřásala jako by se měla každým okamžikem rozletět na milión drobných kousíčků a skrz průzory nebylo vidět nic, co by dávalo přílišnou naději. Nejen zdejší poměrně hustá oblaka, ale ani všechny příslušné řídící systémy nezmírnily pád tak, jak by bylo záhodno. Povrch planety se neuvěřitelně rychle přibližoval…
Když byl ještě na dostatečně vysoké orbitě a loď ho v té době relativně poslouchala, zaregistroval na severní polokouli krajinu velmi podobnou popisům v bájích. Původně tam chtěl přistát, jenže nyní zcela realisticky viděl, že si nebude moci vůbec nijak vybrat místo přistání své lodě, přesněji spíš jejího dopadu.
Tak jak, bude to někam do voceánu? To bylo to poslední, co si stihl pomyslet než se rozžhavený nos korábu zaryl do pouštního písku. Kterási z palivových nádrží začala po nárazu hořet. Jenže to on už neviděl a necítil. Z posledních sil, vedený spíše instinktem než čímkoli jiným, se ihned po dopadu vypotácel ven. Překulil se přes horkou dunu a zoufale se plazil pryč. Co nejdále…
Pak omdlel.