|
|
Hrdost uniformy
Autor: Arianus
Poznámka: Tato povídka je věnována Amandě N. Pinson; hrdince, rádkyni a mé kamarádce, která zůstala navždy tam, v té prokleté poušti.
I nastane čas, kdy voják pro malou barevnou stužku život rád položí...
- Napoleon Bonaparte
Bylo to sychravé ráno. Zešeřelé, chladné, mokré. Ponořené v mlze.
Major Dayson taková rána neměl rád. Déšť, rozpleskávající se o přední sklo jeho speederu, mu vždy připomínal jeho první sychravé ráno ponořené v mlze, které zažil na Yavinu IV. Nebylo to dobré ráno. Mnoho dobrých lidí během něho zahynulo. Mnoho lidí, se kterými ještě večer před tím major seděl u jednoho stolu, se kterými popíjel, se kterými smál. Které vlastně ani neznal, byl přeci sotva týden po odřadu na Caridské Akademii, a přesto mu byli jeho bratry a sestrami.
Major si promnul unavené oči, a snažil se tím zahnat špatné vzpomínky na špatnou dobu. Bylo to vlastně ironické. Byl velitelem roty Emperor, jednoho z nejelitnějších svazků Vaderovo pětisté první legie, a přesto teď byla jeho prací inspekce vojenské posádky na periferní planetě Impéria. Krásné, bohaté a prosperující, ale přese vše periferní.
Což mu připomnělo, že i přes devět hodin trvající cestu z Bakury si nenašel volnou chvilku na to, aby si přečetl specifikace té inspekce, co tu má provést. Byly sice irelevantní, vždyť mu to sám plukovník Tyrol řekl: Vyšlu Vás na Kerrep, kde bych Vám doporučoval provést dvou až tří týdenní inspekci tamní posádky. Bude se Vám tam líbit. Kerrep v této době je přímo ideální na rekreaci.
Ale on byl profesionál. Měl provést inspekci, tak jí provede tak, jak se na stormtroopera sluší a patří.
Vzal složku ze sedačky a rozložil ji před sebe. Po paměti nahmátl ovládání autopilota a zapnul ho, aby jel po předem zadané trase. Pak už se konečně mohl věnovat studiu specifikací inspekce posádky Kerrepu.
To, že je něco špatně, si major uvědomil chvíli poté. Bylo již však pozdě na to, aby šlo cokoliv udělat.
* * *
Bylo to jen pár přeražených stromků na okraji srázu. Věc, které by jste si běžně nevšimli, kdyby jste jeli okolo ve speederu. Ale ne všichni jezdí ve speederech. Déšť a mlha hnala jednu dávno ztracenou duši tou cestou; cestou jenž byla tou nejkratší, která vedla od hlavní silnice k nejbližšímu obydlí, jenž by mohlo poskytnout přístřeší v tomto nehostinném čase. Bylo to jen pár přeražených stromků na okraji srázu. Věc, které by jste si běžně nevšimli, kdyby jste jeli okolo ve speederu.
Tarsad Werron zahleděný do sebe sama, jdoucí v nehostinnosti deště, však těch kolik zlomených stromků viděl. Zrychlil krok, došel k úpatí srázu a prodral se těmi rozlámanými stromky, aby se podíval, co se tam stalo. Hořící převrácený speeder, hromada listin rozházených po okolí průletu speederu. A jen jedna bota zanořená v blátě, která snad jako sloup upozorňovala na to, že v té kupě šrotu nedávno se ještě honosící jménem speeder jel i živý člověk. Tarsad sebral pár papírů, na které cestou narazil a krátkým pohledem svých očí v nich rozeznal dokumenty imperiální armády. Přešel až ke stroji, kde se mu otevřela hrůzná podívaná zbořených plechů a osoby nedaleko ležící, jenž již nešlo pomoci.
Tarsed jí však nikdy pomoci nechtěl. Bylo to hříšné, bylo to nemorální. Ale morálka Vás nenasytí. Neposkytne Vám peníze, ba co více, když jste morální, nejednou na to budete tratit a mnohokrát si uškodíte sami sobě. 'Z cizího krev neteče', jak se přeci jenom říká.
Tarsed takový nebyl, ale přesto měl hlad, byl promrzlý, ba co více, tvář imperiálního majora byla téměř nepodobná té jeho, jak si byl Tarsed schopen odvodit dle majorovo dokladů; nikoliv z jeho obličeje, který jisto jistě pamatoval i lepší časy, než ty které právě zažíval.
Krásná, snadná jednoduchá cesta ven, z bídy, zimy, ba co víc, byla to přímo propustka nabízená Silou k tomu, aby svíčka jednoho života, uhaslá předčasně, dopomohla lepšímu plamenu svíčky jiné. A odmítnout takovou šanci od Síly? To by bylo přinejmenším bláznovství.
A jen jeden pohled na to mrtvé tělo Tarsedovi stačil, aby si uvědomil, že tohle je dar od samotných nebes, který se prostě neodmítá. Déšť smýval stopy toho, že tu Tarsed kdy byl. Smýval i stopy bolesti a posledních okamžiků majora Daysona. Obrozoval. Ničil. Byl andělem i katem.
Jen malá chvilka stačila, aby Tarsed majorovo tělo odtáhl k blízké říčce, vyměnil svůj šat za jeho a jediným popostrčením ho zanechal svému osudu.
Ale nic není dokonalé. Co dokonalé zůstane dokonalé i v dalším okamžiku? Nic. To lze již nyní povědět.
Tarsedův chvilka dokonalosti skončil v okamžik, kdy se na něj upřel reflektor a křovím u silnice projely dva TAV transporty.
Ozval se křik, dupot pokovaných bot stormtrooperů o rozmáčenou zem, a vše dokonalé zmizelo v jediném okamžiku.
„Na kolena, říkám Vám na kolena!“ řval stormtrooper s puškou v ruce na vyděšeného člověka před sebou. „Dělejte! Ruce za hlavu a na kolena!“
Tarsen, oblečený z části do majorova šatu, poslušně uposlechl a nedělal viditelně nervóznímu vojákovi problémy. Jak tak klečel, všiml si, že na místo se dostavila další četa pěšáků společně s několika důstojníky. Ti obhlíželi místo nehody transportéru, zatímco vojáci prohledávali místo nehody.
„Máte nějaké ID?“ zeptal se Tarseda stormtrooper, který mu už před chvílí mával svou puškou do tváře.
„Já...“ snažil se Tarsed ze sebe vykoktat neúspěšně odpověď. „N..e...totiž já...promiňte“
Tarsed zhluboka oddechoval; zatímco přemýšlel, jak z tohohle ven. ID neměl. A bez ID karty ho čekala buď zeď, v lepším případě jen zadržovací cela na pár měsíců, než si na něj někdo vzpomene s popravou.
„Máte ID?“ zopakoval svůj požadavek stormtrooper.
Rychle se rozhlédl po stranách, hledajíce možnost útěku, kterou však nenalezl. Ať by udělal cokoliv, buď by ho odstřelil stormtrooper co stál před ním, či nějaký jeho kolega, kdyby se pokusil dostat přímo vpřed přes toho vojáka před sebou. Pohlédl mu přímo do očí, tedy spíše tam, kde oči mít měl.
Neměl své ID, a brzy to vyjde najevo, až tomu běláskovi před ním vytečou nervy a ztratí s ním trpělivost. Neměl své ID...ID. Měl ID. Majorovo ID.
Buď tohle vyjde, nebo skončí tak nebo tak před zdí vstříc hlavním pušek. Narovnal záda, dopřál svým očím ohně hrdosti.
„Vojáku, odložte tu zbraň, neboť jí nebudete potřebovat. Právě Vám to dávám rozkazem, neboť mé jméno, hodnost a zařazení jest major Freja Dayson z pětisté první legie vjunských obranných sil. Pokud se chcete přesvědčit, odložte tu zbraň a já Vám ukáži své ID, které mám v kapse kalhot. Pokud ne, odložte tu zbraň stejně tak, jelikož další mé protiprávní zadržení bych musel hlásit vašemu velícímu důstojníku, či řešit...osobně.“
Odhodlání v hlase, malá dušička za maskou člověka, kterým nebyl. Modlil se k bohům Rylothu, prosil Sílu o odpuštění, žádal Císaře o milost. Ať už to byla jen hříčka osudu, či jen přehnaný, ač dobrý herecký výkon zoufalého člověka, vyšlo to. Stormtrooper sklopil svou pušku a Tarsed mohl si šáhnout do své kapsy pro cizí ID. Či pro svůj kapesní blaster, který byl jeho jedinou jakž-takž hodnotnou věcí, kterou měl.
Tarsed naznačil, že nehodlá dělat rychlé pohyby a pomalu nechal svou ruku sklouznout ke kapse. Šáhl do ní, nahmátl svůj blaster a upřel svůj pohled za stormtroopera na cestu, kterou chtěl utéci. Pevně svou zbraň uchopil, nadechl se...vydechnul.
A vytáhl ID kartu, kterou od něj stormtrooper převzal. Nebyl totiž už jeden, byli již dva. Ten druhý převzal kartu, strčil jí do jakési čtečky a Tarsed pomalu čekal na výstřel z milosti. Stormtrooper s čtečkou přikývl a ten druhý uchopil Tarseda za rameno a postavil ho na nohy. Ten zavřel oči a čekal.
Stormtrooper z něj oklepal prach, a pak se s tím druhým postavili do pozoru a zasalutovali.
„Omlouváme se, majore, že jsme Vás ihned nepoznali. Omluvte tuto potupnou proceduru, ale sám jistě víte, že se jedná o standardní postup. Prosím následujte nás k lékařskému vozidlu, kde Vás zkontrolují, zda jste neutrpěl nějaké zranění při nehodě a my Vás pak dovezeme na posádku,“ oznámil stormtrooper téměř jak kdyby to právě četl z učebnice.
„A...vítejte na Kerrepu, pane,“ dodal po chvíli, jako by očekával, že mu na to Tarsed něco řekne.
Ten byl rád, že se alespoň pokoušel se zklidnit snahou o to utišit svůj vyděšený dech, a postavit se do toho nejlepšího pozoru, kterého byl v ten okamžik schopen.
„N..nevadí,“ vysoukal ze sebe ještě mírně rozrušeně, ale už se mu podařilo se dostat na tu vlnu drilu a výcviku, který kdysi on sám zakusil. „Rotný, svobodníku, děkuji, ale ihned mne doveďte za vaším velitelem. Mám zde úkol a rád bych ho s ním probral. Mé ošetření může počkat.“
„Rozumím, pane. Zavedu vás za podplukovníkem Scofieldem,“ odpověděl stormtrooper s čtečkou, který ihned poté poslal toho druhého za další prací. Naznačil Tarsedovi, že ho má následovat, a tomu nezbylo nic jiného než poslechnout.
„Majore, je dobré Vás vidět celého.“
To byla první slova podplukovníka Scofielda, když viděl otrhaného, zakrváceného a špinavého psance Tarseda Werrona. To, že v něm viděl majora Daysona, elitního stormtroopera a hrdinu z bitvy o Yavin IV a o bázi Echo, na tom nic nemělo. Strojová oddanost vyšším ideálům Impéria, jen to a zase to z něj čišelo jak víno do hrdla obžerství. I kdyby byl chudákem otrhaným, prosícím o almužnu, což mimochodem byl, jen a zase jen to ID mu zajišťovalo ubytování v pětihvězdičkovém hotelu kdekoliv v Impériu s možností otevřeného účtu.
Tarsed tomu nemohl uvěřit. Podal si ruku s podplukovníkem, který se ho zeptal na pár věci, na které měl dojem, že ani neodpověděl; a už ho dva vojáci odtáhli do transportéru, který ho okamžitě odvezl na místní posádku a odvedl ho na jeho vlastní pokoj, kde by jen za sošku, která byla na stole, mohla jedna rodina z Okraje dostat tolik peněz, že by z nich vyžila rok, a možná víc.
V jeho pokoji se ho ujaly služebné, které ho svlékly, omyly a uložily do postele, tak měkké a péřové, že Tarsed měl dojem, že jen Císař si takovou postel může dovolit. Usínat v ní bylo jako vznášet se na saténovém obláčku, spát v ní bylo jako vznášet se prázdnotou vesmíru a probudit se v ní, to bylo jak probudit se v ráji.
Tarsed otevřel oči a lehce naklonil svou hlavu na stranu, aby se porozhlédl po místnosti, ve které spal. Promnul si oči a pozorně se podíval.
Ne, nebyl to sen včerejší noci. Bylo to reálné. Až příliš reálné, což si uvědomil při pohledu na slavnostní uniformu pověšenou na dveřích skříně po jeho levici. Byla nádherná, protkána zlatými nitěmi, obšitá platinou a ozdobená všemi těmi nic neříkajícími medailemi, které kdy v životě major Dayson dostal za činy nevyjádřitelné kouskem stužky a kovem s rytinou. Tarsed se posadil v posteli a jen si tak tu uniformu prohlížel. Každý její záhyb, každý detail, který z ní činil téměř umělecké dílo. Jeho oči přešly k vyznamenáním nad levou kapsou na hrudi.
Medaile Cti, Imperiální Kříž za zásluhy v boji proti nepřátelům Říše, Zlatá Hvězda Impéria s třemi pruhy na znak třech takových udělených vyznamenání, Legie Císaře, jedno z nejvyšších vyznamenání udělovaných Imperátorem osobně, Citace Císaře pro Vaderovu pětistou první legii, byly tam i stužky za válečné kampaně na dvou a půl tuctu světů Impéria i mimo něj. Tarsed na ní viděl i mnoho dalších medailí, které nikdy neviděl, natož aby je znal jménem.
Jen tak tam seděl na posteli a hleděl na tu uniformu, jako na poklad, na který se bojíte sáhnou již jen ze strachu, aby se neproměnil v prach, který by pak jen protekl mezi vašimi prsty.
A tak si nevšiml osoby, která vstoupila do jeho pokoje, dříve než ho chytla za rameno a obrátila jeho tvář k té své.
„Majore? Snídaně,“ řekla služebná, když se jejich oči střetly. Tarsed jí mírným úklonem naznačil poděkování a ulehl nazpět do postele, aby si mohl přisunout stolek pro snídani do postele. Vzal si do ruky příbor a pustil se do té dobroty.
„Chutnala Vám snídaně, plukovníku?“ zeptala se služebná, když od majora stále ležícího v posteli převzala stolek se špinavým nádobím. Tarsed se na ní usmál.
„Bylo to dobré...Maricruiz?“
Služebná se mírně začervenala a dle toho šlo odhadnout, že se Tarsed trefil, co se týče jména. Zvedla stolek z postele a sklopila zrak.
„Děkuji Vám, pane. Jsem ráda že Vám snídaně chutnala. Vzkážu Vaši pochvalu i v kuchyni. A...mám zavolat komorníka, aby Vám pomohl s oblékáním Vaší uniformy, pane?“ zeptala se a její zrak sklouznul k uniformě pověšené na dveřích skříně. Tarsedův zrak z ní také sklouzl k té nádheře, uměleckému dílu, kde pod pozlátkem cti a slávy se skrývá tolik lidského utrpení, tolik osudů, které se proťaly v jediný okamžik. Které vyhasly. A které naopak vzplály.
Tarsed se donutil odvrátit svůj zrak od té zvrácené krásy a navrátit se k normálnímu světu, a k uvažování nekovanému bitvami, rozkazy a slepou oddaností ideálům.
Promnul si oči a odložil svou hlavu v náruč svých dlaní. Oddechl si a oddal se myšlenkám.
„Ne, ne...ne. Nemusíš, Maricruz. Zvládnu to sám. Můžeš jít,“ řekl, aniž by pohlédl byť na jediný objekt krásy zde v té místnosti. Nechal své nohy přepadnout přes okraj postele a své tělo následkem tohoto činu přemístit do pozice sedmo, rozčísl si vlasy a vstal z postele. Přešel ke skříni, nechal svou dlaň přejet po chladivém klidu kovu, který mu, nevěděl proč, dodával odvahu a vnitřní klid. Který k němu promlouval. Šeptal mu o bolesti, kterou musel major postoupit; o cti a odvaze, jenž musel projevit; o odpuštění sám sobě za hrůzné činy, které mnohdy neměli s válkou a válečnictvím cokoliv společného.
Šeptal mu o majoru Freja Daysononovi, o člověku, o stormtrooperovi, o válečníkovi Impéria.
Tarsad otevřel své oči a nechal svou dlaň po uniformě sklouznout. Svlékl ze sebe svůj noční šat a nechal ho dopadnout na zem. S láskou uchopil kabátec a položil ho lehce na postel. Rozložil na ní i ostatní součásti uniformy a pomalu a s citem si ji na sebe navlékl.
Rozhled z balkónu jeho apartmánu byl nádherný. Tráva se blyštěla ranní rosou. Lehký vánek rozčesával kadeře jeho vlasů a pohrával si s vlajkami Kerrepu a Impéria. Doléhající dusot bot vojáků dával cosi jako vnitřní jistotu. Ta tíha, kterou nesl na ramenou, jako by tím vším opadávala. Tarsed zhluboka vdechoval ten svěží vzduch, zde v horách o tolik svěžejší než o několik set metrů po cestě dolů, v industriálním centru planetární ekonomiky.
„Pane? Generál Chadwick Vás očekává.“
Hlas jakéhosi poručíka; jak se Tarsed později dozvěděl, byl to jeho přidělený pobočník; ho vytrhl z té nádherné chvíle okamžiku. Otočil se k poručíkovi, přikývl mu a odešel z terasy nazpět do místnosti, kde si s ním podal ruku.
„Je mi ctí být Vás pobočník, majore. Mnoho lidí na posádce o tuto čest stálo, být Vám na blízku. Doufám, že po dobu, kdy budete zde na Kerrepu, Vám budu sloužit dle všech tradic a povinností imperiálních ozbrojených složek.“
Nadšení z toho poručíka přímo čišelo. Stál ani ne čtvrt metru od svého idolu, mluvil s ním, a on ho dokonce bral jako sobě rovného. Nemožné se stávalo skutečností.
„Pane, pokud chcete, dovedu Vás ke generálovi osobně...“
„Budu potěšen, poručíku.“
„Ach, promiňte, pane, poručík William Grimes, osmá četa patnáctého výsadkového praporu, třetí legie, pane.“
Tarsed přikývl a naznačil, že by už tedy měli jít. Poručík ho ihned vyvedl z jeho apartmánu a prováděl ho spletencem chodeb budovy, ve které byli. Tarsed v ní nepoznával žádnou z prefabrikovaných základen Impéria rozesetých ve všech koutech galaxie; o čemž už mimochodem vypovídal jeho pokoj. Zdálo se, že tato budova tu už byla předtím, před okupací, před imperiální posádkou, vůbec dřív než myšlenka na připojení Kerrepu do velké galaktické rodiny napadla někoho k tomu odpovědného.
„Velíte, poručíku?“ zeptal se Tarsed „mezi řečí“, jak tak procházeli chodbami. Poručíka ta otázka jakoby zaskočila, jelikož na ní ihned neodpověděl.
„Myslíte jako...“
„Osmé četě, poručíku.“
„Ach...ano, už rozumím. Ano, pane, jsem její velitel.“
„Mohl bych jí vidět? Myslím potom, co se setkám s generálem.“
„Bude mně i jednotce ctí, když nás poctíte svou inspekcí, majore.“
„T...ehm. Mě také, poručíku. Jistě je to vynikající jednotka. Máte určení, či patříte...“
„Úderné oddíly, pane,“ skočil Tarsedovi do řeči hrdě prohlašující poručík, a pak se náhle zastavil a zarazil, když mu došlo co si vlastně dovolil.
„To nic, pojďte poručíku, to nevadí. Tedy stormtroopeři...večer jsem potkal vaše bratry, na místě nehody mého vozu.“
„Á, ano, ta nehoda. Bylo to již vyřízeno, pane. Škoda byla uhrazena, takže si s ní nemusíte dělat starosti. Až skončíte inspekci, můžete si vzít Lambdu, aby Vás rovnou vzala na orbitu. Mezi tím Vám nějaké vozidlo přidělíme.“
„Rozumím, poručíku. Zde kde?“ zeptal se Tarsed, když došli ke konci chodby, který se rozděloval do dvou chodeb v tvaru T.
„Doleva, pane,“ odpověděl poručík a vyvedl majora ven směrem k prefabrikované velitelské budově.
Dveře do generálovi kanceláře otevřel poručík a galantně naznačil Tarsedovi, ať vstoupí. Tarsed mu přikývl na srozuměnou a vešel do zpola prosklené kruhové místnosti s masivním stolem naproti dveřím, za kterým seděl muž v tmavě olivové uniformě se čtyřmi čtverci ve dvou řadách a jedním válečkem v levé náprsní kapsičce.
„Generále, major Dayson,“ oznámil poručík, čímž ho donutil zvednout svůj zrak od složek rozložených po jeho stole.
„Ach, ano...“ zabrumlal si pro sebe roztržitě generál a pozavíral veškeré složky, co tam měl. Zvedl se od stolu a pohlédl majorovi zpříma do očí.
„Je mi ctí, majore. Očekávali jsme Vás. Seznámil jste se již zde s poručíkem Grimesem?“ začal generál.
„Ano, generále. I mně je ctí. Musím uznat, že máte schopné muže, o čemž jsem se měl včera možnost přesvědčit na vlastní kůži.“
„Och, ano, ten nešťastný incident. Musím se Vám za něj i za mé muže ještě jednou omluvit. Nemíváte tu takové návštěvy často a po vyhlášení výjimečného stavu je každý zde...nervóznější.“
Tarsed se usmál, tak nějak ne moc, spíše tak na znamení prominutí ze slušnosti; a pustil generálovu ruku.
„Není proč se omlouvat, generále. Vaši muži dělali jen svou práci, a musím říci, že jí dělali sakra dobře a že být to mí muži, byl bych po právu na ně hrdý.“
„Nepřehánějte, majore, měřit mé muže s vojáky z pětisté první...ale děkuji, že se jim dostává pochvaly od někoho jako vy,“ řekl generál formálně a naznačil majorovi, že by se měli posadit. Tarsed následoval jeho kroky a konečně se mohl seznámit alespoň s jménem velitele posádky.
* Brig. generál Thomas A. Chadwick
Plaketa na jeho stole více než napovídala, že muž před ním nebyl periferním vysokým důstojníkem, který seděl na té židli už v časech Republiky. Ani zase tolik mu mohlo být, možná pětapadesát, šedesát, víc rozhodně ne. Jeho rovný postoj, odhodlaný pohled, a cosi temného v jeho očích o něm vypovídalo mnohé. Ale rozhodně bylo prazvláštní, že muž jako on byl zde.
„Takže, četl jsem si instrukce a specifikace svého úkolu zde, generále, a tedy se musím zeptat...kdy můžeme začít?“
Tarsed se rozhodl nenechat jakýkoliv volný prostor na otázky, na které s jistotou neznal odpověď.
„Já osobně musím dnes na kontrolu orbitální flotily, takže pokud se přidáte, proti být nemůžu...“
„Děkuji, generále, ale dnes jsem chtěl prověřit patnáctý prapor třetí legie, takže musím bohužel se z inspekce orbitálních plavidel omluvit.“
„Samozřejmě, majore, jak si přejete. Je to jen vaše a zase vaše rozhodnutí, jak inspekci provedete.“
Generál se nadechoval k odpovědi, ale dveře za Tarsodovo zády se otevřely a dovnitř vstoupil podplukovník Scofield. Přikývli si s majorem na pozdrav, a pak se podplukovník obrátil k velícímu důstojníkovi.
„Generále, raketoplán už čeká. Teď už je odlet jen na Vás, pane.“
Generál podplukovníkovi přikývl, omluvně se podíval na majora a zvedl se od stolu.
„Vidíte to, povinnost volá. Takže...jistě se uvidíme večer na společné večeři staršího personálu báze na počest vašeho příjezdu, majore, že?“
Tarsed přikývl a podal si s generálem ruku.
„Viděl jste ho, takže...“
„Takže co, Wenerthe...je to major imperiální armády.“
„Znal jsem, i vy jste znal Freju už od Akademie a nechce se mi věřit, že ten muž u Vás v kanceláři je major Freja Dayson.“
„Za to může válka, nejspíš. Je to už mnoho let co jsme ho viděli naposledy. A kde on udělal kariéru? Tam, před čím my jsme utekli. Zaplatil vysokou cenu za svou ctižádost, to bude tím...“ Generál si zhluboka oddechl a měl co dělat, aby se nerozesmál nad absurdností situace, která se tu právě odehrávala. „Sílo...o čem se to tu bavíme? Znali jsme ho jako mladého nadějného důstojníka. Pili a jedli jsme s ním u jednoho stolu, a teď tu proti němu kupčíme ve stínech. Měli by jsme se stydět.“
Podplukovník tiše přikývl a otočil se ke svému příteli.
„Asi máš pravdu, Thomasi. Je to už mnoho let...a lidé se mění. A ve válce už tuplem..“ řekl spíš pro sebe a stočil svůj zrak ke generálovi. „Takže...mám letět s tebou nebo to zvládneš sám?“
„Když jsi viděl jeden, jako by jsi viděl všechny. Pokud chceš, můžeš, ale nebude to moc záživné.“
„Jak rozkazujete, generále, doprovodím Vás na prohlídku Absolute. A pak se vrátím a vy zkontroluje zbytek, dobrá?“
Generál se usmál pod svými vousy. Zastavil se a chytil svého přítele za rameno, načež ho objal.
„Děkuji, starý příteli, ani nevíš jako moc.“
Major „Dayson“ procházel okolo vzorově seřazených stormtrooperů v jejich pečlivě nablyštěných zbrojích. Pušky pevně sevřené v rukou, pohled odvrácený k imperiální vlajce na standartě. S poručíkem Grimesem došli společně až na konec řady a Tarsed musel uznat, že ty dokonalé stroje na zabíjení, kterými stormtroopeři jisto jistě byli, byli až zvráceně nádherné.
Přikývl a dal jim všem pohov. Otočil se k poručíkovi, který vypadal jak dítě o ránu vánočním, kdy sjíždí zábradlí schodů, jen aby bylo u dárků jako první.
„Jsem spokojen, poručíku, máte vynikající jednotku. Je Vám ke cti velet mužům, jako jsou ti, které jsem teď viděl.“
„Děkuji, pane. Jsem poctěn,“ odpověděl hrdě poručík a pečlivým okem shlédl své muže jednoho po druhém. Tarsed mu naznačil, že by měli jít a poručík nahlédl do rozpisu inspekcí, aby zjistil, kam jejich kroky nyní budou mířit.
„Nyní máme na plánu prohlídku velínu taktických operací, pane,“ oznámil stále zahleděn do papírů o plánu inspekce. Major mu přikývl a nechal se vést.
Došli k menší, spíše do země zasazené prefabrikované šedé budově, na kterou poručík pohlédl, jakmile k ní došli.
„Jsme tu, pane,“ oznámil a otevřel majorovi dveře, aby mohl vstoupit první. Tarsed neodporoval a nechal se provést spletencem šedivých chodeb, kde jednu od druhé by jste nerozeznali. A přesto se v nich ten poručík pohyboval s naprostou jistotou.
Došli tak pomalu až k velkým nejméně půl stop tlustým pancéřovým dveřím. Stačilo jedno projetí ID a dveře se jim otevřely, a ukázaly své tajemství. Tarsed vešel a jen tak tak, že zakryl svůj údiv, který z tohoto místa měl. Desítky monitorů, stovky lidí a tisíce terakvadů informací, které si jen tak protékaly sem a tam. Společně s poručíkem došli k hlavnímu monitoru a až tehdy si Tarsed povšiml, že mu poručík vypráví o systémem jejich taktického stanoviště. Uťal ho jedním pozvednutím ruky a otočil se.
„Poručíku, krásně přednášíte, ale sakra...jsem major z Jádra. Takových stanovišť jsem už za svou kariéru viděl stovky. Vaše důkladnost je chvályhodná, avšak nesmíte to s ní přehánět...“ pokáral ho a otočil se nazpět k displeji, aby pohlédl na situační plán.
Ve skutečnosti bylo tohle první taktické stanoviště, které kdy v životě viděl. Když ještě sloužil u námořnictva, nikdy něco takového jako zde neviděl ani z dálky. Nebyl důstojník a ani zde nikdy neměl službu taktického operátora. A tohle zde bylo něco neuvěřitelného...jaká stanoviště pak asi mají tak v galaktickém Jádru?
„Pěkné, a smysl, poručíku?“ zeptal se Tarsed, a snažil se vypadat, že tímhle na něj dojem neudělali. Poručík nahlédl do svých dokumentů a pak opět na majora.
„Nevím, pane. Máte to v plánu inspekce, nevím proč to sem bylo zařazeno. Omlouvám se, měl jsem si to uvědomit.“
Tarsed kývl na srozuměnou.
„Není zač se omlouvat, poručíku, alespoň jsem si udělal povědomí, jak to tu vůbec vedete.“
Major hleděl na displej a snažil se v tom co tam viděl najít nějaký systém. Žádný nenacházel a v tom spletenci čar, teček a písmen se spíše čím dál víc ztrácel. Náhle se objevila jedna další tečka a o chvíli zmizela.
„Viděl jste to, poručíku?“ zeptal se Tarsed a ukázal na místo, kde se objevila ta tečka.
„Ne, pane, nevím...já...nic jsem neviděl...“ omluvně zagestikuloval poručík Grimes a udělal krok zpět. Náhle se na displeji mihla jedna, a pak druhá tečka...poručík chvilku na to hleděl.
„No, teď jsem to viděl, majore...“ potvrdil a otočil se na operátora, načež mu cosi zašeptal a chvilku se s ním přel. Na displeji vyskákaly další tečky. Dvě, pak tři, pět, sedm...deset a pak dvanáct.
Poručík, major i operátor na to okamžik hleděli, než poručík jako první zareagoval.
„Kód rudá, vyhlaste poplach všem jednotkám! To je rebelská flotila!“ zařval a otočil se na majora, jako by čekal rozkazy, které však nepřicházely. Operátor cosi šeptal do svého mikrofonu a pak se otočil k poručíkovi.
„Pane, zachytil jsem komunikaci mezi Hectorem a Absolutem. Vypadá to zle. Slyšel jsem tam generála Chadwicka a flotilního kapitána Smitha. Říkali, že ty lodě jsou třídy Mon Cal...a že...“
Operátor to ani nedořekl a bylo už jasné, co se děje, jelikož tečky s imperiálním znakem, ty tečky, co značily ty lodě, které je měly ochraňovat, prostě mizely jedna po druhé.
Nemůžeme nechat celou planetu jim napospas, generále. Nemůžeme tam jednoduše všechny ty lidi nechat za sebou!
Můžeme a necháme, kapitáne. Nemůžeme se s nimi měřit, to sám víte.
Ale oni ty lidi vyhladí...
Musíme to riskovat, nic jiného nám nezbývá. Máme málo personálu a lodí. Poletíme na Sakuru III a společně s její flotilou se vrátíme. To je rozkaz, takže nastavte koordináty a na rozkaz proveďte skok na místo.
Kapitán se na chvilku odmlčel.
Já...rozumím, pane. Jakmile rozkážete, skočíme do hyperprostoru.
„Zavolejte podplukovníka a informujte ho o situaci,“ řekl Tarsed hledící na taktický displej orbitální situace. Operátor zamítavě pokýval hlavou.
„Pane, podplukovník byl na palubě Absolutu. Nejvyšší důstojník dle manifestu jste vy, nebo kapitán Sardec.“
„Zavolejte kapitána, že ho chci okamžitě na taktickém stanovišti,“ rozkázal s přehnanou odvahou Tarsed v hlase. Operátor přikývl a poručík k majorovi přistoupil.
„Co máme dělat, majore? Bez naší flotily bude té jejich stačit prostě jen nás z orbity vybít jak králíky na střelnici.“
Tarsed se usmál, ne hrdě, ale spíše omluvně. Nevěděl, co dělat. Nebyl na takovou situaci připravený, vycvičený, či alespoň s ní obeznámený. Jako loďmistr vždy jen zaujal své stanoviště a prostě dělal to, co se od něj očekávalo - střílel po rebelech.
Jasně! Stanoviště! uvědomil si náhle kousek toho zmatku který se mu odehrával v hlavě. Pohlédl na operátora.
„Kapitáne, potřebujeme Vás na taktickém stanovišti, pane. Rebelská flotila skočila na orbitu a naše flotila skočila pryč...vy, pane...velíte.“
Hlas operátora se mu víc než třásl a byl nejistý. Ten mu rozhodně nemohl pomoci. Otočil se k poručíkovi.
„Myslím...ehm, tedy...Poručíku, ihned ať všechny jednotky zaujmou svá stanoviště!“ rozkázal s pozdní jistotou v hlase, která mu však silně chyběla v srdci.
Poručík přikývl a jal se vykonat rozkaz. „Major“ Tarsed Werron na to vše zůstal sám.
„Pane, hlásím se na stanovišti...“ řekl už ode dveří kapitán Sardec a zasalutoval majorovi. Tarsed mu odpověděl stejným způsobem a pak mu náznakem naznačil, aby kapitán zaujal „jeho“ místo a on sám tak mohl zůstat jen jako „pozorovatel“. Ale Sardec to zamítl.
„Majore...to nemohu, pane. Jste zkušenější, hodnostně vyšší...je to Vaše velení, pane,“ odporoval jasně, přímo a bez jakéhokoliv náznaku toho, že by na to šlo odporovat. A Tarsedovi až teď pomalu mizela ta poslední naděje na to, že se z toho může jakkoliv dostat.
Je jednoduché rozhodovat o životu a o smrti, když místo konkrétních lidí vidíte jen tečky a čísla. Lehce obětujete tečku s číslem M204-HHR. A tak nějak to vypadalo. Rebelové to vzali mírně jednodušším, ale o to účinnějším způsobem frontálního útoku z orbity. Turbolaserové a iontové baterie pro střelbu na vesmírné cíle byly prvním cílem, důležitá městská a průmyslová centra druhým. Pár výstřelů z Mon Calů na orbitě dokonce dopadlo i sem, než zapnuli štít, který bázi právě před tímto druhem útoku chránil.
Kapitán Sardec se ukázal jako dobrý rádce, který nevědomky hasil ty nejhorší požáry chyb Tarsedovo velení. Možná vědomky, jen mu to nikdy neřekl.
Sakra, byl to ale bastard. Viděl jsem ho o třicet let později, na srazu veteránů imperiální armády. A místo toho hrdého válečníka, který tam tenkrát byl se mnou ve velícím stanovišti, přijel stařík slintající si na svou zašlou uniformu, který mne, ani své muže, už ani nepoznával.
„Dobrá, pošlete rotu H do sektoru A4T8 společně s tankovou četou Alfa,“ rozkázal Tarsed jako by nic, ale přesto věděl, že ty muže s jistotou posílá na smrt. Bitva se nevyvíjela moc dobře. Povstalci už ovládali dvě třetiny industriálních center planety a víc než pětaosmdesát procent vojenských instalací rozesetých po celé planetě. A to trvalo jen čtyři hodiny. Operátoři rozdávali rozkazy a dozorující důstojníci jen a jen čekali na každé Tarsedovo slovo, na každý jeho rozkaz, který znamenal jen další smrt.
„Pane, mám hlášení z orbity. Zaznamenáváme další plavidla vystupující z hyperprostoru! Identifikace...éé, jedná se o tři imperiální destruktory, pět dalších třídy Victory...pane, to je generál a naši kluci!“
Štěstí a úleva operátorovi přímo čišela z hlasu. Mluvil Tarsedovi přímo z duše. Ten také cítil tu úlevu, kterou tato zpráva znamenala.
Ale kapitán Sardec byl reálnější.
„Pane, zaznamenávám nepřátelský pěchotní prapor ani ne půl míle od báze. Myslím, že sem dorazí dříve, než bude schopen generál vyhnat povstaleckou flotilu z orbity. Mám povolat zálohy na obranu?“
„C..Cože?“ zeptal se vytrženě major a pohlédl na menší, pozemní displej, na kterém to viděl.
„Kolik?“ zeptal se jen.
„Prapor, pane. Asi dvanáct set mužů.“
„Ne, ne, kapitáne, kolik MY tu máme vojáků.“
„Dvě roty ve zbrani a třetí v záloze, pane.“
Procházel jsem si to od té doby snad tucetkrát. Já vím, šlo to udělat jakkoliv jinak. Vždy lze vymyslet něco, aby to bylo jinak; když už je po všem. Ale má-li padnout rozhodnutí; hned teď, nikdy Vás to nejlepší rozhodnutí nenapadne. Vždy si zvolíte to horší. Protože v takových časech, nelze jinak než nepřemýšlet a jednat prostě pudově.
Tarsed si protřel oči a hleděl na displej jak s pozemní, tak i s vesmírnou situací. Nepřátelský prapor už byl asi jen půl kilometru od báze, kde narazil na obě roty imperiální armády, které mohl on sám jim vyslat vstříc. Prostě jich víc neměl. A ty dvě uskupení, v reálném světě, v reálných podmínkách a v reálném čase, potily krev, bojovaly do posledního dechu a posledního muže. Nikdo neustoupil byť jen o jediný krok.
Ale tam, v na taktickém velícím stanovišti, se jednoduše střetla jedna tečka s další.
A lidé umírali.
„Zvětšete pozemní čtverec I3xD5, seržante,“ rozkázal major a operátor rozkaz provedl. Vesmírný satelit se na zadaný čtverec zaměřil a mapa se více zaostřila a tečky se změnily v označení jednotlivých mužů.
Ty tmavomodré, imperiální, rychle pohasínaly. Rychleji, než ty rudé, rychleji, než jaký byl postup flotily na orbitě. Rychleji, než aby se mohli udržet, alespoň tu půlhodinu, za kterou už může být vše jinak.
Nevím co mne to tenkrát napadlo. Bylo to bláznovství. Ale já to udělal. Věděl jsem, že ty kluky posílám na smrt. Ale vykoupili jí životy nás všech.
'Lidé umírají,' řekl mi potom generál. Ano. Umírali. A nebyli to jen anonymní tečky. Byli to konkrétní tváře, na které už nikdy nemohu zapomenout. I přes to, že stormtroopeři s těmi svými maskami přeci vypadají jeden jako druhý.
„ETA flotily?“ zeptal se pln strachu a očekávání Tarsed. Jejich dvě roty již byly pomalu skoro celé zmasakrovány a občasný otřes následkem výbuchu z bombardování naznačoval, že nepřítel je blízko.
„Pět až osm minut, pane!“ zařval přese všechen hluk stanoviště operátor. Nebylo už jiného zbytí. Muselo už se hrát o vše. O každý okamžik, který šlo získat.
„Zavolejte nadporučíka, co velí rotě G. Ať ihned jdou podpořit roty Zodiak a Hotel.“
Operátor si naťukal pár svých údajů a pak se opět k majorovi otočil.
„Pane, nadporučík Taylor je mrtvý, pane.“
„Další velitel roty v pořadí?“
„Velitel osmé čety, pane. Poručík Grimes.“
Otočil jsem se a pohlédl na něj. Byl u jednoho ze stanovišť a vedl podpůrné operace. Pohlédl jsem na něj, jak pracuje a jak se snaží o to, abychom ještě zítra mohli dýchat.
A tehdy jsem si uvědomil, o čem to vše je.
Dolehl na mne nejstarší morální problém, který velitel může mít. 'Břímě velení'.
Břímě toho, kdy lidi, které znáte, pošlete na smrt.
Pohlédli jsme si s poručíkem do očí a já tam někde uvnitř sebe věděl, že to musím udělat. Poslat jednoho muže, přítele, vstříc nejistému osudu, ale jisté smrti.
„Seržante, zavolejte poručíka. Ať se ujme velení a vyrazí podpořit ty dvě roty které už máme venku.“
Otočil jsem se na něj a pohlédli jsme se do očí. Přikývl mi a vyrazil ven.
To bylo naposledy co jsem ho viděl naživu.
Tarsed stál v generálovo kanceláři a hleděl ven z okna. Sloupy dýmu označovala místa, kde se imperiální a povstalecké složky střetly v nemilosrdném souboji na život a na smrt. Dvanáct tisíc vojáků obou stran a civilistů za to vše zde doplatilo životem. Mnoho a mnozí byli ztraceni. Generál seděl ve svém velitelském křesle a hleděl na majora.
„Majore, jsem na Vás hrdý, jak jste se ujal velení a podařilo se Vám s nasazením všech sil vydržet blokádu a následný útok s minimem ztrát.
<>'Já ztratil téměř tři tisíce mužů a žen ve zbrani, a on tu mluví o velkém vítězství...absurdní,' pomyslel jsem si v ten okamžik.
„To nebylo vítězství, generále. Možná...ano, vy i já tu stojíme, imperiální vlajka vlaje, ale nebylo to vítězství. Kolik kvůli mým rozhodnutím umřelo lidí? Víte to?“
Generál nesklopil oči k zemi. Věděl to. A přesto mi dokázal hrdě hledět do očí.
„Ano, majore. Ale sám jistě víte, že v situacích, jako byla tato, občas není jiného zbytí. Upřímně mne udivuje, že Vás to trápí. Na mnoho jiných planetách umíralo vedle Vás mnohem více lidí a pro ně jste nehnul ani brvou.“
Tarsed se pousmál. Generál měl pravdu, i když naprosto lhal. Kdysi dávno, tam nad Althasem IV, viděl jako střelec turbolaseru umírat deseti tisíce. A přesto ho teď a tady trápily ztráty nepoměrně nižší. Ale právě teď a tady to byl ten rozdíl. Tam umírali, protože si je vzala bitva. Zde umírali, protože on jim řekl, aby umírali.
„Víte, generále, mne to občas udivuje také. Ale každý z nás je především člověkem, nemyslíte?“
Generál se pousmál. Chápal smysl těch slov. Těch, která major neřekl, i když tam v těch jeho slovech vyznívala.
Vstal od stolu a přešel k oknu. Vzal majora okolo ramen a pohlédl s ním ven, na tu spoušť...a utrpení. Občas je nutné, mít někoho vedle sebe.
Tarsed seděl nad pytlem s ostatky poručíka Grimese a zpovídal mu svou duši. Bylo by zajímavé ho poslouchat. Před dvěmi dny byl otrhaným pobudou, který kdysi dávno býval člen posádky destruktoru. A stačil jeden okamžik, a díky náhodě převzal identitu imperiálního hrdiny.
A zaplatit za svou domýšlivost vysokou cenu. Pochopil hrdost uniformy. Jaké je to být vojákem. Jaké to je, když jediné rozhodnutí rozhodne o smrti či životě toho vedle Vás, toho, se kterým jste ještě včera jedli a pili u jednoho stolu. Se kterým jste vtipkovali, povídali si s ním o rodině a dětech.
Ale tak už to je. A nikdo na tom nic nezmění.
Tarsed pohlédl do té klidné tváře člověka, kterého vlastně ani neznal. Byl vlastně jen k němu milý. Obdivoval ho, i když netušil, že ten člověk, kterého v něm viděl, už je dávno mrtvý. A v srdci věděl, že zde nebylo cesty zpět. Nikdo tu nemusel být hrdina...ale někdy to tak prostě je.
Vytáhl etuji s Záslužným Křížem, kterou obdržel od generála „za hrdinství navzdory okolnostem“, jak se mohl dočíst v přiloženém dekretu.
Pohlédl naposledy na tu medaili, a položil jí k tělu člověka, kterého považoval za snad i přítele. Usmál se na něj, a zatlačil mu oči.
„Promluvím si s tvým otcem a matkou, až budu mít možnost, OK?“ zašeptal, jako by ho poručík mohl slyšet.
Zvedl se, uzavřel pytel, a odešel z márnice.
|
|
|
