Dva dny prázdnin
Autor: Lana Estari
Byla to ložnice. Musela to být ložnice, protože se zde nalézal pro ložnice velmi důležitý kus nábytku, a sice postel. Byla černá. Černé, vyleštěné a vysoce kvalitní dřevo rámovalo matraci barvy bezměsíčné noci s peřinou a polštářem provedenými tak hluboké černi, že dno oceánu by se za ni nemuselo stydět. Postel to byla veliká, očividně pohodlná a v jednoduchosti svého provedení také velmi elegantní. Pod peřinami byla zachumlaná postava v uhlově zbarveném pyžamu s malinkými magnetickými knoflíčky, poslední model nejměkčích a nejstylovějších pyžam v galaxii.
Nebýt však postele, nikdo by pokoj nepokládal za ložnici. Očividně ústředním bodem místnosti byl stůl. Skleněná deska byla zpola zakryta datapady, byla tam ale také sklenice na vodu z šedě kouřového masivního skla, jedna či dvě knihy, diář s různými schůzkami, zvadlá květina v květináči a stříbrně orámovaná fotografie. Byla na ní velmi stará dáma s bílými vlasy, vrásčitým obličejem a pohledem, který by rozkrájel slaninu. Vedle fotografie ležel stoh papírů, které vedle datapadů vypadaly jaksi nepatřičně. U stolu stála temně rudá židle a o kus dál u zdi byla pohovka stejné barvy. Veliká okna byla zakryta černými žaluziemi, které na tmavošedém koberci vytvářely tenounké linky světla. U postele byl malý noční stolek ze stejného dřeva jako postel samotná.
Vše v pokoji, snad i ta zvadlá květina, bylo naprosto elegantní svým osobitým stylem.
Nicméně, vůbec se to k sobě navzájem nehodilo.
Ten pokoj musel zařídit někdo, kdo buď nemá žádný vkus, nebo má příliš málo času na zařizování bytů a proto požádal svého pobočníka, aby koupil to nejdražší a nejkvalitnější co uvidí. Čtenáři tak nyní dovolíme konečně nahlédnout pod černočerné peřiny a zjistit už jistě alespoň vzdáleně tušenou totožnost obyvatele tohoto temného místa.
* * *
Palpatine naposledy zachrápal, naslepo natáhl ruku a aniž otevřel oči zmáčkl tlačítko na svém nočním stolku. Žaluzie se mírně rozevřely a do místnosti se vedralo světlo právě vycházejícího slunce. Vládce galaxie (tedy, alespoň o sobě tak rád přemýšlel) si protřel oči, tři minuty bez hnutí ležel a pak se posadil. Chvíli jakoby přemýšlel, pak vrhl zasmušilý pohled ke svému stolu, zasténal a znovu si lehl. Když zjistil, že situaci to zřejmě nijak nevylepší, vstal a odebral se do koupelny. Pečlivě si vyčistil zuby, nejprve černým kartáčkem vyrobeným speciálně pro něj, pak ještě pro jistotu zubní nití. Vyšel z koupelny, zabručel něco jako „Vždyčky žapomenu,“, vrátil se a zuby si nasadil. Neobtěžoval se ani sundat si pyžamo, prostě přes něj přehodil svůj obvyklý černý plášť. Jedna z výhod být sithským pánem. Pak šel a stiskl další tlačítko na nočním stolku. Po chvíli se otevřely dveře a do nich tiše vešel protokolární droid. Tác se snídaní po chvíli váhání položil na maličké volné místečko na plném stole a stejně tiše se odporoučel. Palpatine se posadil ke stolu a zvedl víko tácu. „Zase suchary? Zase salát? Zase mlíko?! Tohle si Vader odskáče,“ zavrčel. A uvnitř něj hlodalo podezření, že snídaně nebude jediná věc, která se v tomhle dni nebude vyvíjet podle jeho představ. A to byl tohle vlastně výlet, dovolená! Síla bývá mocný spojenec. Její uživatelé se mohou předem obrnit proti ranám osudu.
Rány vedené pod pás jsou ale výjimka.
Zrovna se pustil do posledního sucharu když se znovu otevřely dveře a vstoupil protokolární droid. Tentokrát však nenesl tác, ale papírovou obálku. I droidi mají pud sebezáchovy, jakkoli se to zdá zvláštní, a proto se nyní stroj notně klepal, oči mu nervózně poblikávaly a třesoucí se ruka co nejnenápadněji položila obálku na hromadu papírů vedle fotografie starší paní na Palpatinově stole. Ještě než se obálka vlivem gravitace usídlila na kupce, droid už byl skoro venku ze dveří.
Císaři se rozšířily zorničky. Natáhl ruku a uchopil dopis způsobem, jakým by normálně uchopil odjištěný granát schopný každou chvíli explodovat. Zbytek sucharu nacpal urychleně do pusy a roztrhl obálku. Jeho oči přeletěly papír uvnitř. Zakuckal se. Dusil se, sípavě bojoval o vzduch a prskal drobečky zatímco jeho oči značily hrůzu nejvyššího kalibru. Napil se ze sklenice a lapal po dechu. Jeho pohled těkal mezi dopisem a fotografií ve stříbrném rámečku. Zdálo se mu, jako by se na něj potutelně šklebila. Napočítal do deseti. Pak porovnal nynější a předchozí stav a napočítal raději do padesáti. Cítil se teď alespoň schopný vstát a hned to také udělal. Na nic nečekal, vykročil ke dveřím a nejrychleji jak mu jeho post dovoloval se pustil ze dveří a chodbou pryč.
* * *
O chvíli později, když už kroky utichly, přiblížila se ke dveřím další postava v černém. Spíš než její kroky byl nápadný dech podobný pokaženému ventilátoru. Darth Vader cítil povinnost postavit se situaci jako muž a nečekat až ho jeho Mistr sám přijde kárat za Vaderovu představu o pestrosti císařského jídelníčku. Přede dveřmi zaváhal. Nezdálo se mu dobré zjišťovat pomocí Síly, zda je jeho Mistr uvnitř místnosti. Ne snad ani proto, že by to Vaderovi přišlo neslušné, ale spíše proto, že Palpatine by o tom věděl a jemu by to jistě neslušné přišlo. Ne, teď nebyl dobrý čas na provokace. Už dva měsíce nechává císaře jíst salát a suchary, což těžce nese jak císař, tak jeho podřízení. Tedy, pravda, dlouho to těžce nenesou. Už postrádají čtyři kuchaře, dva protokolární droidy a jednoho poručíka, který šel náhodou kolem.
Vader tedy pro formu zaklepal a vstoupil do místnosti. Byla, pochopitelně, prázdná. V tento čas to bylo neobvyklé a proto se Vader odvážil a jen tak lehce prozkoumal Sílou okolí. Známky zděšení, paniky a spěchu. To se jeho Mistrovi nepodobalo a tak se temný rytíř přiblížil ke stolku, na kterém tušil příčinu náhlých emocí. Krátce přeletěl datapady, s trochu větší pečlivostí prozkoumal fotografii a nakonec jeho pohled spočinul na hromadě dopisů. Nejnovější z nich byl položen jaksi ledabyle, snad ve spěchu, a Vadera se zmocnila jednak jistota, že to je původ Palpatinova děsu, a zároveň neskutečná touha přečíst si ho. Natáhl ruku v černé rukavici a uchopil tenký list papíru hustě popsaný drobným úhledným písmem. Jeho sípavý dech se na chvíli zastavil. Pak se ozvalo zachroptění podobné posledním zvukům prasete na zabijačce a následně se celé ohromné tělo tohoto sluhy temnot začalo třást v nekontrolovatelném smíchu. Mezi hýkáním hurónského chechtání byly slyšet vzlyky vzdáleně připomínající slova „To bude psina!“. Darth Vader klesl na kolena a ještě pět minut nebyl schopen vstát. Když se poněkud uklidnil a jeho sípavý dech se dostal opět do mezí normálu, položil dopis pečlivě tak, aby nebylo poznat, že s ním kdokoli hýbal, a urychleně se vydal hledat svého Mistra.
* * *
Palpatine spěchal chodbou a neustále si pro sebe tiše mumlal. On i Vader byli právě hosty na jedné z vyhlídkových lodí, která nyní sloužila k přepravě mezi planetami na jejich okružní jízdě po celém Impériu s úmyslem „posílit důvěru v sílu majestátu“, nebo jak to ten Pestage povídal. Ve skutečnosti to Palpatine naplánoval jako prázdniny, protože se poslední dobou mohl ukousat nudou. Císař teď v duchu procházel mapu lodi a neomylně vpadl do kapitánovy kajuty. Ten ve svém překvapení upustil konev s vodou, jíž právě zaléval překrásnou orchidej v květináčku, a postavil se do zmateného a zděšeného pozoru. Být po ránu náhle překvapen císařem přímo ve své kajutě je zážitek pro silné žaludky.
„Uklidněte se člověče!“ vřískl Palpatine ve svém spěchu. Pak se donutil uklidnit a méně příkře znovu promluvil.
„Chci, abyste připravil nejlepší kajutu, co máte tak, aby byla připravena pro příchod hosta za dva dny, dále chci, aby paluba, na které se kajuta nalézá, byla v té době naprosto vyklizená a nikdo, opakuji, nikdo tam neměl přístup, také aby byla odpojena všechna snímací, komunikační a odposlouchávací zařízení a aby to vše bylo provedeno v naprosté tajnosti!“
Kapitán se zoufale snažil postřehnout všechny pokyny svého chlebodárce a zkroušeně se odvážil špitnout: „Ale pane, nejlepší kajuty máte přece vy a Lord Vader…“ a instinktivně se přikrčil pro případ, že tohle říkat neměl. Císař se zarazil a řekl: „Dobrá, tak připravte třetí nejlepší. A už žádné ale! Chci to mít všechno připravené, za dva dny musí být ta paluba naprosto vylidněná! Připravte se, že hosta nabereme pozítří v 16:00 přímo na dráze našeho letového plánu, loď v tu chvíli na moment zastaví, ale nikdo v tu chvíli nebude přítomen v hangáru. To je vše.“
Otočil se na podpatku a následován svým vlajícím pláštěm se odporoučel. Kapitán zkroušeně klesl na pelest své postele, povzdechl si a vztáhl ruku k interkomu. „Prosím pět techniků aby okamžitě přišli přestěhovat mé věci do jedné z kajut pro hosty. Příkazy císaře.“
A přitom jsem měl tu kajutu tak rád, pomyslel si kapitán, kdo ví, kdo tu teď bude bydlet, když je to tak tajné.
* * *
Uběhl jeden den a císař si pomyslel, jak je dobré, že nezvaný host si vybral až den poté. Dnes se totiž na palubě konala recepce a malý banket na počest delegátů z několika různých systémů, kteří letos podnikli další vstřícné kroky vůči Impériu. Ve veliké prosklené hale, jaké už na vyhlídkové lodi bývají, se shromáždil slušný dav lidí. Diplomaté, delegáti, servírky v krátkých šatičkách, číšníci v nejlepších uniformách, sem tam imperiální důstojník, a především hory jídla. Na dlouhatánských stolech byly šlehačkové i želatinové dorty, pudinky, koláče, maso na vidličku, maso na rožni, jednohubky se sýrem a zeleninou, sullustské sušenky i coruscanstké krevety, alderaanské ananasy, pakrikské palačinky, kesselský kaviár, bysské barbecue, taanabské tiramisu… a spousta nejlepšího vína a sektů. Zkrátka, byla to žranice, jakou člověk zažije jen párkrát za život. Ze stropu visely girlandy a všichni se veselili, ať už na následky požití vína, či ze strachu, že nedostatek veselí by ublížil jejich postavení. Nebo i zdraví.
Císař si vydechl. Všechno bylo zařízeno, vše naplánováno, není čeho se bát. Načasování bylo znamenité a zábava v plném proudu. Nasadil tedy nenucený úsměv, což znamenalo, že jeho zjizvená a vrásčitá tvář se zkroutila v nepřirozené grimase, která budila buď lítost, nebo zděšení. Vmísil se do davu tlachajících hodnostářů, vzal si jednohubku a zapojil se do debaty. O kus dál postával Darth Vader, kterému podobné akce nikdy nedělaly dobře, navíc si ani nemohl nabídnout z lahůdek zde podávaných, a tak aby neumřel nudou, pochichtával se nad vyhlídkou zítřejšího dne. Navzdory svému hrozivému zevnějšku se Vader moc rád smál a na zítřek se těšil.
O chvíli později se otevřely dveře a vklopýtal mladičký poručík. Pošeptal něco kapitánovi, ten zbledl jako stěna a přikývl. S výrazem mučedníka jdoucího na popraviště vyhledal pohledem Palpatina a přistoupil k němu. Ten byl právě zabrán do debaty s jedním z vyslanců.
„Tak vy říkáte, že produktivita tím stoupla o 47%? To je neuvěřitelné!“
„Ó ano, Vaše císařská výsosti, jsme na naše zemědělce právem hrdí. Doufáme, že jejich přeřazení ke službám Impéria přinese oběma stranám mnoho dobrého. Věděl jste, že nyní experimentujeme s novým druhem kukuřice?“
„Neříkejte! A v čem bude nová?“
Kapitán se zhluboka nadechl a než stačil vyslanec odpovědět, nahnul se k císaři a tlumeně třesoucím se hlasem řekl: „Pane, máme důležité zprávy z…“
„Nevidíte, kapitáne, že jsem zabrán do debaty s tímto milým mužem?“ rozhořčil se císař.
„Ano, pane, ale je to opravdu…“ pokusil se znovu se zoufalým pohledem kapitán.
„Tak to vyřiďte sám a nechte mě věnovat se hostům!“ odvětil rozčileně Palpatine a vrátil se k rozhovoru s vyslancem.
Kapitán zůstal stát jako opařený. Zmítal se mezi protichůdnými rozkazy až nakonec s pocitem, že ho to bude setsakramentsky mrzet, vyběhl ze dveří haly splnit nejnovější pokyn Jeho císařské milosti.
Imperátor se skvěle bavil. Říkal si, jestli by vlastně neměl přednést nějakou řeč, když je zábava v plném proudu. Náhle kolem prošel droid nesoucí podnos želé a zakopl o nohu nejbližšího delegáta. Podnos poskočil a talířek s želatinovým dortíčkem se vznesl ladným obloukem v trajektorii, na jejímž konci se nalézal císařův nos. Přes svou obvykle bílou barvu pokožky Palpatine viditelně zrudnul a snažil se očividně ze všech sil ovládnout svou touhu droida na místě rozmlátit na jednotlivé součástky.
Sály plné lidí mají neuvěřitelnou schopnost utichnout během několika vteřin. Jakoby se řadou hostů prohnala vlna umlčení, všechna ústa utichla a bylo slyšet jen jak císařovy klouby praskají v zuřivě zaťatých pěstích, dokonce i Darth Vader zatajil dech. V očích všech přihlížejících zavládlo zděšení. Ticho však mělo trvat jen chvíli. Bez varování se otevřely dveře, což v nabitém sále plným mlčenlivých postav působilo jako mučivě pomalý zvuk, který věští jen další nepříjemnosti. V tu chvíli do bezhlesého sálu vrazilo něco rozmazaného a bodrého a hlasem jako hasičská siréna to začalo vřeštět.
„O, zlatíčko, to je skvělé, našla jsem let, který vás dostihl o den dříve než bylo v plánu! Nic jsem neřekla, chtěla jsem tě překvapit. Jsem TAK ráda, že tě zase vidím, pusinko!“
Slova vyřkla žena velmi stará a velmi usměvavá. Bílé vlasy byly staženy vzadu na hlavě do drdolu, rty byly lehce zvýrazněny rtěnkou, dominantou tváře však byly oči s pohledem ostrým jako žiletka. Každý, na koho pohlédla, měl pocit, že kouká přímo skrz něj a vidí i za roh, vidí všechno a všude. Přesto to nebyl pohled ani přísný, ani nepřátelský, nýbrž milý, nevinný a pátrající. Měla na sobě černé šaty s červenofialovými malinkými kvítky a velmi širokou sukní, kterou zepředu zpola zakrývala bílá nažehlená zástěra s krajkovými okraji. Postavu měla… no, plnoštíhlá je málo a obtloustlá je moc. Řekněme, že to byla dobře živená stařenka.
Zděšení v sále nabylo maximální hodnoty. Hosté se bojácně ohlíželi, komu může patřit ta nevítaná a hlučná návštěva. Rozestupovali se před ženštinou a vytvářeli tak dlouhou cestičku. Darth Vader už se přestával ovládat a jen tak tak zakryl uchichtnutí decentním zakašláním.
Palpatinův dřívější vztek nahradila panika. Zíral na přiběhnuvší dámu a lapal po dechu. To způsobilo, že mu z čela odpadl kousek želé.
Bodrý úsměv staré paní poněkud pohasl a vystřídal jej kritický pohled.
„Ale jak ty to vypadáš, takhle ve společnosti! Podívej se na sebe, celý ušmudlaný!“ Zatímco mu z hábitu ometala kousky šlehačky a želé, lamentovala dále. „A zase sis určitě nemyl uši, já ti to pořád říkám, i brambory by sis tam mohl vysázet! A podívej se, jak máš oblečení skrčené, a to se někteří lidé dřou, aby ti ho přinesli voňavé a vyžehlené!“ Palpatine se pokusil říct, že prádlo mu žehlí droidi, ale raději si to rozmyslel. „Ach bože, já to věděla, že tady zvlčíš. To vládnutí ti vůbec nesvědčí!“
Císař konečně získal vládu nad hlasem a vykoktal: „M…ma… mami, teď ne…“
Ačkoli téměř šeptal, naprosto každý v místnosti slova slyšel. Císař má matku? A tohle má být ona? Navzdory všeobecnému zděšené proběhla místnosti vlna šepotu a šuškání.
„Copak jsi to říkal, drahoušku?“ pokračovala stařenka, jakoby právě ona císařova slova přeslechla. Nedala mu však ani šanci něco říct. „No, na tom nesejde. Ale stejně, zlato, tohle místo je příšerné. Úplně postrádá fantazii, je to suché, chladné, všechno je tu šedé a ti lidé jsou tak škrobení! No, to se nějak zpraví, zatím se koukni, podívej, co ti maminka donesla! Povidlové buchty, já vím, že ty je máš nejradši!“
Lord Vader se neovladatelně otřásal tlumeným smíchem, tohle ještě neviděl. Nakonec mu uniklo tiché hlasité uchichtnutí. Vzápětí litoval.
„Ááá, tak to je ten tvůj přítel a učedník, jak jsi mi o něm psal? Myslím, že je rozkošný!“ Mnoho lidí v místnosti se nad tímto výrokem více než pozastavilo. Ze všech slov, která by si vybrali pro Vaderův popis, bylo „rozkošný“ úplně na konci. Nikdo však nebyl zaraženější než samotný temný pán.
„Pane Vadere, jsem moc ráda, že vás poznávám, můj chlapec mi už o vás tolik psal! Říkal, že jste to neměl lehké, ale řeknu vám, samá ta černá, není to trochu moc smutné? Už jsou to přeci jen roky. Uvažoval jste třeba o modré? Modrá je skvělá barva! Mohl byste přes to brnění nosit svetr! Umím skvěle plést. Ale o tom se můžeme pobavit později, ukážu vám i vzorky bavlnek, jistě si vyberete. Víte, jakmile jsem zaslechla, že císař bude mít dovolenou s cestou kolem říše, hned jsem se sbalila a chytila první let z planety. To víte, rodina má být pohromadě. No, když už jste tady, myslíte, že byste mi mohl ukázat moji kajutu? Vidím, že můj syn je teď zaneprázdněn, a jakmile dokončí společenské povinnosti zde, bude se muset jít vykoupat, tak doufám, že nebude vadit, když mi do té doby budete dělat společnost?“
Odpověď by byla zbytečná, neboť tato nadšená žena už vlekla Vadera s sebou ze dveří. Nebýt masky na jeho obličeji, byl by císař přísahal, že jeho učedník zbledl jako stěna a poprvé se v jeho očích zračí čirá hrůza.
Dveře se za nimi zavřely a lidé uvnitř, hnáni touhou dožít se svých příštích narozenin, okamžitě znovu hlasitě započali debaty, které předtím přerušili. Nikoho ani nenapadlo se byť jen náhodou podívat směrem k císaři. Z něj pomalu upadávaly poslední kousky želé a když o zem plesknul ten poslední, rozešel se pomalu Palpatine ke dveřím, vyšel na chodbu a zamířil do koupelny ve své kajutě. Když se dveře zavřely i za ním, hovor v místnosti z bezpečnostních důvodů ještě chvíli probíhal. Pak nastalo hluboké ticho, ve kterém nikdo nevěděl co říct.
* * *
Císař dokončil osobní hygienu a vzal si nový plášť. Spíše instinktivně si dal záležet, aby tenhle vypadal co nejméně skrčený. Pak si sedl na postel a koukal do zdi. Nedokázal by se přinutit nyní vyjít ze své kajuty, ne tak brzo potom co… brr, ani pomyslet. Nechá to na osudu, stejně bude matka po cestě unavená a brzy si půjde lehnout. Musí se pak Vaderovi omluvit, že ho v tom nechal, ale byl si jistý, že mu odpustí. Pochopí to.
O několik hodin později seděl císař stále na témž místě své postele s pohledem upřeným na téže místo na stěně pokoje. Dveře se tiše otevřely a dovnitř vešla černě oděná postava, hlasitým sípavým dechem prozrazující svou totožnost.
„Ona… šla spát, máte za ní přijít ráno.“
Vader se posadil vedle svého Mistra. Bylo ticho.
„Umluvil jsem to na tmavěmodrou v kombinaci se šedou,“ ozval se znovu mladší z dvojice po chvíli. Císař uznale pokýval hlavou, přísahal by, že Vadera matka vemluví do své oblíbené zelenomodré barvy, která byla v katalogu pod jménem ‚alderaanská laguna‘.
„Pak jsem musel vyprávět o svém mládí… a ehm, učit se na jakýsi strunný nástroj… totiž, chtěla mě učit na nabooskou flétnu, ale brzy zjistila, že by s tím byly jisté obtíže.“
Palpatine opět pokývnul a dále mlčel. Nebylo třeba cokoli říkat. Vládlo zde absolutní porozumění.
„Mistře, ona… chce abych s ní zítra pekl… jak se to… vdolky.“
„Není to těžké. Jen tam nesmíš dát málo másla,“ promluvil císař.
* * *
Další den vypadala vyhlídková loď úplně jinak. Hned ráno byl vydán rozkaz, aby z planety, nad níž se nalézali, přivezli nahoru nějakou bujnou vegetaci. Nyní byly po celé lodi k vidění květináče s nejrůznějšími květinami, sem tam kapradí, nějaké ty liány, ve větších místnostech byly dokonce bonsaje.
Od rána byl císař nucen učit se žehlit oblečení. Vzhledem k pokročilému věku to byla nemalá výzva, nikdy to nedělal, ale, jak by řekl klasik, ještě rád se do toho musel pustit.
Ani Darth Vader se neúčastnil zdobení lodi, stál u kuchyňské linky a pod dohledem matky svého mistra pečlivě zpracovával horu těsta na křupavé vdolky tak, aby na každého na lodi vybyl alespoň jeden. Císařova maminka rozhodně nebyla lakomá. Ona sama pak strávila dopoledne nad vypočítáváním, jak velký svetr musí Vaderovi ušít, aby mu přes brnění hezky padl.
Když dokončili oběd (na který přišel císař ve vzorně vyžehleném plášti), dostal každý talířek se zlatým, nadýchaným vdolkem s trochou tvarohu a marmelády nahoře, vyšší šarže dostaly nahoru dokonce malý kopeček šlehačky. Navzdory jeho hrdosti a postavení se astmatická hruď lorda Vadera dmula pýchou, když slyšel pomlaskávání a spokojené mručení, to jak se celá posádka pustila do jeho výtvoru. Nikdo z kuchařů se na Vaderovo přání neodvážil prozradit, kdo byl autorem zákusku, a tak si ho všichni mohli náležitě vychutnat. Když se společnost rozešla, přistoupil k němu císař.
„Říkala, že nás chce oba vidět, máme jít k ní do kajuty.“
„Vy tušíte proč, že, mistře?“ odpověděl už za chůze Vader když vycítil tíseň obklopující Palpatina.
„Bohužel ano. Kdyby to bylo jen trochu možné, nedovolil bych ti, abys tam teď jen vkročil.“
Zatímco pomalu kráčeli chodbami lodi, zabýval se mladší z dvojice vnitřním rozporem. Jak je to jen možné, že se nechal unést PÝCHOU nad VDOLKY? Byly to první vdolky, co upekl, pravda, ale copak je to hodné temného pána? Vůbec se té zpropadené mouky neměl dotknout! Ale byly tak zlaté, jemné, kulaťoučké… Ale to je přece jedno, žádný sith se tak hluboce nezaobírá banalitami jako pečení vdolků, vdolek není hoden takové pozornosti! To ta stará paní. Přišla na loď a začala kolem sebe šířit neuvěřitelný entuziasmus, veselí a dobrosrdečnost. Stařenka, o jakých se vypráví v pohádkách pro malé děti. Takové stařence dáte na opuštěném asteroidu buchtu a ona vám za to zařídí půl planety a princeznu za manželku. Alespoň tak nějak to bylo. Přísahal by, že nějak skrytě používá Sílu a manipuluje s ním… Brr, hrozné dilema. Buď si se mnou hraje ubohá stařenka, což je strašné a já bych byl slaboch, nebo jsem se sám nechal unést pečením, a byl bych… slaboch!
Zastavili se přede dveřmi a uctivě zaklepali. Pak vstoupili.
Uvnitř bylo šero, hořelo pár svíček a v dusném vzduchu bylo slyšet cvakání pletacích jehlic. Jakmile je však stařenka spatřila, hned pletení schovala, aby si ho nikdo nemohl prohlédnout. Seděla na širokém gauči vedle kterého visela kapitánova překrásná orchidej.
„To jsem ráda, že jste tady! Pojďte, oba dva, posaďte se.“
Každý se posadili po jedné straně usměvavé dámy.
„Zlatíčko, neuvěříš, co jsem doma konečně našla,“ zaštěbetala směrem k císaři a vytáhla zpod gauče tři zaprášené tlusté knihy. „Hledala jsem až na půdě, nenapadlo mě, že budou schované pod skříní ve tvém starém pokoji!“ Císař si pomyslel, samosebou, vždyť jsem je tam dal já, abys je nikdy nenašla, ale nahlas raději nic neřekl. Vader se zájmem přihlížel jak stařenka otevírá první knihu a vzápětí zatajil dech. Sáhl po Síle aby posílil své sebeovládání, neboť ho začínalo znovu přemáhat nutkání propuknout v hlasitý smích.
Nebyly to knihy. Byla to fotoalba. Horní z knih byla na první straně úhledným ženským rukopisem nadepsána „První krůčky do života“ a pod nadpisem se skvěla stará fotografie novorozeného miminka zabaleného v modré peřince.
Další stránky odhalovaly totéž děťátko, jak si cumlá paleček, jak spinká v postýlce, jak jej obdivují prarodiče… miminko stránku za stránkou rostlo, tu si hrálo s chrastítkem, tu bumbalo z lahvičky, tu se batolilo přes pokoj nebo se vzpíralo o tyčky postýlky. Po nějakém čase už fotky ukazovaly jak stojí, pak už i bez držení, několik fotek zachycovalo velmi akční pokusy o samostatné krůčky. Následovaly fotky prvních dnů bez plenek s krásnýma kalhotama na kšandičkách, fotky z dětského nafukovacího bazénku, kde dítě dovádělo s gumovými kačenkami, vše proloženo fotkami dokumentujícími stav chrupu zmíněné ratolesti. Na císaře v mládí bylo skutečně radost pohledět.
On sám si to o sobě zřejmě nemyslel. Zatímco jeho matka výskala nad fotkami (jak starobylé, fotografie jsou záležitost stovek let zpátky!) a Vader se nestačil divit, Palpatine zíral do zdi a neodvážil se svému učedníkovi podívat do očí. Věděl, že to přijde, ale na takové věci vás nic nepřipraví. Cítil se nyní jako nahý, obnažený před celým světem, už od chvíle, kdy se ta hrozná žena objevila na palubě. A nejhorší na tom bylo, že ji za to ani nedokázal nenávidět. Každého v galaxii by dokázal poslat na smrt, každého pronásledovat a zničit. Ale tady… Nejen, že to byla jeho matka. Ona byla tak… nadšená. S nevinným výrazem čisté účasti ho na veřejnosti upozorňovala na věci, které by se ve společnosti delegátů neměly vůbec vyslovit. Vždycky vše myslela dobře.
Když skončil hrozný dýchánek a oba muži byli propuštěni, nikdo při chůzi koridory nepromluvil. Imperátor cítil, že není třeba Vaderovi připomínat, že učedník neučedník, jestli tohle někde vykecá, bude z něj lívanec než řekne Coruscant. A Vader cítil, že by nebylo moudré zrovna nyní císaři chválit, jak mu slušely první zoubky, natož když už všech zubů pozbyl a to, co se na něj z Palpatinových úst směje… hmm, tedy šklebí, v noci plave na dně sklenice.
Po cestě potkali poručíka. Byl to velmi nešťastně vyhlížející poručík. Na zemi měl rozložený plán kabelů ve zdi a do jednoho z míst, kde žádné nevedly, právě zatloukal hřebík. Císař mírně vytřeštil oči a pak se s podtónem podezření zeptal: „Kdo vám tohle nařídil?“
Tázaný sklopil oči se zřejmou nadějí, že mu špičky jeho bot poradí správnou odpověď.
„Přikázala mi to… no, ona, císaři, ta…“
„Chápu, koho myslíte,“ osvobodil ho Palpatine. „Ale na co chce hřebík ve zdi?“
Poručík stále se sklopenýma očima vytáhl z uniformy zasklenou fotografii s dřevěným rámem a úchytnou na hřebík. Císař si oddechl, že na ní nebyl on sám v pěti letech. Ale nebylo to o moc lepší. Byl tam zpěvák Car-ëll G’ott, asi před osmdesáti lety velmi oblíbený, tedy alespoň u žen. Císař ho nemohl ani cítil. Bohužel, při pohledu na fotografii, která ho na všech zdech doma provázela dětstvím, se neubránil myšlenkám na nedělní svíčkovou, na knedlíky se švestkami, nebo na své oblíbené buchtičky s krémem, které měl na každé své narozeniny, trval na nich až do osmnácti let! Chřípí mu naplnila vůně ananasového dortu s kokosovým krémem. Jak mohl zapomenout.
„Mistře?“ vyvedl ho ze zasnění tichý hlas Vadera, který se zřejmě snažil zakrýt před mladým poručíkem císařovo vytržení. Palpatine sebou trhnul a zamrkal. Pak vyštěkl.
„Vyndejte ten hřebík ze zdi než vás obviním z ničení imperiálního majetku! Ztraťte se, člověče!“
Pak se rychle rozešel ke své kajutě následován Vaderem, který vycítil, že jeho Mistr mu musí sdělit něco důležitého. Jakmile se za nimi zavřely dveře, císař se prudce otočil a naběhlé žíly mu na čele pulsovaly jako kdyby chtěly prchnout z těla rozčileného majitele.
„Takhle to dál nejde! Ta… ta… ta osoba musí pryč!A když ne ona, tak já! Je mi líto, že vám zkrátím dovolenou, ale takhle výletní plavba končí! Nestrpím, aby se o nás po celém Impériu šířily zvěsti o žehlení a pečení vdolků! Překročilo to meze, ona… něco dělá, nemůžu se soustředit, přísahal bych, že je v tom Síla! Mám na starosti celou říši a ona mě nutí myslet na buchtičky s krémem!“
Vader přikývl. Bylo to samosebou moudré rozhodnutí. V hloubi duše se ale neubránil záchvěvu lítosti. Od smrti své matky nepoznal takové obětí, jakým ho odměňovala tato stará dáma. Nikdy si sám neuměl navařit a teď uměl vdolky! Opravdové vdolky! Ta doba byla… naplňující. Už dlouho se nic nového nenaučil.
* * *
Ještě ten večer Maminka (jak jí Vader v duchu začal říkat) odlétala. Dozvěděla se, že císař má neodkladné povinnosti a hned brzy ráno odletí na Coruscant. Loučení bylo srdceryvné. Císař s tím počítal a nechal vyklidit hangár. Několik dlouhých minut Maminka svého syna mačkala v náručí a mezi vzlyky udávala rady do života ohledně osobní hygieny. Pak se obrátila k Vaderovi. Oči se jí zalily slzami a pravila přes rameno svému synovi.
„Srdíčko, asi bys měl vědět, že jsem si podala žádost o adopci. Budeš mít nevlastního bratříčka, víš?“
Načež se vrhla Vaderovi kolem krku a štkala o hrozném osudu dětí bez maminky. Vader nebyl mocen slova. V jeho nitru se pral stud s pohnutím. On snad bude mít zase mámu! Ale… to přece nejde. A císař nikdy nebude souhlasit… Nebýt Vaderem, asi by se nyní rozplakal. Ale on byl. Trpělivě počkal až se Maminka uklidní a velmi formálně uchopil její ruku a sehnul se k ní v náznaku polibku.
„Jaký je slušný, taková dvornost se dnes už vůbec nevidí!“ zvolala stará dáma, naposled každého z mužů políbila na tvář (respektive masku) a vstoupila do lodi. Za pár minut už byla jen mizející tečkou na hvězdném pozadí.
„Lorde Vadere,“ prohlásil císař dokonale klidným hlasem, „zařiďte, aby se její žádost o adopci nedostala k projednání. Za jakoukoli cenu.“ Pak se otočil a odešel. Jen zkušený pozorovatel by odhalil lítost v jeho posledním pohledu za pohybující se jasnou tečkou mezi hvězdami. Vader ještě chvíli stál. Nepohnul se, dokud mu Maminčina loď nezmizela z dohledu. Pak se pomalu otočil a kráčel ke své kajutě. Zamknul dveře a přistoupil ke své skříni.
Když ji otevřel, ze hrdla se mu vydral vzdech dojetí.
Na dně ležel krásný svetr v tmavě modré a šedé barvě. Na prsou se mu skvělo veliké „V“ v modrozelené barvě „alderaanská laguna“.
Hned si šel svetr vyzkoušet.
|
