Apokryf o vyhnání z ráje

Autor: Beren Dall

Byla to nesourodá dvojice. Vrásčitý, mírně nahrbený muž v tmavém plášti s kápí a štíhlý tvor s bledě šedou kůží, podivným dlouhým krkem a velkýma mandlovýma očima.
„Nakonec jsem si nechal jedno překvapení, můj pane. Pracoval jsem na tom celá léta a troufám si říci, že něco podobného se dosud nikomu v galaxii nepodařilo.“
„Skutečně? Jsem napjatý, Sano.Velmi napjatý,“ řekl muž klidným, bezvýrazným hlasem. Šel pomalu, jako chodí starci, a při chůzi se opíral o hůl.
„Zasvětil jsem tomu výzkumu nejlepší roky svého života. Myslím, že budete spokojený.“ Tvor jménem Sano přivřel oči a zase je otevřel. Ano, on bude spokojený. Musí být spokojený. Si Sano byl Kamiňan. A třebaže byla klonovaní zařízení na Kaminu dávno zničena, Kamiňané stále patřili k nejlepším klonovačům v galaxii.
Dvojice přešla přes trávník mezi záhony. Tahle část Imperiální citadely na Byssu vypadala jako velká, krásná a dobře udržovaná zahrada. Až na ten poklop uprostřed.
Připomínal obrovský skleněný zvon o průměru dobrých padesáti metrů. Krajina uvnitř se zdála být ještě hezčí než venku. Množství květin, keřů a stromů, jezírko s křišťálově čistou vodou, nádherně zelená tráva a mezi tím malý domek z pravého dřeva.
Vypadalo to jako ráj na zemi. Pro ty venku. A pro ty uvnitř vlastně také, protože zevnitř ven vidět nebylo. Sklo propouštělo pouze něžné, modrozelené světlo.
„Uvnitř je stabilní prostředí. Žádné škodlivé vlivy nebo záření, stálá teplota.“ Kamiňan kývl na pozdrav vysoké, silné ženě s tmavou pletí, která šla proti nim a nesla velký tác s prázdnými miskami. „Naši svěřenci dostávají pouze hodnotné, geneticky neupravené biopotraviny a vodu, jejíž kvalita je pravidelně kontrolována. Je zde umístěn, jak víte, ADM4, jeden z vašich prvních klonů, ze kterého bereme veškerý genetický materiál. A nedávno dostal společnost.“
Pomalu vystoupali po kovových schůdcích na plošinu. Nacházela se zde dvířka, kterými se vcházelo do chráněné kopule, a z vyvýšeného místa bylo také možné tvory uvnitř nerušeně pozorovat.
Starý muž nahlédl dovnitř. „Myslíte to děvče? Nejvýš osmnáct, vlasy jako sláma, vodově modré oči, tuctový obličej, postava nic moc… Tohle je to slíbené překvapení?“
„Ano.“
„A v čem je tak neobyčejná?“
„Je to váš klon, pane.“
„Ona? Děláte si ze mě blázny, Sano? Vždyť je to žena!“
„A o to právě jde, můj pane. Podařilo se mi nemožné. To děvče má stejnou genetickou výbavu jako vy, pochopitelně až na geny rozlišující pohlaví jedince. Jako by byla vaše sestra.“
„Skvělé,“ pronesl starý muž bez nadšení. „A k čemu mi bude?“
Si Sano pohoršeně zavrtěl hlavou. „Nechápete? Je to jedinečná příležitost! Ženské tělo je mnohem přizpůsobivější a paradoxně i odolnější než mužské. Vydrží vám déle a bude se mnohem méně opotřebovávat, aniž by tím nějak utrpěly vaše schopnosti. A pokud byste se někdy z jakéhokoliv důvodu musel skrýt anebo prostě jen chtěl zůstat nepoznán, bude se vám náramně hodit. Nehledě na nové zkušenosti, které jako žena získáte.“
Oči starého muže zasvítily zájmem. „A kdy budu moci tento převratný objev vyzkoušet?“
„Už brzy, můj pane. Ona je jediný exemplář, který se nám podařilo vytvořit. Urychlili jsme však její růst a naklonovali ji. První klony budete mít k dispozici do tří měsíců.“
„Jste odborník, Sano. Skutečný odborník. Impérium je vám zavázáno. Nepochybuji o tom, že příští generace ocení vaše objevy.“
Si Sano se lehce uklonil. „Děkuji, můj pane. Přesto by mi nevadilo, kdyby mé skromné zásluhy byly oceněny… ehm… poněkud dříve.“
Starý muž neřekl nic. Ze záhybů pláště vytáhl malý komunikátor a za okamžik se na jeho dlani objevil průsvitný obraz muže neurčitého věku v těžkém obřadním rouchu. „Můj pane?“
„Si Sano učinil převratný objev, příteli. Přeji si, aby mu byla vyplacena odměna.“
„Jistě, můj pane.“ Zasmušilá tvář muže v obřadním rouchu se ještě víc protáhla. Převratný objev! To se dalo čekat. Kamiňané patří mezi nejlepší klonovače v galaxii.
Nejlepší. A nejdražší.
Starý muž se jen pousmál. „Žádný strach, on si ji zaslouží. Uvidíš sám. Si Sano se postará, abys před vyplacením odměny dostal o případu podrobnou zprávu. Mimochodem, jak by se ti líbilo mít na pár dní místo císaře císařovnu?“
„Skvělý nápad,“ řekl muž, ale po tváři mu přeběhl stín nesouhlasu. Uklonil se – a obraz zmizel.
„Cením si vaší práce, Sano. A kvůli němu se netrapte. Můj velkovezír je konzervativní muž,“ řekl stařec. „ Změny a nepředvídané události jej znepokojují.“
„Chápu, můj pane,“ souhlasil Kamiňan. „Ani já nemám rád změny a nepředvídané události.“
Byla to pravda. Nikdo nemá rád změny a nepředvídané události.
On sám se naštěstí znepokojovat nemusel.Všechno šlo přesně podle plánu.

„Potřeboval bych prázdniny. Dlouhé prázdniny. Moře, slunce, palmy, hazard, dobré pití, hezké holky a hlavně žádný sníh! Tohle místo nám byl čert dlužen! Je to jen velká a studená koule z ledu! Nevím, co tady vůbec dělám.“
„Promiňte, kapitáne Solo. Myslím, že generál Madine nám chce něco říct.“
Kapitán Solo vrhl na protokolárního droida zlý pohled. Nesnášel, když jej někdo přerušoval.
Avšak plechový C-3PO měl výjimečně pravdu. Crix Madine se jim vskutku snažil něco říct.
„Planeta Byss a zejména Imperiální citadela, osobní sídlo císaře, patří k nejlépe chráněným místům v galaxii. Nikdo přesně neví, kde se nachází. Nyní se nám však naskytla možnost tuto skutečnost změnit. Každý týden míří k Byssu konvoj s nákladem. Velké transportéry mají automatické navádění, ale na každém z nich je dvoučlenná posádka.“
V chladném, špatně osvětleném hangáru se jich nesešlo víc než dvacet. Přesněji sedmnáct mužů ve více či méně teplých kombinézách, jeden velký a chlupatý Wookie, kterému zima zaručeně nevadila, a dva droidi.
Generál Madine se rozhlédl. Všichni jej sledovali s napětím, dokonce i ten Wookie.
„Nebyla to zrovna levná záležitost, ale podařilo se nám přesvědčit dva z imperiálních pilotů, aby přistoupili na spolupráci. Nepomohou nám zmapovat cestu na Byss, ale jsou ochotní si vyměnit místo s někým, kdo to udělá. Potřebuji proto dva dobrovolníky. Měli by být schopni pilotovat velkou nákladní loď. Poletí na Byss, přistanou v Nákladním prostoru a po vyložení nákladu se zase vrátí zpět. Sebou budou mít miniaturní navigační zařízení, které zaznamená jejich cestu. Zní to jednoduše, přesto to nebude snadný úkol. Bezpečnostní opatření na Byssu patří k nejpřísnějším v galaxii. Riziko je velké. Pokud by se nám však někdy v budoucnu podařilo zlikvidovat císaře, máme šanci ukončit tuto vlekou válku. Hlásí se někdo?“
„Já bych to zkusil.“ Štíhlý mladík s jemnými rysy zvedl ruku. „Jsem dobrý pilot, pane.“
„Výborně. Kdo další?“
Mladík strčil loktem do svého souseda. „Hane, pojeď taky! Chtěl jsi na prázdniny, nebo ne?“
Velký chlupatý Wookie zaklonil hlavu a táhle zařval.
„Nechce, abych někam jezdil,“ řekl Han Solo, vesmírný pašerák a povstalecký hrdina v jedné osobě. „Když budu chtít, můžu prý jet na prázdniny k němu a jeho rodině.“
„Na Kashyyyk? To by byly fakt super prázdniny,“ neubránil se štíhlý mladík úsměvu.
„Souhlasím s vámi, pane Luku,“ připojil se jeden z droidů. „Myslím, že na Kashyyyku by se líbilo i vám. Musíte být opatrnější. Pravděpodobnost vašeho návratu z Byssu je jedna ku dvě stě dvaceti osmi.“
Wookiee znovu zařval. Han Solo se na něj zamračil.
„Ne, já nechci jet na Kashyyyk, Žvejku. Určitě ne teď.“
Další zařvání blíže stojícím málem roztrhlo ušní bubínky.
„Jo, já vím, že je to tam skvělé. Ale povinnost volá. Musím na Byss, copak jsi neslyšel? Až se vrátím, sbalíme se, zaplatíme Jabbovi dluh a pojedeme na prázdniny. Zatím zůstaneš tady a budeš dávat pozor na princeznu. Na Byss se mnou nemůžeš. Poznali by tě. Jsi moc velký.“
Štíhlý mladík se znovu usmál. „To znamená, že jedeš?“
„Pravděpodobnost našeho návratu je jedna ku dvě stě dvaceti osmi. Nechápu, jak jsem se vůbec mohl rozmýšlet.“
„Jste stateční,“ poklepal jim na rameno generál Madine. „Dostanete veškeré vybavení, doklady i potřebnou hotovost. A než odletíte, zastavte se u princezny Leiy.“
„Je to tady. Chce se se mnou rozloučit,“ řekl Luke Skywalker.
„Ne,“ oponoval jeho druh. „Se mnou se chce rozloučit.“
„Tak to asi nebude,“ zavrtěl hlavou generál Madine. „Zapomněl jsem vám říci důležitou věc. Jedním z mužů, které máte nahradit, je žena.“

„Jsem rád, že se bavíš. Jenomže mně tohle vůbec zábavné nepřipadá!“
Seděli naproti sobě u malého stolečku. Nápoj, který před ně postavil obsluhující droid, měl sytě modrou barvu a plavalo v něm nějaké neidentifikovatelné ovoce.
Byla tu spousta lidí. Piloti, logistici, zaměstnanci údržby a dokonce i pár imperiálních vojáků.
Na vyvýšeném pódiu se v rytmu svižné, hlasité hudby vlnila twi´lekská tanečnice. A nad dlouhým barem problikával barevný nápis Byss Bistro.
„Nemáme tu co dělat, Hane. Utrácíme zbytečně peníze. A navíc mám dojem, že nás sledují!“
„Hlouposti! Uvolni se, dej si něco dobrého k pití a buď v klidu. Jsme na prázdninách!“
Dvojice se nijak nelišila od ostatních návštěvníků bistra pochybné pověsti. Muž byl oblečen v pilotní kombinéze a jeho partnerka měla navíc dlouhé cestovní pončo.
„Ty mě vůbec neposloucháš! Támhleten chlap! Všiml sis? Pořád se na mě dívá!“
„Možná se mu líbíš. Jsi hezká holka.“ Han Solo si pohodlně natáhl nohy a usmál se na procházejícího muže. „Ne, moje… moje sestra nehraje, pane. Ale pokud na tom trváte, můžete si zahrát se mnou.“ Pak se naklonil přes stůl a zašeptal: „Hodím si partičku, zlato. Buď v klidu. A skoč si na toaletu. Padají ti kozy!“
Luke opatrně vstal. Navzdory vypůjčenému spodnímu prádlu měl s vycpávkami pod blůzou neustálé potíže.
Na Byss dorazili dnes v poledne. Teď byl večer a vše probíhalo bez potíží. Zatím.
Přesto se Luke necítil dobře.
U dveří se ještě otočil. Muž, který z něj předtím nespustil oči, řekl něco svým společníkům a vstal. Byl to jeden z imperiálů, postarší chlapík v zelené uniformě s hodností seržanta.
Luke rychle proběhl chodbou, vrazil na toalety a ukryl se v jedné z kabinek.
Vzápětí uslyšel, jak znovu klaply dveře.
Byl prozrazen! Ten člověk zcela jistě poznal, že tady nemá co pohledávat. Ale co teď?
Luke si rychle upravil ramínka na podprsence. Pak si přes ruku přehodil pončo a pevně sevřel světelný meč. Ať už se stane cokoliv, nedá svou kůži lacino!
Otevřel dveře kabinky. Voják stál u umyvadla, přesně jak očekával.
Jejich oči se střetly v zrcadle. Pak starší muž natáhl ruku. „Když dovolíte, madam…“
„Kdo si sakra myslíte, že jste? To jste ještě nikdy neviděl ženskou?“ Aniž si to stačil rozmyslet, uhodil Luke cizince kovovým válečkem přes nataženou pravici.
Nebylo to podle plánu. Věděl, že musí vojáka zneškodnit.
Jenomže to bylo těžší, než čekal. Třebaže nebyl zbabělý, ještě nikdy zblízka nezabil člověka.
Muž zrudl až ke kořínkům vlasů.
„Promiňte, madam,“ řekl a prkenně zasalutoval. „Nechtěl jsem vás urazit. Já jen… víte… rád bych vás upozornil, že dámské toalety jsou na opačné straně chodby!“

Na chodbě se Luke znovu rozhlédl. Ten cizí voják měl pochopitelně pravdu. Jak jen mohl být tak hloupý! Jenomže zvyky člověk nezmění tak snadno jako šaty.
Ty správné dveře byly označeny obrázkem se stylizovanou panenkou. Právě z nich vycházela nějaká žena. Byla o hlavu větší než Luke a nejmíň dvakrát tak široká, ale byla to žena. Pleť měla tmavou, rty rudé a oči černé jako tropická noc. Kudrnaté vlasy vytvářely kolem její hlavy nezkrotnou aureolu. Oblečena byla v pestrých pouzdrových šatech, které by na komkoliv jiném působily křiklavě, a na nohou měla boty z tmavé kůže na vysokém podpatku.
Vypadala impozantně jako loď pod plnými plachtami.
Ovšem jen do chvíle, než zavrávorala a na poslední chvíli se zachytila obložení na stěně.
„Jste v pořádku?“ Ať byl kdekoliv, nezapomínal Luke na dobré způsoby.
Dřevěné obložení povážlivě zapraskalo, žena se zhluboka nadechla a přejela si dlaní po čele.
„A co byste řekla, dámo? Vypadám snad jako někdo, kdo je v pořádku?“
Luke ucítil zvláštní, jakoby květinovou vůni, provázenou neomylným pachem alkoholu. Ta cizí žena očividně přebrala. Ovšem něco takového se může přihodit každému.
Luke si povzdechl a vzal statnou černošku opatrně pod paží. „Pojďte se mnou, madam. Opřete se o mě. Dovedu vás zpátky. Víte… Myslím, že byste už dnes neměla pít.“
„Ne? A co bych asi tak měla dělat? Ten zatracenej lump na mě zapomněl a nechal mě tady! A ty jsi co zač, kočičko?“ Oči cizí ženy se pokusily zaostřit na Lukův obličej. Marně.
„Ať jsi, kdo jsi, dáš si se mnou,“ rozhodla nakonec.
„Jistě, madam.“ Třebaže neměl s podobnými situacemi zkušenosti, vycítil Luke, že odpor v této chvíli nemá smysl. Přivedl ženu k barovému pultu, opatrně ji usadil na vysokou stoličku a vrátil se zpět ke stolku, kde seděl předtím.
Obě místa byla prázdná. Han si nejspíš šel užívat prázdnin.
Vrátil se ani ne za hodinu. Luke za tu dobu stačil odmítnout dva ctitele a velká černoška u baru zvládla vypít tři velké porce divného modrého nápoje a pohádat se s barmanem, který jí nedovolil tančit mezi sklenicemi na širokém pultu.
„Ty, Luku,“ začal Han šeptem. „Kolik máš sebou kreditů?“
„Žádné. Říkal jsi, že by mi je mohli ukradnout.“
„To je malér. Ti chlapi museli hrát falešně. Obávám se, že jsme bez peněz.“
„Zajdu na loď a vezmu z toho, co jsme dostali na cestu.“
„Tam už jsem byl.“
„Aha. A co budeme dělat teď?“
„Nevím. Nejraději bych zmizel, ale nemůžeme na sebe upoutávat pozornost. Možná bychom si těch pár šupů, které tady dlužíme za pití, mohli odpracovat v kuchyni.“
„Skvělé. To nám ty prázdniny pěkně začínají.“
Jako by něco tušil, zjevil se u jejich stolu jeden z číšníků. Ne droid, ale člověk.
„Promiňte, madam,“ řekl tiše. „Byla byste tak laskavá…“
„My ještě nechceme platit,“ řekl Luke a obdařil muže zářivým úsměvem.
Číšník však mávl rukou. „Jistě. Chtěl jsem vás jen poprosit o malou laskavost. Víte, zdálo se mi, že si docela dobře rozumíte s paní Li Lit.“
„Kdo je paní Li Lit?“
Číšník ukázal očima k barovému pultu. „Mám pocit, že už toho dnes vypila víc než dost. A my si nemůžeme dovolit ji vyhodit. Byli bychom vám velmi zavázáni, kdybyste se jí ujala a pokusila se ji přesvědčit, aby šla domů. Patří jí ten velký fialový spídr na parkovišti. A vracet se nemusíte. Vaše útrata pochopitelně půjde na účet podniku.“
„Fajn,“ souhlasil Luke a mrkl na Hana. „Jsme vám k dispozici.“
Bylo to snazší, než čekali. Li Lit se po další sklenici koktejlu dala přesvědčit, že je na čase změnit lokál, a oba přátelé ji opatrně vyvedli ven na čerstvý vzduch. Vedení podniku, kterému zřejmě hodně záleželo na tom, aby statná Li Lit odešla, je na cestu vybavilo velkou lahví se sytě modrou tekutinou a košíkem čerstvého ovoce, které si Han okamžitě nastrkal do kapes.
Fialový spídr, solidní pevné vozidlo s tmavými skly, byl naštěstí otevřený.
„Má naprogramovanou cestu zpět,“ konstatoval Luke, když prověřil řízení. „Takový bourák je lepší než kůň, který trefí v noci z hospody domů.“
„Jakoby věděla, že se dnes opije,“ souhlasil Han. „Plánovala to. A všiml sis té značky?“
Symbol, vyražený na dveřích, vypadal trochu jako šestihroté ozubené kolo v modrém kruhu.
„Aha. Proto ji nechtěli vyhodit. Myslím, že pracuje přímo v Citadele.“
„Ty, Luku…“
„Ne, Hane. Jsme na prázdninách. Nechceme se do ničeho zaplést!“
„Je to skvělá příležitost! Jen se tam trochu porozhlédneme. Do rána budeme zpátky.“
„Ne. Už jsem řekl. Do toho nejdu. Musel bych být úplný blázen!“

„Podívej se! To je nádhera!“
Město pod nimi zářilo stovkami barevných světel. Bylo zřejmé, že císař na svém soukromém světě nijak nešetří.Vznosné budovy, široké ulice, všudypřítomná zeleň – a nad tím vším jako podivný, červený a černý květ na tenkém stonku Citadela, osobní sídlo prvního muže Impéria.
Luke však pro všechnu tu krásu neměl pochopení.
To, co obklopovalo Citadelu, nebyla jen temnota noci. Bylo tu něco zlého. Něco číhajícího.
Jako šelma s krutýma očima, která ve stínech čeká na svou kořist.
Spídr prošel identifikačním zařízením a pomalu se snesl na prostranství před velkým pavilonem. Všude kolem vládlo ticho, rušené jen pochrupováním Li Lit na zadním sedadle.
„Necháme ji tady a porozhlédneme se uvnitř,“ zašeptal Luke a opatrně vystoupil. „Mám čipovou kartu ke dveřím. Našel jsem ji u ní v kabelce.“
„Tys jí prohrabával kabelku? To se nedělá, Luku. Mimochodem, nemá tam nějaké peníze?“
„Má.“
„Vezmi je taky.“
„A co tvé morální zásady, Hane?“
„Kašlu na morálku. Ona je bohatá a my úplně švorc. Cesta zpět nebude zadarmo. Ale pokud máš problémy se svědomím, schovám prachy u sebe. Tobě by je stejně někdo ukradl.“
„Jistě.“ Luke s nevinným úsměvem sáhl do kabelky. „U tebe budou v bezpečí, Hane.“
Pak otevřel dlaň. Ležel na ní jediný kredit standart do nákupního vozíku.

Bylo na tom něco divného. Dveře do pavilonu se otevřely bez potíží, na stěnách se automaticky rozsvítily zářivky a neviditelná ruka zároveň stáhla žaluzie. Procházeli místnost za místností. Snažili se jít co nejtišeji, ale jejich opatrnost se zdála být zbytečná. Nikde nebylo živáčka, když člověk nepočítal desítky těl v různých stádiích vývoje umístěné ve velkých nádržích s čirou tekutinou.
Nacházeli se v klonovacím centru Citadely. To bylo jediné, co Luke věděl s jistotou.
Nakonec objevili něco jako pracovnu s velkým stolem, několika přístroji a širokým lůžkem v rohu. Na stole se nacházelo přehrávací zařízení a u něj několik paměťových disků, uložených v elegantní stříbřitě lesklé krabici s nápisem EV1 – KOMPLETNÍ ZÁZNAMY.
Jeden z disků byl vložen do přehrávače.
Luke se opatrně rozhlédl a zkusmo stiskl knoflík. V trojrozměrném poli se objevil obraz podivného stvoření s bledě šedou kůží, dlouhým krkem a velkýma mandlovýma očima.
Pak ten tvor začal mluvit.
„No to mě podržte,“ vydechl Han po chvíli. „Na co ti lidi dneska nepřijdou!“
„To je něco fantastického, Hane,“ řekl Luke a vytáhl paměťový disk z přehrávače . „Oni dokázali nemožné.“ Na okamžik se zamyslel. „Poslyš, co kdybychom záznam vzali sebou? Ten objev má obrovskou cenu. Většina lékařských zařízení nedokáže vytvořit ani obyčejný klon, natož pak klon jiného pohlaví.“
Hanovi zasvítilo v očích. „A myslíš, že se nám ty informace podaří prodat?“
„Ano,“ řekl Luke. „A peníze věnujeme na naši Věc.“
„Nebuď staromódní, Luku! Budeme bohatí!“ Han jediným pohybem shrábl disky a ukryl je do náprsní kapsy. „Poslechni, co kdybychom vzali sebou i ji? To děvče je určitě někde tady. Stejně by mě zajímalo, jak vypadá císařovo ženské já.“
„A nejsi nějak moc zvědavej, fešáku?“ ozvalo se ode dveří.
„To je mi překvapení,“ usmál se Han. Li Lit se dokázala pohybovat opravdu tiše bez ohledu na boty s vysokými podpatky a hladinu alkoholu v krvi.
„A ty víš, kde je to naklonované děvče?“ řekl Luke nevinně.
„Jasně,“ přikývla silná černoška a hlasitě škytla. „Je venku. V tom velkým skleníku.“
„Fajn,“ zašeptal Han. „Zdrž ji tady. Já se tam zatím kouknu.“
Luke se zhluboka nadechl. „Poslyšte, Li, myslím, že je čas jít do postele.“
„Do postele? Ty na to jdeš zostra,“ řekla Li Lit a zahrozila mladíkovi prstem. „Jen si vyzuju boty a hned jsem u tebe, zlato!“
Luke pod líčidlem zčervenal jako malina. „Promiňte,“ namítl chabě. „Ale já… jsem žena!“
Li Lit se na okamžik zamyslela.
„Já taky,“ řekla pak. „A komu to vadí?“

Han se ještě jednou opatrně rozhlédl a pak vyběhl po schůdcích nahoru. Tohle bylo nejspíš jediné místo, kterým se člověk mohl dostat do obrovského skleněného poklopu.
Dveře se zdály být zamčené, ale malé okénko v nich šlo otevřít.
Uvnitř byla tma. Tohle Han trochu nedomyslel. Kdo ví, jestli bude to děvče vůbec ochotné s ním jít. Možná je někdo hlídá. Navíc bude touhle dobou určitě už dávno spát.
Přesto to alespoň zkusil.
„Hej!“ zavolal do tmy. „Je tu někdo?“
„To jsi ty, Stvořiteli?“ ozvalo se v odpověď. Han uslyšel tiché kroky a jemný, bezpochyby ženský hlas znovu zopakoval: „To jsi ty, Stvořiteli?“
„Ne,“ vzpamatoval se Han, ale s jistotou pašeráka a falešného hráče z Corellie okamžitě dodal: „Jsem Stvořitelův přítel. Jsme kámoši. A ty?“
„EV1, pane. Můj Stvořitel mi říká Evelyn.“
„Krásné jméno,“ zareagoval Han automaticky. „Pojď sem nahoru, Evelyn. Mimochodem, proč ještě nespíš?“
„Nemůžu spát,“ řeklo děvče. „A my nahoru chodit nesmíme. Je to zakázáno.“
„Jistě. Ale dnes je to dovoleno. Dnes je výjimečný den. Dnes nahoru můžeš.“
„A Stvořitel to dovolil?“
„Jinak bych tady nebyl,“ usmál se Han. „Poslal mě pro tebe. Pojedeš se mnou na prázdniny.“
Dívka vyšla ze stínu a lehkým krokem vyběhla nahoru po schodech. Na to, že byla císařův klon, vypadala docela dobře.
Vlastně vypadala opravdu dost dobře.
U dvířek se však zastavila. „A co jsou to ty prázdniny?“
Han se zamyslel. Prázdniny… On sám do školy nikdy nechodil, ale slovo prázdniny mělo své neopakovatelné kouzlo. Ještě teď si dokázal vybavit ten pocit, že…
„… je letní ráno. Představ si letní ráno,“ řekl a rázem se cítil o dobrých patnáct let mladší. „Ráno, kdy se probudíš a víš, že všechno, co jsi doteď dělala, můžeš nechat daleko za sebou. Že jsi volná. Že máš před sebou spoustu azurově modrých dní a nocí, kdy padají hvězdy a voní posečená tráva. A chce se ti věřit, že bude pořád svítit slunce a tohle léto nikdy neskončí. Že ti stále bude šestnáct a pár dní a že tě čeká velké dobrodružství. A že možná potkáš někoho, s kým už nikdy nebudeš sama. Rozumíš mi? Můžeš jet se mnou, Evelyn! Stačí jen otevřít dveře.“
Teď ji viděl docela zblízka. Stála na malé plošince u dvířek a oči jí zářily. Vybavil si, co slyšel na záznamu v klonovacím pavilonu. To děvče nejspíš nikdy nepoznalo nic jiného než maličký svět pod skleněným zvonem. A on ji odtud může dostat. Ano, on jediný jí může ukázat celý vesmír a dát jí svobodu, jejíž cenu tak dobře znal.
Pak však světla v dívčiných očích pohasla. „Ty lžeš,“ řekla s jistotou. „Venku nic není. Jen tma a divocí démoni, kteří mě roztrhají na kusy. Viděla jsem je. Jsou strašní,“ otřásla se.
„To je hloupost,“ usmál se Han, ale pro jistotu se rychle rozhlédl kolem. „Je to tady hezké.“
„Nevěřím ti.“
„Měla bys. Něco jsem ti přinesl.“ Han sáhl do kapsy a vytáhl jablko. „Vezmi si. Je to k jídlu.“
Okénko bylo tak malé, že jím červený plod stěží prostrčil. Dívka se na jablko nejdřív zadívala s nedůvěrou, ale pak natáhla ruku. „Voní,“ řekla a kousek si ukousla.
„Tam, odkud jsem přišel, je takových věcí spousta,“ lákal ji Han a snažil se přitom nemyslet na mrazivé pustiny planety Hoth. „Tak co, jdeš se mnou?“
„Možná,“ řekla Evelyn. „Jenomže dveře jsou zavřené.“
„To nevadí.“ Han se zaposlouchal do ticha noci. Ano, od pavilonu sem někdo běžel. „Můj přítel nám pomůže. On je anděl,“ řekl a ani se přitom nezačervenal. „Pravá ruka Stvořitele. Má meč z plamene a udělá všechno pro to, aby tě dostal ven.“

Pro otvor vybrali místo při zemi, chráněné zvenčí velkým keřem.
„Li Lit spí,“ referoval Luke, zatímco vyřezával světelným mečem do skla provizorní dveře. „A dalo mi to docela práci. Tohle ti jen tak nezapomenu, Hane.“
Když se mu však podařilo práci dokončit a Evelyn opatrně vylezla ven, ukázalo se, že není sama. Za ní do otvoru opatrně nahlížel asi pětadvacetiletý, středně vysoký mládenec se slámově žlutými vlasy a nepříliš chytrýma očima.
„A to je kdo?“ otázal se Han.
„Jsem ADM4,“ řekl mladík nevýrazným hlasem. „Co tady děláte?“
„Poslal nás sem Stvořitel,“ prohlásil Han rozhodně. Pak si povzdechl. „Půjdeš s námi.“
„Na co nám bude?“ oponoval Luke. „Máme snad málo problémů?“
„Je to kontrolní vzorek,“ řekl Han šeptem. „Měli bychom jej zabít, ale já se na to necítím.“
„Já také ne. Ale…“ Luke ještě víc ztišil hlas. „Hane, oni nemají nic na sobě!“
„Ne? Ani jsem si nevšiml,“ zalhal Han s kamennou tváří. „Dámě můžeš půjčit pončo. A on to nějak vydrží. Vrátíme se spídrem do Nákladního prostoru a ty dva schováme v naší lodi. Ráno odlétáme. S trochou štěstí si jich nikdo nevšimne.“
„Výborný plán, Hane. S tebou se člověk neztratí. Někdy se vážně divím, že jsem ještě naživu. Mimochodem, myslíš, že dokážeš ten krám nastartovat?“
Za řeči došli až ke spídru. Evelyn, která se pro jistotu držela Hana za ruku, sledovala okolí široce rozevřenýma očima, ale ADM4 je následoval se stoickou lhostejností.
„Jsem nejlepší mechanik ve Vnějších soustavách,“ řekl Han. „Sleduj mistra a uč se.“
Pak usadil oba klony na zadních sedadlech a sám vlezl na místo řidiče. Z poklopu pod řídícím pultem vytáhl dva drátky a lehce za ně škubl. „Vidíš? Ten červený a modrý musíš spojit a –“
V té chvíli proťal ticho noci hlasitý zvuk. Nebyl to však zvuk motoru. V řízení něco cvaklo, světla spídru začala blikat a přerušovaný jek sirény oznamoval všem v okolí dvou kilometrů, že někdo vztáhl zlodějskou ruku na majetek Impéria.
„Je tam alarm!“ vykřikl Luke. „Dokážeš s tím něco udělat?“
„Ne! Pojď, vypadneme odtud!“
Rozběhli se naslepo zahradou. Evelyn i ADM4 je následovali.
Když se Han po chvilce ohlédl, spatřil před klonovacím pavilonem několik mužů v červeném.
„Máme společnost,“ vydechl. „Pospěšte si.“
Strážci je však nepronásledovali. Místo toho se ukryli v pavilonu a zavřeli za sebou dveře.
Pak se automaticky zvedla velká garážová vrata umístěná na boku budovy.
Stvoření, které z nich vyšlo, bylo strašlivé. Obrovský tvor s nazelenalou kůží, širokou tlamou a ostrými zuby připomínal démona z počátku věků, který se nedopatřením dostal na tento svět, zuřivý a nelítostný jako zlo samo. Šel po zadních nohou, nahrbený jako šelma před útokem. Přední končetiny s obrovskými drápy mu sahaly až k zemi. Když procházel kolem spídru, zlehka do něj strčil. Ostré drápy rozčísly kapotu jako papír a jekot sirény ztichl.
Pak se zastavil, zvedl hlavu a zavětřil.
„Jde po nás!“ Luke se zastavil a sáhl k pasu pro světelný meč. „Utíkejte! Já ho zdržím!“
„Pomůžu ti.“ Han se otočil ke dvěma klonům. „Schovejte se ve skleníku. My ho odlákáme. Stejně nemáme kam utéci.“ Pak se naklonil k Evelyn a lehce ji políbil na tvář. „Je mi to líto.“

Situace vypadala beznadějně.
Sledoval vše z bezpečné vzdálenosti. Nesměl na něj padnout ani stín podezření.
Snad by bylo lepší nechat tu bestii, aby vetřelce roztrhala. Jenomže to by nic nevyřešilo.
A tak v poslední chvíli otevřel poklop a zamával na překvapenou čtveřici: „Sem! Sem ke mně!“

Vypadalo to jako velké bludiště plné kabelů a potrubí. Úzké chodby, kterými stěží prošel člověk, se nejspíše nacházely pod celou obytnou částí Citadely.
Muž, který je zachránil, nepromluvil ani slovo, jen zvedl ruku ke rtům a pokynul přátelům, aby jej následovali. Měl na sobě červený oděv Strážců, v ruce svítilnu a zahalenou tvář.
Šli mlčky, ještě vyděšení ze smrtelného nebezpečí. Zpočátku nad sebou slyšeli těžké kroky a řev obrovského zvířete, ale potom už bylo jen ticho. Luke netušil, jak dlouho trvala jejich cesta. Tajemný cizinec procházel spletitými chodbami místy s neochvějnou jistotou. Nakonec je zavedl k malým dvířkům.
„Tudy se dostanete ven,“ řekl tiše. „V přistávacím kruhu je připravena loď. Odveze vás do bezpečí. Nepokoušejte se zasahovat do řízení, dokud vám to autopilot nedovolí, jinak se už z Byssu nedostanete.“
„A vy?“ Luke si všiml, že muž má unavené oči a kolem nich vějířek vrásek.
„Nemusíte mít obavy. Nic se mi nestane. Ale s vámi nepojedu. Moje místo je tady.“
„A… proč jste nám pomohl?“
Cizinec se zamyslel. „Stojíme každý na jiné straně, mladý příteli. Ale pro tuto noc máme společný cíl. Nějaký… neznámý vetřelec dnes prý zničil všechny záznamy klonovačů o EV1 a znehodnotil i její klony. Ona,“ pokynul k Evelyn, „je poslední. Dobře ji ukryjte. Císař ji nesmí najít.“
„Ale – proč?“
„Nemám rád změny a nepředvídané události. Ale teď už jděte. Máte naspěch.“

Raketoplán připomínal vlaštovku se třemi sklopenými křídly. Vyběhli po můstku nahoru a ukryli se v pilotní kabině. Loď se zachvěla a začala se pomalu zvedat.
V té chvíli se jedno z pilotních křesel otočilo.
„Nazdárek, hoši. Na zdraví,“ řekla Li Lith a zvedla sklenici s modrým nápojem.
A pokud si Luke myslel, že jej už horší pohroma potkat nemůže, mýlil se. Když se po několika hodinách letu pokřiveným hyperprostorem konečně vynořili v dalekém vesmíru, čekalo je další překvapení.

„Co je to za loď, kapitáne?“
Nevelký, štíhlý důstojník potlačil tik v pravém oku a dokonale bezvýrazným hlasem řekl: „Je to raketoplán třídy Lambda, pane. Dosud s námi nenavázali spojení, ale podle všeho se jedná o osobní loď ctihodného velkovezíra Sate Pestageho.“
„A můžete mi říci, proč operuje osobní loď ctihodného velkovezíra v dosahu říšské flotily?“
„To skutečně nevím, pane. Ale zjistím to, pane.“
„Pospěšte si, kapitáne.“
„Jistě, pane.“ Ano, služba na Executoru, vlajkové lodi lorda Vadera, byla snem mnohých důstojníků. Snem, který se snadno mohl změnit v noční můru.
K dovršení všeho zapípal na kapitánově stole komlink. „Pro vás, pane,“ řekl Piett k širokým zádům sithského lorda.
Muž, který se objevil v projekčním poli komunikátoru, vypadal nanejvýš rozzlobeně.
„Ukradli mi loď, lorde Vadere! Přímo z Imperiální citadely! Musíte něco udělat, ti darebáci míří přímo k vám! Zastavte je za každou cenu, mají na palubě cenný náklad, a byl bych rád, kdybyste přitom můj raketoplán nepoškodili, protože mě stál celé jmění a...“
Lord Darth Vader neřekl nic. Avšak v následujícím okamžiku se komunikační zařízení zvedlo do výšky - a dopadlo na tvrdou podlahu můstku hvězdného destruktoru. Obraz zmizel.
„Asi se přerušilo spojení,“ řekl sithský lord klidně. „Až je znovu navážeme, oznamte prosím ctihodnému velkovezírovi, že se nám jeho loď bohužel nepodařilo zadržet.“
„Ale my ji můžeme zadržet, pane! Jsou blízko. Stačí vyslat tažný paprsek a...“
„A víte, kapitáne, že aktivní hlupák je horší než nepřítel Impéria? Naším úkolem je zničit Povstání, ne chytat zloděje. A už vůbec ne takové, kteří okradli největšího zloděje v galaxii.“
„Rozumím, pane.“
„Jste moudrý muž, kapitáne. Myslím, že před sebou máte velkou budoucnost.“

„Oni nás nechali jít! Nechali nás jít, chápeš? Oblafli jsme je! A já si myslel, že nás sem ten náš zachránce poslal schválně! Aby se nás zbavil!“ Han vyskočil z pilotního křesla a roztančil se po kabině. Hvězdy před nimi se slily do žlutých čar. Raketoplán právě znovu vstoupil do hyperprostoru. Jeho cílem byla nyní ledová planeta Hoth. „A řeknu ti ještě něco, Luku. Tohle není obyčejná Lambda. Je mnohem rychlejší.“
„Ano,“ souhlasil jeho společník. „Dal nám svou nejlepší loď.“
„Kdo?“
„Sate Pestage, druhý muž Impéria. To on nás zachránil. Poznal jsem ho. Myslím, že nedokázal unést představu, že by mu místo císaře vládla žena. Určitě se chtěl ženského klonu zbavit a my jsme přišli jako na zavolanou. Takhle bude mimo jakékoliv podezření.“
„Aha. Mimochodem, myslel jsem si, že druhý muž Impéria je Darth Vader.“
„Já bych našeho velkovezíra nepodceňoval, Hane. Má dlouhé prsty. Vsadil bych se, že Darth Vader dělá přesně to, co si ctihodný Pestage přeje.“
V té chvíli se starý muž v Citadele zadíval na své komunikační zařízení a potichu se usmál.
Mladý Skywalker měl pravdu. Lidé skutečně dělali přesně to, co si Sate Pestage přál.

„Zajímavá teorie,“ řekl Han Solo. „Co kdybys teď převzal řízení? Slíbil jsem Evelyn, že jí ukážu nekonečný vesmír. A byl bych ti vděčný, kdybys nás při tom ukazování nerušil.“
O nějakou dobu později, když Luke nad palubní deskou ještě jednou prověřoval výpočty, za sebou najednou ucítil pohyb.
„Koukám, že tvůj kámoš je pryč, zlato.“ Li Lit, která většinu letu prospala, se teď protáhla a měřila si mladíka pohledem, který se mu ani trochu nelíbil. „On je s Evelynkou, co? Zdá se, že jsme si zbyli, zlato. Co si dát ještě jedno kolo?“
Luke vyskočil ze svého místa a couvl ke stěně. „Ne tak rychle, madam,“ namítl vyděšeně. „Měla byste vědět, že já… víte, ve skutečnosti jsem muž.“
Li Lit se zamyslela. „Evelyn taky,“ řekla. „A komu to vadí?“

„Skvělé. Opravdu skvělé. A může mi někdo vysvětlit, jak je to možné?“
V pilotní kabině byli čtyři. Spící ADM4 ve staré kombinéze, Luke, který se stěží bránil úsměvu, spravedlivě rozhořčený Han a statná Li Lit s pořádným šálkem kávy z lodní kuchyně.
„Byl to podfuk, zlato,“ řekla Li Lit unaveným hlasem. „Nic než podfuk. Nikdo nedokáže vytvořit ženský klon z mužského vzoru. Ale je možné vytvořit mužský zárodek a na jeho chromozomu X způsobit mutaci, které se říká syndrom androgenní necitlivosti. Vzácně se objevuje i v přírodě. Takový jedinec není citlivý na mužský pohlavní hormon testosteron. Vypadá a cítí se jako děvče až na to, že má chromozomy XY a chybí mu vnitřní reprodukční orgány. Je ti to jasné?“
„Ano, ale proč? Vysvětli mi proč!“
„S Impériem to jde z kopce, zlato. Chtějí po lidech čím dál víc práce a platí čím dál míň. A můj šéf Si Sano se rozhodl, že je nejvyšší čas to zabalit. Za převratný objev dostal balík peněz. Pak jsme měli společně odjet na konferenci na Coruscant a zmizet dřív, než někdo na něco přijde. Jenomže on se na mě vykašlal a zdrhnul sám!“
„Svět je plný podvodníků,“ řekl Han Solo procítěně. „Jenomže co teď budeme dělat?“
„Já vím,“ usmál se Luke. „Li Lit, co byste řekla pořádně dlouhým prázdninám?“

„Stejně se mi to nechce líbit. Nechali jsme je tam bez možnosti vrátit se zpátky. Pokud se jim něco stane, budu si to nadosmrti vyčítat.“
Na ledové planetě Hoth přistáli nad ránem. Zpráva o jejich neobvyklé, ale úspěšné misi se rychle roznesla a generál Madine nechal oba přátele pochválit před nastoupenými jednotkami.
Teď bylo poledne a Han s Lukem právě dojídali ledově studený oběd.
„Neměj obavy,“ řekl Han a zakousl se do zmrzlé energetické tyčinky. „Ta planetka má vyrovnané klima a je mimo všechny obvyklé cesty. Nikdo je tam nikdy nenajde. Navíc nebudou sami. Nedaleko od místa, kde jsme je nechali, je kolonie jedné divné církve. Ti lidi jsou úplně potrhlí. Nepoužívají žádnou technologii a myslí si, že si je vyvolil nějaký bůh. Náš trojlístek mezi ně dokonale zapadne. A sem jsme je přivést nemohli. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby se princezna dověděla…“
„Kapitáne Solo,“ ozval se za nimi nezaměnitelný hlas princezny Leiy. „Jak bylo na prázdninách?“
„Skvěle, princezno. Moře, slunce, palmy, hazardní hry, dobré pití, hezké holky…“
„Opravdu? Jsem ráda, že jste se dobře bavil.“ Příjemný dívčí hlas byl najednou ostrý a studený jako sekáček na led. Han se však zatvářil jako nevinnost sama.
„Mýlíte se ve mně, princezno. Tady Luke potvrdí, že jsem se na žádnou holku ani nepodíval!“
„Ano,“ řekl Luke a rezignovaně si povzdechl. „Na žádnou holku se ani nepodíval.“
„Myslel jsem jenom na vás,“ kul Han železo, dokud bylo žhavé. „A říkal jsem si, že až jednou tahle válka skončí, že bychom mohli spolu vyrazit na prázdniny. Co vy na to?“
„No… možná. Uvidíme.“ Princezna se usmála, přátelsky plácla Luka po rameni a byla pryč.
Chlupatý Wookie, který seděl vedle Hana, zaklonil hlavu a hlasitě zařval.
„Ne, Žvejku,“ namítl Han Solo. „Nemyslel jsem, že bychom s princeznou jeli na prázdniny na Kashyyyk ke tvé rodině. Říkal jsem si, že bychom někam vyrazili sami. Jen my dva. Ale neboj se, jakmile bude trochu víc času, určitě se na Kashyyyk vypravíme.“
Vesmírný pašerák a povstalecký hrdina v jedné osobě si znovu ukousl kousek zmrzlé tyčinky. Jídlo bylo hrozné a tahle planeta ještě horší, ale princeznino „Možná“ jej naplňovalo nadějí.
Jeho šestý smysl mu však říkal, že se z prázdnin na Kashyyyku nejspíš jen tak nevyvleče.
Budoucnost mu dala zapravdu.

„Je to všechno tvoje vina.“
Daleko odtud, na písečné pláži omývané azurově modrým mořem, seděla dvojice mladých lidí. Byli sami, když člověk nepočítal Li Lit v rákosové sukni, pochrupující pod slunečníkem z palmových listů.
„Můžeš za to ty. Neposlechla jsi našeho Stvořitele a on poslal anděla s ohnivým mečem, aby nás vyhnal z ráje. Co teď budeme dělat?“
„Půjdeme se vykoupat,“ řekla Evelyn. „Sundej si tu kombinézu, ADM, a uvolni se. Jsme na prázdninách.“
„Ale když si ji sundám,“ namítl mladík a rozhlédl se kolem. „Budu nahý!“
Evelyn se zamyslela. Pak se usmála a v tu chvíli měla v očích moudrost všech žen od počátku světa.
„Já taky,“ řekla. „A komu to vadí?“