Když je zákaz vycházení

Autor: Darth Zira

U všech mrtvejch džedájů, to je zatracená práce, klela Elairn Ventress, sotva otevřela oči. Nezasvěcený pozorovatel by se divil, jaký má k tomu důvod. Bylo už poměrně pozdě, ale ona nemusela vstávat. Ležela v pohodlné posteli v přepychovém apartmánu luxusního hotelu „Zlatá Základna Echo“. Navíc jí ten hotel patřil. A v tom byl právě ten problém. Svým způsobem si až do tohoto týdne nedovedla vlastně představit, co takové podnikání v některých případech taky obnáší. Dosud jí totiž všechno nesmírně snadno a až zázračně výtečně vycházelo.
Faktem však je, že rozhodně ne od narození. Rodiče nikdy nepoznala a vyrůstala střídavě v ústavech a střídavě u různých cizích lidí. Nikde moc dlouho nevydržela, dřív či později ji pěstouni nechtěli, podle všech byla příliš divoká a tvrdohlavá. Na tom bylo něco pravdy, opravdu měla dosti dobrodružné sklony a nerada se podřizovala jakékoli autoritě, takže ačkoli byla přirozeně nesmírně inteligentní, její vzdělání za moc nestálo. Měla tak před sebou perspektivu, že v dospělosti skončí mezi spodinou Coruscantu. V tom nejlepším případě jako zlodějka, pašeračka, možná nájemná vražedkyně. Rychlost, obratnost a síla patřily též k jejím přednostem.
Pomalu se chystala na kariéru gangsterky, když se jí pár dní před jejími šestnáctými narozeninami život obrátil doslova na ruby. Z ničeho nic se v ústavu, kde momentálně přežívala, zjevila jednotka COMPNOR. A sakra, to bude kvůli tomu pašovanýmu kesselskýmu koření, hrklo v ní okamžitě. Jenže se mýlila, koření ani jakékoli jiné její drobné kšeftíčky daleko za hranicí zákona nikoho nezajímaly ani náhodou. První otázka, kterou jí položili, ji zcela vyvedla z míry. Zdálo se jí, že snad špatně slyší. Tak na ně jen překvapeně zírala a ač jindy výřečná až běda, nezmohla se na slovo. Tak jí to zopakovali znovu: „Máte něco slušného na sebe?“
„Ccc… co že?“
„Oblečení. Nějaké společenské.“
„Ja… jaké společenské?“ pořád nechápala.
„Něco, co by se hodilo pro audienci v císařském paláci.“
„V paláci?“ nevěděla, jestli sní nebo bdí.
Pochopitelně žádnou luxusní róbu nevlastnila. Tak ji ta jednotka odvedla s sebou v tom, co měla právě na sobě, a cestou se zastavili v jednom z nejvyhlášenějších módních salónů metropole. Tam ji svěřili do péče majitelky, které cosi pošeptali. Nezaslechla toho moc, jen zmínku, že na penězích vůbec nezáleží. Podle toho to v následujících minutách vypadalo. Neví, jak dlouhou dobu trávila oblékáním a svlékáním a kolik roztodivných modelů vyzkoušela. Nakonec však byli její strážci spokojení, Usoudili, že takto oděná se před vládcem galaxie může objevit, aniž by to urazilo jeho cit pro estetiku.
Zbytek dne jí připadal jako neskutečný sen. Dozvěděla se své skutečné jméno, sám císař ocenil zásluhy jejích rodičů o Impérium a předal jí osobně její údajné dědictví. Majetek tak ohromný, že si tolik peněz nedovedla dosud představit ani v nejbujnějších snech. Což nebylo vše, patřilo k němu i ohromné pozemky na několika planetách, především na Serennu.
To by mě vážně zajímalo, jestli jsem skutečně Dookuova dcera, říkávala si mnohokrát. Důkazy neměla ani pro, ani proti této teorii a jelikož zdědila většinu držav serennských hrabat, nejspíš bylo pravdou spíš to, že ano. Císař neměl ve zvyku rozhazovat zabavené majetky jen tak. Dal jí také najevo, že je na slavnostech v paláci vždy vítaným hostem.
Od oné audience se jí tak dařilo téměř vše, na co sáhla. Nejopatrnější bankéři byli ochotní jí poskytovat úvěry na pouhé čestné slovo a každé podnikání, do kterého se vrhla, se jí neuvěřitelně dařilo. Jako by měla nějaký šestý smysl, který jí vždy poradil. A byly kolikrát ty nápady hodně netradiční. Její dobrodružná povaha se přece jen nezapřela. Takže když Impérium dobylo Hoth, rozhodla se ze dne na den pro zcela neuvěřitelnou věc. Všichni ji od toho odrazovali, ale ona si nedala říct.
Vzala si do hlavy, že na této planetě vybuduje luxusní hotel s obrovským areálem mnohakilometrových sjezdovek, běžeckých tratí a jiných atrakcí pro horních deset tisíc galaxie. Jak si zamanula, tak se i stalo. Na tu její šílenou a neuvěřitelnou novinku byli všichni tak zvědaví, že se hosté jen hrnuli a během dvou let každý, kdo v galaxii něco znamenal, musel trávit aspoň část své dovolené právě zde. Vše se zdálo být naprosto úžasné. Až do minulého týdne.
Tak mizerné počasí za ty dva roky nezažila. A že na Hothu zrovna mírné klima nepanuje. Ale co je moc, to je moc. Celé dny se od rána do večera z nebe bez přestání sypal sníh. Do toho vál silný vítr, který chvílemi dosahoval rychlosti orkánu. Nejlepší technika už nebyla schopná uklízet sjezdovky ani běžecké stopy. Navíc stále více hrozilo nebezpečí lavin, takže byl před pár dny vydán zákaz vycházení. A vzácní hosté se začínali poněkud nudit. To bylo zlé. Moc zlé. Ještě, že jsem měla ten skvělej nápad v hotelu zřídit kasino, napadlo ji. A sama Síla mě osvítila a vnukla mi loni ideu vybudovat u hotelu obří aquapark. Jinak by se tu ti snobové nejspíš vzájemně z nudy pozabíjeli. Pokud by nejdřív nezabili ze vzteku mě…
Ale ani tak situace nebyla ideální. Ti, kteří o hazard nebo vodní radovánky příliš nestáli, kvůli povětrnostním podmínkám ani nemohli předčasně odletět. V počasí, jaké právě panovalo, by vzlétnout se shuttlem byla jasná sebevražda. Takže se nudili dvojnásob a zlost si vylévali na personálu a občas i na ní. Zrovna včera jsem se je snažila zabavit do čtyř do rána. U všech zatracenejch rebelů, nadávala v duchu při té vzpomínce, to zas byla fuška! Ovšem ze všeho úplně nejhorší byla ta skutečnost, že těsně před tím, než se počasí prudce zhoršilo, přiletěl na dovolenou sám Palpatine…
Mizernej rebelskej sníh, klela hned při prvním pohledu okna. Situace byla stejně špatná jako včera a předevčírem, ne-li horší. No tak, co mě zase čeká za jobovky? Napadlo ji, když jí zrak sklouzl na interkom.
Předevčírem ředitelka tajné služby Isard hodila po pokojské broušenou alderaanskou vázu, vzpomínala na incidenty posledních dní. Krucinál, měla bych jim začít dávat do pokojů radši nějaké levné napodobeniny, aby mi tu neničili starožitnosti. A alderaanské se vůbec blbě shánějí, to snad ti pitomci nevědí? Vztekala se v duchu. Zrovna Ysanne by mohla umění trochu rozumět, snad s císařem neklábosí jen o pitomostech. Jenže, mávla znechuceně rukou, oni jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Většina si na honoraci jen hraje, a když si myslí, že je nikdo nevidí… Škoda mluvit. Admirál Piett neumí hrát karty, jenže se mu nemůže říct, že hraje jak ponocnej a nemá se divit, že prohrává majlant. To by mi bylo fuk, jeho problém, kdyby mi u toho neničil majetek. Už dvakrát v kasinu na toydariánské krupiéry vytahoval blaster… Jednou to odnesl křišťálový lustr a podruhé pozdně klasická nabooská lampa. A velkovezír Pestage se pro změnu ožral tak, že zeblil celý schodiště vstupní haly, pět uklízecích droidů mělo co dělat…
„Paní Ventress, paní Ventress!“ ozvalo se najednou z interkomu.
„Co zas je?“ nevrle zavrčela, protože jí bylo jasné, že se na obzoru rýsuje opět nějaký průšvih.
„Grandadmirál Declann strašně vyvádí, protože došel jeho oblíbený ročník chandrillského šampaňského?“
„Cože? Šampaňského? Vždyť ještě není jedenáct!“ nevěřila svým uším.
„No, on si vzal do hlavy, že ho chce k snídani s jahodami a…“
„Aha… A jak to, že došlo?“ zvýšila hlas.
„Má paní, zásoby se nám tenčí. V tom počasí se nedají dovézt nové… a… a… odpusťte mi ta slova… vzácní hosté pijí jak piráti z hydianské trasy. Třeba princ Xizor…“
„Co je s ním?“
„Celou noc do sebe lil corelliánskou whisky a ráno nejdřív nablil do květináčů se zakrslými kashyyckými stromy, potom prohlásil, že si jde zasurfovat, a usnul v bazénu s vlnobitím. Div, že se neutopil…“
„Ale neutopil se, že?“ ironickým tónem položila řečnickou otázku.
„Jistě, má paní. Museli jsme na deset minut vypnout vlny, vylovit ho a…“
„To už mě nezajímá, to je vaše práce. A Declannovi doneste šampaňské z mého soukromého sklepa, ať nedělá problémy, vztekloun jeden,“ fakt bychom měli těm imperiálním důstojníkům sebrat blastery, nebo budu mít za chvíli z hotelu ruinu, napadlo ji přitom.
„Ještě něco?“ zeptala se vzápětí.
„Poslední funkční AT-rolba zapadla na východní trati…“
„To se dalo čekat, pitomci,“ skočila jim do řeči. „Počasí, že by wampu nevyhnal, vichr a k tomu je ten sníh těžkej jak cent a lepí se. Koho z vás ta blbost napadla?“ zeptala se tónem, který moc dobrého nevěstil.
„Sprá… správce východního komplexu Tijnise.“
„To se mu vážně povedlo,“ odvětila kousavě. „Vyřídím si to s ním hned, jak sejdu dolů. Teď nechci být rušena,“ vypnula interkom a odešla do koupelny.

O pár desítek minut později v trošku lepší náladě scházela do recepce. U schodů na ni čekal jak Tijnis, tak její pravá ruka, twi’lek Velloon. Tvářili se jako na pohřbu.
„Co je?“ utrhla se na ně místo pozdravu.
„Má paní… ve… venku…“ koktali jeden přes druhého, bledí jako stěny, „…venku je nebezpečí lavin…“
„To vím i bez vás,“ bez milosti je přerušila. „Ty blbý laviny hrozí už skoro tejden. Tak co mi to právě dnes hlásíte?“
„No když… když…“
„Když co? Tak už se, ksakru, vymáčkněte!“
„Když jeho výsost si vyjela na běžky.“
„Cože??? Co jste to řekli?“ nevěřila slovům, jež právě uslyšela.
„Jeho výsost císař Palpatine ráčil prohlásit, že si sem přijel zalyžovat.“
„Vždyť je zákaz vycházení, stupeň pět lavinového nebezpečí!“ zavyla.
„To jsme se mu snažili taky říct, zatímco mu převoskovávali lyže. Když mu totiž gardisté ty běžky donesli, zas je jako vždycky seřval, že mu je navoskovali blbě, a poslal je to předělat. Tak jsme vás ani nevolali, protože jsme mysleli…“
„Co jste mysleli?“
„Že mu to mezitím jako nepříliš dobrý nápad rozmluvíme,“ rozpačitě vysvětloval Veloon.
„Svatá prostoto!“ obrátila oči v sloup. „Už jste někdy zažili, že by si císař nechal něco rozmluvit?“
„No…“ podívali se jeden po druhém. „Asi ne.“
„Asi,“ sarkastickým tónem zopakovala. „Určitě ne. Tak tu nečumte a okamžitě vyhlaste pátrací akci!“
„To jsme udělali. Deset nejlepších protilavinových tauntaunů i s jezdci už je venku.“

Po dvou hodinách byla atmosféra v hotelu hustá tak, že by se dala krájet. Elairn Ventress se sice snažila utajit co se dalo, jenže pár hostů se s odjíždějícím císařem potkalo, takže to za chvíli věděli úplně všichni. A jeden každý neměl příliš dobré pocity při představě, co bude s ním a jeho postavením, jestli císař zahyne někde pod lavinou. Na mnohých bylo přímo vidět, jak přemýšlejí na téma, s kým by se spojili proti komu, aby se dostali na uprázdněný trůn, případně koho by v mocenských ambicích podporovali. Jiní se opíjeli do němoty, aby nemuseli vůbec o ničem přemýšlet. Elairn by se velmi ráda taky tak ožrala, ale musela zůstat střízlivá, aby měl kdo řídit záchranné operace.
První desítka záchranářů se vrátila s nepořízenou a další dvě družstva, která vyrazila těsně před jejich návratem, nebyla zatím o nic úspěšnější. Pročesávali terén na míle daleko a výsledek pořád žádný. S ubývajícím časem rostla beznaděj…
„Našli jsme ho!“ vřítil se najednou s vítězoslavným úsměvem do hlavní hotelové restaurace, kde seděli skoro všichni včetně majitelky komplexu, ředitel aquaparku quarren Akkeron.
„Je v pořádku?“ vydechla Ventress.
„Řekl bych, že v naprostém.“
„A kde jste ho našli?“
„Na tobogánu,“ suše konstatoval.
„Kde?“ vykřiklo nevěřícným tónem několik nejbližších hostů, co odpověď zřetelně slyšelo, spolu s Ventress.
„V aquaparku na tobogánu,“ rozšířil své sdělení a pokračoval: „Sdělil mi, že venku je hnusně a strašně tam vymrzl, tak se chce v té teplé vodě trochu rozehřát.“