Velký tanec
Autor: Beren Dall
Imperiální palác na Coruscantu několik měsíců po bitvě o ledovou planetu Hoth
„A co tvůj poslední úkol?“
„Vše je zařízeno. Našel jsem ho, můj pane.“
Nikdo by neřekl, kolik práce se může skrývat za těmito slovy.
Chýlilo se k večeru a Sate Pestage, muž odpovědný za chod Impéria, mohl být právem spokojen. Jeho povinnosti byly právě tak pestré jako rozsáhlé, daňovou politikou Říše počínaje a zajištěním úklidu v císařových soukromých komnatách konče.
Tentokrát byly jeho schopnosti vystaveny zkoušce vskutku nelehké. Ale on – jako už tolikrát předtím – nezklamal.
„Přijede zítra ráno, pane. Mohu vás ujistit, že lepšího učitele v daném oboru nenajdete.“
„Výborně, můj příteli.“ Nevysoký, lehce nahrbený muž v černé kápi se spokojeně zasmál. „Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. Odjíždím dnes večer a budu pryč asi čtrnáct dnů. Je mým přáním, aby ten člověk dostal veškerou podporu, kterou mu budeme moci poskytnout. Jen mi ještě řekni jeho jméno.“
„Její, můj pane. Je to žena a jmenuje se Dis Aster.“
Objevila se u brány paláce přesně v osm hodin standardního času se dvěma obrovskými kufry a malou kabelkou zdobenou vyšitými květy.
Měla na sobě podivný oděv vyvedený v decentní tmavě modré barvě. Ze všeho nejvíce připomínal hodně dlouhý pruh látky, do kterého se člověk zamotal a na strategických místech kreaci pojistil sponami, příliš velkými na to, aby mohly být z pravého zlata. Určit její věk nebylo snadné. Zdvořilý pozorovatel by mohl soudit na osmadvacet, méně optimistický na pětatřicet let. Dlouhé černé vlasy měla upraveny do vysokého, složitého účesu, v uších se leskly velké náušnice a na rukou chrastily široké náramky. Velké, mandlové oči byly zvýrazněny černou linkou, tvář pokrývala silná vrstva pudru a rty měly barvu zralých třešní.
Nedalo se říci, že by byla nějak zvlášť přitažlivá. Středně vysoká, s udržovanou, ale ne zrovna štíhlou postavou připomínala spíše nenápadnou úřednici než luxusní společnici. Avšak jen do chvíle, než se pohnula.
Byla neodolatelná, jako by se pohyb sám zhmotnil v lidském těle.. Elegantní a vyzývavá zároveň, lehká jako vítr a něžná jako kvítek třešně, který právě dopadl na cestičku v parku. Na nohou měla malé vyšívané střevíčky, které nenechaly žádného muže na pochybách, že zrovna ona je tou Popelkou, po které muži touží a které ženy závidí.
Sate Pestage, který ji osobně přišel přivítat, na ní mohl nechat oči.
Ano, ona je skutečná umělkyně. O tom nemohl nikdo pochybovat.
„Jmenuji se Dis Aster a jsem vaše nová učitelka tance.“
Od chvíle, kdy v zrcadlovém sále Imperiálního paláce padla tato slova, uplynuly slabé tři hodiny.
Mara Jade, Císařova ruka a jedna z jeho nejlepších agentek, však měla pocit, že to je snad celá věčnost. Nejdříve hodinová rozcvička, pak chůze s knihou na hlavě, nácvik tří pozdravů a osmi základních kroků, správné držení rukou a prvních dvacet gest z devíti set dvaceti sedmi možných, izolovaný pohyb hlavou, hrudí a boky, vytleskávání rytmu, který se v žádném případě nedal nazvat pravidelným… Zkrátka hrůza. Tohle nebylo nic pro ni.
Jistě, ona sama vymyslela plán, jak proniknout do paláce Jabby Hutta v přestrojení za tanečnici a pokusit tam se zabít mladého Luka Skywalkera.
Kdo ale mohl tušit, že je povolání tanečnice tolik náročné?
Bylo už k poledni. Paní Dis Aster konečně úklonou s rukama sepjatýma na hrudi skončila lekci. Vůbec se nezdálo, že by byla unavená.
„Za hodinu budeme pokračovat,“ řekla hlasem, který připomínal stříbrné zvonky. „Máme před sebou hodně práce. Pokud skutečně chceš do čtrnácti dnů umět alespoň základy, musíš se opravdu snažit. Jsi pružná a pohyblivá, ale tvůj tanec.. jak to říci… připomíná mi něco z písně, kterou jsem nedávno slyšela. Bylo to asi takhle…“
A učitelka tance čistým sopránem zazpívala:
„Když jde Blizzard vichřicí, já sám jedu vánicí…“
„Ano. Tu znám.“ Mara Jade, která v tom okamžiku cítila i svaly, o kterých by nikdy neřekla, že je má, se zamračila a přikývla. „Je o chlapci, jak jede za dívkou a zahyne ve sněhové bouři. Sentimentální kýč. Nechápu, co vám tohle může připomínat.“
„Ne, to je jiná píseň.“ Paní Aster si odhrnula z čela pramen černých vlasů. „Tahle vypráví o hrdinství naší armády na ledové planetě Hoth. A Blizzard je jméno obrněného kráčejícího tanku AT-AT generála Veerse.“
Mara jen naprázdno polkla. „Obrněného tanku. Rozumím.“
„Přesně tak,“ usmála se Aster. „Ber to z té lepší stránky. Máš sílu, potřebnou stabilitu a dovedeš být smrtelně nebezpečná. Potřebuješ už jen trochu ženskosti a elegance. A kousek srdce. To především.“
Na dveře pracovny velkovezíra někdo zaklepal.
„Uděláte si na mě trochu času, drahý Sate?“
Pestage, potěšen a okouzlen, uvedl Dis Aster dovnitř. „Co pro vás mohu udělat, má paní?“
„Potřebovala bych pomoc. Jestli se má to vaše děvče do čtrnácti dnů naučit tančit, musíme pro to udělat mnohem více než stojí v naší smlouvě. Je studená jako kus ledu a nemá vůbec smysl pro rytmus!“
„Ne? A co navrhujete?“
„Mara Jade potřebuje slyšet hudbu. Musí ji dostat pod kůži, do kostí, do svalů a do hlavy. A do srdce. Tento palác má určitě nějaké centrální audiozařízení, že ano? My jí tam tu hudbu pustíme. Bude ji slyšet celý den. Ráno, když bude snídat, odpoledne při procházce v zahradě i večer do usínání. To by jí mohlo pomoci.“
„A.. nemohla by tu hudbu poslouchat jinak? Může si přece vzít sluchátka…“
„To rozhodně ne! Musí ji vnímat celým tělem. Tančit, kdykoliv se jí zachce, aniž by se na ni její okolí dívalo jako na blázna. Dívat se, jak na hudbu reagují ostatní, vnímat jejich pocity i radost z pohybu. Pomůžete mi?“
„Jistě, má paní.“
„Já věděla, že je na vás spolehnutí! Takových mužů je dnes málo. Přinesla jsem vám audiočip s nahrávkami. Pusťte je do éteru co nejdříve. Je to dobrá muzika. Bude se vám líbit.“
Bylo jich asi třicet. Různé rytmy, různé melodie, různé hudební styly.
Když je člověk poslouchal poprvé, většinou si ani neuvědomil, že hraje nějaká hudba.
Když je slyšel popáté, dokázal tu a tam rozpoznat známý motiv a často si jej potichu pobrukoval.
Podesáté už mohl rozeznat jednotlivé skladby a zapamatoval si je natolik, že si mohl melodii zpívat i tehdy, když ji zrovna neslyšel.
Na dvacáté poslechnutí byl schopen poznat, kdy bude následovat jeho oblíbená píseň, a spokojně si podupával do rytmu, když konečně zazněla.
A potřicáté si najednou uvědomil, že se těší, až ji budou hrát znovu.
Celá smyčka trvala asi půldruhé hodiny. Ráno, v poledne i večer, celý den imperiálním palácem na Coruscantu zaznívala hudba.
Byla to jen melodie beze slov. A byla příjemná. Nijak zvlášť hlasitá, uklidňující i podmanivá, veselá i melancholická. Dobrá muzika, přesně jak řekla paní Dis Aster.
Uplynul týden. Zdálo se, že se nic zvláštního neděje.
Avšak ten klid byl pouze na povrchu.
Sate Pestage si to uvědomil v pondělí. Toho hezkého rána právě posnídal a chystal se jako každý den převzít poštu a dohlédnout na nezbytnou administrativu císařského paláce.
Vtom zaslechl z chodby divný zvuk.
Znělo to, jako by si někdo pískal.
Pestage potichu otevřel dveře a překvapeně sledoval, jak jeho jindy vážný a zasmušilý osobní sekretář Mio odložil zásobník s poštovními zprávami na stoleček u stěny, podkasal si dlouhou róbu přivřel oči a pustil se do pomalého, ale procítěného tance. Ruce měl rozpaženy, jako by v náručí svíral imaginární partnerku, tiše si pohvizdoval a tvářil se navýsost spokojeně.
Z neviditelného reproduktoru na zdi zaznívala něžná, příjemná melodie.
Když spatřil svého pána, okamžitě se zarazil. Pak si oklepal z oděvu neexistující smítko, důstojně zvedl zásobník s poštou a pomalu se vydal k Pestageově pracovně.
Dopoledne se k velkovezírovi ohlásil poručík Don Tori, který se svými muži zajišťoval ostrahu paláce. Nešlo o nijak těžkou práci. Císařovu bezpečnost měla na starost jeho osobní garda v červeném. Poručík Tori vlastně jen dohlížel na hladký průběh oficiálních záležitostí. Jeho jedinou starostí bylo, aby muži z posádky měli vyžehlené uniformy a naleštěné boty, aby uměli správně pochodovat a usmívali se, když se s nimi u brány fotografovali turisté.
Když vešel do Pestageovy kanceláře, předpisově zasalutoval a začal s pravidelným denním hlášením. Byl to pohledný muž na prahu čtyřicítky, vysoký a urostlý, dokonalý vzor důstojníka imperiální armády, alespoň podle představ široké veřejnosti. Skutečnost, že za celou dobu své služby v paláci nemusel použít zbraň, s tím neměla nic společného.
Sate Pestage se pohodlně usadil. Denní hlášení si byla podobná jako vejce vejci a nápadně se podobala frázi z příručky pro poddůstojníky: Pane, za dobu mé služby se nic zvláštního nestalo.
„…a v osmnáct hodin standardního času je naplánováno slavnostní rozloučení s delegací systému Bakura.
Nepřítomného císaře zastoupí lord Darth Vader, který, jak jsem vás již informoval, přijel do paláce včera ráno. Ve dvacet dva hodin standardního času se uzavře brána do zahrad a v dvacet tři hodin palác. Vzhledem k tomu, že se jsem v posledních dnech zaznamenal zvýšený pohyb turistů ve visutých zahradách, navrhuji od zítřejšího dne posílit denní hlídky v těchto místech o deset mužů. To je vše, můj pane.“
„Děkuji, poručíku. Můžete jít.“ Sate Pestage spokojeně přehlédl záznamy na svém stole. Vše bylo v pořádku. Až na tu nešťastnou delegaci. Pestage znovu nahlédl do záznamů a v duchu se ušklíbl. Znal dobře lorda Vadera i jeho nechuť k oficiálním záležitostem.
Poručík Don Tori se však neměl k odchodu. Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a řekl:
„Rád bych s vámi hovořil o poněkud neobvyklé záležitosti, pane.“
„Poslouchám, poručíku.“
„Víte,“ začal Tori opatrně, „už pár dní mám pocit, že mí chlapci nejsou úplně v pořádku. Představte si, včera měla polovina posádky volno, ale do města se vydali všehovšudy tři muži a vrátili se ještě před koncem vycházek.“
„Na tom nevidím nic špatného. Pořád je to lepší než ta výtržnost v Růžové zahradě, kterou jsme museli řešit před měsícem.“ Ano, tehdy se muži poručíka Toriho zapletli do rvačky v největším veřejném domě na Coruscantu a posádkovou pokladnu to stálo pěknou hromádku peněz.
Na druhé straně, nebýt té výtržnosti, Pestage by se nikdy neseznámil s paní Dis Aster.
„Máte pravdu,“ souhlasil poručík Tori rychle. „Přesto mi to přišlo podivné. Není mi nic do toho, co mí podřízení dělají ve volném čase, ale včera jsem jen tak pro klid duše nahlédl přes kamerový systém do jejich ubikací. Nikdo tam nebyl. Všichni byli v tělocvičně!“
„Opravdu?“
„Ano! A představte si, že tam stáli v kruhu, tleskali do rytmu a tančili na tu hudbu, co tady teď pořád hraje. A pak.. desátník Massa Lui šel doprostřed, začal tam podupávat a zpívat takovou divnou písničku.“
Sate Pestage zbystřil. „Chcete říci, že zpíval něco protistátního?“
„To ne, pane. Bylo to asi takhle:
Nikdo nemá pochyby
o síle naší flotily,
tak seber svý kamarády
a dej se k nám do armády.
Bylo to strašné!“
„Máte pravdu. Ale slyšel jsem už i horší,“ řekl Pestage nevzrušeně.
„Nemyslel jsem tu písničku, pane. Oni se dočista zbláznili!“
„Ale no tak, poručíku.. Buďte rád, že se vaši muži mají konečně nějaký ušlechtilý zájem. Dohlédněte na to, aby desátník Massa Lui tu píseň zazpíval na příští schůzi Svazu loajální imperiální mládeže.“
„Jistě, pane.“ Poručík Tori zasalutoval a obrátil se ke dveřím.
Bylo mu jasné, že tady se pomoci nedočká.
A jako by nebylo dost na tom, že poručík Tori evidentně potřeboval dovolenou, další pohroma na sebe nenechala dlouho čekat.
Jen málokterý člověk si troufl přijít k Sate Pestageovi bez ohlášení, vůbec nezaklepat a vtrhnout do jeho pracovny, právě když hluboce zamyšlen odpočíval po obědě.
Císařova první konkubína Belle Nike k nim však rozhodně patřila.
„Neruším?“ řekla svůdně a mrkla na Pestagea fialkovýma očima s téměř centimetrovými řasami. „Je to naléhavé! Musíte mi pomoci!“
„Pomoci? A v čem konkrétně?“ Císařův velkovezír se snažil zorientovat v nezvyklé situaci. Jistě, císař je už přes týden pryč, ale snad po něm nechce…
„Je to hrozná nespravedlnost. Ona se to může učit a my ne!“
„Kdo, má drahá?“
„Nedělejte, že o ničem nevíte,“ zahrozila na něj prstem a svůdně se zavlnila. „Vím, co se děje. Nedovolíme, aby slečna Jade zase slízla všechnu smetanu!“
„Jakou smetanu?“
„Učí se tančit! A její učitelka je ta nejlepší prostitutka ve městě!“
„Vždycky jsem si myslel, že nejlepší jste vy. A nejdražší. Když vezmu v úvahu vaše měsíční výdaje.“
„Vy skutečně dokážete polichotit ženě! Ale tentokrát se z toho nevykroutíte. My chceme také tančit!“
„A kdo vám v tom brání?“
Belle Nike jej zpražila pohledem. „Chceme tančit s paní Dis Aster. Zařídíte to?“
„Uvidíme. Musím teď něco neodkladného zařídit, takže, když dovolíte…“ Pestage vstal a pokynul krásné Belle, aby jej následovala ke dveřím. „Bylo mi potěšením…“
Když však dveře otevřel, oněměl překvapením.
Na chodbě stálo v kroužku dalších pět císařových konkubín.
Šestá, slabých pět stop vysoká a skoro stejně široká Bonnei, jim právě předváděla trojitou otočku zakončenou mohutným zakroužením hrudí. Vzhledem k proporcím tanečnice to byl pohled vskutku impozantní.
Pestage pocítil lehké zamrazení v zádech.
„Pokusím se,“ ujistil dívky a ucouvl do bezpečí své pracovny. Pak rychle zabouchl dveře.
Poručík Tori se zhluboka nadechl a nenápadně si setřel pot z čela.
Tohle začínalo zavánět průšvihem. A poručík Tori dokázal průšvih vycítit na míle daleko.
Premiér Captison, který vedl delegaci z Bakury, už hovořil hodnou chvíli. Jeho projev obsahoval vše, co by politický projev obsahovat měl. Radost z vydařeného setkání, ujištění o loajalitě a nehynoucím přátelství a světlé zítřky ruku v ruce s Impériem.
Celkový dojem však kazila nepřehlédnutelná skutečnost.
Důstojný zástupce systému Bakura, který byl na Coruscantu hostem už čtvrtý den, mimoděk pohyboval hlavou ze strany na stranu a podupával nohou do rytmu nepříliš hlasité, ale neobyčejně vlezlé melodie, která sem doléhala z paláce.
Vlezlá! Ano, to bylo to správné slovo!
A nebyl sám. Členové jeho doprovodu s úsměvem ve tvářích přešlapovali z nohy na nohu a lehce pohybovali rameny. Přítomnost sithského lorda, která na lidi obvykle působila jako studená sprcha, je vůbec nevyváděla z rovnováhy.
Poručíka Toriho však trápila jiná věc.
Jeho jednotka ve slavnostních uniformách, která jindy dokázala pochodovat jako jeden muž a stát v pozoru třeba hodinu v kuse, se dnes skutečně předváděla. Muži sice dokázali stát na místě, ale většina se pohupovala ze strany na stranu, podupávala vyleštěnými botami, luskala prsty a jeden z nich, desátník Massa Lui, si dokonce potichu pohvizdoval! Taková ostuda!
Jediným pevným bodem v prostoru byl oddíl dvanácti mužů v tmavých uniformách a černými přilbami na hlavách, kteří přijeli s lordem Vaderem. A pochopitelně on sám, v tmavém plášti a neproniknutelnou maskou místo tváře.
Podle protokolu měl promluvit po premiéru Captisonovi. K velké úlevě poručíka Toriho však řekl jen několik slov:
„Impérium oceňuje vaši loajalitu. Můžete jít.“
Nezdálo se, že by tím byl někdo z delegace překvapen. Ukázněně se seřadili a provázeni Sate Pestagem a několika úředníky se pomalu odebrali ke své lodi.
Poručík Tori si všiml, že většina z nich kráčí v rytmu hudby.
Byl rád, že už je konec. Ano, za okamžik nastoupí do lodi a on bude moci dát pokyn k rozchodu.
„Něco takového jsem ještě neviděl,“ ozval se vedle něj hluboký hlas, temný jako podzimní noc. „Můžete děkovat bohům, poručíku, že nesloužíte pod mým velením.“
Pak se lord Vader otočil a následován svými muži odcházel.
Poručík Tori se otřásl. Jakmile však byli z doslechu, kývl na desátníka Luie.
„Půjdete za nimi. Budete je nenápadně sledovat. A zjistíte, jak je možné, že to na ně nepůsobí!“
Desátník Massa Lui, šest stop vysoký mladý muž s vyholenou hlavou, ebenově černou tváří a zářivě bílými zuby, se na něj podíval, jako by neuměl do pěti napočítat. „A co na ně nepůsobí, pane?“
„Vy mě.. nerozčilujte, Luii!“ vydechl poručík rozzlobeně. „Mám na mysli tu příšernou muziku. Jsou tu už dva dny a na rozdíl od vás jsou ještě pořád schopní stát déle než deset sekund v klidu!“
Massa Lui se vyděšeně zachvěl. „Nemohl.. by jít raději někdo jiný, pane?“
Poručík Tori na okamžik podlehl nutkání mu vyhovět. Pak si však vzpomněl na Luiovo pohvizdování a na tu nemožnou písničku, kterou slyšel včera, a jeho srdce se zatvrdilo.
„Nemohl! A nevracejte se, dokud to nebudete vědět!“
Bylo to však snadnější, než desátník Lui předpokládal.
Černě odění muži měli namířeno do svých ubikací. Jeden z nich však nevešel dovnitř, oddělil se od skupiny a zamířil někam k visutým zahradám.
Massa Lui si dodal odvahy, přidal do kroku a za pár chvil neznámého dohonil. Když se jej však pokusil oslovit, černý mu vůbec neodpověděl. Lui to zkusil ještě jednou a když znovu nedostal odpověď, předběhl neznámého a postavil se mu do cesty.
„Aha, vy asi něco potřebujete,“ usmál se ten chlapík a něco si upravil na přilbě. „Co pro vás mohu udělat?“
„Můj velitel mě pověřil, abych zjistil.. jestli vám nevadí ta hudba, co tady hraje.“
„Ani ne,“ řekl cizinec v černé přilbě, který zblízka vypadal jako docela sympatický muž. „Já ji totiž neslyším.“
„Ne?“ podivil se Massa Lui. „A jak to děláte?“
„Je to prosté. Všiml jste si, že sem v poslední době kvůli té hudbě chodí mnohem víc lidí než jindy? O vašem paláci se mluví na celém Coruscantu. Potíž je v tom, že to není jen tak obyčejná muzika. Jsem rád, že odtud dnes večer vypadneme. Hned když jsme přijeli, řekl nám lord Vader něco v tom smyslu, že on sám je díky svým schopnostem chráněn, ale my bychom si měli dát dobrý pozor.“
„Pozor?“
„No, on přesně řekl, že ten starý hlupák Pestage si hraje s ohněm a brzy se bude zatraceně divit, až mu začne hořet za zadkem.“
„Váš pán je poněkud neobvyklý člověk.“
„To ano,“ souhlasil černě oděný voják. „Ale není to špatný chlap. Je jiný než vy nebo já. Má neobvyklé schopnosti a velkou moc. Jeho kroky řídí vesmírná Síla.“
„Aha.. Takže je to něco jako.. psychická blokace? On vám přikáže, abyste nic neslyšeli?“
„Ne, příteli,“ usmál se ten muž. „Prostě jsme si všichni vzali zvukotěsné přilby.“
Bylo to stále horší.
V úterý musel Sate Pestage vrátit snídani. Kuchař omylem přidal do koláče sůl místo cukru a uvařil čaj z majoránky. Když se pak přišel velkovezírovi omluvit, mimoděk se kýval v rytmu živé, podmanivé melodie.
Ve středu se příjezdovém prostranství stala nehoda a přístup do paláce musel být na několik hodin uzavřen. Řidič velkého nákladního vznášedla zcela zdemoloval několik zdobených sloupů, které nesly obloukovou střechu.
Podle svých slov usnul za volantem.
Kamerový záznam však ukázal něco jiného. Řidič si všiml, jak na jedné z vysypaných cestiček v zahradě nacvičuje císařova konkubína Bonei svůdné kroužení boky, a byl tím pohledem natolik zaujat, že dočista zapomněl na svět okolo.
Ve čtvrtek byla třetina paláce vytopena. Dori Ven, která dohlížela na úklid, zapnula večer automatické zavlažování pokojových květin a zapomněla je vypnout, protože se musela jít tajně podívat do zrcadlového sálu na hodinu tance.
V pátek pak došlo k velkému srocení lidí ve visutých zahradách. Nebyla to žádná demonstrace, nikdo nevykřikoval protistátní hesla ani nezpíval zakázané písničky.
Lidé si prostě jen přišli trochu zatančit. Atmosféra setkání byla náramná, avšak ve chvíli, kdy lidé opustili vyhrazené cesty a v záchvatu tanečního šílenství začali – nepochybně bez zlého úmyslu – ničit záhony vzácných květin, musel zasáhnout poručík Tori a jeho muži. Přes veškerou snahu se jim nepodařilo davy rozehnat, a tak musely být nakonec na pomoc povolány tři oddíly mužů v bílých přilbách. Zahrady pak byly až do odvolání uzavřeny.
V sobotu večer seděli Sate Pestage a poručík Tori ve velkovezírově pracovně.
Sčítali škody.
„…a dnes odpoledne si slečna Bonei k tanci zapálila několik vonných svíček. Požár se naštěstí nerozšířil z jejího pokoje. Místo kuchaře už tři dny vaří automat a většina mých mužů přestala chodit na večeře. Zahrady jsou téměř zničeny, zachránili jsme jen pavilon růží. Jeden ze zahradníků, který měl dnes stříkat růže proti padlí, je však bohužel místo toho všechny polil Travexem, i tu modrou, kterou přivezli až z jakési zapadlé planety na Okraji. A když jsem šel sem, viděl jsem jednoho z červených strážců, jak stojí na chodbě a stepuje! Mám pokračovat?“
„Raději ne.“ Pestage se pohodlně posadil ve svém křesle a spokojeně poklepával podpatkem střevíce do podlahy.
„Tohle je jen špička ledovce, pane. Ve skutečnosti je to mnohem horší. Musíme něco udělat!“
„A co chcete dělat, poručíku?“
„Zastavit to šílenství. Je to hotová kalamita. Nic nefunguje tak, jak má. Musíte hudbu vypnout.“
„Vypnout?“ Pestage si náhle uvědomil, že i pomyšlení na to je mu nepříjemné. „Nic se vypínat nebude!“
„Ale ta muzika je šílená! A paní Dis Aster je živelná pohroma na dvou nohách. Musíme – “
Pestage se usmál. „Je mi líto. Nemohu nic dělat. Císař si přeje, aby se paní Dis Aster dostalo naší plné podpory. Je důležité, aby se slečna Jade naučila tančit.“
Ano, tohle byl prvořadý úkol. Pestage to dobře věděl a nemohl pochopit, proč si to poručík Tori stále není schopen uvědomit.
Navíc se byl včera podívat, jak pokračuje výcvik mladé císařovy agentky. To, co viděl, mu doslova vyrazilo dech.
Za těch pár dní dokázala paní Dis Aster nemožné. Mara Jade tančila jako profesionální umělkyně. Nemělo to nic společného s vlněním kolem tyče a odhazováním částí oděvu do publika, přesto to byl tanec, který dokázal upoutat. Křehká jako ledový střechýl, lehká jako motýl a obratná jako vážka v letu, taková byla Mara, když se pustila do tance.
Jen její nefritově zelené oči byly stejně studené jako dřív.
Pestage se zhoupnul ve svém křesle. Na jeho stole se hromadila nevyřízená pošta za poslední týden, ale jindy pořádkumilovný velkovezír jako by to vůbec nevnímal. Lehce pohyboval rameny a luskal si prsty do taktu melodie, která jej zcela pohltila.
Teprve po chvíli vzhlédl.
„Poručíku.. vy jste tady? Myslel jsem, že už jste odešel. Chtěli jsme probrat ještě něco?“
„Ne, pane.“ Poručík Tori rozhodně nebyl muž, který by se hádal se svým nadřízeným. Předpisově zasalutoval a vyšel na chodbu.
Na místě, kde stepoval císařův strážce v červeném, se vytvořil hlouček lidí – pár zaměstnanců údržby, zahradník, několik mužů z palácové posádky a dvě konkubíny – a tleskáním povzbuzoval muže k vyššímu výkonu.
Poručík Tori je obešel velkým obloukem.
Udělal jsem, co bylo v mých silách.
Tori se pohodlně natáhl na postel.
Nehrála tu žádná příšerná hudba. Ve svém pokoji odpojil audiozařízení už před dvanácti dny, stejně jako zde před lety vyřadil z provozu skrytou kameru a postaral se, aby si toho nikdo nevšiml.
Přemýšlel. A k tomu potřeboval klid.
Jindy pravidelný a neměnný chod imperiálního paláce byl v troskách. Ale poručíka Toriho z toho nikdo obvinit nemohl.
Ta divná hudba všechny docela ovládla.
Přesto jí několik lidí dokázalo vzdorovat.
Mara Jade, která se sice v tanečním umění neobyčejně zdokonalila, ale jinak byla stejně bystrá, vnímavá a nebezpečná jako dříve.
Lord Darth Vader, o jehož schopnostech nikdo nepochyboval.
Paní Dis Aster, učitelka tance a jedna z nejlepších prostitutek na Coruscantu, která tu podivnou muziku přinesla a dokázala přesvědčit konzervativního velkovezíra, aby jí zahltil celý palác.
A on sám.
Nebylo těžké najít společného jmenovatele.
Poručík Tori věděl najisto, že jeho odolnost má něco společného s událostí, která se přihodila už hodně dávno.
Mohly mu být asi dva roky a příhodu si pamatoval jako jednu z prvních vzpomínek.
Tehdy se v bytě středostavovské rodiny Tori na Coruscantu objevil nějaký cizí zelený skřítek s velkýma ušima. Malý Don Tori se ho nebál, ale jen do chvíle, než ten divný cizinec řekl mamince, že si Dona vezme sebou. To Don nechtěl. Začal hrozně plakat a maminka poslala zlého ušatce pryč. Později přišel znovu společně s vysokým černochem a chlápkem s divnou velkou hlavou. Don Tori měl strach, že si jej odvedou, ale jeho statečná maminka začala na cizince křičet, ať táhnou ke všem čertům, že z jejího syna žádný potrhlý Jedi nebude.
Pak už nepřišli.
A maminka Dona důtklivě napomenula, že nikdy, ale opravdu nikdy před nikým nesmí mluvit o svých schopnostech nebo se jimi dokonce chlubit. Musí zůstat stranou a dávat dobrý pozor. Don si vzal její napomenutí k srdci.
Od té doby mnohokrát využil toho, kvůli čemu jej tenkrát chtěli odvést. Jeho skryté schopnosti mu dopomohly i ke klidnému, nenáročnému a dobře placenému místu ve službách Impéria.
Ano, poručík Tori věděl dobře, proč na něj ta podivná hudba nemá vliv, přestože dokázala rozvrátit život v celém paláci.
Ovlivňovala lidskou psychiku. A ovládala lidi.
Ale proč to paní Dis Aster dělala?
Na to nedokázal při nejlepší vůli nalézt odpověď.
Na druhé straně, Don Tori se nerad pletl do cizích záležitostí. Jen díky tomu zůstal naživu tak dlouho.
Byl pouhým poručíkem. Malé kolečko ve velkém stroji. A nikdo nemohl říci, že by se nesnažil pohromě zabránit.
Poručík Tori se usmál.
Knoflík na holovizi, pověšené na protější stěně, se sám stisknul a přístroj začal hrát. A protože večeře nestály poslední dobou za nic, zvedla se ze stolu miska s ovocem a pomalu se začala pohybovat směrem k Toriho lůžku.
„Není to špatné. Ale něco tomu pořád chybí.“
Paní Dis Aster seděla na lavičce v zahradě a pozorovala Maru, jak tančí na zeleném trávníku.
Minulo poledne a zahrada imperiálního paláce byla v tuto hodinu ideálním místem pro odpočinek.
Paní Dis Aster však neodpočívala. Naopak. Snažila se přijít na to, kde udělala chybu. V posledních čtrnácti dnech využila všech svých zkušeností, aby do této schopné, obratné, avšak neobyčejně chladné a bezcitné dívky vlila alespoň trochu lidského tepla.
Ano, Mara Jade ovládala taneční techniky dobře. Tak dobře, jak jen se to člověk mohl během čtrnácti dnů naučit. Avšak jejímu tanci chyběl výraz. Tohle bylo jen gymnastické cvičení, které potěší oko, ale nedotkne se srdce.
A přitom to mělo být jinak. Dis Aster udělala všechno pro to, aby se imperiální palác na pár dní proměnil v dokonalý svět, kde je život tancem a tanec životem. Někdo jako Mara Jade by přece měl být schopen vnímat nádherný kaleidoskop myšlenek a emocí všech lidí, kteří tady žili a nemysleli v těchto chvílích na nic jiného než na radost z hudby a pohybu. Měl by pochopit kouzlo volnosti, najít krásu života a otevřít jí srdce. A pak, až bude plné po okraj, proměnit vzpomínky, pocity a myšlenky na pohyb.
Přesto to Mara Jade z nějakých důvodů nedokázala.
„Správně můžeš tančit jen srdcem,“ řekla paní Aster snad posté, když Mara skončila. „Tvému tanci chybí život. Nic nevyjadřuje. Je hezký, to ano. Ale to je všechno.“ Na okamžik se odmlčela a pomyslela si, že chtít po ženě se srdcem z ledu, aby vyjádřila tancem bolest, hněv, strach, radost, vášeň nebo dokonce lásku je nejspíš zbytečné. Přesto se o to ještě jednou pokusila.
„Víš, když mi bylo osm, zemřeli mi rodiče a příbuzní mě prodali do nevěstince. Byla jsem ještě moc malá na takovou práci, a tak mě majitelka poslala do školy, abych se učila tanci, zpěvu a všemu, co má umět dobrá společnice. Na první hodině tance po mně chtěli, abych jim ukázala, jestli umím tančit. Pustili hudbu a asi čekali, že se o něco pokusím. Byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem, co mám dělat, a bála jsem se. A pak mě napadlo, že jim když jim dám najevo, jak jsem nešťastná, mám strach a chci se vrátit domů, že třeba pochopí, že jsem k ničemu, a pustí mě. Ale mluvit jsem nesměla a pláč neměl smysl, tak jsem to zkusila zatančit. A moje učitelka mě ještě toho dne koupila. Dala mi svobodu a naučila mě všemu, co umím dnes. Tehdy jsem pochopila, že tanec je mocná zbraň. Není to přece tak těžké. Pro začátek bude úplně stačit, když v tvém tanci uvidím, že jsi mladá, hezká, jsi tady a máš radost ze života. Rozumíš tomu?“
Mara Jade přikývla, jako už mnohokrát.
„Skvěle. Pokud dokážeš tohle, budeš schopná získat kohokoliv. Ukážu ti to. Vidíš támhletoho mnicha?“ Dis Aster nenápadně kývla hlavou k místu, kde už nějakou chvíli postával nepříliš vysoký, lehce nahrbený muž v tmavém oděvu s kápí. Zdálo se, že si žen vůbec nevšímá. „Dávej pozor. Já teď budu tančit a do deseti minut tenhle Hare Kršna přijde k nám a požádá mě, jestli bych si s ním dnes odpoledne nevyjela.“
„Opravdu?“ Mara se na ni nedůvěřivě zadívala. „Myslím, že tohle nedokážete.“
„Že ne?“ usmála se Aster. „Tak se dívej.“
Hudba z paláce zaznívala až sem. Skladba, která právě začínala, byla ve zvláštním rytmu.
Raz,dva,tři, raz,dva,tři, raz,dva, raz,dva, raz, dva, počítala Mara Jade v duchu. Pak se podívala se na svou učitelku.
Něco se změnilo.
Decentní, elegantní Dis Aster si jediným pohybem rozpustila dlouhé černé vlasy a pomalým, procítěným pohybem zvedla jednu ruku nad hlavu.
Pak luskla prsty.
Mnich zvedl hlavu a zadíval se jejich směrem.
A Dis Aster k němu obloukem vztáhla druhou ruku. Pak ji sevřela v pěst a přitiskla si ji na hruď.
Ukradla jsem ti pohled.
Z vějířku prstů nad její hlavou se náhle stal vztyčený ukazováček, kterým pomalu sjížděla dolů, až se špičkou dotkl krvavě rudých rtů.
Dej si pozor. Mohu ti ukradnout i srdce, když budu chtít…
Na okamžik zůstala nehybně stát.
Pak se usmála. Tak, jak se usmívá vítěz.
Muselo v tom být nějaké kouzlo. Když na to později vzpomínala, nedokázala si Mara vybavit jedinou figuru, jediný krok nebo gesto z toho nádherného tance.
Vnímala jen píseň, divokou a nespoutanou jako vítr ve větvích, rudou zář ohně, tančící plameny a temný stín noci, ženu z pradávných legend, která v sobě spojuje moc, sílu i krásu.
A cítila bolestnou prázdnotu, když vše skončilo a ona si omámeně protírala oči.
„To bylo skutečně fascinující!“ Mnich, který k nim rychlým krokem mířil, se na svůj věk pohyboval rychle a obratně. Zblízka bylo vidět, že mu tvář rozrývají hluboké vrásky.
„Přišel jsem se vlastně jen zeptat, jak pokračuje tvá výuka, drahá,“ obrátil se ke slečně Jade. „A s potěšením zjišťuji, že jsem tě zanechal v nejlepších rukou. Musím vám vyjádřit svůj obdiv, má paní.“ A mnich se před Dis Aster hluboce uklonil. „Jste skutečně neobyčejná. Myslíte, že byste si dnes odpoledne našla čas na starého muže?“
Učitelka tance úklonu opětovala, ale nekompromisně zavrtěla hlavou. „Je mi to líto. Odpoledne musíme pokračovat v lekcích. Máme ještě hodně práce.“
„Viděl jsem slečnu Maru tančit. Vám se ani zdaleka nevyrovná, ale myslím, že pro její potřeby je to dobré až až. Navrhuji ukončit její výuku. Dnes odpoledne se můžeme věnovat mnohem příjemnějším věcem.“
„Zhurta to berete, můj pane,“ usmála se Dis Aster. „Přesto vám musím říci ne.“
Mnich však nevypadal zklamaně.
Zblízka bylo vidět, že má divné, skoro žluté oči.
„Myslím, že změníte svůj názor, má paní,“ řekl klidně. „Nesluší se říkat ne, když vás o schůzku prosí váš císař.“
Pokud byla Dis Aster překvapena, nedala to najevo.
„V tom případě si to rozmyslím,“ přikývla a její úsměv se rozšířil.
„Skvělé!“ Nejmocnější muž Impéria si spokojeně zamnul ruce. „Pošlu pro vás dnes odpoledne. A udělám vše pro to, abych vás nezklamal.“
Dis Aster jej sledovala, dokud nezmizel za zatáčkou.
Pak se otočila ke své žákyni a pokrčila rameny s dlaněmi obrácenými vzhůru.
V tom gestu bylo vše. A třebaže se je nikdy neučila, porozuměla mu Mara Jade dokonale.
Je starý a ošklivý. A rozhodně nemá dobrou povahu. Ale mně je dvaačtyřicet, má milá. Roky utíkají a já je nechci dožít na ulici nebo v druhořadém nevěstinci. Nemusíš mít strach. Zvládla jsem už horší věci. Hlavně nezapomeň – správně tančit můžeš jen srdcem.
A Císařova Ruka Mara Jade si pomalu přejela dlaní po čele.
Rozumím vám. A budu si to pamatovat.
„Výborně! Tohle přesně jsem měla na mysli. Teď už víc nepotřebuješ,“ rozzářila se Dis Aster. „Hej, poručíku Tori! Ano, vy tam v tom cesmínovém keři! Byl byste tak hodný a postaral se, aby někdo vypnul tuhle skvělou muziku?“
Život v paláci vrátil do starých kolejí.
Většina jeho obyvatel pociťovala asi týden mírné abstinenční příznaky. Daly se vyléčit trochou dobrého vína a poslechem neméně dobré hudby.
Přesto v následujícím půl roce dala třetina zaměstnanců paláce výpověď a pokusila se najít uplatnění v drsném světě coruscantského tanečního průmyslu.
Poručík Tori dál v klidu velel své posádce a věren heslu Pod svícnem je největší tma se v tichosti dočkal pádu Impéria. V neklidných časech po zničení druhé Hvězdy smrti zmizel i s posádkovou pokladnou a nejspíš spokojeně žije někde na Okraji.
Desátník Massa Lui se za nějaký čas nechal přeložit na jeden z říšských křižníků a jako mnoho mladých mužů hrdinsky zahynul v bitvě o Endor.
Dis Aster se na čas stala konkubínou samotného císaře. Dokázala svého vlivu plně využít. V současné době jí patří polovina Růžové zahrady, největšího veřejného domu na Coruscantu, který pod vedením bývalé zaměstnankyně nebývale prosperuje.
A Mara Jade?
V přestrojení za tanečnici jménem Arica skutečně pronikla až do paláce Jabby Hutta. Mladého Jediho jménem Luke Skywalker se jí zde však bohužel – nebo bohudík – zabít nepodařilo.
Ale to už by byl jiný příběh.
|
