Já přeci nejsem blázen!!!

Autor: Jadra Hiks

Zprávy ČT1:

V Krušných horách vyhlásili lesníci kalamitní stav. Nedávná vichřice při níž v nárazech dosahoval vítr rychlosti i přes 250 kilometrů v hodině zcela odřízla asi desítku obcí od okolního světa. Dráty elektrického vedení jsou zpřetrhané, na mnoha místech stromy vyvrácené z kořenů poškodily plynovody a vodovody. Se třemi obcemi se doposud nepodařilo navázat žádný kontakt. Do lesů v Krušných horách lesníci zakázali vstup, neboť stále hrozí pád několika stovek poškozených stromů. Krupobití a mohutné přívalové lijáky, které vichřici doprovázely navíc rozvodnili několik menších potoků. O dalším vývoji této přírodní katastrofy vás budeme informovat.
Obrýlená solidně vyhlížející blondýna uvádějící zpravodajství sklapla desky a začala se věnovat jinému tématu, protože stejně důležitou zprávou jako přírodní katastrofa v severozápadních Čechách bylo i úmrtí feny bývalé paní prezidentové.

Sledovat televizní zprávy je někdy škodlivé, jak by řekl jeden místní spisovatel. Například jsem se právě dozvěděla, že do lesů v Krušných horách je zakázaný přístup, protože by tam na mě mohl spadnout strom, jenže já bezpodmínečně dnes v noci do Krušných hor musím. Má si mě tam totiž vyzvednout můj milovaný prskolet Skyhood a odvézt mě z tohoto podivného světa, kde se ve zprávách věnuje stejně času nějakému chcíplému psovci jako kalamitě, která by mohla stát několik desítek lidí život.
Ostatně mě tak napadá, když už do těch Krušných hor polezu, co takhle jim tam trošku píchnout??? Jak se v téhle zemičce s oblibou říká. Ale musí se to udělat opatrně. Tihle (promiňte) primitivové ještě nejsou na Galaktickou Republiku připraveni a přijít prostě na Lesní Správu okresu Karlovy Vary a říci: Promiňte, chci povolení pro vstup do lesů, jsem rytíř Jedi a mimoto, že tam pro mě má přiletět můj raketoplán vám chci pomoci prosekat se k těm ubožákům, co jsou tam uvězněni bez proudu, plynu a vody, by mělo asi dost zajímavý důsledek – kdo kdy viděl rytíře Jedi zavřeného v blázinci a zamotaného do svěrací kazajky, že??
Ovšem došla jsem k názoru, že se na tento svět musel dostat někdo z Galaktické Republiky již několik let přede mnou, neboť je zde už jistou dobu zakořeněn kult Star Wars, který až obdivuhodně přesně zachycuje dění v Galaktické Republice. Ovšem toto dění je zde jistojistě značně přikrášlované, neboť si nedokážu představit, že by mocná Rada Jedi nerozpoznala hrozbu ukrytou v senátorovi Palpatinovi. Ostatně než jsem se ocitla zde, já sama jsem s ním několikrát hovořila a nemám nejmenší důvod podezřívat ho z využívání Temné strany Síly.
Och už je dost pozdě, pokud chci zítra vyrazit (jakože chci) měla bych si jít brzy lehnout, abych načerpala dostatek sil. Takže – dobrou noc.

Uff, brrr…
Po ránu je ledová sprcha opravdu tím nejlepším budíčkem. Tak, teď si uvaříme pěkně teplé kakao,…
Šťouch, břink, zkrat, bziiiik, pufff.
Nikdy nestavte hrneček s horkým kakaem vedle datapadu, pokud nemáte armádní vodě a kakau odolný model. Já naštěstí mám, takže mohu směle pokračovat. Pro popsání následujících několika desítek minut použiji tradiční větu jednoho více méně nepodstatného národa: Snídanička, pohodička…
Pak už jen kouknout na zprávy, ne, nechte mě domluvit, na zprávy O POČASÍ, hmm,vítr v nárazech až 100 km/h, kroupy a déšť. Senzační počasí na cestování. Taťána Míková dodá ještě varování, že silný vítr může způsobit další škody na již oslabených lesních porostech a já vysílání raději rychle vypínám.
Sotva vytáhnu paty ze dveří, už je to tady. Chtěla jsem dojít na nádraží pěkně schovaná pod deštníkem, ale, kde je tomu teď konec??? I když…, no, ještě ho támhle v dálce vidím, au, teď narazil do zdi, ale šine si to vesele dál, kolem zeleniny, porcelánu a stánku s novinami a … už mi zmizel za silnicí.
Přemýšlím jak dát WeeTwoOne a Skyhoodu vědět, že se pro nepřízeň počasí na místo schůzky asi nedostavím, ale jelikož na tomhle světě není jediný pořádný intergalaktický zesilovač, budu tam muset. S povzdechem, který zaniká ještě dřív než se dostane k mým uším zamířím k metru. Na rozdíl od Coruscantu tady městskou hromadnou dopravu nevedou vzduchem, ale podzemí. Pro turisty to musí být značně nevýhodné, ale zase se nestane, že transport se stovkou lidí na palubě spadne mezi pěší lidi po srážce s nepozorným jestřapýrem. Metro by se tu mohlo srazit tak maximálně s nepozorným krtkem, a to by se poznalo asi jen podle flíčku na kolejích.
Konečně jsem na nádraží. To by člověk neřekl, kolik se do toho vagónku nacpe lidí a všichni funí a nadávají, jak jsou ty metra dneska přecpaný. Ono, moc radosti mi nezpůsobil ani osobáček, který mě měl přepravit do Mostu, odtud jsem měla jet rychlíkem přes Chomutov do Karlových Varů. Měl, ano, měl. Nedaleko ___________ přišla průvodčí. Taková nepříjemná, korpulentní dáma. „V ________ přestupujte do autobusů, padly stromy přes koleje,“ zavrčela a už se šinula dál. To by ovšem nebylo nic tak strašného.
Na nádražíčku v ___________ na nás čekali tři autobusy. Takové velké krabice na kolech. Jelo nás do Karlových Varů jen několik, takže jsme se vešli do jednoho vozidla a to jsme ho nezaplnily ani do polovičky. Řidič znal trasu nejspíš nazpaměť, jinak si nedovedu představit, jak mohl jet tak, jak jel. Po úzkých vodou kluzkých silničkách si to šinul přes stovku a smýkal s autobusem od krajnice ke krajnici, zatáčky projížděl po dvou respektive po třech, protože vozidlo mělo na každé straně tři kola. Do toho foukal ten děsivý vítr a začalo pršet, ne, pršet ne, bylo to jako by tam nahoře někdo otočil konev s vodou. Taťána měla dnes ráno pravdu. Kroupy na sebe nedali dlouho čekat. Řidiči to bylo viditelně jedno, nezpomalil ani o parsec.
Je to už tak nejspíš na tomto světě zařízeno, že takovýmto pirátům silnic se nic nestane. Jak se vozidlo smýkalo po cestě, nebo spíš by se dalo říci, jak se vozidlo brodilo až po nápravy potokem, který se řinul po cestě, všimla jsem si, že míjíme krajinu, která je mi poměrně povědomá. Vždyť nedaleko odsud mě před dvěma měsíci vysadil Skyhood. Srdce mi zaplesalo, nebudu se muset vláčet tím nečasem tak daleko!!!! Už vyprostit se ze sedadla a probojovat se skotačícím autobusem k řidičovy, se ukázalo jako velmi těžký úkol, ale pro mne, rytíře Jediho používajícího Sílu to nebylo nepřekonatelné.
Pak ovšem přišel problém. „Mohl byste mi tu zastavit?“ Řidič se po mě podíval, jako bych právě zakousla pouštní krysu z Tatooinu a při tom na něj vesele cenila zuby. „Ne,“ zněla strohá odpověď. Trošku mě to samosebou zmátlo. „Proč ne???“ „Nejsem taxík, vystoupíte stejně jako ostatní na zastávce,“ zavrčel chlap. „Ale to se budu muset strašnej kus vracet,“ namítla jsem. Jemu to ovšem bylo nejspíš naprosto jedno. Jen pokrčil rameny a pak rozhodil ruce, takže úplně pustil volant a autobus se roztočil jako káča. „A co mě je do toho?? Já mam stavět až na zastávce v __________,“ zachechtal se ošklivě.
S klením a vrčením na adresu inteligence žen stabilizoval vozidlo a ostatní pasažéři přestali hystericky ječet. Snad jediný, komu se tato jízda podobná jízdě na horské dráze líbila byl asi pětiletý klučina, který vesele výskal, čučel z okna a nadskakoval po hrbolech (nebo po vlnách??). Mě ovšem chování pana řidiče dost rozčilovalo. Maximálně jsem se soustředila a vyslala k němu sílu: „Zastavíš mi tu,“ vyřkla jsem povel. Chlapíkovi se na okamžik rozostřily oči, ale pak se na mě podíval, jako bych ani nic neřekla. „A jděte si zase sednout madam, v autobuse se má sedět,“ zavrčel vztekle. My Jediové ovšem na takové zacházení nejsme dvakrát zvyklí, takže jsem zcela automaticky sáhla k pasu pro Lightsaber. Jaké štěstí, že jsem ho ještě doma uklidila do ruksaku, který je v nákladovém prostoru, pod autobusem, určitě bych si to pak vyčítala. Místo laserové čepele jsem po něm vrhla alespoň naštvaný pohled a uraženě jsem odkráčela si zase sednout.
Ostatní spolucestující naštěstí z našeho rozhovoru nic neslyšeli, ale Síla ví proč si mne spojili s tím, že řidič pustil volant a koukali na mě značně nelibě. Ještě neliběji koukali po tom, co jsem se na ně nevinně zazubila. S hodinovým zpožděním jsme dorazili do _____________. Odtud měl vlak pokračovat do Karlových Varů a dál, já se však rozhodla, že se vrátím cestou, kudy jsme přijeli. Nadhodila jsem si ruksak, a vyrazila. Nikdo si mě už nevšímal. Když jsem minula první stromy lesa, zastavila jsem se a z ruksaku vytáhla meč. Zavěsila jsem ho na jeho místo u opasku a vyrazila dál. Kapuci zimní bundy staženou do obličeje a litujíce, že svůj teplý plášť s širokou kápí jsem nechala na lodi.
Když by slunce stanulo v zenitu (pokud by svítilo a bylo vidět), už jsem věděla, že tenhle výlet nebyl dobrý nápad. Byla jsem vyčerpaná jako vítězná Bantha po závodě kolem rovníku Tatooinu, promočená i přes nepromokavou bundu a navíc zmrzlá jako tantaun nechaná na Hothu přes noc venku. A to jsem se ještě nedostala k místu, kde jsem původně chtěla vystoupit. Měla jsem sto chutí to vzdát, sednout si na patník a počkat do soumraku. Pak až by byl Skyhood na doslech mojí vysílačky bych mu nahlásila pozici a on by mě tu vyzvedl. Jenže to bych asi nepřežila a pokud bych se neutopila v sílícím proudu vody valící se mi pod nohama, tak bych asi byla podobně jako nějaká Alenka odnesena kamsi do neznáma.Nezbývalo nic jiného než jít dál, krok, krok, krok,… jako robot.
Odbočka. Odbočka??? Kam??? Chmm, tak se podíváme. Po asi sto dvaceti metrech jsem se musela zastavit. Přes cestu už chvíli zaneřáděnou větvičkami a šiškami leželo asi pět nebo šest velkých smrků. Mezi nimiž vykukovala cedule __________ ______Km. „To bude jedna z těch odříznutých vesnic,“ broukla jsem si pouze a do lesního ticha se vzneslo pro Lightsabery typické Klap-Hsss-vžžžuuuum. Přestože si čepel světelného meče dokáže poradit i s deseticentimetrovou bariéru z transpariooceli, s místním dřevem si poradit nedokázal. Možná obsahují cortosis, rudu, která meče vypíná, protože přesně tak se můj meč choval. Jen se dotkl dřeva, čepel zmizela a monotónní hučení, které zapnutý meč doprovázelo utichlo.
Hmm, a co teď??? Napadlo mě použít Sílu a pokusit se stromy odsunout stranou, ale buď byli moc velké a těžké, nebo mě Síla nechala ve štychu, protože ač jsem dělala, co se dalo, bylo mi to houby platné, nehnuly se ani o milimetr. Stejně jsem to zkoušela ještě asi půl hodiny, co kdyby náhodou, ale ani náhodou. Nic, ani jsem tu kůru neškrábla. „Musím, musím těm lidem tam pomoct, třeba je tam někdo zraněný,“ vrčela jsem si pořád jako zaseknutý gramofon. Mečem prosekat cestu tedy nepůjde, takže se tam musím dostat jinak.
Hradba stromů se přede mnou tyčila jako výzva. Vydechla jsem, vrátila meč k opasku a pustila se do šplhání. V duchu jsem proklela své rodiče, že nejsou Wookieeové, protože se mi ruce smekaly po dřevě a já několikrát málem spadla. A jednou nejen málem. To mě děsivě vytočilo. Už jsem byla skoro v půlce a musela jsem začít úplně od znova. Nakonec jsem se ale přes tu kupu kmenů dostala, nebo spíš, zůstala jsem stát úplně nahoře a s úlekem se koukala dolů. Přemýšlela jsem jestli bude lepší se to pokusit slézt, nebo jestli mám skočit rovnou. Nakonec to vyřešilo počasí za mne. Vítr mocně zadul (mě přímo do zad) a už jsem letěla. V tom okamžiku jsem záviděla Mistru Yodovi, že umí aspoň trošku levitovat. Já to totiž neumím vůbec a ta zem byla nechutně tvrdá. Dobře půlhodinky jsem se sbírala z mělkého jezírka, které se za přehradou stromů vytvořilo. Překvapilo mě, kolik je tu vody. Ale po pravdě nejvíc mě překvapilo, že nemám nic zlomeného. Jen jsem si nepěkně natloukla a odřela kolena a lokty. „Musím dál,“ hlesla jsem a tělo automaticky poslechlo. Dál po cestě už jsem přelézala jen několik menších kmínků a jeden plot s ostnatým drátem (jen Síla ví, kde se tu vzal). Na něm byla ještě cedule s textem: Vstup na vlastní nebezpečí, vojenský prostor. A pak už byla najednou cesta uklizená a po několika desítkách metrů jsem se najednou ocitla ve vesničce. Prošla jsem mezi ospale se tvářícími domky, nikde nikdo, až jsem došla na náměstí.
Vrrrrhhhmmm, kolem mě pro svištěl lidmi narvaný autobus. Chvilku jsem na něj jen nechápavě zírala, až si mne všimla postarší paní v jasně oranžovém pršiplášti (ani nevím, kde e tam tak najednou vzala, protože před tím jsem jí neviděla). „Je všechno v pořádku, slečno??“ zeptala se a opatrně mi položila dlaň na předloktí. „Kde,…,kde, kde se tu vzal?“ našla jsem po chvilce zase řeč. Stařenka se mile usmála „Ale, děvče, támhle,“ ukázala někam kousek vpravo, kam už přes liják nebylo vidět „je přeci hlavní silnice,“ dodala, zavrtěla hlavou a drobnými krůčky začala vítězit nad studeným větrem v boji o cestu k jejímu domečku na protější straně náměstíčka.
Mě obklopila temnota a vlídné ticho. Už nepršelo, ani nefoukalo. Všude byl klid a mír a Tma.

A tak tu teď sedím, zabalená do svěrací kazajky, na stole mističku s prášky a snažím se těm lidem v bílých pláštích vysvětlit, že nejsem blázen, ani dva měsíce pohřešovaná Markéta Votavová, ale že opravdu jsem Jadra Hiks, rytíř Jedi sloužící Galaktické Republice.