Je mi to líto

Autor: Arianus

"Je mi to líto."

Každý den, každý okamžik jsem na to musel myslet. Na ta slova, na jejich význam, na vše co znamenají. Cynický úsměv byl jedinou mou odpovědí. Ano, bohužel. Věděl jsem, co znamenají. Ale to už je život. Přeci jen, na něco člověk umřít musí…

Na smrt unavený jsem dorazil do baru ve stínech hlavního města, kde jako obvykle jsem se scházel se svými přáteli jednou za čas, ve snaze o pravidelnost těchto setkání, abych se uvítal s lidmi, kteří pro mě znamenají mnoho i nic. Musel jsem se pousmát, jelikož jsem tam byl opět jako první. Nikdo z nich, žádný, ani jeden, tu nebyl. A tak to zase zbylo na mě. Obsadil jsem náš box a objednal si svůj pravidelný nápoj. Když mi ho donesli, usmál jsem se na obsluhu a na krajíčku měl slzu. Znal jsem to tady po léta. A skoro se to neměnilo. Ne, lidé se měnili, vlády padaly, čas plynul, ale tento prostor, těchto několik čtverečních metrů, zůstávalo stejných. To byl můj prostor. Má melancholická neměnnost. V centru svého ducha jsem doufal, že se nezmění. Světlo vyzařované od stropu dopadalo na mou tvář, kde se lámalo v slzách kanoucích mi po tváři. Vzal jsem svůj deník. Vše, co jsem, je zde. Věděl jsem, že ho nebude nikdo číst, ne někdo, kdo mne zná. Otevřel jsem ho a listoval. Psal jsem ho již od dávných dob, kdy jsem byl mladší, s méně jizvami ve tváři a lepším spánkem i pohledem na svět. Dantooine. Yavin. Yaga Minor. Hoth. Jména míst, kam má noha vkročila, míst, kde se děly hrůzné věci. Mou rukou. I rukama jiných. Ale byl jsem hrdý na to, co jsem býval, i na to, co jsem nyní. Dantooine. Ach, Dantooine. Jak mladý a naivní jsem býval, i přes to že jsem tam byl….nedávno.

Smrt. Přichází a odchází každý den. Nevinná a přitom vrah. Odnáší matky od dětí, muže od manželek. Přátele. Nerozeznává mezi svými oběťmi. Ať je to malé dítě během "protirebelské" ofensivy, ať je to otec od rodiny, jehož vznášedlo se srazilo s jiným, ať je to voják či ozbrojenec, který bojuje pro své ideály v cizí válce. Vždy přijde ta jediná. Paní Smrt. Nerozeznává mezi vámi, ať jste kdo jste, imperiální důstojník, rebel, bounty hunter, pašerák nebo třeba úředník či malý obchodníček. Přijde a vezme si vás. Musíte umřít. Jednou. Vím to. Vím, že jednou přijde i pro mě. Doufám, že zemřu tak jak chci. Že svůj život obětuji za někoho, kdo za to stojí. Za přítele, svou zem či svou lásku. Ptáte se, kdo jsem? Kdo jsem, že tak bez skrupulí mluvím o smrti? O její nestrannosti? O ní? Jsem voják. Žiji pro ni. Zabíjím. Bez lítosti. Beze smutku. Bez toho, abych o tom přemýšlel. Jsem tak vycvičen. Jsem ten, co šel umřít do cizí války v cizí zemi…

Když jsem seděl v nočním raketoplánu, měl jsem již značně upito a bylo to na mně i vidět. Dnešní oslava mého návratu z kampaně na Antaru mi nesedla. Málo, ale silného, alkoholu společně s jinými mixy…nic pro mne. Zabořený v sedačce jsem hleděl na hvězdy, zatímco raketoplán letěl k destruktoru.
Coruscant byl nádherný z této perspektivy. Světla zářila a vytvářela prazvláštní obrazce, které kdekomu unikaly. Ale já, opitý nejen ethanolem, jsem v nich cosi viděl. To něco nemělo název, ale já jsem to cítil. Kdesi uvnitř sebe. Ten cit, já ho choval k osobě, která by ze mě nebyla nadšená, kdyby mě viděla ve stavu, v jakém jsem. Hrozně moc jsem ji miloval. Ne, o tomto mém povyražení se nesmí dozvědět. Bolelo by ji to. Zklamalo by ji to. To i já. Proč to dělám? Hlavou se mi hnaly myšlenky jako rychlodráha tunelem. Bylo jich moc a běžely rychle za sebou. Podepřel jsem si hlavu, abych zahnal tu bolest, kterou mi to způsobovalo. Musím jí o tom říci. Musí to vědět. Když ne teď, tak kdy?
Nikdy. Nikdy se o tom nesmí dozvědět. Prostě to půjde okolo ní a až to odejde, bude zase dobře. Nám oběma. Při myšlence na ni jsem se musel potulně usmát. Byla krásná. Milovala mě. Já miloval ji. Tak kde byl problém? Ano, čas který jsme měli jeden pro druhého tím problémem byl. Já, žoldák, bývalý stormtrooper, ve službách Impéria; ona, členka Institutu Výzkumu Minulosti. IVM i armáda nám brala mnoho té vzácné komodity. Ale kdykoliv jsme mohli být jeden pro druhého, byli jsme spolu. Či alespoň já se o to snažil. Ano, i ona, i když já to častokrát cítil jinak. Byla svéhlavá. A to mě dohánělo k šílenství. I proto jsem ji miloval. Proto, že dokázala být taková, jaká chtěla být ona, i přese všechny události, které jí v tom zkřížily cestu. Ale ani já nebyl bez viny. Mnohokrát jsem se vyhýbal setkání s člověkem který s ní byl taktéž mnohokrát. Ale to se změní. Ty věci si budu muset vyjasnit. Bez nich nelze jít dál. Ale tohle už sebou přináší život. A žít se musí.

Domnělé ráno bylo otřesné. A nejen pro tu kocovinu, která se mi pokoušela rozpoltit hlavu bolestí neskutečnou stavu, ve kterém jsem se nacházel. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Trochu to pomohlo, ale i tak to nebylo dokonalé. Nechal jsem své nohy sklouznout z postele na zem, zamžoural na stolek vedle a sáhl po lahvičce léčiv, která by měla tu hrůzu když už ne potlačit, tak mi v ní alespoň pomoci. Dva ráno, dva večer; psalo se na lahvičce. Můj standard byl okolo pěti až šesti kdykoliv to přišlo. A TO přicházelo celkem často, na můj vkus víc, než bych zasluhoval. Hodil jsem do sebe ta pochybná léčiva a protáhl své rozlámané tělo. Chronometr mi ukazoval, že je osm ráno, ale tma okolí tomu nenasvědčovala.
"Světlo!" zařval jsem na palubní počítač a ten oproti očekávání téměř okamžitě vykonal příkaz. Což byla vlastně chyba, jelikož se do mých očí zakousla intenzita světla normálně standardní, ale díky mému stavu vražedně bolestivá. Bolest ti dokazuje, že žiješ; vzpomněl jsem si na slova jednoho z mých vojenských mentorů. Ano, dnes bych ho za ta slova zabil, i když jsem si ho kdysi dávno vážil. Vykonal jsem ranní povinnosti vůči sobě samotnému a oblékl se do polní uniformy společnosti. Přešel jsem k intercomu, abych zjistil, zda mě čeká jen standardní rutina, či zda tento den bude alespoň za něco stát, když ráno bylo tak příšerné.
"Chadwick sekci 254. Jaký je situace a dnešní plán?"
"254ka pro Chadwicka, velitel se ještě nevrátil. Máš volno, ale buď na příjmu."
"Chadwick rozumí. Když tak budu na povrchu s komlinkem při ruce."
"254 rozumí. Užij si to, chlape."

Hleděl jsem z lodžie svého bytu na hvězdy a přemýšlel. Konečně doma. Po jak dlouhé době? Měsíc? Dva? Tak dlouho jsem ji už neviděl? Ano, je to tak dlouho. Nejdřív válka, pak zajetí, pak povinnost vůči Impériu…chápala to. Znala mne, znala svého TiE, znala vojáky. Milovala nás pro to i nenáviděla zároveň. Nemohla nám odpustit, že jsme odešli, nemohla si připustit, že se možná nevrátíme. A pak, když jsme se jí oba vrátili, nemohla tomu uvěřit. Slzy jí kanuly po tváři jako kapky deště, který právě padal na ulice Coruscantu. Byl to krásný den a ještě dnes skončí. Teď jsem to nevěděl, i když jsem to možná tušil. Včerejší noční zprávy ukazovaly povstání na Ulthuanu. Smlouva společnosti s Impériem byla stavěná na takové situace. A já byl vojákem společnosti. Ačkoliv já se nazýval jemnějším jménem. Administrativní či bezpečnostní kontraktor. V armádě by se nám říkalo polní velitelé. Ale společnost oficiálně armádu neměla. Byli jsme bezpečnostní pracovníci. A bezpečáci nejsou armáda, že?

Když přišel hovor, byla hluboká noc. Ona již spala a já se díval na hvězdy. Budu jí muset nechat vzkaz. Tak nerad jsem to dělal, ale budit se mi ji nechtělo. Jak dlouho budu pryč? Měsíc, rok, uvidím ji ještě někdy? Proč to musí přijít zrovna teď? Proč?! Tak moc jsem nechtěl, chtěl tu být dál, s ní, sám se sebou, v bezpečí, bez války a zabíjení. Ale co vlastně v životě umím? Nic. Jen to zabíjení mi šlo od ruky. Alespoň že nevěděla, čím se doopravdy živím. Je pro ni lepší si myslet, že jsem pouhý úředník moffa sektoru Kuat. Je to tak lepší pro všechny, které znám. I pro mě samotného..

Destruktor Interpid od Coruscantu na Ulthuan doletěl rekordně krátce, cesta mu trvala pouhých dvacet jedna hodin; což bylo vzhledem k tomu, že přeletěli dva územní prstence a čtyři dopravní a hyperprostorové uzly výkon hodný jedině pašeráků či společnosti. Hodný nás samotných, nás, kteří se staráme o její dobré jméno a o bilanční výsledek akcionářům. Byli jsme na sebe hrdí. Ale něco nás i dokázalo překvapit, jelikož oproti předpokladu na nás na orbitě čekal další Imperial. A ten byl doopravdy imperiální. Vengeance znělo jeho jméno. Mnoho z nás, co již pracovalo s imperiální armádou, vědělo, pod jakým velením se tento křižník nachází. Kde je Rickbar, je i Piett. Kde je Piett, je i Executor. Kde je Executor, je i Vader. Kde je Vader, jsou věčně nějaké problémy. A já ani nikdo jiný problémy nechtěl a nepotřeboval je.

"Poručíku Chadwicku, hlaste se v konferenční místnosti," ozval se vnitřní intercom lodi, zrovna, když jsem kontroloval jsou pušku; a ta výzva zněla dosti naléhavě. Zavřel jsem oči a vydechl vzduch z plic. Neuběhl ani týden. A je to tu zase…

Když jsem vešel do zasedací místnosti 3B, čekalo mně tam již asi sedm poddůstojníků; z nich většinu jsem nikdy v životě neviděl. Dle hodností jsem to odhadl na velitelskou pravomoc někde v rámci roty, možná tak dvě, maximálně tři čety. Pohlédl jsem se po volném místu a jedno tam na mě čekalo. Potěšilo mě, že nebylo rozhodně poslední, které tu zbylo a tudíž se nečekalo jen na mě, ale i na jiného opozdilce, byť o fous nezodpovědnějšího, než já sám. Po chvíli se dveře otevřely a dovnitř vešel podpraporčík Drazdić s nějakým poddůstojníkem. Po chvíli se usadili a jakoby odnikud se zjevil i kapitán Shizari. Místnost potemněla, ale během chvíle přešla do červena. Tušil jsem, že takhle to nemělo být. Ozvala se siréna. Pohlédl jsem nejdřív na Luca, poté na kapitána, na lidi okolo sebe.
Kapitán přiskočil k intercomu na stole.
"C2 pro velení, co se děje?"
"C2, tady Foxtrot, jsme přepadeni. Vyhlaste svým mužům okamžitou pohotovost a vyčkejte dalších rozkazů."
"C2 rozumí," potvrdil kapitán, ale to co dodal, když vypnul intercom, slyšela celá místnost, nikoliv ti na druhé straně. "To tak."
Pohlédl na jednoho z poručíků, já v něm poznal zástupce velitele roty Easy.
"So krizni sestanki! Garashi reševati situacije. Reservisati brod!" řekl kapitán, čemuž mimo mně, Luca a toho poručíka nikdo nerozuměl. Poručík se zvedl a odběhl z místnosti. Ta slova…říkala jediné. Nastala krizová situace a ten poručík se měl nabourat do palubního počítače, aby nám zajistil runboat. To nebylo dobré. Na to já pohlédl směrem k Lucovi.
"Kákav plán imate cu krizni sestanki?" zeptal jsem se. Luca na mně pohlédl celkem zoufale. Z toho já pochopil mnoho, ale až jeho slova mi napověděla, že to nebude dobré. "Zásada nikakav."
"Mógu prédati mólbu?" zeptal jsem se kapitána. Ostatní důstojníci v místnosti naprosto nechápali, o čem se tu baví těch několik vyvolených, co se umělo dohovořit v jazyku A'kesh; starověké odnoži jazyka Kaminoánců.
"Govor," odpověděl mi kapitán.
"Ibaka padóš kod nas su još stari. Lucasa čúven muškarac so dovojno iskusan ku bezbednosti situacije. Molim za boriti se protiv neprijatelja. Tríjcajty sédamny odeljak so pripremljen."
"Luca?"
"Stagati, kapetan," odpověděl Luca odhodlaně. Sice to nebylo ode mě fér, ale Luca za mnou stál. Tedy bude boj.
"Pánové, připravte své mužstva. Za dvě minuty je chci v hangáru. Jdeme do války."

Když se vám v rychlosti do hangáru nahrne jednotka o velikosti taktické roty, hned je v prostoru o poznání méně volného místa. Paradoxní, ale pravdivé. Kapitán Shizari si rychle rázoval chodbou, když se mu otevřely dveře na tento skoro komický výhled, kdy na pět set mužů pod jeho velením stepovalo v hangáru, aniž by se tím zabývalo osazenstvo výše zmíněné místnosti. Ale legrace musí jít stranou. Loď se opět otřásla. To bylo špatné znamení. Kapitán se rozhlédl po hangáru. Tři usazené runboaty byly přímo vyzývající - vemte si nás. A kapitán to hodlal i udělat. Rychle začal rázovat po hangáru a přešel k runboatům, když ho obklopila velitelská četa. Rychle ukázal na runboaty, oni přikývli a vzdálili se rozdělit rozkazy. Ale to byl již Shizari u nich a cestu mu zastoupil jakýsi člověk z bezpečnosti.
"Stůjte, udejte svůj úmysl," řekl nám. Shizari nemohl uvěřit, jejich jednání bylo až moc výmluvné.
"Zabíráme tyto runboaty k útočné akci vůči nepříteli, vojáku."
"To co děláte, není v souladu s předpisem, rozkaz k útoku nebyl vydán a tudíž vám nemohu povolit, abyste se nalodili."
To kapitána tak trošku šokovalo. Nečekal, že se nám někdo postaví na odpor. Jako bývalý vojenský policista však měl jednu výhodu. A hodlal jí využít. Vytáhl blaster a namířil ho do obličeje toho bezpečáka.
"Za neuposlechnutí přímého rozkazu nadřízeným důstojníkem ve válečném stavu je okamžitý trest smrti, vojáku."
Bezpečák zbělel jak vápno, ale zachoval si duchapřítomnost. Zasalutoval a udělal úkrok do strany.
"Je to na vaší zodpovědnost, kapitáne," špitl. Ale to kapitán již naznačil svým mužům, že se můžou nalodit. První do runboatů naběhli výsadkoví piloti a za nimi se rychle začali naloďovat moji vojáci. O třicet vteřin později se již všechny tři pozvedly, aby napadly plavidla nepřítele.

Ozval se náraz, když popruhy, co nás měly připásat k sedadlům, povolily. Tedy…mise se vyvíjí dobře. Okamžitě jsem nahmátl svou pušku, která byla již poslušně zaklesnutá v držáku, abych mohl splnit svůj úkol. Ozval se zvuk padajícího kovu, jak se naše energořezáky prořezaly do trupu lodi. Umlknutí zvuku unikajícího vzduchu znamenalo, že spojení je bezpečné a bylo utěsněno. Nyní přišel náš čas. Můj seržant na mě kývnul a hodil do nepřátelské lodi impulsní granát. Stačil jen jeden či dva úhozy srdce, aby explodoval. Místností prošla téměř neuvěřitelně modrá vlna. Světla pohasla…

Seržant vpadl dovnitř a já okamžitě věděl, jako vždy předtím, kdy se bojovalo na nože s nepřítelem, že bych potřeboval tu jeho mocnou chladnokrevnou zuřivost. Anebo bych se možná potřeboval dívat na zabíjení s odstupem. Jiskřičku vyrovnanosti jsem našel v myšlence na Jakoba, Benžího, Hudsona, Cardbara…i na všechny ty, kteří ti tam vevnitř zabili. Tohle je za ně. Odhodil jsem pušku a z levého pouzdra na stehně jsem vytáhl jeden bojový nůž, z pravého druhý. Vyřítil jsem se ještě před seržantem, otočil se kolem dokola v dokonalém kotoulu a našel proti němu osm stojících rebelů… je těžké popsat zbytek, aniž bych se vypodobnil jako chladnokrevný a nelítostný zabiják. Nemám touhu vynášet či naopak snižovat to, co jsem dělal. Nechtěl jsem zabíjet. Ale já znal svou povinnost a věděl jsem, co by se stalo, kdybych selhal. Možná, kdybych je potkal někde a někdy jindy, zašel bych s nimi na pivo. Ale teď prostě byli na špatné straně. To se stává…
Tři rebelové stáli po mé pravici, pět jich stálo za mými zády. S čepelemi v rukou jsem se vrhnul na toho před sebou. Pravou čepel jsem mu vrazil do srdce, poté se v bezdotykové hvězdě přesunul doprava, abych v dokonalém chaku vytrhl čepel a vrhnul ji do druhého rebela. Zády k tomuto jsem švihem přerušil levou krční tepnu třetího. Mé uši zaslechly jen výmluvné zahučení vystřikované krve. Otočka mne přivedla vstříc těm pěti, kteří zbývali a na které jsem se teď zadíval.
Kdyby nebylo té impulsní bomby, tihle rebelové by na mne již zahájili palbu, takže by nebylo jisté, zda by můj výcvik a schopnosti stačily na to, abych přežil.
Teď jim však zbývalo jen to, co měli po ruce - nože, pěsti a touha zůstat na živu.
Všech pět se jich na mě vrhlo. Okolo se však mihl seržant v obrátce, ve které se pootočil o 180 , přiskočil za dva z nich a máchl čepelemi shora tak tvrdě, že jim prorazily lebky a zabořily se do mozku. Rebelové se srazili hlavami a když své nože vytrhl, padli na obličej.
Dva se rozhodli bojovat, jeden využil situace a pokusil se utéct. Já se vrhl na levou stranu, odrazil se k shoru, sklouzl kolem nich s napnutýma nohama i rukama a těm dvěma přeťal krkavice. Padli na podlahu jako dominové kostky, zatímco si svírali rukama hrdla a jejich krev jim prýštila mezi prsty.
Třetí se vyřítil k dveřím, kde dostal silnou ránu do břicha. Michail, desátník druhého družstva, ho okamžitě chytil pod krkem a přitiskl ho ke stěně. V jeho ruce se objevil nůž.
"Ne!" zařval jsem a Michail jen přikývl. Tenhle bude žít. Pustil ho za zem a jediná rána ho poslala do bezpečí bezvědomí. Michail ho vytáhl ven, zatím co seržant ke mně přešel. Pohlédl na chodbu. Strach, zloba, nenávist a vztek…opět jsme šli přes hranu, kterou jsme překročili již tenkrát na Quatalu. Co to děláme? Copak to nikdy neskončí?
"No to mě poser," ozval se kdesi za mnou PD Halitov, velitel druhé čety.
"Zburcuj své štábní seržanty," řekl jsem vyrovnaně, ani jsem se neobtěžoval se na něho podívat. "Chodba je zajištěná."

Zvěsti o tom, jak jsme já a seržant Smith "snadno" vyčistili chodbu od celého družstva rebelů, se rychle roznesly po obou četách. Nejspíš jsme měli těla odklidit dříve, než jsme povolili svým lidem projít chodbou. Na druhou stranu… taková řezničina vzbuzuje strach. Přemýšlel jsem, zda by se toho vzhledem k Laniným intrikám nedalo trochu využít. Desátník Lan byla až příliš tvrdohlavý a přehnaně arogantní rekrut, který potřeboval krouhnout hřebínek.
Asi patnáct minut jsme se trmáceli dalšími nákladovými místnostmi, a nakonec jsme dorazili do hlavní chodby lodi. Nikde nikdo, jen červená světla blikající ve znamení bojového poplachu. Drželi jsme se u stěny a postupovali jsme přískokem vpřed. Halitov se dobrovolně přihlásil na čelní pozici. O tom, co jsem slyšel o jeho "názoru" na chod jednotky, jsem s ním ještě nemluvil. Ještě nenadešla vhodná příležitost.
"Gilmore?" zavolal mě Halitov na osobním kanále. Jeho četa pročesávala chodby několik metrů východně od nás.
"Zde."
"Něco se mi nelíbí. Sakra, kdybychom tak měli ty impulsní bomby. Jednu bych teď odpálil a neměl bych tak blbej pocit."
"Když tady vyšleš impulsní vlnu, vysadí systémy podpory života. Všichni, kdo nemají skafandr, budou mrtví - a to znamená většinu důstojníků i velení lodi, včetně kapitána. A jestli to uděláš, budeš toho litovat - to mi věř."
"Přepadnou nás ze zálohy. Já to vím. Dobře nám rušej taktiky. Lezeme přímo do mlejnku na maso!"
"Jo, možná," opáčil jsem. "Až na to, že umírat budou oni. Ještě něco?"
"Je to v richtiku, i když nemám tolik magie, abych vyřídil osm bigošů. Ty seš pěknej řezník, ty parchante."
Zašklebil jsem se. "Jen běž dál. Jsme asi dvacet bloků od zbytku pluku."
Říkal ještě něco, ale od mé hrudi se odrazila trojice střel s ručního blasteru. Kotoulem jsem se vyhnul další salvě a spatřil jsem důstojníka rebelie, který se vykláněl zpoza rohu další chodby. "Jsme pod palbou," houkl jsem na Halitova.
Z protějšího rohu se vyřítilo snad dvacet nebo třicet bigošů, aby se poschovávali za výčnělky chodby a tak nás zatáhli do křížové palby. Naši trasu zasypalo tolik palby, že jsem všem nařídil ustoupit do chodby za námi.
"Ruším rozkaz," zaječela Lan. "Douglasi! Pariseaue! Přískokem se rozptylte po chodbě před námi. Holmesi! Odveďte své lidi L-osmičkou. Já se tam s vámi setkám. Uvidíme, zda je dokážeme zaskočit zezadu."
"Ruším tenhle rozkaz!" zařval jsem. "Všichni do chodby. Okamžitě! Desátníku Lan, stavím vás mimo službu. Vraťte se zpět a čekejte na mne."
Šeptem odpověděla: "Naser si." A když jsem ustoupil do dveří za sebou, Lan přeběhla chodbu a přidala se k Holmesovým lidem. Zmizeli za rohem.
Do chodby kolem mne se zakousla palba. Rozrazil jsem další dveře a přikrčil se v temné místnosti, kde jsem objevil seržanta a další dva rekruty, Kima a Mazovou, kteří se tiskli zády ke stěně po mé levici.
"Co to Lan tam venku vyvádí?" zeptal jsem se seržanta. Smith sevřel rty. "Tomu se říká vzpoura, pane."

"Gilmore! Kde seš, člověče? Nemůžu tě zachytit. Mám tu dvě družstva, který se po křídlech blíží do palebný zóny."
Až po několika úderech srdce mi došlo, co vlastně Halitov říká; dosud jsem se zotavoval ze skutečnosti, že desátník Lan před mýma očima zorganizovala a provedla vzpouru. Reptání je jedna věc - ale vzpoura? Neměla snad představu, jaký ji za to čeká trest? Opravdu si myslela, že jí to může projít? Její pošetilost mě ohromovala stejně jako čin sám.
"Sakra, Gilmore, seš tam?"
"Roosline," zasípěl jsem. A on si musel uvědomit, že se něco podělalo, protože jsem ho křestním jménem oslovoval zřídkakdy. "Mám potíže. Jsme na G pět. Sekce V-Tah. Jenže má četa je v sekci Biza a zbylé družstvo v L osm."
"Jdeme vás posílit."
"Moji četu si přivlastnila Lan."
"Opakuj to?!"
"Můj výkonný desátník zorganizoval vzpouru."
"Vzpouru…a kurva. Hele, víš co? Běž ven a tu čubku vyřiď - nebo to udělám já!"
"Myslím, že tady mají rozmístěná nejméně tři družstva v odstřelovacích pozicích. Nejdřív si podám je. Potom půjdu po Lan." Otočil jsem hlavu k Smithovi a oběma rekrutům. "Zůstaňte tady, dokud vás nezavolám."
"Rozkaz, pane," odpověděl seržant. "Budeme připraveni."
Když jsem mířil ven, v duchu jsem zaklel. Jen tři lidé mi zůstali věrní.
Vždy budeš na prvním místě geňousek a až na druhém důstojník. Jediný způsob, jak si můžeš získat respekt, je zasloužit si ho tím, co uděláš - a i potom se ti budou za zády budou pošklebovat. Říkám ti to, protože jsem tvůj mentor. Musíš to slyšet.
V hlavě mi bušilo, když jsem přísahal, že pozabíjím všechny rebely v té chodbě. Ne proto, že je to moje práce, nebo proto, že sloužili na špatné straně, ale proto, že jsem chtěl ukázat Lan, jak umím rozsévat smrt. Rozběhl jsem se prostředkem chodby, odhodil svou pušku, zavřel oči a skočil přímo vpřed. Po prvním dopadu a dalším odrazu jsem se vzepjal k saltu nazad, abych k sobě přivábil ještě větší pozornost. Nevěděl jsem, jestli se již někdo pokusil o něco takového, k čemu se chystám já, ale z toho, co mě napadalo, to byla jediná věc, jež mohla vyjít.
Soudě podle práskání blasterů se na mě zaměřilo přinejmenším deset střelců. Cítil jsem každičký zásah a uvědomil jsem si, že jich je ještě víc, jednadvacet. Povstalci z protější strany chodby tak dychtili po nějakém cíli, že při mém objevení se přímo slintali. Sáhl jsem po Síle a vytvořil jsem kolem sebe subatomární pole. Každá střela, která do toho pole narazila, se odrazila zpět k vojákovi, který ji vystřelil.
Když jsem dokončil obrat a padal zpět k zemi, všech jednadvacet rebelů vypadlo z výklenků chodby. Jakmile jsem dopadl na zem, popadl jsem pušku, přeběhl do chodby, která navazovala na tuto zprava. Přeběhl jsem chodbou přes matoucím dojmem působící kamennou plochu proloženou sítí permaglasových okenních ozdob. Z výklenku po mé pravé straně vystrčil hlavu další rebel. Zalícil jsem a spustil palbu. Má ruka vedená Silou mu skrze můj blaster uštědřila proud zásahů do zátylku. Utrhlo mu to půl hlavy. Na zem se snášely sežehnuté vlasy a tkáně.
Postřehl jsem další dva pěšáky ve výklencích konce další chodby, vysprintoval jsem tedy kupředu až na roh začátku té chodby a odrazil se přes křižovatku. Diváci by mohli vidět pouze vojáka, který letí ležmo a přistává s pokrčenými koleny o několik metrů dál na konci.
Oba pěšáci při mém dopadu naklonili hlavy, ale rozhodně nečekali, že na ně zaútočí někdo, kdo chodí po zdech.
Jenže já neočekával třetí rebelku, která se vyklonila ze dveří za mnou. Když jsem vystřelil po těch dvou před sebou, ta třetí vypálila dlouhou salvu, která mi zabušila o hrudní pancíř a štít mých zad. Aniž jsem přestal střílet po těch dvou vpředu; z nichž jeden již byl prakticky mrtvý, jelikož se mi podařilo mu ustřelit jeho levou ruku v rameni; zaklonil jsem se k rebelce za sebou. Maličko jsem se přikrčil a vyskočil goztem, nárazem střely. Sám o sobě jsem připomínal střelu, která z trysek chrlí blasterovou palbu. Má hlava se střetla s jejím břichem. Náraz ji poslal akcelerovaně proti zdi a mně nazpět k poslednímu žijícímu rebelovi. Blaster mi vyklouzl a spadl. Rebel otočil svou zbraň na mne a už se chystal vystřelit, když jsem jednou nohou dopadl na jeho hlavu a oddělil ji tak od zbytku trupu. Krev z jeho krčí tepny ocákla stěnu za ním. Dopadl jsem na krví potřísněnou zeď s trhnutím, které mi hrozilo vylomit všechny klouby mých nohou. Přesto jsem se zastavil a v otočce odrazu dopadl na podlahu lodi. Vyskočil jsem na nohy a pospíchal na konec hlavní chodby paluby. Tam jsem proběhl multipalubní halou. Od mého štítu se začaly zakusovat úlomky kamenů a střepů, jak palba z horních pater drtila ozdoby haly okolo mé osoby. Jedenáct záblesků od hlavní prozradilo jejich polohu a já bez okolků zmanipuloval Sílu, abych obrátil jejich palbu proti nim. Devět z nich zabilo sebe sama. Dva další stačili couvnout a přestat s palbou. "Smithe? Vyrazte. Obsaďte palubu nad chodbou L osm. Jsou stále ještě nejméně dva rebelové."
"Rozkaz, pane!"
Zleva se ozvalo hlasité dupání. Z chodby vlevo vyběhlo jedno z Halitovových družstev. V patře nad námi se objevili tři další rebelové. Rozběhl jsem se pod úhlem pětačtyřiceti stupňů vzhůru po zdi a poté se odrazil na palubu kde ti rebelové spočinuli. Když jsem přistál a vytáhl bojové nože, byli zabráni do přestřelky s Halitovovým družstvem. Všichni tři leželi na břiše a stříleli pokradmu přes okraj dolů. Připlížil jsem se za ně, světélkující maskovaný přízrak smrti. Prvnímu jsem prořízl hrdlo. Druhý mě zahlédl, začal se obracet, ale to už jsem na něm klečel. Jedno, dvě, tři bodnutí. Povolil stisk kterým držel mé rameno a chrčel krev. Třetí vypálila několik ran, než jsem na ni skočil, pustil jeden z nožů a volnou rukou jsem jí sevřel krk.
"Nezabíjej mě. Prosím."
Byla asi tak mého věku. Tmavé vlasy. Veliké hnědé oči. Něčí dcera.
Později jsem přemítal, jak jsem asi vypadal, když jsem se nad tou mladou ženou tyčil a její život visel na vlásku v mém sevření. Dával jsem najevo soucit? Byl jsem absolutně chladný? Uvědomoval jsem si svou povinnost?
Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem si přiznal, že jsem byl v tom okamžiku seržantem Smithem: neúprosný, zrudlý, posedlý.
"Prosím, nedělejte to…"
Hlasitě jsem zavrčel, vrazil jsem jí čepel do srdce, otočil jí, vytrhl jsem ji, znovu jsem bodl, otočil čepel, vytrhl ji. Znovu jsem bodl. Otočil. Vytrhl. Bodl. Bodl. Bodl. Bodal jsem, dokud neměla prsa i tvář zalité svou krví.
"Gilmore? Moje družstva 'sou na místě," oznámil Halitov. "Kde seš?"
Nůž mi vypadl z ruky, převalil jsem se na záda, ztěžka oddechoval a zíral do simulovaného nebe haly.
Říká se, že může trvat celé roky, než člověka konečně přepadne pocit viny. Ten můj přichází a odchází jako příliv. Mám dobré a mizerné dny. Nezapomněl jsem na svůj smysl pro povinnost. A nikdy nezapomenu tváře.
Jedna myšlenka mě se zachvěním přinutila vyskočit. Mým lidem dosud velí Lan. Sebral jsem nože a vydal se na cestu, přičemž jsem monitoroval obecnou frekvenci.
S téměř zaslepujícím přívalem adrenalinu jsem seskočil z ochozu a našel svého výkonného seržanta přikrčeného ve vchodovém výklenku chodby o sektor dál. Střílela do rozlehlého skladiště, v němž našla banda rebelů skvělý úkryt za bednami z pevných kovových slitin, že jimi ani naše urychlené blasterové střely nepronikly. Halitov zatím poslal své třetí družstvo dozadu za skladiště, zatímco Lan a ostatní zaměstnávali střelce, kteří se kryli za bednami.
Objevil jsem se za Lan. Přestala střílet, otočila hlavu a potom mi vrazila pušku do hrudi. Já se jí pokusil odklonit. Vypálila. Střela se zakousla do mého ramene, ale já pušku nakonec srazil vzhůru předloktím, přiblížil jsem se k Lan, využil Síly k neutralizaci jejího osobního štítu a přitiskl ji předloktím za krk ke zdi. Jakmile jsem jí měl takhle přišpendlenou, nahmatal jsem její taktik. Když jsem jí utrhl ruku i s náramkem, projel mnou její výkřik, až jsem se zachvěl. Její štít pohasl. Lan zírala s otevřenými ústy na krev, která se jí řinula z pahýlu, na ruku ležící opodál na zemi a na taktik vedle ní. Nakonec přejela pohledem na mne.
"Zbavuji vás velení," řekl jsem, a pak si připomněl svůj zdravotnický výcvik. "Krvácení zastavíme tlakovým obvazem, potom budeme muset ruku naložit do bactového roztoku a vrátit se na Interpid."
"Ty hajzle. Podívej, cos udělal!"
Vypnul jsem štít a naklonil se těsně k ní, zatím co do vedlejších zdí se stále zakusovala palba z blasterových zbraní. "Jsi vyřízená."
"Gilmore?"
Když jsem otočil hlavu k Halitovovi, který se znenadání vpadl do dveří, ucítil jsem ránu do břicha, po níž okamžitě následoval chladný bodavý pocit, jako by mi vnitřnosti prořezávaly rampouchy. Sklonil jsem pohled.
Ze středu mé hrudi trčel bojový nůž desátníka Maj Lan. Dospěl jsem k názoru, že vzápětí zemřu, a přál jsem si, aby mě zabil někdo, koho jsem neznal, někdo, kdo se na mne nedíval tak nenávistně krví podlitýma očima, někdo, kdo jen vykonával rozkaz, když jsem se ocitl na špatném místě ve špatnou dobu, někdo, kdo mohl za několik měsíců, roků či desetiletí pocítit vinu za to, že mě zbavil života. Ale zemřít rukou ženy, která zničila mé první velení, mi připadalo nefér a pro danou chvíli to pohřbilo veškerou mou víru ve spravedlnost vesmíru. Zhroutil jsem se do Halitovovy náruče.

V ošetřovně Endeemoon mě dali docela dobře dohromady. "Nechal jsem se" totiž bodnout sotva deset bloků od ošetřovny na palubě velícího křižníku útoku; který před velitelskou přestavbou byl lékařská fregata. Stále měl totiž do značné míry nejvyspělejší chirurgické vybavení v celé flotile.
Za sedm standardních hodin jsme vyřadili a obsadili dvě fregaty Nebulon-B a zničili další čtyři lodě Povstání. Nebylo to žádné překvapení. Naše počty a síly byly téměř vyrovnané, ale Silou vládnoucí důstojníci společnosti maličko převážili misku vah na naši stranu. Jako by povstalci nepočítali, že tu s Interpidem budeme a šli pouze po Vengeance. A dobití Ulthuanu zpět pod Impérium? To byla vlastně už jen a jen otázka administrativního úkonu za pomocí blasteru a podpisu.
Jediní příslušníci mé čety, kteří nebyli uvězněni a odsouzeni k popravě dekompresí v přechodové komoře, byli Smith, Kim, Mazová a Lan. Mazová a Kim byli převeleni k jinému družstvu. Osud Lan už byl zpečetěn. Podle všeho jí někdo vystrčil ze dveří přímo do palby rebelů. Všech šestnáct kousků posbírali do plastového pytle a bez okolků vyhodili do vesmíru společně s odpadem.
Zbytek mé čety taktéž odlétl do chladu vesmíru bez jakéhokoliv dramatického loučení. Neměli příležitost na mne plivnout a přísahat mi již neuskutečnitelnou pomstu a já neměl příležitost se jich vyptávat. Mne, Halitova i všechny ostatní vyslechl zástupce právního odboru společnosti. To bylo všechno. Na zdlouhavé vyšetřovaní nebyla vůle ani peníze.

Jen tak jsem tam seděl, na pohotovostním lůžku za plentou, a čekal snad na spasení. Rána po bodnutí se již zacelila, ale doktor mne stále odmítal pustit. Přemýšlel jsem nad tím, proč. V tom se plenta odhrnula a dr. Lee vstoupil.
"Poručíku…" řekl a přešel k obrazovému hologramu.
"Můžete to zatáhnout? Prosím."
Dr. Lee přikývl a vrátil se, aby za sebou zatáhl plentu a vytvořil tak alespoň mírné zdání anonymity a soukromí. Já se zatím zvedl z lůžka a pomalu přešel k hologramu, abych se podíval na to, co doktor o mně samotném zjistil.
"Očividně jste mladý, inteligentní, dobře vzdělaný muž. Můžete mi vysvětlit, proč máte více než tříletou přestávku mezi kompletními vyšetřeními?" zeptal se mě doktor.
"Nemám chuť a není to vaše věc," odbyl jsem ho. "Byl jsem zaneprázdněn."
"A teď máme problém," řekl cynicky dr. Lee a zapálil si.
"Ano, máme," přitakal jsem mu. "Mohl byste to zhasnout?
"Nemám chuť," odpověděl mi stejnou kartou, jakou jsem na něj použil před chvílí já. "Váš lékař na Coruscantu měl pravdu. Operace je již neuskutečnitelná; CBS je v příliš pokročilém stádiu. Je mi to líto. Vše, co můžeme nyní udělat, je standardní léčba - Gamma, UV, CIS, chemií a tak podobně. Vysvětlil vám vedlejší účinky?"
"Díval jsem se, jak můj bratr dva roky trpěl, než zemřel. Rád bych nasadil alternativní léčbu."
"Modlitbu?" neušetřil si dr. Lee svůj cynismus.
"Velmi směšné," řekl jsem tak uraženě, jak jen jsem toho byl v tuto chvíli schopen. "Slyšel jste již o výtažku z kolta?"
"Ó, Bohové, jste jeden z těch…" zaklel dr. Lee a hodil datakartu s mými výsledky na stůl.
"Co když to funguje?" oponoval jsem mu. Dr. Lee pouze zamítavě pokýval hlavou. "Na téma kolta kolují jedině pohádky. Je to jen prázdné povídání a falešná neděje."
"Mám to považovat za ‚ano'?" zaútočil jsem přímo a pohlédl doktorovi rovnou do očí. Ten svůj zrak sklopil. "Dobře, pošlu dotaz flotile a do blízkých sektorů se zastoupením společnosti, možná nějací jiní fanatici mají ve svých kufrech výtažek z kolta," oznámil a típnul svou cigaretu v odkládací misce na použité nástroje. "Můžete se obléct."
Poděkoval jsem, když odcházel. Dr. Lee se však ještě otočil. "A tak, mimo to…vážně doporučuji modlitbu."

"Interceptore 7-9-1, tady Interpid; máš povolení k přistání. Rychlost 1-7-5, přibliž se z levého letového prostoru. Potvrď."
"Potvrzuji," řekl jsem a navedl svůj TIE Interceptor do letového prostoru vlevo na přistání. Za mnou letěly další tři, letečtí nováčci, kteří na Ulthuan přiletěli společně s příchozím transportem imperiálních vojáků k okupaci. Již jen jeden den. Pak se nalodíme na Interpid a zpátky domů. Konečně. Naváděcí světla vzplála a já se pousmál. Palubní obrazovka však ukázala něco co se mi nelíbilo. Světla zhasla.
"Interpid Interceptoru 7-9-1. Rušíme přistání z rozkazu admirála Caige."
"Proč, ptám se," odpověděl jsem operátorovi.
"Poletíte na průzkum na pozice 14-59-66, letová skupino 7-9."
Zaklel jsem. Ale ano, patřilo to k výcviku nováčků. Strhnul jsem své řízení od destruktoru a můj "doprovod" mne následoval.
"Potvrzuji, Interpid, skupina 7-9 letí na zadané souřadnice."
Na můstku Interpidu vládla klidná atmosféra. Letová skupina 7-9 mířila na zadané souřadnice a nic nenasvědčovalo tomu, co přijde. 7-9 si zatím "hrála". Jeden z Interceptorů se oddělil a napadl 7-9-1ku.
"Kam letíš, IceCube?" zařval Iron z 7-9-3.
"Cíl zaměřen, a zničen," oznámil IceCube imaginární zničení. Já jsem se pouze pousmál.
"Dobře, IceCube, ale nechal jsi svého velícího vzadu," řekl jsem suše, když můj wing, 7-9-2, sletěl za IceCubova záda a sestřelil ho "na oplátku".
"Asi máš špatný den, IceCube. A poučení z dnešního dne?"
"Nikdy nenechávej velícího vzadu," dopověděl mi na to IceCube.
"Děkuji, souhlasím," pochválil jsem IceCuba. "Nikdo by tu nechtěl zůstat sám," dodal jsem spíše pro sebe…

"OK, Iron, vezmi Kat, IceCube - za mnou. Procvičíme si manévrování."
Můstek již upadal do apatie standardní rutiny. Admirál cosi prohlížel na taktickém plánu, snad rozvržení další operace. XO kontroloval zbytek osazenstva můstku, zrovna teď se díval na testovací diagnostiku zbraňových systémů. Otočil se na navigátora, když to přišlo.
"Sakra, máme tu hosty!" ozvalo se z intercomu. Můstek propadl v horečnou činnost. Komunikační si okamžitě nasadil náhlavní set, navigátor začal žhavit motory. Zbraňový předčasně dokončil diagnostiku. "Odkud se sakra vzali?" parafrázoval XO. Důstojník od skenerů položil dokumenty, které právě procházel, okamžitě přeběhl za svou konzoli a zkontroloval nahlášený stav.
"Potvrzuji, několikanásobné kontakty," oznámil velícímu. "Separatistický transpondér."
"Proč jsme neviděli, jak přilétají?" zeptal se XO, který už stál u admirála Caige.
Letový velitel mezitím rozkázal vypustit veškeré pohotovostní stíhačky. XO vyhlásil bojový stav po celé lodi.
"Interpid, potřebujeme tady posily."

Seděl jsem ve svém interceptoru a přehodnocoval situaci. Měl jsem tu několik kontaktů, DS bez jasné identifikace, a jen já a tři mí kadeti to tu dělili od Interpidu. Rozhodnutí bylo již předem jasné.
"Nováčci, letíme domů."

Admirál hleděla na taktický displej a přemýšlela nad dalším postupem.
"Kde je jejich mateřská loď?" zeptala se operačního.
"Neobjevili jsme žádnou, pane. Čtyřicet osm DS, směr 0-4-7 na 1-1-8, vzdálenost 22 000."
"Hannorští droidi. Co tu proboha chtějí?"
"Interpid, tady VuK, kde jsou pohotovostní stíhačky?"
"VuKu, tvoje stíhačky už jsou na cestě," odpověděl mi CAG.
"Stíhačky se blíží," oznámil operační.
"Pozor nováčci, držte se pohromadě a leťte plným tahem k nejbližšímu doku. Leťte už."
Interceptor 7-9-1 se zastavil a nabral opačný směr, k nepřátelským stíhačům.
"Co to dělá?" zeptala se admirál do éteru, když hleděla na taktický displej, na kterém se zelená tečka s popisem '7-9-1' blížila k množství "těch červených".
"VuK se chce postarat o všechny?" odpověděl na to otázkou XO. "A zemřít?"
"Hej, IceCube, kam letíš?"
Tečka '7-9-4' následovala tu s popisem '7-9-1'.
"IceCube, vypadni odsud!" ozval jsem se na náhlé objevení jednoho z mých kadetů. "IceCube, myslel jsem, že jsi měl letět domů?!"
"Myslel jsem, že jsem nikdy neměl opouštět velícího?"
"Měl jsi taky nikdy neporušovat rozkazy!"
Tři červené tečky zmizely z displeje. Zbytek pomalu obklopoval ty dvě zelené, do beznadějného kruhu, který se pomalu uzavíral. Zmizela další, a pak další.
"Dostal jsem to!" Byl to IceCube. "Mám tě! Dostaneme tě z toho. Leť doprava, teď, teď, TEĎ!"
Veškeré osazenstvo můstku napjatě sledovalo situaci. 7-9-4 se odpoutal od útočného roje. Další červená pohasla. "Dokáže to," snažila si dodat důvěry admirál. Další červený dole.
"Stále jich je moc, VuKu, stáhni se k operační skupině!"
"Dobrá práce, IceCube. Nic ti nebude, slibuji," povzbudil jsem ho. "Alespoň jednomu z nás."
"Mám ho za zády!" zařval jsem do éteru. Můj interceptor se otřásl po opětovném zásahu. "Sakra," neušetřil jsem si zaklení. Zbytek DS se oddělil, mne pronásledoval jen jeden. "Zdá se mi, že za mnou zůstal…" Zelená tečka 7-9-1 pohasla.
"VuKova vysílačka přestala fungovat," oznámil komunikační.
"Našli jsme IceCubea, ale nemáme v zorném poli VuKa," ozval se CAG pohotovostní letky. "Máme tu DS letku, stahujeme se k vám, Interpid."
"Rozumím, 7-5-1," naplnila protokol admirál. Pohotovostní stíhačky se začaly vracet. "Vypusťte rezervy," řekla XO a sama přešla k výhledu na okolní vesmír. "Všechny baterie a stíhači pálí dle libosti."
Na displeji se objevily další nejméně dvě desítky stíhaček z Interpidu a Vengeance taktéž vyslal své letecké svazy.
"Palte dle libosti," potvrdil rozkaz CAG. "Odjistěte nosiče… a vyrazte!"
První operační letka vletěla do svazu nepřátelských DS. Červené tečky začaly pohasínat. Ale i zelení utrpěli ztráty. "Máme tu nový kontakt! Směr 0-5-9 na 1-1-9, vzdálenost 18 000," oznámil operační. Admirál pohlédla tím směrem. Válečná hvězda. Ne, to nemohla být pravda.
"Hlášení?" obrátila se na operačního.
"Vícečetné senzorové kontakty. Válečná hvězda…a mnoho DS, pane. Směr 0-5-9. Vzdálenost 1-8-0."
"Operační? Vypočítejte nouzové skokové koordináty."
"Výpočty běží. Budeme moci povést skok…během čtyř minut."
XO se podíval na hodinky. Z hangáru vyletěla poslední rezervní letka stíhaček TIE.
"Hoohooo! Pojďme ty Psychouše sundat!"
"Hej, Hellboyi, naše sázka platí?"
"To víš že já budu vítěz…"
"Hellboyi, sklapni a soustřeď se. Tohle není simulace," uzemnil diskusi velitel letky.
"Rozumím."
Admirál sledovala bitvu. Ta se nevyvíjela nejlépe. Ztratila dvě letky operační a jednu rezervní. Třicet šest strojů z dvaasedmdesáti. Rovnou polovinu ze svých stíhacích stavů. Na Interpid dopadla salva protonových torpéd. Loď se otřásla a světla na chvíli pohasla. Ohnivé květy kvetly po celém trupu. Někteří členové posádky, mariňáci i jiní, kteří byli nyní postradatelní v chodu služby lodě, se modlili. Válečná hvězda vypustila další salvu raket.
"Vstupujeme do flak bariéry Interpidu, AP, stáhni se." Nepřátelský transportér mířící k Interpidu dostal zásah od flaku a hořel. Stále však mířil na jeho trup.
"Sakra! Už ho skoro mám, no tak!"
"Zpátky! ZPÁTKY!!!"
"K čertu!" zařval AP a obrátil svůj TIE. Transportér hořel a narazil do levého boku lodi v oblasti hangáru stíhaček. Interpid se otřásl a hlavní světla zhasla definitivně. Skoro okamžitě naskočila ta záložní. "AP hlásí dopad na letový hangár na levoboku," ohlásil operační.
"Je tam dekomprese v hangáru tři, žádné exploze ani požár. Opakuji, žádný požár."
"Žádný požár, pane," zopakoval operační. "Skok za minutu třicet, pane! Už to skoro je."
"Ať se stíhačky vrátí na palubu. Připravit loď ke skoku," rozkázal XO, aniž by čekal na admirála. Ta pouze přikývla. "Vykonejte rozkaz."
"Admirále, podívejte!" zařval komunikační a ukázal na průzor. Admirál se otočila. Vengeance hořel. Dopadaly na něj další střely z válečné hvězdy, které ho trhaly na kusy. "Náhlý pokles integrity trupu Vengeance, štíty na osmdesáti dvou procentech. To, co ho zasahuje, prochází skrz!"
Vengeance v ten okamžik zmizela v oslnivé explozi. Kusy jejího trupu byly odmrštěny do všech stran, smetávaly vše, co jim přišlo do cesty. DS, TIE…vše.
"Tady to někdo podělal. Okamžitý skok."
"Admirále, výpočet bude hotový až za třicet vteřin!"
"Operační, okamžitý skok. Třeba ať je náhodný, skočte, TEĎ!!"
"Rozumím, admirále. TIE jsou na palubě. Připravte se. Za pět, čtyři, tři…"
Na pozici Interpidu se v ten okamžik cosi zablýsklo. Na trup začaly dopadat další střely. Můstek dostal přímý zásah tranpondační nukleární hlavicí. Zbytek trupu provedl náhodný skok…

Vážená paní Gilmorová,
    S velikou lítostí jsme povinováni vám oznámit, že váš manžel a druh, poručík Jakob Benjamin Gilmore, padl za tragických událostí dne 458215.08ABY v soustavě Ulthuan. Zemřel jako hrdina, když bránil život svůj i svých přátel a nadřízených. Jsme hrdí na vašeho muže, na skutky jež provedl i na oběť nejvyšší, kterou pro společnost podstoupil. Za své hrdinství byl váš muž povýšen in memoriam na majora a vyznamenán ‚Křížem Imperiální flotily'.
                                    Tělo vašeho muže se nepodařilo nalézt.
                                      Je mi to líto a hluboce s vámi soucítím.

                                                                npor. Nathaniel Thanas
                                                                Úřad pro Válečné Veterány