Dostaveníčko

Autor: Tyna Rose

Poryv atmosférického větru smýkl přepravním člunem do strany tak prudce, až byl div, že hlavou nenarazila do okénka po své levici. Turbulence se s nimi vskutku nemazlily, a ačkoliv byla pevně připoutaná k sedadlu, pro jistotu popruh zkontrolovala. Stevardky ani ostatní cestující kupodivu nejevili známky nervozity, a tak se také snažila nedat na sobě obavy znát. Mladý Calamarian, který do ní po většinu cesty něco hučel, usnul. Věděla, že na této planetě je problém dostat se skrz atmosféru, ale jak hrozné to ve skutečnosti bude, opravdu netušila. Už od začátku sestupu s nimi transportér házel ze strany na stranu jako raněný dewback.
Ovšem silné atmosférické poruchy nebyli jedinou nepříjemností, se kterou se cestovatel na Malerabu setkal. Dalším z nich byl omezený sestup na povrch a stejně tak návrat na oběžnou dráhu. A to všechno kvůli klimatickým změnám, které na planetě právě probíhaly. Nestále a nepředvídatelné počasí, výkyvy teplot, větrné víry, to všechno nepříznivě ovlivňovalo dopravu, a proto nebylo divu, že se představení planety rozhodli omezit riziko ztrát na životech na minimum, určením jediné hodiny denně pro transporty na a z planety. Zda to bylo moudré rozhodnutí, nebyla dost dobře schopná posoudit. Ovšem minimalizování nehod svědčilo v jeho prospěch.
Ona však měla pocit, že k omezení přistoupili také proto, že téměř nebylo koho přepravovat. Podnebí, a to nemluvíme o právě probíhající galaktické válce, bylo zkrátka pro návštěvníky příliš velkou překážkou v obdivování přírodních krás. V návaznosti na to tu cestovní ruch prakticky neexistoval a jak obchodní, tak politické styky s Republikou byli minimální. Zanedlouho dostane možnost se přesvědčit, jak velkou lítost nad touto nelehkou situací projevují místní obyvatelé. Nemohla se zbavit předtuchy, že je jim to upřímně jedno.
„Dámy a pánové, během několika příštích minut přistaneme v hlavním městě Malerabu II., Malaar. Prosím, zkontrolujte, zda jste připoutání a zda máte svá sedadla ve vzpřímené poloze. Jménem přepravní společnosti Intergalactic vám děkuji, že jste si vybrali k cestě na povrch právě nás a přeji vám příjemný pobyt. Prosím neopouštějte svá sedadla dokud se nerozsvítí zelená kontrolka na sedadle před vámi. Ještě jednou vám děkuji a na shledanou,“ stevardka ukončila svůj monolog a ona se zařídila přesně dle pokynů. Po několika minutách nepřetržitého cloumání konečně dosedli na pevnou zem a kontrolka se rozblikala. Padmé vyslala tichou motlitbu ke všem bohům, na něž si v tu chvíli vzpomněla. Konečně byla v bezpečí. Snad.
Kdo ji vůbec přemluvil na tuto cestu? Čí hloupý nápad to byl? Přemítala v duchu. Odpovědi na obě otázky se jí vůbec nezamlouvaly. Jedině ona a zase ona byla zodpovědná za nastalé nepohodlí. Na druhou stranu nikdo nemůže říct, že nic nepodniká, aby pomohla znovu nastolila v galaxii mír. Alespoň se o to snaží. Svým způsobem.
Vzhledem k tomu, že cestovala inkognito byla nucena použít veřejné dopravy a falešné ID. Ani jedno z toho ji nenaplňovalo zvláštním nadšením. Podvodné jednání jí bylo většinou naprosto cizí. Tedy když pomineme skutečnost, že je tajně provdaná za jednoho z nejsilnějších a bezpochyby i nejpohlednějších rytířů Jedi současnosti. Ale kdo mohl tušit, že všechno dopadne právě takhle? Neměla v úmyslu se do něho zamilovat a už vůbec neměla v úmyslu se za něho provdat. Až se tohle provalí, to bude kalamita.
Každopádně teď už je pozdě plakat nad dojedeným svatebním dortem. Kromě toho byla přesvědčená, že dlouhodobé odloučení od milovaného manžela a neustálý strach o jeho život, je dostatečným trestem za všechnu předchozí neuvážlivost.
Před kosmoportem nasedla do přistaveného veřejného taxispídru a udala automatickému řidiči adresu hotelu, ve kterém mělo dojít k tajné schůzce. Zapudila předchozí myšlenky na Anakina a soustředila se plně na misi, ke které se propůjčila. Popravdě, nikdo nevěděl kam, a proč letěla. Dalo jí neskutečně mnoho práce než zařídila všechny nezbytnosti, zamaskovala stopy a zamezila prozrazení cíle své cesty.Tentokrát se na svůj tým asistentů nemohla spolehnout. O její cestě nesměl nikdo z jejích lidí vůbec nic vědět. Všechny lži, kterých se kvůli tomu dopustila ji pálily v útrobách jako zažehnutý světelný meč.
Cesta v až neskutečně malém provozu po celém Malaaru, uběhla velmi rychle a taxi zastavilo před několikapatrovým hotelem, který na rozdíl od ostatních budov ve městě, nepůsobil až tak zchátrale. Padmé si hlasitě povzdechla, zaplatila a vystoupila z vozu. Úslužný pikolík k ní přiskočil ještě než stačila vyndat svůj kufřík ze zavazadlového prostoru. Srdečně ji přivítal obvyklými frázemi, vyzvedl zavazadlo a vyzval ji, aby ho následovala po schodech nahoru. Nadzvedla si tedy plášť, který jí sahal až ke kotníkům a úspěšně zdolala velmi příkré schody. Uvnitř hotelu zamířila přímo k recepci, nacházející se v liduprázdné hotelové hale. Jediné osoby, které při průchodu halou spatřila patřili k personálu a ji mírně udivilo, že jej tvoří samí lidé nebo alespoň humanoidní druhy. Muže za pultíkem recepce nevyjímaje.
„Dobrý den,“ odpovědí na její zdvořilost byl tázavý výraz ve tváři recepčního.
Chvíli na ni zvědavě zíral než pochopil, že teď je řada na něm. „Dobrý den. Přejete si?“
Padmé se usmála a v duchu si udělal poznámku, že na místní musí jít pravděpodobně mnohem přímočařeji než byla zvyklá. „Ano. Měla bych tu mít rezervaci na jméno Padmé Larsonová.“
Muž zadal parametry do svého datapadu a s úsměvem na rtech k ní pozvedl oči. „Ovšem. Máte pokoj číslo 253. Pan Larson vás již netrpělivě očekává,“ poslední pronesená věta s ní trhla.
„Kdo?“ zeptala se nechápavě a snažila se potlačit zděšení. Kdo by to tak mohl být? Že by to byl informátor? To je nepravděpodobné. Ten by nikdy nemohl zjistit, pod jakým jménem přicestuje.
„Váš manžel,“ udiveně jí odpověděl recepční. Obočí se mu stáhlo v přemýšlivém výrazu, ale neohroženě pokračoval dál. „Zde je váš klíč, madam. Váš manžel přicestoval včera a naznačil, že vás chce překvapit… Oh… omlouvám se za svou neomalenost,“ dodal spěšně muž ve snaze zamaskovat, že právě prozradil tajemství.
Padmé měla náhle neodbytný pocit, že vidí Threepia. Tato vize velmi rychle vystřídala jinou a ona si byla téměř jista, že téhle záhadě přišla na kloub. Převzala klíč, zablekotala jakési poděkování a rázným krokem zamířila k výtahu, který ji vynesl do patra, ve kterém se nacházel její pokoj. Z jeho dveří právě vycházel nosič zavazadel a loučil se s někým, koho ona ze svého zorného úhlu nemohla vidět. Přidala do kroku. Dorazila těsně předtím, než se dveře od pokoje dali do pohybu. Usmála se na nosiče, i když ji to stálo značné úsilí. Do smíchu jí vůbec nebylo. Naopak. Vlastně docela hezky zuřila. Proklouzla dveřmi , aniž by si jí muž uvnitř všimnul a ty se zasyčením zapadli.
„Můžeš mi laskavě říct co tady děláš?“ spustila a rozčílením se chvějícími prsty si začala rozepínat plášť. Mužova ramena se zatřásla a on se otočil.
Se smíchem k ní přistoupil a sám se chopil rozepínání knoflíčků u Padmina pláště. „Jako vždycky se tě snažím ochraňovat,“ odpověděl jí veselým hlasem a jiskřičky šibalství se mu roztančili v očích. Konečně jí vysvlékl plášť.
„Ach, Anakine!“ vydechla Padmé a vklouzla svému muži do otevřené náruče. Proč jenom se vždycky v jeho přítomnosti chová jako naprostý pitomec? Snad se jí někdy podaří si tuto otázku zodpovědět.

Opojné nadšení z jejich shledání se bohužel vytratilo mnohem dříve než si oba přáli.Když si náhle znovu uvědomila, že zdrojem případných informací o pohybu jedné z vůdčích osobnosti Separatistů hraběte Dooku v nejbližší době, je její vlastní manžel, z čehož logicky vyplývalo, že se nedozví vůbec nic, a že celou tuhle cestu podnikla zcela nadarmo, musela rázně ukončit právě započatou příjemnou činnost tím, že se rázně od svého manžela odtáhla.
Tomu chvilku trvalo, než pochopil, že to neudělala proto, aby odhodila zbytky oděvu. „Co se děje? To jako nic…?“ řekl a doplnil svou nedokončenou otázku výmluvným povytažením obočí.
„Ne nic!“ odsekla mu ona a snažila se ovládnout. Také nebyla nadšená, ale opět v ní začínal převládat vztek.
„Anakine uvědomuješ si kolika lidem jsem musela lhát, abych se sem dostala? Chápeš vůbec jak bych vypadala, kdyby někdo přišel nato, že si dávám tajná dostaveníčka na zapadlých planetách?“
Obrátil oči v sloup a začal si neochotně zastrkávat tuniku do kalhot. „Prosím tě Padmé, nedramatizuj to!“ začal se rozhlížet po opasku. „Jako obvykle děláš s písečné ještěrky banthu.“
„A ty jako obvykle všechno zlehčuješ. Tohle není legrace!“ snažila se příliš nekřičet a posbírat své svršky, které se z nevysvětlitelných důvodů nacházeli téměř po celém pokoji. „Dám si sprchu, převléknu se a požádám o samostatný pokoj.“
Chytil ji za loket a otočil k sobě „Ty tady semnou zůstaneš!“ S výrazem naprostého soustředění jí hleděl do očí.
„Tak tyhle jediský blbinky si zkoušej na někoho jinýho!“ vyškubla se mu a pokračovala ve sběru svršků. Vždy když byla rozčílená zapomínala se v řeči. Otevřela svůj kufr a začala se přehrabovat v jeho obsahu. Nakonec patrně našla co hledala a zamířila ke dveřím od koupelny. „Zrovna teď na ně teda rozhodně nemám náladu,“ dodala a dveře se za ní zavřely.
Ještě že se s posuvnými dveřmi nedá třísknout. Podle tónu, kterým pronesla poslední větu by se jinak jistě otřásl celý hotel, pomyslel si Anakin a znovu zakroutil očima. Přešel k posezení uprostřed pokoje. Klesl do křesla a hodil si nohy na malý stolek, ze kterého cestou sebral datapad. Vyvolal si na něm rozečtený román a zabručel: „Tak kvůli tomuhle jsem se ženil?“ musel nad svým konáním zakroutit hlavou. Kdyby při výuce v chrámu používali názorných ukázek, jistě by si ženitbu dlouho rozmýšlel. Z vedlejší místnosti se ozval zvuk tekoucí vody a on se začetl.

Vyběhl zadním vchodem z kuchyně na malý dvorek přiléhající k hotelu. Konečně chvilka klidu. Přitáhl si tuniku blíž k tělu, jak se kolem něho prohnal ledový vítr. Vzhlédl k nebi a poznamenal: „Zdá se, že bude sněžit.“ Vytáhl z kapsy psací folii a miniaturní holoprojektor. Znovu si přečetl slova na folii, která si sepsal, aby před senátorkou příliš nekoktal. Byla to nejkrásnější žena jakou kdy viděl. Zahlédl ji, když přijela. Ve skutečnosti byla ještě krásnější než v holovizi. Musel se usmát při pomyšlení, že jedině on zná její pravou identitu. Vítr znovu zaskučel a jemu naskočila husí kůže. Najednou dostal strach. Zahleděl se na holoprojektor a uvažoval, zda je rozumné ho nosit stále sebou. Do schůzky sice není příliš daleko, ale jistě bude lepší ho bezpečně uschovat. Nato, aby ho schoval doma, nemá dost času. Rozhlédl se po okolí. Nikde ani skulinka. Celý zadní trakt hotelu byl pečlivě udržován. Ač se to zdálo jakkoliv nemožné, vedení hotelu se jakýmsi zázrakem dařilo uchránit budovy před chátráním vlivem místního podnebí. Jediné co hyzdilo vzhled dvorku byly nádoby na odpad. Nádoby na odpad, ano! To je vhodný úkryt. Přeběhl tedy k nim a zalovil v jiné kapse, z níž nakonec vydoloval tubu se žvýkačkou. Kousek jí vytlačil na zadní stranu projektoru a takto upravený ho přilepil na spodek kontejneru na odpadky. Vrátil kontejner do jeho boxu a odklusal zpátky k budově. Začaly padat první vločky a on byl rád, že má službu až do následujícího dne a nebude si muset lámat hlavu s tím, jak se dostat domů až bude skutečně sněžit.
Vešel do úzké chodby, jež oddělovala kuchyni a dvorek. První věc, která ho upozornila nato, že něco není úplně v pořádku, byla skutečnost že se světla nerozsvítila jakmile vešel. Chloupky vzadu na krku se mu zježili strachem. Náhle ho něčí tělo přimáčklo ke stěně a on ucítil slabé bodnutí v hrudníku. Cítil jak se mu podlamují kolena až se nakonec svezl na podlahu. Třeštil zmateně oči do tmy ve snaze rozeznat útočníka. Bezvýsledně. Cítil chlad, který začal prostupovat celé jeho tělo a neustálý tlak, jak ho útočník přidržoval u stěny. Bohužel za nedlouho už necítil vůbec nic.
Vrah nechal tělo bezvládně klesnout, a pak k němu poklekl. Prohledal všechny kapsy oběti a věci, které našel, nastrkal do svých. Dveře na protější straně chodby se znenadání otevřely.
„Jak to, že nesvítí světla?“ zahučela postava, která se v nich objevila. „Šéfe, v chodbě se nesvítí!“ zahulákal muž přes rameno.
Vrah musel za svými infra-brýlemi přimhouřit oči a ustrnul. Pečlivě zkontroloval kam až dopadá světlo z kuchyně. Naštěstí jeho, ani tělo nemohl nikdo vidět. Tlumeně si oddechl a vyčkával. Pomalu si pro jistotu připravil další smrtící injekci.
„Tak zaskoč na údržbu ať sem někoho pošlou!“ ozvalo se z kuchyně.
„Zatraceně, proč zase já?“ zabědoval muž a dveře se znovu zavřely. Nejvyšší čas zmizet pomyslel si . Ještě jednou zkontroloval všechny možné úkryty na šatech oběti a vyplížil se na dvůr.

Padmé vyšla z koupelny ve viditelně mnohem lepší náladě než do ní vcházela. Vlasy dokonale upravené do složitého uzlu, podtrhujícího jednoduchost oděvu, který si zvolila. Padminy účesy byli pro Anakina neustálým zdrojem záhad. Nikdy se mu nepodařilo proniknout do tajemství jejich výroby. Vždyť byla v koupelně sotva půl hodiny! Začala si balit zavazadlo.
Anakina zamrzelo, že se svého nápadu požádat o samostatný pokoj dosud nevzdala. „Padmé, proč jsi vlastně přiletěla?“ zeptal se náhle ve snaze odlákat její pozornost.
Jeho otázka ji zastihla uprostřed skládání jakéhosi směšně malého kousku prádla. „Jak to myslíš? No, přece kvůli té informaci,“ zaváhala a pomalu se k němu otočila.
Anakin se zamračil. „Můžeš být konkrétnější? Jaké informaci?“ odložil datapad a sundal nohy ze stolku. Zjevně ho její slova zaujala.
Usmála se. „Tak ty si nedáš pokoj, viď?“ přestala balit a založila si ruce v bok. „Přece jsi mi poslal ten vzkaz, abych sem přiletěla, že tu na mně čeká informace o pohybu hraběte Dooku,“ potřásla hlavou „A já samozřejmě byla tak pitomá, že jsem na to skočila.“ Poklepala si rukou na čelo a znovu se vrátila k ukládání šatstva.
Anakin byl mírně zaskočený jejími zvláštními poznámkami. S jediskými smysly vyladěnými do nejvyšší pohotovosti se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Jeho ženě zřejmě hrozí nějaké nebezpečí a ona si to vůbec neuvědomuje. „Ale drahoušku, já jsem ti žádný vzkaz neposlal,“ řekl již klidně.
Opět se k němu se úsměvem otočila. Otevřela ústa, jako by chtěla něco poznamenat, ale cosi v jeho výraze ji zarazilo. Anakin nevypadal oproti ní nijak pobaveně. Zvážněla. „Že neposlal?“ Zavrtěl hlavou. „Pak se ovšem celá situace podstatně mění,“ dodala věcně a s přimhouřenýma očima pokračovala. „a já musím znovu opakovat svou otázku: ‚Co tu děláš ty?‘“
Anakin vstal a začal přecházet po pokoji. V zamyšlení si zuřivě masíroval bradu. „Zjistil jsem, že letíš na pár dní pryč a myslel jsem si, že si chceš odpočinou, a že bych tě mohl překvapit,“ řekl na vysvětlenou.
Jí se však jeho odpověď vůbec nelíbila. „Jak jsi to zjistil?“ opět nebezpečně přimhouřila oči „Threepio? Já ho snad roztrhnu! Doufám, že to nikomu jinému nevyzvoní,“ a měla po náladě. „Proto jsi mi ho věnoval? Aby mě špehoval?“
„Uklidni se! Ne, nechci aby tě špehoval. A nikomu jinému to neřekne. Ví, co je jeho povinnost,“ oponoval jí a snažil se přemýšlet.
Padmé se opravdu uklidnila. Možná, že měl Anakin nějakou tu chybičku, ale rozhodně by jí nikdy nelhal. Tím si byla jistá. Najednou si uvědomila, že možná přece jen měla ta příšerná cesta veřejnou meziplanetární dopravou nějaký smysl. „Takže tu je někdo, kdo má skutečně nějakou informaci o Dookuovi?“ Nálada se jí opět zlepšila. „To abych se šla převléknout.“
Anakin ustal v pobíhání po místnosti a vážně se na ni zadíval. „Cože?“ nemohl uvěřit tomu, že jediné na co je v tuhle chvíli schopná myslet, jsou šaty.
„Musím se převléknout k večeři. Tam se mám totiž setkat s informátorem.“ začala věci, tak pečlivě uskládané, opět vyhazovat z kufru.
Anakin se zhroutil do křesla s hlavou v dlaních.

V houstnoucí tmě se přes zeď přehoupl stín a temná mužská postava přeběhla malý dvorek. Pospíchal. Nebylo sice pravděpodobné, že by ho někdo pronásledoval, ale nyní již opravdu hustě sněžilo a stopy, které po sobě zanechával, začaly být stále zřetelnější a chůze v závějích náročnější. Neměl z toho radost. Zato ze zvláštního zvyku místních obyvatel, nechávat zadní dveře odemčené, byl přímo nadšen.
Vběhl do domu. Hned za dveřmi shodil přiléhavý batoh ze zad a postupně do něj uložil věci, které by mohly vzbuzovat nežádoucí pozornost. Na termální kombinézu si oblékl dosti neforemnou bundu podle místní módy a do její kapsy uložil malý blaster, čistě jen tak pro případ. Vydal se k bytu, který si pronajal.
Vyběhl do posledního patra. Mohl sice použít výtah, ale v rámci udržení kondice tuto lákavou možnost nevyužil. Odpočítal správné dveře a přiložil k nim klíč. Zámek povolil a dveře mu uvolnili cestu dovnitř.
Pečlivě za sebou dveře zajistil a s úlevou konečně klesnul do nepohodlné židle. Vytáhl z batohu datapad a zkontroloval všechny senzory, které rozmístil po budově. Všude klid. Skvěle! V tomhle balíkově má snadnou práci. Dovolil si krátký úsměv, který zatahal jizvou protínající celou jeho levou tvář.
Po chvíli se zvedl a přešel k posteli, jedinému dostatečně prostornému kusu nábytku, který se v téhle mansardě nacházel. Shodil bundu a začal postupně z kapes své kombinézy vyndávat věci ukořistěné tomu ubožákovi z hotelu. Rozložil je na posteli a pozorně si je prohlížel. Po tváři mu přeběhl stín. To co před sebou viděl se mu vůbec nelíbilo. Postupně si všechny ty blbosti prohlédl a zjištění, které na základě této podrobné analýzy učinil, ho rozzuřilo. Ani jediná z nich se byť jen vzdáleně nepodobala datakartě, datapadu nebo jinému nosiči dat. V zuřivosti praštil pěstí do matrace až všechny drobnosti nadskočili. Tak přece jenom nepůjde všechno hladce.
Tiše zaklel a začal věci zkoumat ještě jednou. Snad narazí na nějakou stopu, kam ten hlupák nahrávku schoval. Nikdo si z Ragnara Russula nebude dělat blázny! Vždyť když naposledy pozoroval svou budoucí oběť předtím, než se vyplížil ze svého úkrytu v malém skladu do chodby, aby ho zlikvidoval, tak ji držel v ruce! Přece ji nemohl schovat během té chvilky co ho neměl na očích?
Naneštěstí tomu všechno nasvědčovalo. Klatě! Teď aby se vrátil na hotelový dvorek a celý ho prohledal. Sebral tedy pár drobností ze svého skromného úlovku, které by se mu podle jeho mínění mohli později hodit, znovu popadl svoje vybavení a vyrazil. Když chtěl ovšem vyběhnout na ulici, narazil na překážku. Asi metr hlubokou, mokrou, studenou překážku. Prudký vítr s ním smýkl zpátky do chodby a na podlaze se ihned vytvořila miniaturní sněhová závěj. Klatě!

Vstoupili do příjemně vyhlížející restaurace hotelu. Rozlehlá prostora byla rozdělena přepážkami tak, aby vzniklé boxy zajišťovali co možná největší soukromí. Zaplněných jich nebyla ani polovina. Celou atmosféru dokreslovala decentní jizzová hudba.
Vrchní číšník se jich okamžitě ujal, usadil je do jednoho obzvláště dobře utajeného boxu a hbitě na jejich stole vyvolal jídelní lístek. Poté se vytratil. Světelný kužel uprostřed stolu se rozzářil měkkým světlem.
„Romantické,“ poznamenala Padmé a rozhlédla se. „něco takového bych nečekala,“ dodala ještě a zahleděla se do svého jídelního lístku.
Anakin v odpověď cosi nesrozumitelného zavrčel a ani nezvedl oči od svého. Kdyby nebyl Jedi, mohl by budit dojem, že je mírně rozčílen. Ovšem kdyby skutečně nebyl Jedi, a kdyby si nebyl téměř stoprocentně jist, že se jeho žena řítí do maléru, patrně by se dnes na večeři vůbec nedostavil. A to z jednoho prostého důvodu - zuřil by jako reek. Netušil, že výběr vhodného oblečení k večeři v jakémsi zapadlém hotýlku, může Jediho tak rozhodit. Padmé měla totiž o věci svou představu, kterou se mu nepodařilo, navzdory několika užitým jediským technikám, jí vyvrátit.
Úkradkem se na ni podíval a musel se znovu zamračit. Vypadala nádherně. Až moc nádherně na jeho vkus. Poté co se vynořila z ložnice v jejich apartmá, nedokázal od ní odtrhnout oči. Tedy alespoň do té doby než si uvědomil, že to co má na sobě považuje za šaty vhodné k večeři a ke schůzce s informátorem. Jemně jí naznačil, že by byl možná vhodnější nějaký jiný kousek z její garderoby, nebo že by si mohla přes ramena přehodila nějaký šál, svetr, plášť… zkrátka cokoliv. Ale z její reakce a hlasu poznal, že ona jeho názor nesdílí. A co víc, nakonec se sám musel vzdát svého tradičního oděvu a navíc i světelného meče. Nyní měl na sobě nový oblek a připadal si jako nahý v trní. Zavrtěl se a rozepnul si spony na saku.
Padmé k němu vzhlédla a usmála se. „Tak co si dáš? Mají tu docela slušný výběr. I když u poloviny jídel si nejsem jistá, co můžu očekávat,“ uvažovala nahlas.
Měl chuť s ní zatřást. Objevil se číšník.
Když se obsluhující znovu vytratil, otázal se Padmé: „Tak kdy se máte sejít?“
Zkontrolovala chronometr. „Máme ještě půl hodiny čas.“ náhle byla vážná a soustředěná. „Řekl, že mě vyhledá sám. Doufám, že ho nevyplašíš,“ pátravě se rozhlédla kolem.
Anakin se znovu zavrtěl. „Jak bych já mohl někoho vyplašit?“ otázal se mírně dotčeně.
Musela se usmát. „Promiň, ale ty prostě nevypadáš jako ‚civil‘. Obávám se, že tím oblekem nikoho nezmateme,“ lehce se dotkla jeho ruky „ale žádný strach, já tě ochráním,“ znovu se usmála.
Úsměv jí oplatil a nevrlost byla ta tam. Zkrátka to s ním uměla a ke všemu měla pravdu. Nejlepší bude, když budou předstírat normální zamilovaný pár, kterým ve skutečnosti byli. Vzal její ruku do dlaně. „Alespoň si procvičím umění konverzace a vybraného stolování. Mistr Windu by měl radost,“ zazubil se.
Málem vyprskla smíchy.
Nakonec si společnou večeři příjemně užívali. Na důvod svého pobytu si Padmé vzpomněla až při dezertu. Pohledem zkontrolovala okolí.
„Já vím,“ odpověděl jí na nevyslovenou otázku Anakin. „Nechtěl jsem tě zneklidňovat, ale bávám se, že se něco děje. Všimla sis, jak byl naposledy číšník nervózní?“ řekl tajemným hlasem.
Musela přiznat, že si žádné nervozity nevšimla. Bylo jen otázkou vteřin než si rozmyslela svůj další krok. Přivolala obsluhujícího a s nevinným výrazem mu položila otázku, zda je pan Blane, což bylo jméno jejího zdroje, přítomen. Tentokrát nešlo projevy nervozity na číšníkovi přehlédnout. Zdálo se, jako by se mu nohy proměnily v rosol. Snažil se ovšem ovládnout. „Promiňte, máte na mysli pana Nassara Blanea?“ dostal ze sebe nakonec.
Padmé se na něj povzbudivě usmála a přisvědčila.
„Ehm, půjdu se přeptat. Pokud je to všechno…?“
„Ano, zatím děkujeme. Jídlo bylo skvělé.“ znovu se usmála a propustila ho. „Máš pravdu, něco se děje. Zajímalo by mě…Anakine, kam jdeš?“ vyhrkla Padmé a pokusila se zachytit manželovu paži. Ten se jí ale obratně vysmekl a ona viděla, jak kličkuje mezi boxy, ve snaze odcházejícího číšníka dohnat. Zamračila se a zuřivě nabodla vidličkou kus dortu.
Než s dortem skoncovala, byl Anakin zpět a netvářil se příliš povzbudivě. „Tak ten tvůj Blane je mrtvý. A nebyl to host, byl to zaměstnanec hotelu.“ sdělil jí.
„Myslíš, že ho někdo zavraždil?“ zeptala se Padmé s úzkostí v hlase.
„Nevím.“ pokrčil rameny „ Oni to taky nevědí. Teď se teprve radí, jestli zavolají policii. Zřejmě je to velice čerstvá novinka,“ pokračoval „ale cítil jsem, že se jim na té jeho smrti něco nezdá. Všechny to dost překvapilo.“
Padmé se pohroužila do svých myšlenek. „Asi bychom měli zaplatit.“ řekla nakonec věcně, což jejího manžela překvapilo. Překvapilo a hned vzápětí znejistělo, protože jeho žena rozhodně nebyla z těch, které smrt přejdou bez pohnutí. Právě naopak. Pojal podezření, že se za jejím chladným výrazem něco skrývá. Něco, co se mu rozhodně nebude líbit.
Číšník jejich podezření jen podpořil, když se jim snažil namluvit, že o panu Blaneovi nikdo nic neví. Padmé mu poděkovala za ochotu a Anakin potvrdil účet. Zanedlouho už oba seděli v pohodlných křeslech ve svém pokoji. Alespoň k něčemu byla tahle nepříjemnost dobrá. Padmé zřejmě úplně zapomněla na stěhování. „O čem uvažuješ? Nelíbí se mi to ticho,“ začal nakonec Anakin, čímž vytrhl Padmé z přemýšlení.
„Uvažuju o tom, zda bychom se neměli nějakým způsobem zapojit do vyšetřování,“ řekla a upřela na Anakina jeden ze svých nejnevinnějších pohledů.
To ho vymrštilo se sedačky, jakoby měla zabudovaný katapult. „To přece nejde!“ rozohnil se. „Ještě před hodinou jsi mi vykládala, jak musíme být nenápadní a teď bychom se měli začít vyptávat na mrtvého člověka, kterého ani jeden z nás vůbec nezná. Nebo zná?“ podíval se na ni tázavě s nádechem podezření.
„Ovšemže ho neznám. Nikdy jsem ho neviděla ani s ním nemluvila. Abych byla upřímná, vůbec netuším, jak se mu podařilo zařídit, že jsem dostala jeho pozvání ke schůzce,“ odpověděla rychle „Což ovšem neznamená, že bych se neměla postarat o potrestání vraha. Obzvlášť, jestli ten člověk zemřel kvůli mně.“
Anakin jí začal šermovat vztyčeným ukazováčkem před očima. „Přece nemůžeme vědět, že jde skutečně o vraždu. Co když byl prostě nemocný, aha?“ jeho slova na ni zdánlivě zapůsobila.
Ovšem bylo to pouhé zdání. „Ale sám jsi cítil, že něco není v pořádku,“ uzemnila ho nakonec Padmé argumentem, proti kterému nemohl nic namítat. Měla pravdu. „Musíme zjistit co se stalo. A pak je tu samozřejmě taky ta možnost, že měl nebo dokonce ještě má u sebe důležitou informaci, která by mohla pomoct zvrátit průběh války. To snad stojí za trochu námahy, ne?“ dodala ještě a upřela na Anakina svoje velké oči. Bylo mu jasné, že ji nezadrží.

„Bohužel, v tom nemůžu sloužit,“ zakroutil barman hlavou a znovu se jí zahleděl na prsa. Padmé měla sto chutí mu jednu vrazit. No dobře, tak nebyla nijak zvlášť dobře vybavená, ale Anakin si nikdy nestěžoval!! Možná měla svého manžela přece jen poslechnout a převléct se do více zahalujících šatů. Bohužel až do teď si myslela, že by jí zrovna tyhle mohly pomoct v získávání informací. Jak pošetilé. Další marné snažení „Ale jak říkám, já ho moc neznal. To byste se musela zeptat spíš v kuchyni. Škoda ho, byl ještě tak mladý,“ pokračoval barman, když se mu konečně podařilo odtrhnout oči od jejího hrudníku a přesunout svůj pohled k obličeji.
S vypětím všech sil odněkud vydolovala úsměv a potlačila nutkání seskočit z barové stoličky a utéct pryč. „Děkuji vám. Velmi jste mi pomohl,“ řekla nakonec a rozhlédla se. Jestli Anakin okamžitě nepřijde, asi opravdu uteče. Naštěstí právě nakoukl do baru a pokynul jí. S ulehčením se s barmanem rozloučila. V hale hotelu kromě nich a recepčního, který usilovně sledoval místní zprávy, nikdo nebyl a Padmé si uvědomila, že čas opravdu pokročil. Začala být nepříjemně unavená. Anakin ovšem působil naprosto čerstvě.
„Tak co?“ zeptal se tlumeně. Padmé jenom zavrtěla hlavou. „Hm, to jsem si myslel. Já taky nic moc. Snad jenom, že policie hned tak nedorazí.“
„Ale vždyť jde o nezvyklé úmrtí!“ vyhrkla Padmé. Zjištění, že se tu nikdo nezajímá o pravdu jí otřáslo.
Anakin ji odvedl k nejbližšímu křesílku a usadil. Patrně si všimnul, jak je unavená „Asi ses už hodně dlouho nedívala z okna, co?“ zeptal se zcela nelogicky. „Venku totiž zuří sněhová bouře a policie se sem nemá šanci dostat. Počítám, že čekají až se trochu uklidní vítr,“ dodal na vysvětlenou.
Padmé zaměřila pohled na skleněnou výplň vstupních dveří bičovanou větrem a stále více se plnící bílou hmotou. Náhle nemohla vypudit z hlavy představu měkké postele. „Tak co budeme dělat?“ zeptala se, i když se jí nechtělo dělat vůbec nic. Po prodělané cestě, kdy téměř nezamhouřila oka a všem tom pobíhání a vyptávání jí rapidně ubývalo sil.
„Myslím, že nám tu kalamitu seslala sama Síla.“ řekl Anakin nadšeně.
Nedokázala si představit proč by měla být nadšená z hromad sněhu a zuřícího větru. Něco z těchto myšlenek se jí pravděpodobně odrazilo ve výrazu tváře, protože Anakin se ihned pustil do vysvětlování. „Když se sem nemůže policie dostat, můžeme něco zjistit sami.“
„Ale to už jsme přece zkoušeli, Ani. A jak vidíš, nikam to nevedlo,“ řekla sklesle.
„To proto, že nikdo neví, kým ve skutečnosti jsme,“ odvětil Anakin a tvářil se vítězoslavně. „Pojď, vysvětlím ti to cestou,“ popadl ji za ruku a táhl k šachtě výtahu.

Ragnar se brodil sněhem a i přesto, že měl zapnuté vyhřívání skel ochranných brýlí, se mu na nich neustále usazovala vrstva sněhu. Zalitoval, že neinvestoval do vybavení, jaké viděl u Jango Fetta . Nikdy by netušil, že se ocitne v balíkově, kde se nedá sehnat ani pořádný odvoz. I když v téhle vichřici, by mu byl jetpack patrně k ničemu. Co je tohle za pitomou planetu?!
Dostal se k další ze zdí, které měl na své cestě zpět k hotelu zdolat. Alespoň jednu výhodu tahle sněhová nadílka měla. Zdi oddělující jednotlivé zadní trakty obytných budov, byly nyní o dost nižší. Vytáhl se na ni a se značným úsilím překonal odpor větru, který mu málem nedovolil se přes ni dostat. Svalil se do sněhové závěje na druhé straně a ocitl se na chvíli v závětří. Zalovil v kapse, vytáhl tubu s energetickými tabletami a jednu spolkl. Snad mu to pomůže. Dovolil si ještě chvilku oddechu a vyrazil směrem, kde se ve slabém světle veřejného osvětlení rýsovala další zeď. Tuhle zakázku mu byl Sith dlužen.

Padmé si připadala jako blázen. Kráčela v přiměřené vzdálenosti za Anakinem a ředitelem hotelu, úslužným mužíkem, patrně dosazeným do vedení hotelu spíše díky dobrým konexím než pronikavé inteligenci. Od hlavy až k patě byla zahalena do svého cestovního pláště a snažila se udržet na tváři neproniknutelnou masku, výraz odkoukaný od rytířů Jedi, jež za svůj život potkala. Naštěstí si na cestování vybrala plášť starší a v antracitové barvě, který mohl být opravdu při troše dobré vůle považován za jediský. Anakin se také převlékl do, jak říkal on ‚něčeho pohodlnějšího‘ a u pasu se mu znovu pohupoval jeho světelný meč. Muži před ní nešli příliš rychle, ale ona musela trochu popoběhnout, aby nezůstávala pozadu.
„Vůbec jsem neměl ponětí, že máme tak vzácné hosty,“ přerušil ticho ředitel hotelu.
Anakin se otočil k Padmé a spiklenecky na ni mrknul. „Jsme tu na tajné misi, jestli mi rozumíte,“ řekl poté vážným hlasem směrem k řediteli a ten na důkaz toho, že chápe rychle pokýval hlavou.
„Jistě, jistě. Když sem poslali dva, tak to musí jít o něco velkého, že?“ drobný muž také obrátil svou pozornost k Padmé, zkoumavě si ji prohlédl a nakonec vzhlédl k Anakinovi. Když se ten neměl k odpovědi, rychle dodal: „Ne, nic neříkejte! Chápu…je to tajné.“ Prošli v tichosti opuštěnou kuchyní do malé chodby. „Tak a jsme tady. Tam ho našli,“ řekl ředitel a ukázal rukou ke konci chodbičky. Sám zůstal stát u vstupních dveří, jakoby měl strach, že se ta nešťastná událost bude opakovat, pokud se ocitne na místě, kde před několika hodinami leželo tělo nebohého mladíka.
Anakin se okolo něho protáhl a Padmé ho rychle následovala. Začala se rozhlížet po stěnách chodby, ale nic neobvyklého neviděla. Pohlédla na svého muže. Ten také nevypadal nijak nadšeně. „Ano, je to jak jsem si myslel,“ řekl po chvíli a ona nevěřila vlastním uším. Copak z těch holých zdí mohl něco vyčíst? „Můžeme vidět tělo?“ promluvil k řediteli.
Ten nyní vypadal ještě nervózněji. „A-ano, uložili jsme ho prozatím do jednoho menšího mrazáku. Ale nejsem si jistý jestli…kvůli policii, chápete?“ z jeho hlasu byly znát obavy.
Anakin zamyšleně pokýval hlavou a znovu se rozhlédl. „Tady ty dveře vedou kam?“ ukázal na dveře po své levici.
„Nejsem si úplně jistý, ale mám dojem, že vedou do malého skladu. Moc se nepoužívá,“ zněla ředitelova odpověď.
„Můžu?“ otázal se Anakin. S čekáním na souhlas se však neobtěžoval a stlačil otvírání dveří. Odpověď ředitele hotelu, že bude muset nejdříve sehnat klíč, zanikla v sykotu otevíracího zařízení. „Zdá se, že nemusíte,“ řekl Anakin a vstoupil do místnosti. Padmé zůstala na chodbě, neboť měla pocit, že by se dva lidé do prostory za dveřmi nevměstnali. Ale i z místa, kde stála, měla docela dobrý výhled. Opravdu se jednalo o jakési miniskladiště, patrně užívané na odkládání nepoužívaného nádobí. Když se Anakin znovu vynořil, vypadal spokojeně. „Útočník se skrýval tady a čekal. Byl to profesionál,“ pohledem klouzal z Padmé k řediteli a zpět.
„Ale proč by někdo toho mladíka zabíjel? A jak?“ vypravil ze sebe ohromeně muž a vzal tak Padmé možnost zeptat se téměř na to samé. Ona ovšem věděla příliš dobře proč zemřel. Zdá se, že jeho žádost o schůzku někdo zachytil. Někdo z nepřátel. A pokud byl vrah skutečně profesionál, pak je šance na získání informace, tak draze zaplacené, mizivá. Bylo jí do breku. Všechna jejich snaha byla marná.
Anakin najednou zpozorněl a v ruce se mu objevil světelný meč. „A tyto?“ zeptal se znovu tlumeným hlasem a ukázal na dveře na konci chodby.
„Na dvorek. Vynášíme tam odpadky,“ sdělil Anakinovi ředitel téměř šeptem.
„Schovejte se!“ přikázal Anakin a očima naznačil Padmé, aby využila úkrytu ve skladišti.
Ředitel na nic nečekal a vběhl do kuchyně. Jeho rychle se vzdalující kroky naznačovali, že si Anakinovu radu vzal opravdu k srdci.
Podle zvuků, které k ní poté doléhaly, se mohla pouze dohadovat, co se venku děje. Slyšela jak se otevřely dveře na dvorek a do obložení na stěně se zaryl blasterový výboj. S napětím vyčkávala a pozorovala sněhové vločky, které se několikrát prohnali okolo stále otevřených dveří do skladu.
„Padawane!“ dolehl k ní Anakinův hlas oslabený větrem. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že volá na ni. Opatrně vykoukla ze svého úkrytu a naskytl se jí pohled na neuvěřitelný výjev. Její manžel se jaksi držel na obrovské hromadě sněhu a tyčil se tak nad maskovaným mužem, až téměř po krk uvězněným v bílé mase. Ten měl obě ruce vztyčené nad hlavou a v jedné z nich svíral něco, co bylo bezpochyby miniholoprojektorem. Kousek od nich rozeznávala zbytky blasteru, částečně zabořené do sněhu. Anakin mířil zažehnutým světelným mečem muži přímo doprostřed čela. Viděla, že spolu hovoří, ale nedokázala rozeznat jednotlivá slova. „Přiveď někoho z ostrahy hotelu! Myslím, že máme vraha,“ dolehlo k ní konečně. Byla na Aniho tak hrdá! Chtěla okamžitě vykonat o co ji žádal, ale v tom za sebou uslyšela dusot těžkých bot. Zdá se, že ředitel hotelu přece jen byl osobou na svém místě.

Mistr Yoda, stejně jako ostatní členové nejvyšší rady Jediů, stále spočíval zrakem na místě, kde se ještě před chvílí promítal holografický záznam rozhovoru hraběte Dooku s nějakým Neimoidianem. Pak pozvedl oči k Anakinovi stojícím uprostřed místnosti „Za získání této nahrávky Rada děkuje ti. Teď konečně víme, kam vyslat pátrače máme.“ chvíli se odmlčel, jakoby zvažoval, co dalšího má říct „Ptát se, jak ses o ní dozvěděl asi cenu nemá, hmm?“ řekl nakonec a zkoumavě si Anakina prohlížel.
Tomu proběhl v rychlém sledu před očima celý pobyt na Malerabu, od chvíle kdy se ubytoval až po vášnivé loučení s Padmé. Nakonec si vybral podle jeho mínění nejméně závadnou odpověď. „Zdá se, že mě vedla síla, Mistře Yodo,“ řekl vážně a snažil se potlačit vzrůstající rozpaky. Měl pocit, že mu ten zelený skřítek vidí až na dno duše.
Obi-Wan sedící na svém obvyklém místě, si Anakina také prohlížel a na chvíli měl dojem, že se jeho přítel červená. „Možná by bylo užitečné, kdybychom poskytli osobě, která tuto nahrávku získala, nějakou ochranu,“ navrhl ostatním radním.
Anakin se k němu otočil. „Bohužel to není třeba. Muž, který ji vlastnil, zemřel,“ oznámil neradostnou zprávu a uvažoval , zda se má zmínit i o tom, že se vrahovi podařilo uniknout malaarské policii, zmocnit se orbitálního člunu a dostat se z planety mimo povolenou přepravní hodinu. Anakinovi se, k jeho značné nelibosti, nepodařilo místní orgány přesvědčit, aby mu dovolili ho pronásledovat. Teď už se patrně nikdy nedozví, kdo ho najal.
Slova se znovu ujal Mistr Yoda: „Nyní na tebe ale již další úkol čeká. Obi-wan cestou víc řekne ti. Nechť vás provází síla!“ řekl a Anakin pochopil, že je slyšení u konce. Všechny nezodpovězené otázky z jeho mysli vytlačilo přemítání o jeho dalším úkolu. U dveří se k němu připojil Obi-wan a spolu zamířili k nejbližšímu výtahu.