Cesta na Agamar

Autor: Lord Nyax

Půl roku po bitvě o Geonosis

Když se rozeznělo kvílení poplachu, nejprve jsem si myslel, že je to další cvičení.
Nad mým tělem převzaly vládu dlouholeté reflexy. Setřásl jsem ze sebe pokrývku, vyskočil z postele a hodil na sebe tuniku a kalhoty. K mé nelibosti mi to trvalo o něco déle, než byl v Republikové tajné službě standard – oblékal jsem se skoro půl minuty, plukovník Rallor by mi to nechal jaksepatří sežrat. Pohlédl jsem na chronometr na zdi. Podle palubního času bylo půl jedné v noci, spal jsem tedy pouhé dvě hodiny.
Vyrazil jsem ze dveří ven do chodby. Až když jsem spatřil davy lidí v nočních úborech, zmateně se hemžících v chodbě, poplašeně rokujících a dožadujících se vysvětlení, došlo mi, že se o žádné cvičení nejedná – a ani nemůže. Tohle není vojenská loď ani loď RTS, rozpomněl jsem se. Nacházím se na palubě linkového dopravního raketoplánu a mířím z Coruscantu na Agamar, kde se musím setkat s –
Vtom se mi zmíněná paluba otřásla pod nohama. Ozvalo se několik výkřiků a dětský pláč. Chodbu ozářil podivný načervenalý blesk, jakoby odněkud zvenčí, z průzoru ve zdi chodby –
Podíval jsem se z průzoru ven. Vířící modrobílé nebe hyperprostoru, které jsem očekával, bylo pryč. Místo toho tam byla temnota kosmu, posetá zářícími hvězdami... hvězdami, které částečně zakrývaly tři hrozivé šedočerné obrysy, mohly být tak pět kilometrů daleko. Pak se kolem prohnalo několik menších, zřetelnějších obrysů, které vychrlily záplavu jasně rudých blesků, což způsobilo další otřesy.
Ty velké obrysy byly příliš vzdálené, než abych si mohl být jistý, co jsou zač, ale ty menší jsem poznal. Znal jsem je až příliš dobře.
Byly to droidí stíhačky Obchodní federace.
Vrhla se ke mně starší dáma s šedými vlasy spletenými do charakteristického alderaanského účesu (téhle módě jsem nikdy nedokázal přijít na chuť), která za sebou táhla ještě staršího muže, očividně manžela. „Co se děje?“
popadla mě za rukáv. „Co se děje, mladý pane?“
Otevřel jsem ústa, abych jí řekl, že sice nevím, ale že neprodleně zajdu za kapitánem a zjistím to; pak jsem si ovšem vzpomněl, že něco takového mi nepřísluší – jsem tady přece inkognito, ani uniformu RTS na sobě nemám – a tak jsem je zase zavřel. (Ty moje naučené reflexy mě jednou dostanou do problémů, musím si na ně dávat pozor.) Pokrčil jsem rameny, ale než můj mozek stihl splácat nějakou přiměřeně zmatenou odpověď, ozval se z reproduktorů hlas:
„Hovoří kapitán. Během doplňování paliva u Bandomeeru na nás zaútočila flotila Separatistů. Opakuji, zaútočila na nás flotila Separatistů. Pokusíme se o nouzový skok do hyperprostoru. Náš zamýšlený vektor na Agamar blokují separatistické křižníky, takže budeme muset provést skok po Hydianské tepně k Bimmielu, odkud se pak k Agamaru vrátíme. Omlouváme se za zdržení. Kapitán konec.“
Ušklíbl jsem se. Ocitli jsme se uprostřed války, a on se omlouvá za takovou prkotinu? Bude moci považovat za štěstí, když to tahle pomalá neozbrojená kraksna vůbec přežije!
Loď dostala další zásah a ke kvílení poplachu se přidal další, vyšší jekot alarmu. „Opusťte loď,“ ozval se z reproduktoru mechanický hlas. „Opusťte l–“
Hlášení skončilo v polovině, jako by ho někdo přerušil. Nejdřív jsem si myslel, že poškození je tak vážné, že postihlo už i interní komunikační linky, a začal jsem si říkat, že to možná opravdu nepřežiju. Bodl mě osten lítosti, že se nedostanu tam, kam mířím –
Vzápětí se ale ukázalo, že kapitán věděl, co dělá. Lodí projelo důvěrně známé zachvění a hluk motoru na pozadí zesílil –
A temnota za průzorem zmizela. I separatistické stíhačky a křižníky. Poslední, co jsem z průzoru zahlédl, než ho vyplnily modrobílé čáry, bylo několik dalších civilních hvězdných lodí, prchajících před agresory... a ostrý záblesk vybuchující bandomeerské palivové stanice.

* * *

Vrátil jsem se do své kabiny, svalil jsem se na postel a upřeně jsem se zahleděl na strop. Zatracení Sepáci! Každá hodina je drahocenná a takovéhle zpoždění si teď opravdu nemohu dovolit! Kapitána jsem ale rozhodně z ničeho neobviňoval – provést nouzový skok k Bimmielu, neboli dál ve směru Hydianské tepny, po které jsme se sem dostali z Jádra, bylo to nejrozumnější, co mohl udělat. Hydianská tepna byla jedna z nejlépe prozkoumaných dopravních tras, které v galaxii existovaly, a než riskovat skok nadivoko do nějaké pustiny... ne, on se z jeho úhlu pohledu rozhodl správně. Ale z mého úhlu pohledu... to zdržení...!

* * *

Podle palubního času bylo šest hodin ráno, když jsme dorazili na křižovatku vesmírných tras u Bimmielu. Pohled, který se mi naskytl, mi zmrazil krev v žilách. Všude, kam oko dohlédlo, byly vesmírné lodě. Byly jich stovky. Tisíce. Celé mi to připomínalo dopravní zácpu na Coruscantu, ale tohle nebyly vzdušné spídry, ale fregaty, korvety a křižníky... a především velké dopravní lodě jako ta naše.
Bylo mi jasné, že odsud se hned tak nedostaneme.
Kapitán po snídani interkomem oznámil, že situace vypadá beznadějně. Kvůli nedávnému nárůstu separatistických útoků proti těm světům Vnějšího okraje, jež byly stále věrné Republice, zde vznikla vesmírná kalamita olbřímích rozměrů; kalamita, kterou hned tak něco nepohne.
„Nemůžeme nic dělat,“ vysvětloval twi’lecký stevard během snídaně skupince rozrušených diplomatů, vracejících se z Coruscantu na svůj domovský svět Garqi, ležící kousek za Agamarem. „Zpátky nemůžeme – u Bandomeeru jsou Sepáci – a žádným z ostatních směrů to nejde, všechny trasy jsou ucpané a pravděpodobně tam taky číhají nepřátelé.“
[Taák proóč neéleétiíme něékuúdy jiínuúdy?] naléhal jeden z diplomatů. [Přeéce neémuúsiíme leétěét poó běéžné traáse. Muůžeéme na Agaámar a Gaárqi naájiít vlaástní ceéstu veésmiíreém!]
„To bychom sice mohli, ale trvalo by to příliš dlouho,“ vysvětloval trpělivě stevard. „V takovém případě bychom totiž prakticky nemohli použít hyperpohon – letět nadsvětelnou rychlostí po neprozkoumané trase by byla sebevražda.“
Diplomat zavrčel něco ve smyslu, že kdyýž se neédoóstaáví včas ke svým představeným, může si stejně rovnou hodit mašli... Stevard odsekl, že mu ji v tom případě kapitán milerád poskytne, ale že rozhodně nemíní riskovat i životy ostatních pasažérů... Ale já už jsem je neposlouchal, protože jsem právě sám se sebou sváděl vnitřní boj.
Vypadá to, že jsme tu zkejsli na pěkně dlouho. Zřejmě se hned tak na Agamar nedostanu a už vůbec nebudu moci udělat to, proč tam vlastně letím.
Ledaže bych vytáhl svou identitu agenta Republikové tajné služby a vymohl si na kapitánovi transport a prioritní povolení na průlet oblastí. Jenže tím bych bohužel porušil jedno z nejpřísnějších nařízení RTS – když jsem mimo službu, nesmím používat svých výsad agenta. To by bylo zneužití pravomoci a za to by mě mohli poslat na hezkých pár let za mříže.
Bloumal jsem lodí jako tělo bez duše a pořád jsem musel myslet na to, proč na Agamar letím a proč je tak životně důležité, abych se tam dostal... a to co nejdřív. Za hodinu, za minutu, za každou krifáckou vteřinu se toho může stát...!
A pak jsem se rozhodl. K Sithu s mojí totožností. K Sithu s nařízeníma.
Vydal jsem se za kapitánem. Po předložení průkazu RTS mě stráž u dveří bez ptaní pustila do jeho pracovny.
Kapitán zrovna hovořil s hologramem velitele místní kosmické stanice. Rukou mi pokynul, ať si sednu. Uštvaný kontraadmirál mu právě říkal:
„Z vašich záznamů a záznamů ostatních lodí, které přiletěly od Bandomeeru, jsme identifikovali Sepáky, kteří vás napadli, kapitáne Kaymere. Evidentně šlo o flotilu, která se podle hlášení generála Windua před měsícem stáhla z oblasti Haruun Kalu. Poškozených lodí máme spousty – nejen ty bandomeerské.“ Povzdech.
„Takže na opravárenský tým si můžeme nechat zajít chuť?“ otázal se kapitán.
„Řada těch lodí utrpěla daleko větší škody než ta vaše, kapitáne Kaymere, a tím myslím daleko. Některé se doslova rozpadají na kusy.“ Další povzdech. „Loď budete muset nechat opravit někde jinde. Buďte rád, že je zatím pořád kosmotěsná – a že jí ještě funguje pohonná sestava. Tedy ne že by jí to tady k něčemu bylo.“ Bezradně kolem sebe rozhodil rukama.
„Rozumím,“ přikývl kapitán. „Za jak dlouho myslíte, že se to tu uvolní?“
„Těžko říct. V žádném směru od Bimmielu nejsou trasy bezpečné, všude zaútočili Separatisté. Tady nejste na Coruscantu, kapitáne – tohle je Vnější okraj. Musíme počkat, až rozvědka a vojáci všechny dopravní koridory prověří a vyčistí.“ Kontraadmirál teď vypadal, jako by odříkával větu, kterou dneska opakoval už aspoň tisíckrát. Nejspíš tomu tak skutečně bylo. Pohlédl kamsi stranou a netrpělivě pokrčil rameny. „Teď mne prosím omluvte.
Volají mě ještě z desítek dalších lodí. Stryder konec.“
Ani nečekal na kapitánovo potvrzení a přerušil spojení. Pak se kapitán obrátil ke mně. „Co pro vás můžu udělat, pane –?“
Znovu jsem vytasil průkaz agenta RTS a řekl jsem mu, co potřebuji. Stíhačku s hyperpohonem a dostatkem paliva pro let na Agamar.
Kapitán si zamračeně zamnul bradu. „Předpokládám, že si jste vědom, jak riskantní podnik by to byl, pokusit se sám proletět bojovou zónou? Bohužel – nebo bych měl možná říci naštěstí? – vám nemohu vyhovět.“
„Jak to?“ zachmuřil jsem se a znovu výmluvně pozvedl průkaz.
„Na palubě nemáme ani jedno plavidlo s hyperpohonem. Ale teď mě napadá –“ ťukl se do čela, „– mohl bych vaši žádost odvysílat na okolní lodě, některá z nich docela určitě takový stroj k dispozici má a agentovi RTS by jej se vší samozřejmostí půjčila.“
Jeho nabídka zněla lákavě, ale s těžkým pocitem zmaru jsem si uvědomil, že ji nemohu přijmout. Existovalo příliš vysoké riziko – vlastně téměř jistota –, že na některé ze stovek okolních vesmírných lodí se nacházejí další příslušníci RTS, dost možná s vyšší hodností než já, a kdyby náhodou zjistili, že teď nemám nejmenší právo takový požadavek vznášet, znamenalo by to konec mojí kariéry a nikam by mě nepustili. Leda tak do lochu.
S předstíranou lhostejností jsem mávl rukou. „Nechte to být,“ odpověděl jsem. „Tolik to zase nehoří.“ Ale hořelo to. Hořelo to víc, než bych mu dokázal říct. Ale i kdybych se s ním o to mohl podělit, nepochopil by to.
Otočil jsem se k odchodu. Kapitán ke mně natáhl ruku. „Hodně štěstí,“ řekl. „Ať už je vaše poslání jakékoli.“
S bodnutím ostnu výčitek jsem vyšel ze dveří a zamířil chodbou pryč.
Měl jsem na sebe zlost. Dopustil jsem se podvodu a nebylo mi to vůbec k ničemu. Ale mohl jsem snad jednat jinak? Dostat se na Agamar bylo nejdůležitější; všechno ostatní bylo směšné, podružné. I když jsem to nemohl nikomu říci.
Horečnatě jsem vymýšlel, co dělat dál, ale pořád jsem nemohl na nic přijít. Trčel jsem tu a nemohl jsem nic dělat; ještě nikdy v životě jsem si nepřipadal tak bezmocný.
Nakonec se mi přece naskytla příležitost, na kterou jsem čekal. Během oběda jsem zaslechl, jak si jeden tlustý pán stěžuje číšníkovi na jídelníček; celkem oprávněně mu připadal značně proškrtaný. „Nejdřív to strašné zdržení a teď ještě tohle!“ hřímal pán a vztekle třískal elektronickým jídelním lístkem o stůl. „Ani pořádně najíst se tu člověk nemůže!“
„Moc se vám omlouváme, pane,“ říkal trpělivě číšník. „Zásoby jsme měli doplnit na Agamaru už včera. Momentálně si musíme vystačit s tím, co máme. Ale nebojte se, večer už bude zase všeho dost. Z Bimmielu posílají raketoplány se zásobami ke všem lodím, co tady trčí; jeden dorazí odpoledne i k nám.“
„Koukám, že Bimmiel je asi jedinej, kdo z tohohle poodoo něco vytěží,“ odfrkl si jakýsi Dug u sousedního stolu. „Takovouhle konjunkturu jejich potravinářství asi ještě nezažilo...“

* * *

Zásobovací raketoplán přistál v hlavním a zároveň jediném dokovacím portu lodi krátce po 15:00 palubního času, a v 15:15 už jsem se krčil ve vyprázdněném nákladovém prostoru. V 15:20 raketoplán odstartoval a v 15:30 nezaměnitelné trhnutí a bouchnutí oznámilo, že jsme opět někde přistáli. V nestřežené chvíli jsem vyklouzl ven. Zjistil jsem, že se nacházím v hangárové oblasti bimmielské vesmírné stanice; evidentně ji používají jako překladiště, aby raketoplány nemusely létat pro potraviny určené čím dál hladovějším lodím až na povrch planety.
V jednom z hangárů jsem objevil celou eskadru Z-95 Headhunterů. Ostatní hangáry stíhaček byly prázdné; tyto stroje zřejmě byly venku na hlídce spolu s operačním svazem republikových křižníků, které jsem v jednu chvíli zahlédl z průzoru stanice. Držely se opodál ostatních lodí a nepochybně byly připraveny bránit soustavu pro případ, že by se Separatisté rozhodli zaútočit i zde. Podle mého názoru by to od nich byla sebevražda – řada lodí, co tu uvízly, byla také ozbrojená –, ale opatrnosti není nikdy dost. Nic se ovšem nemá přehánět – a naštěstí to nepřeháněl ani velitel stanice, když tu nechal eskadru Headhunterů v záloze. Což se mi jen a jen hodilo.
Průkazem RTS jsem si jednu ze stíhaček vymohl (další bodnutí viny, tentokrát slabší; recidiva zřejmě podobné pocity zeslabuje) a zamířil do vesmíru. Nejrychlejší dopravní trasa na Agamar vede z Bimmielu přes Ord Biniir. Přitáhl jsem páku hyperpohonu k sobě, hvězdy se protáhly do čar... a konečně jsem byl zase na cestě.

* * *

Z polospánku mě vytrhlo zapípání navigačního počítače. Dorazili jsme k Ord Biniiru. Stlačil jsem páku, z čar se staly zase hvězdy... A Ord Biniir. Obklíčený Separatisty.
Dvojité ostré pípnutí mi oznámilo, že mě zaměřili; senzory ukázaly, že ke mně míří eskadra dvanácti droidích stíhaček. Honem jsem zadal výpočet kurzu pro Agamar a předem jsem zamířil směrem, kterým jsem tušil, že počítač načrtne můj vektor. A hlavně pryč od stíhacích droidů.
Z-95 není vůbec špatný letoun, ovšem s moderními stroji Obchodní federace se co do rychlosti nemůže měřit. Droidí stíhačky mě rychle doháněly. Rázem mi došlo, proč se jim někdy říká také supí droidi – rojili se za mnou jako mrchožrouti nad kořistí v poušti.
Vypálili a spatřil jsem, jak mě předletělo několik karmínových blesků. Dva výboje z další várky mě zasáhly. Kontrolka deflektorních štítů na mě varovně zamrkala. Věděl jsem, že nemá cenu pokoušet se jim čelit – proti přesile dvanácti strojů by neměl šanci ani legendární Anakin Skywalker. Další narudlá střela mi štíty zrušila úplně a ještě další zasáhla mou pravou S-fólii a třetinu jí úplně ustřelila –
Navigační počítač opět zapípal – nikdy v životě jsem neslyšel tak nádherný zvuk, kurz byl spočítaný! V následující vteřině jsem nechal droidy daleko za sebou.

* * *

O pět hodin později jsem naváděl poškozenou stíhačku, za níž se vlekly cáry šedohnědého dýmu, na přistání ve vesmírném přístavu hlavního agamarského města. Právě svítalo.
Když jsem se vydal do ulic města, srdce mi bušilo až ve spáncích. Na to, jak jsem v nekonečných ulicích našel adresu, kterou mi dala tehdy v jedné coruscantské restauraci, se nepamatuju. Dveře jejího apartmánu se otevřely... a tentokrát už jsem věděl, co jí mám říct a co jsem jí tehdy říct nedokázal:
Miluju tě.