Bez kovu

Autor: Andelain

Svět běžel před očima, pokračování snu, a na tohle už mý chabý matematický schopnosti nestačily, celý si to vzal instinkt a ten řek Koukej se a dejchej… Náklad nás cestujících se hnal mezi potrubím a vnitřní kabeláží dál, nebo se možná vůbec nehejbal.
Dnešní ráno, to probuzení ze světa do světa a z jedný cesty do jejího pokračování, bylo svým způsobem hřejivý. Sen mi zůstal zafáčenej v srdci a občas zalechtal v žílách, a emoce byly po tom náporu kapánek ospalý, na další směnu se jim nechtělo. Před pár dnama Jospen vyprávěl novej příběh, jeden z těch o předcích. Že prej je kdysi dávno posadili do vesmírnýho amfiteátru a oni se vozili po planetách a obdivovali řeky a déšť a dívali se skrz černou výkladní skříň do Prázdna a všechno věděli. A emoce si vymysleli, aby zabili trochu času. Phuu, zubili jsme se tomu po lidským způsobu a připili vypravěči na zdraví, ale nejdřív jsme si nechali po zádech přeběhnout mráz, poctivě, nebylo proč uhejbat.
Ještě byla tma a jenom několik budov svítilo, jako ostrovy. Tohle byl kraj průmyslový zóny, okraj okraje, po ulicích v šerým bezčasí chřestily prázdný obaly a sem tam snad nějaký kosti, ale nebylo to pochmurný místo. Město je takový, nijak se mu to nepříčí. Incoma, es er ó, sídlila ve starý korporační budově, podobný složitě uspořádaný, mírně rozpukaný pevnosti, stokrát opouštěný, stokrát a jednou znova zabydlovaný manažerama. Nevím, jestli zaměstnávali člověka na úklid z nostalgie, i to se teď občas šéfům stávalo, když čím dál víc práce začali zastávat sami roboti. Bylo to jedno.
Umělý světlo se v místnostech jemně rozpíjelo, mý kroky po zátěžovým koberci mezi strojema budily prach. Byly tu celý patra vstupních hal a průchozích kanceláří a stolů z umělýho dřeva, zaplněnejch tlačítkama, monitorama, hrnkama s věnováním a hračkama, který tu seděly jako talismany a měly zabydlovat. Vím, že mě to překvapilo, poprvý… Teď už ne, jsem tu duch mezi duchama, duch s hadrem a sací hadicí, která se škube a rozvíjí a nechává krotit, a zpívám tady starý písně. Starší stroje jsou olepený světélkujícíma obrázkama, desky stolů do sebe občas maj vrytý názvy hudebních band, jak se někdo nudil a chtěl si poznačit svůj plac, kde spíš přežívá, něčím posilujícím. Odnáším hrozny odpadkovejch pytlů a propracovávám se do vyšších pater, kde jsou kancly samostatný, stroje lesklý novotou, mazlíčci žádný. Maj tu i zasedací místnost, velkou a bez oken, oválnej stůl, uprostřed holoprojektor na modře planoucí prostorový grafy…
Začala válka, a zdá se to neskutečný, je to daleko. Tady se vymejšlej slogany a zkoumá trh, i když ne zrovna úspěšně. Ze stěn na hlavních ulicích vystupujou obrazy klonovanejch vojáků v bílejch zbrojích, samozřejmě pěkně tři dé a v nadživotní velikosti, nad hlavama jim bliká „Chráním vaši svobodu!“ a obyvatelé se možná naučili trochu víc krčit, ale na smrt ve zprávách se zvykalo rychle jako vždycky, zredukovala se brzo na čísla, sportovní utkání. Kdoví, jestli se vlastně hraje, vždyť z týhle části tribuny není vidět nic a skřeky jsou zkreslený, a navíc ty kloni, ta vypěstovaná armáda… Takhle nějak se na to tady většinou koukalo.
Spali jsme klidně se svejma snama, srdcema plnejma hudeb, pachů, barevnejch skvrn a v mase rostlý mytologie. Tamty mý sny byly zpátky, několik nocí za sebou a v obměnách. Netýraly, nebo jo? Byly živý a byly nereálný, jak říkal rozum, živý jako život a nerozumný zrovna tak. Končila zima a my čvachtali břečkou na ulicích, ledy tály a dalo se s úsměvem mžourat do slunce. Na žádost o radu se mi dostalo odpovědi… Vzdej se veškerý naděje, že by to tak mohlo bejt, a ty sny zmizej. Ne hned, ale zmizej. Soumrak mě zastihl v lese mý duše, viděl mě tam stát se zapalovačem v ruce… Ale je dobrý zjistit, že člověk není tak zbabělej. Žádnej oheň nezaplál, a tak se vracely, noc za nocí. Měly tu svobodu.
A tamto velký řachání pokračovalo, tlachali jsme o něm se sklenkama v rukou, bylo daleko. Jenže pak to… najednou, jak se zdálo… bylo blízko. Blízko.
Věci začaly mizet, lidi vláli po známejch ulicích nepodobný sami sobě, změněný, protože je někdo vzbudil. Zvedl se vichr jako na podzim, zametal cesty a stoupal. Válo to, válo a my se nechali vzít, odnýst nad zem a ze země, kde jsme mívali kořeny, nesli si jejich otisky v hlavách a ve vacích a jinde. Mlelo se to, ještě jsme se nezahojili, nesrostli, vždyť všechno bylo čerstvý… Byl nás slepenec čtyř samotářů, ale už jsme se dokázali držet, nebát se, a dobře se tak letělo.
Možná jsme měli původně namířeno na jednu z těch planet, který proklamovaly svoji neutralitu a bezpečnost. Hrnuly se tam miliony, bylo to nepředstavitelný. Během mezipřistání na Hjliolu ale přišel Dre v okázale umělý fialový masce s rohama a přines tašky plný barev a malovátek a hmot. „Ht-aloo-dakka we?“ Spustil na nás hatmatilkou a rozhlídl se s hlavou pyšně vztyčenou, naschvál přehrával. Pak ukázal na sebe: „Njooi-dak!“ A načrtl špičkou boty do země nějakej znak. A my už nenastoupili. Začali jsme patlat nový tváře a modelovat hlavy, neexistující rasy, nečekaný slova.
Co jseš zač?
Madijesa ze Csonu, Bern Tláskač, Zztu Wrotla, Jeroš Leb z Khorodanu v Litsku, Jarbat Hvězdosprávce…
V těch dnech všichni chtěli ještě zběsilejc než obvykle někam patřit, symboly a uniformy šly na dračku, probíhal Karneval. Lidi si někdy připadali ztracený, obyčejný v barevným reji ras. Nastával velkej pohyb a ty, co cestovali, zjistili, že o světě nic nevěděj. My brzo taky. Ale teď ještě ne, běhali jsme jak pominutý po svým prvním přístavu a chutnali, jakej tu maj vzduch, žonglovali s maskama a dávali si každou minutu jiný jméno a vymejšleli další abecedy, když ty starý docházely.
Zprávy o válce se různily, tady byl celkem klid, jako bejval u nás… Spali jsme ale trhaně. Měli tu krásný šedý moře a krásnej přívalovej šedej déšť a šedý mraky a výborný kořeněný pití Zegufi, který se hodilo k čerstvejm rybám. Bylo to přesevším jiný, obrovský místo, další miliardy mikrosvětů, jenže my byli poprvý na cestách a klouzali jenom po tom nejpovrchnějším, neměli klid, nedovedli jsme se tu prostě zastavit.
Pamatuju si, že teď se mluvilo velkejma slovama, věšeli jsme svý vnitřnosti místo záclon, první zběsilá snaha o otevřenost, a když zrovna nebyly zábrany, míň zdí… Hakgdfzy řek, jednou, když se poprvý napil, že tak opravdovej by rád byl, že takovejhle se cejtí víc věrnej sám sobě… dokázal poskakovat a běhat a smát se tam, kde to jindy nešlo, když dostal do pusy něco horkýho, vypliv to, choval se… Pravěce. Autenticky. Většinou jenom když měl na pomoc láhev, tu tichou patronku, ale jeho ochránci se za to nehněvali, věděli o lidech hodně, byli laskavý. Časem se to zlepšilo, a když blíž poznal K?.Odert Pe, další duši ze zadumanýho slepence, měl tý dobrý drogy v žilách dost, opustil flašku, a ta byla klidná, čekala na něj nebo na dalšího, neměla to tak složitý.
Ougim byla zřejmě „exkluzivní“ planeta. Když jsme viděli propagační materiály, nechali jsme ze sebe vyždímat většinu zbejvajících kreditů a vyrazili, natěšený turisti, do jednoho města bran a starejch opevnění, parků a věží a galerií, a přijetí bylo laskavý.
Město se smálo na každýho, každýho chtělo, ale neřvalo, nesípalo. Masky a líčení se tu vyjímaly mnohem líp, a na kopci pod schodama k Ecne Gil, kde turisty lovili místní na barevný náramky a holografický modýlky, jsme tancovali a kulhali svý proměny a nešetřili na tom silama, učili se za pochodu a rádi jsme se smáli, fascinovaný, šťastný. Dalo se pomalu zjišťovat, který kroky a pohyby komu vyhovujou, učit se poslouchat a slyšet něco jinýho než monology a ty naučený věci řeči.
Gdujo / POPiojhf /… měla tehdy úsporný pohyby kamenů a medvědů, Hjztqtzu / Udolik /… byl zas mrštnej, míhal a proplejtal se houštím, dokonalej plachej býložravec. HUIiodg / Uaeaae /… doved našlapovat, mít pohyby okázale líný, bleskově skákat po krku. A můj byl tanec přískoků a stromový nebo havraní vlaní / praštění rukama, větvema… Doplňovali jsme se, a i když jsme žili snad spřízněnej příběh, nebyl ani náhodou stejnej… Ale dávali jsme si vědět, navzájem… a mechanický konstrukce a sekaniny se měnily v rohy a tepající těla zvířat, v pravý živočichy, vznášedla a lodě vrněly motorama ve vesmírným kruhu a stromy kořenily hloub, než kam se mohly prokopat veškerý lopaty a lasery, nebe bylo hluboký, až to trhalo. Průvodci / ochránci byli za náma a my málokdy měli slova, kterejma by se dalo dost poděkovat.
Večer jsme sedávali ke kouskům masa a chaluh a kdovíčeho ještě za peníze našich bohatších kolegů turistů, a pak se ztráceli ve výstavách a potápěli v koncertech. Odlesky v zrcadlech hlavních tříd, chodci ze žurnálů měli svůj koridor hovoru a světla, kolem nich žili kočičí tvorové s drápama, byli ve svejch neonovejch ulicích jako stíny a tušení… A sny tady byly opravdu hodně barevný.
Ochutnávali jsme, vytvářeli koláže, mluvili, taky hodně tlachali… Po nějaký době jsme si připadali jako světoběžníci, i když by to asi nikdo nepřiznal.
Vím ale, že když si člověk nedal pozor a důsledně nedupal, mohlo se občas stát, že přistihl Tibi Dordhasovou nebo Eskiqa Ca!ˇera nebo někoho z dalších, jak stojí před zrcadlem, oči nedůvěřivý nebo zamyšlený, možná obojí, a hledá si v ksichtě nějakej hrdinskej rys, hlaďounká kůže se mu tou snahou krabatí, a to, co nachází, asi není dost přesvědčivý.
Ten další svět byl mrazivej, ne snad moc, ale… Utíkali jsme od sebe po sněžnejch pláních, bořili se do závějí a drápali se na opuštěný kopce, naježili jsme se a zmizeli do různejch směrů po tenkejch stezkách s ledovou krustou, za něčím. Nevím, co to bylo, snad že led tíhnul k ledu a my ho v sobě měli hodně, hodně různýho ledu, s kterým laskavý slunce velký kulturní Ougimi nic neudělalo, asi jsme mu to nedovolili. Každej vykašlával svý křehký sněhový vločky a ledovej štěrk v lesích s fialovejma stromama, který se zdržely komentáře. Teprve teď nás asi dostihlo to, co se dělo. Bundy nám zbělely námrazou a zuby zežloutly. „Jejich zimní srst s dutými chlupy je místními lovci vysoce ceněna pro své izolační schopnosti. Silné čelisti mají přizpůsobené k požírání zmrzlého masa, takže se mohou živit starými promrzlými mršinami. Často napadají domácí zvířata a vkrádají se do obydlí lovců...“ Vídali jsme se občas na vyhřátejch místech a živili se masem a sladkostma a vitamínovejma tabletkama, protože nic jinýho nebylo. Vrčeli a vyli jsme na sebe, a pozdějc ani to ne, bylo to beze slov. A nenosili jsme už masky. V týhle epizodě všichni začali vypadat trochu jako vlkovyjci, hlavně očima. Ale promrzlý mršiny jsme obcházeli, a lovce taky, byli jsme moc zhejčkaný. Jiskřivej sníh bolel do očí, nechystal se roztát. Zdálo se mi hodně snů, a byly tmavý, až na těch pár posledních.
Odlítali jsme mlčky. Doopravdy mluvit se začalo až na lodi, v hyperprostoru, tý divný fáborkovaný a hluboký kapse mezi. Nepoznávali jsme svý hlasy, a tváře se taky změnily. Dali jsme si nový jména, jen tak. Bylo to příhodný.
Vyčerpaný tímhle zvláštním (ne)časem, ale nějak uklidněný, jsme se chtěli vrátit na domovskou planetu, kde už se neválčilo. Soukromýho pilota jsme si ale dovolit nemohli, a společnosti tam linky zrušily. Viděli jsme odtamtud nějaký obrázky. Obrázkům je někdy tak těžký nevěřit…
Začali jsme pracovat jako česáči v sadech na jedný malý zelený planetě, válka si hrála se zrcátkem a posílala prasátka. Ty odrazy a odrazy odrazů tečkovaly všechno, a bylo zbytečný se po nich ohánět. Stejně jsme to dělali, a válce to bylo jedno, neměla na nás chuť. I ostatní si časem začali zpívat, tiše nebo hlasitě, zajíkavě, jak se to z nich zrovna ozejvalo: OEWEAHAJ AJKAUIUA GUA KOAIAA SoaAOAO DAAOA alailaIII AIIALIA AKLAHEEELA a tak různě dál. Je možný si myslet, že se zbláznili, proč ne… Ale v nás převládal pocit, že se uzdravujem. Nechystali jsme protiválečný demonstrace, zprávy byly zas tak zkreslený a protichůdný, že by člověk musel demonstrovat proti celýmu vesmíru včetně sebe, a to už jsme přece udělali…
Mluvilo se tady směsí asi šesti řečí, jídlo v obchodech bylo drahý a ke čtení bylo jenom to, co si kdo přivez odjinud, ale ani jedno tehdy nevadilo. Byli tu většinou starší česáči, nadávali jenom občas a spíš pro formu. Těch několik, s kterejma jsme se seznámili… co na nich bylo? Seděli u svejch patoků, a když mluvili, zdálo se mi, jako by si sedli poprvý po spoustě let (a ten pocit zůstával, i když je tak bylo vidět každej den). Kombinace dinosauřích šupin a mladejch očí, která jindy nebyla patrná, sto padesát živejch klišé, který se probudily, hovory v samorostlejch kódech…
A v rozpraskanejch domcích se snovejma mapama skvrn na zdech, který si nocležníci před spaním zaplňovali / infikovali svejma světama, to bylo cejtit přezrálým ovocem, potem a univerzální voňavkou, vsáklou do látky, jako ve školních chodbách před věkama… Bylo jasný, „doma“ si nesem s sebou, i když nejdřív se tomu nechtělo úplně věřit, chtělo se vracet… Daly se vzpomenout tisíce záblesků, na který si člověk nevzpomněl roky… A najednou, tím, že z naší planety stroje vystříhaly černý krkolomný trosky a šedý krátery jemnýho popela, osvobodily nás. Až teď to ale byla pravda, předtím jsme byli oběti, siluety kalamitních živočichů s batůžkama ve vzduchovejch bublinách, kolem oceán hvězd / komet / černejch děr… Scházeli jsme se některý večery vně zdí a vyli za tu planetu, za všechny ostatní, protože to tak prostě bylo cejtit. Ale pro sebe už jsme neplakali.
Sny byly zpátky, opravdový… Cesty znova otevřenejma pasážema, přísvity, chůze, zkratky, dobrý běhy, v nelidskejch podmínkách (ne)lidsky snadnej let… A tamty, ty nevypálený. Co vlastně doopravdy chcem? A jak to zjistit, vrtalo mi hlavou. Tyhle sny mávaly před nosem zástavama, obrazama, pocitama, převalovaly mě v kaši a jasně černý mouce nocí, to uměj už tisícovky let. Stávalo se, že se i další spáči budili uprostřed noci a civěli do tmy, jako by kolem nich něco prošlo, jako by už byli blízko…
Co člověk našel, vydrželo zřetelný jenom chvilinku, jako vždycky. Ty chvíle ale byly pořád kratší. I tady, daleko od podivnýho, tušenýho vichru, ve vánku relativně jemným, se dech zrychloval. Nevěděli jsme, co se děje, nevěděli jsme nic, to zůstávalo. S hlavama v oblacích jsme česali ovoce na malý zelený planetě a věřili, že Galaxie trpí nespavostí. Slunce letně hřálo a hrálo si na honěnou se stínama…
Usedlíci a česáči, oddělený od sebe, popíjeli beze spěchu pod plátěnejma stříškama svý pointy.