Už nikdy
Autor: Tyna Rose
„Mno, víte…“ Luke zaváhal, mírně zvedl hlavu a zaměřil svůj zrak na insignie na uniformě důstojníka před ním. Nedokázal si vzpomenout na jeho jméno. Znovu sklonil hlavu a pokračoval „… plukovníku, abych byl upřímný moc si ze včerejší noci nepamatuji. Kapitán Solo a já jsme se chtěli jenom trochu pobavit. Znáte to?“ položil otázku a s úpěnlivým přáním v očích se znovu podíval na důstojníka, který seděl za svým psacím stolem. Upřímně, nedělal si příliš velké iluze, že zrovna tento muž pochopí, co měl na mysli. V plukovníkově obličeji se zračily téměř všechny emoce spojené s nelibostí a dost možná i odporem, ale rozhodně se z něj nedala vyčíst ani známka pochopení.
Luka si nechal předvést hned druhý den ráno poté, co se s Hanem, Leiou a Chewiem vrátili ze své cesty na jednu z planet daleko od jádra a dost neutrální na to, aby tam po nich nešla celá armáda imperiálů. Nechápal proč zrovna oni čtyři byli vybráni, aby zajistili zásoby a teď už to patrně ani nezjistí. Většinu proviantu se jim zajistit podařilo až na ty zpropadené nerfí řízky.
Seděl na nepříliš pohodlné židli v kanceláři plukovníka Gospice, předloktí opřené o desku stolu a hleděl na klouby svých rukou. Místnost byla zařízena lehkým nábytkem, zřejmě kvůli každodenní hrozbě evakuace a působila poněkud studeně. I když to samozřejmě mohlo mít souvislost s tím, že jejich současná základna byla umístěna na ledové planetě Hoth. Kromě pracovního stolu, dvou židlí, několika pořadačů a počítačového terminálu se v místnosti nacházela jediná pohovka, umístěná u jedné ze stěn. Té se ale dojem útulnosti vyvolat nepodařilo.
„A co se tedy stalo?“ otázal se plukovník ledovým hlasem. „Šli jste se trochu pobavit a…?“ svou otázku doplnil gestem a zdviženým obočím.
Luke zavrtěl hlavou a znovu ji zvedl. „Víte, v tom je ta potíž. Já… ehm… vím jenom, že jsme přišli do nějakého baru. Han… tedy kapitán Solo tvrdil, že je to slušný podnik. A taky byl. Víte jídlo bylo opravdu skvělé…“ Luke se zahleděl do dáli, jak si vybavoval bar U slizkého Hutta a po tváři se mu rozlil blažený výraz. Ze snění ho vytrhlo zakašlání nadřízeného. „Promiňte trochu jsem se zamyslel,“ omluvil se Luke a znovu se ponořil do vzpomínek. „Tedy alespoň mám takový dojem, že bylo skvělé.“
* * *
„Jo, plukovníku. Jídlo tam mají opravdu báječný a ty číšnice, klasa.“ Han se křenil od ucha k uchu. „Žádný droidi, prostě normální holky.“ Na židli, kterou před časem okupoval Luke, si udělal pohodlí. Spíš na ní ležel než seděl. Jednu nohu nataženou před sebe, druhou mírně pokrčenou a loktem se opíral o její opěradlo. „Znám to tam už léta. Není to sice žádná láce, ale rozhodně to stojí za to.“
„A princezna Leia byla s vámi?“ otázal se plukovník hlasem, ze kterého bylo i Hanovi jasné, že barům není příznivě nakloněn, ať už jsou v jakékoliv cenové relaci.
„No jo, Princezna…“ Han ten titul vyslovil téměř jako urážku a úsměv, který mu až do teď zdobil obličej, poněkud ztuhl. „… Princezna tam byla s náma.“ V duchu si vybavil její obličej. Důvod, proč ji vlastně vzali s sebou, si vybavit nedokázal. Zřejmě šlo o přechodné pominutí smyslů. „Víte, plukovníku, myslel jsem si, že jí trochu zábavy nemůže uškodit. Teda alespoň myslí, že jsem si něco takovýho myslel,“ pokračoval Han a zdvihl přitom obočí a zakroutil očima. Trochu se na židli ošil a s pomocí lokte se uvedl do mnohem důstojnější pozice. Pak se naklonil trochu dopředu a důvěrným tónem pokračoval. „Vám se nezdá, že je toho na ni moc? Vést celej tenhle blázinec musí dát jednomu zabrat. I když vím, že na to samozřejmě není tak úplně sama. Vlastně i vy tomu pomáháte velet, že jo,“ dodal ještě a znovu se opřel o opěradlo. Zjevně si myslel, že se mu podařilo plukovníka potěšit.
Pokud byl plukovník potěšen, skrýval to opravdu dobře. „Takže jste si, jak předpokládám, dali nějaké jídlo. A co bylo dál?“
Han se poškrábal na hlavě a usilovně se snažil si vzpomenout. Co jenom to prováděli, že má v hlavě tak dokonale vymeteno? Původním záměrem návštěvy baru byla skutečně jenom trocha zábavy. Chtěl Lukovi a Leie zvednou náladu, když se jim nepodařilo sehnat dost nerfích řízků. Tolik se těšili, že udělají lidem na základně radost. Zatracené řízky!
* * *
Leia seděla pohodlně usazená v jednom roku pohovky. Plukovník Gospic seděl v druhém z nich a snažil se vypadat mile. I Leia se snažil vypadat mile, i když jí nebylo zrovna nejlíp. Návštěva baru se na ní podepsala snad nejhůře ze všech. Nejenom že měla pořádné okno, ale ještě ke všemu až do doby, než ji plukovník zavolal, ležela ve svém pokoji s mokrým hadrem na čele, snažíc se tak zahnat tu hroznou bolest. Netroufala si požádat o lék na kocovinu, protože si uvědomovala, že taková věc by se základnou roznesla rychlostí blesku. Už tak měla zaděláno na pořádnou šuškandu, kvůli vztahu s tím gaunerem Solem. Samozřejmě, že nic z toho, co se mezi vojáky šuškalo, nebylo pravda. S někým, jako je Han Solo, by si v životě nic nezačala! Tedy alespoň v to doufala.
„Dáte si čaj, než budeme pokračovat?“ otázal se jí plukovník zdvořile.
„To byste byl velice laskav, děkuji,“ přijala nabídku s vděčností Leia. Jenom si nebyla jistá, že bude schopná pokračovat. Ne snad proto, že by jí bylo tak hrozně zle, ale spíš proto, že už toho neměla mnoho na vyprávění.
Plukovníkům droid sekretář přispěchal s tácem, na kterém si to hověl kouřící šálek Leiina čaje. Vzala si ho a poděkovala. Šálek ji hřál příjemně v dlaních, které tu na Hothu byly vytrvala zkřehlé. Napila se a příjemné teplo se jí rozlilo útrobami.
„Po hlavním jídle jsme si objednali láhev vína. Vím, že to bude znít jako alibismus, ale potom, co se nám nepovedlo sehnat dost nerfích řízků na sváteční večeři, jsme byli všichni trochu skleslí. Zdálo se nám, že jedna láhev nemůže škodit.“ Leia se odmlčela, aby si v duchu připravila další kloudnou větu. Bezděky se podívala na plukovníka. Ten se stále snažil tvářit korektně, a tak se na ni povzbudivě usmál. Leia se odhodlala pokračovat. „Víno bylo silné. Mnohem silnější než na jaké jsem byla zvyklá na dvoře svého otce. Ale chutnalo báječně,“ trošku se zasnila a vybavila si tu zvláštně kořeněnou chuť a pocit příjemného uvolnění, které se s každým douškem zvětšovalo. „A pak… si už mnoho nevybavuji. Seděli jsme tam, popíjeli víno a povídali si,“ potřásla hlavou, jak se snažila vybavit si, co následovalo. Čelo se jí tou námahou nakrabatilo. „Víte, plukovníku, připadám si hrozně hloupě. Něco takového se mi stalo poprvé. Vůbec si nedovedu vysvětlit jak…“ zavřela oči a přitiskla si na čelo dlaň, ještě teplou od horkého šálku.
„To nic,“ chlácholil ji plukovník. „To se někdy stává. Věřte mi.“
Obrátila k němu své tmavé oči plné otazníků. „Myslíte?“
* * *
Luke si vybavil chuť vína. Nikdy nic takového nepil. „Víno, které jsme si objednali, bylo velice silné. Víte, já normálně nepiji, ale řekl jsem si proč ne. U nás na Tatooinu jsem si takové radovánky nemohli dovolit. Ale to vás zřejmě nezajímá, že?“ letmý pohled na plukovníka mu jeho slova potvrdil. „Pak jsme si povídali. Z láhve rychle ubývalo. Po chvíli dorazila kapela a několik návštěvníků baru začalo tančit. Asi to bylo tím vínem, jinak si to neumím vysvětlit, ale po čase jsme tančili i my.“ Luke risknul krátký pohled na plukovníka. To co uviděl ho utvrdilo v tom, že celá ta situace byla opravdu zvláštní.
Plukovník Gospic naproti Lukovi seděl s otevřenými ústy. Rychle se však ovládl a položil další otázku: „A princezna Leia?“
Luke se zhluboka nadechla. Jestli se Leia dozví, že to řekl právě on, jistě ho vlastnoručně uškrtí. „No ona…“ zaváhal, „ona tančila taky.“
Plukovníkovi vyjelo obočí ještě výš, o čemž byl Luke přesvědčen, že je nemožné.
* * *
Han se znovu zavrtěl. Pak si odkašlal, než pokračoval. „A myslim, že se jí to líbilo. To se ale budete muset zeptat přímo jí.“ Byl gentleman a rozhodl se, že to rozhodně nebude on, kdo prozradí, jak se princezna rozjela.
Plukovník se tvářil neutrálně, a tak Han pokračoval. „Pak jsem objednal ještě jednu flašku toho chandrilskýho vína. Abych byl upřímnej, vim, že jsem to neměl dělat. Na těch zelenáčích… teda myslím Luka Skywalkera a Princeznu… bylo vidět, že s takovým vínem nemají moc zkušeností. Na druhou stranu jsem si ale říkal, že zítra už můžeme bejt všichni mrtvý, tak proč si trošku neužít,“ znovu se podíval na plukovníka.
Ten seděl za svým stolem jako zařezaný. Patrně zvažoval další otázku. Zdálo se, že dává Hanovi za pravdu. Nikdo z nich si opravdu nemohl být jistý životem. Vždyť je to sotva pár dnů, co se museli znovu stěhovat a kdy dalšímu útoku imperiální flotily podlehlo hned několik jeho známých. Všichni doufali, že tady na Hothu vydrží o něco déle než na předchozí základně. „Kapitáne Solo, zkuste si prosím vzpomenou, co se dělo pak?“ položil nakonec otázku, která se mu už zdála poněkud obehraná. „Nepřišel náhodou do baru někdo podezřelý?“
„No jo, vlastně máte pravdu. Teď se mi začalo něco vybavovat,“ přemítal nahlas Han a z mlhy, která obestřela jeho vzpomínky na předchozí noc, se začaly vynořovat nové obrazy.
* * *
„Ano, myslím že ano. Zničehonic vytáhli odněkud zbraně a několikrát vystřelili do vzduchu,“ začala si vybavovat Leia. „Rychle jsem seskočila ze stolu…“ zarazila se uprostřed věty a vylekaně se podívala na plukovníka.
Zdálo se, že ten se snaží tuhle informaci rychle zapomenout. Bohužel představa mírně podroušené Princezny Leiy tančící na stole v pochybném baru pro něj byla natolik neuvěřitelná, že se mu to moc nedařilo, a ani rychlé mrkání mu v tom zjevně příliš nepomáhalo. „Ehm…“ odkašlal si a pro znovunabytí schopnosti hovořit se pro jistotu ještě napil ze sklenice, kterou mu snaživě podával jeho droid sekretář. „Několikrát vystřelili do vzduchu a vy jste zaujala obrannou pozici,“ řekl nakonec a rychle pokýval hlavou. „Co udělal kapitán Solo a velitel Skywalker?“
* * *
Luke se zamyslel. „Pak jsme převrátili jeden ze stolů a vytáhli každý svůj blaster. Tedy až na Leiu, která když seskakovala… tedy chtěl jsem říct, když zaujímala obranný postoj… se praštila do brňavky, a tudíž jí chvilku trvalo, než se k nám mohla přidat. Zdálo se, že jsme jediní, kdo má zbraň, tedy až na útočníky samozřejmě.“
Na plukovníkovi bylo znát, že Lukovi příliš nevěří. „A pak jste na ně začali ze svého úkrytu střílet?“ řekl pochybovačně a povytáhl obočí.
„Vlastně ano. A několik jsme jich dokonce zneškodnili,“ když tak nad tím uvažoval, chápal proč mu plukovník nevěří. Nejdřív mu tu vykládá o silném vínu a že si nic nepamatuje, a najednou zneškodnil několik banditů. Sám nad tou absurditou musel kroutit hlavou. „Ale zapomněli jsme na záda.“
„Co prosím?“
* * *
„Zkrátka jsme si nehlídali záda a jednomu z těch pacholků se za nás podařilo dostat.“ Han by si nejraději za takovou školáckou chybu nafackoval. Proč jenom nechali Chewbaccu na Falconu. Kdyby alespoň Leia dávala pozor. Ale to ne. Nejdřív skuhrala, že si narazila loket, a pak se pokoušela udržet blaster jednou rukou. Nakonec na ni cosi zařval a vyrval jí ho zlostně z ruky. Urazila se. Měl dojem, že si závažnost situace díky vínu vůbec neuvědomuje. Naprosto jasně si vybavil její nesouhlasem nakrčené čelo a našpulené rty. Pokud až do teď neměl jasno v novoročních předsevzetích, tak teď se mu to zdálo naprosto jasné. V první řadě už nikdy nevezme tyhle dva zelenáče sebou do baru.
„A ten mizernej parchant nás pak donutil se vzdát,“ pokračoval Han. „To mě teda dost rozčílilo a rozhodně jsem nebyl nakloněnej nějakýmu uklidňování,“ o které se pokoušela Leia, dokončil svou myšlenku už v duchu Han.
* * *
„Kapitán Solo se mi zdál poněkud podrážděný, a tak jsem se ho snažila uklidnit. On to ale bohužel pochopil po svém a začali jsme se hádat,“ Leia zvedla k plukovníkovi oči. Vypadal, že ho něco takového absolutně nepřekvapilo. No ano, tak se s Hanem často hádala. NO A CO! Rozčiloval ji, i když tu nebyl.
„A pak?“ otázal se klidně.
„Já… nejsem si jistá,“ mírně zaváhala. „Myslím, že dva lupiči, kteří zbyli z původní skupiny, se přesunuli ke svému druhovi, který nás držel v šachu, a zdálo se, že nás hodlají zastřelit. A najednou jsem uviděla takové zvláštní světlo, a pak už nic,“ Leie poklesla ramena. Cítila se vyčerpaná a nejraději by se opět uvedla do polohy ležmo ve svém pokoji a nechala na svou hlavu působit blaho mokrého hadru. Zhluboka se nadechla a otočila se k plukovníkovi.
Ten spokojeně pokyvoval hlavou a mnul si bradu.
* * *
Luke na své židli nervózně poposedl. To, na co si právě vzpomněl, ho nenaplňovalo přílišným nadšením. Jenom doufal, že se to nedozví Leia. Měl chuť požádat o sklenici vody. Vzhledem k tomu, že už tu seděl téměř hodinu a nikdo mu ji nenabídl, mu ale bylo jasné, že by ji stejně nedostal. Odkašlal si. „Přikázali nám, abychom jim dali svoje zbraně. Uposlechli jsme. Pak jsem si vzpomněl, že mám ještě svůj světelný meč.“
„Ano, jistě,“ plukovník se zatvářil blahosklonně.
Luke cíte mu zvedá hladina adrenalinu. Proč jeho schopnosti nikdo nebere vážně?! Zdálo se, že všichni jeho meč považují za jakýsi kuriózní suvenýr. Na druhou stranu je docela chápal. To co se zrovna chystal prozradit, opravdu nikoho nepřesvědčí, že by mohl být Jedi. „Han s Leiou se začali hádat. To mi poskytlo vynikající krytí. Téměř veškerá pozornost banditů se soustředila výhradně na ně. Zažehl jsem meč a jediným švihnutím se mi podařilo je odzbrojit, pane,“ Luke se odmlčel. Vzpomněl si, jak byl v tu chvíli na sebe hrdý. Bohužel tento opojný okamžik trval ve skutečnosti jenom zlomek vteřiny. „Jenže díky alkoholu jsem nebyl tak úplně schopný se ovládat a… já… praštil jsem Princeznu Leiu loktem do spánku.“ Luke zavřel pevně oči, jakoby očekával, že odněkud přiletí políček. Potřásl hlavou a znovu je otevřel. „A ona upadla do bezvědomí.“ Luke se hrozně styděl. Předsevzetí číslo jedna - už nikdy nebudu machrovat se světelným mečem. Možná by bylo účinnější vykašlat se na alkohol. Vzpomněl si, jak se Leia svezla bezvládně na podlahu. Bandité, jak si už zcela jasně vybavoval, nevěděli, na co se mají dřív dívat – jestli na svoje zneškodněné zbraně, na světelný meč nebo na ženu v bezvědomí. Hlava mu těžce klesla do dlaní.
* * *
Han se pro sebe usmál. Alespoň nějaké zadostiučinění. Ne že by přál někomu něco zlého a Leie už vůbec ne. I když… „Ti chlápci byli úplně vedle. Ostatní návštěvníci baru pochopili, že je konec, a vrhli se na ně a dali jim co proto. Měl jste je vidět, plukovníku.“ Z jeho výrazu bylo zřejmé, že je na sebe pyšný. „Všichni nám děkovali a nejvíc majitel baru. Nakonec nám nechal donést ještě jednu láhev toho skvělýho vína. Rozhodli jsme se, že si ji vypijeme cestou na základnu. A jak se zdá, tak to byla ta poslední tečka.“
Plukovník si odkašlal. „Majitel baru vám sem nechal něco poslat, víte to?“
Han nakrčil bradu. „Ne. A o co jde?“
„Podařilo se mu sehnat ty nerfí řízky,“ plukovník se na chvíli odmlčel. „Solo uvědomujete si, že jste úplně neprověřenému člověku prozradili naši novou základnu?“ dodal ledovým hlasem.
Han přivřel oči a zakroutil hlavou. „Hloupost, ten chlápek si myslí, že jsme něco jako piráti gentlemani,“ pokrčil Han nedbale rameny.
„Tomu sám nevěříte,“ plukovník svou poslední větu doplnil pohledem, který by mu mohl závidět i ten největší padouch galaxie.
* * *
Luke provinile přikyvoval svěšenou hlavou.
„A teď můžete jít.“ Plukovníkovi bylo jasné, že ze Skywalkera už víc nedostane. Ten se pomalu zvedl ze židle a otočil se k východu. „A ještě něco.“ Luke se zarazil a otočil se k nadřízenému. „Víte, že máte zítra rozmisťovat senzory, Skywalkere? Doufám, že budete do té doby naprosto fit.“
„Jistě, pane!“ Luke se vypjal k vojenskému pozdravu, jak jen to šlo.
„Běžte!“
* * *
Cestou z plukovníkovy pracovny Leia o celé té trapné záležitosti znovu přemýšlela. Stále jí nešlo do hlavy, jak se vlastně dostala zpět na loď. Po návratu neměla čas se někoho zeptat. Částečně taky proto, že se probudila těsně před přistáním. Solo vypadal, že mu nic není, ale s ním se zrovna nehodlala bavit. Rozhodla se, že další její předsevzetí se bude týkat přímo jeho. „Už nikdy s ním nevlezu do jedné lodi,“ mumlala si pro sebe.
Než byla donucena jít na tento trapný pohovor, zastavil se za ní Luke. Vypadal, že je mu stejně zle jako jí. Blekotal něco o tom, že je to všechno jeho vina, ale Leia věděla, že za všechno může Solo. To on je přemluvil, aby s ním šli do baru, a byl to taky on, kdo objednal to zpropadené víno. Proto zarazila Luka uprostřed jeho omluv. Vůbec nechápala, proč se obviňuje. Zrovna teď ale neměla nejmenší chuť jít se ho na to zeptat. Jediné, po čem opravdu toužila, byla postel a studený obklad.
* * *
Han se na svém tautaunovi hnal přes svěřený sektor velké, bílé, ledové pustiny. Při rozmisťování senzorů a hlídce v jednom přemýšlel o událostech, které se seběhly před několika dny a které mu rozhodně nepomohly k získání větší důvěry Leiy a ostatních velitelů tohohle šílenství, kterému vznešeně říkají „Povstání proti Císaři“. Nárazy ledového větru zesílily a Han si natáhl ještě jedny rukavice. Teď by se mu kapka skvělého, silného, chandrilského vína víc než hodila.
Znovu se vrátil v myšlenkách k tomu neblahému incidentu. Poslední dny vlastně nedělal nic jiného. Uvědomil si, že uzrál čas. Až do téhle chvíle zůstával s povstalci kvůli Lukovi, kterého považoval téměř za bratra, a kvůli Leie, kterou… ale to je jedno. Zkrátka je nejvyšší čas zvednout kotvy. Už se rozhodl. Ještě dneska zajde za generálem Rieekanem a oznámí mu svůj odchod. A možná z Leiy vymáčkne pusu na rozloučenou. Trpce se usmál.
Z myšlenek ho vytrhlo až zapípání komunikátoru. Přitáhl tautauně otěže a ta se zastavila. Když komunikátor hledal pod nánosem sněhu, letmo mrknul na chronomentr. Čas návratu na základnu se konečně přiblížil. Potvrdil příjem.
„Echo tři volá echo sedm. Hane, kamaráde slyšíš mě?“ Lukův hlas byl přes skučení větru a praskání statické elektřiny sotva slyšet.
„Jasně a zřetelně, chlapče. Co se děje?“ odpověděl sarkasticky.
„Dokončil jsem svou obhlídku. Nenarazil jsem na nic živýho.“
„Co by taky mohlo žít na téhle zmrzlé kouli. Rozmístil jsem senzory a vracím se.“
„Pravda. Uvidíme se. Kousek ode mně spadl meteorit. Chci ho ještě zkontrolovat. Nezdržím se.“
Ukončil spojení a poplácal svou tautaunu. Rozhlédl se okolo sebe. Tahle planeta mu rozhodně chybět nebude. Zhluboka se nadechl a v zápětí toho litovat. Ledový vzduch mu rozdráždil plíci až ke kašli.
„Pro dnešek čerstvýho vzduchu stačilo,“ řekl k tautauně Han a pobídl ji znovu do běhu. „Jedem! Ať už jsem z téhle ledárny pryč!“
|
