... a šťastný Nový rok!!!
Autorky: Lana Estari & Lian Estari
Je 31.prosince (pozemského času). Pod námi se tyčí panorama Coruscantu. Náš pohled se mihne kolem majestátních staveb, krátce zaváhá nad divy města a dále se pomalu přibližuje k povrchu. Brzy nám začíná být jasné, že se neblíží k žádnému důležitému středisku, nýbrž k naprosto obyčejnému domu v zapadlé uličce. Zvědavě nakoukneme do okna a vidíme za ním idylickou scénu. Uprostřed místnosti stojí kulatý stůl, kolem něj na židlích sedí tři muži popíjející blíže neurčitelný nápoj z neprůhledných nádob. O kus dál stojí zelený jehličnatý strom a na něm se houpají všemožné ozdůbky, baňky, řetězy, řetízky, lamety, víčka od lahví, konfety, prskavky, svíčky, prázdné plechovky, rolničky, hvězdičky, jedna oslizlá zubní protéza se zlatými korunkami, jablíčka, zvonečky, komety, perníčky a další podobné blbůstky. Pod stromečkem se (už týden) válejí potrhané balicí papíry. Brzy si ale uvědomíme, že scéna až tak idylická není. Jeden ze tří mužů, mladý, s dlouhými hnědými vlasy, upřeně sleduje špičky svých bot a zdá se, že se mírně červená. Druzí dva sedí s trpělivým výrazem učitelů naproti němu a tiše k němu mluví.
Synet, Fraten a Demnar se už na podzim přestěhovali do jednoho bytu, aby nemuseli platit trojí nájem. Před Vánocemi sem Synet přitáhl stromeček, ozdobil ho a přinutil své dva spolubydlící, aby si navzájem kupovali dárky, poskakovali kolem stromečku a zpívali koledy. To mu ještě bylo tolerováno. Když však začal Demnara s Fratenem také přemlouvat, aby si dali novoroční předsevzetí, začali mu promlouvat do duše ohledně soužití tří osob v jednom bytě.
„Podívej se, Synete,“ říkal zrovna Demnar, „že se jim kdesi v budoucnu v předaleké galaxii narodí chlap, kterého pak pověsí na kříž, to je jejich věc, ale dobře. To, že mě nutíš, abych ti kupoval dárek, dobře. Ale to, že kvůli tomu, že jim v předaleké galaxii končí rok, mě nutíš měnit svůj životní styl (a s láskou se zahleděl na bidet, ze kterého každé ráno snídal), to už je na mě trochu moc!“
„Je to pro vyšší dobro!“ zapištěl Synet.
„Chceš říci pro tvé dobro,“ zvedl Fraten obočí.
„I pro tvoje! Co kdyby si Demnar předsevzal, že si vypere všechny ponožky?“
Fraten se zamyslel.
„Dobře,“ řekl po chvíli, „a co si mám předsevzít já?“
„Umyješ všechno nádobí!“ zahřímal Demnar.
„A já?“ pípl Synet.
Demnar a Fraten se zamysleli. Oba najednou se začali usmívat, tento úsměv se náhle přetvořil do škodolibého úšklebku.
„Co kdybys,“ začal Fraten.
„… vrátil…“ pokračoval Demnar.
„… do rukou původního majitele…“ uchichtl Fraten.
„… všechno, co jsme…“ řekl Demnar.
„… v létě ukradli…“ smíchy skoro zavřeštěl Fraten.
„… Imperátorovi!“ zakončil Demnar se zavýsknutím. Oběma se zlomyslně zalesklo v očích a Synet se pokusil zmizet pod stůl.
„Ne, to ne, cokoli, ale k… k… k NĚMU! TO NE!!!“ ječel zoufale.
„Mně se to moje praní taky nezamlouvá,“ opáčil Demnar.
„A chtěl bych tě vidět, jak bys umyl naše nádobí,“ rýpnul si Fraten.
„Zabije mě!“ zavyl hrůzou Synet.
„Musíš na to chytře a nenechat se zabít,“ odpověděl nekompromisně Fraten a pomyslel si, že je to rada i pro něj a Demnara, nejen pro Syneta.
Vše bylo domluveno. Podívali se na hodiny. Jedenáct. Ještě hodinu a bude Nový rok. Jejich předsevzetí nabudou platnosti. Všichni tři slyšitelně polkli. Tiše seděli a sledovali ručičky hodin, jak se s mučivou pomalostí blíží ke dvanáctce. O půl dvanácté se Synet ještě tiše ozval: „No, nezrušíme to přece jenom? Sami jste říkali, že je to blbost, tak na co bychom to dělali?“
„Nezrušíme!“ zněla dvojhlasná odpověď.
Tři čtvrtě.
Za deset minut dvanáct.
Za pět minut dvanáct.
Za minutu dvanáct.
Třicet vteřin.
Dvacet.
Deset.
Pět… čtyři… tři… dva… jedna…
Demnar otevřel šampaňské a nalil do tří sklenic.
„Ať se tu za rok zase sejdeme, kamarádi,“ pronesl Fraten a všichni si připili na zdraví. Ještě asi hodinu seděli a povídali si o uplynulém roce, než se uložili k neklidnému spánku, očekávajíce nástrahy a utrpení druhého dne.
* * *
Přede dveřmi kuchyně se zastavila postava. Natáhla ruku, že se dotkne kliky, ale vzápětí ji stáhla zpět. Zhluboka se nadechla, kliku uchopila a se zadrženým dechem dveře otevřela. Opatrně nakoukla dovnitř. Špinavé nádobí se uvnitř tyčilo jako panorama samotného Coruscantu, až na to, že z coruscantských paláců obvykle neodkapávají hnijící zbytky gunganního guláše s extra porcí pálivých papriček a zmrzliny. Myši vypískly a spolu se šváby utekly. Postava vešla do kuchyně s chrániči na rukou, nohou a hlavě. V ruce držela dvě dýky, kterými se bleskurychle ohnala po nejbližších myších. Neutekly, nestihly to. Fratenovi se zalesklo v očích. Další dva bezchybné pohyby, další dvě mrtvé myši. Pak mu došel vzduch a šel se do obýváku nadechnout. Když se vrátil, pozabíjel opět pár myší a zase si odskočil pro dávku životodárného kyslíku.
Když hlodavce takto vybil, byla na řadě druhá fáze útoku. Dlouhým klackem šťouchal do hromady a šťoural mezi talíři, až vyplašení švábi vybíhali z úkrytů. Na volné zemi, kde byli snadným cílem, po nich s chutí dupal svými botkami s extra tvrdou podrážkou, které dostal k Vánocům od Demnara. Každé šťavnaté křupnutí mu dávalo signál o dalším mrtvém nepříteli. Neustále dusal po zemi (s přestávkami, kdy se šel nadechnout), dokud šváby nepovraždil.
Nastal čas pro třetí fázi útoku. Z kapsy vytáhl malé neprodyšné pouzdro a vyňal z něj pevně zavázaný sáček, povážlivě nafouklý.
„Miluji genocidu,“ zamumlal si s ošklivým úšklebkem.
Povolil sáček pohybem nápadně připomínajícím odjištění granátu. Ozval se zvuk unikajícího plynu. Hodil sáček na hromadu a ten svým napětím explodoval. Kuchyní se rychle začal šířit otravný plyn hubící plíseň, která chudinka nestihla utéct. To víte, plíseň. Mimo jiné byla plynem vyvražděna početná skupinka osvícených bakterií, které po nedávném založení nového náboženství byly jen krůček k pochopení smyslu života a nalezení lektvaru nesmrtelnosti, ale to čtenáře zřejmě nezajímá. Fraten chtěl rychle utéci za kyslíkem, ale dveře se zabouchly a Fraten ke svému zděšení zjistil, že nejdou otevřít. Cloumal zoufale klikou a před očima mu začínaly tančit hvězdičky, jak dýchal kuchyňský vzduch. Poslední, co viděl, byly jedovaté nazelenalé chomáčky plující vzduchem, jak se převalují sem a tam v bizarním tanci mezi talíři. Pak ztratil vědomí.
Mlha se začínala pomalu rozhalovat a zkušený pozorovatel byl nyní schopen v biologické zbrani na hromadě talířů rozpoznat Fratenovy od léta nošené a od léta neprané spoďáry s rozkošnými růžovými granáty a bleděmodrými blastery (které zde byly původně), jakož i s hnědými skvrnami (které jako vedlejší produkt různých úleků přidal vlastník).
* * *
Demnar se zamkl do koupelny, poté, co tam natahal všelijaké nářadí a haraburdí. Přitáhl s sebou taky obrovský trezor. Půl dne se odtamtud ozývaly prapodivné zvuky. To Demnar vzdychal nad svým údělem a stloukal dohromady svůj nový vynález. Pozorovatel se skrz zavřené dveře (!) přesune dovnitř a spatří Demnara v antiradiačním obleku. Ten se rozhlédl (Demnar, ne oblek). Vše bylo na svém místě. Jeho nový prací vynález s vařící vodou, kleště, nůž na dopisy, prací prášek, kartáček na zuby, klíč k trezoru, trezor a bělidlo. Vše bylo v pořádku. Pomalu začal zadávat kombinaci, pak otočil klíčem. Pozorovatel nevidí, co je uvnitř, ale dobře si všiml, že Demnarovu zahalenou tvář osvítilo zelené pulsující světlo. Demnar se nervózně usmál a vytáhl pevně uzavřený, dříve hliníkem potažený pytel. To on vydával onu záři, protože hliník k Demnarovu překvapení kamsi zmizel (prchl totiž do malé Coruscantské čtvrti zvané Humpolec, pozn. 1. autora). V pytli něco podivně vřelo a zmítalo se, vydávajíc děsivé zvuky. Demnar uchopil kleště a opatrně povolil šňůrku. Pytel byl odjištěn. Již nebylo úniku. Demnar se s jistým zoufalstvím v očích zadíval na ponožky uvnitř.
„Praštit do toho blesk, tak tu máme evoluci hned od začátku,“ (déja vu, pozn. 2. autora) pomyslel si a uchopil první z hýbajících se toxických ponožek kleštěmi. Pomalu ji přibližoval k zařízení s vařící vodou a práškem. V tu chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře, Demnar si toho nevšímal. Ale ve chvíli, kdy chtěl ponožku ponořit, zasyčelo to pod ní, vytrhla se z jeho sevření a naprosto nelogicky získanou energií vystřelila k právě se otevírajícím dveřím a prosvištěla nic netušícímu Synetovi kolem levé nosní dírky. Přitom se ho nepatrně dotkla na tváři. Na nose mu okamžitě vyskočila odporná vyrážka, která se rozšířila na celý obličej. Prchající kus oděvu chvíli jako kulový blesk (resp. kulová ponožka) poletoval pokojem a pak nečekaně vystřelil stropem. Kolem díry se strop nejprve osypal, a následně psychicky sesypal přímo na Synetovu už tak zuboženou hlavu.
„Cos chtěl?“ ptal se rozlícený Demnar.
„Chtěl jsem tu vanu.“
„Tu máš!“ mrštil po něm Demnar pohledem a následně vanou. Synet naštěstí uskočil.
„A ještě jsem ti chtěl říct, že teda jdu za ty-víš-kým. Možná už se neuvidíme. Chtěl jsem se rozloučit i s Fratenem, ale nemůžu otevřít dveře do kuchyně. Jestli už se nevrátím, odkazuji ti…“
„Hele, nech si to na potom, mám práci,“ zavrčel Demnar a vešel do dveří. Než je stačil zabouchnout, uslyšel ještě prosebné zakňourání: „A nezapomeňte nakrmit moje rybičky, až tu nebudu.“
A pak už jen skřípavý zvuk vany tažené v bytu ven.
* * *
Synet došel před císařský palác, tahaje za sebou vozík z vanou a bidetem, ve tváři výraz odsouzence jdoucího na popravu, smířeného se svým nevyhnutelným osudem. Zastavil se naproti dveřím do paláce a chvíli se na ně upřeně díval. Zhluboka se nadechl a vykročil, zanechávaje vozík za sebou. („Kdo by kradl vanu a bidet,“ říkal si.) U dveří ho zastavily stráže.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
„K císaři. Mám pro něj něco moc důležitého. Něco, co mu určitě zlepší chuť k jídlu.“ Mrkl na strážce. „A možná by vás i povýšil,“ ušklíbl se.
Stráže zaváhaly.
„No, a to jdeš k císaři jen tak? No, tak to dávej hodně pozor, chlapče, poslední dobou je velmi podrážděný. Občas stačí nesprávné slovo v nesprávnou chvíli a přijde si pro tebe zubatá.“
„Nepřijde, nebojte se, pánové,“ odvětil Synet a prošel dveřmi.
„Ale k němu se zubatá dostane,“ zamumlal si, když byl bezpečně mimo doslech a podvědomě stiskl v kapse oslizlou zubní protézu.
Vyšel nahoru po mnoha schodech, prošel mnoha chodbami, až narazil na veliký neonový nápis se šipkou: „Císařská kancelář – 100 metrů“. Následoval směr šipky a skutečně, po padesáti metrech se před ním skvěl nápis „Císařská kancelář – 50 metrů“. Po chvíli chůze a několika dalších nápisech odpočítávajících vzdálenost od jeho cíle dospěl k velkým proskleným dveřím. Císař seděl za velkým stolem a pročítal nějaké dokumenty. Synet začal být vděčný za vyrážku, kterou mu způsobila radioaktivní ponožka, když odcházel z bytu. Kdyby ho teď císař poznal, živý by nevyvázl. Stiskl tlačítko zvonku. Imperátor sebou trhnul a mávl rukou směrem ke dveřím, aby dal najevo, že příchod návštěvníka zaznamenal. Po asi dvou minutách odložil dokumenty, stiskl čudlík na svém stole a dveře před Synetem se otevřely. Mladičký zlodějíček vklopýtal dovnitř. Synet přemýšlel jak Imperátora oslovit. Napadaly ho věci jako „Vaše neutuchající Oslizlosti,“ a „Vaše ovocytná intermálnosti,“ nebo „Vaše intersticiální elektroencefalografnosti,“ , „Vaše flatulentní filoxenosti,“ a podobné nerealizovatelné absurdnosti (viz Slovník cizích slov pro nové století, nakladatelství Dialog 2003, vytiskla tiskárna FINIDR s. r. o., Český Těšín, pozn. 2. autora).
„Vaše nerealizovatelná Absurdnosti,“ vypadlo nakonec ze Syneta, naštěstí se ale rychleji, než to císař zaznamenal, stihl opravit.
„Totiž, V-v-vaše císařská V-výsosti.“
„?“ otázal se Imperátor.
„M-m-mám tu n-n-něco… t-totiž, n-n-našel jsem n-něco… totiž t-tady p-p-před palácem… m-m-možná… m-možná i ji-ji-jinde… a-a-asi to n-není v-v-vaše, že?… t-totiž, j-j-já jsem…“
V tu chvíli se ozvalo pípnutí a na stole se zhmotnil hologram jednoho váženého vyslance: „Maté chvílku?“ zeptal se se zřetelným přízvukem.
„Ó, jiftě, vyflanče, co fi pfejete? Tak, k vaší žádosti, myflel fem…“ zašišlal ubohý, stále ještě bezzubý Imperátor. Synet přestal poslouchat. Snažil se v duchu formulovat jak Imperátorovi zuby nejlépe podat.
„Ále, řikál jsém vam přéce, žé tů dódavku zlátych kórunek némužemé dodát dókud nébudemé mit zůby váši jasnósti.“
V Synetovi hrklo.
„Tato žáležitoft fe ještě ftále šeší. Pvoším, mějte ftvpení. Ožvu fe požději.“
Otočil se zpět k Synetovi.
„Tak, čopak fte chtěl, pfíteli?“
„Ehmm, j-já… n-no… v-v-víte, já m-myslel, jestli… u-u-u-u-u-určitě se…. v-v-vlastně…“
„No, tak fe vymáčkněte,“ povzbuzoval ho Imperátor. V tu chvíli ovšem znova pípl signál a objevil se nějaký obchodní delegát.
„Naša spolEčnost avAroM ti bohUžel nemUže dodat novu vArku cYgaret MegaPlus-XXL 3000, bo nam eščě nebYlo zaplacEne za minUlu dodAvku! Jagto obkEcaš, Vaše VysOsti?“
„Klid, nehodlám platit ža nič, čo fem ještě nedoftal.“
„NedOstal? Tož, gardYsti ti to rozkrAdli, tvuj prOblem, ale zAplať, bo zme to odeslAli!“
„Čo nejdžíve fe tomu pvoblému budeme věnovat.“
„VěnOvat? Dokud nezaplAtiš, hOvno dostAneš. Na nas sy en tak nepřYdeš, Vaše VysOsti.“
S těmito zlými slovy hologram zmizel (jakákoli podobnost způsobu mluvy tohoto delegáta s moravským nářečím je čistě záměrná, pozn. 1. autora) (vite, jak dluho mi trvalo sesmolit pořadnu moravsku větu, mi, rodile Moravačce? pozn. 2. autora).
Synet se přestával bát a zároveň cítil narůstající zlost, že ho císař tak okázale ignoruje.
„Tak, co fte to chtěl, mladíku?“ navázal Imperátor neukončený rozhovor.
„Chtěl jsem vám předat…“ začal Synet, v tu chvíli ovšem znova pípl hologram. Synet vrhl na Imperátora varovný pohled. Ten si toho zřejmě všiml a nepotvrdil spojení hned. Zvláštním způsobem se zadíval na Syneta, a když usoudil, že mu tento výrostek nemůže nic udělat, dal přednost rozhovoru s dalším otravným delegátem a vyvolal si na stole opět holografický obraz.
„F kým mám tu čeft?“ zeptal se císař.
„Tchu-ram Naschis’chatto.“
„Vážně? A jak to děláte?“
„To je mé jméno, Urozený.“
„Ach tak. Velmi vád váf po-… aúúúúúúú!“
V tu chvíli předvedl Synet, že má nadání pro hod diskem. Zeširoka se rozmáchl a vrazil Imperátorovi zuby do huby. Pak nemeškal a obrátil se na zběsilý úprk.
* * *
Fraten se probudil a hrozně ho bolela hlava. Nejdříve si vůbec nemohl vzpomenout, kde je, místnost se mu točila před očima. Když se ustálila v rovnovážné poloze, ke svému zděšení zjistil, že je stále ještě v kuchyni obklíčen neumytým nádobím.
„Přísahám bohu, že už nikdy nebudu nic jíst, abych už nikdy neušpinil jediný talíř nebo kastrol!“ bědoval. „No, tedy budu jíst jen to, co je poživatelné rovnou z konzervy…“ opravil se a utřel si pot z čela. Postavil se, trochu se zapotácel, a bázlivě se přibližoval ke svému ušpiněnému předsevzetí. Malíčkem do hromady šťouchl, odpovědělo mu zlověstné zaskřípění. Po zádech mu proběhl mráz. A pak ještě jeden.
„Tohle po mně přeci nikdo nemůže chtít…“ vzlykal, když si natahoval rozkošné gumové rukavice růžové barvy. Po chvíli slídění mezi talíři našel dokonce i dřez, takže mu už nic nebránilo v plnění úkolu.
„Maminko, pomoc…“ vydechl, zděšeně uchopil do ruky první talíř a s výrazem nanejvýš trpitelským se jej jal pomalu drhnout žlutou houbičkou s kapkou zeleného saponátu „UltraExtraHyper hospodyňka“ a přemýšlel, jak by si práci mohl co nejlépe ulehčit.
* * *
Demnar seděl v antiradiačním obleku na okraji trezoru a tiše si pohvizdoval. Usmíval se nad svým geniálním nápadem, jak dostat ponožky do kotle s vodou a práškem, a celou scenerii pozoroval. O okraj velkého otevřeného pytle se zmíněným kusem hyperaktivního prádla byla jedním koncem opřena tenká kovová deska (dřevěná by nepřežila) a její druhý konec vedl přímo do bublajícího chřtánu neobvyklé pračky. Ponožky se sklesle soukaly po tomto můstku popichovány Demnarovým kordem, tedy nožem na dopisy, který měl shodou okolností u sebe.
„No tak! Ta z vás, která si se mnou odmítne hrát na piráty, neuvidí večerníček!“ připomněl jim občas a ponožky se dál poslušně sunuly vstříc vyprání.
* * *
Když se utrmácený a ještě rozklepaný Synet vrátil domů, uviděl Fratena, jak se rozvaluje na pohovce a dlouhým brčkem cucá jakýsi bublinkový nápoj.
„C-co tady děláš? M-myslel jsem, že máš m-mýt nádobí…?“ začal Synet nejistě. Fraten to přeci nemohl stihnout tak rychle!
„Jo, nádobí se myje, příteli,“ usmál se zrzoun.
„Co-cože?“ nechápal Synet. V tom se do místnosti vřítil Demnar, už bez antiradiačního obleku.
„Kdo mi ze šňůry ukradl moje vypraný ponožky?! Víte, kolik to dalo práce? Kdo z vás to byl? Přiznejte se!“ zuřil. „Za chvíli bude večerníček a já jim slíbil, že je nechám dívat…“
Synet vrhl nejistý pohled na Fratena.
„Co to s vámi, lidi, dneska je?“ divil se Fraten, v naprostém klidu se sebral z pohovky a vedl je do kuchyně. Otevřel dveře a nechal je nahlédnout dovnitř.
„Ale…“ zalapal po dechu Synet.
„To jsou…“ nevěřil Demnar svým očím.
„Že se ale holky činí, co?“ řekl Fraten a s uspokojením sledoval, jak vybělené voňavé Demnarovy ponožky rejdí po kuchyni a umývají jeho nádobí, zanechávajíce při tom loužičky, protože ještě nebyly tak docela suché.
„To neplatí, moje ponožky za tebe nebudou dělat žádnou špinavou práci,“ rozčiloval se Demnar.
„Náhodou, pár talířů jsem umyl…“ hájil se Fraten.
„Jo? A kolik?“ zajímalo Syneta.
„No, přece to říkám – pár. Jeden menší a druhý větší. A pak jsem uviděl venku viset tyhle chudinky, jak se tam zmítaly a poskakovaly. Přímo to vybízelo k tomu je nějak zaměstnat… „A víte, co jsem jim za to musel slíbit?“ ptal se vítězoslavně. Demnar a Synet jen zavrtěli hlavou. „Slíbil jsem jim, že už si nikdy nebudou muset hrát na piráty,“ potlačoval smích, „a že už si nikdy nikdo z nás nedá žádné novoroční předsevzetí!“ vyprskl.
* * *
Čtenáře by možná mohlo zajímat, co se stalo s onou záhadně prchlou ponožkou. Tedy, jakmile vylétla stropem a zakroužila nad Coruscantem, už si to šupajdila skrz atmosféru pryč z planety, pryč z planetárního systému, někam k jakési blíže nepojmenované předaleké galaxii, až se s mohutným žuchnutím připlácla na úplně bezvýznamnou planetu v tom nejzapadlejším koutě výše zmíněné galaxie. Co čert (omlouvám se, co Sith) nechtěl a co sama ponožka jistě nečekala, praštil do toho blesk, a na tom horkém kusu šutru se pozvolna začal vyvíjet život, který postupně vyspěl až k docela inteligentním bytostem schopným komunikace. Pozdější zdroje udávají i jméno planety, Vemne, v galaxii Dojná trať, za nepřesnosti v překladu ovšem neručíme. Oficiálně tedy uznáváme autorská práva na život na této zapadlé planetě Demnarovým nohám.
|
