Vánoční překvapení

Autor: Kora

Mistr Yoda letěl ve svém vznášedle chodbou a usilovně se snažil přichystat na nadcházející události. Dnes měl hodinu historie s nejmladšími Padawany. Poslední vyučovací hodinu před Vánocemi a to byl tradičně čas pro vánoční překvapení. Viděl jich bohužel už tolik, že by to vystačilo na několik lidských životů, takže se už ani nedalo mluvit o překvapení. Prvních 200 let to šlo, ale časem mu začali roky splývat a z překvapení se stala téměř rutina. Věděl přesně, jak bude vše probíhat. Vše se opakovalo stále dokola každý rok.
Jeho letítko zabočilo do vedlejší chodby a Mistr Jedi se nervózně zavrtěl v sedadle. Neměl tyhle poslední hodiny rád, ale ne pro ten stereotyp, ale hlavně proto, že musel každý rok předstírat. Yoda byl sice diplomat a jako takový byl zvyklý na přetvářku, ale lhát nažehlenému diplomatovi s pohledem, který by mu mohl závidět had v Ráji, je jedna věc, a předstírat před těmi malými caparty nadšení z další ebenové hůlky, kterých dostal už desítky, je věc druhá.
Mistr nikdy nechápal, proč právě hůlka? Vždy měl svou hůlku v dokonalém stavu, a tak nic nenasvědčovalo tomu, že by potřeboval novou. Nebo že by to tentokrát byly domácí trepky lemované kožešinou? Těch už dostal taky až moc.
Lehce se otřásl, když si představil, jak zvedá víko, vyndává z krabice dýmku vykládanou perletí, zvedá ji před sebe a s předstíraným nadšením oznamuje napjatým dětem, jak je překvapen a že ji určitě užije. Jako kdyby kouřil. A pak viděl ty rozzářené dětské obličejíčky a svítící očíčka jak jeden přes druhého volají "Veselé Vánoce, Mistře!"
Znovu se lehce zachvěl. Ne, neměl to rád. Vždycky ho pak hryzalo svědomí.
Najednou ho z uvažování probral zvuk dupajících nožiček. Jeho dopravní prostředek se přibližoval k poslednímu rohu. Když zabočil spatřil už jen cíp pláště mizející ve dveřích a zaslechl vzrušený dětský hlásek jak divadelním šepotem oznamuje ostatním uvnitř: "Už je tady! Rychle! Už je tu!"
Podle hlasu to odhadl na Eth Kotha.
Nervozita v něm ještě o stupínek vzrostla. "Ó, to já nečekal jsem!" začal si procvičovat polohlasem, když už byl skoro u dveří. Trochu ho znechutil nedostatek nadšení v jeho vlastním hlase. Tolik let a on se ještě stále nenaučil obstojně lhát. Vlastně to nemělo smysl. Dětem nikdy nic neujde a přetvářku prohlédnou velmi lehce. Proto měl také děti tolik rád. A proto tak nenáviděl vánoční překvápka.
Jeho vznášedlo přistálo na podlaze vedle dveří do učebny. Mistr Jedi s povzdechem vystoupil a pohlédl na dveře. Už z dálky cítil napětí panující uvnitř mezi jeho malými studenty. Naposledy se zhluboka nadechl a pokročil vpřed.
Dveře se se zasyčením otevřely a odhalily mu tak scenérii v místnosti.
V jednom rohu stála na podstavci rozkošná huňatá jedlička ověšená ozdobami všech možných barev a tvarů, spoutaná množstvím třpytivých řetězů, to vše korunováno vysokou zdobenou špičkou. Celá třída byla nezvykle poklizena, vše na svém místě, židle vyrovnány za stoly, na podlaze ani papírek. Ano, vše nasvědčovalo tomu, že nadešla hodina H.
Uprostřed místnosti stáli v hloučku jeho studentíci, podezřele nalepeni jeden na druhého, aby skryli vybraného jedince nesoucího osudný balíček. Yoda přehlédl sbírku rádoby vážných tvářiček, které špatně skrývaly natěšenost svých majitelů, a nervózně přešlápl z nohy na nohu. Zatvářil se, jako že si ničeho nevšiml, a popošel o několik kroků k dětem. Znovu přejel očima po shromáždění před sebou, pak zabrousil pohledem k přezdobené jedličce a cosi se v něm pohnulo.
Tak ať dostane třeba zase trepky, ale ty děti si s tím vším daly určitě hodně práce, aby mu daly najevo, že si ho váží a že ho mají rády, a on najednou pocítil hřejivý dotek u srdce. Vždy měl rád děti a nikdy nelitoval energie vynaložené na jejich výuku a péči o ně, protože ony mu to vždy stokrát oplatily svými pohledy a úsměvy. Jako třeba dnes.
V duchu se pousmál. Vlila se do něj nová vlna energie a on se konečně vžil do své obvyklé role. Zamračil se a obrátil se ke studentům: "Co tohle znamenat má? Snad hodina dnes není?"
Řada jeho žactva se zavlnila a vyplivla ze svého středu nebohého chlapce, který byl postrčen kupředu tak prudce, že skoro upadl. Hned se ale hrdě narovnal, vrhl vražedný pohled na své spoluspiklence, urovnal si plášť a odkašlal si: "Vážený mistře Yodo…" Mace se na chvíli odmlčel, "…prosíme za prominutí, že narušujeme hodinu, ale protože se blíží Vánoce, mysleli jsme si, že vás překvapíme, a tak jsme sem dali ten stromek a taky pro Vás máme dárek." I přes poněkud neotesaný projev mluvil hoch pevným a jistým hlasem. Byl ve třídě sice skoro nejmladší, ale vždy měl kuráže na rozdávání.
Jednou z něj něco bude, pomyslel si Yoda s jistým uspokojením v duši.
Mladý Widnu zatím pokynul rukou k hloučku za sebou, který se rozestoupil. Objevila se veliká krabice, umně zabalená, s velkou mašlí, která se nejistým krokem začala pohybovat vpřed. Až při bližším ohledání si Mistr Jedi všiml drobounkých ruček jen s obtížemi objímajících objemný dar. Když malé nožky klopýtly, přiskočil další chlapec a podpíral částečně dar částečně jeho doručitelku cestou až k Yodovi. Qui-Gon Jin byl i přes svou nepoddajnou povahu vždy tam, kde ho bylo potřeba, to Yoda věděl moc dobře.
Krabice za Qui-Gonovy podpory dorazila až před Mistra, kde byla opatrně položena Mistrovi k nohám. Teprve nyní poznal Yoda Adi Galiu, jednu ze svých nejnadanějších studentek. Dívenka se plaše pousmála a zmizela v davu, který se mezitím rozestoupil kolem Yody. Všichni se tlačili kolem a vzduch byl doslova prosycen napětím. Nadešla Yodova chvíle.
Zadíval se na krabici. Byla podlouhlá, ne příliš vysoká… to bude hůlka, no jistě. Chvíli zaváhal a pak se dal do rozbalování. Nejdříve mašle, pak papír, už zbývá jen víko. Mistr Yoda se plně soustředil na překvapený výraz.
Zatajil dech a konečně sejmul víko. Musel ještě rozhrnout několik vrstev bílého papíru…
"Ó, to já…" Yoda se zarazil uprostřed naučené věty. Uvnitř nebyla ebenová hůlka, ani zaručeně pravý turecký kobereček, ale-Yoda nevěřil vlastním očím - šála, čepice a rukavičky tvarované přesně na jeho hlavu a ruce.
Hnědá vlna přesně v barvě jeho pláště se trošku tloukla se zeleným vzorem na šále a rukavicích, který zobrazoval pravděpodobně důležité figury historie Jedijského řádu. Vše byla bez pochyby ruční práce. Sem tam tvůrci ujelo nějaké to očko a vzor Yodovi připomínal spíše šifru, kterou si pamatoval z jedné mise před mnoha lety, než slavné bojovníky Jedijské minulosti, ale Mistr Yoda byl dojat. Opatrně vzal do rukou čepičku se zvláštními výstupky pro uši, na jejíchž koncích se houpaly dvě bambulky, a nevěřícně si předmět prohlížel a obracel ze všech stran. Pak si prohlédl dlouhou šálu a tříprsté rukavičky. Něco takového mu nikdy nikdo nedal.
Ani si neuvědomoval, jak dlouho tam tak stál. Když konečně odtrhl pohled od darů, měly už děti nervy napjaté k prasknutí. Yoda věděl, že teď musí něco říct, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout na nic, co by snad mohlo vystihnout jeho překvapení.
"Děkuji vám všem. To já opravdu nečekal jsem." Na víc se nezmohl.
"Není zač!… Veselé Vánoce!" všechny děti začaly křičet jedno přes druhé. Poskakovaly kolem Yody a vůbec začaly hrozně řádit. Yoda konečně poznával svou třídu.
Vydrželo by jim to určitě ještě dlouho, kdyby někdo nevykřikl: "Vyprávějte, Mistře!"
A hned se přidal druhý hlas: "Ano, povídejte nám něco, Mistře!"
A během vteřiny si budoucí Jediové posedali kolem svého Mistra, někdo přinesl podnos s cukrovím, někdo zase konvici horkého čaje a šálky a už se všechny pohledy stočily k milovanému učiteli.
A Yoda vyprávěl. A vyprávěl rád a dlouho.
Vyprávěl celé odpoledne a teprve, když se začalo stmívat, ho děti propustily. Trochu znaveně vstal ze židle.
"To už stačilo by. Další povinnosti já mám," přešel ke stolu, na kterém ležela krabice s jeho darem. Zavřel víko a dal si krabici pod paži. Ještě jednou se s úsměvem zadíval na třídu.
"Ještě jednou vám ze srdce děkuji. Váš dar velice potěšil mě. Veselé Vánoce vám všem," poklepal na balíček. Jeho studenty to očividně potěšilo a ještě víc se rozzářili. Pak se Mistr otočil a s úsměvem na rtech vyšel ze třídy.
Ještě když nastupoval do svého letítka stále zaparkovaného na chodbě, kroutil nevěřícně hlavou. Nemohl si pomoct, ale musel se celou cestu na zasedání rady uculovat. Několik jeho kolegů, které cestou potkal na chodbách, by byli ochotni přísahat, že si Yoda broukal koledu.

Když Mistr opustil učebnu, vypukl jásot nevídaných rozměrů. Drobná Adi nicméně i v takovém halasu vynikala svým typickým hláskem: "Líbil se mu náš dar! Opravdu se mu líbil." Dívence hořely tvářičky.
"Jen aby," skeptický tón zadusil veškeré nadšení. Všechny hlavy se otočily k chlapci opřenému o stěnu, stranou od ostatních.
"Proč musíš být vždycky proti, Qui-Gone?" obořil se na něj o hlavu menší Mace, "Copak jsi ho neviděl? Měl radost. Líbilo se mu to."
"Ani bych neřekl," dramaticky se odmlčel. "Copak jste si nevšimli, že nadšení jen předstíral, aby vám udělal radost? Bylo to tak průhledný!" dodal Qui-Gon kysele.
"Jo? Tak předstíral? Náhodou Adi vymyslela perfektní dárek a patří jí za to náš dík," usmál se na popotahující děvče. "Perfektní teda rozhodně nebyl. Co s tím asi bude dělat? Nebo si snad vážně myslíte, že to bude nosit? Měli jsme mu dát tu ebenovou hůlku, jak jsem navrhoval. To by byl dárek! Jen si to představte…"