Levné prostředky

Autor: Andelain

V příšeří lodi ubíhal den za dnem a jeden se zdál být delší než druhý. Křižovali jsme černým, studeným světem, hledali úkryty a ochutnávali instantní, nahořklou exotiku vesmírných přístavů. Mizeli jsme rychle a mlčky.
Byli jsme dva neopeřenci, příliš neklidní, než abychom si prostě našli nějaké bezpečné místo a počkali, až se zvířený prach usadí. Peníze kvůli tomu harcování z místa na místo rychle mizely. Věděli jsme to oba.

Seděla jsem v sedadle pilota, zachumlaná po krk v těžkém, tmavě oranžovém plášti z vlny. Přede mnou se od nekonečna k nekonečnu roztahovaly čáry hvězd a displeje na kontrolním panelu si pro sebe spokojeně poblikávaly. Nevěnovala jsem jim moc pozornosti. Teď to nebylo potřeba.
Můj stín, zvětšený a zakulacený vrstvami pláště, s hlavou střapatou neudržovanými vlasy, připomínal zvířecí. Silueta medvíděte… Netrpělivě se vrtí, občas otřese kašlem. Chraplavý dech, svaly chabé, pohled znovu temný sálajícím žárem, který pálí bez ptaní a bez důvodu. Pravděpodobnost přežití takového zvířete je nevelká. Nic, na co by se vyplatilo sázet.
A přesto… já žiju. Žiju.
Na kovové podlaze za mnou zašelestily kroky. Swedgin se přiblížil z boku s překvapivou obezřetností, jako by očekával, že ho napadnu. Neměla jsem k tomu daleko, ačkoli… tehdy jsem neměla daleko k ničemu. Tedy kromě optimismu. A paranoia byla zřejmě nakažlivá.
Chvilku mě pozoroval. Další záchvat vlhce znějícího kašle a věčně zamyšlený, zdánlivě znuděný pohled upřený na důvěrně známé fábory hyperprostoru…
„Hm?“
„Nic. Nic to neni.“ A neptej se, jestli se něco děje, protože se neděje nic, pomyslela jsem si hořce.
Chtěl mi dát ruku na rameno, ale pak si to rozmyslel.
„Víš co, di se vycpat.“ To konstatování ale nemělo šťávu, cítila jsem z něj jenom únavu, velkou a hlubokou jako mračno mé vlastní deprese. Když už si nedokážeme ani s chutí vynadat, je to zlé. Potřebujeme ven, rozbít skořápku.
„Co ten kašel?“
„Řikala sem ti, že to nic neni.“
„Řekni to ještě jednou a zabiju tě.“
„Th, no jasně že jo.“
V následující chvíli mě jednou ranou srazil z křesla. Přistála jsem tvrdě a ústa naplnila sladká chuť krve. Zvedla jsem se jako obvykle kapku neohrabaně, ale rychle v očekávání dalšího úderu. Pak jsem ho na oplátku kopla tak důkladně, že vyzvracel většinu před nedávnem snědeného oběda.
Naše zánovní loď Maist byla snad jediným majetkem, na který jsme mohli být hrdí. A taky byli. Chyběla nám jediná část vybavení… boxovací pytle.
Občas jsme je postrádali přímo zoufale.

Za dvě a půl hodiny naše loď opustila hyperprostor a přistála na nevelké planetě u samotného Jádra. Doufali jsme, že pod svícnem najdeme tmu.

Ve městě začínala živá noc plná světel. Šli jsme tou džunglí, požitkářsky vychutnávali její atmosféru, klamavou a předvídatelnou jak levný parfém. Lacinou snad… ale potřebovali jsme jí, oba. Je to jed, na který si zvyknete. Droga. Planeta působila jako menší, klidnější napodobenina Coruscantu a místní podniky si na tom zjevně zakládaly. Služby a ubytování tu ovšem oproti centrální planetě byly mnohem levnější, takže o turisty nouze nebyla. Teď před hlavními svátky roku bylo město doslova přecpané cizinci. A my jsme v těch davech zmizeli beze slov, naše hlavy spojila jediná myšlenka. Nepatřila k těm složitým.
Hlasitá hudba v baru už dávno přestala vadit. Všechno se utápělo v kouři, podivném vonícím dýmu, barevné stíny hostů i množící se sklenice před námi, horko, zima, třas… Přitiskli jsme se k sobě a svět byl zas jednou prostá, lehounká jepice. Víc než dva měsíce jsme se snažili o maximální ostražitost, utíkali před pronásledováním i před sebou. Teď jsme tvořili dokonale vystavený cíl, propletení, opilí a spokojení.
Beze spěchu, s netrpělivostí pečlivě skrývanou jsme šli nočním městem. Mrazivá cesta nás provedla po úzkých chodnících i kovových plošinách dopravních vznášedel, kolem budov, jejichž barvy vypálil den a pro noc zbyly jen kostry črtané tuší. Té noci nám nic nemohlo zkazit náladu… a taky nezkazilo.
Ale ráno jsme byli bez peněz.

„Přišly novinky.“
Hotel, v kterém jsme se probudili, patřil k lepšímu průměru. Když jsem roztáhla žaluzie, otevřel se příjemný výhled na jeden z mála ostrůvků zeleně v centru. Ranní světlo pořádně štípalo v očích.
Mžourala jsem rozespale na displej přístroje, na který počítač z lodi přeposlal přijatou zprávu.
Swedgin se opřel o lokty, zývl a začal se protahovat.
„To snad neni… Jo. Náš předchozí zaměstnavatel. A ví přesně, kde jsme.“
Překvapeně se napřímil.
„Není nijak složitý dát nám něco na loď. Nebo rovnou do ní. Asi jsme se přecenili, co?“ Dodal sarkasticky.
To by přesně sedělo. Schováváme se, připadáme si nepolapitelní, a přitom uděláme zásadní chybu.
Musela jsem si zas vzpomenout na posměšný škleb Duga, když nás on a Malgrew Korz najímali poprvé. „Jatt sedfa.“ Zasyčel, když si nás měřil tvrdým, zkušeným pohledem. „Mlíčňáci.“ A měl pravdu, nic jiného jsme nebyli. Asi počítali s tím, že tu akci nepřežijeme, ale my to dokázali. Tedy, většina z nás.
V mase vzpomínek mi bolestivě škublo. A jizva se roztrhla, znovu. Kolikrát ještě?
„Další práce.“ Řekla jsem.
Swedginův pohled byl výmluvný. Nemohli jsme si dovolit odmítnout peníze. Věděli jsme, že se prodáme levně, a že budeme platit krví. Křivonohý Dug a vysoký, mrtvolně bledý Malgrew Korz jinou práci nenabízeli.
Mlíčňáci. Jenže místo mléka nám po obličejích stékala teplá krev umírajících. Není nic jako pevná cena. A hranice… hranice mezi smrtí a životem je křehčí než stéblo trávy.
My jsme levní. Stejně jako naše město.

Vzdušné taxi spěchá nastávajícím večerem. Oblaka tvoří novou mozaiku, kterou se snažím vychutnávat. Plují v pásech, hrají si se slunečním světlem. Mám teď trochu času, a možná je to poslední soumrak, který vidím.
Zatímco já mířím na schůzku s Dugem, Swedgin shání nejnutnější zásoby a palivo. Jistě že nám dali zálohu. My jim nikam neutečeme.
Včera i předevčírem město večer a v noci ožívalo, ale dnes působí klidně. Jeho dech se ztišil, jako když nemocný po dnech teplot usne dlouhým ozdravným spánkem. Pod tenkou přikrývkou umělého sněhu odpočívá miniatura naší pravé rodné planety.

Dug si mě znovu měří tvrdě, odhaduje. V jeho černých očích vidím svoje… a ještě jiné, lačné a doufající. Hladový pohled mojí sestry Giein Hert. Znovu?
Kolikrát ještě uvidím tvoje bílé a bezvládné tělo s černě se šklebícími průstřely? Byla jsi hbitější než já, vždycky šikovná a rozesmátá tam, kde jsem se já rozčilovala a tvářila vážně.
Tenhle život ti chutnal, neustávající pohyb, hry se slovy přes den a pod dekou v noci. Jenže pak přišly problémy, stála jsi proti nepřátelům a snad nedokázala stisknout spoušť.
Oni ano.
Nedostala jsi moc času, sestřičko.
Vidím tvoje oči v očích Duga. Už zase si nechávám platit za smrt. Těžko ale říct, čí smrt to bude tentokrát.
„Klient je Duros. Nosí okrový stejnokroj a mezi sedmou a devátou se bude vyskytovat v luxusním podniku Ler Yawd. Požadujeme tichou práci, ne víc rozruchu, než bude nevyhnutelné.“
Chladný, tvrdý pohled. V těch očích vidím tvojí smrt. Možná i svou. On ví, že nemůžu couvnout. Ani nechci.
Nemám co ztratit.

Se Swedginem jsme se sešli v půl sedmé. Byl hlavní den svátku naděje, který je vlastní všem obyvatelům planet, obdařených dlouhou a bezútěšnou zimou. Ať jsou nazvané jakkoli, svázané s jakýmkoli náboženstvím a kulturou, přirozeně či uměle, jejich význam je neměnný. Svět kolem nás byl tichý, jiskřil mrazem, a my šli tmou.
Nevím, jestli je na konci světlo.
Nevím, jestli ještě někdy uvidíme vycházet slunce. Pokud mám zabít právě tenhle večer, kdy se víra v život znovu rodí z prachu, udělám to.
Kdoví. Ten Duros, zřejmě nějaký vyšší funkcionář domovských loděnic nebo pilot, bude kolem sebe pravděpodobně mít ochranku. Bylo by to příliš jednoduché, kdyby byl sám.
A pokud se z toho dostaneme, budeme muset zmizet. Okamžitě. Další čas přežívání. A pak si nás zase najdou, a my budeme za pár kreditů riskovat krk.
Zachytila jsem Swedginův pohled. Zřejmě přemýšlel o něčem podobném, ale byl klidný. Na tmavém oblečení tál padající sníh, naše obličeje spolkl stín. Stovky světel sváteční výzdoby zářily do přicházející noci, aniž by osvětlily cokoliv.

Šedočerným oparem, tečkovaným světly v oknech okázale vyhlížejících budov centra, přiletěl náš klient. A po nějakém čase stráveném v restauraci, se zvedl k odchodu. Vypadalo to, že je sám, ale zdání klame. Domy se nořily do mlhy jak odplouvající lodě. Kličkovali jsme mezi mizící flotilou a následovali ho na zemi i ve vzduchu.
Bylo to náročné. Zvlášť, když jsme s tímhle druhem práce neměli žádné zkušenosti. Možná nás Dug spolu s Malgrevem Korzem po minulém úspěchu přecenili.
Nevyznám se v nich.
Máme úkol a prostředky k jeho splnění. Nejsem si jistá, jestli se chci ptát na něco dalšího. Odpuzuje mě vlastně něco na představě smrti? A vlastní smrti?
Překvapila mě neznámá lhostejnost. Absolutní klid v hlavě, která jindy žhnula nahromaděnou krví, vírem emocí a zbrklostí. Nebyli jsme žádní profesionálové. My byli zvyklí investovat do boje všechnu surovou, nezušlechtěnou energii, řvát a hnát se jako smršť. Tohle… to nebylo nic pro lidi našeho druhu. Cítila jsem, že Swedgin začíná být nervózní.
Večer pokročil. Klient se přesunul do okrajové části města, snad za účelem soukromého jednání. Podnik, který si vybral, působil tím správně tuctovým a nenápadným dojmem. A měl otevřeno i v tento den a hodinu, kdy většina ostatních hosty nepřijímala. Osvětlení tu nebylo zdaleka tak důkladné, bylo snazší zmizet.
Krčili jsme se v ústí blízké uličky, skrytí za hradbou kontejnerů a hromad odpadků jako dva bezdomovci. Swedgin naposledy kontroloval blaster, zatímco mně se v rukou objevil nevelký nůž. Zaplatili nám za tichou práci. Chtěla jsem to alespoň zkusit. Swedginova zbraň mezi tiché rozhodně nepatřila, ale pojistka se vždycky hodí. A navíc… kdyby něco, určitě stihne utéct. Musí.
Dostane šanci, a nic víc mu dát nemůžu.

Když klient vyšel na ulici, byla prázdná. Duros se na chvíli zastavil, snad aby si zajistil odvoz vzdušným taxíkem z nedalekého náměstí, a pak vyrazil mým směrem.
Čekala jsem za rohem. Prsty levé ruky obemykaly rukojeť nože, pevně, ale ne křečovitě. Ta rukojeť byla černá, stejně jako kalhoty, triko, stejně jako svět. Černěná čepel byla drápem probuzené šelmy, lovce mrchožrouta.
Každý další nádech chutnal lépe než všechny kulinářské zázraky.
Blížil se.
Každá kapka potu byla výhrou sama o sobě.
Blížil se.
City se odporoučely, zůstala jenom fascinace… a čas kvapil.

Dug se pro sebe usmál. Byl to zvláštní, krutý úsměv. Ti dva ho nezklamali. Odhadl je dokonale, dvojici nováčků, která byla pro zkušené oči nenápadná asi jako pěst v oku. Vyčkal ještě chvíli a pak dal znamení svým.

Duros se vynořil zpoza rohu. Neviděl mě. Červenýma očima, které kontrastovaly s modrou kůží jeho beznosé tváře, měřil cestu před sebou.
Dovolila jsem si ještě jeden nádech, a pak…
Sváteční ticho roztříštil výstřel z blasteru.
Od zdi za mými zády se odlepil stín. Blaster štěkl znovu a mě vypadl nůž z napřažené ruky. Nejdřív jsem si nemyslela vůbec nic a jen nechápavě sledovala, jak se kácím. Zem udeřila tvrdě.
Duros se otočil po zvuku, tak tak uhnul sesouvajícímu se tělu a v jeho očích se usadilo zděšení. To už k němu ale spěchal Dug.
„Bez obav, pane. Chtěli vás napadnout, ale můžete být klidný. Všechno máme pod kontrolou.“
Druhý s ulehčením pohlédl na velitele své ochranky. Přijal ho teprve nedávno, ale jak je vidět, své práci opravdu rozumí. A dobrá práce nesmí zůstat bez ocenění.
Nedaleko se rozezněl nespočet dalších výstřelů. Dusot pronásledování a řev. To byl Swedginův křik.
„Pouliční chátra. Tyhle čtvrti nejsou bezpečné, pane.“
Záblesk v jeho očích. Podíval se na mě jen letmo, ale ten pohled vydal za všechny slova.
A já… mě pro tu chvíli slova došly.
Bylo těžké dýchat.
Kousek odtud proťala salva z blasterů vzduch pádněji než katova sekera. Swedgin neutekl.

Duros se dal do řeči podivnou hatmatilkou a Dug se spokojeně šklebil. Vykročili pryč a mě nechali ležet v mokré břečce postranní ulice.
Výstřely dozněly a zavládlo ticho, pak se zvedl vítr a proháněl chrastící, zpívající odpadky sem a tam mezi domy.
Ta smrt, za kterou jsme dostali zaplaceno, byla naše. Teď už jsem to věděla.

Poslední síly jsem věnovala tomu, abych se obrátila na záda, tváří k nebi. Hrozně to bolelo. Přišel ke mně někdo další, stín, co střílel zezadu. Hrál si s blasterem ve velkých čtyřprstých rukou, ale jeho pohled se nevysmíval.
Podíval se mi do očí, ztmavlých bolestí. Ty rány nebyly zrovna nejlepší, i když nepochybně smrtelné. Slibovaly perspektivu pomalého umírání.
Tiše natáhl ruku a zamířil mi zbraní na hlavu.
Nevím proč, ale zavrtěla jsem s ní. Nedělej to. Není to potřeba.
„Tu chcipneš.“ Konstatoval druhý lámaným basicem.
„Jo, máš pravdu. Chcípnu tady.“
Zadíval se směrem, kterým odešli Duros a Dug. Vzdalovali se a zbytek civilně oblečené ochranky se k nim připojil. Na našich tělech nezáleželo. A tak stín jen lehce pokývl hlavou a možná se ždibcem uznání v očích zmizel do noci.

Vichr se proháněl mezi domy, bludištěm skla a betonu v kruzích a neviděných obrazcích jako hladová šelma. V záhybech oblečení, na blednoucím obličeji i v černých, hladově rozevřených ústech průstřelů se usazoval prach.
Bolest. Bolest. Prázdnota.
Svět zpomalil a můj tep ho následoval. Minuty se roztáhly, podobny bizarnímu leporelu. Vzory vzdálených hvězd a všechny věci, které jsem nestačila pochopit…
Všechny ty věci zůstaly uvnitř. Ale nepálily.
Poryv větru se přehnal kolem a sčísnul rozcuchané vlasy. Za okny okolních domů nesvítilo ani jedno světlo. Čas stál.
Bolest.
Najednou se mi vybavila Swedginova vzteklá modlitba: „My lidi spolu hrajem divnou hru na poslání, pahh. Zabíjí nás touha po odpovědích. Co já vim? Doufam v dostatek pokory. Doufam v dobrej boj.“
Čárala jsem jak děcko s křídou v ruce po ulicích světa, který mi mizel v mlze. To dítě nebylo k zastavení a neptalo se na nic. Přehnalo se za očima a nechalo mě strnout v údivu.
Vítr se utišil.
Mrzlo a slzy, hnané ven bolestí, tuhly na tvářích.
Něco ve mně pořád doufalo.
Bylo ticho… ticho ve tmě.
A pak mi smrt otevřela.

Dug byl spokojený, velmi spokojený. Sehranou záchranou svého zaměstnavatele si otevřel cestu dál, výš. K penězům… a k moci. Hlavně k moci. Za pár stovek kreditů, za dva bezvýznamné lidské životy měl dostat to, po čem celý život prahnul. Duros dokázal být štědrý a vskutku měl co nabídnout.
A to byl teprve začátek.


Byl svátek naděje, svátek splněných přání, a město slavilo.