Kterak Yoda o Vánocích o iluze přišel

Autor: Mary Skywalker

„Zachovávalať se v naší rodině přísně legenda o tajemné návštěvě samého Ježíška. V prvních letech věřil jsem jí pevně, později viklala se ovšem tato víra čím dál povážlivěji, ale zavíral jsem jaksi násilně oči před tím světlem poznání, snaže se zachovati alespoň stín tajemně blaživé iluze, posvěcené nejkrásnějšími vzpomínkami dětství.“
- Svatopluk Čech

Celý Chrám si o tom šuškal, už od podzimu. Chodbami se nesly pobavené vzdechy těch, co se tu novinu dozvěděli od jiných. Mistři, padawani, novici, uklízečky i vrátný - každý už o tom nejpozději s prvním adventním dnem věděl.
Všichni to ale pečlivě tajili a tu zprávu dál roznášeli jen nejlepším přátelům ve strachu, že by se mohla skrze nějakého nenechavého „žalobníčka“ dostat k nesprávným uším. A že to byly uši pořádné! Dlouhé, špičaté a zelené, kterým málokdy co uniklo. (Proto ta opatrnost).
Všichni už dávno zapomněli, kdo to vlastně zjistil a prvně vypustil do éteru, bylo to však jisté. Yoda, hlava Jediů, nejmoudřejší mistr v Řádu, a věří na Ježíška! Bylo nepochybné, že kdyby se tento fakt dostal do rukou podnikavci, druhý den by o tom psaly všechny coruscantské bulvární plátky, a to velkým tučným písmem na titulní straně.
„Nebudeme mu brát iluze,“ prohlásil jednou na utajované slezině, krátce po Mikuláši, jeden vysoký dlouhovlasý Jedi, proslulý svými svéráznými názory, proříznutou pusou a jménem Qui-Gon Jinn. „Dokud na to sám nepřijde.“
Sálem o velikosti poloviny fotbalového hřiště, který byl až k prasknutí nacpán příslušníky Řádu Jedi rozličných ras, věku i vzhledu, se ozvalo souhlasné zamručení.
Qui-Gon, který tomuto neoficiálnímu shromáždění předsedal, jen mlčky, ale rozhodně přikývl.
Bylo tedy rozhodnuto. Všichni, kteří se debaty zúčastnili, budou prostě držet před Yodou jazyk za zuby a snažit se Vánoce strávit tak, aby mistr Yoda o svou iluzi nepřišel.
A tak začaly v Chrámu Jediů Vánoce. Vůně tradičních oplatek linoucí se z kuchyně se na chodbách mísila ze zápachem saponátu, to jak byly zuřivě cíděny podlahy, až se blýskaly jako zrcadlo a nejeden neopatrný chodec na nich skončil v poloze ležmo, a vytvářela jakýsi nepříjemný odér, před kterým všichni utíkali do svých apartmánů a zavírali okna i dveře. Všechny sály, chodby, podloubí, panteony, předsíně, síně, místnosti, místnůstky a komůrky zezelenaly pod záplavou vánočních stromečků, malých i velkých, nízkých, vysokých, smrčků i jedliček, ale všechny byly živé, žádné uměliny s chemickým aroma jehličí.
Ozdobičky - svítivé koule, žárovičky, svíčičky, slaměnky, mašličky, andělské vlasy, lamety, řetězy, figurky a já nevím co ještě (u nás doma vždycky zdobí stromek tatínek) - museli přivážet rovnou nákladní speedery a vrátného i ve snech trápily nekonečné sloupce čísel značící nemalé ceny těchto roztomilých zbytečností.
Vánoční atmosféra padla snad na každou živou bytost v Chrámu. Každý měl plno starostí se sháněním dárků pro své padawany, mistry, přátele, … Ale nejvíce dárků se točilo kolem Yody. Každý Jedi nejméně dvakrát běžel vyměnit to, co koupil dříve, s tím, že by mohl vzít něco lepšího nebo že se mu to zkrátka nezdálo to pravé ořechové, každý chtěl mít pro mistra ten nejkrásnější dárek.
Majitelé obchodních domů na Coruscantu si z toho množství neodůvodněných reklamací rvali vlasy z hlavy a prodavačky se už lekaly každého příchozího zákazníka v hnědém kabátu, co když to byl zase náhodou „ten zmatkař pomatenej“, tzn. Jedi.
A tak to šlo celý advent, až do předvečera Štědrého dne. Všechno, co mělo ruce a nohy, konalo poslední přípravy na tuto velkou událost, náruživě a s vervou, tu a tam se ozval zvuk talíře právě rozbitého, výkřiky radosti i děsu z nastávajícího velkého dne.
Kaprů kuchařky toho večera vykuchaly a usmažily tolik, že by na ně nestačily ani všechny třeboňské rybníky a tři zasedací sály se jako mávnutím kouzelného proutku proměnily ve skvostně vyzdobené hodovní síně.
Ovšem nejvíce vše dění okolo Vánoc prožíval pochopitelně Yoda. Ne že by se někam honil a spěchal, spíš se třásl nedočkavostí na zítřejší večer. Už ho netěšily ani jeho oblíbené meditace a jen počítal hodiny, kdy už se konečně otevřou dveře sálu a on spatří stromeček v celé své nádheře a pod ním tolik dárků, které si jako každý rok od Ježíška přál. I on měl ve svém pokoji stromeček - tak vysoký, že sahal až ke stropu, takže necelý metr měřící Yoda musel použít sedm stoliček postavených na sebe, aby mohl na vrchol posadit skleněnou špici. Bylo zázrakem, že nespadl a nepolámal si staré kosti. Samozřejmě že on žádné vánoční dárky nekupoval, to se ví, když věřil na Ježíška, nejspíš proto mu bylo divné, proč všichni ostatní Jediové, dokonce i jeho nejlepší přátelé, poslední dny chodili tak často ven do obchodů a přinášeli kromě čerstvého sněhu, který jim během toulek městem napadal do kapuce, ještě hromady balíčků v obřích papírových taškách s vánočními motivy.
„Co to je?“ ptával se vždy užasle.
„Ále, potřeboval jsem leštičku na světelný meč,“ dočkal se vždy odpovědi. Jenže když už mu dvacátý Jedi oznámil, že si koupil leštičku na světelný meč, začínalo mu to být podezřelé.
Jenže naštěstí Yoda nebyl ten typ tvora, který by se ve věcech pitval příliš dlouho, to je dost možná jeden z důvodů, že mu jeho víra vydržela přesných osm set šedesát devět let. Prostě se zas posadil do svého červeného křesla, kterému Jediové říkali za jeho zády „zaječí pelech“ a které mu bylo už na Lucii nelítostně vystrčeno ze Zasedacího sálu a chudák malinký Yoda si ho musel sám (!) přenést do svého apartmánu.
Tak tam tak seděl a nevěděl coby. Když si pak ještě jednou pro jistotu přezpíval všechny koledy, které se učil už od října a které hodlal přednést v zítřejší slavnostní večer, začalo ho hlodat svědomí. Zdalipak byl celý rok tak hodný, aby mu mohl Ježíšek nadělit nějaké ty dárečky? Určitě nebyl úplně vzorný. Třeba jednou na konci května vyplázl jazyk na Mace Windua, když se otočil, a pak ho ještě celý týden oslovoval „Casabubu“, protože nesouhlasil s jeho návrhem. Nebo, asi někdy v srpnu, nepozdravil na chodbě Obi-Wana. A… jéje, pátého března večer úmyslně sebral archivářce Jocastě pero za to, že mu nedovolila zahrát si na jednom z počítačů střílečku! No to zas bude průšvih. Než si však svými vlastními hříchy zkazil náladu, napadla ho spásná myšlenka sáhnout po adventním kalendáři, kde zbývalo už jen jedno plné okénko, to největší, s nápisem 24.
„Copak tam asi bude za obrázek?“ ptal se sám sebe Yoda a sám si i odpověděl: „Nejspíš zase Santa Klaus.“ Otevřel papírová dvířka a vyloupl kostičku mléčné čokolády vypracovanou do tvaru zprofanovaného červeného tlustého donašeče dárků ve Spojených státech amerických. No bodejť by ne, na Coruscantu se vyráběly každý rok kalendáře stejné a po osmé sté šedesáté deváté by si to zapamatoval snad každý trouba, natož chytrý Yoda.
Pomlaskával si na té laskomince a výčitky svědomí, že se políčko mělo otevřít až na Štědrý den, spolehlivě zahnal fakt, že zítra se beztak už nic jíst nesmí, jinak člověk neuvidí zlaté prasátko. A Yoda ho chtěl konečně někdy vidět, protože se ještě nikdy nevydržel celý den postít.
„Zítra to určitě dokážu,“ sliboval si ještě v polospánku, když usínal schoulený do svého červeného křesla (už chápete, proč „zaječí pelech“?).

Časně zrána zachytily Yodovy zelené uši zvuk podobný hře na buben, který jej spolehlivě probudil. Myslel, že ještě někdo nacvičuje hudební doprovod ke koledám, nemohl přece vědět, že Obi-Wan, jehož společné apartmá s Qui Gonem Jinnem odděluje od toho Yodova jen ne příliš silná zeď, na poslední chvíli neumně stlouká objemnou ptačí budku, kterou se po deseti letech konečně odhodlal darovat svému mistrovi.
Sotva Yoda stanul tříprstou nohou na podlaze, srdce mu poskočilo. Vždyť dnes je konečně Štědrý den! Rychlostí světla na sebe navlékl slavnostní tuniku, ano, už hned ráno, tolik se na večer těšil, a šel vyhlížet k oknu Ježíškovy sáně. To mu vydrželo asi do oběda, ale když místo saní viděl zas jen přeplněné ulice čoudícími vznášedly a v břiše mu žalostně kručelo, vrátil se překvapivě opět do červeného křesla. Když myslel, že se večera snad nedočká, přišel ho navštívit Mace Windu.
„Jé, ahoj Casabub… teda Macei, kde se tu bereš?“
Pak si chvíli povídali a Windu Yodovi dokonce přečetl pohádku O třech zlatých vlasech Děda Vševěda, což malého zeleného nedočkavce přivedlo na vrchol blaha. Když se za Nejvyšším radním zavřely dveře (aniž by si do nich přiskřípl plášť, jak bylo jeho zvykem), bylo už skorem půl čtvrté odpoledne a nebe začínalo pomalu tmavnout.
Rozsvítil lampičku a šel znovu vyhlížet z okna, ani si neuvědomil, že usnul.
Vzbudilo ho až nesmělé zaklepání na dveře. Vyletěl, jakoby do něj píchli jehlou, tolik se chudák lekl, že zaspal Vánoce! „Mistře, slavnostní večeře začíná,“ oznámila právě příchozí Carachel Bowlet, jedna z mistrů Jedi, a naivní Yoda si ani nevšiml šibalského úsměvu, který jí cukal koutky úst.
„Ano ano, už jdu,“ hotovil se Yoda na cestu a byl šťasten, že se do slavnostního oblékl už ráno. Jen si před zrcadlem trochu uhrábl rozčepýřené šedé vlasy a po boku mladé ženy cupital do jedné z jídelen. Byl rád, že úvodní slovo letos připadlo na mistra Windua, protože měl takový knedlík v krku, že by nebyl schopen nahlas pronést ani slovo. Tolik si přál mít tuto zdlouhavou večeři za sebou.
„A nyní, vážení přátelé,“ pronesl Mace Windu ze stupínku, když se všichni ztišili. „Bych rád zahájil další Štědrý večer na půdě Chrámu Jediů. Byl bych rád, kdyby se vám líbil alespoň stejně tak, jako se vám líbil loni. Dovolte mi připít na zdraví všem přítomným.“ Mrkl spiklenecky na Yodu, který nechápal proč, a chopil se své číše vína. Všichni ostatní ho napodobili a zdvihli své poháry do výše.
„Na zdraví,“ zahlaholil Windu a sbor tisíců hlasů po něm zopakoval: „Na zdraví nám všem, ať se tu zase příští rok pospolu shledáme.“ A přitom pár rytířů pohlédlo na prázdná místa těch, kteří toho roku přirozeně nebo tragicky zahynuli. Přípitek patřil však i těm.
A pak už jen nestačili běhat číšníci s mísami rybí polévky (jako každý rok znamenitá), s talíři bramborového salátu a s tucty smažených kaprů. Všichni si na nich samozřejmě tradičně pochutnávali a stejně jako loni, tak i letos si při všemu štěstí nikomu nepodařilo vrazit si rybí kost do krku.
Kromě Yody, který se nedočkavostí viditelně třásl a kapra pozřel samou nervozitou sotva tři sousta, začalo svůj zrak ke dveřím vedoucím do slavnostního sálu netrpělivě upírat stále víc a víc Jediů.
A tak, když z talířů zmizel i poslední kousek lineckého pečiva coby dezertu, každý napínal uši, zdali konečně neuslyší zvonit ten kouzelný zvoneček, na který už všichni čekali jako na zprávu z důležité mise.
Pak znovu vystoupil Mace Windu a hlasem tak tajemně slabým, že všichni, kteří ho chtěli slyšet, přestali dýchat, řekl: „Co nevidět zazvoní zvoneček. Myslím, že jsem zahlédl Ježíška.“ Zoufale se přitom nutil nedívat se na Yodův rozzářený obličej, který mu ne náhodou připomínal obličej malého děcka čekajícího jako on na zlatý hřeb Vánoc. Měl by co dělat, aby se nerozesmál a tím nezkazil celou atmosféru Štědrého večera, protože se sám podílel na její „výrobě“ a protože měl starého přítele skutečně rád.
Mohlo trvat jen pár minut, sekund možná, když se za masivními zavřenými dveřmi zval slaboulinký zpěv drobného zvonečku. Všem uniklo, že mistryně Carachel nenápadně opustila své místo, každý dychtivě čekal, až se dveře otevřou a oni spatří zářící vánoční strom v celém svém lesku a nádheře.
Skutečně se tak stalo. Carachel, protože byla kromě malých padawanů a Yody, kteří ještě věřili na Ježíška, z Jediů nejmenší, otevřela velmi nenápadně a nikdo si jí nevšímal, protože pohled na obří smrk ověšený spoustou skleněných koulí, vzal slova všem přítomným.
Když se vzpamatovali z prvního šoku, začali zpívat koledy. Nejprve všichni společně, pak měl sólo Yoda. Ječivým hláskem přezpíval Narodil se Kristus pán, Nesem vám noviny i Štědrej večer nastal a úplně bez chyby přeříkal báseň Za mrazivé zimy. Všichni přítomní mu tleskali, nebyl sice druhý Karel Gott, ale chtěli mu udělat radost. On to však ani moc nevnímal, měl oči jen pro horu balíčků pod stromečkem, která svou velikostí mohla skorem konkurovat Matterhornu, a dumal, zdalipak se tam najde i něco pro něj.
Yodův netrpělivý pohled na ty dárky přiměl Mace Windua, organizátora večera, aby zahájil rozbalování o něco dříve, než měl původně v plánu.
A každého přestaly vlastní dárky téměř zajímat, mladí, staří, velcí i malí, všichni sborem hleděli na Yodu, jak svýma zelenýma rukama neobratně rozvazuje stuhy a trhá překrásný balicí papír. A to nadšení, které projevoval nad každým rozbaleným dárkem, bylo opravdové a nehrané. „Jak jen to byl ke mně Ježíšek letos štědrý,“ řekl nakonec, když rozbalil poslední balíček. A že skutečně byl. Dárků dostal Yoda tolik, že to bude počítat určitě až do Nového roku.
Pozornost od světla v jeho očích nemohl odtrhnout ani Qui-Gonův nadšený výkřik, když v úhledném balíčku našel už méně úhledně sbitou Obi-Wanovu budku, ba ani radostné vzdychání Carachel, která se „znovuobjevila“ na scéně, když v krabici našla plyšového psa od své učednice Nareth. Nic by to nedokázalo, protože ta radost, která z něj svítila na dálku nešla přerušit. Tedy… SNAD nešla přerušit.
Když tu náhle vstal odněkud malý chlapeček, příliš malý na to, aby pochopil, proč všichni před Yodou taktně mlčí o původu svých dárků, ale zas dost velký na to, aby dobře věděl, že nadílku nenosí bájný Ježíšek. Do této chvíle skovaný někde za jakousi velkou krabicí, vyšel Yodovi v ústrety a nahlas, tak výrazně, že to protrhlo oblak kouzelné naděje a víry, který se toho večera nad místností vznášel, řekl:
„Mistře Yodo! Jak se vám líbí ten červený kulich? Ten vám daroval Obi-Wan. A zase zapomněl prostříhnout díry pro uši, jako ostatně každý rok, popleta. Ale jinak je to moc pěkná čapka, hádám, že ji štrikoval sám.“
Vtom všechno ztichlo, hlasy veselících se rytířů i zpěváků, kteří zpívali z reproduktorů koledy. Nastalo ticho, trapné ticho, jako když někomu přistane při slavnostním rautu na hlavě rajče. Nikdo nevěděl, co na to říct ani jak vrátit chlapcova slova zpět. Bylo vše zkažené.
„Cože?“ zareagoval jako první Yoda. „Jaký Obi-Wan? Copak dárky nenosí sám Ježíšek?“
Tu chlapec, za vše zodpovědný, propukl v nezadržitelný smích a nemohl přestat. Ne nadarmo se říká, že smích je nakažlivá záležitost, a tak se za chvíli smáli skoro všichni. Jen Yoda, chudák starý, nechápal, oč jde. Ale protože to byl tvor inteligentní, netrvalo mu dlouho, aby na to přišel.
„Boudu jste na mě šili!“ vykřikl, snaže se o uražený tón, ale moc se mu to nedařilo. „Věděli jste to, že Ježíšek není!“
Přítomní v sále se podívali jeden po druhém, nevěděli, co si mají myslet.
„Tolik krásných dárků… to jste mi opravdu koupili?“ Oči mu zvlhly dojetím a byl ještě šťastnější než předtím, kdy bláhově prodléval ve své iluzi. A teď o tu iluzi přišel.
A celý sál si zas úlevně vydechl, ovšem Yodovu radost pozoroval stále. A teď byla ještě hlubší! Za chvíli plakali dojetím všichni, až když Yoda narazil na hlavu kulich od Obi-Wana, zněl zas kolem samý smích. A tak se veselili a byli moc a moc šťastni…

Bylo krátce po půlnoci. Většina Jediů šla spát, někteří však ještě zůstali a dlouho do noci si povídali nebo konali vánoční zvyky. Yoda byl s nimi.
Když lil olovo, musel se držet, aby nepoužil Sílu a proužek tekutého kovu proudící ze lžíce nenastavil podle svých přání. Tak moc chtěl, aby mu vyšel tvar kruhu, což značí dlouhověkost. Tak moc si přál, aby mohl zažít ještě alespoň osm set šedesát devět Vánoc takových, jako byly ty letošní.
Usínal s myšlenkou, že napřesrok, a že to bude co nevidět, koupí rovnou deset velkých tašek dárků, aby se odvděčil těm, co mu připravili ty nejkrásnější Vánoce v celém jeho předlouhém životě.

A dřevěný anděl visící nad střechou jesliček v jeho pokoji mu svou zástavou, jíž držel v bílých čistých rukou, bude připomínat tento vzácný den na věk věků.Vždyť se mu nakonec přeci podařilo odlít si z olova kruh jako z kružítka…
Gloria in Excelsis Deo!