Inspirace
Autor: Bruxa
Aquilo S. von Ithacca neměl rád hromadné dopravce. Upřednostňoval soukromou přepravu, jenomže ta vyžadovala více prostředků než on si mohl dovolit uvolnit. Proto teď seděl ve velmi univerzálně zařízené miniaturní kajutě a poněkud strnule pozoroval energetické dveře. Na displeji na zámku svítilo číslo 12 – nejvyšší možná úroveň. Instalovat kvalitnější zařízení se masovému přepravci zřejmě neoplatilo.
Von Ithacca se otřásl. 12 bylo příšerně málo. Tím by pronikla i jeho vlastní zbraň - zbraň, kterou teď poněkud křečovitě svíral. Byl to Modrý kris – velmi hezký, třebaže starší model. Zbraň rytířů Jedi – mnohem efektivnější než (teď už téměř vymizelý) světelný meč, ale také vyžadující mnohem více zručnosti. Von Ithacca jí uměl zacházet přinejmenším nadprůměrně a to i navzdory tomu, že byl jen obyčejný matematik. Vlastně v téhle chvíli zatím bezdůvodně vyděšený obyčejný matematik.
Displej blikl a zůstala na něm svítit jedenáctka. Aquilo se zhluboka nadechl. Dveře tohle dělali každou půlhodinku. Když ale jedenáctku nahradila desítka, von Ithaccu opustila poslední špetka vůle vsugerovat si, že není čeho se bát. Čísla dál klesala. Kolem pětky slábnoucí energetické pole odhalilo siluetu postavy v dlouhém přepásaném plášti, která se cifru za cifrou zaostřovala. Při dvojce von Ithacca zapnul kris. Jemné vrnění rukojeti bylo jedinou známkou toho, že zbraň opravdu funguje. Její nebezpečnost byla totiž zvyšována neviditelností čepele. Pro toho, kdo ji držel stejně jako pro toho, kdo měl být vykuchán.
Který maniak může být tak šílený, aby si oblékl dlouhý plášť? Leda tak Jedi… jenomže ten by měl hnědý… Sith červený… klerik? Ale jak se může ještě pořád držet černé – takový nevkus!
Poslední směšně slabá bariéra zmizela. Aquilo se napřáhl ale nesekl. Postava zůstala stát ve dveřích a přestože její tvář zahalovala kápě bylo zřejmé, že si prohlíží svůj šat.
„Hmm, něco na tom bude. Už pár let jsem nedostal do rukou žádný módní časopis…“ Pak von Ithacca ztratil vědomí.
Kdybych měl takovéhle vozítko, v životě bych už nevkročil na palubu ničeho veřejného.
To byla první myšlenka, která napadla panu von Ithacca když se probral. Pak se ale do jeho blonďaté hlavinky násilím vtiskly vzpomínky a on si náhle přál, aby byl zpátky ve své nepohodlné kajutě, obklopen množstvím dalších ubohých pasažérů.
„Udělejte mi radost a zůstaňte minutku v klidu. Jestli sebou budete moc cukat, potká nás v blízké budoucnosti něco hodně ošklivého.“
Hlas, který promluvil, byl ten samý co předtím a teď přicházel ze sedadla přímo před Aquilem. Nad opěradlem vyčníval vršek přilby.
V první chvíli měl Aquilo nutkání snížit šance svého únosce o nějakou tu půlku stopy, byl však zastaven nejen nedostatkem zbraní, ale také pudem sebezáchovy. A pak ještě pohledem přes transpartitanový průhled.
Von Ithacca nikdy nebyl dobrý pilot.
Rozmazané šmouhy mizející v dálce za lodí dávaly tušit, že tahle dráha byla ještě nebezpečnější než Antillesův okruh. Tedy nebezpečnější než zákon povoloval.
Aquilovy čelisti začaly neovladatelně cvakat. Jeho únosce byl sebevrah. A co víc, byl to také jeho – Aquilův – vrah. Nebo se jím v nejbližší době stane. Proč on? Rozprsknout se ve vakuu nebyla smrt pro někoho jako byl pan von Ithacca.
„Promiň, kámo, měl jsem se tě nejdřív zeptat. Já myslel, že Jedi bude na rychlé létání zvyklý. Buď tak hodnej a dej si na půlhodinku šlofíka, ano?“
Aquilo ani nestačil zaprotestovat.
* * *
„Už můžeš otevřít oči, kámo, jsme zpátky na pevný zemi. Žaludek v klidu?“
Aquilo, vytržen ze spánku, se prudce napřímil a vyhlédl ven. Zíral přímo do černého, jednosměrně průhledného hledí – ovšem tím opačným směrem.
„Jen se hned nerozčiluj, nejdřív alespoň vylez ven. A nech mě říct pár slov.“
Aquilo přinutil své příčící se svalstvo poslechnout a poněkud nemotorně (a s hlasitým žuchnutím) se dopravil až na koberec jasně oranžové trávy. Jeho únosce mu nabídl při vstávání pomocnou ruku.
K von Ithaccovu značnému překvapení jeho vnitřní alarm nezcvoknul jak by v takové situaci měl. Právě teď necítil žádné bezprostřední nebezpečí, což byl stav, ve kterém se nacházel docela zřídka. Přijal tedy nabízenou končetinu a byl vytažen na nohy s lehkostí těžko předvídatelnou. Hledí si jej podezřívavě změřilo a povzdechlo.
„Nech mě hádat. Ze všech těch tisíců Skywalkerů, na které jsem mohl kápnout jseš ty jedinej, co není Jedi.“ Aquilo na přilbu vrhl naoko zamyšlený pohled zatímco se svého protivníka snažil odhadnout. A zoufale hledal svůj kris.
„No... myslím, že má sestřenice ze třetího kolena je Lady ze Sith...“
„Jasně. A ty jseš...?“
„Matematik.“ Odpověděl Aquilo s patřičnou dávkou nervózní hrdosti.
„Matematik?“ Zopakovala přilba a z jejího nitra se ozval ten druh smíchu, co nikdy nevěští nic dobrého.
„No... ano. Takový ten člověk, co dělá s čísly a přímkami a...“
„Jo, jasný. Vím co je matematik. Jenomže na vědátora jseš moc silnej v Síle, kámo. Potkal jsem rytíře Jedi, které bys s přehledem rozsekal.
„To je to příšerné Skywalkerovské dědictví. Ale já nikdy nechtěl hájit něčí práva. Leda tak mé - na to, nebýt Jedi.“
„Tak to kvituju. Taky bych nechtěl být statečným bojovníkem byrokracie. Tady u nás je to lepší.“
Aquilo sledoval pohledem směr, kterým se přilba otočila a našel něco, co jeho oči doposud prostě odmítly vidět.
„To není... to je... proti pravidlům!“ Což byl zřejmě nejsilnější projev nesouhlasu, na který se von Ithacca zmohl. Do výše, kterou si ani jeho trénovaný zrak netroufal odhadnout se tyčila pyramida. Dokonale tvarovaná a dokonale černá pyramida.
„Klídek. Je to jenom obrovitá pompézní bouda, co má náhodou – tedy, vlastně záměrně – dokonalý tvar. Inspirující.“
„K čemu?“ Zeptal se von Ithacca mžourajíce do dálky. Kontrast obsidiánové černé a oranží květeny působil oslepujíce.
„K té zatraceně nejdrzejší zlodějině, jakou si jen kterýkoliv ze Skywalkerů dovede představit.“ Tentokrát však hlas postrádal onu přilbovitou dutost. Von Ithaccovy myšlenky se vrátily k zemi následovány jeho pohledem.
Únosce si složil přilbu a právě pomocí Síly rozepínal leteckou kombinézu. Někoho takového Aquilo rozhodně nečekal. Muž – protože to zřejmě byl muž, i když ne tak docela člověk – byl spíše útlý a šlachovitý, zdánlivou mohutnost jeho postavy způsobovalo oblečení. Přestože vlasy neměl obarvené měli - úplně přirozený - odstín světle fialové. Co však von Ithaccu zasáhlo nejtvrději byla bílá páska přes mužovi oči.
„Vy jste... vy jste pilotoval tu létající kraksnu... slepý?!“
A pokusil se omdlít.
Potřetí mu to však jeho únosce nedovolil, zmocňujíce se Aquilova rukávu a táhnouce ho k pyramidě.
„Přestaň už konečně s tím únoscem! Já vím, nechoval jsem se – vlastně se pořád ještě nechovám – zrovna zdvořile. Promiň. Já jen potřebuji pomoc, a to hodně rychle. Žádný čas na přesvědčování.“
„Mou pomoc? Já jsem vědec, nemám žádné schopnosti, žádný výcvik...“
„Podívej, vědátore, Síla mě dovedla k tobě. Tak jseš to ty. A teď buď chvíli zticha protože jdem kolem první stráže.“
Aquilo si kousl do jazyka a doufal, že jeho ún-průvodce ví jak se dostat ven z té šlamastyky, do které právě vbíhali. Prospěchali bránou, jež byla v poměru k celé stavbě směšně malá. Jeho průvodce ji otevřel ledabylým mávnutím ruky. Pak se motali labyrintem chodeb tak temných, že i Aquilo byl slepý a jediným jeho vodítkem byl neustálý tah vyvíjen na jeho rukáv.
„Už můžu mluvit?“
„Jo. Ale nekřič.“
„Hm, zřejmě jsem přeslechl vaše jméno.“
„Nepřeslechl. Já ti ho ještě neřekl.“
„A mohl byste?“
„Jmenuju se Severín.“ Aquilo chvíli čekal než se ujistil, že Severín se nechystá nic dodat.
„To je všechno? Severín?“
„Ano. Ještě mám katalogové číslo, ale to by sis stejně nezapamatoval.“
„A kdo jste?“
„Vždyť tohle´s už uhodl. Jsem Klerik. Druhý stupeň, jestli tě to zajímá. A buď tak hodnej, přestaň mi vykat. Znervózňuje mě to.“
„Promiň. A do čeho jsi mě to vlastně namočil?“
„Podívej, ono je to složité. Na pár hodin. Takže... ti bude muset stačit zkrácená verze. Hmm, co víš o klericích?“
„Jsou něco jako mimo zákonu stojící policie. Někde ve středu mezi Jedi a Sithy, ale všeobecně se má za to, že jsou to ti hodní.“
„Velice hezky shrnuto. Co o nich nevíš je to, že nejsou jen ochránci míru a spravedlnosti, ale především vědci. Něco jako ty, jen jich je o hodně víc a mají téměř dokonalou organizaci.“
„Máte.“
„Co?“
„Máte téměř dokonalou organizaci. Ty jsi také Klerik, pamatuješ?“
„Aha... ano, jistě.“
„Tak o co kráčí? S čím potřebuješ pomoct?“ Zeptal se Aquilo se sotva znatelným ironickým podtónem.
„Víš, oni tak nějak vymysleli program křížení a šlechtění ras. Vem si třeba takové Gunisse – řekl bys, že příroda by si dovolila něco takového? No, a když už na tomhle neměli co vylepšovat přišli na něco nového. Lepšího. Inspirativnějšího.“
„Nesmrtelnost?“
„Jseš blízko.“
„Počkej... dokonalost? Dokonalou bytost?“
„Jseš dobrej, kámo. Měl jsi taky jít k Sithům, nebo ještě lépe, ke Klerikům. Pointa je; víš jak se před asi sedmnácti lety Síla pohnula... říkají tomu zakřivila?“
„Zkroutila?“
„To je ono! Fakt jseš dobrej! Myslí ti to.“ Ale Aquilo už ho neposlouchal.
„Oni to... dokázali? Oni vytvořili dokonalou bytost?“
„Jo. A teď je mu sedmnáct a on je připraven převzít vládu nad svou galaxií.“
„A zatraceně. To nečekali, co?“
„Ovšem, že čekali. Dokonce to plánovali. Koneckonců, co jiného může taková dokonalá bytost dělat?“
„Háčkovat dokonalé svetříky?“
„To jsem přeslechl.“
„To ze mě promluvila čirá hrůza. Až přijdu k sobě, budu se za to stydět. Teď mi jen řekni, do čehos mě to u všech ďasů, namočil? A co to vlastně chceš ukrást?“
„Tys to nepochopil! Já nechci krást, já chci té krádeži zabránit!“
„Křičíš.“
„Zatraceně. Zatraceně. Promiň... au! Zatraceně!“
„Tak kdo chce ukrást co?“
„Ještě sis to nedomyslel? On chce ukrást Sílu!“ Aquilo se hystericky rozesmál.
„Hele, kámo, já to myslím smrtelně vážně. Dovedeš si vůbec představit vesmír bez Síly?“ Von Ithacca se jen dál svíjel se slzami v očích. Severín prudce trhl jeho rukávem u uštědřil mu ostrý políček.
„V pohodě?“ Ačkoliv to Severín nemohl vidět Aquilo zavrtěl hlavou.
„Neumím.“
„Já ti říkal, že si to žádný Skywalker neumí představit. Z toho si nic nedělej. V celém tomhle přerostlém jehlanu jsou tři, co o tom vědí. Ty, já a on.“
„Jak to vůbec chce udělat?“ Zeptal se von Ithacca s morbidním zájmem.
„Tomu já nerozumím... On je génius. Nechal kvůli tomu postavit tuhle pyramidu.“
„Zatraceně!“
„Říkal jsem ti abys nekřičel. Buďto se uklidníš, nebo jsme ve velkých potížích, Severní Větře.“
„Už ti úplně ruplo v bedně, Serváci.“
„Severíne! Ty ani neznáš původní význam svého jména?“
„Ono nějaký má? Odkud ho vůbec můžeš znát ty?“
„Odsud.“ Dvě postavy, náhle si připadajíce strašlivě insignifikantní, vstoupily do světla – do gigantické místnosti kopírující vnější tvar stavby, ozářené měkkým bílým světlem, plné regálů sahajících od podlahy až ke stropu někde v nedohlednu.
„Co, u všech ďasů, je tohle?“ Aquilo užasle civěl na tu nádheru.
„Knihovna. Jediná v celé Galaxii.“
„Nesmysl. V Chrámu je také knihovna. A v Senátu. V Paláci. V Archivu.“
Severín pohrdavě mávl rukou.
„Digitální záznamy? To nejsou skutečné knihovny. Knihovna – od slova kniha. A kniha je tohle.“ Prehistorický způsob uchovávání informací. Ale kvůli tomu jsem tě sem neunesl.“
„Proč tedy?“ Zeptal se Aquilo ignorujíce Severínův sarkasmus.
„Pojď. Ukážu ti to.“ Klerik vedl Aquila klikatými cestičkami kolem regálů do středu místnosti.
Přestože von Ithacca čekal něco vysoce neobvyklého, to, co spatřil ho překvapilo.
Mohl to být stroj. Také to ale mohl být obrněný živočich. Nebo cokoliv, co by vypadalo částečně organicky, částečně metalicky a částečně nereálně. Třeba Omega 13.
„Tím to chce udělat?“ Severín přikývl – podivná reakce u slepce.
„Začínám věřit tomu, že by to mohl dokázat.“
„Musíš to zničit.“ Aquilo byl náhle vytržen ze svého vědeckého snu.
„Já? Jak? Proč?“
„Jsi vědec. Měl bys tomu rozumět. A když ne, tak alespoň přijít na to, jak to zničit, nebo...“
„Nebo co?“
„Můj soukromý odhad je, že Síla opustí Galaxii a všechno v ní, všechny midichloriany uhynou a dost možná to zabije všechno, co Sílu umí používat.“ Následovala chvíle ticha.
„Má to mozek nebo proce-“
„Pozdě.“ Prohlásil zdrceně Severín. „Pojď se mnou. Rychle.“ Aquilo se nechal slepě vést. Hned za první zatáčkou se však Severín zastavil.
„Příliš pozdě.“
„Příliš pozdě na co?“
„Příliš pozdě pro nás, Severní Větře. Mrzí mě, že jsem tě zatáhl do předem ztraceného boje, kámo. Promiň. Zkusit jsem to ale musel.“
Aquila teprve teď dohnal jeho strach a spolu s ním něco, co snad ještě nikdy nepocítil mimo studovnu - odhodlání.
„Můžem to ještě... kdo to je?“ K chiméře uprostřed místnosti kráčela dívka. Mohlo jí být tak kolem šestnácti, měla dlouhé kaštanové vlasy jež jí ve vlnách padaly na ramena, tmavé oči a útlou postavu. Z každého jejího pohybu křičelo, že není klerik.
„To je on.“
„Přeskočilo ti? Vždyť je to ženská!“
„Jak si tím můžeš být tak jistý? On si v každém případě přeje být adresován v mužském rodě, a když si něco přeje on...“
„...nenajde se nikdo, kdo by odporoval?“
„Ne, to jsme přece právě zkusili my dva. Ale takhle to dopadne vždycky. Nikdo ho nezastaví.“
„To máš pravdu, Severíne. Teď pojď blíž i se svým přítelíčkem.“
Rozkaz, přestože pronesen melodickým dívčím hlasem, se nedal neuposlechnout. Klerik s matematikem vyšli ze stínu, oba marně hledaje oporu v tom druhém.
„Pročpak ses takhle rozhodl, mé dítě? Proč ses postavil proti mně?“ On jakoby se podíval Severínovi přímo do hlavy.
„Ach, jistě. Vyřazen pro nepoužitelnost v nasazení. Jmenován správcem knihovny. Ale ty přece vidíš. Vidíš skrze Sílu I když, na druhé straně, jsi od ní závislý, jsi ji plně odevzdán. Tak proto jsi ty jediný, kdo odhalil můj záměr.“ Aquilo sebou vší sílou trhl, jak se snažil utéct. Jeho odhodlání bylo přesměrováno k jedinému cíli – ke dveřím ven.
„Myslím, že budeš muset ještě hodně vyrůst abys mne mohl opravdu zlobit, mladý Skywalkere. Teď se dívej a uč se. Nepochybuji, že Severín ti jednou rád nadiktuje své paměti, protože, žel, kvůli své vrozené indispozici už je ode dneška nedokáže napsat sám.“ On se napůl samolibě, napůl lítostivě usmál.
Pak to začalo. Nebo skončilo. Celý vesmír se zmačkal do krychličky a s ním také Aquilovo já. Všechno se dělo všude a najednou, stačilo jediné stlačení páčky. Vlastně stačil téměř neznatelný pohyb štíhlého ukazováčku a jemné použití Síly.
Veličiny, která zmizela ze života.
Aquilo zvedl hlavu. Cítil se tak sám, tak malý, opuštěný, nejistý. Ztratil místo kam patřil. Ztratil svou Sílu, Skywalkera v sobě, kterého popíral – ztratil sám sebe. Koutkem oka spatřil Severína jak slepě hmatá kolem sebe. Rozbrečel se.
Přes slzy ani neviděl jak se to stalo. Tam, kde předtím stála krásná dívka najednou zůstal jen obrys tvořený pramínky prachu, a pak už nic. Mrazivý závan neexistujícího vánku.
A najednou byla Síla zpátky. Aquilem jí přetékalo tolik, že doposud by si to ani neuměl představit. A všechna zůstala. Navždycky.
Z planety kdysi zvané Wayland ještě toho dne odlétla dvoumístná stíhačka. Na palubě nesla dva moudré muže, kteří znali jedno z nejlépe střežených tajemství vesmíru – že dokonalost znamená smrt.
Příroda prostě s dokonalostí nepočítá.
Příroda, ta je ještě mocnější než Síla. A ona zvolila život. Život pro všechno v Galaxii. Život pro Aquila Skywalkera von Ithacca.
|