Alamerský klenot

Autor: Lucie Martincová

První paprsky slunce se sotva začaly objevovat na imoanském nebi, když jsme přistáli v jednom z veřejných hangárů nedaleko Institutu. Kdo by hádal, že po celonoční práci padneme únavou, pletl by se. Vlastně to bylo přesně naopak. Byli jsme čilejší než kdy před tím ve svém životě, vždyť to, co jsme dokázali, bylo vskutku fantastické.
Hospoda U pětinožce málokdy postřehla ráno dřív než v poledne. I dnes zde ještě bylo plno a lidé jen neochotně otočili hlavy ke dveřím, aby spatřili zvenku pronikat světlo, když jsme já, Hannah a Reny vstoupili. Vzduch byl sotva dýchatelný, zvláště díky silně kořeněné vůni tirijského vína, které kdosi rozlil po zemi jen před krátkým okamžikem. Syn hospodského ihned přispěchal, aby nepořádek uklidil, zatímco my jsme zamířili k našemu oblíbenému stolu v samém rohu sálu. Nikdo z nás nedokázal potlačit úsměv a ostatní hosté se na nás proto podezíravě otáčeli, jakoby se báli, že jakmile nás spustí z očí, stanou se obětmi nějakého hloupého žertíku. Ale jak jinak by se měli tvářit ti, kteří dosáhli nemožného?
Reny nám všem objednal víno, ačkoliv se nezdálo, že by to vůbec bylo třeba. Náš pocit triumfu jakoby působil omamně sám o sobě. Ano, triumf. S tím pokladem, který teď tak pokojně a nevinně ležel vedle mě na lavici v malé černé tašce, jsme si mohli splnit veškeré sny. Znamenalo to dost možná trumfnout Yaru a Diteho a mít vystaráno na celý život. Jo, konkurence je v našem oboru zlá, jak říkávala Hannah, ale když se člověk otočí na správnou stranu, může chytit štěstí i tam, kde by ho ostatní nečekali. Ten malý poklad v mojí tašce nám všem dával naději na lepší život.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ zakřičela mi Hannah do ucha ve snaze přebít okolní hluk, „Máme to. Neumim si představit, že bych teď šla domů a prostě si lehla. Tenhle pocit dvakrát za život nepoznáš, to se musí oslavit.“
Nato se i s Renym zvedli a zamířili na parket a připojili se k nepočetné skupince, která se s pramalým úspěchem pokoušela napodobovat tanec. Ostatní hosté je v mírně podnapilém stavu a s lehce tupým výrazem, který byl nepochybně následkem vyčerpávající noci se sklenkou, pozorně sledovali, jakoby věřili, že tato estráda má nějaký hlubší význam či snad poslání. Zůstala jsem u stolu sama; ochotně jsem přehlédla, jak na mě Hannah zamávala ve snaze přilákat mě na to pódium. Raději jsem zůstala mimo střed zájmu a opatrovala naše bohatství.
„Na největší loupež v dějinách Imoanu!“ vykřikl Reny a zvedl do výše sklenku, kterou právě ukradl procházejícímu číšníkovi, „Hlídej náš poklad, Gal, je v něm celá naše budoucnost!“
S úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Reny měl zvláštní způsob, jak dodržovat zlaté pravidlo – neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil – které ještě předchozího večera přepracoval na – neříkej nic, dokud to nemáš v kapse. A my to konec konců ještě úplně v kapse nemáme. Aspoň dokud sedíme U pětinožce a lijeme do sebe víno. Snad jsem měla přece jen víc trvat na svojí verzi – nejdřív práce a pak teprve zábava. Jenže na to Hannah odvětila jen: „Na to jsi stejně sama nepřišla, takže jdeme do hospody.“
Kdo by měl srdce jim to zakazovat, když jsme v noci všechno tak skvěle zvládli?
„Ty nepiješ?“ přisedl si k našemu stolu jakýsi mladík v oblečení, které působilo, jakoby se jeho majitel zoufale snažil vypadat důvěryhodně. Z toho jsem usoudila, že bude nejspíš zloděj nebo aspoň překupník.
„Ne,“ odpověděla jsem a odsunula o kousek moji netknutou skleničku, „Mám ráda čistou hlavu.“
„Jo tak,“ usmál se až příliš přátelsky, „Nevadí, když si přisednu?“
Přišlo mi to jako zvláštní dotaz od někoho, kdo už sedí.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou s lehce ironickým podtónem, kterého si ovšem ten dotyčný patrně vůbec nevšiml.
„Fajn. Mně říkají Fin.“
„Fin jako Finar, Finros nebo snad Alafin?“ zeptala jsem se se vší vážností.
„Eh…jako Finar,“ odpověděl Fin s lehkým náznakem zmatenosti. Můj vtip zřejmě nepochopil. Není divu, o nás se přece všude říká, že máme divný smysl pro humor. Ale já se bavila dobře, dokonce jsem ani moc neměla výčitky, že si ze svého hosta dělám tak neskrývaně legraci.
„Aha. Tak to jsi odvážný,“ pokračovala jsem věcně.
„Cože?“
„Finar znamená odvážný. Je to jméno loronianského původu, ale tos určitě věděl. Já nikdy nepochopím lidi, kteří nosí nějaké jméno a přitom neví, co znamená. Je to stejně primitivní jako mluvit jenom jedním jazykem nebo nosit kombinaci oranžové a černé.“
„No, to jistě,“ přikývl horlivě Fin, evidentně ve snaze přesvědčit mě, že on není žádný primitiv. Stočil pohled k parketu, jakoby věřil, že když se na mě nebude dívat, zabrání mi to v mluvení.
„Chodíš sem často?“ zeptal se ve chvíli, kdy koutkem oka zahlédl, že se chystám znovu otevřít pusu.
„Ani ne. Jsem tu tak každý druhý den. A co ty? Mám dojem, že tebe jsem tu ještě neviděla. Možná sem chodíš právě v ty dny, kdy tu já nejsem, tedy počítáno od začátku roku každý lichý den, protože já jsem tu každý sudý až na dny, kdy třeba jeden vynechám, nebo sem jdu dva dny za sebou.“
„Hm.“
Jeho pohled opět padl na parket. Rozhodla jsem se nedráždit ho připomínáním, že vlastně nezodpověděl moji otázku, mohlo by ho to rozrušit natolik, že by začal křičet a mávat rukama ve vzduchu tak, jako ten úředník, se kterým si minulým týden u tohoto stejného stolu povídal Reny. Je ovšem pravda, že ten pán seděl na místě, které bylo odjakživa náše a Renymu připadalo neslušné mu říci, aby odešel. Po krátké konverzaci již nebylo třeba říkat nic a stůl byl volný.
„Tví přátelé mají zjevně dobrou náladu,“ poznamenal Fin. O jeho bystrosti to příliš nesvědčilo, vzhledem k tomu, že Reny a Hannah momentálně tancovali na stole a zpívali přisprostlou písničku za vydatného potlesku okolo se klátícího obecenstva. Jediné štěstí, že byli všichni v takovém stavu, že by si nemohli stěžovat hospodskému ani kdyby se jim vystoupení mých přátel nelíbilo. Uběhlo sotva 75,3 dnů, kdy nás odsud naposled vyhodili a hostinský nás varoval, že jestli se příště nebudeme chovat slušně, vyhodí nás už podvanácté, což bude jeho rekord. Náš ostatně taky.
„Slavíte něco?“ pokračoval Fin.
„Jo, měli jsme úspěšnou noc. Slyšel jsi, ne? Největší loupež v dějinách Imoanu. Ačkoliv to vlastně není tak úplně přesně řečeno, protože loupež je čin, kdy ohrozíš jinou osobu za účelem získání jejího majetku. Zatímco my jsme nikoho neohrozili, protože tam díky bohu nikdo nebyl. Takže je to vlastně největší krádež v dějinách Imoanu.“
„Hm,“ pokýval hlavou Fin a začal zvědavě pokukovat po malé černé tašce, která ležela na lavici hned vedle mojí nohy. Zdál se být tak zvědavý, že by dokonce možná i byl ochoten poslechnout si ještě pár perel a dobrých rad.
Na lavici se se smíchem zřítila Hannah a naklonila se přes stůl k Finovi tak blízko, že by mu mohla spočítat chlupy v obočí.
„A kerej ty seš?“
„Říkají mi Fin,“ zakřičel můj host, „Jsem obchodník, víš? Právě jsme si tu s tvojí kamarádkou povídali o tom vašem úspěchu. Asi to musí bejt něco velkýho, když jste takhle veselí. Možná by se vám hodila něčí pomoc, ne? Nebo už to máte zařízený?“
Fin spiklenecky zamrkal a Hannah se na mě zmateně otočila.
„O čem to mluví?“
„Chce nám pomoct s naším úlovkem,“ odpověděla jsem se špatně skrývaným smíchem.
„Ale my přece pomoc nepotřebujeme.“
„No to si možná myslíš, ale dej na radu někoho, kdo se v tom vyzná,“ radil Fin, „Lidi jsou mrchy, sjednaj vám to pod cenou a pak si připíšou velký odměny. Kdybyste mi naznačili, o co vlastně jde, mohl bych vám dát pár dobrejch rad.“
„Pche, tváří se, jakoby tomu rozuměl,“ odfrkla si pochybovačně Hannah a otočila se zpět k Finovi, „Lidi jako ty nemaj páru vo tom, co znamená skutečná hodnota. Vůbec bys nepochopil, v čem je cena toho pokladu tady v týhle tašce.“
„Já myslim, že mám slušnej přehled o cenách,“ ohradil se trochu uraženě Fin, „Nebo je to něco speciálního? Co vy jste vlastně zač?“
„Jo, je to něco velmi speciálního,“ přikývla Hannah, „A jsme studenti z IMHI.“
„Z čeho?“
„Imoanského historického institutu,“ vysvětlila jsem. Začínala jsem se obávat, aby se Hannah moc nerozmluvila. Mohli bychom se dostat do nepříjemností.
„Jo tak, to bude asi nějaká pěkná starožitnost. Jo, slyšel jsem o těch náboženskejch předmětech z dob starý Aesiany, ty maj fakt obrovskou hodnotu. Ale většinou jsou ztracený nebo skvěle hlídaný v muzeích.“
Vyměnily jsme si s Hannah mírně otrávené pohledy. My všichni jsme odjakživa velice hákliví na to, když někdo mluví rádoby zasvěceně o věcech, kterým vůbec nerozumí. Tenhle člověk někde slyší nějakého burana stanovit cenu podle materiálu a stáří a myslí si, že to je to podstatné. Ale copak by lidé jako on mohli někdy pochopit pojem duchovní cena? Náboženské artefakty z dob ranné Aesiany nám všem připomínaly hodnoty, které kdysi byly vlastní nám všem, ale dnes jsou již téměř zapomenuty. A to málo, co doposud přežívá, je znehodnocováno a přehlíženo jako cosi, co nemá v moderním světě místo. Copak by mohl on pochopit, v čem spočívá cena starých ideálů?
Jak by asi ocenil to, co dřímalo až donedávna ukryto zrakům všech a nyní leželo zde na lavici v hospodě U pětinožce jako dočasný majetek studentů, pro něž se jejich obor stal celým životem? Nebyl to prastarý artefakt ani soška z drahých kovů.
„Kdybyste potřebovali píchnout, můžeme se dohodnout na nějaký přátelský ceně, že jste to vy. Můžu vám třeba pomoct jako konzultant, pomůžu stanovit cenu a tak,“ pokračoval Fin.
„Ale…“
„Vážení přátelé,“ vyrušil Hannah od odpovědi Renyho zvučný hlas, který zároveň přerušil i veškerou jinou zábavu, „připijme si nyní na poklady, které máme a nevážíme si jich.“
Reny stál na stole se skleničkou zdviženou do výše a lehce se pokyvoval. Vždycky když pil, zmocňovala se ho melancholie a měl sklony vést dlouhé únavné a mravoučné monology. A přesto se mu tentokrát mohlo těžko něco vytknout.
„Byly doby, kdy jsme si uměli vážit i maličkostí, těšit se ze slunce a teplého větru…“
Hannah obrátila oči v sloup a pokusila se vstát. Já jsem ji ale zadržela.
„…a jediné, co nás zajímá dnes, jsou peníze. Já proti penězům nic nemám. Jistě! I mě zajímají peníze. Bez peněz není život, alespoň ne na Imoanu. Ale možná bychom se občas měli zastavit a podívat se i na jiné než materiální hodnoty. A zeptejte se sami sebe. Máte vy nějakou nemateriální hodnotu?“
Reny se klátivě nahnul k jednomu staršímu pánovi, který mu zaraženě naslouchal.
„Nemáte! Já to věděl! Ale myslíte si, že jinak toho máte dost, ne? Pěknej byt, slušnej plat, nějakej ten dražší bourák. Já vám ale řeknu, že já, já nemám nic. Jsem chudý student. A přesto jsem tu z vás nejbohatší. Když ovšem nepočítám své dvě drahé přítelkyně, které mi byly družkami v utrpení a nejistotě.“
Reny měl smysl pro drama. Co právě řekl, se pro každého mohlo stát jen prázdnými žvásty. Ale nemuselo. Jen trochu upřímnosti a zamyšlení… Jakou cenu má byt, který zešedne a rozpadne se? Jakou cenu má plat, který je jistý jen dokud nepřijdete o zaměstnání? Jakou cenu má cokoliv, co stárne, trouchniví nebo se dá ukrást, spálit či zničit? Je to skutečně naše, když o to můžeme tak snadno přijít? Ale jsou věci, kterých se nemůžete dotknout. Nemůžete je zvážit a objektivně určit jejich hodnotu. Ale když je jednou máte, nic vás o ně nepřipraví. A mohou se pro vás stát cennějšími než cokoliv hmotného. Ano, bez peněz není život. Ale jaký je ten, který stojí jen na penězích? Co si řekne člověk, který ho žije před smrtí? Může si říct – žil jsem dobře nebo špatně? Může si vůbec říct – žil jsem?
„Nemám na vás náladu,“ pokračoval Reny, „A proto vás radši ani nebudu poučovat. Ale zkuste si někdy zajít do archivu a podívat se, jak žili jiní. Poučte se z jejich chyb. A hlavně se sakra naučte už konečně poznávat, co má opravdovou cenu. Protože věci jako Alamerské pochybení vznikají ze špatného pořadí priorit a…“
V té chvíli ho Hannah za ruku stáhla dolů ze stolu a něco mu pošeptala. Nebylo těžké si domyslet co, protože Reny pokýval hlavou a bez řečí se nechal odvést ke stolu.
„Pěkný projev,“ usmála jsem se na něj, když se on i Hannah posadili.
„Stejně mě nikdo neposlouchal,“ zamumlal Reny.
„Fakt to bylo dobrý. Máš talent na projevy. Mohl by ses živit obchodováním. Umíš zapůsobit na lidi,“ zubil se přátelsky Fin.
Reny si ho změřil nadmíru pohoršeně a myslím, že ho Finův pokus o kompliment s obchodníkem hluboce urazil. Nic neřekl a otočil se od Fina pryč.
„Snad jsem ho neurazil?“ znejistěl Fin.
„Ani v nejmenším,“ ujistila jsem ho, „Reny se rád nechává přirovnávat k obchodníkům.“
„Jo. Ale ten jeho projev jinak nic moc. Bylo to dramatický, to jo. Ale jinak jsem vůbec nepochopil, o čem to vlastně mluvil.“
„To mě ani v nejmenším nepřekvapuje,“ odvětila jsem s bezelstným úsměvem, který byl však chladnější než mramorová podlaha. Jistěže nic nepochopil. Těžko mohl tušit, co je Alamerské pochybení a jaké důsledky mělo pro Institut.
„Co je vlastně to pochybení, o kterym mluvil?“ zajímal se Fin.
„To je pojem, který s oblibou používají historikové.“
„Takže něco jako jazyk privilegovaných, co?“ zasmál se Fin.
„Tak něco.“
„No a…co to je?“
„Zajímáš se trochu o historii?“
„Ani ne. Mě zajímá spíš současnost.“
„Kecy,“ utrousila Hannah, která na rozdíl od Renyho náš rozhovor pozorně poslouchala, „Spíš seš línej studovat.“
„Někdo taky musí pracovat, víš, děvče?“ ohradil se Reny a znovu se s tázavým výrazem otočil na mě.
„Snad jsi postřehl, že mezi Imoanem a Wessitem došlo k válce?“
„Jo, to asi každej, ne?“
„Výborně. A víš taky, jakou roli sehrála Alamerská republika v tomto konfliktu?“
„Ehm…bojovala na naší straně, ne? Jinak by teď neměla takový postavení.“
„Správně. Ale ještě před tím nějakou dobu dodávala Wessiru tajné informace z jednání spojenců Imoanu.“
„Páni. O tom se ale moc nemluví, co?“
„Když se na to přišlo, Alamer se stáhnul do neutrality a krátce před koncem války se definitivně přiklonil na stranu Imoanu a byl nejvýznamnějším spojencem při závěrečných konfliktech a měl na našem vítězství skutečně významný podíl,“ vysvětlovala Hannah.
„Po válce začal IMHI shromažďovat všechny možné záznamy, aby mohl udělat co nejpřesnější a nejobjektivnější dokumentaci,“ pokračovala jsem.
„Aby se ostatní pitomci mohli poučit,“ dodal Reny, kterého už unavilo předstírat, že nás neposlouchá. Málokdo dokáže odolat pokušení přispět do diskuse nějakým hodnotným poznatkem.
Hannah vysvětlovala dál.
„IMHI má takové postavení, že všichni ochotně souhlasili s umožněním nahlédnout do tajných archivů. Dělá dokumentace už stovky let a jeho práce jsou dostupné vždycky a všem. Je to organizace se speciálními privilegii, která nejsou omezena ani za válek. Všichni souhlasili, až na Alamerskou republiku.“
„Pojem Alameraské pochybení znamená v širším slova smyslu špatné určení priorit,“ řekl Reny, „Alamer ignoroval naše důvody a prostě odmítl vydat povolení pro nahlédnutí do archivů. Jakoby to mohlo změnit, co se stalo. Kvůli tomu nemůže IMHI vyhodnotit situaci a zjistit, co bylo příčinou takového jednání. Nikdo by je už neodsuzoval. Lidé už ani nevědí, že se zachovali podobným způsobem. Ale oni mají svoji hrdost, oni nikoho do svého archivu nepustí.“
„Aha,“ přikývl Fin, ačkoliv bylo více než patrné, že nechápe, proč se zabýváme takovým nesmyslem.
„Víš, co to znamená?“ zeptal se Reny, jakoby mi četl myšlenky, „Největším nepřítelem historie je neupřímnost, strach a tajnůstkářství. Jeden by hádal, že to pochopí, ale to ne. Ani neudali rozumný důvod. Že prý kvůli národní bezpečnosti. Přitom všichni ví, že IMHI má přesná pravidla, jak při vyhodnocování postupovat. Mimo jiné nesmí prozrazovat informace, které by mohly vést k ohrožení nebo znevýhodnění státu. Všichni pracovníci jsou vázáni mlčenlivostí. Všichni vědí, že to tak funguje už celá desetiletí. Hloupá výmluva. Nevím, o co jim vlastně jde.“
„Mají strach, to je všechno,“ pokývala hlavou Hannah, „Nechtějí znova čelit svým chybám.“
„Ale to je přece to nejhorší, co můžou udělat. Měli by svoje chyby studovat. Když napíšeš špatně test, taky ti pomůže potom vidět, kde jsi udělala chyby. Minulost se změnit nedá, ale budoucnost ano. A přece i chyby patří k našemu duchovnímu bohatství, jestliže nás mohou poučit.“
Fin se nervózně zavrtěl. Sedět u stolu se skupinkou zanícených historiků, kteří vedli vášnivý rozhovor o věcech, o nichž nikdy neslyšel, a v zásadě ignorovali jeho přítomnost, se mu zřejmě přestalo zamlouvat. Přesto se viditelně nehodlal vzdát naděje, že z těch pošuků přece jenom něco kápne.
„Ehm…tak co ta naše dohoda?“
„Jaká dohoda?“ podivil se Reny.
„Žádná dohoda,“ uklidnila jsem ho.
„Ale…“ zamračil se zmateně Fin.
„Ale nic,“ přerušila ho Hannah, „My to přece nechceme prodat.“
„Nechcete? A co s tím vlastně teda budete dělat?“
„My to chceme darovat.“
„Darovat?“ vyděsil se Fin, „A proč? Komu?“
„Lidstvu,“ pousmál se Reny a naklonil se k Finovi přes stůl, „Pohleď do očí tvrdé skutečnosti, chlapče, tohle by pro tebe bylo moc velké sousto. Tvoje obvyklé kontakty by ti asi byly na nic. Tohle je záležitost vyšších vrstev, elity, víš?“
Fin nedokázal pochopit, proč jsme všichni vzápětí dostali takový záchvat smíchu, až nám slzely oči. Chvilku to trvalo, než jsme se znovu jakž takž uklidnili.
„Tak mi aspoň řekněte, co to je,“ naléhal sklesle.
„Copak ty jsi neposlouchal?“ usmívala se Hannah.
„Největší klenot Alameru,“ řekl zasněně Reny.
Fin tázavě zvedl obočí.
„Něco, co nám zajistí budoucnost,“ napověděla Hannah znova.
„Ale jak, když to neprodáte? Co je to?“
Hannah nevěřícně vrtěla hlavou.
„Fakt tě nic nenapadá?“
Fin začínal vypadat naštvaně.
„Ne, nenapadá. Přece to může bejt cokoliv, ne?“
„A já zase myslím, že to nemůže být nic jiného než kopie tajných alamerských archivních záznamů,“ řekla jsem tiše. Fin na mě chvíli nechápavě zíral. Zjevně čekal, kdy veřejně oznámím, že to byl jen vtip, a vzápětí vytáhnu z tašky obří diamant. Jenže nic takového se nekonalo.
Hluk v hospodě jakoby utichl. Reny i Hannah se jen usmívali. To bylo poprvé od chvíle, co jsme se rozhodli náš plán realizovat, kdy jsme cíl naší krádeže nazvali pravým jménem. Ano, v té černé tašce na lavičce byly okopírované záznamy z Alamerského státního archivu, který jsme navštívili předešlé noci. Těch pár tisíc stránek nám mělo zajistit šťastný život plný vědecké práce bez obav o finance, kterých je v oboru tak málo. Díky těmto materiálům se totiž s největší pravděpodobností staneme těmi vyvolenými, kteří za svou závěrečnou práci získají celoživotní podporu a patronát Imoanského historického institutu. My, kteří jsme ještě donedávna neměli ani tušení, k jak odvážnému kousku se to nakonec odhodláme. My, kteří jsme neměli žádnou podporu z venčí ani příbuzné z oboru, jako Yara a Dite, kteří navázali na práci Yařina otce o zumirském náboženství, díky čemuž se stali favority.
„Jé, to je hodin,“ přerušil ticho Fin. Své zklamání skrýval velmi špatně. Jeho hlas už nebyl zdaleka tak přátelsky hřejivý, ale naopak chladný a příkrý.
„Už musíš do práce, viď,“ pousmál se Reny.
„Tak něco. Mějte se. A snad…ehm…snad se ještě někdy uvidíme,“ dodal s mírně pokřivenými koutky, vstal a zamířil k východu. Dívali jsme se za ním.
„Říkala jsem, že to nepochopí,“ poznamenala Hannah.
„Tenhle člověk udělá v životě ještě hodně chyb,“ pokýval hlavou Reny, „Každý by měl brát historii jako svou vlastní minulost. Mnoho věcí by se pak usnadnilo.“
Už dávno jsme si odvykli pozastavovat se nad způsobem, jakým lidé historii přehlížejí. Už se nevztekáme na každého ignoranta, kterého potkáme. Naučili jsme se o tom žertovat, nadlehčovat pravdu. A přesto, když jsme tu teď seděli jako jediní nepochopení svědci té velké chvíle, kdy měla být odhalena další část významné skutečnosti, pocítili jsme jakýsi smutek nad způsobem, jakým překupník Fin opovrhoval tím, co pro nás bylo tak cenné. A říkat si „on tomu nerozumí“ už najedou nebylo útěchou. Je to přece naše poslání bojovat za to, aby lidé pochopili, kde jsou pravé hodnoty. Jen kdyby všichni více naslouchali a méně mluvili. Možná by potom měli šanci porozumět… Vždyť ten, kdo nikdy nepocítil vzrušení a vášeň při pohledu na prastará svědectví moudrých věků, to zkrátka pochopit ani nemohl. Proto děkujme bohům, že jsou stále ještě lidé, kteří pracují neviděni a neoceňováni tak, jak by jim náleželo, a obětují celý svůj život práci pro lidstvo.
Možná, že když člověk tráví příliš mnoho času s historií, zestárne tak nějak rychleji. A nakonec začne být sentimentální. Nechci se zabývat tím, že lidé nechápou náš humor a raději se nás straní v obavě, že je vtáhneme do nějaké nesmyslné debaty, která je jen bude zdržovat od vydělávání peněz. Ale občas mě zamrzí, jaký je svět a co vyrostlo z člověka. Na tuhle lítost se lék asi nikdy nenajde. Lidé se možná prostě nikdy nezmění a nepoučí. Ale na hloupost jeden lék existuje. A proto, jak říkáme my z IMHI: Čím tě neobdaroval bůh, to si vezmi z knih!