Epizoda ležatá osm na druhou Nová naděje remixed V hlavní roli: George Lucas George Lucas, Velký Tvůrce, udělal něco, co neměl Naštval vesmír. A ten se nyní rozpřahuje, aby mu vrátil co mu patří. Aby mu vrátil úder. Rytíři Jedi se již navracejí, Sithové kují pomstu. Skrytou hrozbou jsou též klonové, kteří se tajně připravují na svůj útok. Nikdo nechce zůstat stranou. George Lucas má Problém a měl by ho řešit... Tarkish Scéna 1 Exteriér: Dagobah Postavy: Jar Jar Rekvizity: nočník Konečný stav hrdiny: zděšen Doprovodná ilustrace: Střelec Obtloustlý stařík zakopl o větev. Alespoň jednu nohu vyprostil z bahna a cákáním se snažil vyhrabat na pevninu. Voda, bahno, tady! Připomínalo mu to něco z mládí, vynořovaly se mrakodrapy, každodenní cesty za nákupy, auto, smějící se žena. Proč jen si při pohledu na pustinu vybavuje... Zbláznil jsem se. Tohle, to je přeci Dagobah, napadlo ho. Ale připadal si v pořádku, necítil vlastně žádný rozdíl. Jar Jar mu vesele plaval v zádech. "Ty, ty, co já to udělala? Co já to zpackala? Co já tady vlastně dělám?" Co já tady vlastně dělám? "La, la, la, la, la," odpověděli ptáci. Před George Lucase, který se zamyšlen coural svým krajem, spadl z vesmíru nočník. Proč vlastně ne? "Ha, ha, ha, legrace..." vybafl Jar Jar, který se dostal na břeh. Stařík ve flanelové košili se otočil. "Co tu tedy děláš?" "Jsem tvoje svědomí," napovídali ptáci. "Co jsem zanedbal?" ptal se znovu stařík. Voda kolem bublala a vřela. "Ráj? Můj vlastní svět? Nerozumím..." "Pak ti nemohu odpovědět," zafňukal Jar Jar a zmizel pod hladinou. George Lucas udělal krok vzad. Někde zapraskala větévka. Dal se na útěk, kterého ale není a nikdy nebylo. Sammael Scéna 2 Interiér: loď Postavy: imperiál Rekvizity: pelargonie Konečný stav hrdiny: lehce zraněn Čtveřice stormtrooperů vedla George Lucase chodbou. George měl strach. Nejprve si myslel, že tu loď, co ho zachránila z té příšerné lapálie na Dagobahu, mu seslalo samo nebe, ale radost rychle přerostla ve zděšení, když zjistil, že je to imperiální hvězdný destruktor. A teď ho stormtroopeři vedli chodbou bůhvíkam; možná na smrt. Konečně došli až k cíli cesty - místnosti s nápisem SEKUNDÁRNÍ VELITELSKÝ SÁL. Stormtrooper kráčející v čele stiskl tlačítko a když se dveře otevřely, nevybíravě postrčil George dovnitř. Velký sál obsahoval dva půlkruhy opakovacích displejů a uprostřed nich stálo na vyvýšeném pódiu křeslo s vysokým opěradlem, momentálně otočené zády k němu. Křeslo se začalo pomalu otáčet - a George nasucho polkl, když spatřil, kdo v něm sedí: vysoký muž v bílé uniformě velkoadmirála, s modrou pletí a rudě žhnoucíma očima. "Vítejte, pane Lucasi," promluvil důstojník chladným, kultivovaným hlasem. "Konečně se setkáváme." "K-kdo jste?" vykoktal George. "Kdo jsem?" zopakoval důstojník hořce. "Jsem velkoadmirál Thrawn. Ten, kdo nastoupil do čela Impéria poté, co jste jej v tom svém posledním filmovém kýči takřka zničil. Už za to bych vás měl dát na místě popravit, ale rozhodl jsem se, že vám dám ještě jednu šanci." Stiskl tlačítko na opěrce křesla a z tajného šuplíku se vysunula malá datakarta. Thrawn datakartu převzal, pokynul jednomu stormtrooperovi a ten Georgeovi hodil k nohám kompletní sadu stormtrooperské zbroje. "Tato datakarta obsahuje souřadnice světa, na který se nyní vydáte a jednou provždy zničíte Povstání. Tuto stormtrooperskou zbroj si vezměte. Uvidíme, jestli vám k něčemu bude," ušklíbl se škodolibě, když mu datakartu předával. George si poslušně oblékl zbroj - byla nějak podivně lehká - a když ho velkoadmirál Thrawn propustil, zamířil do hangáru, kde na něj měl čekat raketoplán, který ho odveze na příští destinaci. Helmu si nesl pod paží. Zrovna vcházel do hangáru, když vtom ho něco prudce udeřilo do hlavy. Zatmělo se mu před očima a v příštím okamžiku se ocitl na zemi. Když se trochu vzpamatoval, spatřil vedle sebe ležet rozbitý květináč růžových pelargonií. Zatřásl hlavou a zasténal. Rukou si na hlavě nahmatal pořádnou bouli. Konečně pohlédl vzhůru, aby zjistil, co ho tak praštilo. Na ochozu asi tři metry nad ním stál imperiální důstojník. Ten se nahnul nad zábradlí a zakřičel dolů na George: "To máš za kapitána Needu, ty hajzle!" Affaia Scéna 3 Interiér: hospoda Postavy: rebel Rekvizity: přestrojení za stormtroopera Konečný stav hrdiny: švorc Coruscant, planeta planet, město měst! Konečně tady! George se rozhlédl po přístavních docích a s potěšením se znovu ujistil, že tuto planetu vymyslel opravdu dobře. Tolik lidí tu žije celý život, že se mu určitě podaří najít tu někoho, od koho mu bude dopřáno slyšet i něco jiného než: "Sith aby tě vzal!" nebo: "Gungany na tebe!" Prozatím stále v anonymitě, ve zbroji stormtroopera, která ho trochu tlačila v rozkroku, prošel kolem několika podivných vesmírných individuí, o nichž si ani nepamatoval, že by je v návrzích schválil, a o něco klidnější, nicméně unavený, zamířil do nejspodnějších pater města. Ve výtahu se konečně odvážil sundat si helmu. Jakýsi twi'lecký muž tam hrál na nástroj podobný houslím (Williamsův nápad) a jakmile uviděl zbytek růžového kvítku, který uvízl Georgeovi za uchem, usmál se poněkud... řekněme, že se ve výtahu vzduch oteplil o několik stupňů. Lucas si pomyslel, že kdyby si byl pomyslel, že se setká s tím, co si vymyslel, tak by byl býval raději ani nevymýšlel. K velké radosti twi'leckého houslisty si sundal zbytek brnění. Naštěstí už byli v přízemí. George vylezl do nejdrsnější a nejšpinavější části města. Viděl polonahého kel-dora, jak zvrací do něčeho, co se při nejlepší vůli nedalo označit za čisté, jako kanál, tak si alespoň vyklepal hlínu z uší a zamířil k tomu nejpodivnějšímu ze všech podivných podniků. Dveře zavrzaly a zasekly se. George je vyrazil, aby mohl projít. Divně se na to nikdo nekoukal. Šel k pultu. "Rebelskou vodku," objednal si okamžitě. Chtěl aspoň chvilku, chviličku klid. A aby ho přestala konečně bolet hlava. To byl nápad do tohohle šíleného světa chodit. Kdo to ksakru vymyslel? Jak tak popíjel, přistoupil k němu zezadu chlap v černém plášti. "Rebel?" zeptal se. George dobrou minutu mlčel. Hlavou mu šrotovaly myšlenky... v jaké jsme vlastně epizodě? Postava zahalená v kápi není dobrý typ na přátelský rozhovor. Jenže tady musí být všichni zahalení, tady dole. Když teda nechtějí přijít k úhoně. Osobně tajně doufal, že on sám měl dneska smůly už dost, ale na podobné předpovědi se nikdy nedá spolehnout. Když odpoví "ano" a ten zakuklenec bude Sith, pravděpodobně je po něm. Když odpoví "ne", může být po něm úplně stejně, když dotyčný bude Jedi. Ale co? Fandím dobru. "Ano," řekl s nadějí v hlase... možná. "Výborně!" zvolal dotyčný a přisedl si. Laskavě si vypůjčil skleničku jeho rebelské vodky a do dna ji vyprázdnil. "Ehm... kdo jste?" zeptal se Lucas. "Nepamatuji si, že bych vás, ehm... znal." Muž se usmál. Tedy, nebylo to samozřejmě vidět, ale George v to doufal. "Jsem rebel, ale jakmile vyjdeš ven, poznáš jaký," řekl muž tajemně. A George, zvědavý, se zvedl. U levého boku ucítil lehký průvan. Venku se George postavil a rozhlédl se. Co? Kdo? Proč? Vzpomněl si na ten průvan. Síla je svině... Podíval se do levé kapsy. Ano... ten muž byl rebel... uživatel Síly... a George byl na mizině. Naštvaně sebral ze země dlažební kostku. Darth Zira Scéna 4 Interiér: Domov důchodců Postavy: Sith Rekvizity: dlažební kostka Konečný stav hrdiny: bez ucha George Lucas se potácel po ulici. Nebyl schopen si vzpomenout na nic z toho, co se s ním do té doby dělo. Měl jakési matné tušení, že se setkal s pár prapodivnými bytostmi a že tato setkání pro něj nebyla právě příjemná. Jedinou věc věděl zcela přesně – a to tu, že je absolutně švorc. Ať obracel kapsy jak chtěl, vypadl z nich akorát umolousaný kapesník a starý lísteček se seznamem nákupu, co mu psala manželka. Ano, je to přesně ten seznam, který jsem před týdnem ani za boha nebyl schopen najít, uvědomil si, když mu na něj padl zrak, a tak jsem místo toaletního papíru koupil basu piv a a konto toho jsme měli doma tichou domácnost… Vlastně až do dneška, napadlo ho ještě. A od rána se se mnou dějí nějaké samé divné věci… Jen kdybych si tak vzpomněl… promnul si rukama spánky. Usoudil, že nejlepší bude nestát uprostřed ulice, kde do něj ustavičně vrážejí jakási podivná stvoření. Koho nebo co mi to jen připomíná? Ptal se sám sebe v okamžiku, kdy kolem něj prošlo cosi chlupatého, ze všeho nejvíc připomínající křížence medvěda s yettim, a nesrozumitelně na něj něco zavrčelo. Znělo to dost nervózně… Klid, potřebuji klid, pomyslel si v ten moment, nějaké tiché místo, kde si vše srovnám v hlavě… Jako na zavolanou se před ním objevila vrátka vedoucí do jakéhosi parku. Toto jasné pozvání s úlevou přijal a zvolna kráčel udržovanou zahradou, která ho dovedla až k věkovité vile. Vypadala opuštěně a tak se George Lucas bez zaváhání opřel do vchodových dveří, jež se skřípotem povolily. Vstoupil do potemnělé chodby, což na jeho stále třeštící hlavu působilo přímo blahodárně. Stále nebyl s to si na mnoho vzpomenout, ale podvědomě tušil, že se ocitl ve velkém nebezpečí. Zcela instinktivně cítil, že téměř každý tvor, se kterým se potká, má na něj děsný vztek. Nevím sice za co, povzdechl si, ale to teď nebudu řešit. Chodba ústila do velké světlé místnosti. Zde na postelích polehávali starší lidé a také různí jiní tvorové, kteří mu připadali tak důvěrně známí. Jen pořád netušil odkud. Zatracená kebule! zaklel v duchu. Pak mu pohled padl na jeden z nočních stolků, na kterém ležela miska s léky. Ty by mi mohly proti té děsné bolesti pomoct!! zajásal. Vzápětí zaklel nahlas, protože jak se pro ně natáhl, zakopl o jakési dráty, kterých si před tím nevšiml. Při pádu se zachytil o stolek a ten se rovněž skácel na zem. Rána jak z děla. Než se zvedl ze země, stála u něj mladá žena. Vypadala docela půvabně až na to, že se tvářila nesmírně přísně. Lékařka, blesklo mu hlavou. Vypadala tak, ovšem až na to, že nebyla v klasickém bílém, ale naopak celá v černém. “Co se tady motáš, ty nemehlo vožralý?!“ vyjela na něj zostra. “Jjjá… já nejsem opilý,“ vykoktal ze sebe omluvně. “Jo?“ ironicky odvětila. „A od kdy s sebou střízliví lidi tahaj dlažební kostky?“ “Jaký dlažební kostky?“ nechápal zjevně zaskočený Lucas. “A pod tou levou hnátou máš jako co?“ George Lucas se podíval stejným směrem, kterým byl upřený její zjevně nepříliš přátelský pohled. “Vážně,“ pronesl překvapeně spíš sám k sobě. „Je to dlažební kostka. Kde jsem k ní asi tak přišel?“ “Ty ji máš jak z praku. Táhni se někam vychrápat z opice a neruš tady významný výzkum!“ “Tak hele, holčičko!“ vztekle zařval George Lucas a jeho obličej velmi rychle měnil zlostí barvy jak zbláznivší se semafor. „Aby ti tak kostka nepřistála na hlavě. To si ke mně dovolovat nebudeš! Jednak bys mohla být klidně má dcera a hlavně – asi nevíš, kdo jsem. Já jsem George Lucas,“ zatvářil se povýšeně. “Ale ty asi nevíš, kdo jsem já,“ zazněla klidná odpověď. Dokonce se malounko pousmála, což ho popudilo ještě víc. “Ani mě to nezajímá,“ pronesl s despektem Lucas a hodil po ní tu kostku. Kostka se najednou zastavila v letu a pak prudce změnila směr zpět k jeho hlavě. Náraz, strašlivá bolest… a vzápětí na zemi plavným letem doplachtilo zkrvavené ucho. Lidské ucho. Moje ucho!!! Došlo mu. “Jo, pitomče, když už něco píšeš, tak nechlastej jak dobytek, ať si pak pamatuješ, co jsi vlastně napsal za kraviny,“ poradila mu a přes rameno při odchodu dodala: „Jsem Sith a tyhle schopnosti jsi mi vymyslel ty sám, tak si nestěžuj!“ Andelain Scéna 5 Interiér: chrám Postavy: Jedi Rekvizity: analgetika Konečný stav hrdiny: oholen Seděl na malém a barevném kolotoči, který se leskl umělou hmotou, svítil, blikal, hrál a točil se. Ten člověk vypadal divně. Možná. Jak asi vypadá člověk v šedé tunice, šedých kalhotách a s melancholickým výrazem, sedící na žlutooranžovém tautaunovi s černobílýma vytřeštěnýma očima a růžovým úsměvem. Lidé už si takových nevšímali. Jezdili s vozíky, nakupovali, posedávali u kafe, hádali se, usmiřovali se a Jedi na kolotoči se točil a točil. Sobotní odpoledne v nákupním multiplexu... v chrámu, dalo by se říct. George Lucas do té velké, osvětlené budovy vstoupil a zarazil se. Bylo to příliš... známé. Příliš pozemské. Nedávalo to smysl. Ale sny takové přece bývají, připomenul si, když uviděl šedou postavu. Že by Jedi? Tak proč ne? pomyslel si, Když už sním. Přistoupil k muži a ten, trochu překvapen tou náhlou pozorností, zvedl hlavu. "Ach, tak to jste vy." George si uvědomil, že je očima druhého pozorně studován. "Já jsem..." reagoval George automaticky, ale nedokončil. "Stvořitel," řekl Jedi důrazně, klidně a pak se usmál. George Lucas se ošil. To slovo se mu nelíbilo. "Já vám nic nevyčítám," snažil se ho uklidnit Jedi. "Nejsem sen, co se vzteká na lidi za to, že ho vymysleli. Ale někdo by se vztekat mohl." "No, to mi povídejte," odpověděl Lucas a násilím potlačil vzpomínky na posledních pár... příhod. "Ehm. Víte co? Mám pro vás obchod... Stvořiteli." O hodinu později z parku ve městě odcházeli dva lidé. Každý jiným směrem. První z nich, Jedi v ošuntělé tunice, nesl v ruce bílou krabičku a nepřítomně se usmíval. Druhý byl bezvousý, holohlavý, dokonce i obočí měl pryč. Holič byl zřejmě pro svou práci nadšený. Když vyšel na ulici, hned se ztratil v davu. Jaká radost plavat v proudu! Nikdo ho už nepozná. George Lucas měl bolavá chodidla a v nose nový piercing. Tess Scéna 6 Exteriér: ZOO Postavy: Ewoci Rekvizity: síťka na motýly Konečný stav hrdiny: napřed bez košile, pak nakrmen a s kožichem Doprovodná ilustrace: Hanan Tak takhle jsem si dovolenou nepředstavoval, pomyslel si George, když vrávoral po ulicích. I když - dovolená, uchechtl se. Pak se uchechtl znovu. A znovu. Uchechtnutí pomalu přešla v hysterický smích, ale to mohly být poslední dozvuky oněch prášků. Proti němu kráčel jakýsi potácející se cizinec. Byl mu poněkud povědomý. Šel si a očividně nehodlal uhnout. George se radši zastavil a prohlížel si ho. Náhle se v jeho otupělém mozku rozbřesklo - těžko říct, co bylo příčinou, možná několik vkusně umístěných objektů v pozadí za cizincem, možná přece jen ta podoba... Ještě chvíli se prohlížel ve výkladu. To, co viděl, se mu moc nelíbilo. Na tvářích, čistě oholených, byla jasně vidět vzpomínka na jeho vous. Neopálené místo. Vypadám jako idiot, zamyslel se. Jeho pohled doputoval níž a zarazil se o zašlý nátělník. Kde je sakra moje košile? Nevzpomínal si. To ty prášky. Jeho pozornost upoutal plakát vzadu ve výloze: NAVŠTIVTE NAŠI ZOO A SEZNAMTE SE S CIZÍMI BYTOSTMI. S pocitem, že právě to je to místo, kde by měl být, se vydal po šipkách s nápisy: ZOO. Měl štěstí. Podařilo se mu zamíchat se mezi školní výpravy, mezi adolescenty se díky místní bláznivé módě ztratil (taky proto, že mu oholená tvář dodala mladistvý vzhled) a proklouzl dovnitř bez placení. Po seznámení se s obsahem klecí, o němž se nejen jemu, ale třeba ani Timothy Zahnovi nezdálo, se konečně dostal k budově s popiskou: EXPOZICE DNEŠKA. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. Přivítalo ho přítmí a asi proto klopýtl o laminátový kořen. "Au!" "Yab, yab, yab, yab," začaly se kolem ozývat zvuky a záhy byl obklopen tlupou malých medvídků. Nevypadali jako Ewoci, rozhodně ne tak, jako Ewoci, o nichž natočil roztomilé dětské filmy. Jejich srst byla zcuchanější, tváře živější a trochu potměšilejší, a strašně smrděli. "Yab, yab, yab," začali ho tahat pracičkami do hloubi laminátového pralesa. Tam to smrdělo víc. Nebylo divu, protože se pokoušeli udržet oheň a jediným palivem jim bylo listí a laminát. Nad zelenavými plameny se otáčela napůl zuhelnatělá pečínka. "No fuj!" ohrnul nos, ale to už ho Ewoci téměř násilím posadili. Přišel jejich náčelník. Nahnul se tak blízko, že George mohl spočítat všechny kazy v jeho zubech a dobře si ho prohlížel. Pak vynesl verdikt: "Ty George!" "Yab, yab, George, yab, yab, George!" skandoval dav a vrhnul se na svého hosta. Ten byl vbrzku pohřben pod kupou malých tělíček. Když jejich vlna opadla, odnášela si něco, co mu původně patřilo - jeho nátělník. "Hej! Moment!" protestoval, vstal, ale náčelník mu kopím naznačil, ať si zase sedne. Ale to už se vraceli ostatní Ewoci. "Ó, George! Ó George!" "Sedět, jíst," prohlásil náčelník. George se podíval na nabízené jídlo a zvednul se mu kufr. "Ne, díky," pokusil se odmítnout, ale náčelník výhrůžně potřásl kopím. "Ty host. Ty jíst. Jíst. Jíst." "Jíst, jíst!" skandovali Ewoci. George Lucas si povzdechl a co mu zbylo. Jedl, jedl. V jeho mysli se vylíhl nápad. Teď bude muset natočit Epizodu 7. A už na začátku... vyhodí do vzduchu Endor a vyhladí všechny Ewoky! kernel32 Scéna 7 Interiér: banka Postavy: Rick McCallum Rekvizity: blaster Konečný stav hrdiny: pojištěn George si spokojeně hladil žaludek. Pravda, aby se najedl, musel obrat spoustu kostiček, na nichž bylo masa jen pomálu. Kdo by to byl řekl, že tak blahobytně vyhlížející podsadití tvorové budou mít tak málo masa! Oči mu sklouzly dolů na plný břich... a strnul. Jeho zbrusu nový oblek, ve kterém se ve své vysněné galaxii ocitl, byl po setkání s jejími... méně snášenlivými obyvateli potrhán, popálen a pošpiněn až hrůza. George si vždy potrpěl na to, že chodil dobře oblékán - ale sem se jeho rozedraný kožich, fialové sako a zelená kravata se žlutými slony opravdu nehodily. A možná, že právě to bylo příčinou, proč se k němu imperiál, sith, rebel i Jedi chovali tak... nespolečensky. Chtělo by to nový ohoz. A nové ucho by taky neškodilo; takhle mu nedrží účes Jenže kde na to vzít? Rozhlédl se kolem a spatřil přesně to, co hledal. Banku. A ne jednu. Vedle sebe hned čtyři: Galactic Capital Bank, Chisská spořitelna, Twi'lecká pojišťovna barových tanečnic a zbrusu nová Krutě kořistnická Yuuzhan Vong Beznosbank. Chvíli váhal, do které vkročit, a pak se rozhodl zachovat se podle dávného chisského úsloví, že modrá je dobrá, a vstoupil do Chisské spořitelny. Vagaarijskému lupiči, který právě banku urychleně opouštěl s pytlem kreditů na zádech, nenápadně vytrhl z pouzdra blaster - co kdyby mu pokladník nechtěl poskytnout bezúročnou půjčku po dobrém - a přistoupil k okénku. "He-ehm," odkašlal si nejistě; předchozích šest pokusů o navázání kontaktu s obyvateli předaleké galaxie jeho sebedůvěru nahlodalo víc než jen trochu. "Rád bych-" Vtom spatřil tvář pokladníka za okénkem a blaster mu úžasem vypadl z ruky. Nebyl to totiž Chiss; neměl dokonce ani černé vlasy, o rudých žhnoucích očích a modré pokožce nemluvě. Zpoza tmavých skel slunečních brýlí na něj zíral přísný, nesmlouvavý obličej Ricka McCalluma. George mu sice do očí neviděl, ale věděl, že v nich má stejný výraz jako obvykle: "Time is money". "Ricku, to jsem rád, že tě vidím," spustil jednouchý George s úlevou. "Potřebuji totiž nějaké-" "-peníze?!" dokončil McCallum hrozivě. "Proč mě to nepřekvapuje?" "Potřebuju jen pár-" McCallum nehnul ani brvou. "Ty chceš vždycky peníze, Georgi. Vždycky. Vypomohl jsem ti s Epizodou I i se dvojkou, a to přesto, žes nedal na mé naléhání, aby měli clonetroopeři můj obličej a hodinky s vodotryskem." "Všechno se ti mnohonásobně vrátilo-" "Ne. Nepůjčím ti ani jeden decikredit. Podívej se na sebe, jak vypadáš! Kdyby sis aspoň nechal upižlat i to druhý ucho! Ne, Georgi, ty vůbec nevypadáš jako perspektivní klient." George se odhodlal k zoufalému kroku a namířil McCallumovi ukradený blaster do tváře. McCallumem to ani nehnulo. "Smůla, Georgi. Nemůžu ti dát vůbec nic. Všechno odnesl ten Vagaari." George, znechucený a zdeptaný, se obrátil k odchodu. "Počkej," zavolal za ním McCallum. "Naše banka by tě mohla aspoň pojistit. A to úplně zadarmo," dodal honem. Možná mi ještě k něčemu budeš, pomyslel si se lstivým úšklebkem, za který by se nemusel stydět ani Darth Sidious. Lana Estari Scéna 8 Exteriér: ulice Postavy: námezdní lovec Rekvizity: deštník Konečný stav hrdiny: v bezvědomí Doprovodná ilustrace: Sid S vítězoslavným úsměvem si George vykračoval z banky. Liboval si, jak krásný pocit bezpečí má pojištěný člověk. Procházel se a kličkoval, jen aby zkusil, jestli se mu něco ještě vůbec může stát. Jen stěží odolával pokušení vběhnout do cesty nějakému vozidlu kolem. Nakonec, když ho strahl pocit neporazitelnosti, rozhodl se vyzkoušet, jak pojištění v praxi chrání před očividným nebezpečím. Rozhlížel se po okolních budovách. "Moc malá," řekl u první. "Pořád malá," utrousil u druhé. "Na mě pořád málo," uchechtl se u třetí, dvakrát tak veliké jako předchozí dvě. "To je ono!" zajásal, když pohlédl na mrakodrap tyčící se před ním, "Z toho skočím!" Udělal jen pár kroků ke své cílově stavbě, když mu někdo zaklepal na rameno. "Promiňte, pane, já..." začal mladík stojící za ním. "Teď nemám čas, hochu," odbyl ho Lucas. "Je to naléhavé..." "Neotravuj, občane!" mávl rukou George. Mladík vytasil blaster a třesoucí se rukou ho namířil na Lucasovu hlavu. "Já bych se vás chtěl zeptat, jak se jmenujete," pravil. "Já? No, já jsem G... chci říct Rick McCallum," vyhrkl George. Neznámý se podíval do malého notýsku a po chvíli zvedl oči. "Tak to bych vás poprosil, abyste šel dobrovolně se mnou. Je na vás velká odměna a za mrtvolu tolik nedostanu." Lucase polil pot. "Ale ne, já jsem kecal, já jsem George Lucas!" Jeho protivník se opět podíval do notýsku. "Tak na vás je odměna desetinásobná a k tomu stejná za živého i mrtvého. To já bych vás, když dovolíte, radši zabil." "Vy jste asi začátečník, co?" zeptal se George. "Ano, toto je má první výprava za kořistí. Dělám to dobře?" "No... chtělo by to více dramatičnosti. Třeba honičku a boj!" "Myslíte?" "Jistě!" křikl George, už dávno upalující pryč. Lovec se rozběhl za ním. Lucas vybíhal schody mrakodrapu až doběhl nahoru s docela slušným náskokem. Tam si sundal oblečení a obalil jím volně stojící velký kaktus. Postavil jej na okraj střechy a upevnil provázkem, jehož druhý konec držel. Pak se schoval za sloup a čekal. Když lovec přiběhl, pustil provázek a kaktus spadl přes okraj střechy. Lovec v domnění, že Lucas skočil, utíkal zase dolů, aby se k mrtvole dostal dřív, než mu ji někdo vyfoukne. George se ušklíbl a smál se své mazanosti. Sebral deštník, který se kdovíproč válel na střeše, a že jako skočí na druhé straně budovy. Skočil ale tak nešikovně, že než rozevřel deštník, který by zbrzdil jeho pád, stačil se zřítit o několik pater níž. Z okna tam koukal starý Rodian a Lucas sletěl přímo jemu na hlavu, hlavou dolů. Lucas byl omráčen a díky deštníku se snesl do kanálu. Rodian takové štěstí neměl. Yanna Scéna 9 Exteriér: kanál Postavy: Hutt Rekvizity: twi'lecké bikiny Konečný stav hrdiny: nemá nic Doprovodná ilustrace: Prokop Ucítil, jak ho něco táhne za nohy a napůl se probral. Před očima se mu dělaly mžitky, hlava mu třeštila a měl vzdálený pocit, že to kouzlo s deštníkem, které mu předtím předvedl ten nájemný lovec, nebylo tak úplně neškodné. Táhli ho dál. Všude se vznášel odporný zápach. Opět upadl do bezvědomí. Když se probral, hlava už mu tolik netřeštila i ten hrozný puch byl pryč. Posadil se a rozhlédl se. Ocitl se v místnosti čtvercového půdorysu a bez oken. Stála tam stará rozvrzaná postel a vedle ní na stěně viselo velké prasklé zrcadlo. George vstal a přešel k němu. "Nevypadáš zrovna nejlíp," ohodnotil se. Bez vousů a bez ucha vypadal divně, ale mnohem větší starosti mu teď dělalo, že kromě bláta neměl nic na sobě. Na okamžik zatoužil po nočníku. Nebo třeba i po dlažební kostce, kterou by to zrcadlo rozbil úplně. Aspoň, že neměl hlad. Pohlédl na postel. Někdo tam cosi pohodil. Lesklo se to. George si to šel prohlédnout zblízka. Ukázalo se, že jsou to twi'lecké bikiny. Nakrčil nos a dvěma prsty zvedl jeden díl, zkoumaje ho ze všech stran. Nevypadalo to příliš pohodlně, ale byl to koneckonců oděv, dají-li se dva tenké hadříky spojené šňůrkami nazývat oděvem. Nasoukat se do nich ho stálo nezměrné úsilí. Se zataženým břichem se postavil před zrcadlo. Nedalo se mu upřít, že vypadá docela chic. Náhle se ozvalo zadunění a když se George s trhnutím otočil, zjistil, že se jedna stěna místnosti začíná odsouvat. Vzniklým otvorem dovnitř vstoupil postarší Twi'lek. Změřil si ho pohledem od hlavy k patě a zpět a pak promluvil: "Výborně. Vidím, že už jste se převlékl. Můj pán, Jabba Hutt, už vás očekává. Doufám, že ho vaše číslo nezklame..." Johnak Scéna 10 Interiér: doma Postavy: Sith Rekvizity: scénář George Lucas byl velice rád, že už je pryč z té příšerné galaxie, kterou sám vytvořil, a zpátky doma (i přesto, že se jeho domov jmenuje Skywalker Ranch). Vykoupal se, ale dalo práci ze sebe smýt všechny tekuté, plynné a pevné zbytky toho Hutta. Bikiny dal do skříně, jeho dcera je třeba jednou využije. Potom se dlouho rozhodoval, jestli si oblékne svoji modrou košili s kostičkami nebo svoji druhou modrou košili s kostičkami. Když se rozhodl, vytáhl scénář epizody IV Super Extra DVD Edition a začal v něm provádět škrty. Potom si vzal ze stolu koncept na novou SW knihu, který mu poslal Kevin J.Anderson. Důkladně si to pročetl a pak to s potěšením spálil. "Lucasi," ozval se syčivý hlas. "Myslel sis, že utečeš tak snadno?!" Lucas vyběhl z pracovny. Na chodbě uviděl tu Sithku, kterou předtím potkal. Měla na sobě masku, takže neměl ponětí, jak vypadá, jak je stará, nebo jestli je to opravdu žena. "Jak jste se sem dostala?" zeptal se Lucas nechápavě. "Když ses dostal ty k nám, tak já se mohu dostat sem," Sithka vytáhla světelný meč a aktivovala ho. "A teď je s tebou konec!!!" Nikdo dosud nezjistil, proč temná strana většinou prohrává, a pokud vyhraje, tak s velkými ztrátami. Existuje však teorie, že používání temné strany přináší smůlu. Je to pouze teorie a nebyla nijak prokázána, ale podle některých událostí lze soudit, že na tom něco je. Byla jen smůla oné Sithky, že když vykročila směrem k Lucasovi, uklouzla po banánové slupce, a smůla byla rovněž, že hned za ní byly schody dolů... s ostrými hranami. Sithka se dole pokoušela zvednout a povedlo se. Chytila se něčeho, aby udržela rovnováhu. Bohužel to něco byla rozpálená kamna. Zaječela, uskočila a podjely jí nohy, když šlápla na modýlek písečného transportéru, který patřil Lucasovu synovi. Narazila na betonový model R2-D2. Náraz otřásl základy domu a na Sithku se zřítil lustr i s kusem střechy. S klením se opět zvedla. Bolelo ji úplně všechno a to duel ještě nezačal. "Teď zemřeš, Lucasi! Pokusím se, aby to bylo rychlé a bolestivé!" Lucas neměl šanci. Bylo by to s ním dopadlo zle, kdyby na Sithku k její velké smůle nespadl skrz díru ve střeše vorvaň obrovský. - The End -