Z pekla
Autor: Darthie
Bolest.
Je ironií, jak výstižně dokáže takové slůvko popsat nepopsatelné.
Myslel si, že už ví, co to znamená. Když mu matka zemřela v náručí a on nemohl udělat nic, čím by tomu zabránil, myslel si, že už hranice bolesti poznal. A jak dny ubíhaly, myslel si, že se s tou bolestí naučí žít, že se ji naučí skrýt hluboko ve své duši a snad na ni i zapomene.
Dokud nepřišlo Eol Sha.
"Anakine!"
"NEEEE!"
Bolest. Až na Eol Sha zjistil, co to slovo doopravdy znamená.
A si veškerý existující význam toho slova vryl hluboko do paměti jako trvalou upomínku na onen osudný den.
Přál si, aby tam byl tehdy zemřel.
Ale Temná strana měla se svým nejnovějším služebníkem jiné plány.
Kenobiho síly slábly; cítil to. Bylo jen otázkou několika minut, kdy udělá osudnou chybu, která Anakinovi umožní to skončit jednou pro vždy.
Soustředil veškerou svou sílu do nejagresívnější ofenzívy, jakou kdy podnikl. Zcela se otevřel proudu Temné Síly a zjistil, že hněv a nenávist pohánějí jeho světelný meč mnohem efektivněji než jakákoliv jiná technika, jíž se jako Jedi naučil.
Jako kdyby kdyby mu to teď stačilo.
Celou svou silou se rozmáchl a mířil na Kenobiho levý bok, ale Kenobiho meč zachytil jeho vlastní čepel dřív, než zasáhla svůj cíl, a prudce ji odklonil k zemi, nechávaje horní část jeho těla nechráněnou.
Svou chybu si uvědomil příliš pozdě, když bota jeho protivníka zasáhla jeho hruď a poslala ho širokým obloukem k zemi.
Se zavrčením se začal zvedat ze země, ale ten pohyb už nedokončil.
Mohutná exploze zatřásla zemí a mezi nimi se rpzevřela ohnivá trhlina, z níž vytryskl k nebi proud žhavé lávy.
Jeho pud sebezáchovy momentálně převládl nad touhou po pomstě a on očima hledal únikovou cestu – ale žádná šance na útěk neexistovala. Měl pouze několik vteřin na to, aby si uvědomil, že je zcela odříznutý od jakékoliv cesty zpět.
Ležel na okraji propasti.
A po další explozi ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj do rozbouřené ohnivé řeky pod sebou. Jen vzdáleně slyšel volání svého Mistra přes ohlušující burácení zuřícího živlu.
"Anakine!"
Zdálo se mu, že se čas zpomalil, jak padal. Jeho smysly znecitlivěly, až skoro necítil to narůstající horko.
Zemřu. A všechno je to Kenobiho vina.
"NEEEE!"
Obi-Wan na něho volal, zoufale doufaje v sebemenší jiskřičku naděje, ale marně. Byl ztracený.
To byl konec.
Nevěděl, kolik dní - týdnů? - strávil v temnotě.
Když procitnul poprvé, necítil nic. Tak tohle byla smrt?
Ne. Ještě je naživu.
Jeho mysl byla ještě zamlžená, ale i přesto dokázal na blízku rozeznat něčí přítomnost.
Kdo jste?
Ticho.
Co se stalo? Kde to jsem?
Slyšel ho ten druhý? Anebo to všecko byl jen poslední výplod jeho fantazie, než přijde konec?
Odpočívej. Budeš žít.
A tehdy se jeho smysly znovu rozplynuly v temnotě on opět upadl do bezvědomí.
* * *
Chodili kolem něho lidé a rozmlouvali tlumenými hlasy. Uvědomoval si ustavičné, jemné pípání.
Otevřel oči, ale silné světlo ho zabolelo, tak je opět přivřel.
Zkusil to tedy znovu, otvíraje víčka po milimetrech, dokud jeho oči nepřivykly světlu.
Ležel v místnosti plné zařízení a počítačů. Nemhl pohnout hlavou, ale viděl, že je uzavřený v průhledném válci a také věděl, že je napojený na množství přístrojů, i když ještě stále nic necítil.
Tito lidé se ho snažili vyrvat ze spárů smrti, bez ohledu na mizerně malé šance.
Před ním se objevila tvář muže, jen o pár let staršího než byl sám.
"Slyšíš mě, Anakine?" zeptal se. Jeho hlas zněl Anakinovým uším podivně dutě.
Přivřel oči na znamení souhlasu.
Muž se pousmál. "Můžeš mluvit?"
Pokusil se otevřít ústa, ale nemohl. Jen mírně svraštil obočí na znamení své bezmoci a muž pochopil.
"Nenamáhej se. Máš štěstí, že jsi vůbec na živu. Odpočívej."
Odpočívat. To bylo to jediné, co teď mohl dělat. Nemohl se hýbat, nemohl mluvit; mohl jen nehybně ležet, totálně závislý na přístrojích a těch cizích lidech, kteří ho obklopovali.
To se nepodobá Anakinu Skywalkerovi, že?
Ne. Už nebyl Anakinem Skywalkerem. Už si neuměl představit sebe samého pod tím prokletým jménem. Anakin Skywalker byl Jedi, patetický mladý Padawan ješte patetičtějšího Mistra.
Kenobiho.
Nenávist v něm prudce vzrostla při pomyšlení na muže, jehož kdysi nazýval svým druhým otcem.
Muže, který mu ukradl všecko - jeho matku, jeho ženu, jeho sny i jeho život.
Muže, kterého bude pronásledovat do konce svého života.
Muže, kvůli kterému se vrátil z Pekla, aby na něm vykonal svojí pomstu.
* * *
Pokoušel se vzpomenout si, co se mu to tehdy vlastně stalo. Ta část jeho paměti byla velmi nejasná, jako kdyby ho Síla chtěla milosrdně ušetřit bolesti.
Ale jemu to už bylo jedno. Chtěl jednoduše vedět.
Uzavřel se do sebe a vnořil se do své vlastní mysli, hledaje vzpomínky, obrazy nebo pocity.
Nebyl připravený na to, co uvidí.
Konečně dopadl na dno.
Stěna útesu, do které narazil a za kterou se urputně snažil zachytit, zpomalila jeho pád. Napůl padající napůl visící se řítil do řeky tekuté horniny pod sebou.
Z hrdla se mu vydralo nelidské zavtí, když se ponořil do lávy. Pálení jeho kůže a masa překonalo jakékoliv mučení. Jeho vlasy zmizely v jediném ohnivém jazyku. S hrůzou zjistil, že nemůže dýchat.
Zemřu.
Být upálený zaživa - obraz živého Pekla. A on byl přímo uprostřed toho všeho.
Ne.
Z posledních síl natáhl to, co mu zůstalo z levé ruky a snažil se dosáhnout na pevný břeh. Jeho zrak se vytrácel, svět kolem něj se rozplýval, ale on nepřestával a zoufale se snažil ignorovat pulsující bolest, která mu pronikala celým tělem až do posledního nervu.
Ven. Musíš se dostat ven.
Centimetr po centimetru se přibližoval k tomu kousku pevné země, zbytky jeho svalů poháněné pouze silou jeho vůle. Natáhl i pravou ruku, aby si pomohl, ale byla pryč; jeho protéza se určitě poškodila už během pádu a teď se už dávno roztavila v lávě.
Konečne se s nadlidským vypětím sil vytáhl ven z lávy na břeh.
Nehybně ležel malém ostrůvku země uprostřed ohnivého oceánu. Jeho spálené pľíce lapaly po vzduchu, který byl plný dusivého dýmu a zápachu jeho vlastního spáleného těla.
Už nedokázal víc snést. Jeho kdysi hrdý a mocný duch se rozdrobil na prach.
Toto je smrt.
A obestřela ho temnota.
Kdyby mu zůstaly ještě nějaké slzy, plakal by. Ale nemhol, jeho slzné kanálky byli nenávratně zničené.
Což bylo nejspíš i dobře. Už nebude slzy potřebovat.
Nemaje jiný způsob, jak ulevit svým pocitům, nechal svojí nenávist volně proudit jako mohutnou řeku a zcela se ponořil do Temné strany Síly. Bolest ze vzpomínek mírně ustoupila a zanechala jeho mysl jasnou.
A rozhodl se bojovat.
Zahnali ho do kouta, jako štvané zvíře, konečně se chytil do pasti. Nezůstalo mu nic, žádná rodina, žádní přátelé, prostě nic. Už nebylo cesty zpět, jedině vpřed.
Bude bojovat, bojovat celou svou silou o život, který si zasloužil, za všecko, čeho byl hoden... za pomstu.
Ano. Jedině v pomstě najde naprosté uspokojení.
Je mi jedno jak dlouho to bude trvat, jak dlouho budu nucen tady ležet jako zbytečný kus hadru,dokud nebudu moci samostatně fungovat - zaplatí za to, co mi udělali.
Dříve či později, všichni zaplatí.
* * *
Čas plynul. Nepočítal dni ani týdny; jeho čas se dělil jen na neurčité intervaly, kdy byl v bezvědomí a kdy byl při smyslech.
Jeho stav se pozvolna zlepšoval. Jednoho dne zjistil, že už může trochu pohnout hlavou, ale ješte stále nemohl mluvit. Zvláštní pocit v hrdle a hrudi mu napovídal, což mu později potvrdil i jeden z mediků, že jeho spálené plíce byly vybaveny respirátorem, který mu měl pomoci dýchat.
Teď se vznášel v nádrži s bactou. Ze začátku nemohli riskovat úplnou bactovou koupel, protože se obávali toho, jak na to bude jeho extrémně citlivé tělo reagovat. Proto mu přikládali na nejkritičtější oblasti bactové náplasti, dokud nebyl připravený na úplnou koupel.
Už věděl, co z něho zůstalo. Natáhl krk jak jen to šlo, a uvidel, že jen jeho levá ruka a horní část trupu byly zachráněné. Všecko ostatní bylo buď dávno pryč, anebo natolik poškozené, že to beztak museli amputovat. A i zbytek jeho tela byl zjizvený a spálený skoro do černa.
Možná by se měl cítit šokovaný, znechucený, odmítat tomu uvěřit.
Ale nějak ho to zjištění nepřekvapilo, ani nešokovalo. Nějak to celou dobu očekával.
* * *
Anakine.
Ten hlas v jeho mysli ho přivolal zpět k vědomí. Cítil přesně tutéž přítomnost jako tehdy, se probral poprvé, přítomnost toho, kdo mu řekl, že bude žít.
Pomalu otevřel oči. Světla v místnosti byla ztlumená a viděl, že už není v nádrži s bactou. Místo toho ležel na nějaké posteli, napojený na přístroje tak jako předtím, ale ten průhledný válec tam už nebyl.
Rozhlédl se po místnosti, nakolik mu to jen přístroje umožňovaly. Medici byli pryč a místnost byla prázdná, až na zahalenou postavu stojící v přítmí.
Kdo jste?
Cizinec přistoupil blíže k jeho posteli a sňal si kapuci, která mu halila tvář.
Palpatine.
Měl jsem to vědět.
Na Palpatinových rtech se objevil malý úsměv. "Bezpochyby jsi měl. Ale já ti odpouštím tvou nevědomost."
A čím jsem si tuto milost zasloužil?
"Stále ještě žiješ."
To je pravda.
Palpatine se krátce zasmál. "Ale určitě sis všiml, že to nebyla jen tvoje tvrdohlavost, co tě zachránilo před splynutím se Sílou."
Zalila ho vlna nekonečné vděčnosti. Samozřejmě. Jak mohl zapomenou - to tomuto muži je zavázaný.
"Vskutku, můj mladý učedníku. Moji vojáci tě našli na Eol Sha a přinesli sem na můj rozkaz. Byl jsem rozhodnutý udržet tě při životě, bez ohledu na to, co to bude stát. Byli povoláni nejlepší medici Impéria, mající k dispozici nejvyspělejší techniku v oblasti medicíny. To všechno na tvou záchranu."
Hrdlo se mu stáhlo dojetím.
Proč?
Palpatinovi se zaleskly oči. "Mám na své straně Vyvoleného. Nedovolil bych, aby můj oblíbený učedník zemřel."
Byla to pravda. Jedině Palpatine udělal něco, aby mu pomohl. To Palpatine mu zachránil život, když už mu nic nezůstalo, když ho všichni ostatní opustili.
A co víc, Palpatine mu nikdy nelhal.
K čemu bych vám byl, Mistře?
Úsměv, záblesk uspokojení v Sithově přítomnosti. "Služ mi dobře, můj mladý učedníku, a ja ti dám to, po čem jsi vždycky toužil."
Moc.
Nadvládu.
Pomstu.
Ano.
* * *
Ten den konečně nadešel.
Palpatine ho navštěvoval denně, pozorně naslouchal hlášením mediků o Anakinově zdravotním stavu. Říkali, že ještě nějakou dobu potrvá, než najdou nejlepší způsob, jak Anakina vybavit životní podporou, která by mu umožňovala žít – skoro normálním životem. Jeho chybějící nohy a pravou ruku nahradily protézy, ale největším problémem se ukázaly být jeho plíce a oči. Už nedokázal samostatně dýchat; potřeboval respirátor, který by dýchal za něho. Strávili měsíce vyvíjením toho, co by pro něho bylo nejvhodnější.
A teď konečně nadešel ten den, kdy se z něho stane nový člověk.
Vybavili ho zvláštním oblekem ze syntetické kůže se zabudovaným termálním regulátorem, který by pomáhal jeho poškozené pokožce udržovat stálou teplotu těla. Pro jeho plíce vynalezli speciální přenosný respirátor, ovládaný panelem připevněným k jeho hrudi. Aby chránili jeho zjizvenou hlavu, a co je nejpodstatnější, jeho oči, dali mu černou přilbu připomínající masku, aby chránila jeho citlivé oči před silným jasem okolního světa.
Když si poprvé tu výstroj oblékl, užasl. Protézy byly téměř dokonalé, reagovaly na nejjemnější záchvěv nervu. Cítil, že se konečně může zhluboka nadechnout, jeho nový respirátor byl tak výkonný!
Byl dokonalý.
Trvalo mu jen několik dní, než si úplně zvykl na svůj nový oblek. Přirozeně, že jeho tělo nyní vyžadovalo každodenní komplikovanou očistnou procedúru, aby se zabránilo jakékoliv infekci - ale ten pocit, že je konečně nezávislou bytostí byl ohromující.
Pátého dne si ho Palpatine zavolal do trůnního sálu.
Když odcházel z medicentra, všiml si zrcadla ne jedné ze stěn. Chvíli váhal, ale nakonec jeho zvedavost zvítězila a on přistoupil blíž.
Tak tohle jsem já...
Ze zrcadla se na něho dívala postava v černém, s maskou připomínající lebku. Tohle nebyl muž, kterým kdysi býval. Bylo to něco úplně jiného...
Perfektní obrázek Sitha.
Více stroj než člověk.
Budiž tedy.
Otočil se, jeho dlouhý černý plášť za ním zavířil, a odkráčel, nechávaje za sebou poslední vzpomínku na Anakina Skywalkera.
* * *
Hlavou mu prolétlo tisíce myšlenek, když kráčel místností k Palpatinovu trůnu. Neklid. Vzrušení. Vděčnost. Oddanost. Hrdost.
Hrdost.
Poklekl před svým Mistrem.
"Můj mladý učedníku," přivítal ho Palpatine.
"Můj Mistře."
Byl to skutečně jeho hlas?
Náhle mu došlo, to je poprvé od Eol Sha, kdy skutečně promluvil. Ten zvuk mu připadal nepřirozený - hluboký, dunivý hlas, zvláštně zkreslený vokodérem jeho masky.
"Prokázal jsi, že jsi hoden Temné strany, můj učedníku," promluvil vážne Palpatine. "Naučil ses, že Sithovi záleží jen na moci. Naučil ses využívat svůj hněv a nenávist jako svých spojenců a jak se zcela otevřít Temné straně Síly."
Odmlčel se.
"Chceš mi sloužit a učit se ode mě cestám Temné strany?"
"Ano, můj Mistře."
"Zavrhuješ úplně své staré já, muže, kterým jsi kdysi byl?"
A jak rád.
"Ano, můj Mistře."
Palpatine se opřel na svém trůně, jeho přítomnost v Síle prozrazovala nejvyšší uspokojení.
"Tak povstaň, Lorde Vadere, Temný pane Sithů, a s hrdostí užívej tohoto titulu."
Konečně.
Přišlo to.
Konečně bude pomsta naše.
|
