Seděl na kraji postele a díval se do tváře dívky, která na ní tvrdě spala.
Nemohl odtrhnout zrak od jejích vlnitých tmavohnědých vlasů, které jí spočívaly rozprostřené na hedvábné noční košili, od hebkých tváří jemně narůžovělých nabývajících nových sil, od očních víček lemovaných hustými a neskutečně dlouhými řasami, které skrývaly pohled hnědozelených hlubokých očí.
Něžně pozoroval její hruď, vzdouvající se a klesající pravidelným tichým dechem, žlábek mezi bílými ňadry, který odhalovaly dva rozepnuté háčky od košile.
Kdyby po něm teď někdo žádal, co cítí, nedokázal by odpovědět. A pochyboval, že někoho by jeho city vůbec zajímaly. Byl celou galaxií považován za chladnokrevného a krutého tyrana, který odhodil masku zachránce a spasitele. Někdy se sám sebe ptal, proč chce být tak zlý a nelidský, ale nikdy nenašel správnou odpověď. Nejspíš proto, že si to dnešní doba žádá. Ale proč by měla být trestána tvrději než jiné, ve kterých žili taky lidé, spravedliví i nespravedliví?
Dívka na lůžku ze spánku lehce pootočila hlavou a tiše zasténala. Podíval se na ni, věděl, že trpí noční můrou.
Snad poprvé za celý svůj život pocítil zodpovědnost. Zodpovědnost za tuto křehkou bytost, která tak nevinně dřímá v jeho vlastní moci. Bylo jeho největší ambicí vychovat z ní svou nástupkyni, svůj vlastní nástroj zla. Když se tak na ni však díval, napadlo ho, že to nikdy nedokáže…
Myslí mu prolétla vzpomínka na bývalého učedníka, který byl před několika lety zabit Jediem. Byl to jakýsi Zabrak, kterého si vyvolil, aby ho slepě poslouchal a byl mu oddaný až za hrob. Teď si až zpětně uvědomoval, že pro něho nebyl nic víc než jen jeho prodloužená ruka, jeho ničivá zbraň.
Jak jen tehdy mohl být tak nelítostný? Sám sebe se ptal, zda-li je vůbec člověkem.
Spící dívka se znovu, tentokrát prudčeji, ohnala a bolestně vykřikla. Ten výkřik, ačkoli byl jen ze snu, ho bodl do srdce jako šíp. Nesnesl pomyšlení, že toto stvoření bude někdy sloužit Temné straně Síly. Že bude jednou sloužit jemu…a přitom o to nejvíc usiloval. Ačkoli ji měl teď plně v moci, znal tu sílu, kterou by nikdy, ani tím nejintenzivnějším tréninkem a vymývaní mysli nedokázal zlomit. Snad to ani nechtěl.
Znovu si uvědomil, že mu patří, že je to vlastně jeho majetek, a znovu se při této myšlence otřásl odporem k sobě samému. Je to lidská bytost, myslící, uvažující… ačkoli si sama vybrala svou cestu, nezanikne její nezávislost.
Opět na ni upřel zrak. To, co pocítil tentokrát, však nebyla lítost, ale nezměrná touha. Toužil po ní tak zběsile a tak silně, že se již jen stěží dokázal ovládnout. Sklonil se k její tváři a zlehka po ní přejel mozolnatou dlaní. Byla jako samet, měkká a hedvábná... Když se dotkl jejích vlasů a ucítil jejich teplo, přestal chápat sám sebe. Nevěděl, co vlastně cítí ke své učednici. Byl si však jist, že ji nepřijal jen pro svůj vlastní prospěch.
Hypnotizoval pohledem její krk, na kterém visel drobný amulet z dětství, její ruce, jak se zdály být křehké… nevěřil, že dokáží hravě zabíjet.
Chtěl ji mít, držet ji ve svém náručí, pevně k sobě přitisknout a líbat její horké rudé rty. Kolik žen však za svého života poznal, kolik se jich dotýkal? Všechny byly krásné, ale nemohly se nikdy vyrovnat té, jež tu bolestně odpočívala po náročném dni, kdy se učila být krutá… Přesto mu připadala jako drahokam mezi štěrkem, ačkoli poznal mnoho sličných tváří a objímal spoustu ženských těl.
Nemohl si teď, v tuto napjatou chvíli připouštět, že tato krásná bytost, v bílých hedvábných šatech ležící zdánlivě bezmocná na lůžku v černé místnosti obklopena temnotou svého mistra i svou vlastní, připomínající padlého anděla, mu nikdy nebude patřit.
Utvrdil se v tom, až když jeho pohled spočinul na dívčině mírně vyklenutém břiše. Ano, byla těhotná. Nedokázal si vysvětlit, proč tak živě cítí přítomnost jejích potomků, dvojčat, které nosí v lůně. Znal jejich otce. Byl to Jedi, nejmocnější Jedi, jakého kdy v životě poznal, …a kterému sám k tomu stát se Jediem pomohl. Již od té doby, co se jejich cesty života zkřížily, věděl, že se stane jeho otrokem, otrokem nekalých ideálů.
Teď však, pár hodin po půlnoci v jeho vlastním apartmánu, který sdílel se svou novou učednicí, si uvědomil své počínání. Nechoval se jako člověk a pochyboval, že to kdy dokáže změnit. Je však už pozdě, teď musí dokončit to, co začal, bez ohledu na své skutečné city.
Ačkoli mu to drásalo duši, musel se přemáhat být neoblomný. Sklopil zrak ke špičkám svých nohou, aby se nemusel dívat na tu, ke které ho srdce volalo…

Vstal, zhasl lampu a pevným krokem odešel do své pracovny.