Ze spánku mě probudilo naléhavé pípání navigačního počítače. Když jsem se trochu rozkoukal, krátký pohled na displej mi prozradil, že se blížím k svému cíli. Zatáhl jsem za páku hyperpohonu; strakatá obloha hyperprostoru se změnila na protáhlé světelné čáry, které se zkrátily až do jednotlivých bodů, představujících vzdálené hvězdy. Můj stíhač se opět nacházel v normálním prostoru.

Za proskleným kokpitem se rozprostíral Kuat – jedna z nejbližších planet Coruscantu stále pod kontrolou Impéria. Na pozadí hvězdné oblohy jsem spatřil loď známého trojúhelníkového tvaru – hvězdný destruktor. Chvíli jsem si lámal hlavu s ovládáním, než se mi podařilo zapnout skener. Ten identifikoval loď jako imperiální hvězdný destruktor Relentless.

Srdce se mi rozbušilo nadějí. Konečně, po tolika útrapách, jsem byl v bezpečí. Pocit radosti ale netrval dlouho – přesněji do okamžiku, kdy skener zaznamenal eskadru imperiálních TIE Fighterů mířících přímo ke mně, se zbraněmi připravenými a očividně s nepřátelskými úmysly.

Rázem mi to došlo – vždyť jsem pořád seděl v A-wingu, opatřeném novorepublikovým ID; nebylo divu, že mě identifikovali jako nepřítele a snažili se mě zlikvidovat.

Musel jsem se s nimi spojit, a to rychle. Bylo by opravdu hloupé, kdyby mě po tom všem, čím jsem prošel, nakonec zabili vlastní lidé.

Avšak dříve, než jsem stačil zapnout komlink, zavolali oni mě. „Povstalecký A-wingu, ihned se vzdejte," ozval se ve sluchátku hrubý hlas. „Neuposlechnete-li této výzvy, budete zničen."

Nastavil jsem komlink na stejnou frekvenci. „Tady imperiální mladší kadet druhé třídy Elach Pellaeon," ohlásil jsem se. Snažil jsem se přinutit ke klidu, ale přesto se mi nervozitou třásl hlas. „Já… ehm… žádám o povolení k přistání na Relentless."

Chvíli bylo ticho. Pak se znovu ozval onen pilot. „Sklopte štíty, vypněte veškeré zbraňové systémy a následujte nás. Odchýlíte-li se z vytyčeného kursu, budete eliminován."

Udělal jsem, co mi řekli. Tři stíhače se zařadily za mě, ten zbývající letěl přede mnou směrem k destruktoru. Následoval jsem jej; věděl jsem, že mě ostatní tři zaměřují, připraveni mě při sebemenší chybě rozstřílet na prach. Přemítal jsem, jestli by mě opravdu sestřelili, i když jsem jim řekl, kdo jsem. Možná byli jenom opatrní. Příliš mě to ale neuklidnilo. Ruce se mi klepaly; najednou se mi zdálo, že ovládání stroje mi jde mnohem hůře, než před pár hodinami během bitvy. Přesto jsem pilotování nějak zvládl.

Relentless se stále přibližovala, už jsem dokázal rozeznat hlavní hangár, kam jsme posléze zamířili. A vtom jsem si uvědomil, že…

Znovu jsem zapnul komlink. „Veliteli," řekl jsem rozpačitě, „já neumím přistát."

Čekal jsem na odezvu. „Cože?" ozvalo se po chvíli.

„Já nevím, jak se s tím přistává," zopakoval jsem. „Letím v A-wingu poprvé."

Pilot na druhém konci se uchechtl. „No skvělý. Poslyš, jak jsi k tomu stíhači vůbec přišel?"

To je dlouhá historie. „Nasedl jsem dovnitř a letěl," odpověděl jsem mu.

Pilot se znovu zasmál. „Tak chvíli počkej," řekl a přerušil spojení.

O chvíli později mě znovu zavolal. „Dobrá, pilote," řekl pobaveně, „poletíš dál přímo k hangáru, dokud tě nezachytí tažný paprsek a nevtáhne tě dovnitř." „Rozumím," potvrdil jsem a vypnul komlink.

Hlavní hangár byl už téměř přímo nade mnou. Imperiální stíhače, jež mě doprovázely, se pojednou začaly ode mě vzdalovat. Vzápětí jsem ucítil, jak se A-wing otřásl; byl jsem zachycen tažným paprskem.

TIE Fightery ostře zatočily na pravobok a prosvištěly kolem mě. „Na viděnou, pilote," pozdravil mě jejich velitel naposledy, než se mi celá eskadra ztratila z dohledu.

Tažný paprsek mě posléze vtáhl dovnitř hangáru. A-wing uchopily obrovské mechanické úchyty a vytáhly jej až k rampě, jež ústila na síť ochozů křižujících celý hangár. Otevřel jsem kokpit a sundal si helmu. Rozhlédl jsem se kolem – a spatřil čtyři stormtroopery, obklopující stíhač a mířící na mě blasterovými puškami.

Trochu mi to vzalo dech. Jistě, takové jednání bylo od nich pochopitelné; protože jsem přistál v povstaleckém stíhači, byl jsem automaticky pokládán za povstalce, třebaže jsem tvrdil opak. Jenže jsem nevěděl, jaké chování se ode mě teď očekává. A tak jsem tam bez hnutí seděl a čekal, co se bude dít.

Po chvíli jsem spatřil, jak k nám míří nějaký důstojník, doprovázený dvěma vojáky. Trojice přešla až k nám. Důstojník – podle insignií poručík – si mě přeměřil pohledem. „Polez ven," řekl přísně.

Poslechl jsem. Vyškrábal jsem se z kokpitu, postavil se před něj a zasalutoval. Oba vojáci ke mně hned přistoupili a prohledávali mě, jestli u sebe nemám zbraně. „Tak ty tvrdíš, že jsi imperiální kadet," pokračoval poručík stejným tónem.

„Ano, pane," odpověděl jsem bryskně. „Z coruscantské Imperiální vojenské školy."

Prohlížel si mě od hlavy až k patě. „Chvíli potrvá, než ověříme tvou totožnost," řekl už trochu mírněji. „Nebude ti doufám vadit, když budeš zatím pod dohledem?"

„Ne, pane," odpověděl jsem bez zaváhání.

Přikývl. „Tak jdeme."

Následoval jsem jej, doprovázen oběma vojáky, dovnitř lodi. Až teď jsem si uvědomil, že mi je povstalecká pilotní kombinéza poněkud velká. Cítil jsem se v ní trapně.

Po delším putování durasteelovými chodbami a turbovýtahy jsme konečně došli k ubikacím. „Tady budeš po několik příštích hodin bydlet," ukázal mi poručík poměrně dobře zařízenou kajutu. „Kdybys něco potřeboval, stačí když zapneš komlink a řekneš si o to."

„Děkuji vám, pane. Ještě něco," vzpomněl jsem si. „Mohl bych prosím dostat novou uniformu? Namísto tohohle," rozpačitě jsem zatahal za rukáv kombinézy.

V koutcích úst mu zacukalo. „Zařídím to," slíbil.

Zasalutoval jsem mu, otočil se a vstoupil do kajuty. Dveře se za mnou zavřely; samozřejmě je hned zamkli. Ale to mi teď bylo srdečně jedno. Doklopýtal jsem ke křeslu a zhroutil se do něj; konečně jsem si mohl alespoň rozepnout tu prokletou kombinézu. Z vnitřní kapsy jsem vyndal několik datakaret se zálohovanými údaji z Isatamova databooku (nedůvěřoval jsem Thussii natolik, abych jí svěřil veškeré záznamy o naší odbojové činnosti) a položil je na stůl. Pak jsem se opřel do křesla a odpočíval jsem.

Netrvalo to dlouho. O pár minut později si pro mě přišli a odvedli mě k lékařské prohlídce. Ta byla opravdu zevrubná; kromě nutného odebrání vzorku tkáně kvůli identifikaci mě ještě přes půl hodiny testovali snad na všechna možná onemocnění, která v galaxii existovala. Vzpomněl jsem si na krytoskou epidemii na Coruscantu a v duchu jsem uvažoval, jestli to bylo kvůli tomu. Trochu mi však zvedlo náladu, když mi na konci prohlídky přinesli novou imperiální uniformu. Pak mě znovu odvedli zpět do kajuty.

A tam začal výslech. Tři vyšetřovatelé, kteří na mě už uvnitř čekali, po mně chtěli, abych jim vylíčil vše, co jsem za poslední tři a půl měsíce na Coruscantu dělal. Odevzdal jsem jim datakarty a vyprávěl jim svůj příběh. Vyšetřovatelé mě samozřejmě neustále přerušovali, vyptávali se na různé detaily, chtěli po mně, abych jim některé věci zopakoval a vůbec byli dotěrní. Bylo to hrozné. Když byli o tři hodiny později se mnou konečně hotoví, byl jsem naprosto vyřízený.

Doufal jsem, že teď mi dají aspoň na chvíli pokoj. Objednal jsem si nějaké jídlo, umyl se a pak jsem se natáhl na postel, abych si trochu zdříml. Než jsem však stačil usnout, do kajuty vstoupil další důstojník. Okamžitě jsem poznal, že to je kapitán lodi; seskočil jsem z postele a postavil se předpisově do pozoru. „Pohov," řekl kapitán a posadil se do křesla. „Jsem kapitán Dorja," představil se pak. „Tak ty jsi mladý Pellaeon," se zájmem si mě prohlížel. „Znám se s tvým otcem. Už jsem mu volal, že jsi naživu."

Veškerá únava ze mě rázem opadla. „Pane, mohl bych se svým otcem mluvit?" poprosil jsem kapitána. „Nebo mu alespoň poslat zprávu."

„Mám pro tebe lepší návrh," řekl Dorja. „Za půl hodiny odtud odlétá na Chimaeru kurýrní loď. Můžeš letět s ní, jestli chceš."

Srdce se mi rozbušilo. Samou radostí jsem se ani nezmohl na odpověď, a tak jsem jen horlivě přikývl. Kapitán Dorja vyndal z kapsy malou identifikační kartu a podal mi ji. „Už jsem tě nechal zapsat jako cestujícího," řekl. „Tohle ukaž veliteli raketoplánu. Praporčík za dveřmi tě k němu dovede. Tak. Odchod."

„Děkuji vám, pane." Zasalutoval jsem a vyšel (nebo spíš vyběhl) z kajuty. Tam na mě čekal praporčík, který mě bez okolků zavedl rovnou do hangáru, kde kotvil raketoplán. Poděkoval jsem mu za asistenci a nastoupil do lodi.

Po odbavení jsem si vyhlédl místo u okna v zadní části raketoplánu. Kromě mě cestovalo touto lodí ještě několik dalších důstojníků, ale ti mi nevěnovali skoro žádnou pozornost. Byl jsem tomu rád; byl jsem tak unavený, že jsem neměl na žádnou konverzaci náladu.

Pozoroval jsem čilý ruch v hangáru za oknem. Technici pobíhali od jedné lodi ke druhé, nákladové vozíky převážely různé nástroje a materiál. Občas jsem zahlédl i nějakého pilota v černé kombinéze; napadlo mě, co asi teď dělají piloti, kteří doprovázeli můj A-wing na Relentless.

Uslyšel jsem syčení hydrauliky; to se zavřel vchod raketoplánu. Krátce nato se ozval hukot repulsorů a raketoplán se začal pomalu pohybovat ven z hangáru. Jakmile byl venku, roztáhl dvojici kovových křídel a zamířil pryč od hvězdného destruktoru. Když byl dostatečně daleko, provedl ještě jeden půlobrat, snad abych se mohl pokochat posledním pohledem na Relentless, majestátně se vznášející na sametově černé hvězdné obloze. Pak, v jediném, stěží postřehnutelném okamžiku, jsme se ponořili do hyperprostoru.

Cesta hyperprostorem uběhla bez jakýchkoliv událostí a já ji skoro celou prospal. Probudil jsem se až když sebou raketoplán lehce otřásl při vynoření do normálního prostoru. Za oknem jsem opět spatřil známou siluetu imperiálního hvězdného destruktoru, tentokrát to však namísto Relentless byla Chimaera – loď, jíž velel můj otec, kapitán Pellaeon.

Už jsem se nemohl dočkat, až otce znovu uvidím. V duchu jsem si představoval, jak asi bude naše setkání vypadat. Hrozně jsem se těšil a doslova odpočítával každou sekundu, která nás dělila od přistání.

Konečně, po několika minutách, které mi však připadaly jako celá věčnost, raketoplán dosedl na kovovou přistávací plochu v hangáru Chimaery. Protože jsem byl ze všech cestujících služebně nejmladší, musel jsem počkat, až všichni ostatní vystoupí. Když jsem se nakonec dostal ven, začal jsem se rozhlížet po hangáru, který vypadal navlas stejně, jako ten na Relentless. Zvažoval jsem, jestli se mám spojit s otcem přes interkom, nebo požádat někoho, aby mě k němu zavedl.

Pak jsem však zahlédl osamělou postavu, stojící u východu z hangáru. I na takovou dálku jsem poznal, že je to můj otec. Srdce se mi rozbušilo. Musel jsem se hodně ovládat, abych se k němu nerozeběhl. Na palubách vesmírných lodí neběháme jako stádo splašených traladonů, připomněl jsem si kázání jednoho z našich instruktorů.

Když jsem byl asi v půli cesty, otec mě zpozoroval a vyšel mi naproti. Teď jsem už i podle uniformy poznal, že to nikdo jiný být nemohl. Už jsem byl natolik blízko, že jsem dokázal rozeznat jednotlivé rysy obličeje – a ten pohled mi vyrazil dech.

Můj otec se strašlivě změnil. Za posledních pár měsíců, co jsme se neviděli, jakoby zestárl o několik let. Zabolelo mě z toho u srdce. Co se to jenom stalo, ptal jsem se sám sebe trpce. Bylo to snad kvůli mně? Vzpomněl jsem si, jak těžké pro mě byly dny na Coruscantu během prvních dnů okupace a napadlo mě, jestli můj otec prožíval něco podobného. Očividně ano, a zanechalo to na něm nesmazatelné stopy.

Byl jsem tak zabrán ve svých pocitech, že jsem ani nezaznamenal, kdy jsem se zastavil. Stáli jsme od sebe jen několik kroků a dívali se jeden druhému do očí. Cítil jsem, jak se ve mně cosi zlomilo. „Tati…" začal jsem, ale hlas se mi zadrhl; víc už jsem říct nedokázal.

Ani jsem nemusel. Otec beze slova přistoupil ke mně a přitáhl mě k sobě v objetí.

Bylo to poprvé v životě, co jsem spatřil v jeho očích slzy.