Ze všeho nejdříve jsem musel ukrýt peníze na bezpečné místo. Isatam mi naštěstí několik takových míst ukázal. Doručil jsem falešné doklady, jež jsem měl od onoho střetnutí s rozvědkou stále u sebe; byl to poslední úkol, který jsem od Isatama dostal, a poslední čin, který jsem vykonal jako člen odboje. Pak jsem si našel klidné místo, kde jsem si sedl a prostudoval údaje v Isatamově databooku, dokud jsem nenašel informace, jež jsem potřeboval. Takto vybaven jsem se mohl konečně vydat za lidmi, kteří mi měli pomoci můj plán uskutečnit.

Lady Thussia byla pašeračka. Její skupina byla relativně malá, zato jedna z nejúspěšnějších na Coruscantu. Přepravovala pro nás „závažné případy", jak jsme označovali klienty, jež nebylo možné dostat z Coruscantu pomocí falešných dokladů a bylo nutné je z planety propašovat. Bylo to velice riskantní – pro klienty, pašeráky, a v konečném důsledku i pro nás – ovšem její skupina nikdy nezklamala.

Isatam mi řekl, že za své kariéry na Bezpečnostním úřadu se pokoušel její gang rozbít, ale bez úspěchu; znalosti, které za tu dobu nashromáždil, se mu však posléze velice hodily při navázání spolupráce. Netroufám si odhadnout, kolik jí za to musel zaplatit. Já sám jsem byl u Lady Thussie několikrát, když jsem doručoval odměny za přepravené lidi. Neměl jsem tedy žádné potíže se k ní dostat.

Když jsem přišel k její „skrýši", dvojice hromotluků, dělajících ten den stráž, mě bez okolků zavedla přímo před ni. Lady Thussia byla žena, která měla svá nejlepší léta za sebou, avšak zůstávala stále krásná a elegantní. Seděla v pohodlném křesle potaženém umělou kůží, vedle ní stál strakatý Bothan, kterého jsem tu viděl poprvé. „Hleďme, to jsou k nám hosti," řekla na uvítanou, „mladý pan Pellaeon – s čímpak tě Isatam posílá tentokrát?"

„Major Isatam je mrtvý," řekl jsem bez obalu.

Trochu ji to vyvedlo z míry. „Mrtvý, povídáš? Hmm, to je mrzuté," v jejím hlase zazněla docela věrohodná lítost. „Škoda ho; jako bezpečák byl sice příjemný jako rachukská roseola, ale jako odbojář s ním byla radost dělat obchody. Jakpak se to majorovi přihodilo?"

„Novorepubliková rozvědka," odpověděl jsem. „Dopadli nás."

Na jejím čele se objevily vrásky. „Říkal jsem to už od začátku, že z tohohle koukají jen problémy!" vyštěkl ten Bothan. „Jestli mají republikáni záznamy o našich obchodech – "

„Zavři tlamu, Rife," zarazila ho Thussia. „Platím tě za to, aby ses hrabal v počítačích, ne abys hloupě tlachal." Pokynula mi, abych se posadil do přistavené židle. „Tak povídej," vyzvala mě pak.

Vyprávěl jsem jí o našem střetu s agenty. Vrásky na jejím čele se prohloubily. „Jsi si jistý, že je Isatam mrtvý?" zeptala se posléze. „Nemohl by být v zajetí?"

„Tělo jsem neviděl," přiznal jsem, „ale určitě je mrtvý. Myslím – vím to. Vím, že je mrtvý."

Nepromluvila, jen si mě upřeně prohlížela. „On by se nikdy nenechal zajmout," dodal jsem tiše. „Nikdy."

„Věřím, že ano," řekla konečně. „Myslíš, že stihl zničit všechny záznamy? Že se rozvědce nedostalo nic z toho do rukou?"

„Část záznamů je tady," ukázal jsem na databook, který jsem přinesl s sebou. „Co se týče těch ostatních – jsem si jist, že byly zničeny."

„A co když ne," vyprskl Bothan, jehož předtím Thussia oslovila jako Rifa.

„Rife?" otočila se k němu Thussia.

„Madam?"

„Neříkala jsem ti, abys držel zobák?"

Bothan zmlkl. Thussia se opřela loktem o opěradlo a pokračovala. „Jestli novorepublikáni vědí o našich obchodech s Isatamem, vypořádáme se s tím. Ale jedno po druhém," znovu upřela pohled na mě, „nejdříve musíme vyřídit tu záležitost s tebou, Pellaeone. Předpokládám, že jsi tu proto, abychom tě odvezli z planety do bezpečí. Isatam už za tebe zaplatil. Takže – kam to bude?"

„Nikam," odpověděl jsem. „Mám pro vás návrh."

V očích jí zablýsklo. Nahnula se dopředu a hlasem klidným, avšak ostrým jako molekulární stilet řekla, „Tak o tohle ti jde; nu, asi tě zklamu. Jestli si myslíš, že moji organizaci použiješ jako nástroj pro svoji krvavou vendetu, tak jsi na omylu."

Snažil jsem se potlačit úsměv. „Ještě jste ani nevyslechla, co jsem vám chtěl říct," řekl jsem mírně. „Ale pokud se domníváte, že plánuji nějaké krveprolití, pak se mýlíte vy."

Nadzdvihla obočí. „Je vidět, že chladná hlava ti rozhodně nechybí," řekla pobaveně. „Tak dobrá, poslechnu si, co máš na srdci. Doufám jen, že ten návrh bude přinejmenším stejně dobrý, jako tvoje výřečnost."

Řekl jsem jí to. Vytřeštila oči. „Zešílel jsi?" řekla konečně. „Přepadnout palác a vzít celou novorepublikovou Radu jako rukojmí je jednodušší než tohle. Ukrást transport s bactou…" nevěřícně zakroutila hlavou. „V době, kdy zuří krytoská epidemie a každý hrnec s tím zeleným slizem je střežený víc než trezor centrální banky… Máš vůbec představu, co taková akce obnáší?"

„Mám víc než představu," ujistil jsem ji, „mám plán." Zapnul jsem databook; na jeho displeji se objevilo schéma orbitální planetární obrany Coruscantu. „Tohle," ukázal jsem na jednu z orbitálních stanic, „je stanice, kde povstalci překládají bactu z konvojů na povrchovou přepravu. Dříve sloužila jako sklad munice pro planetární obranu. Z toho vyplývá i její poloha – dostatečně blízko k zbrojním platformám, aby zásobování bylo co nejefektivnější, a zároveň dostatečně daleko od planety, aby ji v případě převzetí nemohl nepřítel snadno využít. Jenže poté, co povstalci obsadili Coruscant, planetární obranu přestavěli – takhle," znázornil jsem přesuny příslušných stanic na displeji. „Na muniční sklad – možná proto, že přestal sloužit svému účelu – přitom zapomněli, a ten se stal slabým článkem obrany."

Thussia si schémata hloubavě prohlížela. „Myslím, že už vím, kam míříš; pokračuj."

Přikývl jsem. „Jak vidíte, překladiště bacty se tak ocitlo v izolaci – daleko od ostatních stanic, daleko od planety. Daleko od míst, odkud by v případě ohrožení mohly přiletět stíhače na pomoc včas. Takže pokud bychom si chtěli odtud dopomoci k jednomu transportu, budeme mít dost času zmizet."

Thussia se opřela do křesla, oči upřené do prázdna. „Není to špatné," řekla po chvíli zamyšleně, „vůbec to není špatné. Ale abych pravdu řekla – moc se mi do toho nechce."

Neřekl jsem nic. Ne že by se to ode mě taky očekávalo. „Víš, napadnout novorepublikovou základnu je přece jen příliš riskantní – a drahé," pokračovala Thussia. „Je pravděpodobné, že náklady vynaložené na takovou operaci by daleko převýšily potenciální zisk."

„Riziko by nemuselo být až tak velké," namítl jsem, „pokud operaci načasujeme přesně na den, kdy povstalci budou slavit výročí bitvy u Yavinu – což je za čtrnáct dní. Co se nákladů týče, veškeré výdaje spojené s operací budu hradit já."

Pohlédla na mě úkosem. „Ty si to zkrátka nenecháš vymluvit, co? Dobrá, slíbím ti, že o tvém plánu budu přemýšlet. Zatím můžeš zůstat tady; Rife, ukaž Pellaeonovi místo, kde bude spát a zařiď, aby dostal něco k jídlu."

Rif (později jsem se dozvěděl, že jeho celé jméno je Rif'keya) mě odvedl do malé, spartánsky zařízené místnosti. Když za mnou zavřel dveře, posadil jsem se na postel a opřel se zády o stěnu. Nedokázal jsem se ubránit úsměvu. Thussia možná byla expertní pašeračka, ale jako většina lidí jejího „oboru", i ona byla v některých ohledech zcela předvídatelná. Zvlášť co se peněz týkalo. Řekla sice, že si mou nabídku ještě promyslí, ale tušil jsem, že ve skutečnosti je již rozhodnuta.

A už dopředu jsem věděl, jaká bude její odpověď.

O čtrnáct dní později jsme mířili – to jest já, Lady Thussia, Rif a ještě další dva pašeráci, Eist a Rybka – v raketoplánu s falešným ID, přestrojeni za novorepublikové techniky, po orbitě Coruscantu k překládací stanici.

Jeden z padělatelů, který dříve pracoval pro Isatama, nám všem obstaral falešné identity a pověření. Rif se nakonec ukázal jako špičkový hacker, když se mu podařilo nabourat se do počítačového systému stanice a zapsat tam náš tým na „rutinní údržbu" na nejvhodnější dobu. Sehnat odpovídající uniformy techniků byla už jen formalita. Na to všechno padl zbytek peněz z fondu Bezpečnostního úřadu; část nákladů musela uhradit Thussia z vlastních zdrojů.

Cestou na stanici jsme ještě jednou probrali celý plán krok za krokem. Hned po přistání se odebereme do hangáru, kde čekaly na vyložení dva transporty s bactou. Tam vyhledáme nejvhodnější terminál, skrze který se Rif napojí na centrální počítač stanice a zavede do něj program, jenž zablokuje ovládání dveří hangáru. Až bude všechno připraveno, Thussia aktivuje bombu ukrytou v raketoplánu. Výbušnina je dostatečně silná, aby zdemolovala část stanice a odvedla pozornost. Pak se zmocníme jednoho z transportů (prostřílíme se, bude-li to nutné), a než se novorepublikáni vzpamatují, budeme dávno na cestě do některého ze zapadlých systémů na opačném konci galaxie.

Na datapadu to všechno vypadalo elegantně a jednoduše. Přesto jsem cítil značnou nervozitu. Celkově vzato byla tato akce velice nebezpečná; naše přestrojení mohlo být kdykoliv odhaleno a mohli jsme snadno přijít i o život. Navíc mě pořád strašila představa, že se náhle objeví nějaký nepředvídatelný faktor, který rázem odsoudí pečlivě naplánovanou akci k neúspěchu.

Thussii mé duševní rozpoložení neuniklo. „Máš strach?" zeptala se.

„Trochu ano," přiznal jsem. Cítil jsem na sobě její pohled. „Pellaeone, jestli se uprostřed akce složíš…"

„Nesložím se," řekl jsem pevně. „Jsem jen trochu nervózní, nic víc."

„To ráda slyším. Protože jestli tam komukoliv z nás povolí nervy, tak jsme všichni v háji."

Nějakou chvíli nikdo z nás nepromluvil. „Jsi zvláštní člověk, Pellaeone," řekla posléze Thussia. „Na to, že je ti teprve šestnáct, se chováš dost chladnokrevně."

„Měl jsem krátké dětství," odvětil jsem suše.

„Jasně," zamumlala. „Vy jste s Isatamem byli nějak příbuzní?"

Vzpomínka na Isatama mi projela srdcem jako rozžhavený nůž. „Ne," odpověděl jsem trochu se třesoucím hlasem. „Proč?"

Pokrčila rameny. „Jen tak… řekla bych, že mu na tobě hodně záleželo."

Mně na něm taky, pomyslel jsem si. Byl jsem Thussiinou poznámkou natolik vyveden z míry, že jsem skoro zapomněl i na svou nervozitu.

Tentokrát se mlčení protáhlo. „Jen jsem chtěla říct," ozvala se konečně Thussia, „že kdyby to náhodou nevyšlo…"

„Vyjde to," ujišťoval jsem ji. „Určitě."

„Přesto, kdybychom se už neviděli," pokračovala, „chtěla jsem jen, abys věděl, že jsi fajn chlap – na imperiála," dodala, „a že jsem tě ráda poznala."

Přinutil jsem se k úsměvu. „Potěšení na mé straně."

Na další konverzaci už nebyl čas. Téměř celý průzor raketoplánu teď zaplňovala překládací stanice přímo před námi – a snažila se s námi spojit.

„Raketopláne, tady stanice BCT-02; identifikujte se a udejte své určení," ozval se z palubního komunikátoru hlas kontrolora.

„Stanice BCT-02, tady raketoplán Wink z Novorepublikové technické služby," ohlásil Eist, „máme pověření provést kontrolu a rutinní údržbu staniční klimatizace."

„Rozumím, raketopláne Wink," odpověděl kontrolor, „čekejte, ověřím to."

Napjatě jsme čekali, jak to dopadne. Jestli novorepublikoví odhalili Rifův podfuk, pak nás v příštích vteřinách rozstřílí na prach.

Konečně se po dvou minutách znovu ozval kontrolor: „Raketopláne Wink, vaše pověření je platné. Máte povolení přistát v doku číslo dva."

Všichni jsme si oddechli. „Potvrzuji, BCT-02," odpověděl šklebící se Eist kontrolorovi. „Předpokládaný čas přistání za osm minut. Wink, konec," vypnul komunikátor.

„Teď už nemůžeme couvnout," řekla Thussia. „Víte všichni, co máte dělat?"

Jeden po druhém jsme přikývli. Vrátil jsem se na své místo a připravil se na přistání. Za osm minut začneme akci, na jejímž konci rozpoutáme na téhle stanici peklo.

Přišel čas vrátit povstalcům úder.

* * *

Dok číslo dva byl ve skutečnosti nevelký údržbářský dok, kde přistávaly a odlétaly menší lodě přepravující personál a zásoby. Náš raketoplán dosedl na jeho přistávací plochu zhruba uprostřed. Což bylo výborné; účinek výbuchu tak bude větší.

U východu z doku na nás už čekal bezpečnostní tým, který hned začal kontrolovat naše dokumenty a skenovat bedny s vybavením. Z celého prověřování jsem získal dojem, že v oblasti bezpečnosti jsou povstalci poněkud laxní – naši dokumentaci prohlédli jen jednou, bednu proskenovali pouze povrchně (a nemohli tudíž ani náhodou objevit sleightovou krabici, v níž byla ukryta pětice blasterů) a dokonce se i neformálně bavili s Thussií; že by přitom mohli náhodou vyzradit nějaké utajované informace, je zřejmě ani nenapadlo.

Poté, co nás takto „prověřili", nás nechali jít si po své práci. Naším prvním úkolem měla být kontrola vzduchových šachet poblíž hlavního hangáru, kde stály i oba transporty. A přesně tam jsme zamířili.

Hangár byl, až na několik zevlujících mechaniků, téměř vylidněný. V jednom rohu stál terminál, ke kterému jsme hned zamířili. Thussia poslala Rybku na krátkou obhlídku hangáru a my ostatní jsme dávali pozor, jestli někdo nejde kolem.

Rif z bedny vybalil svoje vybavení, napojil se na terminál a začal pracovat. Šlo mu to docela rychle; musel se sice prolomit několika kódy zabezpečujícími ovladače systémů hangáru, ale jelikož byly tyto kódy generovány počítačem, nebylo to pro tak zkušeného hackera, jakým Rif byl, žádný problém.

Mezitím se Rybka vrátil z obhlídky. S chmurným výrazem na tváři přistoupil k Thussii a něco jí tlumeným hlasem říkal. Thussia jej pozorně vyslechla a sprostě zaklela.

„Problémy?" zeptal jsem se.

„To si piš, že problémy!" zasyčela vztekle. „Na druhém konci hangáru sedí trojice A-wingů."

To bylo špatné. Velice špatné. Při plánování jsme počítali s tím, že novorepublikové stíhače budou od stanice na hony daleko. Kvůli třem A-wingům přímo v hangáru se však náš plán rázem ocitl v troskách. Pokud bychom se pokusili odstartovat s transportem, měli bychom všechny tři stíhače za zádí během pěti minut.

„Co tady sakra vůbec dělají?" zuřila Thussia.

„Museli je sem dát teprve nedávno," řekl jsem nepřítomně. Usilovně jsem se snažil přijít na to, jak z téhle situace vybřednout.

„Co teď?" zeptal se Eist. „Zabalíme to?"

„Ještě ne," zarazil jsem ho. „Rife, mohl byste z počítače zjistit, jestli jsou ty A-wingy v bojové pohotovosti?"

Ostatní se na mě zmateně podívali. „Je možné, že je tu prostě jenom uložili," vysvětloval jsem, „nebo jsou tu kvůli opravám."

„No, moc poškozeně zrovna nevypadaly," řekl Rybka pochybovačně.

O pár minut později jsme měli jistotu. Všechny tři A-wingy stály v hangáru s plnou energií a výzbrojí, připravené kdykoli vyrazit do boje. Zmocnila se mě beznaděj.

„Nemohli bychom je zkusit nějak poškodit?" navrhl Eist.

„To sotva," řekla Thussia. „Nikdy bychom to nestihli."

Měla pravdu. Poškodit stíhač tak, aby nebyl schopen letu, jenom holýma rukama nebo s pomocí ručních zbraní, bylo skutečně téměř nemožné. Nestačili bychom vyřadit ani jediný z nich dřív, než by nás povstalci zastavili.

Zrovna tak jsme nemohli odletět. A-wingy byly zatraceně rychlé stroje; jestli byly navíc vyzbrojeny raketami, neměli jsme proti nim v lehce obrněném a lehce vyzbrojeném transportu žádnou šanci. Zvlášť pokud byli jejich piloti dostatečně zkušení.

Pokud byli jejich piloti…

„Rife," obrátil jsem se k Bothanovi, „najděte mi na schématech pilotní kabiny – a nejkratší cestu k nim."

Thussii poklesla spodní čelist. „Snad nechceš – "

„Přesně to chci," ujistil jsem ji. „Eiste, podal byste mi prosím vás blaster?"

„Pellaeone, celý tvůj plán je od počátku šílenost," řekla Thussia chmurně, „ale to, co chceš udělat teď, to je čirá sebevražda."

„Toho jsem si vědom," odvětil jsem, „ale nemáme moc na výběr." Vzal jsem si blaster, který Eist vyndal ze sleightové krabice, a schoval jej pod kombinézu. „Dejte mi deset minut," řekl jsem Thussii. „Jestli se do té doby nevrátím, začněte beze mě."

„Nemám jít s tebou?" nabídl se Rybka.

„Raději ne," řekl jsem. „Ve dvou bychom byli moc nápadní, a kdybychom se nevrátili, transport by se nedal pilotovat jen ve třech. Tohle musím zvládnout sám."

„Jasně," řekla nepříliš nadšeně Thussia. „Snaž se nenechat zabít."

„Nenechám," slíbil jsem. „Ještě něco – můj databook," obrátil jsem se k Thussii, „mohla byste zajistit, aby se dostal do správných rukou? Nebo aby se alespoň nedostal do těch špatných."

Přikývla. „Spolehni se."

„Díky," usmál jsem se. Rifovi se mezitím podařilo v počítači najít umístění pilotních kabin. Nebyly od hangáru příliš daleko; s trochou štěstí se k nim do dvou minut dostanu a pak – pak se uvidí.

„Pellaeone," zavolala ještě za mnou Thussia. „Zlom vaz."

„Nápodobně," odpověděl jsem, mávl na rozloučenou a vyrazil. Nesměl jsem ztrácet čas.

* * *

Cesta k pilotním kabinám uběhla bez jakéhokoliv pozdvižení. Snažil jsem se jít co nejrychleji, ale zároveň tak, abych nevzbudil podezření. Naštěstí jsem na nikoho cestou nenarazil.

Na místo jsem se dostal zhruba za jednu minutu; s časem jsem na tom byl zatím dobře. Dveře od pilotních kabin nebyly zamčené – což pravděpodobně znamenalo, že někdo z pilotů byl uvnitř. Rozhlédl jsem se kolem a opatrně vytáhl blaster.

Kolik jich tam asi je, uvažoval jsem. Všichni tři? Nebo jenom jeden? Dobře jsem si uvědomoval, jak nebezpečné by bylo vtrhnout dovnitř a pokusit se vyřadit všechny tři piloty najednou, ale měl jsem na své straně moment překvapení. Zhluboka jsem se nadechl –

A zarazil se. Zničehonic se mi před očima znovu objevila tvář novorepublikového agenta, kterého jsem nedávno zastřelil. Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Uvědomil jsem si, že to nedokážu. Nedokážu chladnokrevně zabít tři neozbrojené lidi. Formálně jsem byl sice vojákem, ale na tohle jsem nebyl vycvičen; nikdo mě nepřipravil na to, jak otřesné ve skutečnosti zabíjení bude.

Jestli to neudělám, Thussia a ostatní budou mrtví. Tak se seber, Pellaeone, snažil jsem se vzpamatovat. Zaváhal jsem; pak jsem přepnul blaster na ochromení. Jestli tam opravdu budou tři, tak je po mně; při ochromení neměl blaster dostatečnou kadenci a já bych v tom případě neměl žádnou šanci je všechny vyřadit. Ale pro klid duše jsem to musel risknout.

Znovu jsem se nadechl, otevřel dveře a vtrhl dovnitř. Tam seděl na lavici jediný pilot; než se stačil vzpamatovat, bleděmodrý výboj z blasteru jej poslal do bezvědomí.

Rychle jsem zavřel dveře. Kromě onoho pilota už v kabině nikdo jiný nebyl. Svým způsobem to bylo špatné – na stanici se pořád někde pohybovali dva zbývající piloti. A to znamenalo dva bojeschopné A-wingy.

Pohlédl jsem na hodinky – zbývalo mi necelých osm minut. Zoufale jsem přemýšlel, co teď. Za osm minut se Thussiin tým zmocní transportu a odletí ze stanice, zaplavené hlukem a červeným světlem ze spuštěných alarmů. Piloti budou povoláni ke svým strojům, ale nejdříve budou muset sem, aby si vzali výstroj.

A právě tady na ně budu čekat já, s blasterem připraveným, abych dokončil, co jsem začal. Znamenalo to sice, že na této stanici nejspíš uvíznu, ale neměl jsem na výběr. Thussia a ostatní na mě spoléhali; nemohl jsem je zklamat.

Ledaže by… Rychle jsem prohledal skříňky stojící u stěny a mé obavy se potvrdily. Žádná pilotní výstroj v nich nebyla – což znamenalo, že oba piloti ji měli nejspíš na sobě a v případě poplachu poběží rovnou ke svým strojům. Bohužel jediné, co jsem mohl teď udělat, bylo vrátit se k ostatním a pokusit se spolu s nimi dvěma A-wingům nějak proklouznout. Šance na úspěch sice pořád byly nevalné, ale s vyřazením jednoho stíhače přece jen mírně stouply.

Zrak mi padl na omráčeného pilota – a dostal jsem nápad, který by mohl naše šance ještě o něco zvýšit. Pilot měl celou výstroj na sobě, jen napůl dotaženou. Přesto mi několik minut zabralo, než jsem ho z ní vysvlékl. Všiml jsem si přitom, že je sotva starší než já. Kam jsme to dospěli, když v téhle válce musí bojovat už i děti, povzdechl jsem si. Najednou jsem byl rád, že jsem toho pilota nezabil.

Když jsem si natahoval kombinézu na sebe, uslyšel jsem odněkud z nitra stanice tlumené zadunění. Krátce nato se celou stanicí rozezněl alarm. Deset minut uplynulo a Thussia rozjela poslední fázi akce. Ne že by mě to příliš překvapilo; věděl jsem, že se mi to nepodaří stihnout. Dokončil jsem oblékání a vyrazil.

* * *

Do hangáru jsem doběhl právě včas, abych spatřil odlétající transport. Neztrácel jsem čas a běžel dozadu k čekajícím stíhačům. Namátkou jsem si jeden vybral (doufal jsem, že zrovna ten správný), vyšplhal jsem po přistaveném žebříku a nasedl dovnitř.

„Zkriffeně," ujelo mi, když jsem spatřil přístrojovou desku před sebou. Tolik tlačítek, spínačů a páček jsem ještě pohromadě neviděl. Na škole jsme si často hráli se simulátory a jednou jsem dokonce v rámci výuky letěl i v opravdovém TIE Fighteru, ale tohle ovládání bylo od toho v imperiálním stíhači na hony vzdálené.

Jenže teď už jsem nemohl couvnout. Nezbývalo mi než se připoutat, zkoušet ovládání a doufat, že náhodou neaktivuji odpalovače raket.

A-wingy naštěstí neměly žádného astromecha, což mi značně usnadnilo situaci; s droidy jsem to příliš neuměl. Po chvíli kombinování různých ovládacích prvků se mi zdálo, že už tomu začínám trochu rozumět. Podařilo se mi zavřít kokpit, aktivovat hlavní zdroj energie a najít ovládání repulsoru. A také se mi povedlo aktivovat odpalovače raket, ale palubní počítač mě jemně upozornil, že uvnitř hangáru rakety odpálit nelze.

Mezitím ke dvěma zbývajícím stíhačům doběhli jejich piloti. Aniž by mi věnovali pozornost, naskočili do svých strojů a nastartovali je. Musel jsem sebou hodit. Stiskl jsem další tlačítko a srdce mi poskočilo radostí, když jsem uslyšel nezaměnitelný zvuk motoru. Zkusil jsem zatáhnout za jednu z pák, a i tentokrát stálo štěstí při mně; A-wing sebou škubl a pak se pomalu začal pohybovat k ústí hangáru a do vesmírného prostoru za ním.

Když jsem byl z hangáru venku, zkusil jsem manévrování stíhače; nebylo to zas tak složité a docela mi to šlo. Ale nemohl jsem se tím příliš zdržovat, neboť oba povstalecké A-wingy vyletěly z hangáru krátce přede mnou a hned se pustily do pronásledování transportu. Otočil jsem stíhač a letěl za nimi.

Thussia měla před A-wingy již značný náskok, ale ten se s každým okamžikem zmenšoval. Transport byl sice poměrně dobře obrněný a měl i slušné štíty, ale proti soustředěnému útoku dvou A-wingů nevydrží dlouho.

Musel jsem nějak oba stíhače eliminovat. Příliš možností jsem ale neměl. Kdybych spustil palbu na jeden z nich, možná by se mi jej podařilo sestřelit – než by ten druhý sestřelil mě. Rakety rovněž nepřipadaly v úvahu; A-wingy byly vybaveny protiraketovým systémem a kdybych se je pokusil zaměřit, brzy by to zjistily.

V náhlém záblesku inspirace jsem si vzpomněl na jeden trik se zaměřovacím systémem. Jestliže mají dvě lodě stejnou trajektorii, tak v případě zaměření jedné z nich a následném přepnutí zaměření na loď druhou se čas potřebný k znovuzaměření značně zkrátí, neboť se přepočítává pouze vzdálenost. Tak alespoň pravila teorie.

Nastal čas otestovat ji v praxi. Zaměřil jsem Thussiin transport a sledoval, jak tlačítko odpalující rakety oranžově bliká. Až se rozsvítí nepřerušovanou červenou barvou, zaměřím jeden z A-wingů (ten vzdálenější) a budu doufat, že si s tím počítač poradí dostatečně rychle, abych stihl rakety odpálit dřív, než pilot stačí provést úhybný manévr. Pak se mi možná – možná – podaří sestřelit druhý stíhač, než se stačí vzpamatovat.

A tehdy se to stalo. Najednou se mě zmocnil podivný klid. Strach rázem zmizel a byl nahrazen zvláštním, povznášejícím pocitem. Cítil jsem, jak mi ve spáncích pulsuje krev, vnímal jsem každé nadechnutí. Rovněž ostatní smysly se mi zostřily. Čas se podivně zkreslil; minulost a budoucnost splynuly v jedno, až zbylo jen právě teď.

Nikdy předtím jsem nic podobného nezažil. Bylo to, jako by se najednou někdo – nebo něco – zmocnilo vlády nad mým tělem, a já mohl jen užasle sledovat, jak mě ovládá. Nezbylo mi, než se tomu poddat.

Nechal jsem se tedy vést.

A v ten okamžik jsem přesně věděl, co mám udělat.

Zaměřovač se konečně rozsvítil červenou barvou a nepřerušovaný tón oznámil, že transport byl zaměřen. Bez váhání jsem přepnul zaměřování na vybraný A-wing. Signalizační kontrolka blikla oranžově jednou, dvakrát, pak se červeně rozsvítila. Ve zlomku vteřiny jsem stiskl odpalovací tlačítko. Stíhač se lehce otřásl, když se od něj odpoutala dvojice raket a velkou rychlostí zamířila k cíli.

Pilot onoho stíhače byl dobrý. Jakmile zjistil, že na něj letí rakety, prudce strhl svůj stroj stranou a sérií úhybných manévrů se snažil vyprostit se z jejich zaměření.

To ovšem teď nebyla moje starost; musel jsem se vypořádat s druhým pilotem. Tomu brzy došlo, co se děje, a pokusil se otočit svůj stíhač a pustit se do mě. Teď! Bez jakéhokoliv vědomého míření jsem strhl ovládání A-wingu a vypálil salvu z laserového kanónu – přesně do cesty protivníkova manévru.

Čtveřice červených laserových výbojů zasáhla naplno trup a motory stíhače a ten v okamžiku explodoval. Proletěl jsem skrze rozpínající se ohnivou kouli a uslyšel, jak o můj stíhač zabubnovaly letící trosky. Naštěstí neměly takovou energii, aby prorazily trup.

Přesměroval jsem veškerou energii ze štítů a laserů do motorů a můj A-wing vyrazil vpřed jako šíp. Z náhlého zrychlení se mi zatočila hlava. A-wing byl opravdu nádherný stíhač – elegantní a rychlý. Skoro mě mrzelo, že si jej nebudu smět ponechat.

Ze zasnění jsem se ovšem rychle probral; ještě zdaleka jsem z toho nebyl venku. Začal jsem zadávat kurs na cestu hyperprostorem. Ve škole jsme nastavování hyperprostorového kursu už probírali, ale jinak jsem v tom neměl žádnou praxi; vlastně jsem dovedl z Coruscantu nastavit kurs jen do jediné soustavy – a přesně tam jsem hodlal také zamířit. Zadal jsem tedy navigačnímu počítači potřebné souřadnice a čekal, až je zpracuje.

Zatímco počítač nastavoval kurs, nemohl jsem si odpustit neříci poslední sbohem. Zapnul jsem komlink a spojil se s Thussiiným transportem. „Šťastnou cestu!" zavolal jsem na rozloučenou.

„Tobě taky, Pellaeone," ozvala se odpověď, pak v jediném záblesku pohybu transport zmizel v hyperprostoru.

Teď už mi zbývalo jen dostat se odtud. Otočil jsem stíhač a zamířil do hlubokého vesmíru. Nepřátelský A-wing se však vyhnul raketám a nyní se chystal na mě zaútočit. Protiraketový alarm se náhle varovně rozhoukal; protivník mě zaměřil raketami a v příštím okamžiku vypálil dvojitou salvu.

To už jsem ale věděl, že mě nedohoní. Navigační počítač dokončil propočet kursu. Na nic jsem nečekal, přepnul spínač aktivující hypermotor a zatáhl za páku. Slyšel jsem, jak hypermotor nabral obrátky; pak se najednou hvězdy protáhly do dlouhých světelných čar a můj stíhač se ponořil do hyperprostoru.

Dokázal jsem to. S úlevou jsem se opřel do sedadla – a onen zvláštní, povznášející pocit zmizel stejně náhle, jako se předtím objevil. Nával adrenalinu vykonal své; pocítil jsem velkou únavu a zachtělo se mi strašně spát. Chvíli jsem se snažil únavě vzdorovat, ale nakonec jsem to vzdal; pro tuto chvíli jsem byl v relativním bezpečí a mohl jsem si dovolit trochu si zdřímnout.

Uvelebil jsem se v sedadle, jak nejpohodlněji to šlo, a uvolnil se. Cítil jsem, jak mě spánek přemáhá.

A pak, těsně předtím, než jsem se ponořil do říše snů, se mi zdálo, že jsem před sebou, na míhající se strakaté obloze hyperprostoru, zahlédl trojici postav, dívajících se na mě a usmívajících se – mou matku, Dravina a majora Isatama.