Uběhlo asi dvacet hodin. Sestoupil jsem o několik set pater níž, ale bylo to, jako bych se rázem ocitl na jiné planetě. Namísto mrakodrapů blyštících se v slunci mě teď obklopovaly staré, polorozpadající se konstrukce, porostlé nějakou záhadnou vegetací. Sluneční světlo sem skrze mlžný opar téměř nepronikalo a umělé osvětlení dávalo celé scéně pochmurný nádech.

Hlouběji už jsem se sestoupit neodvažoval. Za celou dobu jsem potkal jen málo lidí, kteří si mě naštěstí moc nevšímali. Byl jsem unavený, hladový a špinavý. V duchu jsem si nadával, že jsem sem vůbec šel. Co jsem vlastně čekal? Že tady snad najdu plně funkční loď, která mě odveze z planety? Nebo že se připojím k nějakému pouličnímu gangu a budu přepadat povstalce? Pitomost. Naprostá pitomost.

Už jsem nemohl dál. Zalezl jsem do jedné špinavé uličky a sedl si na zem. Umřu tady, blesklo mi hlavou, a strachem se mi sevřel žaludek. Nebo možná hladem, co já vím. Opřel jsem se o stěnu a čekal na zázrak.

A ten se dostavil. Z ústí uličky jsem zaslechl šramot. Málem jsem zpanikařil; před očima mi najednou vyvstaly představy po zuby ozbrojených banditů, chystajících se podříznout mi krk. Přikrčil jsem se za hromadu starých beden a pozoroval, co se bude dít.

Z banditů se nakonec vyklubal jeden jediný kluk, který si tudy zřejmě chtěl zkrátit cestu. Byl asi stejně starý jako já, jen o něco menší.

Dostal jsem nápad. Když ten mladík procházel kolem mě, vyskočil jsem z úkrytu a vrhl se na něj.

Udělal přesně to, co jsem čekal. Odněkud z kapsy vytáhl vibronůž a pokusil se na mě zaútočit. Naštěstí jsem byl na takovou situaci dobře vycvičen; bez potíží jsem ruku s nožem zachytil a zkroutil ji tak, že protivník byl přinucen zbraň pustit. V příštím okamžiku jsem ho přitiskl ke zdi a dal mu ruku přes ústa. „Teď mě dobře poslouchej," řekl jsem mu, když se přestal tolik zmítat, „nebudeš křičet a nepokusíš se utéct, a já ti nic neudělám."

Díval se na mě vyděšeně, ale rychle přikývl.

„Dobře," pustil jsem ho. Mladíka to poněkud zaskočilo, protože takové chování zřejmě ode mě nečekal. Přesto se nepokusil zmizet, stál na místě a zvědavě si mě prohlížel.

Vytáhl jsem z kapsy desetikredit. „Víš, co je tohle?" zeptal jsem se. V očích mu zablesklo a opět přikývl. „Bude tvůj, jestli mi přineseš něco k jídlu," pokračoval jsem, „a dostaneš jich víc, když mi přineseš i nějaké šaty. Rozuměl´s?"

Mladík se zazubil, zasalutoval a odběhl pryč. Doufal jsem jen, že se nevrátí s prázdnou. Pokud se vůbec vrátí. Sedl jsem si na jednu z beden a čekal.

Mladík se skutečně o chvíli později vrátil. Ale nebyl sám.

Vyděšeně jsem vyskočil a připravil se k boji, nebo k útěku. Mladíka doprovázel tmavovlasý muž, kterému mohlo být tak kolem čtyřiceti. Nevypadal však nijak nebezpečně a nikoho dalšího jsem neviděl, a tak jsem se posléze uklidnil.

Muž nesl v ruce balík, který mi hned vrazil do náručí. „Hoď to na sebe," řekl úsečně. Zjistil jsem, že držím v ruce nějakou koženou bundu a kalhoty s širokými nohavicemi. Natáhl jsem si je přes uniformu a oblékl si bundu. „Kdo jste?" zeptal jsem se toho muže.

Posunkem ruky mě zarazil. „Tady ne," řekl, „není to tu bezpečné." Z kapsy vytáhl výživnou tyčinku a podal mi ji. Nedočkavě jsem ji rozbalil a zakousl se do ní; hlady už jsem skoro neviděl.

Muž mi potom pokynul, abych šel za ním. Zaváhal jsem; klidně to mohla být léčka. Ale nemyslel jsem si, že by tomu tak bylo. Něco na tom muži ve mně vzbuzovalo důvěru. A tak jsem jej následoval křivolakými uličkami, ať už jsme šli kamkoliv.

Po chvíli chůze jsme přišli k jedné relativně zachovalé budově. Vešli jsme dovnitř a poté, co jsme vyběhli pár schodů, jsme se octli v bytě malém i na coruscantské poměry.

„Ty jsi z vojenské školy?" zeptal se mě muž, když za námi zavřel dveře.

Polkl jsem. „Mohl bych se vás nejdříve zeptat na vaše jméno?"

Zasmál se. „Ach, jistěže. Zapomínám na dobré vychování." Usedl do starého křesla u okna. „Jsem major Isatam z Imperiálního bezpečnostního úřadu."

Překvapeně jsem na něj zíral. Bezpečnostní úřad… „Ano, jsem z vojenské školy."

„To jsi tedy pěkně daleko od domova," řekl. „A jmenuješ se?"

„Pellaeon. Elach Pellaeon," dostal jsem ze sebe. „Jestli jste z Bezpečnostního úřadu, co děláte tady?"

„To je dlouhá historie," povzdechl si Isatam. „Určitě ti ji budu vyprávět. Ale nejdřív by ses měl pořádně najíst a vyspat. Vypadáš dost unaveně."

Tomu jsem se ani nedivil; vždyť jsem sotva stál na nohou. Dostal jsem nějaké jídlo, nad kterým bych možná ještě včera ohrnul nos, ale nyní mi chutnalo jako ty nejvybranější lahůdky z císařského paláce, a pak jsem se natáhl na lehátko ve vedlejší místnosti. Usnul jsem během pěti minut a spal jako zabitý. Naštěstí jenom jako.

Když jsem se probral, venku bylo pořád stejné šero jako když jsem usínal. Tady dole ani nejde poznat, co je za denní dobu, pomyslel jsem si mrzutě a posadil se na postel. Když jsem se trochu rozkoukal, vstal jsem a šel najít Isatama.

Major seděl v obývacím pokoji s databookem položeným na klíně a pracoval. Když jsem vešel do místnosti, zvedl hlavu. „Dobré ráno," řekl konverzačním tónem, „vyspal ses dobře?"

Přikývl jsem. „Jestli máš hlad, támhle na stole jsou nějaké sušenky a džus," pokračoval Isatam. Po včerejším dobrodružství jsem ještě byl notně vyhládlý, a tak jsem se do nich pustil. Pozoroval jsem přitom majora při práci s databookem – pravděpodobně se probíral několika informačními databázemi. Zajímalo mě, co v nich asi hledá.

Odkašlal jsem si. „Slíbil jste, že mi řeknete, proč jste tady," připomněl jsem Isatamovi.

Isatam přestal cvakat do databooku, otočil se k oknu a zahleděl se ven. „Dnes ráno přišla zpráva, že císařský palác byl vyrabován," řekl. „Skupina povstaleckých guerill pronikla dovnitř, povraždila služebnictvo, poničila co se dalo a odnesla všechno, co mohlo mít nějakou cenu."

Zpráva o rabování mě šokovala. Ale koneckonců něco takového se dalo očekávat. Povstalci se zaměřovali čistě na destrukci a destabilizaci systému. Bylo jasné, že císařský palác se jako symbol Impéria nevyhnutelně stane terčem útoku.

„Jenže ti, kteří by nejvíc zasluhovali smrt, mezi zavražděnými nebyli," řekl posléze Isatam. „Ti jsou už dávno mimo planetu, nebo jsou zalezlí pod jejím povrchem." Odmlčel se. Trpělivě jsem čekal, až bude pokračovat.

Isatam se po mně ohlédl. „Jistě sis kladl otázku, jak se mohlo stát, že tak dobře bráněná planeta jako Coruscant mohla padnout. Jak se mohlo stát, že planetární štíty zkolabovaly v tu nejnevhodnější dobu."

Po pravdě řečeno jsem se tím příliš nezabýval; až doteď jsem měl plné ruce práce s vlastním přežitím. Ale když to major teď připomněl, začalo mi to vrtat hlavou. „Možná se povstalcům nějak podařilo vyřadit z provozu jeden z generátorů," řekl jsem. „Ten výpadek těsně před útokem by tomu nasvědčoval."

Isatam přikývl. „To je pravda. Jenže jak by se mohli povstalci vůbec přiblížit k jednomu z nejhlídanějších objektů na planetě?"

Neřekl jsem nic. Čekal jsem na odpověď. A nečekal jsem dlouho. „Jak jinak než zradou," uzavřel Isatam.

Tušil jsem, že to řekne. „Kdo zradil?" zeptal jsem se.

„Kdo v současné době vládne Impériu?" odvětil Isatam protiotázkou.

Ysanne Isard, blesklo mi hlavou. „Vy myslíte… ale proč by to dělala?" zeptal jsem se.

„To netuším. Ale jsem si jist, že v tom měla prsty. A vlastně to trochu souvisí i s tím, proč jsem tady," zaklapl databook a začal vyprávět.

„Dobytí Coruscantu bylo záležitostí několika málo hodin," začal. „Planetární obrana byla naprosto zaskočena a nedokázala postavit efektivní odpor, třebaže teoreticky měla silovou převahu i bez planetárního štítu, který za podivných okolností v kritický okamžik vypadl.
Krajně podezřelá je ovšem jiná věc: jak už ses asi domyslel, před okupací jsem pracoval v místní centrále Bezpečnostního úřadu – a už před týdnem jsme dostali rozkaz odvézt z planety veškeré informační databáze a připravit se k evakuaci.

„Mně to samozřejmě vrtalo hlavou. Zeptal jsem se svého nadřízeného, co to má znamenat, ale ten mě odbyl s tím, že takové přišlo nařízení „z vyšších míst." Pak jsem se dozvěděl, že část flotily, která měla bránit Coruscant, byla z nepochopitelných důvodů odvelena jinam – a to už mi došlo, k čemu se schyluje. Takže když nakonec skutečně došlo k útoku –" pokrčil rameny „ – prostě jsem zmizel."

Vyslechl jsem Isatamovo vyprávění až do konce. Cítil jsem, jak se ve mně vzmáhá hněv. „Proč nevarovali nás?" řekl jsem hořce. „Proč jsme museli utíkat, až když bylo pozdě…" Hlas se mi zlomil. Zabořil jsem hlavu do dlaní a ze všech sil se snažil zadržet slzy, které se mi draly do očí.

Isatam beze slova přisedl ke mně a objal mne kolem ramen. „Zdá se, že sis prožil svoje," řekl. „Co kdybys mi zkusil vylíčit, jakou souhrou náhod ses ocitl tady dole?"

Začal jsem tedy vyprávět o všem, co se mi přihodilo od té osudné doby, kdy jsem spolu s Dravinem spravoval na střeše školy ten detektor. Nevynechal jsem jediný detail, ani jsem nezatajil svou dezerci. Když jsem skončil, Isatam pokýval hlavou. „Měl´s obrovské štěstí, že jsem tě tady dole našel," řekl. „Kdybych se k tobě nedostal včas, mohl´s být už mrtvý."

Trochu jsem se zastyděl. Třebaže hlad a únava mi byly částečně omluvou, přece jen jsem měl Isatamovi dávno poděkovat za záchranu. „Děkuji vám – za všechno, co jste pro mě udělal."

„Rádo se stalo," řekl Isatam a vstal. „Něco ti ukážu," řekl. „Pojď za mnou."

Následoval jsem Isatama do místnosti, kde jsem předtím spal. Major přistoupil k zadní stěně a rukou provedl rychle za sebou sérii gest. K mému překvapení se najednou část stěny, kde předtím nebyly vidět žádné spáry, odsunula a odkryla tak výklenek, kde ležela černá přenosná skříňka.

Isatam skříňku vyndal, položil na postel a před mýma očima otevřel. Ohromeně jsem zíral na největší obnos peněz, jaký jsem zatím ve svém životě viděl.

Skutečně, ve skříňce leželo ve formě kreditních bonů různé hodnoty a hotovostních peněz přinejmenším půl miliónu imperiálních kreditů.

„Jak vidíš, nezmizel jsem s prázdnou," prolomil ticho Isatam. „Tenhle byt byl zřízen pro agenty pracující v terénu. A tohle – " ukázal na peníze „ – je část fondů Bezpečnostního úřadu, jež se odtud měla spolu s dalšími věcmi odvézt před útokem. Vím, co si asi myslíš," pokračoval, dříve než jsem vůbec stačil na cokoliv pomyslet, „ale ujišťuji tě, že jsem ty peníze nevzal proto, abych si je tu mohl v klidu užívat. Kdepak, mám s nimi jiné plány."

„Jaké?" konečně jsem našel řeč.

Isatam zavřel skříňku a uložil ji zpět do výklenku, který po stisknutí spínače uvnitř opět dokonale uzavřel. „Když povstalci obsadili Coruscant a zablokovali veškeré odlety," řekl, „miliardy lidí se doslova přes noc staly vězni. Na sto tisíc – možná milión – vojáků bylo zajato během jediného dne. Každý další den jsou zatýkány stovky dalších občanů loajálních Impériu a tisíce jich je možná ztraceno někde na planetě ve snaze uniknout nepříteli. Nemají kontakty ani prostředky, aby se odtud mohli dostat vlastními silami; ale já ty prostředky mám, a přesně za tím účelem je hodlám použít.

„Těžko říct, kolik lidí se mi podaří zachránit; možná sto, možná padesát," pokrčil rameny, „možná nikoho, pokud mě tu nepřátelská rozvědka objeví; ale i s tím jsem počítal. Každopádně musím ty peníze utratit co nejrychleji, dříve, než povstalci provedou měnovou reformu nebo než inflace stoupne natolik, že z celého fondu zbude jen bezcenná hromada kovu a čipů. A ty," položil mi ruku na rameno, „budeš můj první klient."

„Ne," řekl jsem. „Nechci odtud odletět."

Tázavě se na mě zadíval. „Pročpak?"

Zhluboka jsem se nadechl. Tohle bude velmi obtížné vysvětlit. „Jsem dezertér," zkoušel jsem to. „Když se vrátím, mohou mě postavit před vojenský soud za zběhnutí."

Isatam mě uchopil za ramena a otočil čelem k sobě. „Nemusíš jim říkat, že jsi utekl," přemlouval mě. „Jsi jediný přeživší z onoho osudného transportéru. Velitelství bude rádo, že jsi zpátky. Navíc tvůj otec je kapitánem; o důvod víc, aby ses vrátil."

To ťalo do živého. Uvědomil jsem si, co jsem to vlastně řekl, a zastyděl se. Třebaže jsem byl teprve v půli studia na vojenské škole, formálně jsem byl vojákem; a vojenská čest mi velela nést odpovědnost za své činy, ať už by to pro mě mělo jakékoliv následky. A pak tu byl samozřejmě můj otec. Jak jsem na něj mohl, byť jen na chvíli, zapomenout? Určitě je přesvědčen o tom, že jsem mrtvý. Zkusil jsem si ho představit, zlomeného žalem nad ztrátou nejbližších…

Ne. Nesměl jsem tak snadno podlehnout. „Chci vám pomoci," řekl jsem odhodlaně.

Isatam se zamračil. „Nepotřebuji tvou pomoc. Vystačím si sám."

„Ale já tu mám spoustu přátel," snažil jsem se ho přesvědčit. „Kontakty… znám dobře Coruscant…"

„Myslíš, že kdybych neznal Coruscant, že bych mohl pracovat na Bezpečnostním?" přerušil mě Isatam. „Nebo kdybych neměl kontakty? Proč mi chceš pomáhat, Elachu? Ze šlechetnosti? Nebo se chceš mstít?"

„Nechci se mstít," řekl jsem ne tak úplně po pravdě. „Chci se ospravedlnit. Stejně jako vy."

Isatam na to neřekl nic, ale podle jeho výrazu jsem poznal, že jsem jej odhadl správně. „Neuposlechl jste přímý rozkaz, a navíc jste zpronevěřil značnou částku peněz. Váš záměr užít jich ku pomoci lidem ohroženým povstalci je ušlechtilý, ale ušlechtilost není vaším jediným motivem; doufáte, že když zachráníte několik lidí, alespoň částečně tím smažete vinu, která na vás spočinula.

V duchu jsem se zhrozil nad svou drzostí, se kterou jsem říkal tato slova majorovi do očí, ale teď už jsem je nemohl vzít zpět. „Stejně tak já hledám ospravedlnění za svůj čin, kterého jsem se dopustil," sklopil jsem zrak, „když už ne před ostatními, alespoň před sebou samým."

Isatam mlčel. Čekal jsem, že se na mě rozkřičí, že mě udeří, ale nic takového neudělal; jen tam stál a hloubavě si mě prohlížel. Naše pohledy se setkaly – a v ten okamžik jsme si dokonale rozuměli. Oba jsme byli loajální občané Impéria, kteří se dostali na scestí a teď se snaží najít cestu zpět.

Náhle se z předsíně ozval zvuk otevíraných dveří. Major na místě ztuhl a napjatě poslouchal; když se ozval hvizd, viditelně si oddychl a šel do obývacího pokoje. Po chvíli váhání jsem jej následoval.

Tam seděl na židli mladík, s nímž jsem měl tu čest neformálně se seznámit v oné osudné postranní uličce. Když mě spatřil, usmál se. „Tohle je Finger," představil mi Isatam svého hosta. „Nedávno jsem jej zachránil před jedním hromotlukem, který se pokoušel vytřískat z něj duši. Od té doby jsme spolu."

Finger se obrátil ke mně a začal gestikulovat rukama. Nechápavě jsem na něj zíral. Nadzdvihl obočí a zopakoval gesta ještě jednou, tentokrát pomaleji. „Ptá se, kolik je ti let," vysvětlil Isatam.

Konečně mi došlo, že mladík nemluví. Proto asi tenkrát v té uličce nekřičel. „To má od narození?" zeptal jsem se Isatama.

„Nevím," pokrčil major rameny. „Jak dlouho už nemluvíš?" zeptal se Fingera.

Finger neodpověděl. Přitáhl si koleno k bradě a tvářil se nešťastně.

Isatam k němu přistoupil a položil mu ruce na ramena. „Nejspíš měl těžké dětství," řekl. „Tady dole žije různá sebranka, schopná utýrat dítě tak, že ztratí řeč."

Bylo mi Fingera líto. „Šestnáct," řekl jsem, „je mi šestnáct let."

„To jste stejně staří," usmál se Isatam. „Myslím, že si budete rozumět. Samozřejmě až se trochu naučíš posunkové řeči."

„Znamená to, že tu můžu s vámi zůstat?" zeptal jsem se s nadějí v hlase.

„Co mám s tebou dělat," vzdychl Isatam a přešel k oknu. „Ale počítej s tím, že při první známce potíží tě naložím do první lodi a pošlu na nejbližší imperiální svět."

„Platí," přikývl jsem. Právě jsem se stal členem odboje.

* * *

Následující týden jsme celou akci rozjeli. Obstarali jsme si pro sebe falešné doklady a Isatam začal budovat síť kontaktů v podsvětí Coruscantu. Nejdůležitější pro nás byli padělatelé, obstarávající další falešné doklady pro naše klienty, a pak různé pašerácké skupiny, jež měly odvážet některé z nich z Coruscantu. Pak jsme samozřejmě potřebovali informátory, abychom měli přehled o ne zrovna veřejných věcech týkajících se Nové republiky (takto pompézně se bývalá Povstalecká aliance přejmenovala) a abychom byli včas varováni před případným zátahem rozvědky.

Isatam zpočátku vedl veškerá jednání sám, posléze zaměstnal mě a Fingera jako kurýry. Mně navíc byla svěřena spolupráce s imperiálními sympatizanty, kteří nám kromě informací poskytovali i různé tipy na vybrané osoby, jež byly v nejistém postavení před novým zřízením a mohly potřebovat naši pomoc.

Operace probíhala celkem hladce a koncem druhého týdne z Coruscantu odcestoval náš první klient. Byl to civilní zaměstnanec Imperiální armády z Kuatu, který byl na Coruscantu na služební cestě a uvízl tady. Tohoto muže následovali brzy další. Většinou to byli příbuzní imperiálních představitelů a důstojníků, ale bylo mezi nimi i několik vojáků, kterým se podařilo vyhnout se zajetí. Takto se nám podařilo přepravit dokonce jednoho plukovníka, který Isatamovi na oplátku slíbil, že pokud se někdy z Coruscantu dostaneme, jistě se za nás přimluví.

Situaci nám však značně zkomplikovala epidemie, která se rozšířila po celé planetě během prvních týdnů okupace. Jednalo se o jakýsi virus s poměrně dlouhou inkubační dobou; choroba samotná měla velice zákeřný průběh a dala se vyléčit pouze opakovanými bactovými terapiemi. Zdálo se, že tento virus postihuje převážně ne-lidské bytosti, ale riziko mutace se úplně vyloučit nedalo. Nejprve jsem si myslel, že tu nemoc sem přivlekli povstalci, ale Isatam mé podezření vyvrátil s tím, že podle některých zpráv se první případy objevily krátce před okupací. Na to, odkud se tato nemoc vzala, ale odpověď neznal. Pro nás však znamenala nepříjemné komplikace v tom, že veškeré odlety z planety byly značně omezeny a všichni pasažéři dvojnásob prověřováni. Byli jsme nuceni ve větší míře přejít z falešných dokladů na mnohem riskantnější – a dražší – pašování lidí.

Asi za měsíc se Isatam rozhodl přesunout naše působiště, aby omezil riziko dopadení nepřátelskou rozvědkou. Museli jsme být neustále v pohybu. Naštěstí Bezpečnostní úřad měl na Coruscantu dostatek bytů určených pro agenty v terénu, a tak jsme se o střechu nad hlavou obávat nemuseli.

Tak ubíhal jeden den za druhým. Za tři měsíce se nám podařilo dostat z okupovaného Coruscantu více jak třicet lidí. Zásoby peněz se ztenčily, především kvůli tomu, že jsme byli nuceni značnou část z nich směnit za novou měnu a jelikož neexistoval žádný oficiální kurs, museli jsme se řídit těmi stanovenými překupníky. Přesto se nám dařilo; všechno probíhalo dobře.

Až příliš dobře. A zákonitě to jednou muselo skončit.

* * *

Toho dne jsem zrovna měl donést dvoje falešné doklady našim klientům. Běžel jsem dolů po schodech (turbovýtahy fungovaly zřídkakdy), když tu mě náhle něco zarazilo. Nevěděl jsem proč, ale najednou jsem z nějakého nepochopitelného důvodu nedokázal udělat jediný krok vpřed. Vzpomněl jsem si, že stejný pocit jsem měl tehdy v budově vojenské školy, kdy jsme s Dravinem mířili k transportu a já se najednou otočil a utekl… Tehdy mi to zachránilo život. Opakovala se tentokrát stejná situace?

Opatrně jsem sešel několik schodů. A pak jsem to zaslechl – vzdálené, ale rozhodné kroky. Obezřetně jsem pohlédl škvírou mezi schody, a o pár poschodí níž jsem spatřil tři muže, stoupající nahoru. Do tváří jsem jim neviděl, byli moc hluboko, ale něco v jejich postoji způsobilo, že se mi žaludek stáhl obavami. Mohli to docela dobře být jen obyvatelé tohoto domu, nebo dokonce další klienti, ale tomu jsem příliš nevěřil; cítil jsem z nich nebezpečí. Ne, tohle mohli být jen…

Srdce mi najednou vyskočilo až do krku. Otočil jsem se a ze všech sil běžel nahoru. Snažil jsem se dělat přitom co nejméně hluku, ale nevím, jestli se mi to úplně podařilo; ostatně rychlost byla teď nejdůležitější. Isatam a Finger byli oba doma – musel jsem je varovat.

Do bytu jsem vpadl jako tornádo. „Rozvědka!" vykřikl jsem dřív, než se Isatam zmohl na slovo. „Jdou sem!"

„Jsi si tím jist?" zeptal se major pochybovačně. Rychle jsem mu vypověděl, co jsem viděl. Isatam zapnul monitor, na němž byly vidět části schodiště snímané několika strategicky rozmístěnými skrytými kamerami (další z vymožeností bytů zřízených pro agenty v terénu) a když spatřil trojici mužů, tlumeně zaklel. Z úkrytu vytáhl všechny naše věci, Fingerovi předal databook a mně vrazil do ruky skříňku s penězi a blaster. „Zkuste mezi nimi proklouznout," řekl, zatímco kontroloval náboje ve své zbrani, „nebo se schovejte někde v budově. Sejdeme se za tři hodiny na Náměstí Svornosti. A teď jděte."

Finger kývl a vyběhl ven. Chystal jsem se vyrazit za ním, když jsem si všiml, že Isatam se nemá k odchodu. „Co bude s vámi?" zeptal jsem se.

„Musím zničit záznamy," řekl Isatam chmurně. „Nemohu připustit, aby se cokoliv o naší činnosti dostalo novorepublikové rozvědce do rukou. Kdybych to nestihl…" hlas se mu zadrhl, „kdybychom se už neviděli, jdi za Lady Thussií, odveze tě z planety. A teď už běž, Elachu. Hodně štěstí."

Polkl jsem. „Vám také, pane." Rychle jsem se otočil a vyběhl ven, aby nebylo vidět mé dojetí. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Isatama vidím naposledy.

Ale veškeré dojmy teď musely jít stranou. Čekal mě průchod skrze nepřátelské linie.

* * *

Chodba byla prázdná. Fingera jsem nikde neviděl; nejspíš byl už dávno venku, nebo se někam ukryl. Rovněž nebylo nikde ani vidu po rozvědce, ale tušil jsem, že tak tomu nebude nadlouho. Musel jsem rychle vymyslet nějaký plán. Cestu dolů jsem okamžitě zavrhl, neboť ta bude určitě ostře hlídána několika agenty. Mohl jsem se pokusit vydat se nahoru a dostat se z budovy na některém z ochozů. Tato úniková cesta bude nepochybně také střežena, ale doufal jsem, že se mi podaří obklíčení prorazit.

O dvanáct pater výš se nacházel jeden z únikových východů, ústící na ochoz spojující tuto budovu s vedlejší. Běžel jsem nahoru. Když už jsem byl skoro u cíle, zaslechl jsem zezdola střelbu. Věděl jsem, co to znamená.

Vždyť Isatam nemá žádný bojový výcvik, blesklo mi hlavou. Zaváhal jsem; vůbec se mi nelíbila myšlenka, že bych měl Isatama nechat rozvědce napospas. Naštěstí jsem se včas vzpamatoval. Nemohl jsem pro majora nic udělat; co se bojového výcviku týkalo, nebyl jsem na tom o moc lépe než on. Pevně jsem sevřel rukojeť blasteru a pokračoval.

Konečně jsem se dostal do dvanáctého patra. Únikový východ byl na opačném konci chodby. Opatrně jsem se rozhlédl, zda tu někdo nečíhá, a když jsem nikoho neviděl, vyrazil jsem vpřed. Jak se ukázalo, nebyl jsem dost opatrný.

Stěny chodby byly lemovány sloupy, sloužícími čistě k dekoračním účelům. Že by se za nimi mohl někdo skrývat mě napadlo, až když zpoza jednoho z nich vyskočil jeden z agentů a zastoupil mi cestu.

Bleskově jsem zareagoval a zvedl blaster před sebe, ale naneštěstí byl můj protivník rychlejší; než jsem stačil vystřelit, vyrazil mi zbraň z ruky. Ta s třesknutím narazila do stěny a dopadla na podlahu o pár metrů dále.

V příštím okamžiku mě muž uchopil za ruku a snažil se mi ji zkroutit za záda. Nechal jsem se přitáhnout a pak, přesně jak nás to ve škole učili, jsem využil momentu setrvačnosti a vší silou jej druhým loktem udeřil do žaludku. Uslyšel jsem tlumené heknutí a stisk na mé ruce povolil. Vyprostil jsem se ze sevření a rozeběhl se pryč.

Snad že byl agent dobře vycvičen, nebo jsem jej neudeřil dostatečně silně, rychle se vzpamatoval a skočil po mně, aby mě zastavil. Podařilo se mu chytit mě za nohy. Ztratil jsem rovnováhu a upadl; naštěstí jsem neztratil duchapřítomnost a přetočil se při pádu částečně na bok, aby dopad nebyl tak ničivý. Přesto jsem na podlahu žuchl jako balvan a pravým ramenem mi projela ostrá bolest, která mě málem ochromila.

Ovšem na rameno jsem teď neměl ani pomyšlení. Protivník mě pevně držel za nohy a přes veškerou snahu jsem se nemohl vyprostit. Náhle jsem však spatřil naději na záchranu – kousek od mé hlavy ležel na podlaze můj blaster. Natáhl jsem se pro něj pravou rukou, ale nemohl jsem na něj dosáhnout; od zbraně mě dělilo několik kritických centimetrů. Agent brzy poznal, co zamýšlím, a tím úporněji se snažil znehybnit mi obě nohy a odtáhnout mě z dosahu blasteru. Zuřivě jsem s nimi začal kopat, ale marně.

Sebral jsem síly k poslednímu zoufalému pokusu. Blaster jsem pro tuto chvíli pustil z hlavy, pravou rukou jsem se odrazil od země a skříňkou, kterou jsem stále křečovitě svíral v druhé ruce, jsem udeřil protivníka do hlavy. Úder nebyl natolik silný, aby jej omráčil, nicméně na kratičký okamžik narušil jeho koncentraci. Okamžik, který mi umožnil uvolnit jednu nohu – a získat tak přesně těch několik potřebných centimetrů. Sáhl jsem pro blaster, uchopil jej, otočil se a zamířil na agenta. Naše pohledy se setkaly. Čas se jakoby zpomalil; zdálo se mi, že uběhla celá věčnost, než jsem stiskl spoušť.

Výboj se mu zaryl do hrudi v místě, kde začínal krk. Zachroptěl a svalil se na zem; během jedné minuty byl mrtvý.

Vyprostil jsem druhou nohu zpod bezvládného těla. Byl zázrak, že jsem vůbec toto střetnutí přežil. Protivník zřejmě netušil, že jsem z vojenské školy. Podcenil mě, a to se mu stalo osudným.

S třesoucíma se nohama jsem se zvedl a vypotácel se ven. Na další agenty jsem už nenarazil. Po ochozu jsem se dostal do vedlejší budovy, kde jsem asi hodinu počkal, až se situace venku trochu uklidní. Pak jsem vyrazil na místo setkání.

* * *

Na Náměstí Svornosti jsem dorazil o čtvrt hodiny dřív. V jednom rohu jsme měli domluvené místo, kde jsme se v případě nouze scházeli. Sedl jsem si tam na jednu z laviček, skříňku si pevně přitiskl k tělu (tak, aby nebyl vidět pod bundou ukrytý blaster) a čekal.

Před očima se mi neustále odvíjel souboj s agentem. Ten poslední okamžik, kdy jsem na něj namířil zbraň, a v jeho očích jsem spatřil čirou hrůzu. Hrůzu, strach z neodvratného konce – a snad i náznak prosby. Prosby, abych nestřílel a nechal jej žít. Věděl jsem, že jsem to musel udělat; bylo to buď on, anebo já. Proč mě to ale tolik trápilo? Proč jsem neustále viděl před sebou ten vyděšený pohled, který mě mrazil až do morku kostí?

On mě nechtěl zabít, uvědomil jsem si. Chtěl mě zajmout živého. A já jsem ho chladnokrevně zastřelil. Ne, chladnokrevně ne, opravil jsem se vzápětí. Byl jsem k smrti vyděšený, bál jsem se, že mi ublíží. Tolik jsem se bál.

Roztřásl jsem se po celém těle. Teprve teď na mě plnou vahou dolehly všechny emoce, nahromaděné za poslední tři měsíce. Strach z odhalení, stesk po mých nejbližších, obava o Isatama, to všechno mě najednou zaplavilo jako voda valící se z protržené hráze.

Nejhorší ze všeho byla nejistota, jestli se objeví ostatní. Vzpomněl jsem si na zvuky přestřelky, které jsem zaslechl při útěku ze spodních pater, a srdce se mi sevřelo. Tušil jsem, že se Isatamovi stalo něco zlého, ale nevěděl jsem to určitě. Nezbývalo mi než čekat.

Čekal jsem marně. Isatam ve stanovený čas nepřišel. Během první čtvrt hodiny jsem bláhově doufal, že se snad opozdil. O další půl hodiny později jsem věděl, že už nepřijde. Major Isatam z Imperiálního bezpečnostního úřadu byl mrtev. Nebo možná v zajetí; těžko říct, co z toho bylo horší.

Seděl jsem tam a tupě zíral před sebe. Oči jsem měl suché; veškerá moje zásoba slz už dávno vyschla. Před třemi měsíci jsem ztratil matku a nejlepšího přítele, teď jsem ztratil… koho vlastně? Co pro mě Isatam všechno znamenal? Nedokázal jsem to určit. Věděl jsem jen, že mi moc chybí.

Byl jsem tak pohroužen ve svém žalu, že jsem si ani nevšiml, když se vedle mě objevila drobná postava s databookem v ruce.

„Fingere!" divže jsem nevykřikl radostí. Byl to opravdu on. „Není ti nic?" vyzvídal jsem. Zavrtěl hlavou. „Jak ses dostal ven?"

(Schoval jsem se v turbovýtahu,) zagestikuloval. (Hrozně jsem se bál.)

„To já taky," přiznal jsem. „Co je s Isatamem?"

(Nevím. Slyšel jsem střelbu.)

Proč jsem se vlastně ptal, pomyslel jsem si hořce. Vždyť jsem věděl, že Isatam zemřel. Se stejnou jistotou, jako jsem tehdy věděl, když zemřela moje matka a krátce nato Dravin.

(Myslíš, že je mrtvý?), zeptal se Finger jako kdyby mi četl myšlenky.

Přikývl jsem. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se po Fingerově tváři skutálela slza. Bylo mi ho líto. Dalo by se říct, že Isatam byl pro něj otcem.

Vzal jsem Fingera kolem ramen. „Půjdeme," řekl jsem, „tady to není bezpečné."

Šli jsme o pár bloků dál, do jedné polorozpadlé budovy, kde někdy Isatam vedl jednání s pašeráky. Tam jsme sešli do sklepa a posadili se na prázdné dřevěné bedny.

(Co bude teď?) zeptal se Finger.

„Poletím domů," řekl jsem. „Obejdeš se tu beze mě?"

Zatvářil se uraženě. (Ovšem.)

Otevřel jsem skříňku a vyndal z ní všechny novorepublikové kredity – bylo jich na dvacet tisíc. Předal jsem je Fingerovi. „Dávej na sebe pozor," řekl jsem na rozloučenou.

(Sbohem,) pozdravil mě posledním gestem Finger a zmizel.

„Sbohem. A dík za všechno," dodal jsem za ním. Bylo to naposledy, co jsem ho viděl.

Sbalil jsem zbytek peněz, sebral databook a odešel.

* * *

Dlouhou dobu jsem bezcílně bloumal ulicemi. Zase jednou jsem byl odkázán sám na sebe. Teď jsem však měl za sebou tři měsíce zkušeností, databook s cennými údaji a v přenosné skříňce téměř sto tisíc kreditů – dost peněz na zaplacení odletu z planety. Usoudil jsem, že nastal čas opustit okupovaný Coruscant a vrátit se na Impériem ovládané území, zpět k mému otci. Isatam by si to tak přál.

Nad hlavou mi proletěla čtveřice X-wingů a zamířila do vesmíru. Cítil jsem, jak se ve mně vzmáhá zlá, sžíravá nenávist. Tohle je moje planeta, zuřivě jsem zatínal pěsti. Zachvátila mě strašlivá touha po pomstě. Za všechny blízké, o které mě povstalci připravili, za všechny ostatní, které tu pobili.

Dospěl jsem k rozhodnutí. Odlet z planety budu muset ještě na nějakou dobu odložit; Isatamovi by se to sice nelíbilo, ale Isatam byl mrtvý. Neodletím odtud dřív, než se povstalcům za všechnu bolest a strádání, které mi způsobili, nepomstím. Alespoň částečně.

A už jsem věděl, jak na to.