Coruscant.

Zářivý střed vesmíru. Planeta planet. Město měst.

Pozoroval jsem ten nekonečný les výškových budov a plnými doušky vdechoval docela čistý, byť poněkud řídký vzduch. Ze střechy Imperiální vojenské školy byl skutečně nádherný výhled. Všude, kam oko dohlédlo, se majestátně tyčily vysoké mrakodrapy, tu a tam proložené vznášejícími se ostrovy. A mezi nimi se proplétaly stovky repulsorových vozidel připomínajících ustálený proud kovových plíšků, od nichž se odrážely paprsky zapadajícího slunce. V dálce se kupila obrovská bouřková mračna; dokonce byly vidět i klikaté dráhy blesků. Musí to být mimořádně silná bouře, pomyslel jsem si. Naštěstí byla dost daleko a nevypadalo to, že by se v nejbližší době dostala až sem.

Takže jsem se mohl zatím klidně kochat tím úžasným výjevem, jaký coruscantská „krajina" nabízela. Myslel jsem při tom na svého otce; před časem se stal kapitánem hvězdného destruktoru a zrovna teď byl na své lodi někde v hlubokém vesmíru. Možná právě sváděl bitvu s povstalci. Od té doby, co se jim podařilo zabít císaře v bitvě u Endoru, byli povstalci stále drzejší a dovedli připravit naší armádě horké chvilky. Naštěstí se zatím dařilo držet je relativně v mezích.

„Hej, Pellaeone!"

Při zvuku toho hlasu jsem se naráz otočil. „Co je?"

„Přestaň čučet a pojď mi s tím pomoct!" volal na mě Dravin, můj spolužák a přítel. „Už jdu," zavolal jsem v odpověď a běžel jsem k cvičnému pasivnímu detektoru, který jsme dostali za úkol zprovoznit. Třebaže to byl zmenšený model zařízení běžně používaného na velkých válečných lodích, byl to opravdu kolos, který dokázal zachytit různá plavidla na docela slušnou vzdálenost. Pokud ovšem fungoval.

Dravin klečel u otevřeného panelu a s pomocí kalibračního přístroje se pokoušel vyladit senzory. „Kdybys tu pořád nebloumal, už jsme to mohli mít dávno hotový," káral mě, zatímco jsem se chopil měřiče a začal s analýzou systému. Dravin byl o dva roky starší než já – už mu bylo skoro devatenáct. Měl před sebou závěrečné zkoušky a po jejich složení další roky studia na jedné z četných důstojnických akademií Imperiálního námořnictva.

Jak bylo na zdejší škole tradicí, starší studenti si vždy vybírali k sobě kolegy z mladších ročníků, za které potom zodpovídali a pomáhali jim. Samozřejmě je ti mladší na oplátku museli poslouchat. Zvykali jsme si tak na hierarchii velení a učili se vzájemné spolupráci. Nezřídka takto vznikalo i přátelství na celý život.

Snažil jsem se rozluštit údaje z měřiče. „Transmisní relé pořád nefunguje."

„Zkus zapojit sekundární okruh," radil Dravin.

Poslechl jsem. Údaje na mém měřiči signalizovaly, že relé je nyní připojeno k proudu; když jsem však ověřoval přenos údajů, zjistil jsem, že tok dat je nulový. „Nic," řekl jsem rezignovaně.

„Pak se na to podívám," řekl Dravin. „Zatím zkus něco udělat s těmi podsystémy zpracování dat."

A tak jsme pokračovali v práci a klábosili o věcech, o kterých normálně hovoří dospívající mladí muži – s tím rozdílem, že my jsme pocházeli z uznávaných vojenských rodin, a podle toho náš předmět rozhovoru taky vypadal. Zatímco můj otec sloužil téměř celou svoji kariéru v Imperiální flotile jako palubní důstojník, Dravinův otec byl kapitánem imperiální posádky na Fondoru. Nebyla to sice nijak zářná kariéra, ale přesto to bylo dost vysoké postavení. A pak, na zdejší škole nehrály sociální rozdíly velkou roli.

Jak čas ubíhal, slunce zapadlo za obzor a na krajinu se pomalu začala snášet tma. Natáhl jsem se pro svítilnu a připevnil ji k detektoru, abychom mohli pokračovat. Konečně se nám podařilo detektor alespoň částečně spustit; zbývalo jenom doladit několik systémů.

A tehdy se to stalo.

Všechna světla na Coruscantu najednou zhasla.

Tedy, všechna, kromě naší školy. Ta měla vlastní generátor, takže nebyla tímto nečekaným výpadkem proudu zaskočena. I jinde ve městě několik ojedinělých budov svítilo, ale jinak byla všude tma.

„Co se to u všech všudy – " Dravin se najednou zarazil, oči upřené k nebi. Sledoval jsem jeho pohled a nevysoko nad obzorem jsem spatřil několik rychle se pohybujících objektů.

„Co je to?" zeptal jsem se.

„Vsadím svou uniformu, že válečné lodě," řekl Dravin chmurně. „Podej mi dalekohled."

Z hromady věcí, které jsme si sem nahoru přinesli, jsem vyhrabal makrotriedr a předal ho Dravinovi. Ten mi jej nedočkavě vyškubl z ruky a počal sledovat děj na obloze. „Vidím dva hvězdné destruktory," komentoval, „a támhle jsou – počkat – to jsou moncalamarské křižníky," řekl nevěřícně. „To je invazní flotila Povstání!"

„To není možné," vydechl jsem. „Ani povstalci nejsou natolik šílení, aby se pokusili dobýt tak silně bráněný systém…" hlas mi odumřel, když jsem spatřil slabé zelené a červené záblesky. Moc dobře jsem věděl, co to znamená.

Dravin vyřkl mírně obscénní kletbu. „Dostali jednu z našich lodí do kleští," pokračoval. Znovu zaklel, když náhle na obloze jasně vzplál jeden z objektů.

„Není to jeden z našich Golanů?" zeptal jsem se.

„To byl jeden z našich Golanů," odpověděl Dravin kysele.

Napjatě jsem sledoval zuřící souboj. Třebaže jsem neměl žádný dalekohled, dovedl jsem celkem snadno rozeznat od sebe špičaté siluety našich destruktorů od vyboulených moncalamarských lodí. Zdálo se, že síly jsou vyrovnané; my jsme ovšem, narozdíl od povstalců, měli lepší zázemí v planetární obraně.

Přesto mé útroby svíral nepříjemný pocit. Jako kdyby mi stále něco unikalo. Proč to dělají, ptal jsem se sám sebe, vždyť musí vědět, že planetární štíty…

Nepříjemný pocit zesílil. „Dravine, jestli se jim nějak podařilo přerušit napájení…"

„Štíty jsou dole!" vykřikl Dravin, když se z bitvy oddělilo několik menších svítících bodů a zamířilo k povrchu. „Jdeme," uchopil mě za paži a nasměroval ke vchodu do budovy. „Myslím, že už jsme viděli dost."

Detektor, nyní plně v provozu, za námi zaznamenával jeden blížící se stíhač za druhým.

Běželi jsme opuštěnými chodbami. Ostatní osazenstvo školy již dávno nastoupilo do transportů, které je měly dopravit z ohroženého Coruscantu do bezpečí. Mně a Dravinovi nějakou chvíli trvalo, než jsme se dostali se střechy do svých ubikací, a třebaže jsme si v rychlosti sbalili jen to nejnutnější, dost jsme se zdrželi. Byli jsme odkázáni na poslední transport.

Venku za okny, nad zastavěnou plochou Coruscantu, zuřila bitva. Se selháním planetárního štítu zkolabovala celá obrana a k povrchu nyní mířily vlny invazních transportů a stíhačů. Sem tam se povstalecké X-wingy utkaly s našimi TIE; jedna taková bitva zuřila nedaleko.

„Pospěš si!" poháněl mě Dravin. „Nebo to nestihneme!" Srovnal jsem si zavazadlo přehozené přes rameno a snažil se udržet s Dravinem tempo. Kolem budovy prolétl jeden z našich TIE, pronásledován dvěma X-wingy. Viděli jsme, jak byl zasažen a zřítil se k zemi.

To nebylo dobré znamení. Jestli se bitva přesune sem, šance, že se nám podaří vzlétnout, bude minimální. Vtom se za oknem odněkud zdáli ozvala ohlušující rána. Vyhlédli jsme ven – a naskytl se nám hrůzný pohled na jeden z mrakodrapů, kácející se k zemi. Pozemní obrana místy ještě bojovala; podařilo se jí zasáhnout jeden z transportů, ale ten se nekontrolovatelně zřítil k zemi a narazil do jedné z budov.

Dravin ke mně přistoupil. „Není to dům, ve kterém bydlíte?"

Ano, byl. Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo. Můj otec byl naštěstí pryč, ale moje matka…

Moje matka byla touto dobou doma, právě v budově, která nyní s rachotem dopadala v několika kusech na zem. Začaly mě pálit oči. Třeba nakonec doma nebyla, namlouval jsem si, třeba se stihla včas ukrýt. V hloubi duše jsem ale tušil – ne, věděl – že to není pravda.

„Matko…" zašeptal jsem, a ucítil, jak mi po tváři tečou slzy.

Dravin mi položil ruku na rameno. „Je mi to líto, Elachu," řekl tiše.

Nedokázal jsem mu odpovědět. Stál jsem tam, neschopen slova, neschopen pohybu. „Musíme jít," řekl Dravin naléhavě, „čekají na nás."

Stál jsem jako vrostlý do země. „Já nikam nejdu," řekl jsem rozhodně. Ani nevím, co to do mě vjelo; najednou se mi vůbec nechtělo odletět z Coruscantu. Snad to bylo způsobeno hlubokým žalem nad ztrátou mé matky, ale cítil jsem, že bylo přítomno ještě něco jiného – tichá, těžko identifikovatelná hrůza.

Dravin se ke mně otočil. „Co blázníš?" řekl překvapeně. „Nemůžeš tady zůstat. Pojď," přemlouval mě. „To je rozkaz!" řekl hrubě, když jsem se neměl k odchodu.

„Ne." Otočil jsem se a začal před Dravinem ustupovat. Ten na mě chvíli nevěřícně zíral, pak se na mě vrhl. Nedokázal jsem dost rychle zareagovat, a tak mě Dravin v příštím okamžiku popadl a snažil se mě – zmítajícího se a kopajícího – dovléct k transportu násilím.

Zmocnila se mě panika. Dodnes si to nedokážu vysvětlit; náhle pro mě neexistovalo nic důležitějšího než utéct pryč, co nejdál od transportu. Nějak se mi podařilo vysmeknout se Dravinovi ze sevření. Odhodil jsem zavazadlo na zem a běžel, seč mi síly stačily. Dravin se rozeběhl za mnou, ale nemohl mě dostihnout. Ještě nikdy jsem neběžel tak rychle.

Utíkal jsem chodbami. Zakrátko jsem se ztratil Dravinovi z dohledu. Nějakou chvíli jsem jej ještě slyšel, jak mě volá jménem, ale za chvíli i volání ustalo. Doufal jsem, že to nakonec vzdal a vydal se k transportu beze mě. Byl jsem sám.

Rázem mi došlo, čeho jsem se vlastně dopustil. Neuposlechl jsem rozkaz a opustil své místo. Stal se ze mě dezertér.

Z té představy se mi udělalo nevolno. Co jsem to udělal, ptal jsem se sám sebe. Co by tomu asi řekl můj otec… Měl jsem sto chutí se vrátit, ale pochyboval jsem, že bych to stihl, a pak tady byla pořád ta nevysvětlitelná hrůza, která jako by mi bránila udělat jediný krok zpět. Stál jsem uprostřed chodby a nevěděl, co dál.

Situace rozhodla za mě. Odněkud shora se ozval výbuch a celá budova se otřásla. Nevěděl jsem, jestli je pod cíleným útokem, nebo jestli do ní narazil některý ze stíhačů, ale nehodlal jsem to zjišťovat; musel jsem se dostat ven. Otočil jsem se a běžel směrem, kde jsem tušil jeden z únikových východů. Budovou otřásl další výbuch; teď už nebylo pochyb o tom, že je záměrně ostřelována. S chmurným odhodláním jsem pokračoval.

A pak jsem byl najednou venku, na jednom z četných ochozů klenoucích se nad městskou zástavbou a zoufale jsem přemýšlel, co teď. Zvuky bitvy byly nyní mnohem zřetelnější; slyšel jsem jekot stíhačů, laserové salvy, detonující torpéda. Několik stíhačů prolétlo kolem a já trnul hrůzou, kdy si to některý z nich namíří mým směrem a smete mě dolů do hlubin. Náhle jsem spatřil, jak se nad střechu poničené školy vznesl transport, ve kterém jsem měl sedět, a snažil se proletět skrze bitevní vřavu vzhůru. Do smrti nezapomenu, co se stalo pak.

Jeden z povstaleckých X-wingů nezvládl let a v úhybném manévru před laserovou salvou vypálenou jedním z TIE se srazil s transportem. Obě plavidla v mžiku explodovala a k zemi se postupně snášely hořící trosky.

Více otřesený jsem už být ani nemohl. Lidé, které jsem znal – všichni, kdo nastoupili do toho transportu, byli v okamžiku mrtví. A já mohl být mezi nimi. Kdybych neutekl a poslechl Dravina…

Dravin. Byl v tom transportu.

Když jsem si pomyslel, že ještě před chvílí stál můj nejlepší přítel vedle mě, a nyní z něj zbyl jenom jemný prach rozptýlený v atmosféře, zatmělo se mi před očima. Rezignovaně jsem si sedl na zem a opřel si hlavu o kolena. Pokoušely se o mě mdloby. Cítil jsem se nesmírně vyčerpaný; ze všeho nejraději bych tu zůstal takhle sedět; hodinu, dvě…

A čekat, až mě tu najdou povstalci. Tak to ne. Z posledních sil jsem se vzchopil a vydal se pryč. Školní budovu jsem nechal za sebou. Šlo se mi špatně; trochu hůře se mi dýchalo a zrak jsem měl zamlžený. Snad to bylo tím, že jsem se rozplakal; nevím, pamatuji si jen, že jsem měl vlhké tváře. Ale uvnitř jsem cítil jen prázdnotu.

* * *

Po chvíli chůze se mi v hlavě trochu vyjasnilo a mohl jsem tak opět začít logicky uvažovat. Moje situace nevypadala nijak růžově; byl jsem uprostřed nepřátelského teritoria, sám a bez prostředků. Tedy téměř bez prostředků – po krátké inventarizaci kapes jsem zjistil, že disponuji kreditní kartou Imperiální obchodní banky (která však byla v této chvíli k ničemu, neboť povstalci jako první věc nepochybně zablokují drtivou většinu bankovních účtů) a asi stovkou kreditů v mincích. Vždy u sebe nos nějaké peníze v hotovosti, radívala mi matka, nikdy nevíš, kdy se ti mohou hodit. Při vzpomínce na matku mě bodlo u srdce a hrozilo, že znovu propuknu v pláč, ale zavčas jsem se ovládl.

Pokračoval jsem v prohledávání kapes, když vtom mi blesklo hlavou – uniforma. V uniformě imperiálního kadeta jsem byl asi stejně nenápadný jako černý taopari uprostřed hothských sněhových plání. Jestli jsem chtěl přežít, musel jsem se jí zbavit. Jenže co místo ní? V obchodu jsem si žádný náhradní oděv koupit nemohl, riskoval bych zatčení. Nemohl jsem se ani obrátit na rodinné přátele, mohl bych ohrozit je. Zbývalo mi tedy jedině skrýt se před lidmi a pokusit se nějak dostat z Coruscantu.

Opřel jsem se o zábradlí a zahleděl se na temné siluety mrakodrapů. Na několika místech se ještě bojovalo, ale o výsledku bitvy nebylo pochyb: povstalci definitivně dobyli Coruscant. Planeta planet už nebyla sídlem Impéria.

To pomyšlení mi rvalo srdce. Veškerá sláva Impéria, kterému můj otec zasvětil život a kterému jsem se zavázal sloužit i já, se rozpadla v prach. Mnoho občanů Impéria, kterým se nepovedlo dostat se odsud včas, čekal nejistý osud; hrozilo jim zajetí a možná i poprava.

Podobný osud čekal i mě, pokud se mi nepodaří nějak se povstalcům vyhnout. Pohled mi sklouzl dolů, kde mezi budovami zela černá hlubina – a dostal jsem šílený nápad.

Spodní patra Coruscantu, temná a dávno zapomenutá, stejně jako jeho obyvatelé. Žádný člověk, který měl alespoň špetku zdravého rozumu, by se tam dolů neodvážil. Zrovna tak se tam zřídkakdy odvažovali veřejní činitelé, a existovala slušná šance, že bezpečnostní složky Povstání (pokud se tak dá nazvat hrstka ozbrojených pirátů), nechají tuto část planety raději na pokoji.

Ano, tam dole se skutečně dalo povstalcům zmizet. Možná nadobro.

V duchu jsem zvažoval všechna rizika. Tady nahoře mi hrozilo zajetí a dlouhodobý pobyt v nějakém zajateckém táboře. Technicky vzato mi hrozila i smrt, ale jaký byl rozdíl mezi popravčí četou a nějakou špinavou stokou tam dole, ve které jsem mohl skončit plovoucí obličejem dolů?

Vzápětí jsem si však uvědomil, že jsem synem kapitána hvězdného destruktoru. Pokud by mě povstalci zajali, mohli mě použít jako rukojmí a vydírat tak mého otce; a to jsem nemohl připustit. Ani za cenu vlastního života.

Neměl jsem na výběr. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se dolů, do temné hlubiny.