Útěk z paláce

Útěk z paláce

Autor: Jana Jirásková

Stála jsem u okna své kanceláře, dívala se ven do noci a čekala jsem na svůj konec.
Noc na Sibornalu byla dnes neobvykle jasná. Na temné noční obloze zářily myriády hvězd a vysoko nad vzdálenými kopci jsem zahlédla odlesk Bellicose – jediného hvězdného destruktoru zbývajícího z flotily, jež měla bránit můj sektor. Kapitán Aban jako jediný z mně podřízených důstojníků Imperiální flotily odmítl uposlechnout mé nařízení a tak dlouho žadonil, aby směl zůstat se mnou, až jsem mu to nakonec dovolila. Ostatní kapitáni byli i se svými loděmi pryč; stěhovali se do bezpečnějších sektorů a hledali si nové velení.
Sklonila jsem zrak k městu rozprostírajícímu se pod mým vysokým palácem. Avderon, hlavní město Sibornalu, byl úplně ponořen ve tmě – kvůli mimořádnému opatření, vzpomněla jsem si. Přesto jsem však mezi temnými obrysy budov dokázala rozeznat místní pevnost, v níž stáli v bojové pohotovosti vojáci Impéria pod velením generála Klatha. Starý generál, stejně jako Aban, odmítl opustit Sibornal a nechat jej nepříteli napospas bez boje.
Budete mít svůj boj, generále. Za několik málo dní sem v plné síle vtrhne invazní flotila Nové republiky a my tři budeme možná všichni mrtví. Vy, kapitán Aban, i já.
Rozhlédla jsem se po své kanceláři, která mi byla domovem skoro celých deset let. Byla vybavena obyčejným praktickým nábytkem, na stěně viselo pár obrazů. Téměř celou stěnu naproti oknu zabírala knihovna zaplněná knihami místní výroby; Sibornalané knihy milovali a navzdory jejich nepraktičnosti je stále tiskli jako sběratelskou raritu. Většina knih v knihovně byly dary, jež jsem dostala od místních obyvatel jako projev vděčnosti. Kdysi si Sibornal, stejně jako celý sektor, jehož byl sídelním systémem, vážil imperiální nadvlády, jež přinesla těmto světům, rozděleným vleklými občanskými válkami, léta míru a prosperity. Ale časy se měnily. Impérium se rozpadalo, Coruscant byl okupován Rebélií a stejný osud měl brzy potkat i Sibornal.
Na desce pracovního stolu, na níž jsem za dobu své vlády podepsala bezpočet nevýznamných i klíčových rozhodnutí, jsem nechala ležet svůj blaster. Chvíli jsem uvažovala, jestli jej mám nakonec obrátit proti sobě, nebo nechat rebely, aby si z něj na mě vystřelili.
Zašklebila jsem se. Byla by to krutá ironie, být zastřelena vlastní zbraní. Ale jestli se rebelové rozhodnou zabít mě na místě, stěží se budou obtěžovat vzít si na to můj blaster.
Znovu jsem se zahleděla z okna na noční panorama. Na ztemnělé město, které už nikdy neuvidím, na neobvykle jasnou oblohu – nebo se mi jen zdála neobvykle jasná? Umožnila mi snad hrozba blízkého a neodvratného konce – stejně jako odsouzenci čekajícímu na smrt – vidět svět kolem sebe zřetelněji než kdy předtím?
Zprava se po hvězdné obloze pomalu přesouval druhý hvězdný destruktor, jenž přiletěl do systému před pár hodinami. Vida – já očekávala moncalamarské křižníky Rebélie, a první loď, která se tu zničehonic objeví, je imperiální příslušnosti.
Ale jedna loď nestačí. Dvě lodě, byť i hvězdné destruktory, nedokáží ubránit planetu proti obrovské rebelské flotile, která, podle zdrojů Výzvědné služby, by si hravě poradila i se čtyřmi – flotile, která již obsadila polovinu mého sektoru a nyní se nevyhnutelně blížila k Sibornalu.
A zatím v malém raketoplánu přilétal na povrch velitel onoho nově příchozího destruktoru – můj dnešní host.

* * *

O pár minut později se ozvalo pípnutí komunikátoru. Na obrazovce se objevila tvář strážce, hlídajícího ten večer vchod do mé kanceláře. „Vaše Excelence," řekl, „velkoadmirál Thrawn právě dorazil a žádá o audienci."
„Ať jde dál," nařídila jsem, a otočila jsem se čelem ke dveřím.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil –
Zalapala jsem po dechu. Člověk, který vstoupil dovnitř – nu, měl na sobě velkoadmirálskou uniformu, to ano, ale nebyl to – člověk. Vypadal téměř jako zjevení z nějaké strašidelné pověsti. Měl modročerné vlasy, světle modrou pleť a rudě žhnoucí oči.
A kolem sebe vyzařoval nezaměnitelnou auru autority, takovou, jakou jsem naposledy viděla u guvernéra Tarkina.
„Dobrý večer, Vaše Excelence," promluvil hlubokým a kultivovaným hlasem. „Jsem velkoadmirál Thrawn."
Konečně jsem našla hlas. „Vítejte na Sibornalu, admirále," řekla jsem. „Já jsem moff Sammael." Pokynula jsem rukou k přichystanému křeslu. „Prosím posaďte se. Dáte si něco k pití?"
Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. Nemám v úmyslu zdržet se tu dlouho."
„Jak jste mě vlastně našel?"
„Zachytili jsme nouzový signál z Nemesis – její kapitán mi řekl, že jste tady."
Žaludek se mi stáhl v hrozné předtuše. „Je Nemesis v pořádku?"
„Ocitla se pod útokem rebelské flotily, ale ten se naštěstí podařilo odvrátit," odpověděl Thrawn. „Loď utrpěla středně velké poškození, ale není to nic, co by se nedalo opravit."
Oddychla jsem si. Alespoň jedna loď se dostala do bezpečí.
„Proč jste sem přišel?" zeptala jsem se poté velkoadmirála.
„Proč jste odmítla opustit Sibornal?"
Udiveně jsem na něj pohlédla. „Proč asi," znovu jsem se zadívala z okna. „Je to můj domov. Spravovala jsem odtud celý sektor skoro deset let. Nesbalím se a neodletím odsud jen proto, že na hranicích výhrůžně zadupe hrstka špinavých rebelů."
„Flotila padesáti velkých lodí a tuctů eskader stíhačů se stěží dá nazvat hrstkou," odvětil. „Přišel jsem vás odsud odvézt."
„Vidíte," odfrkla jsem posměšně. „A já jsem si naivně myslela, že jste snad přišel bránit Sibornal před invazí. Ale to byste stěží dokázal s jedním destruktorem, že?"
„Nemám dost lodí na to, abych mohl váš sektor ubránit. Ani dost času na přípravu efektivního odporu. Invaze začne za několik hodin."
Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz. „Jak to myslíte, za několik hodin? Můj tým Výzvědné služby říká, že –"
„Nezajímá mě, co říká vaše výzvědná služba," přerušil mě. „Já říkám, že invaze začne během několika hodin. A teď vás prosím, abyste se mnou odletěla na Smrtihlav."
Se staženým hrdlem jsem pozorovala noc za okny. Takže nikoliv pár dní – už zbývá jen pár hodin. Pár hodin života pro mě, kapitána Abana a generála Klatha.
Ale ještě jsem stále nebyla připravena toto místo opustit. „Já zůstanu tady," řekla jsem pevně. „Jestli jste přesvědčen o tom, že invaze začne předčasně, pak byste v zájmu vlastní bezpečnosti měl odsud odletět – ale beze mě. Nikdo mi nenařídil opustit Sibornal, takže tu zůstávám."
„Pak vám to nařizuji já," odpověděl ostře. „Pravomoc k tomu mám."
„Vážně?" ušklíbla jsem se. „A co se mnou uděláte, když vás neposlechnu? Budete na mě žalovat? Nebo mě dáte zavřít?"
„Jestli se mnou neodejdete dobrovolně, budu nucen vás odsud odvést násilím," řekl Thrawn temně.
„Aha." Prudce jsem se k němu otočila. „Něco vám řeknu. Možná, že tam, odkud přicházíte, jste zvyklý, že všichni tancují tak, jak vy pískáte. Ale tady, na Sibornalu, zase všichni poslouchají mě. Stačí, abyste na mě vztáhl ruku a moji lidé s vámi zatočí bez ohledu na to, jestli jste velkoadmirál nebo ne."
Thrawn seděl v křesle s očima planoucíma vztekem. Vypadá opravdu hrozivě, to jsem musela uznat; až mě z něj mrazilo v zádech. Znovu jsem se otočila čelem k oknu. Chvíli nikdo z nás nepromluvil.
Thrawn prolomil mlčení jako první. „Jak jste se vlastně stala moffem?" zeptal se už opět klidným hlasem.
Pousmála jsem se. „Mám takový dojem, že jste před chvílí říkal, že se nezdržíte dlouho."
„Samozřejmě bych byl raději, kdybyste mi o tom vyprávěla v bezpečí na palubě Smrtihlavu," mávl ledabyle rukou, „ale zdá se, že máte svoji hlavu. A pak –" krátce pohlédl na hodinky „– měli bychom mít ještě trochu času."
Odstoupila jsem od okna a posadila se do vedlejšího křesla. „Vy víte, kdy přesně invaze začne?" zeptala jsem se.
„Možná, že už začala," pokrčil rameny. „Ale nepředpokládám, že bychom se octli v přímém ohrožení během následujících dvou hodin."
„Proč vás tak zajímá moje minulost?"
Hloubavě si mě prohlížel. „Jste mi nějak povědomá," řekl tiše. „Neviděli jsme se už někde?"
Pokrčila jsem rameny. „Celých deset let, co jsem spravovala tenhle sektor, jsem se odsud prakticky nehnula. Kromě případů, kdy jsem musela oficiálně na Coruscant. Možná jste mě zahlédl tam."
„Možná," odvětil Thrawn, ne zcela přesvědčen. „Narodila jste se tu?"
„Kdepak," usmála jsem se. „Sibornal patří k těm druhořadým systémům. Člověk, který se tu narodí a vyroste, nemá moc šancí udělat kariéru u imperiálního dvora. Já pocházím přímo z Coruscantu."
„Hádám, že někdo z vašich příbuzných zastával u dvora významný post."
„Hádáte správně," přikývla jsem. „Můj otec byl jeden z nejbližších lidí císaře Palpatina, i když na veřejnosti nebyl znám. Jmenoval se Kinman Doriana. Nevím, jestli jste o něm slyšel."
Jeho reakce mě naprosto zaskočila. Thrawn se při zaslechnutí jména mého otce narovnal, oči rozšířené překvapením. Pak se zahleděl kamsi do prázdna, a přivřel oči. „Ano, slyšel," řekl hořce.
„Znal jste mého otce?" zeptala jsem se tiše.
„Jednou jsme se setkali," přisvědčil.
„Tak to jste měl větší štěstí než já," pousmála jsem se. „Já jsem svého otce nikdy nepoznala. Zemřel krátce předtím, než jsem se narodila."
„Za štěstí bych to zrovna nepokládal," řekl. „Takže jste se stala administrátorkou díky vašemu jménu?"
„To taky. Ale velký podíl na tom měla i moje matka. Byla imperiální senátorkou za Sibornal – to ona pochází odtud. Císař ji jmenoval guvernérkou tohoto sektoru a já jsem po její smrti úřad převzala."
Thrawn si mě zamyšleně prohlížel. „Jste svému otci hodně podobná," řekl. „Jste vdaná?"
Tak nějak jsem očekávala, že se na to zeptá. „Byla jsem. Manžel byl admirálem Imperiální flotily. Zahynul v bitvě u Endoru."
„Upřímnou soustrast," řekl Thrawn.
Na chvíli jsem se v myšlenkách zatoulala o několik let zpět. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem se vzdala svého rodného jména Doriana a přijala jméno Sammael. Na jiný den, kdy jsem obdržela zprávu, že admirál Sammael zahynul i s celou svou posádkou na palubě svého hvězdného destruktoru během rebelského útoku u Endoru…
S námahou jsem vypudila stíny minulosti ze své mysli. „Děkuji vám," řekla jsem admirálovi. „Byly to těžké časy – po smrti císaře, myslím. Ne že bych jeho smrti nějak zvlášť litovala, ale on aspoň dokázal udržet galaxii pohromadě. Teď, když je pryč, všechno se rozpadá."
„Podle vašich slov bych soudil, že vaše vztahy s císařem nebyly zrovna ideální," podotkl Thrawn.
„Máte pravdu. Několikrát mezi námi vypukly jisté spory ohledně řízení sektoru. Abyste rozuměl, já jsem se vždy snažila uplatňovat sílu v nejmenší možné míře. Za tu dobu, co jsem tenhle sektor spravovala, se sice objevilo několik menších vzpour, které bylo nutno potlačit, ale nikdy se tu nevzedmula žádná větší vlna rebélie. Spíše než problémy potlačovat jsem se snažila jim předcházet; hájila jsem specifické zájmy sektoru a daně jsem udržovala na nejnižší možné míře."
„A císaři se nezamlouvalo, že z tohoto sektoru nedostával tolik prostředků, kolik by z něj mohl vyždímat, je to tak?"
„Ano, je. Ale naštěstí jsem byla císaře schopna přesvědčit, že je v jeho nejlepším zájmu, abych nadále zůstala administrátorkou sektoru. Císař a jemu podobní možná věřili na nadvládu pomocí síly, já věřím na nízké daně."
„Hmm," Thrawn chvíli studoval obrazy na stěně. „Vaše přesvědčovací schopnosti jsou jistě… omračující," řekl.
„Natolik omračující, že bych byla schopna vás přesvědčit, abyste mě nechal na pokoji?"
Prudce se otočil čelem ke mně. „Uvidíme," řekl se zlověstným zábleskem v očích. „Zatím jste mě nepřesvědčila."
„Zatím jste mě vy nepřesvědčil, že váš zájem zachránit mě je upřímný," opáčila jsem. „Neberte si to osobně, ale nedovedu si vás dost dobře představit v roli rytíře osvobozujícího princeznu ze spárů příšery. Proč jste sem skutečně přišel?"
Zamyšleně se zadíval z okna. „Tenhle sektor patří mezi ty nejlépe spravované v Impériu," řekl. „A to především vaší zásluhou. To, co se tu dělo po smrti císaře, nebyla vaše chyba. Jste proklatě dobrá administrátorka – proto jsem vás přišel odsud odvézt. Stále ještě můžete udělat velký kus práce a ovlivnit dění v galaxii – ale ne tady. Tohle místo je ztraceno."
Nejistě jsem poposedla v křesle. Admirálova slova uznání mi zalichotila, ale z jeho zmínky o ztraceném místě mě zamrazilo. „Co vás přivádí k přesvědčení, že postupný rozklad sektoru nebyla moje chyba?"
Nadzdvihl obočí. „Byla snad?"
Pokrčila jsem rameny. „Po bitvě u Endoru ještě nějakou dobu nebylo jisté, zda byl císař skutečně mrtvý. Boje o nástupnictví na trůn na stabilitě Impéria rozhodně nepřidaly. Tyhle půtky postihly hlavně moji flotilu. Čas od času se tu zastavil na kus řeči nějaký admirál, a nikdy neodcházel s prázdnou – po každé takové návštěvě byla flotila o několik lodí chudší. Navíc se tu s postupem času objevovalo stále více rebelských buněk, a já jsem je nestíhala likvidovat. Obchod s ostatními sektory se téměř zhroutil. A z Coruscantu přicházel stále větší tlak na zvyšování daní, kterému jsem nemohla čelit. Nakonec jsem ztratila přízeň i místních obyvatel. Takže když do mého sektoru vtrhli rebelové a začali obsazovat jednu planetu za druhou, nemohla jsem jim s hrstkou lodí, které mi zbyly, čelit.
„Ale dost už o mně," uzavřela jsem. „Co kdybyste mi teď chvíli vyprávěl o sobě? Zatím znám jen vaše jméno – a to je dost málo. Docela by mě zajímalo, za jakých okolností jste se seznámil s mým otcem."
„Milerád vám o tom vypovím," řekl Thrawn a vstal. „Ale až budeme v bezpečí na palubě Smrtihlavu."
Zůstala jsem sedět. „To od vás není zrovna fér," řekla jsem ledově. „Já jsem vám tu vyložila celý svůj životní příběh, a vy jste natolik neurvalý, že mi neodpovíte ani na jedinou otázku. To vás ve Flotile neučili dobrému vychování?"
Admirál neodpovídal. Stál nehnutě na místě a soustředěně se díval z okna.
Se zamračením jsem sledovala jeho pohled. Za oknem na pozadí noční oblohy se třpytily oba destruktory. Bellicose se vznášela pořád na stejném místě, zatímco loď, v níž velkoadmirál přiletěl – blikala.
„Co to dělá?" zeptala jsem se zaraženě.
„Nevím," odpověděl Thrawn. „Můžete mě spojit s kapitánem Harbidem?"
„Jistě." Vstala jsem a přešla ke komunikační konzoli. Navolila jsem číslo na přenosovou stanici a čekala jsem na spojení. Bezvýsledně.
S obavami jsem se podívala na admirála. „Spojení je rušené?" zeptal se.
„Ne… spíš jako kdyby bylo – vypnuté."
Thrawn se znovu otočil k oknu. Podívala jsem se na blikající loď na obloze – a najednou mi svitlo. Ta loď rotovala kolem své osy, a světlo odražené od její plochy pod různým úhlem, a tedy s různou intenzitou, vyvolávalo dojem blikání.
Jako kdyby mi četl myšlenky, Thrawn pronesl: „Kapitán Harbid se mě snaží varovat."
Žaludek se mi sevřel v hrozné předtuše. „Invaze?"
Přikývl. „Invazní flotile bude pravděpodobně nějakou dobu trvat, než dorazí na orbitu. Přesto bychom měli odsud odejít co nejdřív. Prosím vás, abyste se připravila k odletu."
Otevřela jsem ústa, abych vyslovila nějakou jedovatou poznámku na jeho účet, když vtom se za oknem objevil záblesk a krátce nato se ozvala ohlušující exploze. Vyděšeně jsem běžela k oknu, abych zjistila původ výbuchu –
A na místě, kde stávala pevnost s imperiální posádkou, jsem spatřila hořící trosky.
„To je práce komanda," řekl Thrawn. „Rebelové je nejspíš rozmístili po celém městě, aby zneškodnili klíčové instalace a usnadnili invazi."
Do očí mi vstoupily slzy. „Ach, generále…" zašeptala jsem. Věrný a oddaný generál Klath, který při mně celých deset let stál v dobrém i ve zlém, byl mrtev. A já ho možná brzy budu následovat.
Thrawn mi lehce položil ruku na rameno. „Musíme jít," řekl tiše. „Nepřítel už nejspíš teď obsazuje palác. Máme nejvyšší čas."
„Já nikam nejdu!" snažila jsem se říct pevně, ale hlas se mi lámal žalem nad generálovou smrtí.
Admirál mě náhle prudce otočil a pevně mě sevřel za obě paže. „Poslouchejte," řekl rozzlobeně, „je naprosto nesmyslné tady zůstávat a odsoudit sebe sama k jisté a zbytečné smrti. Tady už nic nezmůžete – tento sektor nevyhnutelně padne do rukou rebelů. Rebelové teď možná vyhráli bitvu, ale válka ještě pořád pokračuje. A Impérium z téhle války vyjde vítězně. Já vám slibuji, že až přijde čas, dobudu váš sektor zpět a vrátím vám ho. A dám vám i další sektory – udělám z vás velkomoffa – ale jen pokud teď se mnou odletíte ze Sibornalu."
Chvíli jsem nebyla schopna slova. Cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy. Už jsem nedokázala vzdorovat.
„Nuže?" řekl Thrawn naléhavě.
„Opravdu ze mě uděláte velkomoffa?" popotáhla jsem. „Slibujete?"
„Slibuji," potvrdil.
Znovu jsem popotáhla. „Tak dobrá," řekla jsem. „Ať je tedy po vašem. Půjdu s vámi."
„Výborně," usmál se admirál a zamířil ke dveřím. „Asi byste si měla vzít vaši zbraň."
Sebrala jsem blaster se stolu a odjistila jej. „Můžeme vyrazit."
Admirál otevřel dveře. „Vaše Excelence," pokynul.
Naposledy jsem se krátce rozhlédla po své kanceláři. Moc jsem si přála, abych si alespoň mohla vzít jednu z knih; ale na to teď nebyl čas. A jestli je Thrawnův předpoklad, že palác je už obsazen, správný, pak by nám kniha jen překážela.
S bolestí v srdci jsem, následována velkoadmirálem Thrawnem, vyšla na chodbu.

* * *

Venku už na mě čekal strážce. „Vaše Excelence, právě přišla zpráva, že – "
„Palác je pod útokem," přerušila jsem ho. „Jděte za velitelem Luterinem a řekněte mu, ať sestaví obranu a odvede od nás pozornost. Já a velkoadmirál se pokusíme proklouznout k raketoplánu."
Strážce se zatvářil ustaraně. „Opravdu si nepřejete, abych vás směl doprovodit?"
„Doprovod je už zařízen," ozval se Thrawn. „Gabirkhu?"
„Ano, můj pane," odněkud za mnou se ozval tichý mňoukavý hlas. Polekaně jsem nadskočila. I můj strážce se poněkud vyděsil. Ze stínu se vynořil malý tvor s ocelově šedou kůží, velkýma vypoulenýma očima a vystupující čelistí. Přistoupil k Thrawnovi a podal mu blaster.
„Co je to zač?" zeptala jsem se poněkud roztřeseným hlasem.
„Gabirkh, z klanu Tlakh'sar," odpověděl Thrawn. „Můj osobní strážce."
Nedůvěřivě jsem si tvora prohlížela. „Tenhle druh jsem nikdy předtím neviděla."
„Noghriové," řekl Thrawn a odjistil zbraň, kterou mu ten tvor podal. „Jejich druh tvoří speciální komanda Impéria."
„Náš lid předtím sloužil lordu Vaderovi, nyní sloužíme velkoadmirálovi," dodal Noghri se zřetelnou pýchou v hlase.
„Ach tak," odvětila jsem. Nikdy jsem neměla temného pána ze Sithu příliš v lásce, a celkem živě jsem si dovedla představit, k čemu asi komanda Noghriů používal. A už vůbec mě nezajímalo, k čemu je používá nyní Thrawn.
Admirál se otočil k mému strážci. „Myslím, že jste dostal rozkaz," řekl odměřeně.
„Ano, pane," řekl strážce rezignovaně. „Vaše Excelence," uklonil se a odběhl za velitelem stráží. Dívala jsem se, dokud nezmizel za rohem. Sbohem, dodala jsem za ním v duchu. Další oddaný podřízený, který dnes v noci nejspíš zahyne.
Ale na lítost bude čas později. „Půjdeme tudy," ukázala jsem opačným směrem. Brzy jsme došli ke spleti chodeb a schodišť, které tvořily staré křídlo paláce. „Říká se, že tato část paláce je stará několik století," vysvětlila jsem admirálovi poněkud neobvyklou stavbu. „Každopádně nebyla dlouho přestavována."
Thrawnovi se příliš nezamlouvaly úzké chodby s ostrými zákruty a mnohačetnými větveními. Obával se, že na tak nepřehledném místě by nás mohli útočníci snadno překvapit.
„My se jim stejně snadno můžeme vyhnout," oponovala jsem. „Tohle místo je učiněné bludiště, a já skrze něj znám cestu dobře. Narozdíl od útočníků."
„Tím bych si nebyl tak jist," řekl Thrawn chmurně. „Skutečnost, že přenosová stanice byla obsazena bez většího pozdvižení svědčí o tom, že přímo v paláci se nachází zrádce."
Srdce mi sevřela ledová ruka. „Vyloučeno," vydechla jsem. „Všichni mí podřízení jsou naprosto loajální."
„Váš strážce možná ano," řekl Thrawn. „O těch ostatních bych si dovolil pochybovat."
Udělalo se mi špatně. Vůbec jsem nechtěla věřit tomu, že někdo z lidí, s nimiž jsem tu strávila téměř deset let, by se mě odvážil zradit, ale na admirálových slovech něco bylo. „Nevadí," řekla jsem pevně. „Nikdo nezná tuhle část paláce tak dobře, jako já. Stále ještě máme slušnou šanci se odsud dostat. Jdeme – povedu vás."

* * *

A tak jsme prchali skrze spletitý starý palác. Já jsem šla první, snažíc se nacházet co nejlepší trasu a předvídat místa, kde by mohli být útočníci; Thrawn mě hned následoval a po celou dobu se opatrně rozhlížel kolem a naslouchal. Úplně vzadu se plížil Gabirkh a kryl ústupovou cestu.
„Jak je to ještě daleko?" zeptal se tlumeným hlasem Thrawn.
„Jsme asi v polovině cesty," odpověděla jsem.
Thrawn se náhle zarazil. „Někdo sem jde," sykl. „Rychle, musíme se schovat!"
Ale už bylo pozdě. „Támhle jsou!" ozval se za námi cizí hlas. Thrawn se bleskurychle otočil a vystřelil do skupiny několika útočníků vynořivších se náhle za námi. Jeden z pronásledovatelů se sesul k zemi. Ostatní ve skupině začali v tom okamžiku střílet. Kolem nás se míhaly střely z blasterů. Já a admirál jsme okamžitě zaujali obrannou pozici a opětovali jsme palbu; podařilo se mi trefit jednoho z útočníků. Koutkem oka jsem zahlédla Gabirkha zasáhnout další dva; ten Noghri je opravdu zatraceně dobrý, pomyslela jsem si.
Za sebou jsem zaslechla šramot. Ohlédla jsem se a spatřila jsem další dva útočníky snažící se připlížit se k nám zezadu. „Pozor!" vykřikla jsem a pozvedla blaster k palbě. Ale nebylo to nutné; Thrawn bleskově zareagoval na mé varování a než jsem stačila pořádně zamířit, oba útočníci padli k zemi mrtvi.
„Skvělý zásah," řekla jsem uznale.
„Děkuji," Thrawn se lehce uklonil. Vstali jsme. „Už o nás vědí," řekl admirál. „Musíme se odtud co nejrychleji dostat."
Letmo jsem pohlédla na zabité útočníky, když jsme proběhli kolem nich. „To nejsou rebelové," řekla jsem.
„Ne," souhlasil Thrawn. „Ti jsou mnohem profesionálnější. Mohou to být místní lidé?"
„Asi ano," potvrdila jsem sklíčeně. Admirál měl tedy pravdu – mí vlastní lidé mě zradili. Zabolelo mě z toho u srdce. A to jsem pro ně tolik udělala…
„Zatím se nás pořád ještě snaží dostat živé," Thrawn přerušil tok mých myšlenek. „Ale měli bychom zmizet dřív, než si to rozmyslí."
Zhluboka jsem se nadechla. Snažila jsem se ze všech sil potlačit hněv, který se ve mně náhle vzedmul. Za tuhle zradu někdo draze zaplatí, slibovala jsem v duchu. Jednou, až se sem vrátím. „Tudy," ukázala jsem před sebe, a ve stejném pořadí jako předtím jsme vyrazili k přistávací ploše.

* * *

Postoupili jsme o několik pater níž. Po tom prvním incidentu jsme se s dalšími nepřátelskými oddíly už nestřetli, i když před jedním jsme se museli ukrývat. Seshora jsme slyšeli vzrušené hlasy, to když ostatní útočníci objevili své padlé druhy. Ale teď bylo všude kolem ticho. Mrtvolné, nepříjemné ticho.
„Myslíte, že tu na nás někde číhají?" zašeptala jsem.
Thrawn se ostražitě rozhlížel kolem a s nastraženýma ušima naslouchal i těm nejnepatrnějším zvukům. „Obávám se, že ano," odpověděl tiše.
„Jdu se podívat," řekla jsem. Thrawn mě chytil za ruku, aby mě zadržel. „To není dobrý nápad," řekl.
„Jdu se podívat," zopakovala jsem nekompromisně. „Počkejte tady." Vytrhla jsem se z admirálova sevření a opatrně jsem se začala plížit vpřed. Ohlédla jsem se. Thrawn se přikrčil podél jedné ze stěn a s blasterem připraveným k palbě sledoval můj postup. Gabirkh seděl v podřepu zády ke mně a hlídal chodbu, kterou jsme přišli.
Opatrně jsem postupovala vpřed. Zlehka jsem našlapovala na červený koberec, pokrývající podlahu v této části paláce. Došla jsem až k místu, kde ústila další chodba vlevo. Pohlédla jsem za roh, a když jsem nikoho nespatřila, přeběhla jsem na druhou stranu a dala znamení Thrawnovi.
Ale Thrawn mě již následoval, s pochmurným výrazem na tváři. Noghri šel hned za ním, otočen zády a s pozvednutou zbraní. Jsou za námi, blesklo mi hlavou.
Admirál se náhle prudce zarazil. Okamžitě mi došlo, co se děje. Naráz jsem se otočila a slepě jsem vypálila před sebe. Měla jsem štěstí; zasáhla jsem jednoho ze dvou útočníků, kteří se náhle vynořili zpoza rohu další křižovatky. Ten druhý okamžitě spustil palbu. Ve snaze vyhnout se střelám jsem se vrhla k zemi a vleže jsem bez valného zamíření vystřelila po druhém útočníkovi. Opět za pomoci štěstí jsem ho zasáhla.
Ale to už se kolem mě míhaly střely vypálené zezadu. Naši pronásledovatelé nás dostihli. Thrawn a Gabirkh před nimi ustupovali směrem ke mně a snažili se nepřetržitou palbou útočníky zadržet. Už téměř dosáhli křižovatky, kde jsem stála –
A v tom okamžiku se propadl strop.
V místě křižovatky, mezi mnou a admirálem, za strašlivého rachotu a v oblacích prachu dopadly kusy stropu na koberec. A z díry ve stropě seskočili další čtyři útočníci.
Thrawn a jeho noghriský strážce byli chyceni v pasti. Nově příchozí po nich okamžitě začali střílet. Admirál byl zasažen do ramene; vykřikl bolestí a upadl na zem. Gabirkh se snažil svého pána chránit, seč mohl, a dva útočníky se mu skutečně podařilo vyřadit z boje, ale ani on se nedokázal udržet v křížové palbě. Jeden z výstřelů jej zasáhl do zad a on se bezvládně sesul k zemi.
Zdálo by se, že útočníci dosáhli vítězství; ovšem nepočítali s tím, že já budu stát za nimi. Než se stačili vzpamatovat, vystřelila jsem dvakrát po sobě a oba nejbližší nepřátelé padli na zem. Běžela jsem k Thrawnovi a cestou jsem zuřivě pálila po zbývajících útočnících v dálce přede mnou. Jednoho jsem zasáhla, poslední zbývající se dal na útěk. Potichu jsem zaklela; nepochybně běžel pro posily.
Velkoadmirál Thrawn ležel na zemi a s námahou se opíral o zdravou ruku. Pravé rameno měl ošklivě spálené. Zatím se díkybohu držel při vědomí – ale mnoho lidí už zemřelo na šok následkem menších zranění než bylo tohle.
„Tohle byli rebelové," zašeptal Thrawn, když jsem poklekla vedle něj, abych si ránu prohlédla zblízka. Bylo to horší, než jsem si myslela. „Musím vám to ošetřit," řekla jsem.
„Na to není čas," vydechl. „Musíme se dostat odsud, než sem přijdou další."
„Jestli vás neošetřím, už se nejspíš nikam nedostanete," řekla jsem nekompromisně.
„Budu v pořádku," protestoval. „Jak je na tom Gabirkh?"
Krátce jsem pohlédla na Noghrie. Ležel bez pohybu na podlaze a spálená rána v zádech mluvila za vše. „Je mrtvý," řekla jsem.
Thrawn vzdychl. „Škoda," řekl tiše. „Byl to dobrý strážce…" zrak se mu začínal kalit.
Prudce jsem s ním zatřásla. Bolestivě zamrkal očima. „Teď nesmíte omdlít," nařídila jsem. „Jestli omdlíte, je s námi konec."
„S námi?" tázavě na mě pohlédl.
„Bez vás nikam nejdu," řekla jsem pevně.
Na několik dlouhých sekund se mi zadíval přímo do očí. Zatajila jsem dech. Jestli se rozhodne mi vzdorovat…
„Gabirkh má u sebe lékárničku," řekl nakonec. Přešla jsem k mrtvému Noghrimu. K pasu měl připevněnou malou krabičku. Odepjala jsem ji a nahlédla jsem dovnitř. Obsah nebyl nijak velký – dezinfekční prostředek, několik pruhů synttkáně, antibiotika – ale na ošetření rány to bude stačit. Pomohla jsem admirálovi vstát a společně jsme se belhali chodbou přes sutiny stropu.
„Skvělý zásah," poznamenal Thrawn, když jsme míjeli mrtvá těla rebelů.
„Děkuji," přinutila jsem se k úsměvu. Trochu se mi ulevilo. Admirál na tom byl očividně celkem dobře, když stále dokázal skládat komplimenty.
Došli jsme až ke křižovatce, odkud nás předtím zezadu přepadli dva rebelové. V jedné z chodeb jsem zahlédla několik dveří. S admirálem opírajícím se o mé rameno jsem šla k prvním z nich a zkusila jsem je otevřít. Naštěstí nebyly zamčené, a tak jsem vtáhla Thrawna dovnitř a zamkla jsem za námi.
Admirál se posadil na podlahu a zády se opřel o stěnu. Poklekla jsem vedle něj a začala jsem ošetřovat ránu. Nejdříve jsem ji vydezinfikovala, rozložila jsem přes ni několik pruhů synttkáně a nakonec jsem ji zavázala obvazem. Thrawn celou dobu seděl bez hnutí a sledoval mé počínání. „Nebolí vás to?" zeptala jsem se, zatímco jsem zavazovala ránu.
„Trochu ano," přiznal. „Ale dá se to vydržet."
V duchu jsem ho obdivovala. To zranění muselo dost bolet, a já jsem nepoužila žádné prostředky tišící bolest. „Vy jste nebojoval u Endoru?" zeptala jsem se ho. Jen tak, aby řeč nestála. A taky abych ho udržela při vědomí.
Zavrtěl hlavou. „Teprve nedávno jsem se vrátil z Neznámých regionů. O porážce u Endoru jsem se dozvěděl se značným zpožděním."
„Neznámé regiony? Co jste provedl?"
Zkoumavě se na mě zadíval. „Co vás vede k tomu, že jsem něco provedl?"
„Žádný důstojník Flotily od kapitána nahoru se nevydá do Neznámých regionů dobrovolně," usmála jsem se.
Thrawn mi úsměv oplatil. „Mýlíte se," řekl. „Jeden z mých kapitánů dokonce požádal o přidělení do Neznámých regionů – na mapovací expedici."
„A jak se ten váš kapitán jmenuje?"
„Niriz," odpověděl.
Zapátrala jsem v paměti, ale nic se mi nevybavilo. Tohle jméno jsem nikdy předtím neslyšela. „A vy jste si taky podal žádost o účast na té mapovací expedici?" zeptala jsem se.
Na chvíli se zamyslel. „Vlastně ano," řekl nakonec.
Chtěla jsem se ho začít vyptávat na další podrobnosti onoho výletu do Neznámých regionů, ale dřív než jsem stačila cokoliv říct, zaslechla jsem venku hlasy.
Thrawn je uslyšel taky. Zhluboka se nadechl. „Hledají nás," zašeptal.
Rychle jsem dokončila obvazování a nachystala jsem si blaster. A pak jsem si uvědomila, že –
„Zatraceně," zaklela jsem. „Zapomněli jsme tam vaši zbraň."
„To nevadí," nadzdvihl zraněnou ruku. „Asi ji teď nějakou dobu stejně nebudu potřebovat."
K hlasům se postupně přidávaly další. Po chodbách duněly těžké kroky sem a tam pobíhajících rebelů. Jen ať je nenapadne prohledávat místnosti, modlila jsem se v duchu.
Zaslechla jsem kroky přibližující se ke dveřím našeho úkrytu. „Jsou dva," řekl tiše Thrawn. Přesunula jsem se do nejvýhodnější palebné pozice, tak, abych mohla bez problémů střílet po útočnících a zároveň abych mohla chránit admirála.
Kroky se pojednou zastavily přímo za dveřmi. A pak někdo vzal za kliku.
Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Prudce jsem se nadechla a zvedla jsem blaster, připravená zastřelit prvního člověka, který se objeví ve dveřích.
Ale dveře byly zamčené, a ať už za nimi stál kdokoliv, vzdal se pokusu na jejich násilné otevření. Potom jsem slyšela kroky vzdalující se ode dveří.
Zhluboka jsem si oddychla. Tentokrát jsme vyvázli.
„Počkáme chvíli, až se vzdálí," řekla jsem. „Pak půjdeme dál."
Thrawn neodpovídal. Seděl nehnutě, opřen o stěnu, a pohled upíral kamsi do ztracena. „Admirále?" Náhle jsem dostala o něj strach. „Jste v pořádku?"
Podíval se na mě svýma žhnoucíma očima. „Jsem v pořádku," řekl tiše. „Mám jen špatný pocit, nic víc."
Dívala jsem se na jeho tvář. Na cizí tvář, která se však pro mě stala během několika posledních okamžiků důvěrně známou. A ve výrazu té tváře jsem vyčetla nevyhnutelnou osudovost. „Kdybych se odsud nedostal," pokračoval Thrawn, „vzkažte kapitánu Harbidovi, že mu dávám volnou ruku. Bude vědět co má dělat."
Uchopila jsem ho za ruku. „Nemějte obavy," povzbuzovala jsem ho. „Dostaneme se odsud oba. Určitě."
Slabě se usmál, ale neřekl nic.
A tak jsme tam seděli, drželi jsme jeden druhého za ruku a čekali jsme, až pátrací činnost rebelů v nejbližším okolí ustane.

* * *

Hlasy za dveřmi postupně slábly, až nakonec po několika minutách ustaly docela. Obrátila jsem se k admirálovi. „Připraven?" Thrawn přikývl. Pomohla jsem mu vstát. Přiložila jsem ucho ke dveřím, jestli za nimi neuslyším známky něčí přítomnosti, a odemkla jsem je. Opatrně jsem otevřela a vyhlédla jsem na chodbu. Nikde nikdo.
Znovu jsme tedy vyrazili k přistávací ploše, na níž na nás čekal raketoplán. Ale už to nebyla tak jednoduchá cesta jako na začátku. Zbyli jsme jenom dva; Thrawn byl zraněný a nemohl se bránit.
Palác byl velký a rebelů zřejmě nebylo tolik – v každém případě byli značně rozptýlení. To nám usnadňovalo postup; přesto mi však útroby svíral mučivý strach z představy, že bychom každou chvíli mohli narazit na nějakou další skupinu číhající na nás. V případě dalšího takového střetu jsem nám, s ohledem na výsledek toho předchozího, nedávala moc šancí. Ale k přistávací ploše vedla víc než jedna cesta, a já jsem doufala, že se mi podaří vybrat tu správnou.
Tak jsme dál postupovali jedním patrem za druhým – a pak jsem uviděla příznivé znamení, že se blížíme k cíli cesty.
Před námi se objevil prosklený průzor; a z něj bylo vidět přistávací plochu s čekajícím raketoplánem.
Ukázala jsem Thrawnovi ten povzbuzující výhled a odváděla jsem ho k poslednímu schodišti –
Když vtom se zpoza jednoho z těch zrádných rohů vynořili tři další rebelové.
Bohužel jsem tedy neměla šťastnou ruku při výběru trasy. Zvedla jsem zbraň a vystřelila po útočnících. Střela šla mimo. Podruhé už jsem vystřelit nestačila; v příštím okamžiku se na mě dva z rebelů vrhli a vyrazili mi blaster z ruky. Třetí přiskočil k admirálovi a loktem ho uchopil kolem krku.
Nedokázala jsem přesně postřehnout, co se stalo pak. Jen jsem zahlédla, jak se rebel, který se pokoušel Thrawna zneškodnit, najednou bez hlesu sesul k zemi s nožem zabodnutým uprostřed čela. Admirál očividně nebyl úplně bezbranný.
Jeden z rebelů, který držel mě, vykřikl vzteky a sebral ze země můj blaster. Namířil jej na Thrawna a stiskl spoušť –
A v tom okamžiku zbraň explodovala.
Moje osobní zbraň byla zakódovaná tak, aby vybuchla, pokud by ji použil někdo jiný. Dotyčný rebel to už zjistil. Naneštěstí pro něj už nebude mít příležitost, aby se z toho poučil.
Zkusila jsem využít chvilkového zmatku a vyprostit se ze sevření, ale marně; poslední rebel mě držel příliš pevně. Zkroutil mi ruce za záda a použil mě jako živý štít.
Zezadu jsem slyšela přibíhat další rebely. A bylo jich hodně.
„Běžte!" zakřičela jsem na Thrawna. „Zachraňte se!"
Thrawn na malý okamžik zaváhal; pak krátce zasalutoval a rozeběhl se dolů po schodech. Mezitím přiběhli další rebelové. Jeden z nich se zastavil, aby mě pomohl zadržet, ostatní se pustili do pronásledování za Thrawnem.
Sotva první z nich vkročil na schodiště, přiletěl zezdola blasterový výboj a zasáhl ho do hrudi. Admirálovi lidé byli očividně muži na správném místě. Rozpoutala se přestřelka. Rebelové však byli v přesile; po chvíli museli imperiální ustoupit.
Nevesele jsem se usmála. Mohl jste si ušetřit cestu, admirále, pomyslela jsem si hořce. Nakonec jste mě odsud stejně nedostal.
Uslyšela jsem zvuk startujících repulsorů a o několik okamžiků později jsem za oknem spatřila raketoplán proletět kolem. Seshora se s řevem motorů vynořily dva TIE Fightery a přidaly se k němu jako doprovod. Raketoplán pomalu stoupal vzhůru směrem k jedné z velkých lodí na orbitě. Srdce se mi sevřelo nezměrnou lítostí, a najednou jsem měla pocit, že už onoho zvláštního velkoadmirála nikdy více neuvidím.
Ale na další úvahy nebyl čas. Rebelové mi spoutali ruce za zády a odváděli mě pryč.
Stala jsem se zajatkyní Nové republiky.