Umřelé hvězdy svit
Autor: Jana Jirásková
Cela je tmavá, suchá a studená. Možná až příliš studená. Chlad se mu rozlézá po těle, zakusuje se mu do kůže. Celý se chvěje zimou. Možná je to záměr jeho věznitelů, aby mu dali zapomenout na jeho úděl. Anebo se mu to jenom zdá, a ten chlad ve skutečnosti vychází z jeho nitra. Za pár hodin už nebude cítit vůbec nic.
Křečovitě si přitáhne kolena blíže k tělu a zhluboka se nadechne. Moc se mu to nepovede; nádech ke konci přechází v mučivý vzlyk. Pokusí se přitáhnout kolena ještě blíž a obličej zaboří mezi ně. Od chvíle, co ho odsoudili k trestu smrti za velezradu, se u něj střídá otupělost se záchvaty beznaděje. Za chvíli to přejde.
Právě teď je noc – dá-li se říct, že něco jako „noc“ na téhle monstrositě, jíž dali její tvůrci jméno Hvězda smrti, vůbec existuje. Ale světlo a tma se v jeho cele střídají v pravidelných cyklech simulujících den a noc, stejně jako tomu bylo ve zbytku stanice, když se ještě mohl volně pohybovat po jejích koridorech. Už uplynuly tři cykly, co ho uvrhli sem; na konci toho pátého ho odsud odvedou a postaví před popravčí četu.
Znovu vzdychne, cítí, jak záchvat strachu pomalu opadá, i když zima je mu pořád. Už dávno zanechal veškerých nadějí, že by se mohl zachránit. Svůj osud si ostatně vybral sám, přestože podvědomě tušil, že cesta, po které se vydal, ho zavede na smrt. A ničeho nelitoval. I kdyby dostal šanci vrátit se časem zpátky, vybral by si stejně.
Z rozjímání ho vytrhne cvaknutí elektronického zámku a kovové dunění, jak se zasouvají těžké západky. Prudce zvedne hlavu. Ty dveře se nikdy neotevírají. Pro něj se otevřou pouze jedinkrát, až se jeho čas naplní.
Zjevně se právě naplnil.
Srdce mu vyskočí až do krku. Ještě ne! Ještě nejsem připravený!
Dveře se odsunou, dovnitř vkročí dva stormtroopeři v bílé zbroji a děsivě bezvýrazných přilbicích a zamíří k němu. Vězeň vyskočí na nohy a silou vůle se snaží potlačit narůstající paniku. Skoro se mu to podaří.
Zatímco jeden ze stormtrooperů mu stahuje ruce za záda a nasazuje mu pouta, ten druhý na něj míří blasterovou puškou pro případ, že by se chtěl pokusit o nějakou hloupost. Zbytečně; neklade jim žádný odpor. Pak ho stormtroopeři popadnou každý za jednu paži a vyvádějí ho ven.
Zahlédne, jak z cely na protější straně a o jedny dveře dál vyvádí jiná dvojice stormtooperů Nerviona – další nešťastnou duši, odsouzenou za stejný zločin. Vypadá, že je na tom psychicky ještě hůř; hrůzou se celý klepe. V ústí chodby už čeká důstojník v černé uniformě a s tváří skoro stejně bezvýraznou jako maska stormtrooperů. „Přesouváme vás do jiného bloku,“ řekne stroze, pak pokyne stormtrooperům, a ti se bez okolků chopí obou vězňů a vlečou je pryč.
Přestože mu strach zatemňuje mysl, neunikne mu, že se na tomto místě cosi odehrálo, a zjevně docela nedávno: spálené stopy od blasterových výbojů, prostřelená mřížka od odpadové šachty a skoro úplně zničené kontrolní stanoviště vyvolávají dojem, jako by tu došlo ke vzpouře.
Na nic dalšího už není čas. Stormtroopeři ho nevybíravě strčí dovnitř turbovýtahu a nacpou se hned za ním. Nakonec přistoupí důstojník, turbovýtah se zavře a rozjedou se vzhůru. Nervion a jeho eskorta zůstanou prozatím dole.
Turbovýtah se neslyšně pohybuje napříč stanicí, ale z pohledu cestujících by docela dobře mohl stát na místě. Jak se postupně vzdalují od jeho původní cely, panika pozvolna ustupuje a on je opět schopen klidně uvažovat. V myšlenkách se pořád vrací k té spoušti ve vězeňském bloku, který právě opustili. Přemítá o tom, zatímco turbovýtah dál tiše letí po své trase, a nakonec dochází k jedinému závěru: někdo se vloupal do nejzabezpečenějšího vězeňského bloku, kde se nacházejí cely smrti, a vyšel odtamtud živý poté, co snad i vysvobodil toho, pro koho tam přišel.
A pak se mu srdce sevře hořkou lítostí a beznadějí, když si konečně uvědomí, že ten někdo tam nepřišel pro něj.
* * *
„Poběž, vole!“
Dva mladí muži, kteří snad teprve nedávno dovršili dvacet let, běží potemnělou ulicí. Musí se pohybovat rychle, a přece tiše, ukrývat se ve stínech a rychle překonávat spoře osvětlené plochy, aby je náhodou nezahlédla některá z procházejících hlídek. Mohlo by ji zajímat, co dělají dva rekruti z výcvikového střediska pro dělostřelce mimo kasárna bez opušťáku.
Dnes večer mají namířeno za zábavou. Hodlají prolít hrdlem část svého žoldu na nejvybranějších nápojích, jaké lze v těch zpustlejších částech města sehnat, a za ten zbytek okusit ještě lahodnější chuť žen. Zatímco jeden se na to zcela nepokrytě těší, ten druhý z té představy zas až tolik nadšený není. Nechce ale zůstat pozadu, a tak dnes v noci svého nejlepšího kamaráda doprovází.
Ten světlovlasý se zastaví a opatrně nahlédne za roh, jestli tam někdo není. „Jak je to ještě daleko?“ ptá se za ním zadýchaně jeho tmavovlasý společník.
„Pst!“ varovně sykne světlovlasý, když se z opačného konce ulice ze tmy vynoří malý oddíl stormtrooperů. Vydechne úlevou, když oddíl zahne do vedlejší uličky, ale pak v něm vzklíčí podezření. „Reyi,“ zeptá se svého druha, „co tu může přepadovka stormíků chtít uprostřed noci?“
„Nevím,“ řekne rychle ten druhý, „a myslím, že to ani nechci vědět.“
Rozum ho nutí, aby svého přítele poslechl, ale zvědavost je nakonec silnější, a tak se opatrně vydá za roh k ústí uličky, ve které stormtroopeři zmizeli. „Ne! Počkej!“ ten druhý se ho snaží zadržet, ale on se nenechá odradit. Za chvíli už stojí u dalšího rohu a ze stínu nakukuje do tmy.
Zprvu nevidí nic. Pak se ozve skřípot vyrážených dveří, dunění těžkých kroků vtrhávajících do budovy, zákmit svítilen probleskující okny ven – a vzápětí jsou na ulici vyváděni obyvatelé domu. Muž, napůl omráčený a zřejmě krvácející, je vlečen dvěma stormtroopery; žena – paprsek svítilny na okamžik zachytí její vyděšenou tvář –; a dítě, sotva desetiletý chlapec. Žena se snaží vykřiknout, ale je surově umlčena, a pak stormtroopeři popadnou vzpouzející se dítě a všechny tři táhnou pryč, někam do hlubin temné uličky.
Světlovlasý imperiální rekrut stojí jako přimražený a hledí na celý ten výjev jak z pekla s děsem v očích. Slyšel už o tom, jak celé rodiny, které se nějakým způsobem znelíbily Impériu, zmizely beze stopy. Vždycky se k tomu stavěl dost skepticky, přesvědčený o tom, že i kdyby to byla pravda, ti lidé se koneckonců museli něčím provinit, a že se jim i tak dostane řádného a spravedlivého procesu. Teď už si tím ale není tak jistý.
„Kaime,“ řekne za ním přiškrceným hlasem jeho tmavovlasý přítel, „pojď, vrátíme se. Nějak už nemám chuť jít dnes večer ven.“
Rekrut s hořkou pachutí v ústech přikývne. Za dnešní noc už toho viděli dost.
* * *
Celé jeho tělo se třese jako v zimnici. Křečovitě zavře oči, zajede si prsty do vlasů a sevře je, jako by si je chtěl vyrvat z hlavy i se všemi trýznivými výčitkami, které mu rozdírají duši, které mu svírají hrdlo, které taví jeho srdce. Měl jsem tenkrát něco udělat, opakuje si pořád dokola, proč jsem nic neudělal, proč jsem jim nezabránil v tom, aby je odvlekli. Poslední zbytek rozumu mu nekompromisně odpovídá, že by jim stejně nepomohl, sebrali by ho taky a pravděpodobně zabili spolu s nimi, ale žádnou útěchu v tom nenalézá.
Po tváři se mu skutálí hořká slza a z hrdla se mu vydere tiché zaúpění, když mu před očima znovu vyvstane obraz vyděšeného malého chlapce a zoufalé matky snažící se ho bránit. Chci zemřít hned teď, přeje si, a celé jeho nitro zalije chlad, jako by na něj v tom okamžiku smrt skutečně sáhla, chci zemřít, protože jen tak se mohu vykoupit z viny, která na mně spočinula. Jen tak mi může být odpuštěno; jen tak můžu odpustit sám sobě.
Nová cela je suchá, tmavá a studená, ale jeho utrpení je takové, že ten chlad už ani nevnímá.
* * *
Bitva skončí prakticky ještě dřív, než pořádně začne. Jedna povstalecká fregata a dvě korvety nemají proti imperiálnímu hvězdnému destruktoru Fervent žádnou šanci a povstalecký velitel to moc dobře ví. Nařizuje svým lodím skočit do hyperprostoru, čímž ponechá planetu, kterou předtím okupovali – nebo bránili – úplně bezmocnou.
Kaim Savander a Reynard Hazzari si od svých dělostřeleckých stanovišť vymění triumfální pohledy. Dnešní vítězství sice není jejich zásluha, ale aspoň si stačili vystřelit. A to už za to stojí. Od okamžiku, kdy ukončili výcvik a byli ze svého prvního nasazení na hlídkové lodi převeleni na Fervent, je tohle jejich první skutečná bojová akce.
I jejich velící důstojník, podporučík Illower, se spokojeně usmívá, a pochvalně na ně kývne. Je na svou posádku pyšný. Pak se za transpariocelovým průzorem vynoří kotouč modré planety a úsměv mu ztuhne na rtech.
Motory teď běží naplno, aby Fervent mohl zaujmout pozici na oběžné dráze v co nejkratším čase. Proč, to není tak těžké uhodnout.
Kapitán a první důstojník se o něčem vášnivě dohadují. O čem, to také není těžké uhodnout, ačkoliv sem k nim pochopitelně nepronikne ani slovo. Hádka je čím dál zuřivější, až nakonec kapitán bouchne pěstí do opěrky křesla a vztekle se na prvního důstojníka oboří – a ten, ač obličej zkřivený odporem, nakonec odvrátí zrak a podvolí se.
Podporučík Illower pohlédne na svůj datapad, kde se právě objevily kapitánovy rozkazy, a zachmuří se. Otočí se ke svým dělostřelcům, kteří na něj hledí v neblahé předtuše. „Připravte turbolasery k orbitálnímu bombardování,“ řekne jim. „Za chvíli vám dám souřadnice.“
Kaim hledí na monitor palebného stanoviště, po kterém přebíhají řetězce souřadnic, a s každou další řádkou se mu oči rozšiřují hrůzou. Nakonec sebere odvahu. „Pane,“ otočí se k Illowerovi, „ale ty souřadnice jsou na místa s nejhustším osídlením –“
Illowerův pohled tvrdý jako duraocel ho rázem umlčí. Kaim se ohlédne po svém kamarádovi, aby u něj hledal oporu, ale Reynard jen metodicky zadává pokyny do počítače, oči prázdné jako studna duší, které se právě chystá zahubit.
Vzápětí je vydán rozkaz k palbě a na planetu se snese ohnivý déšť zkázy.
* * *
Opře se o stěnu a zavře oči, vnitřním zrakem zahleděný do vzpomínek. Nejhorší na tom bylo, pomyslí si, jak se to potom Illower snažil omlouvat s tím, že to vlastně byla jejich vina – že neměli umísťovat vojenské objekty doprostřed městské zástavby a že koneckonců podporovali povstalce ze své vlastní vůle. Jako by tomu snad i sám věřil.
Kapitán se jednoduše nechtěl smířit s tím, že mu povstalci utekli. Potřeboval svůj neúspěch nějak zakrýt, a tak se rozhodl udělat z obyvatel té planety odstrašující příklad. Všichni jsme věděli, co je kapitán zač. Nikdo to nevěděl líp než první důstojník, a nemohla to být náhoda, že brzy po tom masakru zmizel, jako kdyby se po něm slehla zem.
Zachvěje se, když na to znovu pomyslí. Ta událost na Ferventu nebyla zdaleka ojedinělá. Ostatní po čase otupěli, schovávaje se za iluzi povinnosti plnit rozkazy, ale on se s tím nikdy nesmířil. Vycítil, že se zavázal službě věci, která je skrz naskrz špatná, a od toho okamžiku začal hledat cestu ven. Nevěděl ale, co by měl dělat, ani kde začít; cítil se úplně bezmocný. Ta bezmoc ho pohltila tak, že začal pomýšlet na sebevraždu jako jediné možné východisko.
Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Osud ho nakonec zavedl na Hvězdu smrti, kde se mu konečně naskytla příležitost k odporu a kde se začala psát poslední kapitola jeho života.
* * *
Dva muži rychle kráčejí labyrintem koridorů, lávek a turbovýtahů, ze kterých jako by byla utkána celá stanice. Jdou poměrně daleko: menší z nich se zmateně rozhlíží po chodbách, které vůbec nepoznává, jen matně tuší, že už se nacházejí v sousedním sektoru; ale ten vyšší zjevně zná cestu. Úkosem na něj pohlédne: Salche Avarienne s ním bydlí na stejné buňce, a ačkoliv je narozdíl od něj operátor tažných paprsků, jsou si čím dál bližší zároveň s tím, jak se od něj Kaim postupně odcizuje.
Lidí, kteří procházejí kolem nich, je čím dál míň, až nakonec dorazí do míst, kam sotva zavítají i údržbářští droidi. Tam už na ně čeká třetí účastník dnešního setkání.
Avarienne svého druha popostrčí dopředu, sám zaujme místo u křižovatky a začne dávat pozor na okolí. Tmavovlasý dělostřelec nervózně polkne a vykročí k čekajícímu důstojníkovi. Je starší než on, má prošedivělé skráně a ostře řezaný obličej a na uniformě insignie štábního kapitána; na jeho řízné nacvičené zasalutování odpoví jen nevraživým pokývnutím hlavy. „Bylo mi řečeno, že se chcete zapojit do naší činnosti,“ řekne, aniž by se představil.
„Ano, pane.“
„A víte, co to obnáší? Jaká je za to daň?“
Přikývne.
„Nevíte nic,“ řekne kapitán tvrdě, „ale jsem ochoten to s vámi zkusit. Zoufale teď potřebujeme kurýry, kteří by přebírali depeše, uchovávali je u sebe a předávali dál. Teď vám řeknu, jak to probíhá.“
Během následující půl hodiny mu kapitán vysvětlí všechno, co se má týkat jeho úkolu, s tím, že detaily mu potom sdělí Avarienne – od této chvíle budou pracovat spolu. Když skončí, prostě se otočí a odejde a nechá je tam stát.
„Nic si z toho nedělej,“ snaží se ho Avarienne povzbudit, „on už je prostě takový. Ví, že si pro kohokoliv z nás můžou jednou přijít, a nechce si nás proto pouštět moc k tělu. On... odmítá se smířit s tím, že by lidé, které vede, mohli umřít. Nebo že by za ně dokonce mohl být zodpovědný.“
Zahledí se do místa, kudy štábní kapitán odešel. Jeho hlas je zdánlivě plný porozumění, ale přesto v jeho podtónu zazní faleš nesouhlasu, a v jeho výrazu náznak protestu. Oboje ale vzápětí pomine stejně rychle, jako se objeví.
Pak se Avarienne otočí opět čelem k němu. „No, takže vítej v odboji, Reyi,“ řekne a přátelsky ho vezme kolem ramen, a Reynard se v tu chvíli cítí podivně povzneseně, jako by se pro něj jeden život skončil a on se právě znovu narodil. „Pojď,“ pokračuje Avarienne, „jdeme se projít, nebo se někam napít, nebo něco. Především si teď potřebuješ všechno srovnat v hlavě.“
* * *
Salche Avarienne zemřel během výslechu.
Bezděky se otřese, když si jen vzpomene, jak zacházeli s ním samotným. Výslech byl velmi tvrdý. Trýznili ho tak, až ho nakonec zlomili a on jim přiznal všechno. Naštěstí toho moc nevěděl, a snad vzdoroval dostatečně dlouho, aby těch několik málo lidí, které skutečně znal, dokázalo uniknout. Se všemi, které pochytali v souvislosti s rozkrytím jejich sítě, se u soudu viděl poprvé: Waine Ziem, Inaro May, Filliach Leyward, Taur Nervion.
Ale ne Avarienne. Ten se nikdy nevzdal. Jeho odhodlání bylo takové, že se dříve zlomila jeho tělesná schránka než jeho vůle. Odešel ze života ve velkých bolestech, ale aniž by vyšetřovatelům cokoliv prozradil, a alespoň v tom dosáhl malého vítězství nad lidmi, které z hloubi duše nenáviděl.
Kapitána u soudu nepotkal. Proces s ním byl veřejný, zahrnující dlouhý výčet jeho zločinů proti Impériu a končící rozsudkem dvaceti let nejtěžšího žaláře. Což znamenalo, že se podvolil nátlaku a přistoupil na spolupráci. Je ostatní čekal krátký a neveřejný soud a rychlé vynesení rozsudku smrti.
Položí se na kavalec a zahledí se do stropu. Kolik asi může být hodin? Možná bude za chvíli ráno. Vzpomíná na pocit vzteku a zrady, který měl, když se o kapitánově selhání dozvěděl, ale teď už k němu žádnou nenávist necítí. Vlastně je mu ho docela líto – koneckonců bude muset se svým svědomím žít možná ještě hodně dlouho, zatímco jeho už brzy smrt vysvobodí ze všech útrap.
Už brzy... Zhluboka vzdychne a zavře oči. Čekání na smrt už ho tolik neděsí, ale přesto ho to nesmírně vyčerpává. Nejraději by to už měl za sebou.
Únava si nakonec vybere svou daň a on usíná...
... Všude kolem je ticho. Takové ticho, jako kdyby tu zvuk ani nemohl existovat. Špatně vidí, jako kdyby hleděl skrz transpariocelovou tabuli, ale možná je to jen tím, že nedokáže soustředit pozornost. Před ním stojí Avarienne a usmívá se, jako když byl ještě živý. Pak ho nahradí jiný výjev: světelný kotouč, snad planeta nebo měsíc, a proti němu se rýsuje silueta prvního důstojníka Ferventu. „Nebylo to zbytečně,“ slyší říkat Avarienna, a přece to není jeho hlas, jak si ho pamatuje, spíš jako by se ta slova promítala přímo do jeho mysli. Pak všechno zmizí, a najednou stojí před bránou se svislým kovovým mřížovím, která jako by zářila nějakým vnitřním světlem, ale černým světlem, a skrz ni prozařuje světlo ještě černější, sálá z něj konec veškerých nadějí. Cítí, jak ho to pohlcuje, nemůže dýchat, žal v jeho srdci je takový, že pomalu ztrácí vědomí –
Rázem se probudí a prudce lapá po dechu.
* * *
Otupěle hledí na prázdný úkryt. Depeše, které měl dnes předat spojce, jsou pryč. Šok ho úplně ochromil, význam toho, co vidí, mu dochází jen pomalu.
Kaime... Kaime, ach ne...
Když najednou zasyčí venkovní dveře, málem se mu zastaví srdce. Naštěstí je to jen Avarienne. „Depeše jsou pryč!“ vyhrkne, než ten druhý stačí vůbec otevřít ústa k pozdravu. „Kaim je odnesl!“
Avarienne vytřeští oči, i on ví, co to znamená. Vzpamatuje se ale podstatně rychleji. Vtrhne k sobě do pokoje, odtáhne kavalec od stěny a začne vytahovat cenné datakarty a flimsiplastové svazky. Vrazí mu hrst datakaret do náruče. „Začni mazat,“ nařídí chladně.
Několik datakaret mu vypadne z ochromených prstů na zem. „Ale... co bude s námi?“
„My jsme ztraceni,“ řekne Avarienne přiškrceným hlasem. „Teď se musíme hlavně postarat, aby se jim toho dostalo do rukou co nejmíň. Tak dělej, Reyi!“
Avariennův rozkazovačný tón ho probere z ochromení. Posbírá popadané datakarty, zapne terminál a pustí se do práce. Z každé datakarty je třeba vyjmout protekční pojistku a pak ji natvrdo zformátovat, aby se z ní nadobro odstranila všechna data. Avarienne mezitím vytáhne vibronůž a pečlivě rozřezává flimsiplastové dokumenty na malinké kousíčky; ty pak pohltí odpadová jímka v koupelně.
Reynard metodicky pokračuje v promazávání datakaret. Jde to rychle, přesto se s každou další vyprázdněnou datakartou jeho pocit beznaděje prohlubuje, jako by sloupce mizejících dat odměřovaly i zbývající vteřiny jeho života. „Všechno bylo marné,“ zašeptá, hlas se mu láme zoufalstvím, „nedosáhli jsme ničeho.“
„Ne,“ Avarienne energicky zavrtí hlavou, „to není pravda, že jsme ničeho nedosáhli. Žádná sláva nás sice nečeká – a víš dobře, že my dva jsme to nedělali pro slávu –, ale nic, co jsme udělali, nebylo marně.“
Víc už toho říct nestačí, protože v ten okamžik se hlavní dveře otevřou a dovnitř vtrhne zásahový oddíl Imperiální bezpečnosti. Reynard na místě ztuhne hrůzou, ale Avariennovi ta vteřina, než se dostanou přes vchod až k nim, stačí: plynulým pohybem se otočí a vymrští se proti vetřelcům jako rozzuřený taopari na svou kořist. Zbytečně. Vojáci jsou připraveni a v příští vteřině už Avarienne leží na zemi, napůl paralyzovaný po zásahu šokovým obuškem. Dva z nich vzápětí odtáhnou Reynarda od terminálu a namíří mu hlaveň blasteru do obličeje.
Jako další vchází bezpečnostní důstojník v bílé uniformě. Ledabyle překročí Avarienna svíjejícího se v křečích, krátce zavadí o Reynarda záštiplným pohledem a zastaví se až před terminálem, kde se právě domazala poslední datakarta. Vyjme ji z mechaniky, otráveně si ji zastrčí do vnitřní kapsy tuniky a pak se otočí čelem k nim. „Salchi Avarienne a Reynarde Hazzari,“ řekne hrubě, „jménem Impéria jste zatčeni pro velezradu.“ Pokyne zatýkacímu oddílu. „Odveďte je do vazby.“
Dva vojáci seberou poloomráčeného Avarienna a vlečou ho pryč, zatímco jiní dva nasadí Reynardovi pouta a vyvádějí ho hned za ním. Před vchodem stojí Kaim, který to celé sleduje, a když ho vedou kolem něj, jejich pohledy se setkají. Kaimův výraz je plný zrady a odporu. „Jak jsi jen mohl!“ vykřikne za ním nenávistně.
V Reynardovi se v ten moment cosi zlomí; strach vystřídá chladný hněv. „Jen se podívej,“ řekne chraptivě, „podívej se, co všechno jsme ve jménu Impéria spáchali, a řekni mi, jak bych nemohl.“
Pak ho vojáci vystrčí ven na chodbu a Kaim, který ho úmyslně vydal napospas věznění, mučení a smrti, se mu ztratí z očí.
* * *
Nebylo to zbytečně.
Avarienne měl nakonec pravdu. Nedosáhli sice žádného velkolepého cíle, ale jejich oběť nebyla marná. Našli odvahu se vzepřít, i když věděli, co je to bude stát.
Zahořkle se usměje. Dalo by se říct, že Impérium už dávno přišlo o jednoho dělostřelce, i když je to jen malá útěcha.
Začne se propadat do polovědomí signalizujícího příchod spánku, ale ještě než stačí usnout, znovu se ozve cvaknutí elektronického zámku, dveře cely se otevřou, a tentokrát dovnitř vejde jiný důstojník, doprovázený dvěma stormtroopery. „Je čas,“ řekne důstojník vážně.
Po celém těle ho zamrazí. Je to tady. Poněkud vrávoravě se postaví na nohy a nechá stormtroopery, aby mu nasadili pouta. „Myslel jsem, že poprava má být až za dva dny,“ poznamená klidným hlasem.
Důstojník pokrčí rameny. „Přišly nové rozkazy. Nahoře chtějí celou věc urychlit.“
Tupě přikývne. Na jednu stranu ho tíží, že mu nedali ani ty dva dny, ale na druhou stranu je rád, že už ho nebude mučit ta hrozná nejistota. Koneckonců je tak připravený, jak jen může být.
A tak ho vedou na poslední cestu. Důstojník jde první, za ním kráčí on, držený oběma stormtroopery. Chodby kolem se mu zdají podivně zastřené, podobně neskutečné, jako by byl pořád ještě ve snu. Nakonec ho dovedou do malé místnosti s jediným vchodem, kde už čeká malá popravčí četa a Nervion.
Vojáci mu konečně sundávají pouta. Dostává možnost vyslovit své poslední přání: žádá, aby mohl promluvit s Nervionem, a je mu vyhověno.
Nervion je celý bledý, třese se a vůbec vypadá, jako by měl každou chvíli omdlít. Reynard vezme jeho hlavu do dlaní a natočí ji tak, aby se mu mohl dívat zpříma do očí. „Nervione,“ promluví na něj, „Nervione, poslouchejte,“ řekne důrazněji, a Nervion konečně zvedne zrak a jejich pohledy se setkají. „Nebylo to zbytečně,“ pokračuje Reynard. „Nic, co jsme udělali, nebylo zbytečně. Nedovolte jim, aby vás donutili myslet si opak.“
Snad na něj zapůsobila naléhavost jeho hlasu, nebo jeho zdánlivá vyrovnanost, každopádně se Nervion trochu uklidní. Trhaně přikývne, že rozumí, pak ho najednou prudce obejme, jako by v tom momentálním fyzickém kontaktu hledal záchranu. Zprvu zaskočený Reynard ho instinktivně drží v tom křečovitém objetí, ale po pár vteřinách ho pustí. Nesluší se nechat popravčí četu čekat.
A ta už se řadí, aby je odevzdala do náruče smrti. Vojáci je postaví k protilehlé stěně, čelem k popravčím, a odejdou stranou. Jako poslední u nich zůstává důstojník, v ruce drží dvě pásky. „Díky,“ řekne mu Reynard; neví, co jiného by měl říct. Pak mu důstojník téměř obřadně zaváže pásku přes oči a svět kolem něj se navždy uzavře.
* * *
V tutéž dobu sedí jiný dělostřelec v rozlehlé jídelně pro mužstvo a otupěle hledí na velký nástěnný holodisplej, nepřetržitě promítající zprávy o nejnovějších úspěších Impéria.
Bylo to k ničemu, pomyslí si Kaim. Všechny bitvy za nastolení míru a řádu, pro větší slávu Impéria, kterými spolu prošli, byly zbytečné: Reynarda nakonec nezachránil.
Přemýšlí, kde udělal chybu. Vyčítá si, že si nevšiml včas změny v Reyově chování; nebo si toho možná všiml, ale nepřikládal tomu význam. Měl se mu snažit jeho počínání nejprve rozmluvit, místo aby hned šel celou věc nahlásit bezpečnosti? Ale copak by ho Rey vůbec poslouchal?
Tiše si povzdechne. Když tenkrát objevil u Reynarda ty dokumenty jasně dokládající jeho zradu, v návalu rozhořčení je odnesl rovnou na bezpečnost; když ale potom Reye odvedli a hněv z něj postupně vyprchal, rozleželo se mu to v hlavě a začal se sám sebe ptát, jestli se přece jen neunáhlil. Jednu chvíli měl dokonce nutkání jít za vyšetřovateli a poprosit je, aby byli k Reynardovi shovívaví, ale pak dostal strach, že by ho ještě mohli považovat za jeho komplice. A tak nakonec nikam nešel a dopustil, aby zabili jeho nejlepšího přítele.
Ale už to není tvůj přítel, pomyslí si zatvrzele. Obrátil se proti všemu, zač jste bojovali, a byl za to po zásluze potrestán. V hloubi duše však pořád cítí lítost nad tím, že Reye už nikdy neuvidí.
Zvedne se od stolu a obrátí se k odchodu. Stejně jsou všechny výčitky zbytečné. Hvězda smrti zanedlouho dorazí k základně povstalců a jediným rozhodujícím úderem je zničí. Jejich pomýlené ideje jsou mrtvé, stejně jako je mrtvý Reynard.
Velký nástěnný holodisplej dál chrlí jednu dobrou zprávu za druhou.
|
