Rovnodennost

Jeden den rovnodennosti

Autor: Jana Jirásková

Kdesi hluboko ve vesmíru, daleko od obchodních cest a občanských válek, leží jedna sluneční soustava. Kolem žluté hvězdy obíhá hrstka planet, z nichž na jedné se rozvinul život. Planeta modrá oceány a bílá oblaky vytváří spolu s černočerným pozadím vesmíru posetém myriádou jasných hvězd úžasnou scenérii harmonie – scenérii, jakých je v galaxii tisíce, a přece je každá jedinečná.

A doprostřed této scenérie se náhle z hyperprostoru vynořil hvězdný destruktor třídy Imperial.

Na první pohled bylo patrné, že loď je těžce poškozena. Motory jí vynechávaly, na spodní části trupu byly vidět ošklivé jizvy po zásazích laserem. Pomalu se posouvala směrem k modré planetě, její superstruktura zastiňovala vycházející slunce. Po chvíli motorové trysky přestaly vyzařovat modré iontové svazky a loď se zastavila.

* * *

Na palubě imperiálního hvězdného destruktoru Equinox zatím kapitán Herwig pročítal na svém datapadu zprávu o poškození, které loď utrpěla při nedávné potyčce s piráty. Nebylo to zrovna povzbudivé čtení. Během bitvy vysadil štít na pravoboku, následkem čehož téměř polovina lodi zůstala prakticky nechráněná. Několik zásahů stačilo k vážnému poškození trupu a zejména strojní sekce. Iontové motory nebyly schopny pracovat na plný výkon, několik generátorů energie bylo mimo provoz. Rovněž byly vážně poškozeny vysílací stanice, takže loď zůstala bez jakékoliv možnosti dálkové komunikace. Při proražení trupu a následné dekompresi na několika palubách zahynulo pět tisíc šest set dvacet jedna lidí.

Kapitán se opřel do křesla a zavřel oči. Pět a půl tisíce lidí, pomyslel si, jejichž těla už nikdo nenajde. A stačilo tak málo, abychom je následovali všichni. Kdyby se jim podařilo zasáhnout hlavní generátor…

Herwig se otřásl při pomyšlení, jak blízko smrti vlastně byl. To, co se zpočátku jevilo jako tuctová akce proti kriminálním živlům, se zvrhlo v nelítostnou řež, když se ukázalo, že imperiální lodě padly do nastražené pasti. Během bitvy přišlo Impérium o jednu fregatu, tři korvety a spoustu stíhaček, a jen včasný přílet posil zabránil totální porážce. Equinox byl však natolik poškozen, že admirál Chiraneau nařídil Herwigovi okamžitě odletět s lodí na nejbližší základnu, kde ji bude možné opravit.

Během cesty hyperprostorem přišlo hlášení o anomáliích v činnosti hyperdrajvu. Hlavní technik kapitánovi doporučil přerušit let, aby technici mohli provést několik provizorních oprav. „Nevíme přesně, co je to za poruchu," řekl, „mohli bychom bez problémů doletět do loděnic, ale taky bychom se z hyperprostoru už nemuseli vynořit. Alespoň ne v celku," dodal. Herwig se tedy raději rozhodl pro přerušení skoku a Equinox zamířil k nejbližší soustavě.

Soustava, kde se loď vynořila, nebyla součástí Impéria ani jiného známého státního útvaru. Herwig zadal několika důstojníkům podívat se do záznamů a zjistit jméno soustavy a další podružné informace, ale pochyboval, že by to mohlo být k něčemu dobré. Senzory neukazovaly žádné známky technicky vyspělejší civilizace.

Ze zadumání ho vytrhlo zabzučení interkomu. Někdo stál za dveřmi. Kapitán stiskl tlačítko pro příjem.

„Pane kapitáne, tady nadporučík Danub," ozvalo se z reproduktoru. „Já a poručík Seies pro vás máme důležité informace ohledně té planety."

„Pojďte dál," řekl Herwig a stiskem tlačítka po své pravici odblokoval hydraulické dveře. Ty se se zasyčením odsunuly a vpustily oba muže dovnitř.

Hned na první pohled kapitán poznal, že něco není v pořádku. První důstojník Danub se tvářil zachmuřeně – ale tak se on koneckonců tvářil téměř vždy. Zato jeho mladší kolega vypadal zničeně. Něco ho muselo strašně vyděsit, uvažoval Herwig, ale co? „Tak spusťte," vybídl je.

„Sondy s konečnou platností potvrdily, že na čtvrté planetě soustavy se nachází život," začal Danub, „a že je rovněž osídlena vyspělou postindustriální civilizací omezeně využívající orbitální kosmický prostor. Podařilo se nám detekovat několik satelitů, většinou komunikační družice a jeden orbitální teleskop. Neobjevili jsme žádná jiná vesmírná plavidla ani žádné základny na ostatních terestrických planetách."

„Vědí o nás?" zeptal se Herwig.

Danub zavrtěl hlavou. „Pochybuji. Ten orbitální teleskop dokáže sledovat jen velmi malý úsek oblohy a po několik následujících hodin se bude nacházet na odvrácené straně planety. Případné pozemní teleskopy bych vyloučil – nemají tak dobrou rozlišovací schopnost. Pokud by nás jimi náhodou zahlédli, pravděpodobně nás budou považovat za nějaký asteroid. Pro sbírání dat používáme výhradně pasivní senzory, takže Equinox v současnosti nevysílá žádné signály, které by se daly zachytit." Nadporučík se odmlčel.

„Ještě něco?" zeptal se Herwig, vědom si rostoucího neklidu poručíka Seiese. Danub se po svém mladším kolegovi ohlédl a krátce přikývl. Seies polkl a spustil: „Kromě planety monitorujeme rovněž okolní vesmír a hledáme asteroidální tělesa, která by mohla ohrozit naši loď. Jedno takové jsme objevili, jenže – " hlas se mu zčistajasna zadrhl; poručík se zhluboka nadechl a pokračoval, „tenhle asteroid nepředstavuje přímo ohrožení pro nás – ale pro tu planetu."

Herwig se zadíval na mladého poručíka a snažil se ignorovat nepříjemné mrazení v zádech. „Chcete mi snad říct, že ten asteroid se s tou planetou srazí?"

Seies přikývl. „Ke srážce dojde zhruba za třicet hodin."

Danub podal kapitánovi malou datakartu. „Zde jsou údaje, které našli analytici o tom světě."

Herwig zasunul datakartu do projektoru a zapnul ji. Nad deskou stolu se objevila třírozměrná holografická projekce planety; ve spodním rohu projekce se zobrazily údaje o atmosféře, rozměru kontinentů a dalších charakteristikách. „Inteligentní bytosti humanoidního typu, populace 3,91 miliardy," četl nepřítomným hlasem kapitán. Dovedl si celkem živě představit, co bude pro celou civilizaci znamenat dopad asteroidu velikého jako… „Jak veliký je ten asteroid?" zeptal se Seiese.

„Deset kilometrů v průměru, pane," odpověděl poručík. Herwig se ho chtěl začít vyptávat na další podrobnosti, když si všiml červeně blikající poznámky objevivší se v dolním okraji projekce. Zarazil se a podíval se pozorněji. Ne, tomu nevěřil. Nechtěl tomu věřit. Ale ta poznámka tam přesto byla.

Imperiální kód SBC-RL5. Na celou soustavu byla Imperiálním bezpečnostním úřadem uvalena karanténa.

Herwigovi se bezmocí a tichou hrůzou sevřel žaludek. Podíval se na své dva podřízené. „Co budeme dělat?" zeptal se tiše Seies.

Co budeme dělat, opakoval v duchu otázku Herwig. „Ví o tom ještě někdo?" zeptal se.

„Kromě mužů, kteří obsluhovali senzorové konzole, nikdo," odpověděl Danub.

„Dobrá," Herwig si zamyšleně mnul spodní ret. „Nadporučíku, svolejte poradu. Všechny vyšší důstojníky, a nezapomeňte na majora Strahda a plukovníka Asquatha. Zatím jim nic neříkejte. Za hodinu ať jsou všichni v hlavním konferenčním sále. Poručíku Seiesi, vy zatím necháte provést všechna možná měření – zjistíte složení toho asteroidu, dráhu, místo dopadu na planetě, zkrátka všechno, co budete považovat za důležité. Tak. Rozchod."

Oba muži zasalutovali a odešli splnit zadané rozkazy. Herwig zůstal v místnosti sám s projekcí planety odsouzené ke zkáze. Je to docela hezká planeta, pomyslel si. Za normálních okolností by se příliš nerozmýšlel a jednoduše by nechal ten asteroid sestřelit – ale vzhledem ke karanténě byla taková akce zcela vyloučena. Soustavy, na které byla tato karanténa uvalena, byly úplně odříznuty od komunikace s okolím a veškerým plavidlům byl do nich zakázán přístup. A pokud by se zde přece jen nějaká loď nedopatřením ocitla – stejně jako nyní Equinox – bylo naprosto nepřípustné provádět jakoukoliv akci, která by mohla ovlivnit běh věcí v soustavě.

Jenže tohle je mimořádná situace. Něco, s čím pravděpodobně nikdo z Bezpečnostního úřadu nepočítal. Bohužel však nemohli Bezpečnostní úřad nijak uvědomit – hyperdrajv měl poruchu a technici jej nestihnou opravit včas; a dálkový komunikační systém nefungoval, takže se s ním ani nemohli nijak spojit.

Logickým řešením by v tomto případě bylo nevměšovat se do záležitostí planety a ponechat ji jejímu osudu. Kapitán by se tak nedostal do konfliktu s předpisy – jenže to by znamenalo vydat napospas téměř jisté smrti čtyři miliardy lidí, a to se zase těžce neslučovalo s jeho svědomím. Napadla jej myšlenka, zda by plukovník Asquath coby oficiální zástupce Bezpečnostního úřadu mohl zničení asteroidu schválit, ale pak ji zavrhl – kód RL5 daleko přesahoval jeho kompetence a navíc byl plukovník na Equinoxu pověstný pedantností, s jakou vyžadoval plnění všech předpisů a směrnic.

Herwig téměř cítil váhu odpovědnosti spočívající na jeho bedrech. Upřímně doufal, že narychlo svolaná porada mu rozhodnutí usnadní. Třeba budou ostatní důstojníci zásahu nakloněni; třeba Asquath nebude tentokrát tak zatvrzelý; a třeba nakonec poručík Seies zjistí, že k žádné srážce vůbec nedojde.

Nějak si ale nebyl jist, že cokoliv z toho bude pravda.

* * *

Když Herwig vešel o hodinu později do ztemnělého konferenčního sálu, ostatní důstojníci už seděli kolem velkého oválného stolu. Při příchodu kapitána všichni povstali.

„Posaďte se, prosím," řekl Herwig a sám si sedl na vyhrazené místo mezi Danuba a Seiese. „Pánové," začal, „nařídil jsem svolat tuto poradu z důvodu jisté mimořádné situace související se zdejší obydlenou planetou. Senzory ukázaly, že planeta je ohrožena asteroidem o průměru několika kilometrů, který za několik hodin dopadne na její povrch. Zároveň bylo v databázi zjištěno, že na zdejší systém byla Bezpečnostním úřadem uvalena karanténa."

Ostatní důstojníci, s výjimkou Danuba a Seiese, na místě strnuli. Všichni se jako na povel ohlédli po plukovníku Asquathovi, sedícímu ve své obligátní bílé uniformě vedle Danuba; ale ten ani nehnul brvou.

„Chtěl jsem vás proto požádat," pokračoval Herwig, „abyste se vyjádřili k případnému zničení asteroidu a odvrácení možné katastrofy. Očekávám vaše návrhy a připomínky. Poručíku Seiesi," otočil se k mladému důstojníkovi, „můžete nám sdělit podrobnější údaje?"

Seies vstal a začal přednášet. „Zjistili jsme, že těleso, které ohrožuje planetu, je ve skutečnosti planetka s velkou excentricitou oběžné dráhy kolem mateřské hvězdy. Její průměr je zhruba deset a půl kilometru, hmotnost překračuje šest a půl miliardy tun. Spektrální analýza ukázala, že je složena převážně z iridia a z různých železokamenných sloučenin. K planetě se přibližuje značnou rychlostí. K dopadu dojde za necelých třicet hodin standardního času. Nechal jsem vypracovat analýzu dopadu a vytvořit jeho simulaci."

Seies se nahnul nad stůl a zapnul holoprojektor. Objevil se holografický obraz planety, podobný tomu, který si Herwig prohlížel před hodinou, ale větší a podrobnější. „Podařilo se nám zjistit ekliptikální dráhu planety a její rotaci, díky čemuž jsme mohli vypočítat přesné místo dopadu," pokračoval poručík. „Zde, na tomto kontinentu," ukázal příslušnou oblast na holografu, „dojde k přímému zásahu. Podle senzorů je tento kontinent nejhustěji osídlen. Teď vám promítnu animaci," řekl a stiskl ovládací tlačítko.

Všichni přítomní sledovali modrou planetu, nebo lépe řečeno její obraz, jak se vznáší nad stolem a rotuje kolem své osy. V rohu obrazu se objevilo další, menší těleso a zamířilo k planetě. Došlo ke srážce; v místě dopadu se objevil velký rychle se rozpínající ohnivý disk. Posléze se z centra začalo šířit mračno prachu, které brzy pokrylo celý kontinent. Za minutu se prach rozprostřel nad čtvrtinou planety.

„Takto bude vypadat situace dva dny po dopadu," komentoval Seies roztahující se mrak, „Během jednoho týdne bude zakryt celý povrch planety. Bezprostředně po dopadu zahyne téměř dvě a půl miliardy lidí. Během následujícího měsíce zemře další půl miliardy na následky prudkého znečištění ovzduší. Stoupající prach spolu se zvýšenou vulkanickou činností způsobenou nárazem zároveň vyvolá prudké klimatické změny, které budou dlouhodobého charakteru a zničí celý stávající ekosystém planety. Přežití větší skupiny obyvatel se nepředpokládá – jejich civilizace s téměř stoprocentní jistotou zanikne." Poručík se odmlčel.

Herwig sledoval simulaci jako uhranutý. Ani ve snu by ho nenapadlo, že situace bude tak vážná. Podíval se po ostatních důstojnících; většinou seděli bez hnutí a třeštili oči na obraz zmrzačené planety. Herwig se naklonil k poručíku Seiesovi. „Můžete tu simulaci vypnout?"

Seies přikývl a vypnul holoprojektor. Místnost opět potemněla. Chvíli nikdo z přítomných nepromluvil.

„Musíme to zastavit," ozval se konečně hlas z opačného konce stolu. Herwig poznal v mluvčím poručíka Kayena, komunikačního důstojníka. „Je jedno jak, ale musíme ten asteroid zničit. Nemůžeme přece nečinně přihlížet takové katastrofě."

„Nesouhlasím," ozval se vzápětí plukovník Asquath. „Kód RL5 jakýkoliv zásah jasně vylučuje."

„Tady musí jít všechny kódy stranou," nedal se odbýt Kayen. „Copak jste se nedíval? Copak je vám osud těch čtyř miliard lidí úplně lhostejný?"

„To není," Asquath si opřel hlavu do dlaní. „Jenže ta karanténa nebyla na systém uvalena jen tak pro legraci. Existuje zřejmě dobrý důvod, proč tu nikdo nemá co pohledávat. Já prostě nemohu schválit žádnou akci, která by karanténu porušila – ne bez rozhodnutí centrály Imperiálního bezpečnostního úřadu."

„Kterou ovšem nemůžeme nijak uvědomit," dodal Herwig. „Plukovníku, jak si myslíte, že by se vaši nadřízení z centrály zachovali? Zrušili by karanténu a schválili zásah?"

Asquath pokrčil rameny. „Těžko říct. Já opravdu nevím, proč tu ta karanténa je. A bohužel to teď nemohu ani nijak zjistit."

„A nemohli bychom vyslat malou kurýrní loď k nejbližší centrále?" navrhoval Seies.

Kapitán Lewter, velitel eskader TIE na Equinoxu, opřel lokty o stůl a sepjal ruce. „Doba, než nejrychlejší loď, kterou máme na palubě, doletí k nejbližší centrále, je přinejmenším pět hodin," řekl, „doba, než se požadavek dostane skrze celý byrokratický aparát Bezpečnostního úřadu, je přinejmenším pět dní. Ne, na tohle jsme sami."

Asquath složil ruce na stůl. „Zjistili jste, jak vyspělá je ta civilizace?" zeptal se.

„Jedná se o postindustriální civilizaci někde na hranici mezi atomovým a informačním věkem," promluvil nadporučík Danub poprvé od začátku porady. „Jsou schopni vysílat objekty do vesmíru a ustálit je na oběžné dráze kolem planety. Senzory našly několik družic, jeden orbitální teleskop a něco, co při troše fantazie vypadá jako orbitální stanice."

„Je nějaká šance, že by mohli sami ten asteroid nalézt a pracovat na jeho odstranění?" vyptával se dál Asquath.

Danub se zamyslel. „Ne," prohlásil, „možná, že technické prostředky k tomu mají, ale třicet hodin před dopadem by už dávno něco podnikli. Navíc se nám podařilo zachytit vysílání několika komunikačních družic, a podle jeho obsahu nic nenasvědčuje tomu, že by si byli jakékoliv hrozby vědomi."

„Jestli ale o tom asteroidu nikdo z nich neví," nadhodil Seies, „mohli bychom jej zničit turbolaserem, aniž by si toho všimli."

Asquath zavrtěl hlavou. „To je příliš riskantní," namítl. „Laserové záblesky by byly daleko nápadnější než desetikilometrový špatně viditelný asteroid. Navíc skutečnost, že se o tom nehovoří v místních médiích ještě neznamená, že nikdo z nich nic neví."

„Ale ten nápad nezní špatně," řekl muž středního věku sedící vedle poručíka Kayena; byl to poručík Loram, taktický důstojník. „Třeba by se našel způsob, jak ten asteroid zlikvidovat nenápadně tak, aby si toho místní nevšimli."

Zraky všech se obrátily k majoru Strahdovi, hlavnímu technikovi Equinoxu. Major se probral ze zamyšlení. „Sestřelení asteroidu turbolasery se mi zdá jako nejschůdnější řešení," začal. „Pokud ovšem trváte na utajení, možná by stálo za pokus bombardovat povrch asteroidu na odvrácené straně a narušit tak jeho strukturu. Bylo by to méně nápadné a nakonec bychom mohli docílit jeho rozpadu na několik menších kusů, které by po dopadu na planetu způsobily menší škody. A případní pozorovatelé by si mohli myslet, že se asteroid začal rozpadat sám od sebe vlivem gravitačních sil, nebo že se zezadu srazil s jiným tělesem." Obrátil se na Seiese. „Máte tu veškeré parametry toho asteroidu? Musíme spočítat, kolik raket bude potřeba."

Seies přikývl a už se natahoval po holoprojektoru, ale Herwig ho posunkem ruky zarazil. „Je mi líto, že vás musím zklamat," řekl, „ale to nebude možné provést. Palubní odpalovače raket jsou prázdné – skoro všechny rakety jsme použili v bitvě. Zbylo nám jen pár kusů, a už dopředu mohu říci, že rozhodně nebudou stačit."

Seies při těch slovech posmutněl a ztěžka dosedl zpět na židli. O slovo se přihlásil plukovník Jarrach, velitel pozemních výsadkových oddílů. „Moje oddíly mají ve výbavě několik tun výbušnin," řekl. „Možná by se daly na ten asteroid použít."

„Jenže jak je tam dopravíme?" namítl Seies.

„Nijak," řekl chmurně Herwig. „Na takovou operaci nejsme vybaveni."

„Nejsme vybaveni na to, abychom rozhodili pár granátů na povrch?" zamračil se Jarrach. „To by bylo k ničemu," řekl Strahd. „Když odpálíme výbušniny na povrchu, jen tím odpaříme trochu svrchní vrstvy, ale strukturu jako takovou to nenaruší. To bychom museli ten asteroid navrtat a uložit výbušniny blíže ke středu, a na to opravdu nemáme potřebné vybavení."

Loram se předklonil. „A proč tedy jednoduše neodstřelíme ten asteroid z odvrácené strany turbolaserem?" zeptal se. „Když za ním budeme schovaní, pozorovatelé na planetě nás nebudou moci zahlédnout. Maximálně zaregistrují nějaké zelené záblesky."

„A pak nás uvidí, až budeme od něj odlétat," zabručel Danub. „Stejně jako kdybychom zkusili ten trik s raketami. Tohle nikam nevede," zavrtěl hlavou.

„A tažný paprsek by se použít nedal?" zkusil to ještě Kayen. „Třeba bychom jím mohli ten asteroid zpomalit tak, aby protnul dráhu planety v době, kdy tam už nebude."

„To nepůjde," zavrtěl hlavou Strahd. „Tažný paprsek byl zkonstruován na vtahování menších lodí a jiného haraburdí, ne aby vláčel desetikilometrové kolosy. Ten asteroid je zkrátka příliš velký – ani by se nepodařilo jej tažným paprskem pořádně uchytit."

V místnosti zavládlo ticho. „Má někdo ještě nějaký návrh?" otázal se Herwig.

Nikdo z přítomných důstojníků nepromluvil. „V tom případě prohlašuji tuto poradu za skončenou," řekl Herwig. Mé rozhodnutí je takové: asteroid bude zničen turbolaserovými bateriemi, jak zde navrhoval major Strahd."

„Protestuji," ozval se Asquath. „Kapitáne, nemáte právo porušit karanténu. Jestli to uděláte, můžete být postaven před vojenský soud."

„To riziko přijímám," řekl Herwig.

„Tresty jsou v tomto případě dost vysoké," upozornil Asquath.

„S tím už jsem tak nějak počítal," řekl Herwig chmurně.

„Kapitáne," řekl zoufale Asquath, „já vás prosím, nedělejte to. Rozmyslete se dobře – vždyť ani nevíte, proč tady ta karanténa je…"

„Už jsem se rozmyslel," řekl pevně Herwig a vstal. Než ale stačil vydat pokyn k rozchodu, ozval se ještě poručík Loram. „Promiňte, že zdržuji, pane," začal, „ale i když se chystáme ten asteroid sestřelit… zkrátka, napadlo mě, jestli bychom pro něj nemohli vymyslet jméno. Abychom nemuseli pořád říkat ,asteroid'."

Herwig pokrčil rameny. „Prosím," řekl a znovu si sedl. „Nějaký návrh?"

„Nemesis," vyhrkl Seies.

Loram se zamračil. „To zní moc pochmurně," namítl. „Zkuste vymyslet něco lepšího."

„Dobrá," ozval se Strahd, „co třeba…"

Důstojníci se začali předhánět ve vymýšlení těch nejpodivnějších jmen pro asteroid, jaké se daly vymyslet. Herwig je poslouchal jen na půl ucha. Co se jeho týkalo, bylo mu srdečně jedno, jak se onen vesmírný poutník bude jmenovat, když za chvíli z něj stejně zbude jenom prach. Teď ho začaly spíše zajímat jednotlivé detaily a drobné překážky, které bude nutno překonat pro zdárné provedení akce.

Nadporučík Danub se k němu naklonil. Na jeho tváři se zračily obavy. „Pane, vážně chcete ten asteroid zničit?" zeptal se tiše.

„Ano," odpověděl Herwig. „Proč, máte proti tomu nějaké námitky?"

Danub vzdychl. „Nejsem příliš nadšený představou porušení karantény. Bezpečnostní úřad je mocný, a jestliže plukovník Asquath hovoří o vojenském soudu, rozhodně nemluví do větru. Nechtěl bych, abyste si myslel, že mám strach, ale…" odmlčel se.

„Nemusíte mít strach," ujišťoval ho Herwig. „Přebírám za tuto akci veškerou odpovědnost. Možná, že to pro mě bude znamenat konec kariéry, ale to je pořád lepší, než kdybych nechal zahynout čtyři miliardy lidí a pak si do konce života vyčítal svou zbabělost."

„Konce kariéry bych se obával ze všeho nejmíň," zabručel Danub. „Mně se to pořád nějak nezdá. Mám takový špatný pocit, jako kdyby…"

„Jako kdyby co?" naléhal Herwig.

„Nevím," řekl zoufale Danub. Pohlédl kapitánovi zpříma do očí. „Přál bych si, abyste se rozhodl jinak," řekl, „ale vy jste kapitán, a já budu vaše rozhodnutí respektovat."

„Děkuji vám," Herwig se usmál. „A nemějte žádné obavy – všechno dobře dopadne, uvidíte."

Danub se pokusil o úsměv, ale z jeho výrazu bylo vidět, že tomu příliš nevěří. Herwig znovu přesunul svou pozornost k dohadům o pojmenování asteroidu. Všichni důstojníci, s výjimkou zcela ve svých myšlenkách pohrouženého Asquatha, předhazovali jeden návrh za druhým a královsky se přitom bavili; byť zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by snad v nejbližší době vymysleli nějaký smysluplný název, který by se zamlouval všem. Ještě že se alespoň na těch podstatných věcech dokážou dohodnout, pomyslel si Herwig.

„Poslyšte, a co třeba Terč?" nadhodil Kayen.

Loramova tvář se rozjasnila. „To je ono!" zvolal. „Skvělý nápad!"

Lewter se nadechl: „Já ne-"

„Vás se nikdo neptal," skočil mu do řeči Jarrach.

Seies vstal. „Navrhuji o návrhu hlasovat," řekl. „Kdo je pro, ať zvedne ruku."

„Au, proč do mě kopete?"
„Tak zvedněte tu pazouru!"
„Nezvednu. Mně se ten návrh nelíbí."
„Máte smůlu. Jste přehlasován."
„Jak to? Vždyť vás nehlasovala ani polovina!"
„Ostatní se hlasování zdrželi."
„To není pravda! Zrovna já jsem proti!"
„Kapitán hlasoval taky. Myslím, že to ukončuje veškerou debatu."
„To není spravedlivý!"
„Pánové," přerušil Herwig slibně se rozvíjející hádku, „myslím, že je na čase poradu ukončit. Čeká nás střelba na Terč."

Několik důstojníků se zasmálo. Všichni začali jeden po druhém opouštět konferenční sál. Herwig vstal a následován Seiesem a Loramem se vydal na můstek. Ještě než vyšel z místnosti, koutkem oka zahlédl, jak Asquath zatahal Danuba za rukáv a začal mu něco říkat. Herwig se zarazil; uvažoval, zda má na nadporučíka Danuba zavolat, aby je následoval na můstek, ale pak si to rozmyslel a šel dál. Koneckonců nebude v nejbližší době prvního důstojníka na můstku zapotřebí.

* * *

Jakmile dorazili na můstek, pustili se všichni do horečnaté činnosti. Bylo zapotřebí nastavit kurs a nejvýhodnější pozici k palbě, zkontrolovat zbraňové systémy a především překonat veškeré technické potíže s tím spojené.

Největším problémem se ukázaly být právě turbolaserové baterie. Kvůli nefunkčnosti několika generátorů neměly dostatečný příkon energie potřebný k sestřelení Terče (návrh se rychle ujal i u posádky a byl nadšeně zmiňován při každé příležitosti). To se nakonec podařilo vyřešit přesměrováním energie z nouzových zbraňových systémů a tažných paprsků. Po započetí manévrování navíc znovu začaly zlobit motory. Loď sebou škubala a házela na všechny strany, následkem čehož se v jedné chvíli poručík Kayen rozplácnul na podlahu jak dlouhý tak široký (strašlivě přitom klel a nadával, až ho musel kapitán okřiknout); po téměř nadlidském úsilí kormidelníka se ale nakonec podařilo dostat loď na požadované místo.

Herwig seděl ve svém kapitánském křesle a pozoroval obrovský asteroid za proskleným průzorem. „Turbolaserové baterie: připravit," nařídil.

„Turbolaserové baterie připraveny," ozvalo se z posádkové šachty.

Herwig se právě chystal vydat rozkaz k palbě, když za sebou zaslechl kroky. Poručík Seies, který stál vedle něj, se při tom zvuku otočil a oči se mu rozšířily překvapením. Kapitána se najednou zmocnil nepříjemný pocit. Ohlédl se a spatřil nadporučíka Danuba s nejistým výrazem ve tváři, a těsně za ním plukovníka Asquatha.

Herwig se zamračil. Tohle se mu vůbec nelíbilo.

Danub přešel až k němu. „Stalo se něco, nadporučíku?" zeptal se Herwig.

„Kapitáne, vzhledem k možnému závažnému porušení směrnic jsem se rozhodl ve věci zničení asteroidu uplatnit své právo veta."

Seies vydechl. „To není možné. Kapitánova operační rozhodnutí nemůžete vetovat."

„Operační rozhodnutí, která nemají vojenský charakter, vetovat lze," odvětil bezbarvým hlasem Asquath.

Herwig zaskřípal zuby. Moc dobře věděl, jakou otázku teď musí položit.

„Plukovníku Asquathe, jakožto zástupce Imperiálního bezpečnostního úřadu schvalujete veto nadporučíka Danuba?"

„Ano, schvaluji," odpověděl Asquath.

Herwig bezmocně zaťal pěsti a znovu se zadíval na asteroid vyplňující celý výhled za průzorem. „Zrušte akci," řekl přiškrceným hlasem.

„Ale pane – " začal Seies.

„Řekl jsem zrušte to," zopakoval důrazně Herwig a vstal. „Udržujte kurs," prohodil ke kormidelníkovi a otočil se k Danubovi. „Nadporučíku Danube, mohl byste mi věnovat pár minut?" pokynul rukou směrem k zadní části můstku.

Danub přikývl a vydal se po velitelském ochozu, následován kapitánem, ukázaným směrem. Herwigovi neušly zvědavé pohledy členů posádky, kolem kterých procházeli; důstojníci a poddůstojníci se mezi sebou tiše dohadovali, co se stalo.

Když došli až k relativně prázdné zadní části můstku, Herwig chytil Danuba za paži a otočil jej čelem k sobě. „Tak. Teď mi vysvětlete, co má tohle znamenat," řekl mrazivě.

Danub polkl. „Vzhledem k několika novým skutečnostem, jež by mohly ohrozit – "

„Nechte si ty byrokratické řeči!" obořil se na něj Herwig. „Proč jste to udělal?"

Danub se zatvářil vzdorovitě. „Své důvody nemusím nikomu objasňovat."

Herwig se na něj zadíval výhrůžným pohledem, před kterým Danub bezděky ucouvl. „Slíbil jste mi, že mé rozhodnutí nezpochybníte. Tak co vás přimělo váš slib porušit? Co vám Asquath všechno napovídal?"

Danub neodpovídal. Stál na místě a klopil zrak.

„Dívejte se na mě, když s vámi mluvím!" zahřímal Herwig.

Při těch slovech Danub zvedl hlavu, ale pak ji opět svěsil.

Herwig vzdychl. „Je za tím Asquath, že ano?" řekl už mírnějším tónem. "Co vám říkal? Vyhrožoval vám?"

Danub stále neodpovídal.

Herwig se otočil čelem k přednímu můstku, kde se za proskleným průzorem vznášel Terč. „Uvědomujete si vůbec, co jste způsobil?" řekl tiše.

„Pane, za porušení karantény by byly tvrdé postihy. Nejen pro vás, ale i pro další členy posádky – poručíka Seiese, Lorama..."

Herwig se k němu otočil. „I pro vás?"

Danub znovu sklopil zrak.

Takhle je to tedy, pomyslel si Herwig. Nechal nadporučíka stát tam, kde byl, a rázným krokem se vydal zpět k přední části můstku. Když byl asi v polovině cesty, všiml si, že plukovník Asquath už na můstku není.

„Kde je Asquath?" zeptal se nedaleko stojícího Lorama. „Kam šel?"

„Před chvílí odešel z můstku," odpověděl Loram. „Nejspíš bude v knihovně."

„Dobrá, půjdu ho najít. Můstek je váš," řekl Herwig a vydal se směrem k turbovýtahům. Centrální lodní knihovna se nacházela o několik podlaží níže, zhruba v místech, kde začínala velitelská věž. Plukovník Asquath byl na lodi známý tím, že tam trávil hodně času.

Herwig si byl téměř stoprocentně jist, že plukovníka najde právě tam. Bylo načase, aby si spolu dlouze pohovořili o vážných věcech.

* * *

Knihovna byla (jako téměř vždy) úplně vylidněná. Herwig procházel mezi regály zaplněnými datakartami až po strop, než našel co hledal.

Po celé knihovně byly pravidelně rozestavěny sedačky se stolky a terminály, kde si mohli návštěvníci číst vypůjčené datakarty, nebo prostě jen sedět a odpočívat. A na jednom takovém místě právě seděl plukovník Asquath.

Plukovník seděl nehnutě na místě a zamyšleně hleděl kamsi před sebe; při kapitánově příchodu kývl na pozdrav. Herwig se bez vyzvání posadil naproti němu. „Tak mluvte."

„Rozhodl jste se svévolně porušit karanténu uvalenou Imperiálním bezpečnostním úřadem na zdejší soustavu. Na moje výzvy jste nereagoval, a proto jsem poradil nadporučíku Danubovi, aby vaše rozhodnutí vetoval."

„Poradil?" Herwig zasyčel vzteky. „Řekl jste mu, že pokud to neudělá, bude potrestán. Vy jste mu vyhrožoval!"

„Nikomu jsem nevyhrožoval," ohradil se Asquath. „Jen jsem ho upozornil, jaké by to pro něj mohlo mít následky."

„A to není vyhrožování?" otázal se ironicky Herwig.

Asquath na to neodpověděl. Pak řekl: „V případě zničení toho asteroidu mám plné právo dát podnět k vyšetřování a postavení všech vyšších důstojníků Equinoxu před vojenský soud."

„To byste udělal?"

Asquath chvíli váhal s odpovědí. „Mohl bych to udělat."

Herwig se opřel lokty o stůl a dlaněmi si podepřel hlavu. „V mém případě bych ani nic jiného nečekal," řekl. „Ale zatahovat do toho ostatní důstojníky není fér."

„Souhlasili přece s vaším rozhodnutím," opáčil Asquath. „Tedy i oni nesou jistý díl odpovědnosti. A pak, mně se jedná především o princip – o dodržení karantény. Pochybuji, že bych toho dosáhl, kdyby ležela veškerá odpovědnost jen na vás."

Herwig se narovnal. „Jak vůbec můžete tohle říct? Copak jsou vám lidé, se kterými jste tu strávil tolik měsíců, úplně lhostejní, že je dokážete takhle chladnokrevně využívat? Ovšemže jsou vám lhostejní," řekl, když si najednou uvědomil Asquathovy skutečné motivy, „vy myslíte především sám na sebe. Kdybych nechal ten asteroid zničit, vy byste měl stejné problémy jako já. Je to tak?"

Asquath na ta slova zdánlivě nijak nezareagoval; ale podle záblesku v jeho očích kapitán poznal, že situaci odhadl správně. „No vida," řekl Herwig sarkasticky. „Skoro to vypadalo, že jediné, co vám leží na srdci, jsou předpisy, a zatím vám jde jen o vlastní kůži."

„A o kůži nadporučíka Danuba," řekl ostře Asquath. „Dobře víte, že s vámi nesouhlasí stejně jako já. Proč by měl trpět následky vašeho špatného rozhodnutí?"

„Špatné rozhodnutí!" zvolal Herwig. „Na té planetě zahynou čtyři miliardy lidí! A to jenom kvůli vašemu malichernému dodržování nějakých hloupých byrokratických předpisů! Můžete si blahopřát; stanete se největším masovým vrahem v dějinách."

Asquath se opřel rukama o stůl a naklonil se ke kapitánovi. „Nepokoušejte se na mě svalovat vinu za osud té planety," řekl ledovým hlasem. „Víte vůbec, kolikrát už se v minulosti staly podobné katastrofy? Desítky planet obydlených daleko více obyvateli potkal stejný osud."

Herwig mu pohlédl zpříma do očí. „Jenže tenhle případ je výjimečný tím, že jsme se tu objevili my – a máme možnost té katastrofě zabránit. To vám jako osud nepřipadá?"

Asquath mlčel. „Víte, co si myslím?" pokračoval Herwig, „Myslím si, že zničení té planety nařídil právě Bezpečnostní úřad."

Asquathovi poklesla čelist. „To je absurdní," dostal ze sebe. „Kapitáne, jak vůbec můžete říkat takové nesmysly? Proč by to Úřad dělal?"

„Vy jste jeho zástupce," řekl temně Herwig. „Vy mi to povězte."

Asquath se nadechl. „Co vám mám na to říct? Já nemám ani ponětí, proč byla na tuto soustavu uvalena karanténa. Ale nedokážu přijít na jediný rozumný důvod, proč by někdo nařídil zničit planetu s tak mizivým významem."

Herwig se naklonil dopředu. „Když neznáte důvody, povím vám alespoň fakta," řekl. „V této soustavě nejsou žádná rozsáhlá pole asteroidů, kde by se vyskytovala tělesa takové velikosti jako Terč. Pravděpodobnost, že za těchto podmínek právě takové těleso samovolně narazí do jediné obydlené planety, je astronomicky malá. Pravděpodobnost, že se tak stane v soustavě s karanténou, je ještě o několik řádů menší. Pro Bezpečnostní úřad by ovšem nebyl žádný problém něco takového zařídit."

Asquathovi se rozšířily oči. „Snažíte se ve mně vyvolat pochybnosti? Tak na to zapomeňte," odsekl hněvivě. „To vaše přepočítávání pravděpodobností vůbec nedokazuje, že ten asteroid někdo na planetu nasměroval úmyslně. A i kdyby tomu tak bylo, nemáte žádný důkaz, že za tím stojí právě Bezpečnostní úřad. A teď mě omluvte," prudce se zvedl, otočil se ke kapitánovi zády a rázným krokem vypochodoval z knihovny.

Herwig zůstal sedět na místě. Měl obrovský vztek. Na plukovníka Asquatha, že je tak zabedněný. Na nadporučíka Danuba, že se nechal zmanipulovat. Na Bezpečnostní úřad, že uvalil na tenhle systém karanténu a že určitě vymyslel i to idiotské veto. Na piráty, kvůli kterým se dostal do takové šlamastyky. Ale ze všeho nejvíc měl vztek sám na sebe, protože nedokázal dostatečně přesvědčit Danuba a nyní si právě definitivně znepřátelil i Asquatha.

Vzdychl a opřel si hlavu do dlaní. Situace se mu začínala vymykat z rukou.

* * *

Uběhlo několik hodin. Za tu dobu se přihodilo několik věcí, které však nijak podstatně neovlivnily vzniklý status quo.

Posádka se dozvěděla o průběhu událostí a názory jednotlivých členů se značně lišily. Zhruba polovina z nich obhajovala postup nadporučíka Danuba, druhá polovina stála na straně poručíka Seiese. Mezi Danubem a Seiesem vypukla prudká hádka, při které padlo několik ostrých slov a oba muži se zařekli, že už spolu nikdy nepromluví.

Herwig se cítil nesmírně unavený. Seděl na můstku ve svém kapitánském křesle a pozoroval Terč vznášející se v pustém vesmíru na pozadí modré planety, která se za průzorem stále zvětšovala.

„Jsem ještě vůbec velitelem této lodi?" povzdechl si nahlas.

„Ovšemže ano, pane," odpověděl za jeho zády stojící Loram.

Herwig sebou proti vší snaze škubnul. Vůbec si nevšiml, že by Loram u něj stál. Zamračil se a zauvažoval o několika ostrých slovech na Loramův účet, ale pak si to rozmyslel. „To byla řečnická otázka, poručíku," řekl kysele. „Nicméně vám děkuji za projev důvěry."

Loram pokrčil rameny. „Rádo se stalo."

„Hm. Mě by jenom zajímalo, proč zrovna na tuhle planetu uvalil Bezpečnostní úřad karanténu," řekl Herwig.

„Nu, kód RL5 je dost závažný," odpověděl Loram a přistoupil blíž ke kapitánovi. „Obvykle bývá uvalen na soustavy, jež představují vážné ohrožení pro galaktickou společnost – většinou zamořené nějakým druhem smrtícího viru nebo patogenní bakterie. Nebo na soustavy vyhrazené k vědeckým účelům – "

„Vědeckým účelům?" přerušil ho Herwig.

„Ano, k vědeckému studiu. Je to civilizace na prahu kosmického věku – učiněný ráj pro antropology a sociology. Pak je tu ovšem ještě jedna možnost," Loram ztlumil hlas, „a sice že tahle planeta je zatraceně důležitá pro někoho z vlivných kruhů."

Herwig zbystřil pozornost. „Co by tu pro ně mohlo být tak důležitého?"

Loram vzdychl. „To se nejspíš nikdy nedozvíme."

Herwig skousl spodní ret. „Je možné, že by ten asteroid někdo z těch vlivných kruhů na tu planetu nasměroval úmyslně?"

„Teoreticky by to možné bylo," řekl Loram. „Ale nedovedu si představit dost závažný důvod, proč by někdo chtěl vyhladit celou populaci planety."

„Jaký důvod by mohl mít třeba Bezpečnostní úřad?"

Loram přivřel oči. „Vy myslíte, že plukovník Asquath poradil Danubovi to veto právě kvůli tomu?"

„To nevím. Plukovník Asquath samozřejmě vehementně popírá, že by Úřad měl s tím asteroidem cokoliv společného, ale nemůže dokázat, že tomu tak není."

„A nikdo mu ani nemůže dokázat opak," konstatoval Loram.

Herwig si podepřel rukou bradu a hloubavě se na Lorama zadíval. „Poslyšte, jak to, že toho víte tolik o vnitřních předpisech Úřadu?" zeptal se.

„Kdysi jsem tam chtěl pracovat," odpověděl Loram. „Připravoval jsem se na kariéru dohlížitele nad informační bezpečností, ale pak jsem si to rozmyslel. Nicméně jsem v té době získal velký počet docela užitečných znalostí," dodal.

„Řekněme třeba o jistém právu veta?"

Loramův obličej se roztáhl v širokém úsměvu. „Dáte mi hodinu, pane? Myslím, že vím, jak na to, ale potřeboval bych se ještě podívat do několika podkladů."

Herwig se zamračil. „To jste se do nich nemohl podívat dřív?"

Loram pokrčil rameny. „Nikdo se mě na to neptal."

„Mor na vás, poručíku!" soptil Herwig. „Běžte si studovat ty vaše podklady. A neopovažujte se mi chodit na oči dřív než za hodinu!"

„Rozkaz!" zasalutoval poručík Loram a s uličnickým úsměvem se vytratil z můstku.

* * *

Když se Loram vrátil o hodinu později na můstek, už se neusmíval.

„Tak co?" vybídl jej nedočkavě Herwig.

Loram svěsil hlavu. „Nevidím to dobře," řekl chmurně. „To veto je téměř neprostupné. Jediným způsobem, jak by se dalo obejít, by bylo zpochybnit způsobilost nadporučíka Danuba vykonávat službu. Jenže to nelze bez souhlasu zástupce Bezpečnostního úřadu."

„Je to tedy začarovaný kruh?"

„Už to tak vypadá."

Herwig se rezignovaně opřel do křesla a zavřel oči. Bude to muset udělat sám. Nejlepší bude uklidit Danuba a Asquatha někam stranou a pak sestřelit ten asteroid navzdory jejich vetu. S Danubovými stoupenci sice bude trochu problém, ale poručík Seies už nějak zařídí, aby na můstku byli ve správný čas ti správní lidé. Za porušení karantény a protiprávní uvěznění plukovníka Asquatha sice na sto procent půjde před vojenský soud, ale zato zachrání téměř čtyři miliardy lidí před smrtí. Co na tom, že ho odsoudí?

Co na tom, že mě popraví? pomyslel si, a najednou mu vyschlo v hrdle.

„Byla by tu ještě jedna možnost," přerušil Loram tok jeho myšlenek.

Herwig se k němu otočil. „A to?"

„Nadporučík Danub může své veto odvolat. Kdybyste s ním promluvil a přesvědčil ho, ani plukovník Asquath vám nemůže stát v cestě."

„Jenže Danub svoje veto nikdy neodvolá," odfrkl Herwig.

„Možná ne," připustil Loram. „Možná ano. V každém případě by to stálo za pokus."

„Tak proč s ním nepromluvíte vy?" zabručel Herwig.

Loram si povzdechl. „Už jsem to zkoušel. Jenže od té doby, co se pohádal se Seiesem, s ním není kloudná řeč."

„A proč si myslíte, že já budu úspěšnější?" zeptal se Herwig.

„Vy jste kapitán," řekl Loram. „Nadporučík Danub si vás velice váží a když budete dobře volit slova, možná vás nakonec poslechne."

Herwig se zamyslel. Když o tom tak uvažoval, vlastně mu bylo Danuba trochu líto; ne vlastní vinou se stal pouhou figurkou, o niž se teď přetahovaly obě strany, a on se právě chystal manipulovat s ním stejně jako plukovník Asquath. Jenže Loram měl naprostou pravdu – tohle skutečně byla možná jejich poslední šance.

„Dobrá, promluvím s ním," řekl Herwig a vstal. „Nevíte, kde bych ho mohl najít?"

„Zrovna teď je mimo službu; nejspíš bude ve své kajutě," odpověděl Loram. „Hodně štěstí, pane," dodal s vážným výrazem.

„Děkuji," řekl Herwig. „Myslím, že ho budu potřebovat."

* * *

Nadporučík Danub skutečně trávil volný čas ve své kajutě. Kapitánovou nečekanou návštěvou byl sice trochu překvapen, nicméně jej pozval dál a Herwig se usadil do přistavené židle.

„Chtěl jsem si s vámi promluvit," začal, „o tom vetu. Vlastně jsem vás přišel požádat, abyste jej odvolal."

„Pak se obávám, že jste sem vážil cestu zbytečně," odpověděl klidně Danub.

Herwig se na něj podíval. „Poslechnete si alespoň, co jsem vám chtěl říct?"

Danub na okamžik znejistěl, ale pak krátce přikývl.

Herwig upřel zrak na exotickou zelenou rostlinu, kterou měl Danub vystavenou na stolku. „Víte, když jsem nastoupil k flotile – to mi bylo tenkrát devatenáct – měl jsem o vojenské službě spoustu romantických představ. Řada těch představ se nesplnila, ale mezi nimi byla i taková, že by se mi podařilo vykonat nějaký velký hrdinský čin, který by nám třeba zajistil vítězství v bitvě, nebo při kterém bych zachránil spoustu lidí – i za cenu vlastního života."

Danub se ušklíbl. „Ach, ovšem. Věčný sen o nejvyšší oběti."

Herwig přikývl a zahleděl se skrze průzor na chladné světlo hvězd. „Ano, sen o nejvyšší oběti. Když jsem byl mnohem mladší, často jsem se jím zaobíral. Ptal jsem se sám sebe, jestli bych byl skutečně schopen obětovat svůj život pro ostatní, a pokaždé jsem přesvědčoval sám sebe, že ano. A teď, po tolika letech služby, když jsem mnohem starší, se mi nabízí jedinečná příležitost dokázat, že jsem tenkrát měl pravdu."

Danub náhle zvážněl. „Při vší úctě, kapitáne, tohle nemůžete myslet vážně. Upřímně řečeno, taková slova bych spíš očekával od poručíka Seiese."

Herwig stiskl rty. „Myslel jsem si, že mě znáte lépe," řekl vyčítavě. „Nejsem takový idealista jako Seies, ale pořád mám silný smysl pro svědomí. Neodvažoval bych se postavit celému Bezpečnostnímu úřadu jenom proto, aby mě potom pár lidí prohlásilo za hrdinu, ale proto, že nechat zahynout celou planetární populaci je pro mě prostě nepřípustné."

Danub mlčel.

„Jestli ten asteroid nechám zničit, budu souzen, odsouzen a možná i popraven," pokračoval Herwig. „Ale jestli to neudělám a budu nucen jen nečinně přihlížet zkáze, které jsem mohl zabránit, pak zešílím. Tak jako tak, už teď je se mnou konec."

Danub pozvedl hlavu. „Byl jste ke mně upřímný," řekl tiše. „Tedy i já vám povím, proč jsem se nakonec rozhodl souhlasit s návrhem plukovníka Asquatha." Posadil se naproti kapitánovi. „Možná víte, že mám staršího bratra, který také kdysi sloužil v Imperiální flotile. Dosáhl velkých úspěchů a měl před sebou povýšení na kapitána – jenže potom jej někdo obvinil ze spolupráce s povstáním.

Bezpečnostní úřad začal celou věc okamžitě vyšetřovat a podrobil mého bratra výslechu. Výslechové metody Úřadu obecně nejsou zrovna moc vybíravé, ale komisař, který vyslýchal mého bratra, byl ještě horší. Během jediného týdne byl můj bratr po neustálém týrání natolik zlomený, že se přiznal úplně ke všemu – i když ve skutečnosti vůbec nic neudělal. Byl odsouzen k trestu smrti, pak mu byl rozsudek změněn na doživotí. Později se sice podařila prokázat jeho nevina a byl rehabilitován, Bezpečnostní úřad se mu i omluvil, jenže v té době z něj díky nelidskému zacházení zbyla jen troska.

„Proto jsem na Asquathovo naléhání uplatnil své právo veta," uzavřel Danub. „Bezpečnostní úřad je schopný všeho, a já bych v žádném případě nechtěl, aby se komukoliv z Equinoxu stalo totéž, co mému bratrovi."

„Proto jste to udělal? Protože jste měl strach o ostatní?"

Danub přikývl.

„Nejste zodpovědný za osudy ostatních," řekl Herwig, „pouze za svůj. Jedinou omluvou pro vaše veto může být pouze to, že sám máte strach z Bezpečnostního úřadu."

Danub prudce zvedl hlavu. „To není pravda!" ohradil se. „Já… mám strach z Úřadu, to ano… ale nevetoval jsem váš návrh proto, že bych měl strach o sebe…"

„Já vím, že ne," ujišťoval ho Herwig. „Ale váš původní záměr se zcela minul účinkem. Nemůžete nikoho chránit proti jeho vlastní vůli – vysloužil byste si za to jen nenávist. Jako v případě poručíka Seiese."

Danubova tvář se stáhla pohrdáním. „Je mi úplně jedno, co si o mně Seies myslí –"

„Napadlo vás, co si o vás asi myslím já?" přerušil ho Herwig. „Že bych vás mohl taky nenávidět?"

Danub sklopil zrak.

„Jaká je tedy vaše volba?" zeptal se tiše Herwig. „Budete na svém vetu trvat?"

Ticho. „Jestli to veto teď odvolám, budu mít velké problémy," řekl po chvíli mlčení Danub. „Ale odvoláte ho?" naléhal Herwig.

Nadporučík Danub pohlédl kapitánovi zpříma do očí. „Ano, odvolám."

Herwig zavřel oči. „To je dobře," zašeptal. „Jste velmi statečný, nadporučíku. Ani nevíte, jak moc jsem vám za to vděčný." Zvedl se k odchodu a obrátil se k Danubovi. „Nesmíme ztrácet čas. Hned vydám rozkaz ke zničení asteroidu. Doprovodíte mě na můstek?"

„Ano, pane," odpověděl Danub a vyšel s kapitánem ven ze své kajuty.

* * *

Prakticky hned za dveřmi potkali poručíka Lorama.

„Co tu děláte?" zeptal se Herwig překvapeně. „Neměl byste být na můstku?"

„Požádal jsem poručíka Seiese, aby mě zastoupil," odpověděl Loram. „Napadlo mě, že byste třeba mohl potřebovat mou pomoc při vašem jednání s nadporučíkem Danubem." Zlehka se usmál. „Ačkoliv podle toho, co vidím, soudím, že jste nakonec žádnou pomoc nepotřeboval."

Herwig se zamračil. „Právě se chystám provést jeden rutinní manévr zahrnující zničení jednoho místního asteroidálního tělesa. Takže buď půjdete teď se mnou na můstek, nebo mi jděte z cesty a nezdržujte."

„Rozkaz!" zazubil se Loram a zařadil se vedle Danuba. Všichni tři se poté vydali na můstek společně.

„Takže jste se rozhodl své veto odvolat. Že vám to ale trvalo," snažil se Loram zavést konverzaci s chmurně vyhlížejícím Danubem.

„Nechte si ty poznámky!" zavrčel podrážděně Danub. „Nikdo na ně není zvědavý. Kvůli tomu hloupému Terči jsme všichni v pěkném průšvihu."

Loram jen mávl rukou. „Já už byl v průšvihu tolikrát, a vždycky jsem se z toho nějak dostal. Dopadne to dobře, uvidíte," dodal povzbudivě.

„Možná bych mohl uvést únavu jako polehčující okolnost," Herwig si zamnul oči a vzdychl. „Já jsem tak unavený, že určitě nevím, co dělám."

„Únava jako polehčující okolnost, to by šlo," připustil Loram a zamnul si ruce. „Alespoň budu mít příležitost dokázat těm dutohlavům z Bezpečnostního, že umím imperiální právo líp než oni."

„Jednou mi budete muset vyprávět, proč jste vlastně do Bezpečnostního úřadu nenastoupil," řekl mu Herwig.

A tak pokračovali v neformálním hovoru. Poručík Loram si Danuba neustále dobíral, nadporučík Danub mu nevrle odpovídal a kapitán většinu času mlčel a poslouchal hašteření svých podřízených.

Od turbovýtahů vedoucích na můstek už je dělilo jen pár metrů. Zahnuli za roh – a narazili na poručíka Seiese.

Všichni tři se naráz zastavili. Herwiga najednou přepadl velice nepříjemný pocit. Na Seiesovi bylo cosi divného. Měl nepřítomný výraz ve tváři, v jeho očích se zračila bolest. Herwig jej skoro nepoznával.

A pak, o zlomek vteřiny později, který jemu samotnému připadal jako věčnost, si uvědomil, co Seies drží v ruce.

„Ne!" vykřikl Loram, který se vzpamatoval jako první, a vrhl se vpřed, aby Seiese zastavil. Příliš pozdě. Seies pozvedl blaster před sebe a stiskl spoušť.

Laserový výboj zasáhl nadporučíka Danuba přímo do hrudi a odhodil jej dozadu. Danub zůstal bezvládně ležet na zemi. Ale to už k Seiesovi přiskočil Loram a snažil se mu vyrvat zbraň z ruky. Seies se začal bránit a pustil se s Loramem do křížku. Zbraň vystřelila ještě jednou.

Herwig najednou ucítil horkost a ostrou bolest v boku. Celý svět se před ním zhoupl. Uslyšel tupý náraz; zrak se mu zamlžil. Zdálo se mu, že odněkud zdálky slyší Lorama volat jeho jméno, pak jej obestřela tma.

* * *

Když přišel Herwig znovu k vědomí, ležel někde na lůžku – pravděpodobně v nemocničním oddělení – a před sebou uviděl starostlivou tvář poručíka Lorama. O kus dál rozeznal jednoho z palubních lékařů, který jej neustále bedlivě sledoval.

„Vítejte zpátky mezi živými, pane," řekl Loram na uvítanou bez jakékoliv známky veselosti v hlase, jindy u něj tak obvyklé.

Herwig se pokusil pohnout – a zkroutil se v bolestech. Pohlédl dolů a spatřil, že má celý trup zavázaný. Lékař k němu okamžitě přikročil a jemně jej přitiskl zpět k lůžku. „Klid, kapitáne – nehýbejte se."

Herwig si začínal pomalu vybavovat, co se stalo. „Kde je Danub? A Seies?" vyptával se.

Loram svěsil hlavu. „Nadporučík Danub je mrtvý," řekl tiše. „Poručíka Seiese jsem dal zatknout."

Herwiga zaplavil pocit ztráty. Jeho první důstojník už nežije. Byl to výjimečný muž; kde teď najde druhého takového? A poručík Seies – ten bude brzy také mrtvý. Co ho jen přivedlo k tak strašnému činu?

„Ten asteroid!" vykřikl Herwig a pokusil se vstát. Celým tělem mu projela další vlna bolesti a vzala mu veškerou sílu k pohybu.

„Už jsem to zařídil," řekl Loram klidně. „Terč byl před několika hodinami zničen."

„Zatraceně," zaklel Herwig, ani sám nevěděl, jestli kvůli Loramově zbrklosti nebo kvůli své neschopnosti cokoliv udělat. „Měl jste to nechat na mně. Já jsem měl být za to zodpovědný."

Loram se zatvářil zoufale. „Byl jste v bezvědomí dva dny, pane."

Herwig se na něj nevěřícně zadíval.

„Je to tak," pokračoval Loram. „Touto dobou by už Terč na planetu dávno dopadl. Musel jsem to udělat."

Herwig unaveně klesl zpět na lůžko. Cítil se nesmírně unavený. Jako kdybych se ty dva dny vůbec nevyspal, pomyslel si.

„Co na to říkal Asquath?" zeptal se.

„Plukovník Asquath leží ve vedlejším oddělení," odpověděl Loram chmurně.

Herwigovi se rozšířily oči překvapením. „Chcete snad říct, že ho Seies taky dostal?"

Loram přikývl. „To byla první věc, která mě napadla, když mi Seies řekl, že teď už nám nic nestojí v cestě. Plukovník měl obrovské štěstí, že Seies napoprvé neměl tak přesnou mušku."

Herwigovi se najednou udělalo špatně. „Teď jsme opravdu ve velkém průšvihu," zaúpěl. „Jestli Asquath dospěje k názoru, že jsem k tomu Seiese navedl…"

„Asquath může být rád, že je vůbec naživu," řekl hořce Loram. „Ještě teď je v kómatu. Kdybych k němu přiběhl o pět minut později, bylo by po něm."

„Třeba vám za to bude vděčný," pokusil se Herwig o úsměv. „I když u Bezpečnostního úřadu člověk nikdy neví." Znovu zvážněl. „Už jste mluvil se Seiesem? Řekl vám, proč to udělal?"

„Řekl to, co bych od něj čekal," odpověděl Loram. „Prý nemohl připustit, aby byla vyhlazena celá populace planety jen ze zvůle dvou lidí, a proto se rozhodl vzít věc do svých rukou. Ale vás nechtěl střelit," dodal, „to byla nešťastná náhoda."

„Myslíte, že se nervově zhroutil? Že jednal v náhlém pomatení smyslů?" zeptal se Herwig.

Loram se zamyslel. „Poručík Seies se mi vždycky zdál trochu nervově labilní. Připouštím, že byl pod tlakem okolností, ale podle toho jak klidně se choval bych řekl, že moc dobře věděl co dělá."

„Řekl jste mu, že Danub chtěl své veto odvolat?"

„Neřekl," zavrtěl hlavou Loram, „i když jsem měl sto chutí to udělat, jen abych viděl, jak se bude tvářit. Ale pak jsem si to rozmyslel. Nejsem sadista."

„Dobře," Herwig se pokusil přikývnout. „V žádném případě mu to neříkejte. Nemělo by to žádný smysl. I když se to stejně dříve či později dozví." Znovu ucítil bolest; tiše zasténal.

„Víc už vám dovolit nemůžu, poručíku," řekl lékař Loramovi. „Kapitán potřebuje odpočívat."

Loram přikývl. „Málem bych zapomněl," dodal ještě, „bohužel se v téhle soustavě ještě nějaký čas zdržíme. Sestřelení Terče skoro vyčerpalo naše energetické rezervy a opravné práce na hyperdrajvu se kvůli tomu zpomalily. Major Strahd říká, že nebudeme moci odletět dřív než za dalších čtyřicet hodin."

„No to je výborné," řekl Herwig unaveně. „Nejsem zrovna moc nadšený z představy, že tu budeme trčet další dva dny. Snad alespoň budu schopen vydat rozkaz k odletu sám," podíval se výmluvně na lékaře.

„Musíte ležet ještě minimálně dalších dvacet čtyři hodin, kapitáne," řekl lékař. „Pak vám možná dovolíme vstát."

Herwig nespokojeně zamručel. „Celý den... nu, snad to nějak vydržím. Poručíku Lorame, tímto vás jmenuji prozatímním velitelem Equinoxu. Je vidět, že vám to jde; byl by z vás dobrý kapitán."

„Děkuji, pane," Loram se usmál a zvedl se k odchodu. „Půjdu teď na můstek, pro případ, že by mě tam bylo zapotřebí. Budete ode mě chtít ještě něco?"

„Zatím ne," odpověděl Herwig. „Jen jděte... mimochodem, jak to na můstku vypadá? Co posádka?"

„Mužstvo je v šoku," řekl Loram. „Smrt nadporučíka Danuba - spíš bych měl říct vražda - je dost zasáhla. A dělají si starosti i o vás."

„To je milé," řekl bezbarvým hlasem Herwig. „No, už vás nebudu déle zdržovat; odchod."

Loram zasalutoval a odešel. Krátce po něm se z místnosti vytratil i ošetřující lékař.

Herwig zůstal sám. S pocitem naprostého vyčerpání ležel na lůžku a snažil se na těch několik hodin zapomenout na svět kolem sebe; na Equinox, na teď už zachráněnou planetu, na Bezpečnostní úřad, na mrtvého Danuba.

O deset minut později usnul.

* * *

Když jej o další den později propustili na rekonvalescenci, Equinox pořád nebyl schopen hyperprostorového letu a plukovník Asquath byl stále ještě v bezvědomí. Herwig si s ním zoufale potřeboval promluvit, pokud možno dřív, než dorazí domů. Ale vzhledem k závažnosti jeho zranění se nedalo dělat nic jiného než čekat.

To, čeho se Asquath a Danub tolik obávali, totiž že by obyvatelé planety mohli zaregistrovat jejich přítomnost, se nepotvrdilo. Senzory neustále zaměřené na planetu nezachytily žádné anomálie a poručík Kayen, který seděl z vlastní iniciativy u komunikační stanice ve dne v noci hlásil, že se je nikdo nepokusil žádnými prostředky kontaktovat.

Podle prastaré tradice se na palubě konala tryzna za nadporučíka Danuba. Přítomni byli všichni vyšší důstojníci, samozřejmě s výjimkou poručíka Seiese a těžce zraněného plukovníka Asquatha. Smuteční projev přednášel poručík Loram; kapitán na nic takového neměl náladu a vzhledem ke svému stavu pochyboval, zda by to vůbec zvládl. Když Loram skončil, všichni důstojníci odešli, jen Herwig zůstal sedět sám u proskleného sarkofágu s Danubovým tělem a tiše ronil slzy. Je mi to líto, Danube. Tolik líto…

* * *

Po několika dalších hodinách byl hyperdrajv konečně opraven, zbývalo jen provést některé závěrečné testy. Herwig navzdory doporučení lékařů trávil většinu času na můstku, kde dohlížel na dolaďování hyperdrajvu a na přípravu na skok hyperprostorem. Zde jej také zastihla zpráva, že plukovník Asquath se konečně probral z bezvědomí.

Herwig okamžitě všeho nechal, na lékařích si vymohl návštěvu a o čtvrt hodiny později už seděl vedle bledého a pohublého plukovníka.

„Ani mi nijak nevyhrožoval," svěřoval se Asquath kapitánovi. „Neřekl vůbec nic. Prostě mě střelil."

„Nejste jediný, komu se to stalo," řekl Herwig.

Asquath se po něm ohlédl. „Ano. Slyšel jsem, že jste si tu taky pár dní poležel."

„Danub je mrtvý."

„Já vím," řekl Asquath tiše. „Mrzí mě to, kapitáne."

Herwig cítil, jak jím lomcuje hněv, ale zavčas se ovládl. Asquath si toho nicméně všiml. „Není to moje vina, že poručík Seies zešílel," řekl na svou obranu.

„Ne. Není to ničí vina," odvětil Herwig. „Co se stalo, nedá se odestát."

„Myslí si to i ostatní?"

Herwig pokrčil rameny. „Nejspíš ne," připustil. „Našli by se sice takoví, kteří za vámi stojí, ale moc jich asi nebude."

„Nic jiného bych ani nečekal," zabručel Asquath. „Nu, každopádně se mě už brzy zbavíte." Herwig se zarazil. „Jak to myslíte?"

„Před posledním letem jsem dostal nabídku na přeložení na Alderaan," vysvětloval plukovník. „Vyžádal jsem si čas na rozmyšlenou, ale teď jsem se rozhodl, že ji přijmu."

„Kvůli tomu, co se stalo?" zeptal se Herwig.

„To ani ne," řekl Asquath, „spíš jsem si uvědomil, že mě cestování vesmírem už neláká tak jako dřív. A ta bitka s těmi piráty byla poslední kapka."

Herwig se pousmál. „Měli jsme namále, to je pravda. Ale takové je už riziko povolání. A pak, tohle je hvězdný destruktor, a ten se nedostává do podobných situací tak často."

„Ať tak nebo tak, já tady končím. Ještě teď mám z toho noční můry. Na Alderaanu sice bude život o poznání nudnější, ale aspoň se nebudu muset bát, že mi jednoho dne bouchne celá planeta pod nohama."

„Zkrátka stárnete, milý plukovníku," řekl poťouchle Herwig.

„Dík, že jste mi to připomněl," zavrčel mrzutě Asquath.

„Nemyslel jsem to tak," řekl smířlivým tónem Herwig.

„No jo," zabručel plukovník.

Nějakou dobu nikdo z nich nepromluvil. „Ten asteroid jste samozřejmě zničil?" ozval se po chvíli Asquath.

Herwig přikývl.

Asquath se zatvářil kysele. „Říkal jsem vám, že to nemáte dělat."

„To jste říkal," připustil Herwig.

„Budu muset napsat hlášení," pokračoval Asquath.

Herwig vzdychl. „Já vím. Jak to s námi vypadá?"

Asquath chvíli váhal s odpovědí. „Vy jste celkem z obliga, protože jste v době zásahu byl v bezvědomí. Jenže zničit ten asteroid byl váš nápad. Poručík Loram je na tom mnohem hůř, ale pokud budu vycházet z toho, že se snažil plnit vaše přání, mohl by se části zodpovědnosti zbavit. Samozřejmě k vaší tíži," dodal, a výmluvně se na kapitána podíval. „Předpokládám, že tak byste si to asi přál."

„Přesvědčil jsem Danuba, aby svoje veto odvolal," řekl Herwig. „Krátce předtím, než ho Seies zabil."

Asquath rázem zbystřil. „To je ovšem jiná. Máte na to nějaký důkaz?"

„Poručík Loram to může dosvědčit. Věděl o tom přímo od Danuba."

Asquath klesl zpět na lůžko. „Nevím, jestli to bude stačit," řekl. „Uvidím, co se s tím dá dělat. Mimochodem, co místní obyvatelé? Všimli si nás?"

„Podle všeho nejspíš ne," řekl Herwig. „Alespoň se nás zatím nepokusili kontaktovat."

„To je dobré," Asquath se poprvé od kapitánova příchodu usmál. „Nakonec z toho nebude možná nic víc, než drobná administrativní nepříjemnost. Třeba vyváznete všichni bez úhony."

„Všichni kromě Danuba," připomněl Herwig.

Plukovníkovi zmrzl úsměv na rtech. „Ovšem," řekl hořce. „Promiňte."

„A co poručík Seies?" zeptal se Herwig.

„Poručík Seies bude popraven, samozřejmě," řekl klidným hlasem Asquath. „Pro něj už se nic udělat nedá."

„To vám ho není ani trochu líto?"

Asquath se na kapitána udiveně podíval. „Pokusil se mě zabít. Zavraždil Danuba. A vy se mně ptáte, jestli mi ho není líto? Ne, není. Seies bude za svůj čin souzen podle práva, nic víc, nic míň. Možná bych mu dokázal odpustit; nejsem pomstychtivý. Ale teď mi ho v žádném případě nemůže být líto."

Herwig se chystal plukovníkovi odpovědět, ale přerušilo ho pípnutí interkomu vedle lůžka. „Můstek kapitánu Herwigovi," ozval se hlas poručíka Lorama, „pane, dokončili jsme poslední testy a jsme připraveni ke skoku hyperprostorem."

„Proveďte," nařídil Herwig, vypnul komunikátor a vstal. „Už budu muset jít," řekl Asquathovi, „na můstku mě možná bude zapotřebí. A plukovníku – " dodal ještě, „nevěřil bych, že kdy něco takového řeknu, ale budete mi chybět. Hodně štěstí na Alderaanu."

Asquath se usmál. „Ani já bych nevěřil, že kdy něco takového řeknu, ale vy mi taky budete chybět, kapitáne."

* * *

Planeta se pomalu otáčela a nastavovala další kus svého povrchu paprskům žlutého slunce. Pro některé její obyvatele tak začínal nový den – a pro jiné zase končil s tím, jak se jiná část povrchu na opačném konci postupně nořila do tmy.

Equinox nabral kurs od odvrácené strany planety směrem k hlubinám vesmíru, kurs, který jej měl po dlouhých útrapách konečně zavést domů. Loď postupně nabírala rychlost a pak, v krátkém záblesku, zmizela v hyperprostoru.