III.

Nadešel večer. Korralské slunce pomalu klesalo za obzor a na krajinu viditelnou za okny se začínala snášet tma, když kapitán Teecha mířil s datapadem v ruce chodbou na pokoj, kde byl Siward ubytován.
Přede dveřmi od Siwardova pokoje postával vysoký postarší muž v uniformě s insigniemi ochranky. Opíral se zády o stěnu, nepřítomně přejížděl prsty po pažbě ručního blasteru v pouzdře za opaskem a upíral pohled na červánky za okny. Když Teecha přišel blíž, rázem ožil.
„Á, dobrý večer, Jovisi!“ pozdravil Teecha žoviálně strážného. „Co služba? Doufám, že nám našeho Tajnýho nikdo neukrad,“ dodal poťouchle.
Strážný Jovis věnoval nově příchozímu letmý úsměv. „Dobrý večer, kapitáne,“ odpověděl a sáhl po signalizačním tlačítku u dveří. „Nejdete moc brzo? Agent Siward mi řekl, že vás čeká na šestou.“
Teecha jen ledabyle mávl rukou. „Jdu tak akorát,“ řekl. „A pak, nerad bych nechal agenta Siwarda čekat,“ ušklíbl se.
Jovis se to chystal komentovat, ale otevírající se dveře ho přerušily. Za nimi stál Siward. „Ach, to jste vy – dobrý večer,“ řekl, když mu zrak padl na kapitána Teechu. „Nejdete trochu brzy?“
Teecha ho zpražil nevraživým pohledem. „Tak pozvete mě dál, nebo ne?“
Siwardovi zacukaly koutky úst. „Ale ovšem, jen pojďte.“ Pokynul Teechovi, aby vešel dovnitř, a pak se otočil ke strážnému. „Máme před sebou s kapitánem důležitou práci, která se nejspíš protáhne dlouho do noci. Můžete zařídit, aby nás nikdo nerušil?“
Jovis přikývl. „Jistě.“
„Děkuji,“ řekl Siward. „Příjemnou službu.“ S těmito slovy zavřel dveře a otočil se k Teechovi, který už seděl rozvalený v křesle a opět se věnoval datapadu. „Udělejte si pohodlí,“ řekl Siward suše. „Já se zatím půjdu převléct.“
„Jak je libo,“ řekl Teecha. „Jo, dal jsem ten váš snímek Ezalliho karty mému známému na technickým – říkal, že ještě dnes večer se do toho dá a zítra ráno si ty karty budu moct vyzvednout.“
„To je fajn,“ odpověděl Siward z vedlejšího pokoje, kde se soukal do černého oděvu, jaký používali agenti Rozvědky na noční akce. „Mimochodem, chtěl jsem vám poděkovat za to, že jste mi na tu hlídací službu zařídil Jovise. Je stokrát lepší než ten blbec, co mi ho sem přidělil Brytten.“
„Nemáte zač,“ odvětil Teecha. „Jovis je správnej chlap. Dokud na stráži stojí on, nemusíte se bát, že by se Brytten pokusil o nějakou levárnu. Přes něj se žádný nájemný vrah nedostane.“
„Tak to se mi ulevilo,“ řekl Siward ne úplně přesvědčeně, když plně oblečený vešel do pokoje a jal se do brašny s jedním popruhem soukat vybavení, které si předtím přichystal na pohovku. „Zařídil Liefke odpojení těch venkovních kamer?“
„Samozřejmě,“ odfrkl Teecha. „Přesně v šest patnáct se spustí smyčka, která bude kamerám dodávat předtočený záznam, a od toho okamžiku máte deset minut na to, abyste se dostal ven z areálu. Až se vrátíte, Liefke půjde dovnitř první a znovu kamery vypojí, abyste se mohl zase dostat na pokoj.“
Siward pohlédl na hodinky. „Tak to máme ještě skoro půl hodiny. Víte přesně, co máte dělat?“
„Jasně,“ přikývl Teecha.
„Tak mi to zopakujte.“
„Máte mě za blbce?“ odsekl Teecha podrážděně. „Já nejsem jak ti vaši Tajný. Mně stačí říct jednou. Á, no tak jo,“ zabručel, když uviděl, jak Siward obrací oči v sloup. „Až sešplháte dolů, vytáhnu kotvu s lanem zpátky a zavřu okno. Pak tady na vás počkám, nechám rozsvíceno a občas se ukážu za oknem, aby bylo vidět, že tu někdo je. Až dostanu signál od Liefkeho, okno znovu otevřu a pomůžu vám nahoru. Spokojenej?“
Siward s úsměvem přikývl. „Ještě jedna věc – kdyby se za dveřmi něco dělo, nebo kdybyste měl sebemenší podezření, na nic nečekejte a zmizte tím oknem taky. Nerad bych, aby se vám něco stalo.“
„Ujišťoval jste mě, že se nic nestane,“ odfrkl Teecha. „Ale jak myslíte.“ Pak se vyklonil z křesla a upřel na Siwarda vážný pohled. „Siwarde, nedělejte žádný vylomeniny. Vás ať si třeba klidně vezme čert, ale chci, aby se Liefke vrátil v pořádku. Jestli se mu něco stane, tak si ani nepřejte vědět, co s vámi udělám.“
„Beru na vědomí,“ řekl Siward. „A o Liefkeho si nedělejte starosti, dohlídnu na něj.“
„To bych vám radil,“ zabručel Teecha, a tím konverzace skončila. Teecha se vrátil ke svému datapadu a Siward si ještě jednou v duchu prošel celý postup, aby si ověřil, že na nic nezapomněl.
Slunce mezitím zapadlo a zakrátko hodiny na stěně konečně ukázaly šest patnáct – čas zahájení akce. „Jdeme na to,“ řekl Siward, přehodil si brašnu přes rameno, popadl lano s kotvou, které zůstalo ležet na pohovce a vyrazil do koupelny. Teecha vstal a šel za ním.
Siward zatím otevřel okno, rozhlédl se, jestli venku někdo není, vyšvihl se na parapet a upevnil kotvu. Pak se přehoupl přes okraj a chystal se slézt, když se v okně ještě objevila hlava kapitána Teechy. „Zlomte vaz, Siwarde – nebo to radši ne. Hodně štěstí.“
„Vám taky,“ rozloučil se Siward a začal se sestupem. Když se dostal dolů, Teecha rychle vytáhl lano zpátky a zavřel okno. Siward na nic nečekal a opatrně se vydal k místu, kde měl sraz s Liefkem.
Když dorazil na roh ulic Veteránů a Fondorské, čekal tam na něj u krytého spídru Liefke, oblečený v podobném černém overalu. Siward krátce Liefkeho pozdravil, dal mu do ruky brašnu a pokynul mu, aby usedl na místo spolujezdce. Sám si sedl za ovládání, a záhy už byli oba na cestě do ne tak opuštěné továrny za městem.
Liefke se mezitím s očima navrch hlavy prohraboval vybavením, které Siward donesl. „Páni,“ řekl ohromeně, když v ruce obracel malý disk o průměru jednoho centimetru, „už jsem si myslel, že tenhle detektor pohybu uvidím jenom na obrázcích z HoloNetu.“ Vrátil detektor zpátky a hledal v brašně další zázrak techniky.
„Jak jste se vlastně dostal k práci na Bezpečnostním úřadě?“ pokusil se Siward zavést konverzaci.
„Za to vděčím kapitánu Teechovi,“ odpověděl Liefke. „K Bezpečnostnímu jsem se dostal především jeho zásluhou. Nemám rodiče, a kapitán je skoro jako můj otec.“
„Vaši rodiče zemřeli?“ zajímal se Siward.
„Ne. Prostě je nemám,“ řekl Liefke tónem, ze kterého Siward poznal, že mu je toto téma krajně nepříjemné, a tak raději mlčel. „Když jsem byl ještě v sirotčinci na Yaze Minor,“ pokračoval Liefke, „začal jsem se zajímat o slicing, no a díky jednomu stipendijnímu programu, pochopitelně s úplně jiným zaměřením, jsem brzy dostal příležitost vyzkoušet si to naostro. Udělal jsem pořádný malér, a ani ne pár hodin nato si pro mě přišla bezpečnost. Myslel jsem, že skončím fakt špatně, ale naštěstí se k vyšetřování tenkrát nachomýtl kapitán Teecha, který se nade mnou slitoval a celou záležitost urovnal pod podmínkou, že nade mnou bude vykonán dohled. Kapitán se mě ujal – vlastně mě víceméně adoptoval – no a v šestnácti jsem oficiálně nastoupil k Bezpečnostnímu úřadu jako jeho asistent.“
„Takže vy jste s Teechou působili v centrále na Yaze Minor?“ zeptal se udiveně Siward.
„No, ona to nebyla tak úplně centrála, spíš pobočka centrály – ale v podstatě ano. Ovšem tak před čtyřmi lety se kapitán těžce nepohodl s tamním vedením a byl přeložen sem na Korral – a tak jsem šel s ním.“
Siward se sardonicky ušklíbl. „Existuje v téhle galaxii vůbec někdo, s kým Teecha nemá konflikt?“
Liefke se krátce zasmál a zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Alespoň za ty roky, co se známe. I když je pravda, že jeho vztahy s plukovníkem Asquathem – ten velel zdejšímu Úřadu před plukovníkem Bryttenem – byly mnohem míň napjaté.“
Siward na něj upřel zvědavý pohled. „Abych řekl pravdu, tohle mě docela zajímá. Můžete mi o tom vztahu mezi Teechou a Asquathem povědět víc?“
„Jistě,“ přikývl Liefke. „Plukovník Asquath sem přišel před dvěma roky a nahradil dosavadního šéfa, o kterém se všichni na Úřadu shodovali, že byl naprosto neschopný. Jakmile plukovník dorazil, okamžitě začal s reorganizací, aby trochu zefektivnil práci, a brzy si našel další činnost, když se rozhodl zatočit s piráty. On a kapitán Teecha se většinou nepohodli kvůli postupu – plukovník byl ohledně dodržování směrnic hrozný pedant, zatímco kapitán k nim má poněkud volnější přístup, ale v postoji k pirátům rychle našli společnou řeč. Občas se sice pěkně chytli a ječeli na sebe, že to bylo slyšet po celé budově, ale jinak se spolu celkem snášeli a kapitán měl k plukovníkovi velký respekt.“
„Kapitán Teecha se zmiňoval, že se vám v případu s piráty celkem dařilo,“ nadhodil Siward.
„Vy už jste o tom s kapitánem mluvil?“ zeptal se Liefke obezřetně.
„Jen všeobecně,“ ujistil ho rychle Siward. „Akorát mi řekl, že na tom případu spolupracoval s plukovníkem Asquathem, dokud byl ještě naživu. Doufal jsem, že bych se dozvěděl nějaké podrobnosti.“
Liefke se zamyslel. „No, já o podrobnostech zas tak moc nevím, sice jsem kapitánovi s tím vyšetřováním pomáhal po technické stránce, ale do všech detailů jsem zasvěcený nebyl. Vím jen to, že se podařil opravdový průlom – údajně se povedlo organizaci částečně rozkrýt a měli snad i několik jmen. Plukovník Asquath se chystal předat celou záležitost výš a kontaktovat Flotilu – jenže než to stačil udělat, zahynul při té nehodě, a když sem pak nastoupil Brytten, celý spis někam založil a dál se té záležitosti už nikdo nevěnoval.“
„Kapitán Teecha se zmiňoval o tom, že plukovník Asquath zemřel za podivných okolností. Myslíte, že měl na jeho smrti někdo nějaký podíl?“ zeptal se Siward.
Na tuhle otázku Liefke jen stiskl rty a upřeně se zahleděl z předního průzoru ven. Dlouhou chvíli mlčel, a když už se Siward chystal na něj naléhat, konečně promluvil: „Já nevím. Nevím, co si o tom mám myslet. Ta nehoda vypadala docela normálně, jenže kapitán byl od té doby jako vyměněný – začal se uzavírat do sebe a byl mnohem opatrnější. Tenkrát jsem si myslel, že je to kvůli samotnému plukovníku Asquathovi – víte, kapitán se s ním krátce před tou nehodou pohádal, no a když plukovník zemřel, hodně ho to mrzelo a asi si to vyčítá dodnes. Jenže když přišel Brytten, bylo to ještě horší, a brzy jsem pochopil, že kapitán má z něčeho strach. Teď už vím, že oprávněně.“
„Myslíte, že za smrtí plukovníka Asquatha stál někdo z místních?“ vyzvídal dál Siward. „Řekněme třeba prefekt Kernow?“
„Kdo jiný?“ řekl Liefke zasmušile. Chvíli mlčel, a pak se se zoufalým výrazem otočil k Siwardovi. „Pane, že se mu nic nestane? Myslím kapitánu Teechovi. Bojím se, že když je plukovník Asquath pryč, bude teď na řadě on.“
Siwardovi na mysli vytanul obraz kapitána Teechy, jak na ně čeká u něj na pokoji na Bezpečnostním úřadě, pak střetnutí s najatým zabijákem. „Nic se mu nestane,“ řekl pevně. „Dokud jsem tady já, nikdo mu nezkřiví vlas na hlavě. Slibuji.“
„Díky,“ řekl Liefke s úlevou v hlase. „Víte, hodně mi na kapitánovi záleží a nechtěl bych, aby skončil stejně jako plukovník Asquath. Nevím, co bych si bez něj počal.“
Siward se nad tím musel v duchu usmát. Nakonec skončím jako opatrovník celého zdejšího Bezpečnostního úřadu, pomyslel si sarkasticky. Vskutku lákavá představa. „Udělám všechno, co bude v mých silách,“ slíbil. „A mimochodem, klidně mi říkejte Liene.“
„Dobrá,“ usmál se Liefke. „Já jsem Iro. Á, řekl bych, že jsme tady.“
Siward podle Liefkeho instrukcí zastavil spídr za jedním skalnatým ostrohem a oba muži vystoupili. Liefke předal brašnu s vybavením zpátky Siwardovi a ze zavazadlového prostoru vytáhl maskovací síť, kterou spídr přikryl. Pak vyrazili na kopec, který se tyčil nad továrnou.
Třebaže slunce už dávno zapadlo, úplná noc ještě nenastala a na západním obzoru byl vidět slábnoucí pruh světla. Přesto se ve stepi začínali probouzet noční živočichové. Z trávy se ozýval cvrkot místního hmyzu a občas se vzduchem mihl nějaký létavec. Na obloze začínalo vystupovat nepříliš husté pole hvězd.
Konečně se oba agenti vydrápali na nevysoký kopec. Pod nimi se rozkládala továrna na výrobu stavebnin: mohutný komplex skládající se z několika masivních budov se rýsoval na pozadí stmívající se krajiny jako nějaká pevnost. Napravo od nich byla v dálce vidět světla města.
Siward poklekl, shodil brašnu z ramene a začal z ní vyndávat vybavení. Liefke zatím vytáhl z pouzdra svůj databook a z postranní kapsy vylovil dva hands-free komlinky a malou klávesnici s páskem. Jeden komlink si hned nasadil, ten druhý podal Siwardovi, který ho položil k ostatnímu vybavení. Siward vzal jeden přístroj a vysunul z něj rozkládací anténu. Když byl hotov, předal přístroj Liefkemu, aby ho zapojil do databooku. „Tak,“ řekl Siward, když databook naběhl, „zkuste, jestli to funguje.“
Liefke přikývl a stiskl několik kláves. Na displeji se rozsvítila schémata továrního komplexu, která si připravil už předem. V dolní části obrazu, téměř úplně u kraje, svítil malý červený bod. „Výborně,“ pochvaloval si Siward, „zdá se, že nás technika nezklamala.“ Nasadil si komlink, který mu dal Liefke, a připnul si klávesnici na pravé předloktí. „Teď zkusíme spojení. Nejdřív audio komlinky.“ Siward popošel kousek zpátky z kopce a když byl asi dvacet metrů od Liefkeho, řekl potichu do komlinku: „Zkouška – raz, dva, tři. Jak mě slyšíte, Oko?“
„Slyším vás čistě a zřetelně, Mynocku,“ ozval se mu v uchu Liefkeho hlas.
„Já vás taky,“ řekl Siward. „Teď provedu zkoušku klávesového.“ Nacvakal do klávesnice na předloktí několik znaků.
Ze sluchátka komlinku zazněl tichý smích. „‘Brytten je vopice‘?“
Siward pokrčil rameny. „Nic lepšího mě nenapadlo.“
„No, ale vypadá to, že klávesový komlink funguje bezvadně,“ řekl Liefke.
„Skvělé.“ Siward se vrátil zpátky na kopec a zalehl vedle Liefkeho. Všechno vybavení, které si bral s sebou, nacpal do pouzder na opasku, zkontroloval blaster a datapad a otočil se k mladšímu agentovi. „Takže si to ještě jednou projdeme. Já teď půjdu dovnitř a vy mě budete pomocí databooku navigovat. Až se dostanu k hlavnímu počítači, zapojím tam svůj datapad a vy přes něj odtamtud stáhnete všechno, co půjde. Totéž kdybych narazil na něco zamčeného na kyberzámek. Cestou budu rozmisťovat tyhle detektory,“ zvedl jeden malý disk. „Zachytí každý pohyb, takže mi budete moci hlídat záda.“ Ukázal na přístroj s anténou. „Tahle vysílačka slouží zároveň i jako detektor pohybu. Nastavil jsem ho tak, aby spustil varování na všechny tvory větší než jeden metr v okruhu sta metrů. Pokud něco takového zachytí, a nebudu to já, na nic nečekejte a rychle se odsud kliďte. A ještě jedna věc,“ Siward popadl makrotriedr a podal ho Liefkemu, „občas se rozhlédněte po okolí. Jeden nikdy neví, co se může objevit. Je vám všechno jasné?“
Liefke horlivě přikývl. „Výborně. V tom případě začneme.“ S těmito slovy se Siward zvedl, přetáhl si přes hlavu kuklu, nasadil noční vizor a zamířil dolů ze svahu k továrně.
Po pěti minutách se opatrnou chůzí dostal k jedné z budov, kudy zamýšlel vstoupit dovnitř. „Nouzový východ by měl být asi dvacet metrů vpravo od vás,“ říkal mu do ucha Liefke. Siward se tím směrem podíval a rozeznal tmavší obdélník ve zdi, který nejspíš představoval dveře. „Potvrzuji,“ řekl Liefkemu a vydal se ke dveřím. Když jich dosáhl, začal se rozhlížet po ovládacím panelu, ale nikde žádný neviděl. „To je mi povedený únikový východ,“ zabručel. „Oko, dají se ty dveře otevřít nějak zvenčí? Nevidím tu žádný zámek.“
„Nouzové východy by se měly otevírat centrálně, buď na příkaz, nebo při mimořádné situaci,“ řekl mu Liefke. „Můžete na ty dveře dát ten odemykač? Umístěte ho asi metr dvacet nad zemí a deset centimetrů od pravého kraje.“
Siward vytáhl z opasku malý čtverhranný přístroj, připevnil ho ke dveřím a stiskl aktivační tlačítko. „Hotovo,“ řekl do komlinku.
„Chvíli vydržte... Ach, pardon, tak deset centimetrů od levého – a asi o pět výš.“
Siward splnil Liefkeho instrukce. Chvíli se ve sluchátku ozývalo jen cvakání kláves a nezřetelné mumlání mladého agenta, až konečně přístroj zapípal, ozvalo se tlumené zadunění a dveře se začaly pomalu otevírat směrem ven. „A je to!“ zajásal vítězoslavně Liefke.
Siward sundal ze dveří odemykač a dovnitř nedaleko rámu připevnil první detektor. „Kontrol jedna umístěn,“ hlásil Liefkemu.
„Aktivní,“ potvrdil Liefke. „Scanning... negativní. V okolí není živá duše. Můžete dovnitř, Mynocku.“
Siward vklouzl do ztemnělého interiéru a opatrně za sebou přivřel dveře. Nacházel se v neosvětlené chodbě se špinavou podlahou a oprýskaným nátěrem. Nastavil fotonový násobič ve svém vizoru na vyšší citlivost a vyrazil do útrob továrny směrem, kde se měl nacházet hlavní sklad.
Několik minut procházel liduprázdnými chodbami. V pravidelných intervalech za sebou nechával malé detektory: Liefke mu pokaždé nahlásil jejich aktivaci a skutečnost, že nic nezachytily. Pomalu se blížil ke skladu. Intenzita osvětlení postupně narůstala, a tak musel Siward opět snížit citlivost vizoru a zároveň s tím zvýšit svou ostražitost – bylo nanejvýš pravděpodobné, že by se v prostorách, kam měl namířeno, mohl objevit nějaký hlídač.
Když se Siward nacházel uprostřed nepříliš široké chodby, ozval se ve sluchátku poplašeným hlasem Liefke: „Kontakt na Kontrolu čtyři! Míří vaším směrem!“
Siward ztuhl. Kontrol čtyři byl poslední umístěný detektor, zhruba patnáct metrů od něj na poslední křižovatce. Siward se přilepil ke stěně chodby, rozhlížel se po ní a zoufale přemýšlel, co teď. V chodbě se nedalo nikde schovat a další křižovatka byla příliš daleko. Zaťal zuby, přikrčil se do rohu a vytáhl blaster, připravený se bránit.
„Kontakt se dostane do výhledu za pět, čtyři, tři...“ Siward namířil blaster na křižovatku. Liefke náhle přerušil odpočet. „Kontakt právě zaběhl do zdi,“ řekl zmateně.
Siward vydechl úlevou. „Asi jsem nastavil ty detektory moc na jemno,“ řekl omluvně. „Jsou tady velké krysy?“
„Až půlmetrové,“ říkal Liefke. „Dávejte si na ně pozor, Mynocku. Jsou hodně agresivní.“
„Výtečně,“ zabručel Siward a zastrčil blaster zpět do pouzdra. „Jed na krysy jsem si zapomněl doma.“
O několik minut později se dostal ke skladu. Liefke mu žádný další kontakt už nehlásil, a tak Siward opatrně vkročil do rozlehlé haly, kde naskládané na sobě v úhledných řadách stály vysoké kontejnery používané k přepravě a skladování materiálů a hotových výrobků. Jelikož ve skladu byla tma jako v pytli, musel opět zvýšit citlivost fotonásobiče, a kromě toho ještě zapnul kameru pro případ, že by se ve skladu nacházelo něco, co by stálo za nahrávání.
Pak se začal procházet mezi kontejnery. Strávil tam asi deset minut a už se chystal sklad opustit, když vtom se mu v uchu ozval Liefkeho naléhavý hlas: „Zadržte! Můžete se ještě otočit tak o devadesát stupňů vpravo?“
Siward poslechl. „Dobrý. Vidíte tamty bedny u stěny? Můžete k nim přijít blíž?“
Siward zamířil k metr a půl vysokým krabicím krychlového tvaru. „Máte tušení, co by to mohlo být?“ zeptal se potichu.
„Myslím že ano, ale potřeboval bych to vidět zblízka. Zaměřte se hlavně na značení na těch bednách.“
Když se Siward dostal až k bednám a spatřil znak na jejich kovovém obalu, okamžitě mu bylo jasné, co Liefkeho tak rozrušilo. „Náklad náhradních dílů do zemědělských strojů určený pro novou kolonii na Mirvanu!“ říkal mladý agent vzrušeným hlasem. „Přepravovaný lodí Vortex Riders, která se v tomhle sektoru ztratila před dvěma měsíci. Jestli jste chtěl důkaz o propojení pirátů s touhle továrnou, pak leží přímo před vámi.“
Siwardovi se na tvář vloudil úsměv. „Máte pravdu. Pokusím se nasnímat toho co nejvíc.“ Začal bedny obcházet a snažil se, aby nepřehlédl žádný detail. „Ať z toho má něco taky kapitán Teecha.“
Liefke se zasmál. „Jo, ten bude zuřit, že nemohl být u toho.“
Siward dokončil prohlídku beden a nahrávání a pak se vydal k východu ze skladu. „Mířím do výrobní haly,“ řekl do komlinku. „Je docela pravděpodobné, že tam někdo bude. V tom případě přejdu na textový režim.“
„Rozumím,“ potvrdil Liefke. Textový režim znamenal, že Siward bude používat klávesový komlink a zprávy posílané z něj se budou zobrazovat na displeji Liefkeho databooku. Byl to sice diskrétnější, ale mnohem pomalejší a nepružnější způsob než hlasová komunikace. Na druhou stranu, Liefke mohl stále se Siwardem komunikovat přes hlasový komlink.
Výrobní hala se nacházela jen asi minutu chůze od skladu. Rozlehlá místnost s vysokým stropem byla až děsivě prázdná. Většina strojů zpracujících mramor byla už dávno rozmontována a pečlivě uskladněna. V hale zůstala jen permabetonová ložiště, posuvné rampy a sem tam ojedinělé nakladače. „Zatím nikde nic,“ hlásil Siward potichu do komlinku, když umísťoval další detektor. „Jak daleko je to ještě do velínu?“
„Až projdete tou halou, dáte se schodištěm vpravo od vás o dvě patra výš,“ řekl Liefke. „Ten velín už tam najdete, měly by to být třetí dveře zleva. Jen doufám, že tam ten uzel je. Jo, a scanning je negativní.“
Siward tedy vyrazil k opačné straně haly. Prohlížením okolí se příliš nezdržoval, koneckonců na prázdných ložištích nic zvláštního nebylo.
Byl asi v půlce, když v celé hale naskočilo osvětlení.
Siward v panice nadskočil a v duchu děkoval všem konstruktérům, které napadlo vybavit fotonásobič jeho vizoru automatickým seřizovačem citlivosti. Bez něj by se už oslepený válel na zemi. I tak se mu ale od náhlého zvýšení intenzity světla zatmělo před očima.
Rychle si strhl vizor z očí. Nebylo pochyb o tom, že do haly někdo jde: doufal jen, že to není kvůli němu. Měl jen pár vteřin na to, aby se stačil schovat. Očima stále rozbolavělýma od světelného šoku si vyhlédl jedno dostatečně vysoké ložiště, v několika krocích ho dosáhl a přikrčil se do jeho stínu. Konečně zaregistroval Liefkeho naléhavý hlas ozývající se ze sluchátka: „Mynocku, jste tam? Slyšíte mě? Jste v pořádku?“
Siward zvedl ruku ke klávesnici a stiskl dvě klávesy: JO.
Slyšel, jak Liefke vydechl úlevou. „Co se stalo? Mám špatný signál z vizoru.“
Siward sáhl k vizoru, vypnul fotonásobič a znovu si ho dal na oči. „Jo, už je to dobrý,“ řekl Liefke. „Tam je rozsvícené světlo?“ dodal napjatě.
Siward zaslechl blížící se kroky. Znovu sáhl po klávesnici: NEKDO SEM JDE.
„Vidíte je?“ ptal se ho Liefke.
Siward si opatrně stáhl vizor s hlavy a položil ho na ložiště, pak pomalu vytáhl blaster. Kroky se stále přibližovaly. Odhadoval, že příchozích nebude víc než dva nebo tři, a podle hlasů to byli všichni muži. Co říkali ale rozeznat nedokázal, hovořili příliš potichu a pořád byli od něj moc daleko.
Slyšel, jak se stále přibližují... „Mám je!“ řekl najednou Liefke tlumeným hlasem. Jsou dva – lidští muži. A ozbrojeni.“
Siward tiše zasyčel a pevněji sevřel rukojeť blasteru. „Dobrý, pokračují dál,“ říkal Liefke. „Vypadá to, že si ničeho nevšimli. Počkejte, zkusím zvětšit obraz a podívat se jim pořádně do tváře. Třeba je poznám, jestli jsou odsud.“ Ve sluchátku se ozvalo cvakání kláves, pak bylo pár vteřin ticho. „Ne, nikdy jsem je neviděl,“ řekl Liefke konečně. „A podle těch věcí, co měli na sobě, to nevypadá, že by byli – moment,“ přerušil se napjatě, „dva kontakty na Kontrolu sedm – á, to budou oni. Vypadá to, že nehledali vás, jenom procházeli kolem.“
Siward si ulehčeně oddechl a schoval blaster zpět do pouzdra. Pak sebral vizor z ložiště a znovu si ho nasadil. „Stejně mi ale vrtá hlavou, co to byli zač,“ pokračoval Liefke. „Na hlídače rozhodně nevypadali. Klidně bych se vsadil, že vůbec nejsou zdejší.“
Siward ztuhl. Náhlé poznání ho praštilo do hlavy jako cihla. Já jsem ale idiot, plácl se dlaní do čela. Prudký pohyb nejspíš trochu otřásl vizorem, protože se vzápětí ve sluchátku ozval Liefkeho hlas dožadující se vysvětlení.
KERNOW JE TADY, napsal Siward.
Odpovědí mu bylo ticho. Siward si docela dobře dovedl Liefkeho představit, jak v reakci na tuhle novinu civí do monitoru databooku s vyvalenýma očima a pusou dokořán. „Jak to víte?“ zeptal se mladý agent, když konečně našel řeč.
Siward se chystal mu odpovědět, ale než se stačil dotknout klávesnice, světla v hale opět zhasla, stejně náhle jako se předtím rozsvítila. Zaklel a zvedl ruku k vizoru, aby znovu zapnul fotonásobič. „Od Ezalliho,“ řekl potichu do komlinku, zatímco se zvedal na nohy. „Když jsem byl dneska v poledne na Prefektuře, řekl mi, že Kernow odjel do nějaké továrny na inspekci. O co se chcete vsadit, že je to zrovna tady?“
„No já nevím,“ řekl Liefke pochybovačně. „Tohle není jediná továrna široko daleko. Pokud Kernow skutečně odjel na inspekci, bylo by to spíš někam, kde je ještě rozběhlá výroba. A navíc vám Ezalli klidně mohl lhát.“
„Ano, to jsem si taky nejdřív myslel,“ připustil Siward, když se mezitím dostal na druhý konec haly ke schodišti a připevnil u východu další detektor. „Proto mě to hned nenapadlo, když jste nám ukazoval ta schémata vysílání. Ale ta individua, co jste teď viděl, Ezalliho tvrzení alespoň částečně potvrzují. Sám jste řekl, že nejsou zdejší – což znamená, že to jsou pravděpodobně námi hledaní piráti. A jestli je na ně Kernow skutečně napojený... Myslím, že dnešní noc se právě tady koná vrcholová schůze pirátského gangu – a Kernow se jí účastní také.“
Uslyšel, jak Liefke napjatě vydechl. „Liene, z tohohle mám hodně špatný pocit,“ řekl mladý agent ustaraně. „Jestli máte pravdu, pak jsme si na infiltraci vybrali fakt blbou dobu. Těch pirátů tady určitě bude daleko víc než jen tihle dva.“
„Na to už jsem taky myslel,“ řekl Siward chmurně. Vyběhl poslední schod a ocitl se v podlaží, kde se mělo nacházet řídící středisko výrobní haly, v němž měl podle všech předpokladů být i terminál napojený na centrální počítač. „Jsem tady,“ řekl Siward a připevnil nad schody další detektor. „Kontrol devět umístěn.“
„Potvrzuji,“ odvětil Liefke. „Scanning negativní.“
Siward vyrazil do chodby ke dveřím od velínu. Zkusil je otevřít, ale jak předpokládal, byly zamčené. „Vypadá to, že budete mít práci,“ říkal Liefkemu, zatímco do dveřního panelu zapojoval datapad.
„Hned to bude,“ řekl Liefke, a pak se ze sluchátka ozývalo už jen cvakání, jak zuřivě bušil prsty do klávesnice. Netrvalo to ani minutu, když dveřní panel krátce pípnul a ozvalo se dunivé cvaknutí, jak se zámek otevřel. „Můžete dál,“ řekl Liefke spokojeně. „To bylo rychlý, co? Občas překvapím i sám sebe.“
Siward se neubránil úsměvu. „Znám u nás v Rozvědce člověka, který by to zvládl za půl minuty,“ řekl, aby mladého agenta trochu poškádlil, zatímco odpojoval datapad z panelu.
„Určitě si vymýšlíte,“ řekl ledabyle Liefke. „Dokud toho vašeho člověka neuvidím a nepřesvědčím se, co umí, tak vám to neuvěřím.“
„Třeba vás s ním potom seznámím, jestli k tomu bude příležitost,“ řekl Siward s úsměvem, vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. V řídícím středisku byla tma. Převážnou část zabíral velký řídící pult, posetý nejrůznějšími ovládacími prvky a obrazovkami, který se v oblouku táhl od jednoho rohu do druhého. Stěna za pultem byla celá prosklená a nabízela výhled do výrobní haly. V místnosti postávalo ještě několik kolečkových židlí a automat na vodu, který byl ale prázdný. „Jsem uvnitř.“
„Výborně. Ten terminál by měl být někde napravo od vás,“ řekl Liefke. Siward se tím směrem podíval a spatřil počítačový terminál s obrazovkou, který stál odděleně od hlavního řídícího pultu. „Myslím, že to mám,“ řekl, přistoupil k terminálu a začal s aktivací. Když všechny systémy naběhly, připojil k němu datapad. „Můžete začít,“ řekl do komlinku.
Liefke se zhluboka nadechl. „Fajn. Jdu na to,“ řekl a pustil se do práce. Byl před ním nelehký úkol nabourat se do hlavního počítače a stáhnout z něj celou databázi.
„Jak dlouho vám to bude asi trvat?“ zeptal se Siward.
„Tak deset minut, než se hacknu dovnitř a zabezpečím to. Databáze se bude stahovat nejmíň půl hodiny,“ odpověděl Liefke, zatímco cvakal do klávesnice. „Takže si tam zatím klidně můžete udělat pohodlí.“
Siward si sedl na zem čelem ke dveřím a pro jistotu si připravil blaster. Přístupová cesta k velínu byla sice pokryta rozmístěnými detektory, ale on nechtěl ponechat nic náhodě. Po deseti minutách se Liefke ozval znovu. „Jsem tam,“ řekl. „Začínám stahovat databázi.“
„Dobrá práce,“ řekl Siward uznale. „Teď jenom doufejte, že se sem ti dva piráti nevrátí.“
„Jo, to byste odtamtud musel hezky rychle upalovat,“ uchechtl se Liefke. „Možná by se vám dokonce povedlo zlomit rekord na krátkou trať. Ale nemějte obavy, mám celou síť detektorů pod dohledem a dám vám vědět s dostatečným předstihem, kdyby se kolem Kontrolů někdo motal.“
„S tím počítám,“ zabručel Siward. Přemýšlel, proč se najednou cítí celý nesvůj. Už měl pár takových akcí za sebou, ale nepamatoval si, že by byl při kterékoliv z nich tak nervózní. Asi to bude tím, že tady teď budu muset půl hodiny sedět a čučet do prázdna, pomyslel si. Představa dlouhého čekání na to, až Liefke stáhne všechna data, nebyla nijak lákavá. To už by se radši plížil potemnělými chodbami a schovával se před piráty.
Ne, tím to nebylo. Trpělivost patřila k jeho silným stránkám a při infiltracích byla ostatně naprosto nepostradatelná. Kolikrát se už dostal do podobné situace, kdy musel čekat na vhodnou příležitost často i mnohem delší dobu.
Jenže to jsem byl skoro pokaždé sám. Neměl jsem s sebou žádného dalšího agenta, za kterého bych byl zodpovědný, uvědomil si, když si vzpomněl na Liefkeho, kterého nechal samotného s databookem ležet na kopci. Hlavou mu prolétla myšlenka, jestli to byl dobrý nápad a jestli ho neměl radši vzít s sebou, ale pak ji zavrhl. Liefke byl mnohem víc v bezpečí tam, kde byl, a on se nemusel pořád ohlížet přes rameno a kontrolovat ho, jestli je v pořádku. Navíc byl Liefke teď prakticky jeho očima, hlídal terén a poskytoval mu tak větší volnost a přehled.
Uvědomil si, že mu je mladý bezpečnostní agent sympatický. V oblasti kryptografie a slicingu se mu mohl rovnat málokdo, byl to týmový hráč a působil dojmem člověka, na kterého se lze vždy spolehnout. Škoda že nepatří k nám. Klidně bych s ním šel i do dalších akcí, kdyby to šlo. Siwardovi se pomalu roztáhla ústa v úsměvu, když se mu v hlavě vylíhl nápad. Rozhodně to stojí za pokus...
Ve sluchátku uslyšel tiché cvaknutí, když Liefke vyměňoval datakarty, na které databázi stahoval. „Jak to jde?“ zeptal se.
„Dvacet procent,“ odpověděl Liefke. „Jestli to půjde takhle dál, možná to do té půl hodiny stihneme.“
„Skvělé,“ řekl Siward. Na vteřinu zaváhal. „Myslel jsem, že bych se potom zkusil poohlédnout po Kernowovi,“ pokračoval. „Kdyby se mi podařilo přistihnout ho při činu a nahrát ho tady, byl by to ten nejpádnější důkaz, jaký si lze jen představit.“
Ze sluchátka se na druhém konci chvíli ozývalo jen ticho. „To mi přijde dost nebezpečný,“ řekl opatrně Liefke.
„Já vím,“ přisvědčil Siward. „Ale to riziko za to stojí. Máte ponětí, kde by se asi mohl v tomhle komplexu zdržovat?“
„Nejspíš v administrativní budově,“ řekl Liefke.
„Máte s sebou její plány?“
„Mám,“ přisvědčil Liefke nepříliš nadšeně. „Můžu vám je potom poslat na datapad.“ Na chvíli se odmlčel. „Liene, mně se to pořád nezdá,“ řekl nakonec. „Původně jsme měli v plánu jenom stáhnout databázi a pak vypadnout. Na tohle jsem se nepřipravoval.“
„Já taky ne,“ připomněl mu Siward. „Ale situace se změnila a my se s tím musíme vyrovnat. Dobrý agent se umí přizpůsobit a vždy si ví rady,“ dodal poučovatelsky.
„No, asi nejsem dobrý agent, podle vás,“ řekl Liefke kysele. „Vždycky se radši– sakra!“ zasyčel najednou.
„Co se stalo?“ ptal se naléhavě Siward.
„Dva kontakty na kontrolu jedna,“ řekl Liefke napjatě. „Blíží se ke dveřím, kudy jste vešel dovnitř.“
Siwardovi se sevřely útroby obavami. Jestli ti piráti zjistí, že do budovy někdo vniknul... „Zastavili se přede dveřmi,“ hlásil Liefke. „Pořád tam stojí... Teď se otočili a jdou zpátky do budovy. Kontrol jedna je pořád na místě.“ Odmlčel se. „Na tu dálku to sice nepoznám, ale mám pocit, že ty dveře zavřeli.“
Siward v duchu zaklel. „Můžete je otevřít přes centrální počítač?“ zeptal se Liefkeho.
„Asi ne,“ řekl mladý agent váhavě. „Z centrálního počítače jsem se napojil jenom na databázi, ovládacím programům jako takovým jsem se raději vyhnul. Mohly by kolem sebe mít zabudované firewally a kdybych se tam pokusil nabourat, někdo by to mohl zaznamenat.“ Na chvíli se odmlčel a pak řekl zamyšleně: „Můžu to zkusit, jestli chcete, ale myslím si, že bude lepší, když na ty dveře použijete zase ten odemykač, až půjdete ven. Ta otevírací sekvence by měla být pořád stejná a mám ji tady uloženou, takže znovu ty dveře otevřít by mělo být záležitostí několika vteřin.“
Siward o tom chvíli uvažoval. Liefkeho návrh zněl rozumně. Původní plán byl vrátit se stejnou cestou, posbírat všechny detektory a zmizet, aniž by tam po nich zůstala jediná stopa. Stále se však odmítal vzdát myšlenky přistihnout Kernowa při činu. Znamenalo to sice, že se už nejspíš nebude moci do hlavní budovy vrátit a ty detektory tam bude muset nechat; pokud by ale měl v ruce rozhodující důkaz, na několika stopách zas až tolik nezáleželo. „Myslím, že zpátky půjdu jinudy,“ řekl. „Chci to vzít přes tu administrativní budovu.“
Liefke mlčel. Siward uslyšel cvaknutí, jak vyměnil další datakartu. „Nejspíš je zbytečný, abych se vám to pokoušel rozmluvit, že?“
„Ano.“
Tentokrát se mlčení protáhlo. „Jak myslíte,“ řekl nakonec Liefke. „To abych vám začal plánovat alternativní únikovou trasu, co?“ dodal odměřeně.
Siward se zamračil: jeho mladý kolega zřejmě začínal ztrácet nervy. „Iro, co je to s vámi?“ řekl. „Neztratil jste snad odvahu?“
„To ne,“ řekl Liefke napůl zoufale. „Já jen, že...“ Vzdychl. „Panebože, kapitán Teecha mě zabije, až se tohle dozví.“
Siward se nad tím musel usmát. „No, myslím, že v tomto ohledu čelíme stejnému nebezpečí,“ řekl.
„Vám se to mluví,“ odfrkl Liefke, „vy nemusíte s kapitánem trávit osm hodin denně a poslouchat ho, jak vám v jednom kuse vyčítá, že zbytečně riskujete.“
Siwardovi pomalu odumřel úsměv na rtech. Jestli se Liefkemu něco stane... Zamrazilo ho, když si vzpomněl na varování kapitána Teechy. Najednou se už špehování Kernowa nezdálo být tak dobrý nápad jako před chvílí. Nesmysl, napomenul se, co by se Liefkemu asi tak mohlo stát? Ten nepříjemný pocit se mu však už pevně uhnízdil v útrobách a navzdory všem logickým argumentům se ho Siward nemohl zbavit. „Víte co, uděláme to takhle,“ řekl posléze, „vy připravte ten únikový plán, pro všechny případy, a až se stáhne ta databáze, uvidíme, co dál.“
„Tak dobrá,“ řekl Liefke, „udělám to. Ale buďte opatrný, Liene. Mám z toho špatný pocit.“
„Děkuji vám,“ řekl Siward a víc už s Liefkem nepromluvil: bude lepší, když ho nechá v klidu pracovat. Uvelebil se pohodlněji na zemi a hlavou se opřel o řídící pult. Do stažení databáze pořád ještě zbývalo něco kolem patnácti minut.