Prach jsi a v prach se obrátíš

Ta slova měl doktor Elias Digger vyvedena v jasných barvách na stěně svého působiště. Márnice na Executoru vůbec vypadala celá jako ateliér šíleného umělce. Místo tradičních malířských či sochařských potřeb zde však figurovaly mnohem méně atraktivní pomůcky.
Digger vlastně původně chtěl být umělcem. Ach ano, práce s barvami ho fascinovala, avšak jeho otec důstojník měl jiné představy o budoucnosti svého syna. I když se ukázalo, že vojenský dril Eliasovi příliš nesedí, ustoupil jeho otec jen do té míry, že mu dovolil vystudovat aspoň medicínu, a to s tím, že dohlédne na to, aby z jeho znalostí mělo prospěch imperiální vojsko.
Po několika letech strávených jak na bezvýznamných základnách, tak na druhořadých lodích, kde s většími či menšími úspěchy pečoval o zdraví vojáků, důstojníků, jejich milenek nebo i milenců, se konečně ocitl někde, kde ho práce těšila. Nešlo ani tak o blízkost samotnému vůdci jako spíše o to, že v márnici měl svůj klid a nemusel poslouchat fňukání druhořadých důstojníků čekajících na příležitost, kteří si své čekání ukracovali pokuřováním opiátů nebo pelešením s děvkami bůhvíodkud. Kdepak, tohle bylo jeho království a tady už si nikdo nestěžoval na nic, maximálně vojáci, kteří přinesli nějaké tělo, na nevolnost.
Digger už vlastně ani nevěděl, jak se mu podařilo Lorda Vadera přemluvit, aby upustil od vyhazování mrtvol do prostoru. Pamatoval si jen, že když se mu pokoušel vysvětlit, že těla by se mohla hodit k výzkumu a experimentům, Vader přitom celou dobu jen zlověstně mlčel a dlouze na něj hleděl zpoza své bezvýrazné masky. Digger se zakoktával a příšerně se potil. V tu chvíli si myslel, že ho Vader určitě na místě zabije už jen pro jeho opovážlivost a neschopnost souvisle mluvit. Když skončil, Vader jen kývl a poslal ho pryč. Za pár dní už Digger pyšně zhotovoval nápis na zdi své vlastní malé márnice. Teď zrovna dokončoval pitvu mladého vojáka, který podlehl těžkým zraněním po nehodě s chladící kapalinou. Zajímavé, co všechno dokáže taková chemikálie napáchat s obličejem.
Ozvalo se neobratné zaklepání a pak vešli dva mladí vojáci vlekouce mezi sebou tělo. Digger jim se skalpelem v ruce pokynul k jednomu stolu, na který ho pak oba pracně zvedli. Digger je pozoroval, jak se lopotí, když tu si uvědomil, že mrtvola má na sobě uniformu důstojníka.
„Á, copak to tady máme?“ pronesl hlasem plným nedočkavosti. „To je přeci admirál Ozzel,“ pronesl překvapeně. „Co se mu stalo?“ zeptal se ani ne tak ze soucitu jako spíš ze zvědavosti, co ho dnes čeká za prácičku.
Mladíci pokrčili rameny a vypadali, že otevřít v jejich případě ústa by mohlo mít nedozírné následky. Přesto nakonec jeden z nich hlesl: „Šeptá se, že ho zabil Lord Vader, ale nás zavolali jen, abychom ho odnesli.“ Sotva to dořekl, zapotácel se, jak vdechl přemíru místního vzduchu.
„Hej, dávej pozor, kam šlapeš!“ mávl na něj vztekle Digger skalpelem, až mu z něj odletěl zbytek mozkové tkáně z předchozího případu. „Copak nevidíš ten kruh?“
Voják pohlédl na zem a všiml si bílého poprašku na zemi, tvořícího souvislý kruh kolem jednoho stolu se zvlášť nechutným obsahem. Málem ho svou botou přerušil.
„K čemu to je?“ zeptal se chabě.
„Vidíš pod stolem ty červy? Tak za ten kruh nepolezou, pokud si ovšem budeš dávat pozor a nezničíš ho.“ Vysvětloval mu nevrle Digger.
„Zatracenej felčare!“ vyjekl druhý voják a drže se jednou rukou za ústa a druhou za břicho vyklopýtal ze dveří. Druhý ho s pobledlým obličejem následoval.
Digger za nimi mrzutě zabouchl dveře. Pak si otřel skalpel o pracovní plášť a obrátil se k nově přibyvšímu na svém stole. Ve tváři se mu rozhostil výraz naprostého klidu, když si vyhrnoval rukávy a pronesl více méně sám k sobě: „Tak se podíváme, co jste měl dnes dobrého k obědu, drahý admirále…“

Márnice na Executoru fungovala spolehlivěji než cokoliv jiného.