Dny se vlekly. Slunce plazivě obkvétalo Coruscant. Mrakodrapy, květiny planety, se úporně plazily stále výš a výš. Lidé, věčně zahledění sami do sebe, k nim zvedali zraky s uspokojením.
Dny se vlekly. Postávala u velikých skelných tabulí, hleděla slepě na město. Říkali, že si zvykne. Mluvili tiše, tak, jako se mluví o nemocných. Mluvili i v její přítomnosti, jakoby si jí vůbec nevšimli. Stávala tak u velikých oken bohatých apartmánů a ponejprv předstírala, že je neposlouchá, že má co na práci. Bylo jim to ale jedno a ač se mluvilo o zcela odtažitých tématech jako je politika, ta naprostá přezíravost se nasákla do jejích šatů, vlasů, pokožky i nehtů tak, že se cítila bezmocná, jak ji za bezmocnou měli.
Dny se vlekly. Kolik času prostála strnulá před oknem!
"Připravila jsem vám nerfí řízky, paní."
"Dobře."
Sedla si, jedla. Jednou stříbrnou vidličkou, podruhé z plastikového kalíšku. Služebné se brzy přestaly snažit, když viděly, že si paní domu na nic nestěžuje. A tak je postupně nahradili droidi, nejdříve ti nablýskaní, pozlacení, později ti menší, co už ani nemluvili a jen pištivě blekotali svou vrzavou řečí.
Dny se vlekly. Žila sama, uvězněná mezi mraky. Droidi se pípavě dorozumívali, zdálo se jí, že se spikávají proti ní a za každou maličkou vadu je posílala do šrotu a psávala synkovi o droida nového, "lépe vybraného". Nikdy jí neodpovídal, ale za pár dní obvykle oprýskaný speeder dovezl, co si objednala.
Dny se vlekly. Roky počítala podle návštěv svého synka. Přicházel usměvavý, pečlivý. Vždy s elegantním dárkem, třeba tím malým zerfím pírkem z nefritu, které jí připomínálo domovské Naboo. Všechny jeho dárky si stavěla nad elektrický krb. Jednou jí přinesl čokoládu a při příští návštěvě ji našel nerozbalenou nad krbem. Od té doby jí už nic k jídlu nenosil.
A dny se vlekly dál.
"A co v práci synáčku?"
Usmál se. Podivně.
"Povýšili mě. Všechno jde dobře, neměj strach."
Strach. Necítila nic, jen veliké dusno, horko uzavřeného mrkodrapu. Synka doprovodila jeho garda pryč a ona se zas jen mohla dívat z okna na chrám rytířů Jedi, budovu Senátu a mliardy vznášedel, okének, bytostí. Nechápala tohle město, jeho podstatu, jeho úlohu, jeho melodii.
A dny zpomalily. Do statického ticha přerušovaného jen pípáním domácích droidů zazněly dunivé zvuky a skřípění strojů lékařských. Nepamatovala si, kdy přišli. Jen je mezi usínáním viděla stát nad postelí, podávat jí pilulky, pití, vývary... Lékářští droidi dovedli mluvit.
"Připravil jsem vám nerfí řízky, paní."
Už neodpovídala, ani to od ní nečekali. Jedla jen s obtížemi, s nechutí. Pohlédla na své ruce a viděla kosti obalené kůží. Dala si přinést zrdcadlo a nemohla poznat svrasklý obličej. Cítila tíži budovy třikrát silněji než jindy, měla pocit, že ji dusno rozmačká a usínala do zmatených snů o naplněných cílech.
Den už střídal den jen s velikými obtížemi. Chroptěl a plazil se, ale ještě přeci jen přišel. Protentokrát! Z postele se dívala k oknu, ale viděla jen rozmazané stíny a velkou nažloutlou skvrnu slunce. Dala si zavolat syna. Poprvé po těch letech.
Přišel. Snažila se na něj zaostřit, ale černá kápě mu spadala hluboko do očí. Červené stíny za ním obklopily místnost ze všech stran. Mimoděk se po posteli odkulila dál ke zdi. Konečně cítila něco silnějšího než dusno místnosti. Strach o život.
"Smrt?"
Jakoby se jí vybavili obrázky, co si jako malá prohlížela v královské knihovně. O černé kápi, kostlivé paži, o čase, který se vleče.
Tyčil se nad postelí, rukou jí přejel po čele. Byla to ledová, cizí ruka. Měla tendenci mu ucuknout. Snažila se zaostřit, ale unavené oči jen bezmocně bloudily sem a tam.
"Mami."
Zvedl ruku a kápě mu spadla z hlavy. Měl tak úzké rty. Tak šedivé vlasy. Však žena pod tou vší "parádou" poznala narůžovělé tváře dítěte, které vychovávala, dokud od ní neodešlo a sklopila stydlivě oči.
"Synku."
Chytil ji za ruku. Byl to trochu příliš prudký pohyb, bylo vidět, že není přirozený. Okamžitě si to uvědomil. Ruce se jim spojily jaksi váhavě, cukavě.
"Mami."
Pozoroval její tvář, slzy v očích, v jejich lesku sám sebe. Sám sebe, jak jako malé dítě usíná v matčině náručí, jak plaší na loukách Naboo klíšťokrávy, jak objevuje první knihy v královské knihovně. Sám sebe, v černé kápi s rudými stíny. Na okamžik měl velmi podivný pocit. Něco co dávno, dávno ztratil.
Žena se s obtíží vzepřela na lokti.
"A co v práci, synáčku?"
Jakoby ho to vytrhlo z přemýšlení. Jakoby mu ale něco zároveň vzalo radost, kterou měl vždy v očích, když mluvil o své práci.
"Povýší mě. Neboj se, všechno bude v pořádku."
Usmála se.
"Polib mě."
Byla na něj hrdá. Už necítila strach, ani dusivou tíhu města. Její mysl byla upřená k synovi, který bude brzy povýšen, k synovi, který bude žít dál, k synovi, kterému odevzdávala do rukou svůj život, odkaz, na který měl navázat.
"Polib mě přeci."
Byl tak vznešený, tak velký pán! Hodně toho dokázal. Vždycky jí všechno vysvětloval, i když věděl, že politice nerozumí. Dříve jí to přišlo jako pohrdání její nevědomostí a ponižování, teď viděla jen radost a lesk života, který prostála před oknem svého pokoje.
"Tak polib mne!"
Zaváhal. Něco porušilo kouzlo okamžiku. Vždycky chodil hezky ustrojený, ale ta černá kápě... A roky, kdy zmizel z jejího života sem a naslouchal podivným, nekompromisním lidem. Otevřela naprázdno ústa.
"Tak...!"
Zamračil se. Žena to rozmazaným zrakem ani neviděla. Jen její ruka ho instinktivně sevřela o něco pevněji. Neovládl se, poprvé po těch letech. Měl strach, starch, že v lesklých očích uvidí znovu sám sebe. Prudce se vytrhl a ruka v roztržené nažloutlé zapáchající košili se bezmocně uhodila o pelest. Modré oči ženy se zalily slzami.
Na půl kroku se otočil.
„Musím už jít.“
„Já… Také.“
Peřiny se nadouvaly zrychleným dechem a lekařští droidi začali neklidně jezdit po místnosti. Muž se otočil a naposledy se na ni podíval. Zaváhal, zadržel dech a letmo ji políbil na čelo. Závan potu ani necítil, vztyčil a usmál se. Ucítil zvláštní… Zvláštní klid. Žena také zkřivila rty v pokusu o úsměv. Přece se nemýlila. Přece je to její malý synek! Pak zavřela oči.
Kancléř Palpatine vyšel ven z místnosti, s podivným, mírumilovným úsměvem na rtech. Pořád ještě kráčel trochu jako očarovaný. Vítr, louky, nažloutlé látky, kostnatá ruka… A odlesky a strach. Přinejmenším zajímavé. Jeho krok zrychloval, až při chůzi prudce rozhazoval ruce a rudá garda se musela dát do běhu. Na pořadu dne měl schůzku s několika zástupci řádu Jedi.