Ralka zelená (Ralca viridis): až jeden metr dlouhá ještěrka, žijící v teplých oblastech. Má krátké končetiny, lepivý jazyk a schopnost barvoměny. Její kousnutí je smrtelně jedovaté. Živí se ploštěnci rodu Dendrocolon. Přirozeně se vyskytuje pouze na planetě Velohan III. Jiné druhy rodu Ralca jsou rozšířenější. Zejména malá Ralka ocasatá je chována v teráriích, hlavně pro svou nejedovatost.


Japata-Raphen

„A teď nám nezbývá, než čekat, majore,“ zachraptěl hlas.
Major Terviz ohrnul dolní ret. „Jak dlouho vám to bude trvat?“ zeptal se a dával si pozor, aby v jeho otázce byla poznat netrpělivost.
Postarší muž, na kterého dotaz směřoval, se v poklidu otočil, zabodl do důstojníka své zelené oči a pravil: „Za sedmdesát minut musí senzor naměřit hodnotu, která o devadesát jednotek překračuje stanovy. Tady náš asistent Chalos bude sledovat průběžné monitorování a srovnávat s referenčním vzorkem. My teď nemůžeme dělat nic.“
Terviz trochu nafoukl tváře, aby jim dodal přísného výrazu. „Doufám inženýre, že si uvědomujete, že je to váš poslední pokus. Nestojíme o další fiasko. Armáda si nemůže dovolit tolik plýtvat na ty vaše nepodařené experimenty. Chceme výsledky. A to hned.“
„Majore, jestli to byl můj poslední pokus, se dozvíme přesně za šedesát osm minut a třicet sekund. A teď, jestli dovolíte, bychom se odebrali ven z laboratoře a nechali počítače, aby samy pracovaly. Chalos nás zavolá, až budou výsledky.“
Major pozvedl hlavu a odkráčel za doprovodu inženýra pryč.
Úplně venku z baráku stál RNDr.Raphen. Doktor se opíral o zeď, hlavu měl zakloněnou, v ruce držel cigaretu a sledoval s každým výdechem stoupající obláček kouře. Až teď byl schopen uklidnit své roztřesené tělo. Pořád byl nervózní až za ušima, ale aspoň se mu to už jakžtakž dařilo zakrýt. Jak to ten Japata dělá, pomyslel si v duchu. Před ním je pokusná laboratoř - no spíš výrobna třaskavin, smrtelně jedovaté Ralky, nad hlavou šibenice, za zadkem imperiál, který si ke všemu myslí, že jeho palice je střed vesmíru… To není stoik, to je šílenec.
Najednou se otevřely dveře. Z nich vyšel ven major Terviz a hned za ním inženýr Japata. Ten se přišoural ke svému kolegovi. „Malchore, máš taky pro mě?“
Raphen s pochopením přimhouřil oči a nabídl Japatovi svou krabičku.
20 minut po zahájení pokusu. Asistent Yelmin Chalos už neseděl na své židli u monitoru. Stál vedle nerozbitných skel, skrz která pozorně sledoval pokusný a srovnávací vzorek. Na tom referenčním nebylo nic zvláštního. Pár přívodných kabelů, vznášející se přístroj, nad ním v poli rotující válec, který vytváří vlastní sekundární silové pole, dále velká svislá deska a to bylo vše. Nic složitého, standard používaný všude ve vesmíru. Pokusný vzorek vypadal jinak. Vitrínou pohlížel Chalos na něco, co se podobalo velkému teráriu. Až do výše šedesáti centimetrů všechno pokrývala červená kolečka měkké gelovité látky. Tu a tam skrz ní prosvítala hnědá barva masa z živočicha, který se zde zahrabal. U stěn byla na červenou pokrývku položena další kolečka, tentokrát žluté barvy. Jednalo se o externí senzory, kterých sem laboranti dali dvacet jedna. A to zvíře uvnitř byla Ralka. Smrtelně jedovatá, metr patnáct dlouhá ještěrka, které byla na určitých místech odstraněna kůže. Skrz tato místa se pak implantovaly receptory. Teď se zvíře chovalo klidně. Yelmin se nad tím ušklíbl. Znechucoval ho zápach toho tvora. Zdálo se mu, že ho cítí i přes neprodyšně uzavřenou komoru. Smrděl stejně, jako ty bílé breberky, které požírá. A kterých tu není nikdy dost.
50 minut. Na Japatově čele se začaly lesknout kapky potu. Doktor zatím dokouřil svou desátou cigaretu. Nervózně zalétl pohledem k hodinkám. Nevydržel, musel se jít podívat. Nic sice nezmůže, ale aspoň bude vědět. V zádech cítil posměšný Tervizův pohled.
„Jak to vypadá, Chalosi?“
Rudovousý mladík se otočil na židli. „Zatím jsme na čtyřiceti.“
„Jenom čtyřicet?!“
„Ale doktore, sám dobře víte, že Ralka zabírá po exponenciální křivce. Dejte tomu ještě šanci.“
„Čtyřicet; podle propočtů má mít už padesát čtyři!“
Chalos pokrčil rameny. „Doktore nezapomínejte, je to živočich, ne stroj. A o to nám tu přeci jde. Nebo ne?“
Monitor zapípal a objevily se další údaje. Rudovous zajel židlí k obrazovce. Raphen si jen povzdychl. „No, moc tomu nevěřím,“ zamumlal si doktor pro sebe a opustil místnost.
Poté, co se Raphen vrátil ven na čerstvý vzduch, uviděl Japatu, jak pomalu chodí kolem dokola podél zahrady a něco si pobrukuje. Terviz naopak stál zcela klidně a pozoroval skrz průhledný strop planetu a za ní na obzoru skupinu letících zásobovacích letounů. Raphen si umínil, že se uklidní. Nebude dělat před tím poskokem šaška. Sundal hodinky a dal si je do kapsy. Pak je začal vytahovat a zase schovávat, a to po stále kratších intervalech. Přitom ustavičně přešlapoval na místě. Bože, kdyby aspoň z půlky dokázal zakrýt to, co se v něm odehrává. Ten parchant se jim určitě směje. Kdyby ta potvora s sebou mrskla.
Otevřely se dveře. U futra se objevila ryšavá hlava. Raphen zběsile vyhrkl: „Tak co, jak to vypadá? Kolik udělala?“
Yelmin se na všechny podíval a řekl: „Pánové, podržte se. Máme 98,5 a pořád stoupá.“
„Cože?“ zarazil se Japata. „To není možné.“
„Pojďte se podívat.“ Ani je nemusel pobízet. Raphen se už valil směrem do laboratoře. „Jak to?“ otáčel se zadýchaně po Yelminovi a držel přitom v ruce holokartu s výsledky.
„Říkal jsem to, je to živočich, nikdo mu předem nenastavil mantinely.“
Raphen se začal hlasitě smát. Yelmin se široce zazubil. „Ano, máte pravdu,“ zachraptěl za ním inženýr Japata. „A tato Ralka je toho důkazem. Majore,“ otočil se na důstojníka, „náš pokus je úspěšný. Myslím, že stojíme na prahu nových leteckých dějin.“
„Tak to chce, abyste si to pojmenovali, inženýre.“ navrhl Chalos.
„Nu, jak bychom to měli pojmenovat. Japata-Raphen. Nebo obráceně.“
„Nesouhlasím. Je to příliš dlouhé,“ obrátil se na ně major. Yelmin nabyl nevrlého výrazu. Do všeho kafrá. „Armáda nemá v oblibě dlouhé názvy. Zvláště u letounů. Zvolte zkratku.“
„A co takhle Patrafen,“ navrhl Yelmin, „to už by armáda vzala?“
„Dobře. Navrhněte to.“ Major, ač bylo jeho povinností na sobě nedávat znát emoce, vlna pulzující laboratoří ho zjevně strhla. Led jeho obličeje roztával.
„102,3,“ řekl Yelmin, „a drží konstantní hladinu.“ To bylo dobré znamení. Musí ještě počkat pár minut. Pak mohou informovat velení o úspěšném pokusu. Doktor Raphen se posadil k referenčnímu přístroji pod válcem.
„Jsi odepsaný, kamaráde.“
„To bych netvrdil, Malchore,“ zavrtěl hlavou Japata. „Nemůže to mít masové použití. Jsem zvědavý, kdo vydrží to, co Ralka.“
Yelmin se ušklíbl: „Já myslím, že ti, kteří nás sponzorují, to moc dobře vědí, že, majore.“
„O tento problém se nemusíte starat. To je určeno pro vedení. Vy jste úkol splnili.“
Ale mě by stejně zajímalo, milý majore, kolik o tom vlastně ví císař, pomyslel si v duchu Japata. Ti vaši fešáci budou muset vybírat speciální piloty, to bezpochyby. Možná jedince lehce schopné v síle. Možná bude vhodná jiná rasa. A ten na trůně se naježí, jen když tato slova slyší. To zaprvé. Zadruhé, a to hlavně. Myslím, že kdybych císaři přinášel nesmrtelnost, stejně mě popraví na prvním patníku. Takže majore, kolik těch věcí, o čem císař neví, vlastně je? (Tolik, kolik jich tajná služba ještě nezjistila, samozřejmě.) Co z toho plyne? Stabilita určitě ne. Radši nevědět….


Jenom na oko

Poručík Ista Millword nevěřil svým očím. „Margiano! To jsou vyhozený peníze.“ zasténal nad balíkem.
„Hloupost.“ okřikla svého muže Margiana. „Tebe bolí záda. Pořád si na to stěžuješ. A k doktorovi nechceš. Musíš s tím něco dělat.“ Millword zakroutil hlavou. „A kde jsi na to přišla, prosím tě?“
„To je přece z té reklamy v holovizi; na Universe disk. A stálo to jen devadesát sedm kreditů.“
Millword vzal návod a podíval se na zadní stranu. Made in Tatooine.
„Normálně si to takhle vezmeš,“ řekla žena a uchopila balíček do ruky, „dáš si to na záda a budeš v tom chodit.“
„Zbláznila ses? Jak v tom můžu na pracoviště? Kapitán by mě zabil, kdyby to na mě uviděl.“ „Neboj, přes uniformu to nebude vidět.“
„To bych se na to podíval.“ Millword si nevěřícně balíček prohlížel. „Pochybuju, že mi to nějak pomůže. Nemáš všemu v holovizi věřit. Víš, že reklamy jsou tu od toho, aby si lidi zboží koupili a nezáleží na tom, co to s člověkem udělá.“
„A co podle tebe mám dělat, když ty nic dělat nechceš?“
„Hlavně nevyhazovat peníze za zbytečnosti, drahoušku.“
„Mlč, tohle si prostě vezmeš a budeš to nosit. Když ti to pomůže, bude to jen dobře. Když ne, tak budeme hledat jiné řešení. Ale aspoň to zkus. No, ublížit ti to rozhodně nemůže.“

Millword seděl v transportéru. Živě si představoval, jak se za deset hodin bude hlásit. Viděl ty nevraživé ksichty, jak nastoupí, jak bude po dovolené znechucený; a teď ještě ten Universe disk… Millword si sáhl do náprsní kapsy, vytáhl portmonku a z ní vysoukal kartu s holofotkou své ženy. Chvíli na svou drahou pohlížel a pak ji založil zpátky. Uvědomil si, že v práci je koneckonců taky hezky.

V poloutmě a polosvětle seděli ve své ubikaci na postelích dva poručíci. Jeden z nich byl opřený o stěnu, nohy měl zkřížené pod sebou a četl knihu. Druhý si rozbaloval zavazadlo. „Co to k čertu je?“ ozval se ten s knihou.
„Ale, manželka mi to koupila. Na ty moje záda. Myslela to se mnou dobře. Ale podle mě se jen nachytala na reklamu.“
„A jak se to používá?“
„No, to se tady tím dlouhým pruhem přiloží na páteř a těmihle drápky se obejme tělo od žeber až po kyčle.“
„A ty to hodláš nosit, jo?“
„A proč ne? Pod uniformou to nebude vidět a v pohybu mě to neomezuje. A když uvidím, že to nepomůže, tak tuhle věc prostě vyhodím.“
„Jak myslíš. Dělej, co chceš,“ řekl kolega a opět zaryl oči do knihy.
Millword si vzal návod. Byl v basicu, sice s četnými chybami, ale poručík tomu porozuměl. „Aha, nejdřív se musí nechat nabíjet…“
„Nabíjet?“
„Má to vibrace, ohřívání, magnet a tak. Koluje v tom ještě nějaká kapalina.“
„Aha.“
„…Eh, deset hodin? Nechám to přes svou první šichtu.“
Poručík Hodion nechal svého kolegu v hrátkách a stále hlouběji se zanořoval do podmanivého čtiva.

Kapitán Salif Erwen se posadil do svého křesla. Přivřel oči. Jediné, co si v první chvíli uvědomoval, byl pocit totálního zoufalství. Na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Je to jeho prohra, ta diplomatická i ta s časem. Odolávali, musel je nechat rozstřílet. Trochu se chvěl, když vydával rozkaz. On to pokazil! On, Erwen, to pokazil! Pokazil! Ti dole ani nevěděli, co ukradli. Ono se řekne, duchovní, ono se řekne - radikálové. Ale byli politicky silná skupina. Ano, a pro císaře zachovat. Císař je hodlal využít. Ale tady šlo o víc. Jestli se dostane ven, co tihle u sebe právě skrývali… Neměl čas, císařův Behemot se blížil. Pafina!!! Nebyl výběr. Tak aspoň zlikvidoval stopy. Pořád lepší, než kdyby ta věc unikla na povrch. Stejně ho čeká vojenský soud. Cítil se mizerně. Po celou dobu. Nevěděl ani, jak má své vnitřní rozpoložení popsat. Všechno se v něm zvedá, drtí mu orgány. Připadalo mu, že tento stav ho ničí už pár hodin. Zakousl se do něj, týrá ho a nechce ho pustit. Bezmocnost mu svírala hrdlo. A měl vyprahlá ústa. Ano, strašné sucho. Strašné. Bylo mu, jako když se poprvé ocitl sám v pustině.
Tehdy, kdy byl sotva desetiletý, vyprahlá země, horko, všude kamení a písek; písek a prach, který dusil v nose, když ho tam zavál vítr. Měl hroznou žízeň. Naposledy se napil z Káhranské studně, kde místní ženy praly prádlo. Ale tady, jeho rodiče s průvodcem někde daleko. A on, kdesi ztracený. Nechali ho tam, zapomněli na syna. Co cítil, byl strach. A ten ho spoutal, nedovolil, aby kamkoli šel. V písku vedle něj ležela bílá kostra. Už byla vyžraná a seschlá. Jednalo se o muže, ještě měl u sebe poslední odolné kousky ošacení. Salif si sedl vedle něj. V hrudním koši ležel amulet, který ten mrtvý nosil na krku. Chlapec ho vzal do ruky. Chvíli tu věc převracel. V oslňujícím slunci se leskla. Pak nabral do hrsti půdu a z výšky sypal vodopád, naprosto fascinovaně na něj zíral… amulet zářil v barvách, ta červená, jako výstražné světlo. Kapitán je viděl doma, viděl ulice, podchody, neony na barácích, vypadaly jako semafor, semafor, semafor…

Pííííííp! Ozval se signál. Muž se obrátil v posteli. Na tento zvuk byl přímo alergický. Poslepu nahmatal zdroj toho hluku a stiskl tlačítko. „Tady semaf… eh, kapitán Erwen,“ zablekotal a protřel si ospalé oči. „Co se děje?“
„Poručík Jarnis, pane. Velitel Yrba vás žádá, abyste se dostavil na můstek. Jsme v kontaktu s Evendorem, pane.“
Evendor. Aha. Tak to se bez něj rozhodně neobejde. „Poručíku, vyřiďte veliteli, že jsem již na cestě.“
„Ano, pane.“
Poté, co sluchátko ohluchlo, Erwen převalil své tělo z postele na rovnou zem. Evendor. To pro něj znamená vyzvednout zásilku, kontaktovat admirála a vůbec velín, a mnoho dalších povinností. Mimoto nařídit Briksovi, aby ze zásilky vytvořil polotovar pro S-H, ať můžou vyrobit ten svůj Ramus. A pak domluvit s Úvlem tu habaďuru.
Ale předtím, úkol číslo jedna. Eliminovat svého přítele psychoanalytika. Zemře v asociacích.

Výtah se rozběhl. Stáli v něm dva důstojníci - kapitán a admirál, spolu s jedním vojákem. Muž s admirálskými insigniemi pokračoval v řeči, kterou před nástupem do výtahu vedl se svým podřízeným. „Potom budete čekat na nouzový signál. Jakmile vás Selpey-Hanuhar zachytí na radarech, vyšle zprávu. Vaši muži se vylodí a předáte náš aparát. Samozřejmě vše musí být v rámci Ramus-5.“
„Ano, pane.“
„Nechci, aby se vám k tomu míchal kdokoli jiný. A ještě si musíte dát pozor na inženýra Japatu. Očekávám, že použijete vaše diplomatické schopnosti.“ „Máme se připravit na problémy, pane?“
„Japata není hloupý. Dochází mu, v jaké jsme situaci. Bude chtít využít první příležitosti, jak narušit hladký průběh předávání Ramusu, pokud možno sabotovat jeho uvedení do provozu.“
Kapitán pozvedl obočí. „Pane, dovolte, ale pakliže usiluje o to, abychom přemístili vynález a zbavili ho tak zátěže…“
„Ne zcela, kapitáne. Je sice pravda, že pokud Ramus zkrachuje nám, nasadí sem císař lidi toho poskoka Holdwena. Císař o Ramus-5 velmi stojí. Ale zapomínáte na zvířata. Biostimulátory bychom zanechali na stanici, ale Raphen je pořád potřebuje. Budeme muset s oběma na Velohan III k získání nějakých zdrojů a to chvíli potrvá.“
„Útěk?“
„Samozřejmě kapitáne.“
„Dovolte admirále, ale to je sebevražda. A Japata si je toho jistě vědom. Neznám v této galaxii místo, ve kterém by se mohl cítit bezpečně. Tady je přeci jenom chráněn.“
„Buďte si jist, že ho zná inženýr. Mezi námi, občas pochybuji, že je to člověk.“
Výtah zastavil. Důstojníci vyšli ven a ocitli se na konci dlouhé chodby. Přímo před nimi se nalézaly vstupní dveře, které průchodem vedly na velitelský můstek.

Millword seděl u monitoru a sledoval a zaznamenával všechny údaje přicházející z kontrolní věže. Nesnášel rutinní práci a tohle zrovna taková byla. Čísla, čísla a zase čísla. Nebýt bolesti v zádech, usnul by tady. A to všechno kvůli těm, co přijeli. Dvě hodiny poté, co vystřídal minulou směnu, vyletěl z hyperprostoru křižník Evendor. Admirál Úvl zde byl osobně a právě hovořil s kapitánem Erwenem. Křižník Derveetor musí na jeho rozkaz zajistit bezpečný dovoz nějakých materiálů do soustavy Velohan. Co si myslí, že jsme? Náklaďák? Že mu to musí říkat zrovna tady.
„Uhh,“ potichu zasténal Millword. Vedle sedící Hodion po něm hodil okem. Ano, Millword ten zádorovnač zkusí. Jestli se tedy zatím nezničil. Na můstek rychle vkráčel poručík Jarnis, poslední zapomenutá vlaštovka toho, co se tu na začátku dělo. Byl velký fofr. Kapitán osobně dohlížel na předávání zásilek, když se to stalo. Něco vyhodilo elektřinu ve třetině lodi. To se ještě nikdy neudálo. Okamžitě nastoupili technici s droidy a problém řešili. Za nějakou dobu to už sice fungovalo, jak má, jenže příčinu náhlého přetížení doteď neobjevili. Výpadek ale ovlivnil průběh operace, a tak kapitán lítal od čerta k ďáblu, vydával rozkazy, posílal své důstojníky zařizovat, sám korigoval jednotlivé práce. Byl tady zmatek. Pak se vše opět uklidnilo. A teď se tady Millword může ukousat z šedivé práce.

„Admirále Úvle, seznámil jste kapitána Erwena se situací dostatečně?“
„Ano, velkoadmirále. Ví vše, co je nutné.“
„Jste si jistý, že situaci zvládne?“
„Pevně věřím v jeho schopnosti, pane.“
„Vskutku, ta poslední operace s fanatiky se mu povedla.“
„Ano, pane. Bez jediného výstřelu. A nikdo se přitom nic nedozvěděl.“
„Ovšem náš stav je mnohem složitější.“
„Pane, smím se zeptat, proč vlastně chce císař vydat Ramus těm mafiánům?“
„To je prosté, potřebuje se zbavit současného vedení Salpey-Hanuhar, přičemž důsledky důsledků zasáhnou i zpravodajské služby. Má v plánu je pročistit. A samozřejmě chce vytvořit nějakou ,zábavu‘ pro toho svého černého agenta, který se zjevně nudí, a mohlo by ho z nečinnosti napadnout něco nepřípustného… Mezi námi, pokud by byl útok mafiánů úspěšný, můžeme se rozloučit s nějakou vnější ochranou. A také s Japatovým vynálezem.“
„Pane, proč tedy k ochraně nepovoláme samotného lorda…“
„Úvle, proboha, vy si snad skutečně myslíte, že Vader nemá co na práci. Zrovna v těchto časech. Byl jsem rád, že jsem ho teď zastihl a měl na mě pár minut času. Sám mi osobně nařídil, abych zajistil ochranu patrafenu za každou cenu. Jsem si jist, že by to jinak udělal sám. Ale naštěstí je natolik zaměstnán, že se v tom patláme my.“
„Naštěstí, pane?“
„Vader samozřejmě neví, že za únikem informací o přesunu R-5 stojí sám císař. Cokoli, ale diplomacii, tu bych mu raději nesvěřoval.“

Millword se vrátil do kajuty. Tam už seděl Hodion a pečlivě si skládal kalhoty. Poručík prohlédl situaci a šel zkontrolovat svůj rovnač zad. Nic se mu nestalo, jenom se už nenabíjel. Millword se podíval na displej se znakem baterky. Označovala čtvrtinové dobytí. No, snad se to přes dobu spánku stihne nabít, řekl si v duchu.
„Tak co, kde už jsi?“ zeptal se svého kolegy, když už leželi v postelích.
„Mno, jeden chlap tam shání hrábě.“
„Hrábě? Na co hrábě?“
„Ale, dítě mu spadlo do studánky.“
„Mu hrabe, ne?“
„Jo, hrabe. Byl v nemocnici a nějakej doktor mu tam cosi píchnul. Pak tam dvě stránky lítal jen tak v andělovi.“
Millword se usmál: „No, hele, jestli to byl doktor z Devastatoru, tak bych se tomu nedivil. Bráchu, když ležel, nadopoval, a pak ho našli v hangáru, jak se cpe do Alfa-5. Tvrdil jim, že musí domů, jelikož nevypnul radiátor. Byl jen tak v košili, v ruce zapíchlou kanylu a táhl za sebou cévku s pytlíkem s močí. A představ si, půl hodiny ho chytali, než se jim ho podařilo zpacifikovat. A to všechno vím jen proto, že pak jel k mámě na propustku.“
„Hele, tvůj brácha je nějakej odolnej. Co vlastně dělá?“
„Je pilotem. Ale má nějakej speciální výcvik. Šel tam už v šestnácti. Dostal modrej pruh a študýroval. Vlastně furt študýruje. A je to hodně tvrdý.“
„Tvrdý?“
„Jo, na mě jo, hlavně co všechno musí dostat do palice. Nikdy bych netušil, jak si tam vycvičí paměť. Jednou mě to zkoušel naučit a docela selhal. On je vůbec takový zvláštní, hlavně od té doby, co to dělá.… Prý je tam cvičí i samotný Vader.“
„Cože? Chudák, to musí bejt peklo.“
„A víš, že ne? Vůbec si na něj nestěžuje. Je to sice drsný, ale hodně se naučí.“
„A ty ses nechtěl stát pilotem?“
„Ne, já určitě ne. Nemám na to vlohy. Ale je fakt, že tam většinou, když jde jeden z rodiny, za chvilku tam má svoje další sourozence. Jenže já jsem po tátovi. A brácha to má určitě po svý mámě… Máme každý jinou, ta moje umřela, když mi byly dva roky. Ale tátova druhá, to je řízek.“
„Vážně?“
„No jo, naučila nás bojový umění, cizí řeči, jak se rychle učit věci a tak… Rodiče ji dali do nějaké speciální internátní školy. Byla nadaná, chytrá, tak proč toho nevyužít, že jo? Jenže přišla puberta a po čase odtud zdrhla. Na Sullust. Do takové díry! Začala pracovat v místní hromadné dopravě. Tam pak potkala mýho tátu. Škoda, mohla z ní bejt študovaná ženská.“
Hodion se zamračil. „A co to bylo za internát?“
„Nějakej blízko jádra, Zelidonův ústav humanistického zaměření. Jestli ti to něco říká?“
Hodion zavrtěl hlavou.

„Do hajzlu!“ zanadával Millword. Ta zatracená baterka ještě nebyla nabitá.
„Co tě žere?“ zeptal se Hodion, který se právě vrátil ze sprch.
„Ale, ten krám se nechce nabít.“
Hodion se podíval na kabely. „A kolik tomu chybí?“
„No, ještě asi pět procent.“
„Prosím tě, neblbni a vem to s sebou na šichtu. Hodíš to na sebe, a předtím, než se udělá přístupová prověrka, normálně, jak zapínáš pod pultem náhradní disky, tak vyměníš tu černou rozdvojku – stejně je tam jenom jeden kabel, a strčíš ji ke trojce napáječi. No a na tu chvilku tam necháš ten svůj aparát nabíjet. Erwen si ničeho nevšimne.“
Byl to dobrý nápad. Po nástupu zahájil Millword na monitoru vstupní kontrolu mikrodisků, pak se pro jistotu rozhlédl, kde je kapitán, a jakoby chtěl zapnout ke kontrole ještě akcesorní mikrodisk, sáhnul pod pult a naslepo po paměti vyměnil zástrčky tak, jak mu poradil Hodion. Nikdo si ničeho nevšiml.

Vedoucí technické služby pro přepravní zařízení Carge Relieur se procházel s inženýrem Bricksem po skladovací místnosti č.144. Pan Relieur dělal doprovod tomu milému člověku velmi rád. Už od té doby, co sem byl inženýr přidělen z jednoho utajovaného projektu. Bricks se vůbec řadil mezi impozantní osobnosti lodi. Pomenší pětačtyřicetiletý muž, trochu při těle a s knírkem pod nosem budil všude respekt. Říkalo se o něm, že je to jeden z geniálních pilířů Impéria. Z jeho očí sršela inteligence a vnitřní rovnováha. Úžasně praktický člověk.
Pan Relieur se teď s ním nacházel na začátku ohromné haly. Od dveří se táhly v dlouhých řadách velké, neprůhledné bedny, které ne náhodou připomínaly nedobytné trezory. Oba muži postupně obhlíželi, co jim to tu vlastně přibylo z Evendoru. Bricks už předtím zařídil přípravu polotovarů pro vesmírnou stanici S-H. Byla dokončena dřív, než se Derveetor odlepí z oběžné dráhy planety Naborian, kde právě kotví. Inženýr se nyní chtěl podívat na náklad číslo dvě, který nebyl v plánu, a který měl momentálně před sebou. V ruce držel holografický 3D projektor a právě si na něm zobrazoval strukturovaný vnitřek oněch krabic. Relieur, který očima přelétával jednotlivá identifikační čísla na stěnách beden, se náhle otočil ke svému společníkovi.
„Co myslíte Bricksi?“ řekl a paží se mávl kolem sebe.
Bricks poněkud svraštil čelo. „Víte, bude se vám to zdát divné, ale podle mě to jsou inkubátory,“ pronesl a poněkud upravil pohled na svém projektoru. „Inkubátory?…Ano, vidím to. Jsou to inkubátory. Ale na co je zatraceně potřebují k Ramusu?“
„My s nimi pracovat nebudeme, při výrobě nejsou k užitku. Ale jakmile jednou Ramus uvedete do provozu, musíte ho udržet za každou cenu v chodu. Tedy pokud se tento extrémní energetický zdroj bude využívat k planetárním štítům, jak je v plánu. A na to potřebujete optimální teplotu.“
Relieur si to zkoušel přebrat, ale moc mu to nešlo. „Myslím, že vám nerozumím.“
Bricks si jednou rukou přejel knír a začal vysvětlovat: „Představte si to takhle. Máte laser, po kterém chcete, aby vám produkoval obří impulsy v desetinách pikosekund. A abyste zajistil průběh generování energie ve zdroji, tedy v našem Ramusu, potřebujete pět laserů. To jest pět specifických aktivních prostředí. A všechny musíte udržovat v kapalném skupenství.“
„To chápu, ale pořád mi není jasné, k čemu ty inkubátory?“
„Vy jste nikdy neslyšel o ploštěncích, kteří pro svůj metabolismus potřebují tolik tepla, že ho ve velkém množství odnímají z okolí? Ne? Ach tak. Plán je podle mě takový. Stěny, které obalí aktivní prostředí, budou z dvojího pláště. V prostoru mezi plášti se vnější stěna vystele výživnou masou, na kterou se položí ploštěnky. Tyhle potvůrky pak budou odnímat teplo přes perforovanou vnitřní stěnu a tím ochlazovat aktivní prostředí. Teplo, které využily a vyzáří z těla, přijme biomasa a tím i vnější stěna, která samozřejmě ohřívá okolní vzduch. A ten je současně využit pro generátor.“
Relieur, který dosud nevěřícně pohlížel na inženýra, zavrtěl hlavou. „No to je sice pěkné, ale jak udržíte konstantní teplotu?“
„V tom je největší kouzlo, Relieure, ta zvířátka si vytvoří s okolím rovnováhu na teplotě, kterou můžeme regulovat velikostí biomasy! Když tahle ploštěnka nemá co jíst, požírá sama sebe a na zpracování své tkáně nespotřebuje tolik energie, jako na cizí.“
„Dobrá, Bricksi, myslím, že vám věřím. Ale řekněte mi, proč takové složitosti, vždyť s naší technikou by to nebyl problém.“
Bricks se usmál. „Důvod je prostý. Náklady.“
„Hmm, mně to nepřijde tak prosté. Na běžně obyvatelných planetách je ta vaše teorie možná úspěšná, jenže co když máte ledovou planetu?“
„Záleží na tom, co myslíte tou ledovou planetou. Předpokládám, že obyvatelnou, tedy kde je možné žít v blízkosti nebo přímo na jejím povrchu. Tak taková „ledová planeta“ mívá průměrnou teplotu kolem –40 °C. Navíc kvůli řídké atmosféře jsou velké rozdíly v denní a noční teplotě, průměrně asi tak –10° na –80°C, podle rovnoběžky samozřejmě. A to ke zkapalnění aktivního prostředí nestačí. Navíc tam máte velké teplotní výkyvy. To mi nepřijde jako výhoda.“
„A ploštěnky?“
„Jednoduše. Laser zahrabat pod zem. A to hodně hluboko.“ Relieur pokýval hlavou. Pak se ještě obrátil na inženýra s poslední otázkou: „Ale řekněte mi vlastně, kde jste se o těch mizerných potvorách dozvěděl?“
Bricks se usmál. „Protože chovám ještěrky rodu Ralka, ale ne ty velké jedovaté. A ty se těmihle ploštěnkami živí. Nosím jim je ve vyhřívaných termonádobách. Vlastně díky objevu těchhle ještěrek se na ploštěnky přišlo.“
Teď se usmál Relieur. „Výborně. Takže my tady v utajení nejvyššího možného stupně převážíme ještěrčí krmivo. No dobře. V tomhle Impériu by se člověk neměl divit ničemu.“
„Hlavně, že inkubátory mají vlastní výhřev a nejsou závislé na této lodi. To vám říkám, tak velký výpadek, jako byl dneska, jsem tady u vás ještě nezažil…“

Křižník Derveetor právě opustil orbitu planety Naborian a připravoval se ke vstupu do hyperprostoru. Poručík Millword měl plné ruce práce. Stejně jako ostatní kolem něj musel řešit spoustu úkonů. Oddechli si, až když se nacházeli na cestě do soustavy Velohan. Let jim bude trvat asi dvanáct hodin. Zatím musí kontrolovat systémy a zůstat v pohotovosti připraveni se potýkat s případnými problémy. Millword, jakmile mu skončila hektická chvíle, si nenápadně sáhl do kapsy a vyndal drobounký displej, kde se měl objevit stupeň nabití jeho přístroje. Předpokládal, že ho už může odpojit od nabíjení. Na displeji stiskl postranní tlačítko a chvíli čekal. Najednou vytřeštil oči. Skoro vykřikl. A jak se lekl, málem upustil displej na zem. To co viděl, mu zastavilo dech. Na obrazovce se objevil nápis Nalezen nový hardware. Stahuji aktualizaci 259/65 231. Millword se v pudu sebezáchovy okamžitě sehnul pod pult. Samozřejmě. Nestrčil napáječ do rozdvojky, ale přímo do počítače. Ihned ho vytáhnul a uvedl věci do původního stavu. Napáječ rychle ukryl do rukávu.
„Millworde! Máte nějaký problém?“ uslyšel za sebou hlas druhého důstojníka Leptera. Millword se otočil. Měl rozšířené panenky a vůbec nevypadal zdravě. „Nikoli pane,“ polkl, „potřeboval jsem provést zapojení náhradního disku.“
„Skutečně?“ Lepter se hloubavě podíval na poručíka. Po krátké pauze, která Millwordovi připadala jako věčnost, dodal: „Dobře, pokračujte.“ A odešel za svou prací.
Do doby, než Millword odešel na jídlo, se nestalo nic zvláštního, až na rozkaz provedení centrálního testu. Totiž, asi půl hodiny poté, co Millword spěšně odpojil Universe Disk od počítače a jal se opět hodnotit data, ozval se poručík Jarnis: „Pane, hlásím, že jsem z důvodu podezření provedl antivirový test svého softwaru a program nalezl přes padesát virů, převážně trojské koně. Původ jsem nezjistil. Navrhuji ústřední antivirový test.“
Lepter vydal samozřejmě souhlas. Tolik virů najednou bylo podezřelé. Přirozeně, něco takového vytvářelo v současné situaci značný problém nebo aspoň to bylo načasované velmi nevhodně, zrovna při cestě hyperprostorem z toho plynulo nebezpečí, protože byly zatíženy postupně všechny sekce. Na druhou stranu se pochopitelně musely překontrolovat výstupní souřadnice. A nakonec se zjistilo, že zdaleka nejen Jarnis měl zavirovaný software.

Jídelna. Millword měl před sebou talíř a hlavu si držel v dlaních. Hodion se ho snažil chlácholit. „Neboj, nepřijdou na tebe. Dneska jsou viry mazaný, původce se zjistit prostě nedá. A pak, i kdyby přišli na počítač, jak můžou dokázat, že jsi to byl zrovna ty? A jak bys tam ten virus dostal? To prostě nemůžou.“
Millword jen vzdychl.
„No jo, já vím že jsem ti tu kravinu poradil já. A moc mě to mrzí, ale nikdo nemohl vědět, co ten šmejd vlastně dělá. Ani ty, ani já. Nikdy bych neřekl, že je to možné.“
Millword sjel prsty z vlasů, pozvedl hlavu a řekl: „Jdu na záchod. Snad se cestou uklidním.“ Vstal a odešel. Hodion si protřel oči. Millword zapadl do kabinky. Serval tam ze sebe Universe disk a hodil ho na zem k míse. Po vykonání potřeby se vypotácel ven. Ještě na aparát šlápl. Něco v něm sepnulo a na potvrzení píplo. Ale jak byl ještě celý roztěkaný, Millword na disk úplně zapomněl a nechal ho válet se u záchodu.
Sotva se za ním zavřely dveře toalet, uslyšel obrovskou ránu. Ihned vtrhl dovnitř. Nikde nikdo. Šel podle mokra, hluku a zápachu a otevřel dveře – byla to kabinka, kde právě seděl. A tam se mu naskytl nehezký obrázek. Přístroj, který oblepil mísu, vibroval tak silně, že ji celou zlomil a vyrval z dlažby. Poručík na to chvíli nevěřícně civěl. Pak se vzpamatoval, vyhrábl z pod kapsy displej, kam si ho předtím strčil z rukávu, a nastavil tam vibrace – vypnuto. Okamžitě vytáhl disk zpod záchodu, sundal si vrchní část uniformy, dlouhý bílý jazyk disku sroloval, upevnil ho přípojnými pruhy a schovaný pod uniformou přístroj pronesl ven. Mezi dveřmi se potkal s droidem a údržbářem, kterého přilákala velká rána. Millword zablekotal cosi o přetlaku a leknutí, jenž ho postihlo. Jo, jinak je v pořádku. Snažil se pomoci, ale neměl šanci, když přišel, už to tak bylo…
Padl na lavici, odstrčil talíř a podíval se na Hodiona. Nemusel mu situaci moc vysvětlovat. Prostě se té věci musí zbavit, a to co nejdřív!

Po dvanácti hodinách cesty vystoupil Derveetor z hyperprostoru. Ocitli se v blízkosti dráhy planety Velohan VI. Dále se blížili ke třetí planetě rychlostí světla. Kapitán Erwen se procházel po můstku. V duchu si propočítával, jak dlouho potrvá, než S-H, blízká orbitě druhé planety, je zachytí na svých senzorech. Náhle se ozval spojovací důstojník Tremov a hlásil: „Kapitáne, zachytili jsme nouzový signál.“
„Prověřte to,“ zavelel kapitán. „Přichází ze Salpey-Hanuhar, pane.“
Dobře. Vše jde podle plánu. „Nadporučíku Lansi, změňte kurs, směr stanice Salpey-Hanuhar. Rychlost udržujte na hranici světla. Proveďte předběžný průzkum. Jak dlouho potrvá cesta ke stanici?“
Jeden z poručíků se hbitě odpověděl. „Podle propočtů 50 minut, pane.“
„Jak daleko se odchýlíme od cíle původního plánu?“
„Budeme ve vzdálenosti 20 světelných minut, kapitáne.“
Náhle se senzorový důstojník odklonil od desky monitoru. „Pane,“ hlásil kapitánovi, „na orbitě stanice jsem zaznamenal dvě neimperiálních lodě.“
To snad ne. Kapitán přešel k hlavní zobrazovací jednotce. „Můžete je blíže identifikovat?“
„Pane, jsou to númijské fregaty.“
„Númijské fregaty?“ ozval se hlas za kapitánovými zady. Patřil veliteli Yrbovi.
„Tu duroskou loděnici nedávno prověřovaly naše zpravodajské služby. Jejím hlavním zákazníkem je Savor. Člen fallénského klanu.“
„Není to náhodou ten, kterého podezřívají z únosu několika našich a bithských strojních inženýrů?“
Yrba pokýval hlavou. Kapitán zaskřípal zuby. „Okamžitě uveďte do pohotovosti obranný sektor lodi! Vztyčte štíty, aktivujte zbraňové systémy… Leptere, vydejte rozkaz generálu Temokovi, ať si připraví své letky na případný útok. A Jarnisi, informujte mě, jakmile budete moci navázat spojení s jejich velitelskou lodí.“
„Pane,“ ozval se styčný důstojník, „útočníci právě zablokovali vysílání ze stanice.“
Velitel Yrba přistoupil ke kapitánovi. „Pane, je možné, že se dozvěděli o projektu Ramus?“
„Jiný důvod okupace bych neviděl, veliteli.“
„Proč ještě stanici neobsadili?“
Kapitán se pousmál. „Protože zjistili, že je výhodnější, když jim dopravíme téměř hotový výrobek přímo pod nos.“
„Pak ale musela zpráva o tom, že zde přistaneme s generátorem, někde uniknout.“
„Ano, bohužel je tomu tak.“

Bílé světlo prozařovalo dlouhou chodbu. Millword utíkal s U-diskem zabaleným v uniformě do skladiště za čističkou. Aby ho nikdo neviděl, musel jít pod patrem. Ještě ve výtahu se třásl. Měl v plánu hodit ten svůj krám do boxů na odpad. Využije toho, že teď jsou všichni, droidi i lidi, z čističky na záchodě a dávají do pořádku tu spoušť. Ve skladišti stála hromada beden s kovovými poklopy, na nichž byly rozestaveny přístroje s chladícími jednotkami. Evidentně opuštěno ve spěchu. Millword z první bedny všechno shodil, položil na víko Universe disk a šel do vedlejší místnosti, kde hledal otvírací klíč. Než se vrátil, U-disk stačil zareagovat na chlad víka a zapnul vyhřívání. A vyhříval intenzivně. Jakmile Millword vpadl do místnosti, válela se rozteklá bedna na zemi. Tomu šmejdskýmu krámu se nestalo nic. Zůstal nepoškozený, kompaktní. Millword na tuto scénu chvíli hleděl. Pak si vzal velké naběráky a odlepil pás. Nic se mu nestalo. Musí na to jinak. A hlavně jinde. Třeba by ho mohl propašovat do kontrolní kabiny Ronh’Arda. Je to pod jedním z generátorů štítů. Odtud jdou různé spálené látky do vesmíru. Hotovo. Půjde na kafe k Ardovi. Ten ho určitě nechá odstranit tuhle příšeru. Ale nejdřív do ložnice.


Díra

Starý muž si přihrnul plášť více do obličeje. Slunce žhnulo. Zbývalo ještě pět hodin do západu a vesnice byla stále v nedohlednu. Dneska neměl Anchat dobrou náladu. Za celý den si vydělal sotva pár kreditů. A to jenom díky té svatbě. Nevěsta byla bohatá, přinesla ženichovi věno dvacet možgádů, z toho tři plodné samice. Anchat pomáhal při obřadu. Za to mu strčili něco do kapsy. Moc toho ale nebylo. Na to, jak byl ten pár bohatý, mohli dát víc. Určitě víc. Anchatovi se písek prodíral do bot. Horká hvězda spalovala zemi a teplo z písku sálalo všude kolem. Ta vyprahlá pustina se nezdála mít konec. Najednou se Anchat zadíval do jednoho bodu. Okem mu trhl záblesk světla. Muž byl přirozeně zvědavý a zašel se podívat, co to znamená. K jeho velikému překvapení nalezl na místě záblesku malého chlapce, jak si hraje s hromadami písku. Ještě větší překvapení bylo, že chlapec měl bílou pleť. Asi jako ty hnáty, které se za děckem válely. Pak domorodcovu pozornost upoutal amulet, který měl hoch na krku. Anchat přistoupil k dítěti, které domorodce už bedlivě pozorovalo, a zeptal se ho: „Šenchar bach teyba?“ (Jak se jmenuješ?)
Chlapec nerozuměl. Chvilku na Anchata jen tak civěl a potom promluvil basicem: „Pane, já se ztratil.“
Anchat se usmál. Basic, tak přece je to dítě odjinud. Prohlédl si amulet. Ten musí být drahý. „Jaké je tvé jméno? A co tady děláš?“ zeptal se.
„Jsem Salif,“ zazněla odpověď. „Mě, tátu a mámu vedl průvodce. Ale zapomněli mě tady.“
„A kam jste měli namířeno?“
„Do Larhanu.“ Anchat nasadil přívětivý úsměv.
„Larhan je odtud nedaleko. Pojď Salife, zavedu tě tam. Můžeš pak najít své rodiče.“
Salif zakýval hlavou a pomalu se zvedl ze země. Anchat mezitím vytáhl zpod pláště větší cár tuniky. Byla jeho původní a nosíval v ní chlebové placky. „Ale ještě, než vyjdeme, vezmi si tady tohle.“
„A proč?“ zeptal se chlapec a nedůvěřivě pohlížel na tu bavlněnou věc.
„To máš na ochranu. Poušť je plná banditů. Jestli najdou bílého chlapce, který mluví basicem, zabijí ho a okradou. Jestli se nás někdo bude ptát, řeknu, že jsi můj syn, který oněměl. Ty nebudeš mluvit vůbec. Já jsem Anchat. Zdejší člověk. Se mnou se ti nic nestane. Můžeš mi věřit.“
Chlapec se podíval na muže, pak na tuniku a nakonec si ten háv natáhl. Muž se usmál. Pak vyšli. Slunce pálilo a písek se dostával všude. Ale Salifovi bylo dobře. Ta bavlněná tunika ho chránila před žhnoucími paprsky. Stále byl však poněkud malátný. Anchat si zatím v duchu mnul ruce. Rodiče chlapce musí být boháči. Jestli je v Larhanu najde, což nebude tak velký problém, tak mu za záchranu dítěte jistě zaplatí. A pokud je tam nenajde, tak už se z toho hocha nějaký ten peníz vydělá i u našince…
Uběhla sotva hodina a Anchat se Salifem spatřili, jak se k nim odnaproti blíží jakýsi člověk. Byl to muž, který nesl na zádech nějaké břemeno. Teprve když byl přímo u nich poznali, že nese zahalenou lidskou bytost. „Chatne Ilho,“ pozdravil Anchat a zamával rukou pozdrav. „Ilho Chatne.“ odvětil neznámý. „Par šebach tenchar ialáa?“ (Koho to neseš?)
Muž se zastavil, chvíli ztěžka vydechoval a pak promluvil: „Nesu svou matku.“
„Tvoji matku?“ podivil se Anchat.
„Ano, byla zrovna doma, když přišli lupiči. Ukradli, co mohli. Matka chtěla běžet pro pomoc. Proto jí zloději usekali obě nohy, aby nikam nemohla. Takhle jsem ji našel. Je to už asi měsíc.“
Anchat se podíval. Ta žena neměla nohy od kolenou dolů. „A kam jdeš?“
„Nedaleko Káhranu žije doktor, který přidělává protézy na nohy. Zkusím štěstí, třeba tam nějaké bude mít.“
„Tak hodně zdaru, příteli.
„Tobě také. Ať tě mocný Belhar-šin nechá v pokoji putovat. Silhar hon.“
„Silhar,“ zvolal Anchat. Oba muži se rozešli.
Salif si připadal jako hlupák. Ničemu z toho nerozuměl. A přece chtěl tolik vědět, koho to ten člověk nesl na zádech. Nejprve mu připadlo trapné se na to Anchata ptát, ale zvědavost měla za chvíli navrch. Naučím se jejich jazyku, umínil si chlapec. Před poutníky ještě zbývaly necelé dvě hodiny cesty. Slunce zdaleka neztrácelo na síle.

Křižník Derveetor dorazil do blízkosti fregat. Na kapitánův rozkaz zaujal konkrétní útočnou pozici. Erwen zatím seděl ve svém křesle. Instinktivně cítil na krku svůj červený amulet. V oknech před sebou spatřil tu natolik důležitou stanici, která se teď nacházela v obležení. Byl to široký kruhový pás, jenž docela rychle rotoval kolem své osy. Tuto osu tvořila štíhlá věž, kam směřovalo devět spojovacích pruhů se stanicí. Na první pohled se Selpey-Hanuhar zdála proti oblačné planetě v pozadí titěrná. Ve skutečnosti měla v porovnání s běžnými orbitálními stanicemi obří rozměry. Podle měření se dokonce měla citelně projevovat na slapových jevech Velohanu II.
Podařilo se otevřít komunikační kanál mezi Derveetorem a velitelskou lodí. Na hologramu se před Erwenem objevila lidská hlava. Kapitán opřel ruce o opěradla křesla a rozhodně pronesl: „Hvězdný křižník Derveetor, mluví k vám kapitán Erwen. Vaše okupace Selpey-Hanuhar je nezákonná. Jménem Impéria ihned rozpusťte útočnou formaci, deaktivujte zbraně a štíty.“
Člověk na druhé straně se usmál. „Kapitáne, naše ‚okupace‘, jak vy tomu říkáte, je čistě legální. Stanice Selpey-Hanuhar s námi před měsícem uzavřela obchodní smlouvu a nedodržela ji. My jsme si jen přijeli vyzvednout, na co máme právo.“
Vaše hloupé výmluvy mě nezajímají. Spusťte palbu z pravoboku… „Tato stanice je čistě vědecká. Jakékoli obchodní styky jsou nepřípustné. Takže se okamžitě vzdejte.“
„Kapitáne…“
„Ujišťuji vás, že vaše důvody pro okupaci ochotně vyslechne vojenský soud. A ať jste kdokoli, nyní se nacházíte pod naší intervencí. Radím vám, neklaďte odpor.“
„Kapitáne Erwene - jmenujete se tak, že? – kapitáne, jsem Keo Trecht, zástupce obchodní společnosti Hondar. Ve vašem vlastním zájmu bych mě nechal sdělit vám některé okolnosti. Zaprvé máme od císaře povolení pro pohyb ve zdejším prostoru. Zadruhé nás před nedávnem velohanský guvernér pověřil dovozem surovin pro jeho výrobní zařízení. Zatřetí, a to hlavně, máme povolení k dovozu zboží a zásob i na samotnou stanici.“
Erwenovi se orosilo čelo. Situace začala dávat smysl. Tak takhle se věci mají. Jen zlomek vteřiny uvažoval, pak rozkázal: „Poslouchejte, žádné zprávy o uvedení výjimek nemáme. V případě nedorozumění budete samozřejmě odškodněni. Ale nyní podléháte našim požadavkům. Dávám vám patnáct minut na jejich splnění. Jinak budeme nuceni přistoupit k radikálnímu řešení. Kapitán Erwen konec.“
Hondarský člověk během kapitánovy řeči zkřivil ústa. Ještě než se spojení přerušilo, stačil zanadávat ve své mateřštině. Erwen tento jazyk dokázal bezpečně identifikovat. Kapitán byl vůbec vyhlášený tím, že ovládal plynně jedenáct jazyků a pasivně dokázal pracovat s dalším velkým kvantem. „Kerta secht!“ zanadával si v okupantově řeči. „Veliteli, připravte se na útok po vypršení ultimáta.“

Millword se cítil jako psanec. Jak se tak nějak blížil k Ardovi, začalo mu hlasitě bušit srdce. Byl oblečený do nové uniformy a v ruce držel jakési dvě krabice, malou a velkou. Naštěstí cestou nikoho nepotkal. Rozhodně by mu to neulehčilo jeho situaci. Kontrolní kabina se zdála zcela odříznutá od ostatního pracoviště. Millword zde už několikrát za přítelem byl. Jakmile se Ronh’Ardovi ohlásil, dveře se otevřely a poručík s úlevou vstoupil dovnitř.
„Tak co mi neseš?“ zvolal vesele Ard. Millword hodil na židli malou krabici a vyndal z ní termomisku. „Ále, žena pekla, tak ti nesu ochutnávku.“
„Jo? Tys byl doma? Proto ses tu, ty povaleči, tak dlouho neukázal. Tak to sem hoď… Á, cirsheeský koláče,“ zachrochtal blahem. „To je super. Tisíceré díky. Počkej, dojdu pro kafe.“
Millword zatím odložil malou krabici a vzal tu větší.
Sotva Ronh’Ard přišel, všiml si, že jeho kamarád má ještě něco, kromě koláčů. A to byla velká otevřená krabice a nad ní Millwordův utrápený výraz. „Mám takový problém,“ začal poručík a olízl si rty.
Ard poslouchal přítelovo vyprávění a nestačil se divit. A to mu poručík vyprávěl jenom o záchodech a čističce. „No s tím musíme něco udělat! Vezmu si razítko a vyhodíme to u nás. Tady žádný nebezpečí nehrozí, protože tu všechno spalujeme. Ty si vem tu svou krabici a jdeme.“
„No moment,“ zarazil se Millword. „Ty jsi přece ve službě. Nebudou tě někde nahánět… no, abys pak neměl průser.“
„Neboj, tady se všechno plánuje dopředu a kontrolory tu nemám. Já tu vlastně sedím jenom proto, abych celý svůj čas nestrávil v kantýně,“ zazubil se.
„Tvoji práci bych chtěl mít.“
Cestou se museli zastavit u separačního pro razítka. Kabina, kde pracoval onen důstojník, přiváděla Ardovi husí kůži. Nacházela se přímo pod generátorem štítů. Ještě na stropě byly výdutě, v nichž procházelo potrubí. Ard ho měl sice taky skoro za zadkem, ale přece jenom ne přesně nad palicí. Každý den by se musel modlit za neporušenost izolace.
Co bys potřeboval? Zase nějaký formulář?“ zeptal se důstojník Onze Trois a povytáhl obočí. Pak přejel očima na krabici, kterou táhl Millword.
„Jenom vyhodit jednu krabici. Kdybys mi ji tadyhle posvětil svým razítkem,“ natáhl se Ard po U-disku.
Důstojník se zamračil. „Okamžik. Tuhle? Tak to nepřipadá v úvahu.“
„Jak to myslíš Onzi?“
„Nová pravidla. To máš z toho, že se jenom flákáš a nic neděláš. Jinak by sis přečetl, že bedny jsou teď přesně specifikovaný na minimální velikost čtyři a mašina tuhle tu, co máš, prostě nevezme.“
„No to je blbost,“ řekl Ard a kousl se do rtů. Chvíli přemýšlel. Pak se uhodil do čela: „Počkej, mám to. Evendorští nám tu hodili pár takovejch krabic. Ve sto čtyřicet devítce jsou jejich odpadní. Je to přímo pod námi. Tady s Millwordem skočíme dolů a hodíme to do nějaké volné.“
Onze se udiveně zadíval na Arda: „Počkej, jak to víš?“
„No, kluci z týlového zabezpečení mi v tom přinesli pečená sokolí stehna.“
„Cože?“
„Dělali si u mě fóra a zrovna ta bedna jim přišla náhodou pod ruku. Jinak je prej na to z Evendoru třetí bezpečnostní třída. Pro nás naprosté informační embargo. A kluci chtěli z oddělení nahoře nějaké čisté tiskopisy. Pro sebe a ještě pro ty techniky okolo té evendorské zásilky. Mám navrchu pár známejch, tak jsem jim to dohodl.“
Ježíšikriste, chytil se Trois v duchu za hlavu. Pak něco na stropě zaskřípalo. Důstojník se za zvukem otočil, ale nic nezpozoroval. Poté se opět obrátil na Arda. „Dělej, jak uznáš za vhodné,“ pokýval hlavou důstojník.
Když Millword s Ardem zmizeli, se svraštělým čelem pohlédl Trois nad sebe. Ten hluk nad hlavou se mu vůbec nelíbil.
Ačkoli měl Ronh’Ard devadesát osm kil a při výšce sto sedmdesáti pěti centimetrů nepatřil mezi hubeňoury, pohyboval se po chodbách mnohem svižněji, než Millword. Byl v tom zřejmě trénovanější, než poručík ve svých pravidelných bojových cvičeních. Před skladovací místností číslo 149 je zastavil voják na stráži. Ard odkudsi vytáhl povolení a voják oba důstojníky pustil. Millword byl zjevně udiven. Po odpovědi, že mu propustku hodili technici za donesené formuláře, zjistil, že divit se čemukoli je zbytečné. A obzvláště poté, co Ard vyndal z kapsy razítko. „Víš, jak ten strop zapraskal a Onze se podíval nahoru, tak jsem si jedno půjčil. Neboj, Onze na to nepřijde, ledaže by dělal inventuru. A zase ho vrátím… teda, až mi Wronclans udělá kopii. Ale to půjde rychle. Před měsícem jsem mu dohodl tam nahoře dovolenku…“
Millword si prohlédl místnost. Připadal si v obrovské hale nesmírně titěrný. V ohraničených regálech se vznášelo spousta beden. Některé kolem ležely na zemi. Pak Ard uviděl přímo pod sebou jednu s nápisem. Přečetl: „Odpad. Koukej, máme to.“
Na bedně skutečně stálo odpad, avšak s tečkami: O.D.Pad. Ve zbrklosti si toho ani jeden z návštěvníků nevšiml. Millword vzal krabici, jeho společník otevřel víko od bedny a poručík narval svůj problém dovnitř. Šlo to ztuha, jelikož byla bedna docela zaplněná nějakým materiálem. Ale než na to stačil Ard hodit razítko, začala houkat siréna. „Zatraceně, co se k čertu děje?“ zanadával Ronh’Ard.
Ve dveřích se objevil technik Carge Relieur. „Arde! Co tady děláš? Okamžitě vypadněte, jsme v přímém ohrožení.“
„Co je, Cargi?“ zeptal se Ard. „Co? Přece nepřítel. Jak to, že nejste v pohotovosti?“
„No tak, pod generátory nedojde signál tak rychle. Jsme taková ďuzna lodi. A co se vlastně děje? Jo, splašil jsem pro tebe to, jak se dává do nosu, ta…“
„Víte, co se děje? Vypadly nám všechny štíty.“
„Všechny? Jak to?“
„Magnetická smršť. Vyhodilo to generátory.“
Millword zesinal. Chtěl už něco říci, ale Ard ho takticky vyvlekl za ruku ven. Krabice zůstala na místě.

Uplynulo deset minut od stanovení ultimáta. Fregaty nejevily sebemenší náznak činnosti. Velitel přistoupil ke kapitánovi. Ten seděl v křesle a zasmušile pohlížel na obsazenou stanici. Než stačil velitel cokoli sdělit, kapitán se otočil na Yrbu: „Na první pohled se zdá, že díra bude ve zpravodajských službách.“
„A na pohled druhý?“
Erwen se naklonil k prvnímu důstojníkovi. „Jestliže je to Savor a dostane generátor štítů, může Fallen vést rovnocenný souboj s imperiálními agenty o svá teritoria. - Za to se nedává jen hodně velké díky. Je to impuls; o vyrovnanosti. A to zavazuje, když si uvědomíte jejich současnou mizérii.“
„Pane, máte nějaký důvod si myslet, že je tomu tak, protože…“
„Jestliže admirál Úvl vymýšlí pochybné konstrukce a mlží, musí k tomu mít zatraceně dobrý důvod.“
Velitel Yrba se uvnitř zachmuřil. Na otázku, proč chce hlava impéria vzájemné rozbroje, nemusel hledat odpověď. V každém případě padly obavy, že by na S-H zapomněli na alibi - nouzový signál a nezavdali příčinu vydat se oním směrem…
Najednou zazněl poplašný signál. „Pane, přišli jsme o štíty!“
Kapitán vyletěl jak střela. „Cože, jak se to stalo?“
Důstojník se chvíli přehraboval na monitoru a pronesl: „Je hlášena porucha u generátorů, pane. Magnetická bouře.“
„To není možné. Jak…“
Okupanti se sami přihlásili o slovo. Mezi křižníkem a velitelskou lodí bylo opět navázáno spojení. Erwen cítil posměšný škleb toho hondara v zádech.
„Kapitáne, zdá se, že naše situace nabrala nový rozměr. Myslím, že při těchto okolnostech uznáte za vhodné nás vyslechnout.“
Kapitánovi se zúžily oči. „Dobrá. Jaká motivace vás vede k okupaci?“
„Vedení stanice nám slíbilo za dovezený materiál finanční odměnu činící hodnotu přesně pětačtyřicet tisíc kreditů. Dosud jsme z ní neviděli nic. Ovšem v případě nouze jsme ochotni přijmout i platbu v naturáliích. A jako důkaz našeho pochopení těžkostí stanice nebudeme požadovat odměnu od nich, nýbrž od vás. Převážíte přeci některé komponenty patřící stanici….“
„Pane Trechte! Musím vás upozornit, že nevíte, co máme na palubě. Věc, o kterou se vám jedná ve skutečnosti, ani převážet nemůžeme. Kdybyste se více zajímal o informace, které nám unikly, zjistil byste, že převoz něčeho takového může ohrozit chování motorů a tudíž,… ne, poslouchejte mě laskavě, tudíž je zcela nepřípustné cestovat hyperprostorem. Takže co po nás chcete, je holý nesmysl!“
Hondar se zdál být poněkud nervózní. „Kapitáne, nesnažte se natahovat čas. Je mi jasné, že máte pouze jednotlivé díly, které musí stanice teprve sestavit. Ale s tím si naši inženýři sami poradí. Stačí jim dát vodítko.“
„Máte-li pocit, že vám k něčemu budou, musím vás vyvést z omylu. Naše součásti se vztahují pouze k laserům. Samotný generátor se teprve dostaví. Přišel jste tedy poněkud brzy.“
Hondar svraštil čelo. „Kapitáne, když už, tak z omylu se necháme vyvést sami! Ale teď jsme na řadě my - takže zanechte té hry. Do půl hodiny chci mít jeden kompletní polotovar na palubě.“
Spojení bylo přerušeno. Kapitán si promnul zpocené ruce. Zhluboka vydechl. Jsou zcela bez štítů a nahodit je se jen tak nepodaří. A není v silách nikoho stihnout přijít Derveetoru na pomoc. Zatraceně! Únik nemožný. Kdyby se o to pokusili, budou eliminováni. Jediné, co je jisté, že nemohou riskovat uniknutí patrafen!
Poušť je plná banditů. Až najdou bílého chlapce, který mluví basicem, zabijí ho a okradou. A my nemáme ochranu.
„Pane, jaké jsou vaše rozkazy?“ zeptal se velitel Yrba. Kapitán se uvolnil do křesla a pronesl k prvnímu důstojníkovi: „Splňte jejich požadavek. Dohodněte se s panem Bricksem.“ Mají nás v hrsti, dodal si pro sebe zlostně.

Inženýr Bricks sebral první bedny s balíkem ochranných doplňků. „Vědí houby.“ vztekal se, když je nechal táhnout ven. Podíval se na Relieura. „Aspoň jim dám něco ve skutečnosti bezcennýho. Stejně na to nepřijdou.“
„Jste si tím jist?“ zeptal se Relieur opatrně.
„Samozřejmě, vždyť jsme to tady ještě sami překopávali. Ostatně tyhle přídatné věcičky jsem vymyslel osobně. Vím, co jim dávám. Oni to vědět nemohou. To zaprvé. Zadruhé, i kdybychom jim dali celý laser, stejně z toho vyčtou starou belu.“
„Jak myslíte,“ řekl Relieur a dohlížel na převoz beden.

Za půl hodiny skutečně dorazil transport beden do hangáru fregaty. Nejprve prošly kontrolní prohlídkou skenovacím zařízením. Takto odbavené je přijali mechanici, naložili na převozník a jali se je odvážet ke svým inženýrům. Jakmile se tato zpráva dostala na stůl Keo Trechta, vydal rozkaz neprodleně kontaktovat můstek Derveetoru. Musí přeci poděkovat za takovou ochotu. Kapitán Erwen zatím čichal ve vzduchu jeho slizký obličej. V duchu si nadával, že to takhle dopadlo. Lord Vader ho přetrhne vejpůl, až se dozví, co se stalo. Ale hlavně, že nebude vyzrazen patrafen.
Mechanik, jenž seděl u řídícího pultu jednoho z převážejících vozíků, očima mířil dopředu ke vzdálenému stropu. Během jízdy dlouhou chodbou unuděně sledoval, jak se míhají nástropní mřížky. Sem tam umístěné křižovaly cestu. Mechanik si v duchu broukal. Ale najednou se zničehonic zastavil. Zdálo se mu, že v jedné z beden cosi píplo. Vstal a šel zjistit, co se stalo.
Podíval se pozorně na náklad. Na vících bylo napsáno O.D.Pad. Nějaké balíky O.D., co to asi je? řekl si pro sebe. Najednou uslyšel šramot. Vycházelo to shora. Otočil se za zvukem. Pozdě! Kovová nástropní mřížka zničehonic spadla. A přímo na jednu z beden. Zcela ji sešrotovala. Mechanik zaklel. Tohohle si přece měl všimnout. Teď je pozdě. Pak ale zaznamenal zdola sykot. Padl na kolena. Vytřeštil oči a okamžitě odtud vystřelil. Vysílačkou kontaktoval nižší patro. Ale nebylo třeba. Žíravina, která z bedny vytékala, již zcela prožrala strop. A z něho skapávala dál směrem do nižších pater. Rychlost byla ohromná. A látka neztrácela na síle. Ani se nestačili vzpamatovat a kontaminovala všechna patra až k blízkosti regulátorů hlavního reaktoru. To už bylo všechno zalarmováno.
Trecht zrovna vyjadřoval znechucenému kapitánovi svou vděčnost, když najednou obraz zmizel. Výbuch rozmetal loď do okolí. Tlaková vlna zasáhla druhou fregatu. Vzhledem k její pozici a mizerným fregatním štítům to byl problém. S něčím takovým nepočítali. Svou nešťastnou polohou však zachránili Derveetor. Rázová vlna se obnažené lodi nedotkla. Kapitán Erwen okamžitě využil zmatku a nařídil ústup. Podařilo se mu právě včas vstoupit do hyperprostoru. Ani se nepokoušel zjistit stav S-H stanice. Ihned kontaktovali nejbližší křižník.

Velkoadmirál Behemot si mnul prsty. Přijal admirála s uspokojením. „Velkoadmirále, mám potvrzeno, že na Velohanu III úspěšně vyzkoušeli nový generátor.“
„To je výborné, admirále Úvle. Váš úkol je splněn.“
„Děkuji, pane.“
„Nakonec se to tomu vašemu kapitánovi podařilo. Má víc štěstí, než rozumu. Ale řekněte mi jednu věc.“
„Ano, pane?“
„Co u všech čertů způsobilo ten výbuch velitelské lodi?“
„Je mi líto, velkoadmirále. Na to odpověď nezná ani kapitán, ani černá skříňka. Bylo to rychlé.“
„Zdá se, že při Erwenovi stáli všichni svatí. I při nás. Naštěstí je patrafen už v běhu.“
„Mám zprávy, pane, o výsledcích prvních cvičných operacích. Piloti překonali veškeré naše představy.“
„To je skvělé. Japata a Raphen by si určitě zasloužili náš vděk.“
„Ano, pane. Jen kdyby tehdy neuprchli.“
„Stejně je to zvláštní. Využili poškození stanice po výbuchu a odjeli na Velohan III hledat zdroje potravy pro ještěrky a chladící zařízení v jedné osobě. Bez sebemenší jistoty na úspěch plánu. Ale nakonec se jim odtud podařilo zmizet našemu hlídacímu sboru, a to na jedné z obchodních lodí, která zrovna náhodou polevila v kontrole. Kdo by to byl řekl, že člověk pro celou galaxii nepohodlný se pokusí utéct z místa, kde je relativně v bezpečí. Rozhodně víc, než kdekoli jinde. Zrovna takovým hloupým způsobem se mu to podaří. A nejkrásnější ze všeho je, že my ho ještě dosud nechytili. V jaké díře se to schovává? Nepřipadá vám to jako stupidní žert?“
„Pane, obávám se, že u inženýra Japaty si nemůžeme být jisti ničím.“
„Je mi jasné, kam tím míříte. Ale sdělit mi před týdnem, že se situace takto vyvine, pošlu člověka, který by si dovolil mi něco takového tvrdit, do háje,“ řekl velkoadmirál a pak vztyčil prst, „v lepším případě, to podotýkám.“

Po dvou hodinách útrpné cesty se Anchatovi podařilo dovléct chlapce do Larhanu. Dítě se potilo v horečce a potácelo se. Anchat ho na chvíli posadil na malou kamennou zídku a šel se zeptat kolemjdoucího, kde je tu nemocniční zařízení.
„O hó, je touto cestou rovně, na konci doprava. Ale říkám ti, pospěš si. Jinak dítě nebudeš mít šanci udat.“
Anchat se zarazil. „Jak to myslíš? Cožpak je nějaká pohroma?“
„Sám velký Belhar-šin. Karavana neznalá poměrů se šla napít k zakázané studni. Mocný se vynořil z písku a rozsápal je na kusy. Jestli něco zbylo, dovezou to sem do nemocnice.“
„Bože, nemají chodit na prokletá místa. Děkuji ti. Buď sbohem, příteli.“ Anchat se podíval na chlapce, zda-li je ještě schopen chůze. Zdálo se, že ano. Vzal malého Salifa pod rameny a vyzdvihl ho. Chlapec se zakymácel, ale ustál to.
Salif náhle uviděl před sebou bílé odrazy. A ty pak barevněly. Nabývaly odstínu jeho amuletu. Anchat zbývající kus cesty musel nést dítě v náručí. Poslední, co malý Salif spatřil, byl obraz jeho matky. Přešťastné tváře, která vztahuje holé paže ke svému synovi. Pak se obraz rozostřil.
Anchat toho večera nespal moc dobře. Pro dobrotu na žebrotu. Ti lidi mu nedali skoro nic. Asi jako na té svatbě. Čert aby je spral. A v duchu si odplivl. Snad zítřejší den bude více laskavý k jeho osobě a snese více, než mizerný dnešek. Belhar-šin mi pomáhej.
Salif seděl na lůžku a v ruce třímal svůj medailon. Snažil se vzpomenout si na všechno, co se událo. Snažil se nahlédnout do věci. Chtěl rozumět. Vidět prosté jádro pudla. Připadal si neúplný, protože zatím mu oslabená mysl nic takového nedovolovala. Jediné, co si uvědomoval, bylo odhodlání toho člověka, co ho vedl. Co z toho měl? Nic. Jedině potíže. Nedbal na sebe. Belhar-šin… co to je? Asi něco zlého. Ten muž to bral jako svou povinnost. Vydal se s ním přes poušť. Měl cíl, zachránit ho. Malého chlapce. A ten cíl byl důležitější, než jeho život. Salif ještě dlouho ponocoval, než se ho zdravotní jednotce konečně podařilo přinutit ke spánku.