Epilog

Carida byla jedním z hlavních imperiálních středisek pro výcvik stormtrooperů a celá planeta byla plná vojáků a bojové techniky. Bylo to také místo, kde před zraky císaře Palpatina, Dartha Vadera a velkomoffa Tarkina poprvé otestoval plukovník Veers kráčející kolos AT-AT. Postupem času se Carida stala slavnou imperiální základnou a její jméno bylo synonymem pro věrnost a disciplínu. Na akademii na Caridě prošla výcvikem také admirál Daala. Protože byla žena, neměla lehký výcvik. Nejen že musela zvládnout vše, co muži, jak po fyzické, tak samozřejmě vědomostní stránce, ale ostatní ji velice tvrdě šikanovali. Postavení ženy na vysokém postu v imperiální armádě bylo velmi vzácné a pokud se objevilo, každý na něj hleděl s opovržením. To vše se změnilo poté, co Daalu objevil velkomoff Tarkin a pověřil ji ochranou výzkumné stanice Chřtán. To už teď ale není vůbec podstatné. Chřtán i Carida jsou zničeny a to vše díky mladému rytíři Jedi, Kypu Durronovi. To, co bylo kdysi soustavou Carida, je nyní pouze rozlehlou iontovou mlhovinou, vytvořenou explozí supernovy. Bílá záře stále vycházela z míst, kde se nacházelo slunce soustavy, avšak planety byly spáleny na prach. Okolo místa, kde se nacházelo jádro planety Carida, bylo seřazeno několik hvězdných destruktorů třídy Imperial a Victory, doprovázené dalšími plavidly. Admirál Riddle se na tomto místě rozhodl promluvit ke své posádce a určit jim jejich nové poslání. S kapitány lodí bylo již vše projednáno a hustá iontová mlhovina zaručuje naprosté bezpečí a ochranu před sledováním, nebo odposlechem. Admirál Riddle seděl ve velitelském křesle na můstku Tool of Vengeance. Důstojníci byli tiší a konali svou práci u počítačů. Jasné fialové světlo, vnášené průzory na můstek, dodávalo situaci nostalgickou náladu. Admirál věděl, že rozhodnutí, které učinil bylo těžké s ohledem na jeho vojenskou kariéru. Na kariéry všech svých lidí. Věděl však, že bylo správné s ohledem na jejich životy.
„Admirále,“ řekl kapitán Lopak, stojící vedle. „Vysílání je připraveno.“ Admirál kývl hlavou a snažil se zadívat co nejhlouběji do mlhoviny. Nejvzdálenější objekt, který dokázal rozeznat, bylo ale pouze ISD před Tool of Vengeance. Naštěstí senzory vidí mnohem dál, i v tomto fialovém bludišti, plném elektromagnetických pulzů, rušících veškerá elektronická zařízení. Admirál stiskl tlačítko na ovládacím panelu a jeho hlas začal být přenášen do každého reproduktoru na všech lodích flotily. Ještě moment zachoval ticho.
„Posádko,“ oslovil své lidi, „hovoří k vám admirál Riddle. Jak jistě všichni víte, člověk, který nám poslední dva roky velel je pryč. Náš osud je opět v našich rukou. Vzpomínejte na Marcuse Anunda každý, jak chcete, ale mějte na paměti, že je to pouze minulost. Avšak přítomnost je zde a je plná nebezpečí, před kterými nás Anund již neochrání.“ Riddle udělal pauzu, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Jste skvělá posádka. Prošli jste spoustou bitev, prožili smutek i slávu, prohru i vítězství. Ale ať nám naši nepřátelé uštědřili jakékoliv rány, ať nás porazili na kterémkoliv bojišti a připravili nás o jakkoliv mnoho přátel, důležitá věc stále zůstává faktem: My jsme stále zde. Přežili jsme třináct let neustálého ustupování před vojsky Nové republiky a nyní to konečně vypadá, že je Impérium poraženo. Vím, že mnozí z vás by považovali za správné spojit se s admirálem Pealleonem a poskytnout mu naše síly. Ale ať s nimi, nebo bez nich, Bastion je poražen. A já už jsem v této válce viděl dost utrpení a zbytečných ztrát lidských životů. A vy se mnou jistě budete souhlasit, když řeknu, že žádné další vidět nechci.“ Admirál vydechl a sklopil oči. „Se sborem kapitánů naší flotily jsme se usnesli na následujícím rozhodnutí. Naše flotila se všemi jejími prostředky se přesune do vnějšího pásu galaxie a poblíž našich loděnic Aroset Jan, budeme konečně hledat nový domov. Náš vlastní domov, ze kterého nás nikdo nevyžene. Ve kterém nebude existovat žádný vládce, který ho zavlékne do války. Náš domov, ze kterého vybudujeme, pokud možno prosperující civilizaci. Domov, na ve kterém naleznou naše rodiny klid a mír a za který každý z našich vojáků bude ochoten položit svůj život.“ Admirál domluvil. Neznal reakce všech členů flotily, avšak byl si jistý, že jsou jednotné, souhlasné. A kdyby nebyly, personál, který by chtěl dělat něco jiného, bude propuštěn a bude volný. Pro ně již válka skončila a tak jako tak, admirál Riddle je za ně za všechny šťastný. Tito lidé si své bitvy vybojovali a nikdo nemá právo, zavléci je do nových. Admirál se stále díval hluboko do mlhoviny. Pak se obraz před ním zeleně rozzářil. Byly to turbolaserové baterie, které pálily slepé salvy. Zářivé paprsky vylétaly z hlavní a zanikaly v neškodném zářivém obláčku. Všechny destruktory i křižníky začaly pálit a všem se naskytl nádherný pohled. Fialová mlhovina byla prozářena zelenobílou září turbolaserových paprsků, vypalovaných na počest admirálu Riddlovi, dlouholetému otci této veliké rodiny. Ten pohled vyvolal v admirálovi obrovské dojetí. Cítil prst na spoušti každé ze zbraní, která střílela a věděl, že ten prst patří vojákovi, který je hrdý na svého velitele. Hrdý na jeho skutky a hrdý na to, co právě udělal. Dal všem novou šanci. Důstojníci na můstku podarovali admirála potleskem. Všichni byli nyní otočeni čelem k němu a vzdávali mu holt. Ti, kteří seděli, vstali. Admirál na ně byl hrdý. Nyní více, než kdy před tím. Vstal a přešel po lávce k centrálnímu průzoru, aby mohl pozorovat tu nádheru. Skutečná krása toho představení však nebyla v jeho vizuálním efektu, ale v síle, kterou skrývalo uvnitř. V této době, na místě, kde zemřel jeden z imperiálních snů, se zrodil nový. Sen o novém životě. Admirál se zadíval do dálky, kde se nacházel jeden z jeho destruktorů, jehož polohu prozrazovala pouze palba z turbolaserů. Uvědomil si, že nyní je to vlastně poprvé, kdy smrtící zbraně těchto lodí střílí ne proto, aby něco zničily, ale proto, aby něco oslavily. Jedinou otázkou však zůstává, kdy je jejich účel opět změní.