Holocron
Autor: Mary Skywalker
Černočerným vesmírem, působícím dojmem těžké sametové látky, probleskovaly tisíce hvězd;velkých, středních i úplně drobounkých až neznatelných, vypadalo to, jako by dírkami v černém závěsu prožranými od molů prozařovalo mihotavé měsíční světlo pravého úplňku.
Vesmír byl nekonečný. Alespoň se to o něm tvrdilo. Z miliardy let své existence se totiž dosud neobjevil nikdo, kdo by nalezl jeho konec, ani nikdo, kdo by navštívil všechny soustavy okolo hvězd, jež vesmír líbezně ozařovaly, viděl každý asteroid i měsíc či hovořil s každým národem, který většinu z těch rozličných planet obýval.
O nekonečnosti vesmíru po tisíce let nikdo nepochyboval. Nikdo neměl odvahu se jakýmkoli způsobem se proti tomuto nepsanému, de facto posvátnému zákonu rouhat. Ba ani ti největší z největších, bez rozdílu toho, zdali sloužili dobru nebo zlu. Většinu z nich tvořili lidé. A možná proto se jejich zdánlivě chrabrá, vnitř však prohnilá srdce dokázala tak snadno zkazit. Zlo bylo příliš dlouho v Galaxii potlačováno a jak už to bývá, toužilo se světu vesměs spravedlivých bytostí pomstít. Jinak by to ostatně ani zlo nebylo. A zlá strana měla také své představené. Byli jimi Temní lordové ze Sithu, zneužívající zákeřným, ba dokonce i poněkud zoufalým způsobem schopnosti, jež měly patřit jiným, moudrým a spravedlivým rytířům.
Jádro sváru bylo zaseto. Odtrhli se od Řádu, usadili se na vzdálené planetě a zhotovili něco, co po staletí považovali za svůj triumf a k čemu se téměř zbožně modlili. Byl to Holocron Sithů, malá a na první pohled neškodná věc. Však v pohledu zasvěcených to byla nebezpečná zbraň, jejíž síla spočívala ve svůdnosti, jakou nabízel moc neznalým, odvrhlým či nenasytným. Co se v něm skrývalo, bylo touhou mnoha smrtelníků, ačkoli mnozí z nich již byli mocní…Ale moc je jako peníze, kdo ji má, vždycky jí bude mít nedostatek.
Stovky let dřímal tento Holocron uschován v útrobách Chrámu Jediů a pod závojem všestřežící Síly, která nepřipouštěla slabost ani zradu, jen vyvoleným bylo dovoleno se přiblížit.
Teď však mělo být vše zničeno. Většina Jediů statečně padla ve válkách o Galaxii a bylo málo těch, kteří by mohli tu strašlivou věc zabezpečit před zlými silami a sami nepodlehnout jejím svodům.
Jen jediné srdce v Galaxii po něm toužilo. Srdce chladné jako kámen, přesto žhnoucí hněvem a nenávistí. Chtěl se pomstít, a proto se stal ztělesněním zla…
* * *
Tou samou černočernou vesmírnou tmou ozářenou blikajícími hvězdami, snad nekonečnou, proťal jako šíp stříbrný imperiální raketoplán, vynořující se jako přízrak z hyperprostoru. Mířil jednoznačně k zelené lesnaté planetce, jež mu byla cílem, ačkoli se nacházela daleko za Okrajem, dokonce tak daleko, že tam úředníci nenosili emblém Impéria na svých oblecích a lidé nebyli násilím verbováni a zotročováni. Možná že to bylo ale spíš tím, že zde žádní lidé ani jiné bytosti vyšší inteligence nežili. Svět byl až na něco málo živočišných druhů a velkého množství vegetace neobydlený. Alespoň se tomu zdálo tak být…
„Nacházíme se v těsné blízkosti planety Dalthor,“ promluvil temně skřehotavý hlas člověka ukrytého v černé kápi. Seděl zády ke slabě osvětlené kajutě a hleděl z okna na zelený dalthorský povrch. Byl zlý, poněvadž e toužil pomstít. Pomstít se tak, že ovládne celou Galaxii, a také se mu to téměř podařilo. Ten stařec s bílou zvrásněnou tváří, kterou měl na svědomí nejen jeho pokročilý věk, ale především Temná strana Síly, která jej postupem času po kouskách uhlodávala. Byl to samotný Císař Palpatine. Těžko říct, jestli temná Síla sloužila jemu, nebo se pomalu, ale jistě, stával jejím otrokem. Jeho touhou nebylo nic jiného než získat Holocron plný sithského umění, které dosud nezná a které ho učiní ještě mnohem mocnějším než dosud je.
Obrátil se na svém masivním černém otočném křesle směrem do prostoru lodi. Před ním seděla na nízké podušce mladá dívka oděná taktéž do černého-do tuniky přepásané silným koženým páskem, černých kalhot, vysokých cestovních bot a rukavic stejné barvy. Byla to Leilith, Císařova ruka. Jedna z těch, kteří mu v slepé oddanosti sloužili a bláhově si mysleli, že právě oni jsou jediní , nejlepší a nepostradatelní pro mocného Imperátora. Leilith však dobrá byla, ba možná byla skutečně nejlepší z těch, jejichž existenci jí Císař tajil. Bývala posílána do nejnebezpečnějších a nejdůležitějších misí. Obstála vždy, nikdy neselhala.
„Přineseš mi Holocron, má učednice“, řekl Císař polohlasem, v němž byla znát špatně skrývaná, úzkostlivá naděje. „Ale dej si pozor na jednoho Jedie, který ho již několik dní hledá.“
Leilith se na svém sedadle napřímila a s hrdostí, která ji povznášela nad veškeré malichernosti, pohlédla svému pánovi bezostyšně do těkavých očí.
„zabiju ho jako jsem zabila spoustu Jediů před ním,“ pronesla ledově a odhodlaně. „Čas Jediů už vypršel. Brzy nezbyde ani jeden na obranu té jejich vetché spolupráce.“
Palpatine se spokojeně usmál. Věděl, že ho ani tentokrát jeho svěřenkyně nezklame.
„Máš dobrý výcvik, Leilith. Přesto buď opatrná. V sázce je tentokrát více, než by se mohlo zdát.“
„Vím, pane.“
Z protějšího rohu místnosti se ozval mechanický hlas z komlinku: „Planeta Dalthor. Jsme u cíle, připraveni na přistání.“
„Výborně,“ usmál se znovu zlověstně Císař. Leilith se zvedla a upravila si světelný meč u opasku.
„Pane…“
„Ať tě provází Síla.“ Palpatine vypadal náramně spokojeně. Za chvíli se mu dostane do rukou to, po čem dlouhá léta toužil. A nějaký odpadlý Jedi mu v tom nemá šanci zabránit.
Císařský raketoplán se lehce snesl na osamělou louku plnou květin neznámých druhů. Vystoupila z něj Císařova učednice, chystajíc se naplnit přání svého pána. Věděla, že to nebude lehký úkol, ale rozhodla se ho splnit i za cenu vlastního života. Byla až příliš oddaná.
* * *
Rozlehlý lán svěže zeleného křoví osvětlovalo pichlavé podvečerní slunce. Keře byly obvykle tiché a klidné, vyjma běžného šustotu drobných savců, kteří v těchto místech hledali něco na zub, či cvrlikání ptáků, jenž si zde rádi stavěli svá hnízda, neboť hustá změť porostlých větví jim skýtala bezpečné obydlí.
Dnes se však houštím ozývalo podivné a poměrně hlasité chrastění, provázeno zvuky těžkých bot dopadajících na listím pokrytou zem. Byl to rytíř Jedi, který pobýval na Dalthoru už několik dnů. Hledal zde Holocron Sithů, aby jej uchránil před zneužitím, jak mu to napovídala Síla. Stále se mu však nedařilo ho najít, ačkoli si byl jist, že postupuje správným směrem.
Mladý Even Barbello, tak se Jedi jmenoval, se konečně prodral mlázím až na světlou mýtinku, kde padl vyčerpáním do trávy. Oblečen do tradiční jediovské tuniky, která byla na několika místech roztržená od trnů, několik minut odpočívat. Poté vytáhl ze své torny kapesní vysílač. Hbitě jej sestavil, chystal se totiž poslat zprávu svému mistrovi.
„Mistře Yodo,“ začal mluvit tlumeným hlasem. „Zdá se mi, že jsem blízko cíle. Dneska mne napadli dva wornskři a nevzdali se, dokud jsem je smrtelně nezranil. Sekundární les je stále hustší a nepřístupnější. Čím jsem blíže cíli, tím je mé tempo pomalejší. Dnes jsem ušel asi jenom deset kilometrů. Zatím sbohem a Síla s vámi.“
Znavený Barbello se znovu položil do voňavé trávy. „Doufám, že to dojde,“ řekl, ještě než usnul.
Stmívalo se. Vítr si pohrával s listím ve vysokých korunách stromů a ptáci létali nízko nad zemí. Kromě spícího Evena mohla planeta spatřit ještě jednoho člověka. Za jedním trsem křoví stál nehnutě muž v tmavém plášti s kapucí a pozoroval mladého Jediho. Po chvíli se otočil a odcházel.
* * *
Ranní sluneční paprsky probleskovaly hustou vrstvou listí, jimiž byly porostlé větve všudypřítomného houští a nízkých stromů sekundárního lesa na severní polokouli civilizaci cizí planety Dalthor.
Jemně hřejivé proudy světla vzbudili Jediho Evena Barbella. Okamžitě vstal, věci, které večer předtím vyndal ze své cestovní torny, tam nyní rychle zase zabalil, k ramennímu řemenu přivázal přenosnou lucernu a vydal se na další cestu za sithským Holocronem. Za několik okamžiků našel v lese studánku s křišťálově čistou vodou-napil se a hned se cítil o poznání lépe než když se ráno probudil s bolavýma nohama od namáhavé chůze v terénu a škrábanci od roští na pažích.
Zářivě modrá obloha a matné obrysy stromů slibovaly horký den, Evenovi proto nedalo a nabral si trochu té báječné chladné vody do cestovní čutory.
Potom pokračoval s prodíráním se houštinami, ale i ty každým kilometrem ustupovaly a namísto nich se začínala rozprostírat pláň pokrytá silnou vrstvou spadaného listí, nad níž se klenuly vysoké sekvoje s holými kmeny a hustými korunami. Barbello šel téměř celý den bez větších obtíží, nepočítaje mraky otravného bodavého hmyzu. Bylo už k večeru, když se rozhodl, že si zase trochu odpočine.
Sklonil se, aby odložil své lehké zavazadlo, když tu najednou…cizí ruka ho náhle chytila za rameno. Even na nic nečekal a s bleskovým reflexem Jedi aktivoval svůj světelný meč se žlutou čepelí.
Neznámý cizinec byl však kupodivu rychlejší. Několika obratnými chvaty srazil Evena Barbella na zem a přesně mířenou ranou do čela ho omráčil. Zabít ho však nehodlal. Opatrně vzal do ruky Evenův meč a deaktivoval jej, poté jej zasunul do skryté kapsy svého dlouhého černého pláště. Neodešel ale.
* * *
Even otevřel oči. Nebylo ráno, jak se původně domníval, ani neležel někde v lese pod stromem s tornou pod hlavou. Byl teplý letní večer a mladý Jedi ležel pod kruhovitou klenbou z dřevěné konstrukce pokrytou věčně zeleným listím. Mohla to být chýše, nebo snad…
„Kde to jsem,“ zeptal se, aniž by tušil koho. Pak se ale otočil a spatřil člověka, který na něho včera zaútočil. Neviděl však nepřátelskou tvář. Vedle Evena seděl vysoký urostlý muž, oblečen do tmavě hnědé jediovské tuniky, s klidným výrazem v obličeji. Dokonce se i nepatrně usmíval.
„V mém příbytku,“ odpověděl neutrálně. „Chrám Jediů to sice není, ale i tak doufám, že se ti to bude líbit. A ne abys mi to tu rozsekal tím tvým mečem.“
Even se podíval na svůj meč, který visel už zase na svém místě na opasku, poté do tváře svému hostiteli a poněkud dotčeně se ohradil: „Jedi nikdy nenapadá svého hostitele, pokud k němu není on zrovna nepřátelský.“
„Já vím,“ odvětil cizinec s naprosto ledovým klidem, který vyváděl Evena poněkud z míry. Začínal se cítit nejistě.
„Vy jste Jedi?“ zeptal se napůl s obavami, napůl se zvědavostí.
Muž sedící po jeho boku však nehnul ani brvou. „A ty?“ Pohlédl na Evena hlubokým pohledem.
Even odvrátil oči. „Jsem Even Barbello, rytíř z Chrámu,“ vyklouzlo mu z úst, ačkoli si byl jist, že na něho jeho hostitel nepoužil žádný mentální trik se Sílou. Pak se ale zarazil: „…ale proč vám to vlastně říkám…“
„Já jsem Jedi Eldar Satz-Kermann,“ představil se konečně záhadný černovlasý muž středních let.
„Ten Satz-Kermann, co padl v Klonových válkách?“ Evenův tón zněl nyní víc než překvapeně, spíš vyděšeně.
„Bojoval jsem v Klonových válkách po celé Galaxii, ale potom jsem se rozhodl žít tady. V klidu, daleko od civilizace.“
„Já tu hledám Holocron Sithů,“ svěřil se Even. Když by nedůvěřoval mistrovi Jedi, který žije Holocronu nadosah a dosud nepodlehl jeho pokušení, komu už jinému?
„Pomůžete mi ho najít?“
Eldar vstal a přiložil pár třísek do skomírajícího ohýnku hořícího na podlaze chýše.
„Mohu ti pouze ukázat cestu,“ řekl tichým a uklidňujícím hlasem. „Ale vydat se po ní už musíš sám.“
„Ale vaší povinností je chránit Republiku!“ vyhrkl Even náhle, aniž by to měl v úmyslu.
„Já už jsem se pro Republiku nabojoval dost,“ sykl Eldar. „Proto teď žiju tady.“
Even se znovu položil do měkkého listí. Neměl už co říct.
„Zítra vyrážíme,“ informoval ho Eldar. „Teď spi.“
Venku byla černočerná tma, jen hvězdy na nebi a světlo ohně vycházející z Eldarovy chýše ji narušovaly. Dnes zažil Dalthor po stovkách let zvláštní událost, která vyrušila jeho klid, setkalo se zde dávno zapomenuté přátelství dvou šlechetných lidí.rytířů Jedi. Tahle myšlenka patřila Evenovi, potom se ale i ta ztratila s přicházejícím blaženým spánkem.
* * *
Druhý den se na malé mýtině nedaleko Satz-Kermannova příbytku děly méně šlechetné a dobro smýšlející věci. Leilith, jejíž celočerný oděv dokonale splýval s poledními stíny obřích sekvojů, právě volala svému pánovi-mocnému Imperátorovi.
„Pane, mám dobré zprávy. Postupuji úspěšně k cíli. Zatím mi nic v cestě nekladlo větší odpor a na toho Jedie jsem dosud nenarazila.“
I na tu dálku vycítila Císařův triumfální smích. „Výborně, Leilith.“
„Brzy zvítězíme, můj pane.“ Leilith s výrazem naprosté neporazitelnosti zavěsila a položila vysílačku na zem…
„Ne…!!!“ ozvalo se náhle z blízkých keřů. Vyběhl z nich Even Barbello s rozsvíceným světelným mečem.
Leilith však stála klidně. „Konečně, Jedi,“ řekla se sebevědomým úšklebkem. „Zemřeš!“
A ladným pohybem zápěstí aktivovala svůj červený meč.
Čepele se střetly v sytě oranžové záři a bezostyšně setnuly vše, co jim přišlo do cesty. Byl to velice rychlý a zajímavý souboj, plný obratných skoků, manévrů a smrtících ran. Jedna taková se bohužel stala osudnou i pro Evena Barbella. Sečnou ranou do boku byl zraněn a bodem přímo do srdce následně zabit. Leilith Jediho porazila. Stála nad mrtvým Evenem v očích jí žhnula nenávist smíšená se zadostiučiněním.
Horkým poledním vzduchem zavířil další meč. Tentokrát ne rudý ani žlutý, nýbrž zelený s dvojitou čepelí. Byl to Eldar, který přišel, ač pozdě, Evenovi na pomoc.
Byl to vynikající šermíř. Leilithina dokonalá technika V neměla proti bojovému umění zkušeného mistra šanci. Ačkoli se nezdráhala v boji použít temnou Sílu, zakrátko podlehla a skácela se mrtva na zem jako předtím Even její rukou.
Bylo po všem. Eldar Satz-Kermann deaktivoval své dvě zelené čepele a klekl k nebohému Evenovi. Věděl, že už mu není pomoci. Pomalým pohybem mu zatlačil oční víčka a složil krátkou motlitbu, aby se jeho duše mohla v klidu odporoučet Síle.
Podíval se do jasného nebe. Holocron zůstal nenalezen a ti, co o něj usilovali, tu nyní leží mrtví. Nejspíš to tak chtěl osud.
Eldarův zrak náhle spočinul a Leilithině vysílačce, zapomenuté pod vysokým stromem. Opatrně ji uchopil a stiskl tlačítko. Byl si jist, že ho spojí s nepřítelem.
„Dobrý den, Palpatine,“ řekl, když se ze sluchátka ozval zlomyslný skřehotavý hlas.
„Myslíte si, že vám všechno vychází. Uvidíme. Co, to si už můžete domyslet.“
* * *
Planeta Dalthor upadala do tmy. Pokolikáté asi? Potisící? Pomilionté? Asi by to nikdo nedokázal přesně spočítat. Milion západů slunce na Dalthoru bylo stejně poklidných a fádních. Potom však přišel jeden, který změnil osud možná celé Galaxie.
Císaře Palpatina v raketoplánu na jedné z dalthorských plání přešel samolibý smích, neboť nedosáhl kýženého cíle. Rytíř Eldar Satz-Kermann už nekácí dříví na podpal jako vždycky touhle dobou, ale přemýšlí o pomstě. Opuštěná stíhačka Delta 7, patřící Evenovi, stojí osaměle na louce zarostlé plevelem a v háji před Eldarovou chatrčí přibyly dva velké kameny-pomníky padlého rytíře Barbella a Císařovy ruky Leilith.
Planeta Dalthor, svět na hony vzdálen od středu Galaxie, pomalu usíná. Usíná jako stovky dalších takových planet ve vesmíru, o jehož nekonečnosti není dovoleno smrtelníkovi pochybovat.
A někdemezi tím vším, na Dalthoru, ale i kdesi mezi dobrem i zlem, leží zakopán zrádný Holocron Sithů, nikým dosud nenalezen…
|
