Pokud se Rebelie zaradovala, že jsem zmizela ze světa, byla jejich radost rozhodně předčasná….
Hibernace je zvláštní stav. Ke slovu se totiž přihlásí vaše podvědomí a to není zrovna přátelské. Přicházejí….

Noční můry, ze kterých se nemůžete probudit.
Zmatené představy, které nemůžete ovlivnit.
Nastavený čas probuzení, který vy už nemůžete změnit.
Teď už vědomě nemůžete vůbec nic…
A rozhodně nepočítejte se sladkým probuzením vyspalí do růžova. Probuzení patřilo k nejstrašlivějším a nejbolestivějším zážitkům mého života!
Slepota.
Nezvladatelný třas.
Pocit, že vaše tělo si vzalo dovolenou a vaši mysl zapomnělo přibalit.
A když si konečně uvědomíte sami sebe, raději byste to vrátili, protože bolest ve svalech je nepředstavitelná.
Moje probuzení navíc zkomplikovalo to místo, kde k němu došlo…

První vjem, který si v paměti vybavím, bylo tiché cvakání, pravidelné tik, tik, tik… Po dnu stráveném ve slepotě, třasu a bolestech svalů bych ale uvítala jakékoliv informace z okolního světa. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Hledala jsem zdroj cvakání, mechanického zvuku, který mě po čtyřiadvaceti hodinách přivedl k vědomí, ale zároveň mě začínal přivádět k šílenství.
Byl to droid. Tichý. Lesklý. Malý šedý droid, typ, který jsem neznala. Nejspíš lékařský droid. Všiml si, že jsem vzhůru. Předem jsem se obrnila trpělivostí - konverzace s droidy nepatří zrovna k mým oblíbeným činnostem. Droid se mírně přiblížil a lehce se dotkl mé paže. Zadíval se na mě - a stále tiše cvakal.
"Přestaň s tím cvakáním, prosím, a řekni mi, kde to jsem?", oslovila jsem ho. Droid se zarazil uprostřed pohybu, jen na mě "civěl", ale alespoň přestal cvakat. "No, kde to jsem?", snažila jsem se pečlivě vyslovovat basicem. Droid znovu zacvakal - a pak náhle vyrazil k jedné ze stěn, kde se okamžitě objevil průchod, jakési dveře, které se nehlučně otevřely a zase zavřely. Jsem sama.
Pomalu jsem se posadila na posteli a rozhlédla se po místnosti - tentokrát pečlivěji, s úmyslem ji prozkoumat. Strohé zařízení, žádné zbytečnosti, jen nějaké přístroje a jedno lůžko. Každopádně design jsem nepoznávala. Ze stropu se linulo bílé světlo, ale jeho zdroj mi zůstal záhadou. Zvedla jsem se a došla k místu, kde droid prošel dveřmi, ale teď tam žádné nebyly. Stěna byla opět naprosto kompaktní.
Zklamaně jsem dosedla zpět na postel. Zklamání ale brzy přerostlo v nechuť a za chvíli se dostavil vztek. Zatraceně! Mám hlad, žízeň a jisté další potřeby vlastní jistě všem živým bytostem, to mě tu jako nechají? A ten droid nejde a nejde, sakra, sakra, sakra!

Nejspíš mě zmohla znovu únava a já usnula, protože jiné vysvětlení nepozorovaného příchodu cizinců do pokoje prostě nemám.
Byli dva a dívali se na mě velikýma očima. Vypadali téměř jako lidé, na pár drobných odlišností. Měli výrazně větší oči, tak tmavě modré, že můj první dojem byl, že jsou černé. Žádné bělmo. Působili trochu přízračně… Pleť měli stejně narůžovělou jako lidé, jen trochu jinak strukturovanou a dlouhé bíle vlasy, upravené do zvláštních, rozličných účesů. Jak jsem zjistila později, tyto účesy odlišovaly jisté sociální skupiny. Výraznou zvláštností bylo šest prstů na rukou a nohou. Žádné nehty.
Ti dva stáli u mé postele. Jeden mě lehounce hladil po holé paži a vytrvale na mě oba hleděli, velmi soustředěně…
Promluvila jsem pečlivě artikulovaným basicem: "Zdravím vás, jsem Lady Briegala. Chci vám poděkovat za mou záchranu a slibuji, že vám Galaktické Impérium vaše náklady jistě uhradí. Mimochodem - máte tu vysílač?"
Výraz jejich tváří se prudce změnil. Byl v nich náhlý úžas, ne, úžas je slabé slovo, spíše - zděšení. Vyběhli z místnosti stejně zmateně jako ten droid před nimi! Co se to tu děje?
Rozběhla jsem se za nimi bohužel pozdě, takže dveře se mi uzavřely před nosem. Tloukla jsem pěstmi do toho místa, kde zmizeli. Už toho mám dost! Nebudu tu zavřená jako nějaký vězeň, ale i ten má přeci právo na vodu, jídlo a návštěvu toalety! Bušení jsem prostřídávala kopáním, co jen mi bosá noha dovolila. Po několika obzvlášť bolestivých kopancích mě vztek opouštěl a nastupovalo holé zoufalství. Napřáhla jsem se k poslední ráně - a dveře se náhle otevřely, moje ruka se ale v letu nezastavila, takže jeden z cizinců se lehce sesul k zemi..
Uvedlo mě to do rozpaků. Obrátila jsem se k druhému, přeživšímu cizinci: "Omlouvám se, nebylo mým úmyslem někoho zranit, jen jsem chtěla vzbudit vaši pozornost. Mám hlad, žízeň a tak vůbec..", máchla jsem široce paží, jako by to bylo dosti výmluvným gestem. Cizinec zakýval chápavě hlavou. Ale stále na mě jen hluboce zíral. Natáhl ruku k mojí a zase mě začal lehce hladit po paži… Při Temné Síle, co to pořád dělají? Začala jsem mít zoufalý dojem, že tady se s nimi asi nedomluvím, oni snad ani neumí mluvit, jsou prostě divní, jenom koukají, to je…to je… to je nejspíš způsob jejich komunikace, oni jsou telepati! Náhlé osvícení mi přineslo úlevu.
Rychle jsem vyslala své vědomí k cizinci naproti mně. Proniknout do jeho mysli nebyl problém, ale musela jsem se soustředit jen na obrazy. Je to zvláštní, ale většina bytostí produkuje své myšlenky v obrazech. Slova jsou jen prostředníkem, chcete-li opisovačem těchto obrazů. Myšlenka je mnohonásobně rychlejší než sebehbitější jazyk a snad proto ulpívají v myslích obrazy, záblesky minulosti a přítomnosti. Člověk trénovaný ve čtení mysli si dokáže dát do souvislostí mnoho těchto střípků, skládá je jako puzzle do jednotného obrazu. To je vlastně podstatou mého nadání. Bylo proto vždy snadné napojovat se do myslí různých ras a ani neznalost jazyka nebyla nikdy výrazným omezením. Ale ještě nikdy jsem nezkoušela takto komunikovat, předávat obrazy někomu dalšímu.
Vyslala jsem zkusmo několik obrazů mých potřeb do mysli cizince. Chápavě pokýval hlavou a jakoby se pousmál. Pomohl na nohy svému kolegovi a pokynul mi, abych se připojila k nim. Za pár minut už jsem prodělávala očistu a poté dostala i jídlo a pití. Vše vypadalo podivně, nic z toho jsem ani náhodou neznala, ale bylo to velmi chutné.
Přemýšlela jsem o cizincích. Takže ten jejich děs nejspíš způsoboval fakt, že na ně mluvím. Můj hlas. Když si představím, že by se k nim dostal člověk, který nemá telepatické nadání….no, moc by si nepokecali. To mě přinutilo k úsměvu. Tak vida, moje sebevědomí je zase v pořádku!
Moji "opatrovníci" mě sledovali z povzdálí a usilovně na sebe hleděli. Zahleděla jsem se tedy na svou "oběť" a napojila se na jeho mysl. Obrazy, které se mu míhaly v mysli, působily naprosto mírumilovně. Poslala jsem mu omluvu a vyjádření díků, to už jim oběma. Otočili se oba ke mně a vyjádřili mi formálně pozdravy svého lidu a další uvítací proslovy a nějaké instrukce k pobytu, něco o jejich rase, dějinách a základní společenské uspořádání. To vše za několik málo sekund.
Každopádně skutečně zajímavým prvkem byl fakt, že když chtějí komunikovat, musí si hledět do očí, což já nemusím a považují mě proto za jakousi vyšší bytost. Rozhodla jsem se toho využít a vrátit se domů…

***

Můj pobyt zde se protáhl již na čtyři standardní galaktické měsíce. Komunikace s obyvateli, Sažany, jak jsem je nazvala, je velmi snadná, po několika dnech už prakticky v mém okolí nebyl nikdo, koho bych si nemohla číst kdykoliv. Je to ale velmi nudné, protože tyto zajímavé bytosti nemají postraní myšlenky, nic neskrývají a nic zajímavého se v jejich životech vlastně ani neděje. Během téhle doby jsem se rovněž pokoušela o několik kontaktů mysli s Lordem Vaderem a Imperátorem. Marně. Nejspíš tu hraje roli příliš veliká vzdálenost...
Sažané obývají dvě planety v soustavě, o které jsem nikdy neslyšela, planety Saha a Saha - to je jejich výraz, který jsem převzala, tak ten "obraz" zní v jejich myslích. Přeložit by se to dalo asi jako Placka a Placka. Sažané totiž vycházejí z představ svých předků o placatosti jejich planety - to je ostatně prý velmi rozšířená představa i ranných národů naší galaxie. Zajímavé, i když trochu groteskní. Já osobně jsem jim ještě přiřadila číslovku, protože mi dělalo mírné potíže je přesně od sebe odlišovat. Vznikl tak název Saha 1 a Saha 2.
Sažané jsou mírumilovní a technicky celkem na úrovni. Nemají touhu expandovat, někoho si podrobovat nebo získávat nové světy. Stačí jim jejich malý svět. Byla jsem jediným "mimozemšťanem", se kterým se kdy setkali. Naštěstí to nebyl xenofobní národ, takže jsem neskončila v lihu. Mají jen jedinou chybu. Nepodnikají totiž vesmírné cesty a ani je nepovažují za něco důležitého. Znalosti Sažanů o vesmíru jsou tudíž velmi omezené. Do vesmíru létali, to ano, ale jen velmi účelově a dalo by se říct "za roh" - jen na několik svých vlastních satelitů. K tomu používali spalovací motory, techniku, která je v oblasti vesmírného cestování pro většinu obyvatel Galaxie kuriozitou. To mi vcelku narušovalo mé plány na návrat domů.
Můj prvotní zájem se soustředil na skutečnost, že jsme tuto soustavu ještě neobjevili a mě zajímalo, proč. Kde vlastně přesně ve vesmíru je a jak daleko je k nejbližší základně Impéria? Taky jsem potřebovala vědět, jak dlouho jsem byla vlastně v hibernaci a jestli je nějaké zařízení z mého modulu dosud funkční a použitelné třeba na sestrojení primitivní vysílačky nebo přímo sondy, kde jsou všechny moje datadisky, v jakém stavu je palubní počítač (sice to nebyl bůhvíjaký supermodel, ale teď by se hodilo cokoliv z technologie, kterou alespoň částečně znám).
Zavedli mě ochotně k vraku záchranného modulu. Byl hodně poškozený po cestě jejich atmosférou, ale některá zařízení byla dosud funkční. Podle vnitřního počítadla jsem zjistila, že v hibernaci jsem strávila jeden rok, dva měsíce, patnáct dní, pět hodin a třicet šest minut galaktického času. To znamená, že celkem jsem ztratila rok a půl. To nebylo moc, ale zase ne tak málo... Bylo na čase něco podniknout.
Z myslí "mých" cizinců jsem už věděla, že jejich společnost ovládají vědci. Dalo by se říct, že vědci zde povýšili na úroveň jakýchsi božstev, kterým se vždy, naprosto a bezmezně důvěřuje a nikdy se jejich teorie nezpochybní. Vědecké výzkumy zde řídí svět a společnost jim poskytuje úplně vše, co si přejí, a podpoří vždy všechny teorie, se kterými vědci přijdou. Je ovšem také pravdou, že vědci toho nezneužívají, nežádají nějaké vyjímečné výhody proti ostatním a jejich teorie jsou veskrze prospěšné jejich světu. Některé jejich teorie byly - no řekněme zajímavé.... To předurčilo můj další krok: musím si bezpodmínečně a velmi rychle získat důvěru a podporu vědců.
Požádala jsem o schůzku. Vyhověli mi celkem ochotně, zajímala jsem je stejně jako oni mě, chtěli moje znalosti a hodně se zajímali o mou technologii. Nebyla jsem příliš vstřícná. Pečlivě jsem volila informace, které jsem byla ochotná jim poskytnout. Ztratit převahu, která byla postavena na velmi křehkém vláknu jedinečnosti a neznámého, se mi nechtělo, což je myslím pochopitelné.
Diskutovali jsem spolu několik dní, byla jsem pro ně vrcholně zajímavá. Ne však tolik, jako oni pro mě. Neměli ani tušení, že si "beru" jejich znalosti a myšlenky, vracím se do jejich myslí, třeba když spí a opatrně si "vybírám" další a další informace.
Zjistila jsem tak, že Saha 1 a Saha 2 jsou v soustavě jedné hvězdy, velmi aktivní hvězdy. S největší pravděpodobností se soustava nachází v oblasti neznámých regionů - to byl nejlogičtější závěr vzhledem k faktu, že unikla pozornosti Staré republiky i Impéria. Ale především - soustava Saha leží bezesporu v oblasti s velmi vysokou koncentrací jakési "temné hmoty", která působila rušivě na většinu přístrojů mého modulu. Tuhle mou teorii jsem postavila na faktu, že 90% přístrojů v modulu bylo nějakým způsobem vychýleno nebo poškozeno působením této hmoty, zbylé senzory potvrzovali přítomnost tohoto jevu. Vyvodila jsem si, že současná technologie Impéria by v této oblasti při náhodném vyhledávání s největší pravděpodobností neuspěla. Pokud se budu chtít odsud dostat, budu je muset "přivést". Vysílání z povrchu planety jsem předem vyloučila, na to budu muset jít jinak, ale hlavně rychle, protože s každým dalším dnem stráveným tady se moje touha být zpět doma, být znova Poradkyní Císaře, zvyšovala!
Moje ESP metoda přinesla ovoce brzy - narazila jsem na jednu z mnoha vědeckých teorií Sažanů, která mi, jak se tak říká, nahrála eso do ruky!
Potenciálem Sahy totiž byl zhruba 53% obsah kovů v povrchovém plášti planet. Skladba kovů navíc v ideálním poměru na přímou výrobu většiny slitin, které Impérium běžně používalo k výrobě.
Sažané však považovali tyto kovy za zbytečné a dokonce škodlivé. Jejich svět přeci potřeboval hlavně zemědělskou půdu. Proto vědci, kteří jinak považovali cestování vesmírem za zbytečné, usoudili, že je třeba se většiny těchto přebytečných nerostů zbavit. Vyvinuli proto již zmiňované spalovací motory a primitivní vesmírné transportéry, kterými vyváželi nežádoucí nerosty na své planetární satelity. V principu to fungovalo tak, že dělníci z povrchových dolů naložili do transportérů nerosty, ty se pak dopravily na pouze jediné místo na povrchu, odkud bylo možné "vyletět" do vesmíru. To bylo samozřejmě velmi neefektivní a pomalé. Transportéry dopravily nerosty vesmírem k povrchu satelitu a zde "přesypaly" svůj obsah na jeho povrch.
A tady dostává jejich teorie pro mě zajímavý rozměr. Vědci totiž vypočetli, že v určitém okamžiku dojde k přetížení satelitů, ty se zhroutí na jejich planety a zničí jejich světy!
Nabídla jsem vědcům pomoc Impéria, naprosto nezištnou, podmíněnou jen mým návratem domů. Oni mi pomůžou vyvinout a vyslat vysílač z povrchu jejich satelitu do vesmíru, směrem, který naprogramuji s pomocí mého počítače na základě poslední trajektorie záchranného modulu. Jakmile pro mě přiletí imperiální loď a já se dostanu domů, zajistím pro ně kontrakt, kde se Císař zaváže ke spolupráci, bez ohledu na zdroje, které bude muset vydat. Spolupráce bude spočívat v tom, že impérium bez nároku na jakékoliv jiné plnění za strany obyvatel Sahy vyčistí jejich satelity a bude pak nadále plynule zajišťovat odběr nerostů tak, aby nedošlo ke zhroucení satelitů na planety! Jak prosté!
Císař se rovněž zaváže, že impérium nikdy nevstoupí na povrch planety, pokud si to Sažané sami nebudou přát a nebude zde působit vojensky. Tahle podmínka bude nejspíš velmi těžko splnitelná, ale umínila jsem si, že se všemi svými silami pokusím zajistit všechny podmínky tohoto kontraktu. Impérium i tak získá nezměrné zdroje...
Postavit vysílač trvalo více než šest měsíců. Hlavní část času spolykala nutnost přesvědčovat vědce o tom, že to funguje, jak říkám, a jejich zasvěcování do základů naší fyziky a některých technologických postupů. Problém byl se zdrojem energie, protože jejich spalovací motory nebyly schopné dát vysílači dostatečnou rychlost. Jiný zdroj ale nebyl a postavit kompletní pohonnou jednotku byl pro mě veliký problém, protože nejsem inženýr. Nějaké informace v počítači sice uloženo byly, ale pro mě to byla Tatooinská vesnice. Nakonec jsme zkombinovali jejich motor s pohonem motoru záchranného modulu. Na prvotní úsek cesty kolem jejich slunce použijeme motor spalovací. Za touto hranicí bude odhozen a spustí se motor z modulu, který by měl vysílači dodat rychlost světla a dostat ho do oblasti některé z imperiálních základen.
Konečným produktem byl vysílač fantaskního tvaru, poskládaný ze součástek z mého modulu, jejich transportérů a nových součástech, které jsme postavili tak říkajíc na koleni. Vložila jsem do něj program cesty, zprávu o pobytu mé osoby, velmi přibližné souřadnice Sahy 1 a 2 vztaženo k původnímu cíli mé cesty, základně na Byss. Přidala jsem zásadní informace o Sažanech a jejich systému satelitních vysílačů, aby mi mohli dát zprávu o svém příletu a upozornění, že nesmějí v žádném případě bez souhlasu Sažanů přistát na povrchu planet.
Nakonec jsem zvolila směr, kterým ho vyšleme. To byla nejtěžší volba, protože jsem si plně uvědomovala, že mám jediný pokus a pokud vysílač nedoletí, kam má, je to konec. Také zde byla možnost, že ho najdou rebelové a moje mise bude ztracená. Zprávu jsem sice zakódovala, jak jsem byla zvyklá při komunikaci s Císařem nebo Lordem Vaderem, ale ani to mi nepřinášelo žádnou jistotu.
Za tři dny byl konečně vyslán na svou cestu z povrchu jednoho ze satelitů. Obrnila jsem se trpělivostí. Bylo mi jasné, že to potrvá možná celé měsíce, než někdo přiletí a možná taky nepřiletí vůbec...

***

82 standardních galaktických dnů se může někomu zdát jako mrknutí okem. Ale když na něco čekáte, minuty se nekonečně vlečou. Sažané se snažili mi můj pobyt zpříjemnit, jak jen mohli, ale moje napjetí s každým uplynulým dnem narůstalo a oni to cítili.
83 den přišel konečně zlom!
Ta zpráva byla krátká, ale ani několikastránkový blahopřejný dopis od Vadera by mi neudělal větší radost!
"Zpráva pro Lady Briegalu od Admirála Ace: Zde velitel ISD Penetrator. Umožněte přistání cestovního modulu na povrchu planety. Mám pověření vyzvednout Vás a dopravit do služeb impéria. Vítejte zpět!" Může se mi někdo divit, že jsem se rozplakala?

Modul třídy Lambda se tiše snášel k povrchu planety. Stříbrný trup se leskl v raním slunci. Přistávací manévr probíhal rychle a já se nemohla ubránit vzpomínce na Lorda Vadera - používal stejný. Bylo by příjemné překvapení, kdyby z modulu vystoupil on sám! Chvěla jsem se rozčilením. Několik Sažských vědců, kteří mě doprovázeli, bylo nesmírně překvapeno tichým přistáním tak veliké lodi i jejím designem, i když jsem jim všechno předeslala v předchozích "rozhovorech". Teorie a praxe nejsou totéž.
Konečně modul dosedl na povrch a vstup se neslyšně otevřel. První vystoupilo šest stormtrooperů. Následoval je muž v černé imperiální uniformě s hodností admirála. Za ním šli další čtyři stormtroopeři. Admirál rozvážně postupoval po rampě dolů ke mě. Překvapilo mě, jak je mladý - odhadovala jsem ho na dvacet pět, maximálně třicet let. Na druhou stranu - vzpomínám si na povyšovací metody Lorda Vadera. Věk přece o schopnostech nerozhoduje.
Byl vysoký, ne tak jako Vader, ale nejméně o půl hlavy vyšší než já. Světlé oči, světlé vlasy a plnovous. Vyzařovala z něj sebevědomá síla a cílevědomý rozhodný chlad, který měl i v pohledu. Někdo by si ho mohl plést z pohrdáním. Imponoval mi, mám ráda rozhodné muže. Cítím se s nimi v bezpečí. Líbil se mi a poznal to na mě. Chladný pohled vystřídal pohled samolibý.
Nechala jsem ho dojít až ke mě, neudělala jsem mu vstříc ani jediný krok. Byl v tom záměr. Jsem přeci Lady Briegala, Poradkyně Císaře, nepodléhám vojenským řádům a jeho hodnost pro mě nic neznamená. Byl to takový malý pokus o předvedení mojí "síly a moci". Uvědomil si to okamžitě. Jen malinko povytáhl obočí a pak mě obdařil upřímně pobaveným úsměvem. Jasně, bylo to ode mě směšné, vzhledem k mé situaci, věděli jsme to oba, byla to dětinská hra a on na ni prostě přistoupil z vrozené galantnosti. Dopřál mi drobné ženské vítězství, aby nepošramotil mé sebevědomí a úctu Sažanů k mé osobě.
Došel ke mě, formálně se uklonil a počkal, až mu sama podám ruku. Pak promluvil: "Lady Briegalo, jsem Admirál Ace, vyslanec Nového impéria, pověřený dovést vás zpět domů. Tedy pokud budete chtít." Pobavený tón jeho hlasu mi nemohl uniknout. Věděl přeci, že budu moc chtít!
Náhle stiskl bolestivě mou ruku. Pak se ke mě mírně naklonil a šeptem pokračoval: "Znám váš profil poradkyně, tak nezlobte a nechejte své schopnosti hezky spát. Využijete je později, to vám můžu slíbit." Pokud bylo jeho záměrem mě poděsit, nepovedlo se mu to. Ostatně kdybych chtěla, mohla jsem ho číst okamžitě, jakmile vystoupil, nezabránil by tomu. Neměla jsem ale důvod a pak, číst mysl imperiálního admirála bez rozkazu Císaře...
Nehledě k tomu, že jsem k němu cítila jistou úctu a hlavně vděčnost. Nasadila jsem měkký tón a stejně šeptem jsem mu odpověděla: "Zajisté. Číst vaši mysl by stejně bylo jen plýtváním mého talentu, i slepý přeci vidí, na co většinou myslíte..." S milým úsměvem jsem se mu pak podívala přímo do očí. Opravdu se dobře bavil! Pustil mou ruku a obrátil se k delegaci vědců ze Sahy. "Představíte nás?", prohodil ke mě.
Připomněla jsem mu, že Sažané jsou telepati a představovat je klasickým způsobem nemá smysl. Předala jsem Sažanům několik informací o admirálovi a podali si formálně ruce, beze slov. Pak jsem jim vysvětlila, že teď odletím pryč s admirálem, ale brzy se vrátím a uskutečníme naši dohodu o záchraně jejich planet. Poděkovala jsem jim za všechno, co pro mne udělali a rozloučili jsme se. Všechno to připomínalo tichou pantomimu, přízračné divadlo!
Admirál Ace mi dvorně nabídl rámě a společně jsme vstoupili do modulu. Když jsme opouštěli Sahu 1, měla jsem pocit, že opouštím luxusní vězení. Ne, nebude se mi po něm stýskat.
Brzy se před námi otevřel vesmírný prostor a já pak viděla obrysy admirálova ISD. Tak dlouho jsem už tuhle parádu neviděla! Zapomněla jsem, jak veliká a majestátná je tahle lodička. Nemohla jsem se ubránit dojetí a bylo to na mě vidět. Admirál Ace měl další důvod k pobavenému úsměvu.
Na palubu ISD Penetrator jsme doletěli během slabé čtvrthodinky. Admirál se se mnou po přistání rozloučil a odešel, nejspíš na můstek. Přidělil mi ale průvodkyni, mladou dívku s hodností poručíka. Že by Impérium omlazovalo jednotky? Dovedla mě do mé kajuty a předala mi několik datadisků.
Když jsem osaměla, mohla jsem si konečně srovnat myšlenky. Admirál Ace je rozhodně okouzlující muž, ale moc informací mi zatím neposkytl. Uvidíme, co máme tady. Musím zjistit, co se dělo během těch dvou let mé nedobrovolné izolace.
Byl to šok! Především skutečnost, že Císař a Lord Vader jsou mrtví mě velice hluboce zasáhla. Nikdo nevěděl, jak vlastně přesně zemřeli, jisté bylo jen jedno - za jejich smrt je odpovědný Luke Skywalker, který přežil zničení druhé hvězdy smrti a unikl. Osten nenávisti v mém srdci vůči řádu Jedi dostal novou sílu a probodl mou duši. Tiše krvácím ve svých vzpomínkách... Nejprve mi sebrali dětství, pak otce, teď učitele a ochránce. Jak jeden čin jednoho člověka dokáže přímo ovlivnit osud a život člověka jiného, aniž by spolu měli cokoli společného! To mě vždycky zaplňovalo pocitem bolestné bezmocnosti a následně obrovského vzteku, protože já nesnáším vlastní bezmocnost! K tomu jsem to vlastně věděla celou dobu, cítila jsem to už tenkrát v sálu na Hvězdě smrti, když jsem prosila Císaře, aby změnil směr svého působení na Skywalkera. Tohle bylo jen ujištění, že nastal absolutní konec mého minulého života.
Galaktické Impérium tedy bitvu u Endoru prohrálo. Je těžké tomu uvěřit, ale je to fakt. Většina lidí, které jsem znala, jsou buď mrtví nebo se nějakým způsobem osamostatnili. Je několik útvarů, které se pokoušejí obnovit slávu a velikost Galaktického Impéria.
Poslední dva roky se formovalo Nové Impérium, jedna z vojensky nejlépe vybavených nástupnických skupin. Velí mu skupina čtyř vůdců, kteří společně tvoří Imperial Council. Vrchním velitelem (Supreme commander) Nového impéria byla zvolena Sammael, na ní nyní spočívalo velení celému Novému Impériu, měla podporu admirálů a tedy vojska. Je drahno podotknout, že v mnohém se Nové Impérium tomu starému podobá, ale je tu i několik velmi zásadních změn, a to především ve vztazích mezi veliteli a vojskem, rozkazy jsou podrobovány větší analýze a obecně je tu více demokratických principů. Ovšem nehledejte tu chaos Staré republiky, je to oligarchické zřízení.
Na rozkaz vrchní velitelky Sammael mě teď admirál Ace vezl do jejího sídla na planetě Bastion. Její nabídka byla jasná a velkorysá - budu opět součástí Impéria, Nového Impéria. Budu mu sloužit stejně, jako jsem předtím sloužila Císaři a Lordu Vaderovi, tedy svými ESP schopnostmi. Nabídla mi vstup do Councilu a vojenskou hodnost i pravomoci. Taková nabídka se neodmítá!
Admirál Ace se během letu projevil jako dobrý a pozorný společník. Strávili jsme spolu mnoho hodin diskusemi o současném stavu Galaxie, rozložení sil a vztahů v Councilu. Prozradil mi, že Nové impérium se v posledním roce věnuje velmi intenzivním průzkumům neznámých regionů, důvodem je samozřejmě hledání zdrojů. Také proto bylo nalezení mého vysílače tak rychlé - jeho flotila se tam totiž pohybuje na celkem rozlehlém území. Poslala jsem proto urychleně vrchní velitelce Sammael svoje návrhy týkající se Sahy 1 a Sahy 2, aby měla možnost připravit se na naše první jednání.
Na Bastion jsme dorazili za osm dní. Všechny procedury, nežli nás vpustili na povrch planety, byli velmi zdlouhavé, ale potěšilo mě, že ani po smrti Císaře Nové Impérium nepolevilo z obvyklých nároků.
Vrchní velitelka Sammael se ukázala být velice prozíravým a klidným politikem, její taktické a vojenské znalosti ne mě hluboce zapůsobily. Dalo by se říct, že je mým pravým opakem, velmi technicky založená. Smlouva se Sažany ji velmi zajímala a dohodli jsme bez problémů všechny podrobnosti k úplné spokojenosti obou stran. Nové Impérium tak získalo bohatý zdroj nerostů za mnoho milionů kreditů a to bez boje a politických komplikací. Sažané se stali našimi spojenci a jsou mi neskonale vděční za to, že jsem zachránila jejich svět.

***

To je můj příběh, od začátku až do současnosti. Příběh espera, který měl být vyděděncem. Nestalo se tak ale, osud si rád zahrává a mění životy lidí, tak jako změnil ten můj.
Nejsem už poradkyní Císaře, protože Císař je mrtev.
Lord Vader je mrtev.
Jsem nyní Briegala, poradkyně Nového Impéria.
Jsem členem Councilu.
Jen jedno se nezměnilo - má nenávist k rebelům a Luku Skywalkerovi! Ta zůstala a je nezměrná!