"Má paní, právě jsme přijali spěšnou zprávu, je určena vám. Mohu ji zaslat na váš osobní komunikátor?"
"Děkuji," odvětila jsem. Můj komunikační důstojník je dokonalost sama, jako ostatně celá posádka i loď. Lord Vader se opravdu vyznamenal. Například když jsem viděla osobní záznamy mého pilota, velmi mě udivilo, že s tak skvělou kvalifikací byl přidělen mě, ale na můj dotaz Vader odpověděl, že mám mít to nejlepší, tak proč se s ním hádat?
Dekódování zprávy tentokrát trvalo poněkud déle, na tomhle si dal někdo moc záležet. Když se konečně objevila přede mnou, zjistila jsem, že ji odesílal sám Císař a ten nevěří nejspíš vůbec nikomu, vlastně si někdy nejsem tak úplně jistá, jestli věří mě. Tak copak se děje?
NALÉHAVÉ: IHNED SE DOSTAVTE DO SOUSTAVY MĚSÍCE ENDOR, SOUŘADNICE PŘILOŽENY. DALŠÍ INSTRUKCE NA MÍSTĚ !
Stručný jako vždy, na tváři se mi usadil ironický úšklebek. I v tak krátké zprávě je cítit síla….
"Vaše instrukce, Lady Briegalo?"
"Ano, jistě, letíme k Endoru! Změna kurzu ihned dle zadaných souřadnic, nejvyšší rychlostí a opravdu spěchám, díky!"
"Jistě, lady, nejvyšší rychlostí!" potvrdil pilot.
Usadila jsem pohodlně v hlubokém křesle, naštěstí to nebude dlouhá cesta, tak nejvýše den a půl, ne víc. Jsem Lady Briegala, Lady B. jak si to má posádka občas zkracovala, poradkyně Císaře. Tohle jméno a titul používám posledních asi deset let. Své vlastní si už ani nevybavím, proč taky? Pod ním ze mě chtěli mít někoho , kým jsem být nemohla! Vzpomínky……k čemu jsou?

***

Narodila jsem se na zapadlé planetě kdesi ve Vystrkově. Tři starší sourozenci. Věčně problémový bratr, co chtěl být pilotem , on jediný byl podle otcova gusta. Sestra byla příliš obyčejná, příliš…..hodná, aby si jí vůbec někdo všiml. A druhý bratr miloval půdu, chtěl být farmářem jako otec, ale to otci neimponovalo. Chtěl mít aspoň jednoho "slavného" potomka, když sám ztratil mládí na farmě, jak často prohlašoval.
Tiché hádky rodičů o mně jsem zaznamenala poprvé, když mi bylo asi čtyři, pět let, ne více. Ano, je pravda, že občas ani sama nevím, co se kolem mě děje, proč se třeba podívám na někoho z našich sousedů a vím, co mi řekne dřív, než to udělá. Proč mě otcova hospodářská zvířata následují bez zjevného příkazu, jen pomyslím a ony prostě jdou. Před pár dny na ulici jsem dokonce zaslechla jakéhosi muže, který kolem nás procházel na ulici v blízkém městě. Zadíval se na otcovo a moje ošuntělé oblečení a řekl: "Proboha, to jsou tu samý takovýhle křupani? Ještě že jen prolétám, nakoupit nějaké slušné zásoby a pryč!" Zatáhla jsem otce za rukáv a pošeptala mu to. Naivně jsem myslela že ho to třeba pobaví, vždycky byl tak strašně zachmuřený…….
Otec zareagoval prudce. Popadl toho muže za klopy a vybafl na něj: "Co jste to říkal o těch křupanech?" "Já? Nic jsem neříkal, opravdu, to se vám něco muselo zdát!" Z jeho vyděšeného obličeje ale bylo nejspíš otci jasné, že pokud to neřekl nahlas, rozhodně si to aspoň MYSLEL! Od té chvíle mě ale začal poslouchat ostražitěji a s náhlým zájmem o mé žvatlání……
Ten večer jsem pak poprvé zaslechla tichou, rozhořčenou hádku rodičů. A jedno divné slovo - Jedi! To otec ho vyslovil.
Šeptavé hádky pokračovaly několik nocí, nakonec jsem se naučila je už neslyšet a klidně spát. Tedy pokud nepřicházely hlasy. Stačilo si totiž vybavit si vzpomínku na nějakého člověka, kterého jsem přes den potkala a zaslechla. Pak se ke mě nekontrolovaně hrnuly celé romány z jeho života, celé jeho myšlení.......páni, čtu cizí myšlenky na dálku! Ale jak jsem už řekla - přicházely nekontrolovaně a to byl problém, protože někdy jsem spát přece musela. Co jim takhle poručit? TICHO! Nechci už nic slyšet, chci jen spát! TICHO! Nechtělo se mi uvěřit, ale náhle jsem slyšela jen tlukot svého srdce a klidné oddychování sestry. Bylo to vlastně hrozně snadné.
Jednou ráno si mě otec zavolal. Vedle něj stály uplakané matka se sestrou, zachmuření bratři, co se asi děje? Co jsem zase provedla? No ten zadřený robot minule se mi sice příliš nepovedl, ale bratr slíbil, že ho opraví, tak co mají?
"Tady je moje maličká!", otec přímo zpíval. "Poslal jsem už zprávu Radě Jedi na Coruscant, tvé schopnosti je budou určitě velmi zajímat! Za pár dní sem někoho vyšlou. Bude z tebe Jedi! První v naší rodině, já se zblázním radostí!" Málem mě umačkal v objetí. Matka se tvářila, že ho asi brzy něčím praští, sestra opět propukla v pláč. Nejstarší bratr naopak vypadal, že se chystá praštit mě, protože jsem ho právě připravila o nejslavnější post, tedy v měřítku naší rodiny a městečka. Druhý bratr byl lhostejný, zdržovali jsme ho od nějakých pokusů se setbou. Šťastný bráška!
"Ale já nikam nechci, chci být tady doma s maminkou....." , pípla jsem nesměle, ale rychlý "hmat" do otcových myšlenek mi jasně potvrdil, že tohle rozhodnutí je nezvratné. S určitostí vím, že pohled, který na mě v tu chvíli vrhl, mě strašil ve spaní ještě několik příštích dětských let.
Za pět dní přišel na naší farmu nějaký muž, měl hnědý plášť s kápí, vysoké boty a celkově působil dojmem, že neví, co je to spěch. Otec ho pozval k nám a dlouho spolu mluvili. Nechala jsem je být, "přečtu" si je potom. Večer mě zavolali a ten muž se na mě pozorně zadíval. Sáhla jsem si do jeho mysli a našla tam jen zvědavost a jinak vyrovnaný ledový klid, Stáhla jsem se, snad si ho budu moci přečíst později víc.
"Vezmu ji s sebou, pokud má takové schopnosti, jak tvrdíte, může být později mým učedníkem. Tak děvče, říkej mi mistře." Největší omyl jeho života.
Cesta na Coruscant se mi líbila, letěla jsem vlastně poprvé a světýlka hvězd za okny mi připadala mimořádně krásná. Dneska se už na ně nedívám, škoda. "Říkej mi mistře" si mě příliš nevšímal, společnost mi dělali jen roboti. V době odpočinku jsem si do mysli mistra ještě několikrát sáhla. Jasně bílá čára, jako oslnivé světlo slunce - tak se mi jevila jeho mysl, takže z mého pohledu nic zajímavého. V té době jsem ještě nemohla vědět, že takhle se jeví mysl Jedi, když medituje, když nechává vstoupit do své mysli jen klid a harmonii. A netušila jsem ani, že jednou budu schopná číst cizí mysl do hloubky, přečíst si její nehlouběji ukryté vzpomínky a pocity, doslova "vykrást" mysl, když budu chtít a dokonce ji upravit a podsunout některé vlastní myšlenky a ovlivnit tak jejího majitele. A jak jsem zjistila ještě mnohem později, v Síle cvičený jedinec byl schopen zamezit mi v přístupu do své mysli - kdyby ovšem VĚDĚL, že ho čtu.
Škola malých učedníků Jedi na Coruscantu se pro mě velmi záhy stala noční můrou. Já věděla po pár dnech, že sem prostě nepatřím! Jiné děti pochopily za pár dní, jak přenášet drobné předměty pomocí jakési Síly, kterou se učily cítit a ovládat. Já, když mi mistr poručil přisunout míček, jsem se prostě zvedla a přinesla mu ho. Nevypadal příliš šťastně! Nedokázala jsem s pomocí Síly prostě hnout ani zrnkem písku. Pokusil se mi dát tyč a začali jsme se základy sebeobrany. Po dvaceti minutách bylo jasné, že pokud mi ji rychle nevezme, ublížím nejen sobě, ale nejspíš rozbiju další kus obložení. Po třech týdnech začal mít ve tváři zoufalý výraz on i já. To, že se prohlubují každým dnem více a více mé "jiné" schopnosti tu nebylo víceméně předmětem zájmu. Otec mu je totiž prezentoval jako záblesky mé jasnozřivosti. Asi doufal, že ho to méně vyděsí! Mistr tedy mylně předpokládal, že mám vize budoucnosti a minulosti skrze Sílu. Každopádně šest týdnů jeho pokusů o výcvik nepřinesly žádné výsledky.
Nakonec se "říkej mi mistře" projevil jako tvor s podstatně vyšší inteligencí, než bych byla později ochotná jeho druhu přiznat. Už pochopil, že něco je špatně a udělal to, co měl udělat hned tenkrát u nás doma. Krevní test. Četla jsem jeho zklamání, když se vrátil a zároveň hlubokou úlevu.
"No maličká, je mi líto. Ty jsi to, čemu se říká ESP, esper. To jsou lidé mající mimosmyslové vnímání. Mají různé, například telekinetické, schopnosti.Ta tvoje je bezesporu zajímavá, ale nemá nic společného se Sílou. Takže nebudeš Jedi. Moc mě mrzí, že jsem ten test neudělal hned, mohli jsme si ušetřit spoustu mého času a tvé bolesti. Vrátíš se domů. Máš radost, viď?" Usmál se na mě a já byla šťastná i za něj.
Návratem domů mi začalo peklo. Otec to nebral jako skvělou zprávu, od chvíle mého návratu mě neskrývaně hluboce nenáviděl. Četla jsem touhu po mé smrti - to by totiž byla menší ostuda. Celé městečko už přece vědělo, že bude mít slavného potomka, přímo Jedi, a nakonec nic. Udělala jsem z něj lháře a podvodníka, a to mi nemohl nikdy odpustit! Upřímnou radost měl rozhodně bratr, přece jen bude nejslavnější. Bylo mi to jedno. Teď už jsem věděla, co vlastně umím a nehodlala jsem tyhle schopnosti nechat ležet ladem.
V našem městečku byl totiž klub, kde se hrálo. Leccos. Slušně vysoké sázky. Dala sem se "do služby" majitele klubu a nenápadně mu přinášela zisk. Hráče by nikdy nenapadlo, že ta malá holka v rohu, co čistí náčiní do kuchyně, jim čte sestavy přímo z ruky a posílá je vysílačkou přímo do ucha klubového protihráče! Měla jsem z jeho výher provizi, protože jsem si dala jediný cíl - ušetřit dost kreditů a vypadnout z týhle díry a chytit se něčeho pořádnýho.
Tenhle trénink velmi posiloval mé schopnosti, které dostávaly stále větší sílu a hloubku. Zjistila jsem, že člověk, kterého chci číst, musí být se mnou několik minut v přímém kontaktu - jak se říká z očí do očí. Pak už si jen stačilo vybavit si ho v paměti a jeho myšlenky ke mě proudily, kdykoliv jsem chtěla. A přestaly, kdykoliv jsem chtěla! To se mi hodilo hlavně v práci - nevěřila bych, jaké myšlenky může vyvolat dvanáctiletá dívka v některých hráčích. Během těch sedmi let "služby" dosáhly mé schopnosti přímo závratné úrovně. Teď už jsem mohla nejenom číst myšlenky objektu, ale u některých jedinců je i upravovat, prostě jim vtisknout svou vůli! Někdy mě to stálo mnoho úsilí, někdo proti tomu byl odolný docela, ale většina lidí prostě nevědomě přijímala mé "pokyny". Svou rodinu jsem přesto "nepozměňovala" nikdy, snad z úcty k nim. Ale vnuknout svému šéfovi myšlenku na zvýšení mé provize nebo jednomu z hostů touhu praštit protihráče, který mě v duchu častoval obzvláště nechutnými myšlenkami, to mi nedělalo problém. Začala jsem z toho skutečně těžit ve vlastní prospěch.
Mezitím se také velmi změnily poměry v galaktickém měřítku. Galaktická republika už prakticky neexistovala, kancléř Palpatine se ujal vlády a prohlásil se Imperátorem Galaktického Impéria. Soustavy, které to odmítly, si podroboval silou. Ve válkách padl i můj bratr - stíhací pilot. Po masakru rytířů Jedi otec přestal s omíláním historky o Jedi v jeho rodině. Ale bylo jen otázkou času, kdy nás někdo udá na nové Imperiální posádce v našem městě. Nové zprávy se k nám dostávaly sporadicky, všem vždy vévodila postava jakéhosi Temného válečníka, prý bývalého Jedi, který nyní sloužil Císaři a vybíjel Jedi po celé Galaxii. Myšlenky mého "říkej mi mistře" už nebylo slyšet. Nevím, proč jsem pocítila takové uspokojení.....
V tichu noci jsem o tom přemýšlela a moje závěry byly jednoznačné - nenávidím jeho a všechny ty Jedi! Kdyby neexistovali, můj otec by mě nikdy nemohl poslat pryč a nemohl by mě nenávidět za to, že nejsem jako oni! Možná by mé schopnosti děsily mé okolí i jeho, ale snad by mě měl stále rád, jsem přeci jeho dcera!
Ještě dva roky jsem to vydržela doma. Hromadila jsem peníze z her, učila se od bratra o technice v hospodářství, pomáhala sestře s domácností, když matka zemřela. Měla jsem jasný plán - koupit si malou loď a letět kamkoliv.
Jednou v noci nás probudilo podivné chvění, jako by bylo zemětřesení. Otec vyběhl ven a hned zase dovnitř: "Rychle, všichni musíme pryč, město hoří!" Vyběhli jsme ven a zamířili do polí. Nechápala jsem, proč vzal s sebou i mě...... "To je všechno kvůli tobě, přišli si pro tebe.......", četla jsem vyděšeného otce. Sakra, všechny moje kredity zůstaly doma, nemůžu je tam nechat! Pustila jsem vlhkou dlaň své sestry, nevšimla si toho, pak jsem zamířila zpět. Vyběhla jsem do domu. Byl to jen slabý záblesk světla a pak už nic.......
Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale po probuzení mi bylo rychle jasné , že nejsem doma. Šedivé kovové zdi, jednoduché lůžko a malý lékařský robot - víc v místnosti nebylo. Napnula jsem své vědomí a za chvíli četla mysl své rodiny - byli už v bezpečí doma, rozrušení a vyděšení z mého zmizení, ale živí a zdraví. Ale kde jsem já? Robot si už všiml, že jsem vzhůru a tiše se vytratil. Zavřela jsem oči.
Zvuk otevírajících se dveří mě rychle zvedl z lůžka. Vstoupil ON - TEMNÝ JEDI! Strašlivě jsem se vyděsila. Jeho maska byla černá jako noc a jako všechno na jeho oděvu. Stál přede mnou, ruce zkřížené na prsou, ohromný a zlověstný jako smrt.
"Už jsi se prospala?" Ten hlas mě úplně přimrazil, začala jsem se nekontrolovatelně třást. "Neslyšíš, nač se ptám? Jsi tak hloupá nebo jen hluchá? Nevím, co s tebou má Císař v úmyslu, ale já na tobě zatím neshledávám nic zajímavého!" Pohrdavý tón jeho hlasu mi náhle připomněl otce.
Všechno se mě vzbouřilo: "Slyším docela dobře a kdybyste tak nesípal, bylo by to ještě lepší! A vás doma matka nenaučila klepat, než vlezete k někomu na návštěvu?"
Prudce ke mě natáhl rozevřenou dlaň, nejspíš s úmyslem mě vlastnoručně uškrtit. Rozhodně jsem ho pořádně naštvala.
Počkej, panáčku, přečtu si tě!
Na to zapomeň, ty drzá žábo! Císař mě varoval před tvou schopností vykrádat cizí myšlenky! Pro tyhle schopnosti ještě žiješ, pro ně ho tolik zajímáš a máš jeho přímou ochranu. Alespoň prozatím!
"Jak to......?"
"Chceš vědět, jak to, že mě nemůžeš číst? To je snadné, vím o tobě a chráním svou mysl. Zkus mě teď přečíst," vybídl mě.
Sáhla jsem na jeho mysl a neviděla nic, jen mentální mlhu, dokonale nepropustnou. Byl to další šok, protože s tím jsem se ještě nikdy nesetkala!
"Teď několik instrukcí," zahřměl jeho hlas. "Jsem lord Vader, říkej mi pane nebo lorde Vadere. NIKDY se už nepokoušej mě číst, varuji tě, ještě jeden pokus a nezachrání tě nic! Ode dneška jsi pod mou a Císařovou osobní ochranou, zodpovídáš se pouze mě a Císaři. S nikým nebudeš už nikdy mluvit o svých schopnostech a budeš číst jen tehdy a ty objekty, které ti určíme. Porušení je trestáno. Trest závisí na míře provinění a mé náladě. Pokud se budeš vzpírat, budeš zničena. Jasné?"
Co se na tohle dalo říct? Na můj souhlas stejně nečekal a pokračoval: "Také budeš mít ode dneška svou vlastní kabinu a veškeré pohodlí. Pojď se mnou!"
Vyšli jsme z kabiny. "Mohu mít dotaz, lorde Vadere? Jak jste se o mě dozvěděli?"
"Ze záznamů rady na Coruscantu. Projevili se jako zabednění hlupáci, jako ostatně vždy! Takový zajímavý talent nechali ležet téměř deset let ladem. Jsme tady. Během cesty nechci být rušen." Plášť za ním jen zavlál a já vstoupila do své kabiny - mimochodem nic moc.
Po třech dnech jsme dorazili na Coruscant. Po celou dobu se už lord Vader neukázal. Hodně jsem o něm přemýšlela a zjistila, že mě fascinuje. Byl to první člověk, který mě převezl. A rozhodně věděl, co chce a co může chtít. Měla jsem z něho respekt, to jistě, ale měl i můj obdiv.
Tentokrát jsem viděla město z jiné strany - byla jsem dopravena přímo do císařského paláce. Sám Imperátor mě přijal okamžitě po příletu, společnost nám dělal pouze lord Vader, který mu už nejspíš předal všechny informace o mě, které získal. Měl nejspíš příkaz pozorovat mé chování po celou cestu sem.
Automaticky jsem sáhla do imperátorovy mysli, spíš ze zvyku než úmyslně. Okamžitě jsem narazila na temnou zeď mentální mlh.
"Porušila jsi můj příkaz," tiše pronesl císař. Ten hlas mě roztřásl stejně jako poprvé Vaderův. "Vidím, že na tvé výchově v hodnou a poslušnou dívku budeme muset pracovat nejspíš poněkud déle a zvolit účinnější prostředky."
Pokynul Vaderovi a ten přikývl: "Ano, můj pane, je to drzá holka, ale netrestejme ji zatím. Je to jen hloupý zlozvyk, který se rychle odnaučí. Nenávidí Jedi a to hluboce, to je velmi dobře! Bude lépe spolupracovat."
"Máš pravdu, můj příteli. Předčasným trestáním bychom ji mohli zatvrdit a na to nemáme čas. Źe už budeš poslušná, viď děvče?"
"A-ano, vaše výsosti, excelence, pane, Císaři, lorde Vadere, přísahám, že už to nebudu dělat!" koktala jsem, mírně vyvedená z míry náhlým obratem v situaci a hlavně z toho, že Vader se za mě přimluvil. (Dělal to pak často, za což měl mou hlubokou úctu a oddanost. Jako by ve mě viděl kotě, co našel v příkopu a staral se o ně, i když většinou city příliš neoplýval. Kolik schopných důstojníků a poddůstojníků zabíjel za mnohem menší prohřešky, než jsem občas páchala já! Jednou se dokonce pokoušel dát mi pár lekcí v obraně s mečem - tedy se světelným mečem! Ale stejně jako "říkej mi mistře" za pár minut zjistil, že bude jednodušší přidělit mi ochranku.)
"Tedy dobrá! Tvé schopnosti budou využity ve prospěch mé říše. Teď půjdeš do svých komnat, kde se o tebe postarají. Ode dneška se ti dostává mé nejvyšší milosti a očekávám za to tvou naprostou loajalitu, oddanost a dobré výsledky. Je třeba rovněž skoncovat s tvou minulostí a proto přijmeš nové jméno - Lady Briegala a funkci mé poradkyně. Doufám, že budete pracovat s lordem Vaderem ve shodě, přeji si, aby mé dvě silné zbraně spolu dobře vycházely. Ty, můj příteli," kývl směrem k Vaderovi a ten se hluboce uklonil, "jsi má pravá ruka, můj nejlepší bojovník, skutečný Pán ze Sithu, a ty," obrátil se teď i ke mně, "budeš mé prodloužené vědomí. Už se těším, jak budou všichni ti zrádci koukat, až jim budu plivat do obličeje jejich vlastní myšlenky, které jim ukradneš!" rozesmál se. "Můžeš odejít, má stráž tě doprovodí. Chceme být sami."
Dostalo se mi od toho dne opravdu všeho, na co jsem si mohla jen pomyslet. Prvotřídní výchova ve společenském chování, vzdělání, skvělé jídlo a šaty, časem vlastní loď včetně vynikající posádky, osobní stráž, pravomoci v oblasti politiky, neomezený kredit. Za to chtěl můj Císař, abych se občas vyskytla na nějaké "společenské akci" a pak referovala o myšlenkách účastníků. Obzvlášť ho samozřejmě zajímali zrádci. Nikdo vlastně netušil, kdo jsem a kde se vůbec vzala záhadná Lady Briegala v paláci a v čem že to vlastně Císaři radí. Přisoudili mi nakonec funkci jakéhosi doplňku k trůnu nebo "tak něco", o čemž jsou všichni dosud přesvědčeni. Stejně se chovali i k jiným dívkám, o jejichž pravých úkolech nevěděli vůbec nic, například k Maře Jade, která ovšem byla nad tohle povznesená. Byla chladný zabiják a ty příliš hlasité prostě smetla svým chladným pohledem nebo horkým mečem.
Později mě posílali na různé politické mise do soustav, jejichž vůdci se bouřili nebo dělali problémy. Těm jsem potom během jednání vnukla některé loajálnější postoje k Impériu. Pokud byl protivník jedinec, který se nenechal "upravit", vyčerpala jsem prostě jeho znalosti o obraně a vojenských systémech a předala je lordu Vaderovi. Pak byla taková soustava podrobena silou. Jak pravil Císař - mé schopnosti byly využívány ve prospěch jeho říše.
Měla jsem občas letmé kontakty s myslí Císaře a lorda Vadera, vždy pevně kontrolované z jejich strany. Tímto tichým způsobem jsme si předávali (většinou ve společnosti zkoumaných objektů) moje poznatky a jejich pokyny, kterými usměrňovaly moje mentální pátrání.
Platila jsem za to ale dokonalou samotou - žádní skuteční přátelé, žádné dlouhodobé vztahy s muži. Když hned znáte jejich nejskrytější myšlenky........ Někdy jsem měla uspokojivý pocit, že mě Císař i Vader berou jako sobě rovnou a starají se o mě, jindy jsem měla pocit, že mě neberou vážně, hlavně proto, že jsem jen žena a neumím bojovat.
Takhle mi uplynulo posledních deset let jako voda. Nyní byla má pozice vynikající. Právě jsem byla na misi na několika imperiálních základnách, kde jsem měla prověřit oddanost posádek. Císař se nejspíš chystá na nějaký zásadní tak vůči těm otravným rebelům.Výsledek byl uspokojivý. A teď tahle naléhavá zpráva. Uvidíme, co se děje!