Kapitola 3.

Astrid Ashen se posadila na postel v pokoji, který ji přidělil k'nleortský velvyslanec. Unaveně zívla a lehla si.
Po přistání je uvítal K'Nleortian ve fialové róbě. Astrid zajímalo, jak vypadají ti cizinci, ale když je uviděla, myslela, že jí vypadnou oči z důlků. Byli vysocí asi dva metry, měli dlouhý krk a štíhlé nažloutlé tělo. Jejich ruce byly dlouhé a hubené, na každé měli šest prstů: čtyři normální a dva palce. Měli čtyři nohy: přední dvě byly odrápené a zadní dvě měly mohutná kopyta.
Viděla už hodně nelidských bytostí, ale ještě nikdy se nesetkala s něčím tak bizarním.
Ovšem musela uznat, že byli velmi laskaví. Vysvětlili jim vše potřebné, provedli je po paláci a pozvali je na oběd.
Škoda jen, že jejich jídelníček se vůbec nepodobal lidskému. Pokud se oběd nehýbal, tak se zase nedal pozřít. Pravda, mohla si zato sama… experimentovala. Chissové očividně nějaká jídla znali, protože to dlouho přebírali a na svůj výběr si nestěžovali. Ale ona zkoušela všechno možné a na pobavené pohledy Shallyn nedala (vycítila, že Shallyn v duchu umírá smíchy, ale jako správný Chiss na sobě nedala nic znát).
A protože Astrid nechtěla způsobit nějaký diplomatický incident, tak to musela sníst. Bylo to ještě horší, než poddůstojnická jídelna!
A pak přišla na řadu prohlídka. Nejdříve ji to celkem bavilo, ale pak se Shallyn začala zajímat o umělecká díla. Problém byl ten, že K'Nleortiané z toho byli nadšení, a tak se prohlídka změnila v přednášku o umění (vše bylo samozřejmě vyprávěno zkomoleným basicem).
Chisská část výpravy byla ve svém živlu, ale zbytek se k smrti nudil. Pellaeon alespoň dokázal předstírat, že ho to baví a stormtoopeři měli helmu, ale Astrid tušila, že vypadala stejně otráveně jako se cítila.
Za celý den Ktar'zina nepotkali, teprve před chvílí přišel Pellaeon s úsměvem na rtech a jeho souhlasem. Jak říkal Stent, Ktar'zin chtěl pár droidů a počítačových programů.
Počítače. Během prohlídky si všimla jen několika kusů moderního vybavení, jinak tu bylo všechno sto let za Ewoky. Povzdechla si, vstala a vytáhla z kapsy komlink.
„Tady major Tschel,“ ozval se hlas hlavního komunikačního důstojníka Chimaery.
„Jak jde pátrání, majore?“
„Stále jsme nic nenašli. Night Shade toho pro dnešek nechala a za chvíli přistane na planetě,“ podal hlášení. „K'Nleortiané nám také nejsou moc platní. Mají jen pár lodí se zastaralým vybavením,“ dodal kysele.
Astrid se ušklíbla. Tohle je jak hledat jehlu v kupce sena, pomyslela si.
„Madam? Smím se zeptat, jak je na K'Nleortu?“ řekl major zvědavě, pravděpodobně byl v Neznámých regionech poprvé.
„Je tu hezky. Jen to jídlo by mohlo být lepší. Víte co? Schovejte mi večeři, ano?“ řekla lehce.
Tschel se zasmál. „Rozkaz, kapitáne. Chimaera konec.“
Otočila se a podívala se z okna. Začínalo se smrákat a ochlazovat; na obzoru bylo vidět Shade letící do kosmodromu paláce.
Mrkla na hodinky. Pro dnešek už měla volno, protože Pellaeon taktně odmítl pozvání na večeři.
Rozhodla se, že zjistí podrobnosti své vize; měla totiž tušení, že se uskuteční již brzy a musela vědět, kdo je na její straně. Místo nepřátel viděla jen černě oděné stíny a navíc se prostředí velice podobalo zdejší architektuře…
Sedla si na zem, zkřížila nohy a zavřela oči. Nedělala to už hodně dlouho a neměla jistotu, jestli se jí to vůbec podaří. Zhluboka se nadechla a nechala se prostoupit Sílou…

…Stála v temné ulici. Rozhlédla se kolem sebe a viděla postavu v černém plášti, před kterou utíkají tři postavy. Muž, žena a malá holčička.
Zahalená postava vzala neznámou zbraň a zabila jí muže. Žena něco vykřikla a vytáhla světelný meč; aktivovala ho a provedla výpad.
Postava však také měla světelný meč a hravě jej odrazila. Chvíli spolu bojovali a světelné meče ozařovaly okolní prostor. Pak temný muž probodl lidskou ženu a ona uslyšela zoufalý výkřik…

Astrid s výkřikem otevřela oči. Těžce oddychovala a zírala do tmy.
Do tmy? Zmateně se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že na obloze už svítí hvězdy. Pak se podívala na hodinky. Uběhly čtyři hodiny!
Rozsvítila a zavřela okno. Teprve teď si uvědomila, že je celá promrzlá. Musela být v naprostém transu, protože to vůbec necítila. Také si uvědomila, že má hroznou žízeň a hlad. Na stole sice bylo nějaké místní jídlo, ale po zkušenostech s obědem ji ani nenapadlo se ho dotknout; místo toho vytáhla potravinovou tyčinku a láhev s vodou.
Jedla a při tom přemýšlela, co viděla. Měla pocit, že se to stane za chvíli. Má se tomu pokusit zabránit? Neznala tuto planetu a věděla, že by mohla způsobit diplomatický incident, ale přece ty lidi ze své vize nenechá jen tak povraždit! Co víc, viděla se tam, viděla budoucnost. Neměla by se tedy smířit s osudem?
Jenže ty postavy měly světelné meče, pokud na ni zaútočí, nebude mít šanci… A jestli se jí něco stane, co potom? Jak to vysvětlí?
Přecházela sem a tam po místnosti. Před očima se jí znovu objevila ta scéna. Musela tomu zabránit! Nevěděla, co ji to popadlo, byla přece voják, viděla umírat spoustu lidí, ale připadalo jí to správné.
Ještě se ze mě nakonec stane Jedi, řekla si kysele. Vzala blaster, oblékla si teplou bundu a do kapsy schovala komlink.
Vyšla ze dveří a tiše prošla oddělením pro hosty; nechtěla nikoho vzbudit. Na konci chodby stáli dva K'Nleortiané v černé uniformě stráží.
„Jdu se projít,“ řekla jim. „Pusťte mě.“ Použila menší trik na ovládání mysli a obě stráže řekly jednohlasně „Puštííme vas“ a ustoupili.
Vešla do Velké chodby a odtud zamířila na verandu. Podívala se dolů, odhadovala to tak na šest metrů. Přelezla zábradlí a nechala se prostoupit Sílou, aby zjistila, jestli dole někdo není.
Skočila a dopadla na zem bez jakéhokoliv zranění. Je vidět, že jsem to ještě nezapomněla, řekla si s úlevou. Věděla, že pokud by neovládala Sílu dostatečně, mohla by se i zabít.
Prošla prázdnou ulicí a když byla na křižovatce, zavřela oči. Astrid nevěděla, kde se vize odehraje, ale Síla ano. Prostě se jí nechala vést, jako za starých časů. Uvědomila si, jak moc jí to scházelo, jak moc se toužila vrátit zpět do minulosti…
Teď však na podobné myšlenky nebyl čas. Šla mizerně osvětlenými ulicemi, tu a tam míjela K'Nleortiany a musela se soustředit, aby kolem sebe vytvořila dostatečné „pole neviditelnosti“, další trik, kterému se kdysi naučila.
Srdce jí rychle tlouklo a rukou pevně svírala blaster. Už byla blízko!
Prošla dalšími dvěmi uličkami a otevřela oči –
Ocitla se ve špinavé, široké a temné ulici. Rozhlédla se kolem sebe a viděla, jak se sem blíží postava v černém plášti. Před ní utíkali tři lidé. Žena a muž nesoucí v náručí malou holčičku.
Temný muž vytáhl světelný meč a aktivoval oranžovou čepel. Hodil ji po uprchlíkovi, jenž spadl mrtev k zemi. Holčička však zůstala naživu a s pláčem doběhla k ženě, která zoufale vykřikla. „Néé!“
Bylo to skoro jako v té vizi. Znamenaly ty drobné odlišnosti, že je ještě šance na jejich záchranu? Sice to nevěděla, ale byla odhodlaná se o to pokusit. Vytáhla blaster a rázně vykřikla: „Stát!“
Postava se zastavila a otočila se čelem k ní. Díky oranžové záři čepele Astrid poznala, že se pod kápí skrývá K'Nleortian. Pozvedla blaster a namířila mu ho na hlavu. „Ihned přestaňte!“ řekla pevně.
K'Nleortian ji však ignoroval a provedl výpad. Žena uskočila a vytáhla světelný meč. Aktivovala modrobílou čepel a odrazila jeho útok.
Astrid vycítila, že K'Nleortian čerpá sílu z Temné strany, zatímco ta žena se jen snaží bránit holčičku. Pozvedla blaster a vypálila na postavu v plášti. Ta však střelu bez problémů vychýlila a provedla další výpad proti lidské ženě.
Astrid znova vypálila, ale střela byla tentokrát odražena zpět na ni. Jen díky varování Síly stačila uskočit a zachránit si tak život.
Spadla ovšem na kámen a praštila se do hlavy. Vykřikla bolestí a bezmocně sledovala, jak se svět točí vzhůru nohama.
Snažila se použít některou z technik na zmírnění bolesti a vyléčení, ale byla příliš vyčerpaná a málo vycvičená.
Nakonec se jí to alespoň částečně podařilo a přitáhla k sobě blaster. Ozval se výkřik. Astrid se prudce otočila ke zdroji zvuku, viděla jen, jak K'Nleortian probodl ženu, ta upustila světelný meč a její tělo se bezvládně sesunulo na zem. „Calio! Uteč!“ vykřikla z posledních sil.
Astrid na nic nečekala. Sílou přitáhla světelný meč a aktivovala ho. Nehodlala dopustit, aby ta holčička zemřela. Přiblížila se ke K'Nleortianovi a provedla výpad.
Holčička se dala s pláčem na útěk, zatímco temný muž odrážel Astridiny výpady. Pak provedl piruetu a zaútočil.
Astrid ze všech sil odrážela jeho zuřivou ofenzívu. Její protivník byl očividně lépe vycvičený a trénovaný, a ona neměla meč v rukou víc jak šestnáct let. Věděla, že nemá šanci, ale nehodlala se vzdát.
K'Nleortian si to musel také uvědomit, protože ji odhodil Sílou.
Astrid letěla vzduchem bezmála tři metry a poté přistála na tvrdé zemi. Bolelo ji celé tělo, ale přesto dokázala vstát. Rozhlédla se kolem sebe, byla připravená bojovat až do úplného konce...
Nikde ho však neviděla. Ušla pár kroků a uslyšela sípot padlé ženy. Poklekla vedle ní. Žena byla mrtvolně bledá v obličeji, podívala se na Astrid a slabě jí stiskla ruku. „O-o-chraň…Caliu… s-slib… mi to,“ zašeptala.
Astrid přikývla a položila si její hlavu do klína. „V-vem si meč,“ vydechla žena. „Máš vel…ký potenciál…“ Žena zavřela oči a ztěžka oddychovala. Astrid cítila, jak její stisk postupně slábne a vyprchává z ní život. Když vydechla naposledy, její tělo zmizelo. Stala se součástí Síly.
Astrid cítila, jak jí vlhnou tváře, samozřejmě věděla, že někdy Jedi umře tímto způsobem, ale ještě to neviděla na vlastní oči.
Vstala a v Síle zapátrala po holčičce. Ucítila její přítomnost a rozběhla se za ní.
Byla už skoro u ní a zavolala: „Počkej!“ Holčička však ještě zrychlila, patrně se bála, že jí ublíží.
Upadla a Astrid ji chytila. Dítě se jí snažilo vymanit z jejího sevření a začalo křičet. Astrid jí zakryla rukou ústa a s pomocí Síly se jí pokoušela uklidnit. „Neboj se, neublížím ti,“ konejšila ji. „Neměj strach, Calio.“ Když holčička uslyšela své jméno, přestala sebou škubat, ale oči měla stále plné hrůzy.
„Poslouchej,“ zašeptala. „Já tě pustím, ale nesmíš křičet.“ Holčička přikývla a Astrid ji pomalu, váhavě uvolnila ústa. Když viděla, že se nesnaží utéct, pustila ji.
Dítě tam stálo a třáslo se, muselo být v šoku.
Astrid si povzdechla a nechala se prostoupit Sílou. Hledala toho K'Nleortiana, ale nic nenašla. Věděla, že tento incident bude muset ohlásit, nenapadalo ji však, jak to udělat, aniž by prozradila svou identitu.
Rozepnula si bundu, už jí nebyla taková zima. Najednou jí svitlo.
Bunda! Podívala se na ni. Byla to normální zimní bunda…kousla se do rtu a narvala pod ni světelný meč; byl to malý jednostranný meč, ne ten velký, oboustranný, takže se do ní bez problémů vešel.
S trochou štěstí to nikdo nepozná. Vzala komlink a nastavila Shallyninu frekvenci. Major Tschel jí řekl, že Night Shade přistála na K'Nleortu a tak velká loď přece musí mít ošetřovnu…
Stent se procházel po paláci. Prošel Velkou chodbou a zamířil na verandu. Vzhlédl k temné noční obloze, na níž se třpytily tisíce hvězd.
Teprve teď si všiml, že na verandě není sám. Podle rudých očí usoudil, že tam byla Shallyn. „Llyn?“ řekl a přistoupil blíž.
„Ano, jsem to já,“ odpověděla mu Shallyn.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí.
„Přemýšlím. A ty?“
„To samé. O čem přemýšlíš?“
„O minulosti, o této misi, o budoucnosti… o všem možném.“ Odmlčela se. Ve svitu měsíce mu připadala tak krásná… Seděla na zábradlí a opírala se o sloup. Posadil se vedle ní a zadíval se jí do očí. „Já… nevěděl jsem, že jsi zpátky v Neznámých regionech. Myslel jsem, že jsi na Kainoru.“
„Z Kainoru jsem…odešla před osmi lety.“
„Proč?“ dotázal se Stent. „Vždyť jsi přece chtěla poznat galaxii.“
„Ano… byl to hloupý nápad. Ale hlavně jsem chtěla být s otcem. Jenže ten byl neustále na nějakém tažení, takže jsme se moc neviděli. A po jeho smrti,“ z jejího hlasu bylo patrné, že je jí to nepříjemné, „nastal chaos. Chvíli jsem žila na Kainoru, ale pak si jeden válečný lord usmyslel, že ze mě udělá vojevůdce.“ Sklopila zrak a povzdychla si. „Já nesouhlasila, ale on se rozhodl, že když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Znáš tábory pro nucené vzdělávání?“
„Samozřejmě.“ Zamračil se a v tom mu to došlo. „Ne! To neudělali!“
„Udělali,“ řekla trpce.
„Jak jsi se odtamtud dostala?“
„Ten válečný lord byl popraven a Pellaeon se stal novým nejvyšším velitelem flotily. Dozvěděl se o mně, rozhodl se, že to se mnou zkusí po dobrém a vzal mě na svůj hvězdný destruktor.“ Komukoliv jinému by připadala naprosto klidná, ale on věděl, že není. Bylo mu jí líto, nejraději by ji objal a byl jí oporou. „Divil jsem se, že se znáte,“ řekl nahlas. „Co se stalo? Nechal tě jít?“
„Na ten destruktor zaútočil další válečný lord a já utekla,“ řekla a pokrčila rameny.
Stent nadzdvihl obočí. „Útěk z hvězdného destruktoru?“
„Během bombardování bitvy tam byl takový zmatek, že si mě nikdo nevšiml.“ Poposedla si a podívala se dolů na město. „Nechtěla jsem už nikdy bojovat, ale pak jsem přišla sem a viděla ta… zvěrstva. Uvědomila jsem si, že díky svým schopnostem můžu Chissy ochránit a přidala jsem se k Obranné flotile. A když jsem stála na bojišti a viděla ty hrůzy…“ zatřásla sebou a vyhýbala se jeho pohledu. „Bylo to strašné.“ Podívala se na své ruce. „Jsem vrah. Chápeš to? Zabíjela jsem. A viděla jsem, jak zabíjejí ostatní. Já… nevím jak dál.“
Stent jí položil ruku na rameno. Neucukla, už to nebyla ta přísná velitelka Shade, byla zase jen dívka, které dělal před lety osobního strážce. „Ach, Llyn,“ zašeptal zdrobnělinu jejího jména. Věděl, že jí tak říkávali její rodiče a nejlepší přátelé. Objal ji a doufal, že tím zmírní její bolest. „Jsme vojáci,“ pověděl jí a vískal ji ve vlasech. „Musíme se s tím vyrovnat.“
„Ale jak?“ zašeptala. „Jak to dokázal můj otec? Jak to dokážeš ty?“
Stent si povzdechl. „Je to těžké… ale musíš to brát tak, že pokud by nebylo nás, ti vetřelci by pozabíjeli a zotročili náš lid, naše blízké a přátele. Musíš se na to dívat tak, že chráníš, ne zabíjíš.“ I pro něj to bylo těžké, ale věděl, že to jinak nejde. V Neznámých regionech se nebojovalo o peníze nebo majetek, ale o přežití. K Říši Ruky se přidal, aby zajistil, že jeho lid bude moci žít v míru, ne ve strachu. Proto se Llyn přidala k Chisské obranné flotile a díky svým schopnostem to dotáhla až na plukovníka. A pokud ještě nezapomněl insignie na uniformách Obranné flotily, byla u jednotek zvláštního nasazení.
„Děkuju,“ zašeptala Shallyn a odtáhla se od něj.
„Není zač, Llyn,“ odpověděl jí a rukou jí přejel po obličeji. Byli tak blízko u sebe…
Nevěděl, jestli se k ní přiblížil on první nebo naopak. Prostě jen cítil, jak se jejich rty navzájem dotkly a políbili se. Vychutnával si ten polibek, dlouhý, vášnivý polibek.
Jejich polibek. Toužil po něm od chvíle, co ji znovu uviděl. Podíval se jí do očí. Zářily jen slabě, jasně červená barva byla nahrazena nachovým odstínem. Také po něm toužila.
Druhý polibek byl ještě delší, než ten první. Ruka mu sjela z jejích křivek dolů na boky. Bylo to jako droga… oba se tomu poddali a bylo jim úplně jedno, jestli je někdo uvidí.
„Stente…“ zašeptala Shallyn.
„Llyn…“ řekl a znovu ji políbil, jenže v tom uslyšel pípnutí komlinku. Shallyn si povzdechla a vyklouzla z jeho objetí. „Ktah!“ zaklela a do očí se jí pomalu začala vracet rudý odstín. „Jestli to bude kapitán Sev'ier'imiro, tak ho nechám degradovat na vojína dřív, než stačí říct Vládnoucí rodina!“
„Mitth'shally'nuruodo,“ promluvila však klidně, bez jakéhokoliv náznaku emocí. Stent se neubránil úsměvu, zase z ní byla ta ledová královna.
„Tady je kapitán Ashen,“ ozvala se odpověď. „Promiňte, pokud jsem vás vzbudila. Má Night Shade ošetřovnu?“
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Stalo se vám něco?“
Stent začal pozorně naslouchat. Co se mohlo přihodit?
„Já jsem v pořádku, ale…“