Prolog

Stála v potemnělé místnosti a v ruce držela světelný meč, který v přítmí jasně zářil.
V místnosti panovalo napětí a strach. Kolem ní stáli vojáci, její kolegové a přátelé s pozvednutými zbraněmi a v tichosti očekávali příchod protivníka. Neustále se ozývaly dunivé nárazy, jak se nepřátelé snažili prorazit dveře. Většina přítomných si uvědomovala, že pravděpodobně zemřou, ale nehodlala se vzdát bez boje. Pozvedla meč a pevně stiskla chladnou rukojeť.
Náhle se dveře otevřely a rozpoutala se přestřelka…
Nepřátelé však měli přesilu a nebylo cesty úniku. Za davem protivníků se objevila nelidská bytost modré barvy pleti a vystřelila ze své zbraně. Nedalo se určit, jestli střílí na ni nebo na protivníky, protože se musela soustředit na boj s černě oděným nepřítelem, který se ji snažil zastřelit. Světelným mečem odrazila několik střel a rozťala ho ve dví. Z dálky slyšela hlas: Použij Sílu!
Zavřela oči a pak se obraz vytratil…

Astrid Ashen se s výkřikem probudila. Byla celá zpocená, těžce oddychovala a hleděla do temnoty své ložnice…
Když se vzpamatovala, pohlédla na budík a zjistila, že za hodinu bude „ráno“. Rozhodla se, že si dá sprchu, aby se probudila.
Použij Sílu? Co to mělo znamenat? Sílu prakticky nepoužívala již šestnáct let, od smrti svého mistra. Občas sice měla nějaké vize a předtuchy, ale jinak se Síly víceméně zřekla.
Z této vize bylo jasně patrné nebezpečí… mohlo to znamenat, že zemře? Nebo tato část zůstávala pro každého skryta? Nikdo z lidí, co znala, nedokázal předpovědět svou smrt… ani její mistr. Budoucnost je stále v pohybu, vzpomněla si na staré moudro, které slýchávala při výcviku. Možná jsem viděla budoucnost, ale tohle je přítomnost a nejlepší bude, když to pustím z hlavy.
Zhluboka se nadechla a vstala. Stále jí však vrtalo hlavou, proč v té vizi měla světelný meč… Tu zbraň také nedržela v ruce již šestnáct let. Je možné, že by se vrátila zpět na cestu Síly? Ne, už nikdy.
Vlezla do sprchy a za chvíli se všechny její starosti vytratily a vnímala jen příjemný déšť vody…