„Generále!“
Zavolání přišlo z průchodu vedoucího na můstek, až za šachtou pro posádku, kde stál generál Maximilian Veers, jednu ruku položenou na terminálu. Operátor k němu tázavě vzhlédl. Veers mu netrpělivě pokynul.
„Pokračujte.“
Operátor se otočil zpět k modré obrazovce. Veers zabubnoval prsty na kovovou skříň terminálu. Zavolání se ozvalo znovu. Ozvěna kroků na velitelské lávce.
„Generále Veersi?“
Operátor terminálu zadal poslední znak hlášení a prostým stisknutím tlačítka ho odeslal. Veers se pomalu narovnal a otočil se čelem k mladému důstojníkovi na lávce nad posádkovou šachtou. Důstojník stál prkenně, nervozitu vepsanou v každém rysu mladistvé tváře.
Veers na něj nějakou chvíli upřeně hleděl, chladnýma očima zaznamenávaje jeho hladkou bradu, olivově zelenou uniformu bez poskvrnky, křečovitou vzpřímenost, s jakou stál. Důstojníkovi zaškubalo ve tváři, polkl. Veers zamrkal.
„Ano, poručíku?“ řekl mírně.
Důstojník opět polkl a nenápadně si otřel dlaně o nohavice. Veersovi to neuniklo. Zpocené dlaně. Nikdy by si nepomyslel, že z něj jde takový strach. Jediným mužem, před kterým se jemu kdy potily dlaně, byl samotný lord Vader.
„Všechny hlídky dorazily, pane.“
Veers, mírně překvapený, lehce pozvedl obočí. „Našli jste je.“ Nebyla to otázka.
Důstojník krátce škubl hlavou nahoru a dolů. „Byl jenom jeden, pane.“
Veers povytáhl obočí ještě o milimetr výš. „Jenom jeden?“
„Ano, pane. V malé hlídkové lodi. Neuvěřitelně rychlé. Hlídka, která ho dopadla, se ještě teď diví, že se jim vůbec dařilo ho pronásledovat. Nejmodernější vybavení, pane, jestli víte, co myslím.“
„Opravdu?“ Veers se skoro usmál. Mladý důstojník, který si zřejmě z posledního zbytku sil dodal odvahy, už stál o poznání uvolněněji. „Dopravili jste loď do bezpečnostního skladu?“
„Ano, pane. Ten muž je v zadržovací cele ve vězeňském podlaží. Mám za to, že byste si ho přál vidět?“
Tentokrát se Veers skutečně usmál. Důstojník se mírně zavrtěl a na jeho chlapeckou tvář se vrátil ten úzkostný nervózní výraz; tvář dítěte, které ukradlo bonbón a čeká, že bude každým okamžikem odhaleno. Rok od roku jsou mladší, pomyslel si Veers.
„Ano, samozřejmě, poručíku,“ řekl nahlas. „Koneckonců je to můj úkol. Zajistěte, aby byl držen pod nejpřísnějším dohledem. Zdvojnásobte stráže.“
Poručík, poněkud zaskočen, zamrkal. „To je ta informace natolik cenná, pane?“
„To vás nemusí zajímat, poručíku,“ odsekl Veers. „Za chvíli půjdu dolů, abych se na něj podíval. Mějte ho pod dozorem.“
„Ano, pane.“
Důstojník odešel. Veers zůstal tam, kde byl, opíraje se jednou rukou o terminál. Jen jeden. Povstalci začínají být unáhlení.
„Generále? Budete potřebovat ještě něco?“
Pohlédl dolů. Operátor seděl připraven u svého terminálu, ruce mu nehybně visely nad klávesnicí. Veers otevřel ústa, pak je zase zavřel.
„Ne, už nic. Za chvíli se sem vrátím. Do té doby máte volno.“
„Ano, pane.“
Opustil posádkovou šachtu a po velitelské lávce zamířil k turbovýtahům, přičemž se krátce zastavil u stanoviště pro dálkovou komunikaci, aby poslal admirálu Jellersovi na Imperiální Centrum stručný vzkaz ohledně peněz, které dlužil. Služby imperiálního vybavení byly bezplatné; proč se tedy nevytáhnout hodností a nevyužít toho?
Vstoupil do turbovýtahu a zadal předvolbu do důstojnických ubikací. Paluba, kam ho turbovýtah zavezl, byla tichá a plná ozvěn, oslnivé nástěnné svítilny rozmístěné v pravidelných intervalech vrhaly napříč koridorem ostré stíny. Veers se zastavil ve své kajutě, urovnal si uniformu a před odchodem pohlédl na svůj odraz v zrcadle, aby se ujistil, že vypadá upraveně.
Tvář, která mu z hlubiny zrcadla pohled oplatila, byla mladá, ačkoli už ne tak mladá jako dřív. Zahalená stínem v měkkém tlumeném osvětlení kajuty, modré oči hluboko vsazené pod světlým obočím, bílá pleť lehce zohyzděná podlitinou utrpěnou při včerejším boxerském zápasu. Lícní kosti byly nevysoké, nicméně nos a ústa byly výrazné, panovačné. Nastavil zrcadlu levou tvář a koutkem přimhouřených očí mžoural na její odraz. Byla to vráska, co zahlédl?
Prsty si lehce pročísl vlasy, pak si na hlavu úhledně nasadil čerstvě vyžehlenou olivově zelenou čapku. Dveře se za ním zavřely a on vyrazil příliš jasně osvětlenou chodbou k turbovýtahu, a zmáčkl předvolbu do vězeňského podlaží s nejvyšším stupněm zabezpečení. Když z turbovýtahu vystoupil, strážní sedící u bezpečnostních terminálů se zatvářili, jako by se jim ulevilo, že ho vidí. Jeden z nich obešel řadu terminálů a vystoupil dopředu. „Díky bohu že jste tady, pane.“
„To je tak těžké ho zvládnout?“
Důstojníkovi se podařilo vypadat lehce zmateně a rozpačitě zároveň. „Ach, to ne, generále, právě naopak. Je tam klid jako v hrobě, pane.“ Polkl a zatvářil se poněkud zahanbeně nad svým neúmyslným špatným vtipem. „Totiž – klid, jako je tam vzadu obvykle. Ale... stráže mají takový malý problém. Říkají, že nesnesou pohled na něj. Říkají, že –“ důstojník se zarazil a tvářil se, jako by mu to bylo velice nepříjemné.
„Říkají že co?“ pobídl ho Veers.
„No, pane,“ řekl důstojník, „říkají, že jim nahání husí kůži.“
Veers se nad tím rozesmál na celé kolo, zatímco důstojník stál kousek od něj a roztržitě si žmoulal lem tuniky uniformy. Ostatní strážní v monitorovacím středisku po něm chvíli vrhali kradmé pohledy, pak se opět vrátili ke své práci.
„Proč,“ řekl Veers, když se konečně přestal smát, „mi to připadá tak neuvěřitelně směšné, kapitáne?“
„Vím, že to zní poněkud nevojensky, pane, ale ‚směšným‘ bych to zrovna nenazval. Jsou to zkušení imperiální vojáci, a ještě nikdy jsem neslyšel, že by vojáka něco vyvedlo z míry.“
„Dobrá,“ řekl Veers. Luskl prsty do stínů a pokynul. Předstoupili dva imperiální stormtroopeři, maskovaní bílo-černou anonymitou, a mlčky se postavili do pozoru po jeho boku. „Tak se půjdeme na toho husí kůži nahánějícího vězně podívat, kapitáne.“
Prošli přes kontrolní stanoviště do jednoho z koridorů vybíhajících z centra; podrážky jejich bot zvonily o mřížovanou kovovou podlahu. Systém chodeb připomínající labyrint se vinul napříč věznicí v absolutně nepředvídatelných směrech. Už po třetím odbočení byl Veers naprosto dezorientovaný, ale bezpečnostní důstojník je sebevědomě vedl dál. U některých dveří od cel stáli na stráži vojáci, kteří procházejícího Veerse zdravili kývnutím hlavy. Neobtěžoval se jim odpovídat.
Dveře, u kterých se důstojník nakonec zastavil, vedly pouze do další z mnoha zabezpečených cel; blasteruvzorné, z masivního šedého kovu, s bezpečnostním světlem zeleně blikajícím. Tuto celu však hlídali čtyři vojáci namísto obvyklých dvou, a okolí prostupovala stísněná atmosféra. Veers se mírně zamračil. Něco tu nehrálo.
Jeden z vojáků předstoupil před něj. „Generále Veersi,“ řekl hlasem, jemuž reproduktor zabudovaný v přilbě dodával kovové zabarvení. „Vězeň je vám k dispozici.“
„Děkuji vám,“ všiml si jeho hodnostního nárameníku, „veliteli. Vyřídím to s ním.“ Chystal se pozvednout ruku, aby poslal oba stormtroopery před sebou, pak se zarazil a opět ji spustil. „Otevřete celu.“
„Nebylo by lepší, kdyby –“
Veers zavrtěl hlavou. „Nebudu žádné stráže potřebovat. O nic se nepokusí.“ Bezpečnostní důstojník se nadechl k protestu. Veers ho gestem ruky zadržel. „Za chvíli budu venku. Kapitáne, vy počkejte tady, než budu hotov. Pochybuji, že by se mi samotnému podařilo najít cestu zpátky k turbovýtahu.“
„Ano, pane.“
Velitel se otočil k blikající kódové klávesnici za sebou a naťukal na ni sérii čísel. Dveře se otevřely a Veers vešel dovnitř.
Cela byla tmavá a tichá, temnotou pronikalo pouze tlumené kouřové červené světlo. Veers zamrkal, potom se zaměřil na nehybnou hroudu překrytou hadrem v jednom černém rohu. Přistoupil blíž a zastavil se.
„Vstávej!“ poručil hrubě.
Hrouda se zavrtěla a proměnila se v přikrývku, která sklouzla dolů, odhalujíc tak rozcuchanou mužskou hlavu. Muž zamrkal; nevypadal ani mladý, ani starý, tmavé vlasy měl mastné a rozcuchané, v černých očích tvrdý pohled. Veerse jemně zamrazilo. S vypětím vůle to potlačil.
„Zvedej se,“ vyštěkl.
Muž se pomalu postavil na nohy, vrávoravě stanul bosými chodidly na kovové podlaze v potrhané košili a kalhotách, přikrývku ochranářsky přitisknutou k sobě.
„Jak dlouho jsi prodával tajné imperiální informace povstalcům?“ domáhal se Veers.
Muž zavrtěl hlavou; oči se mu v červeném světle temně leskly, byl ve střehu tak, jako je ve střehu zvíře zahnané do kouta.
„Jak dlouho?“ Veers nezvýšil hlas, ale jeho pohled ztvrdl. Konečně ten muž promluvil.
„Dva roky,“ odpověděl jakoby s velkým přemáháním, jeho hlas byl tichý a vzdorovitý. Veers se zamračil. Něco kolem něj... Otevřel ústa, ale pak si to rozmyslel.
„Takhle nás tedy objevili,“ řekl. „Na Korfu a Regale a Corellii. To byla tvoje práce.“
Muž pokojně zamrkal, hledě na Veerse těma zvláštníma očima.
„Víš, jaký trest tě čeká za to, cos udělal?“
„Smrt.“ To slovo, pronesené tím tichým hlasem, znělo takřka vítaně. Veers opět pocítil ten záchvěv, to zamrazení. Zatlačil ten pocit do pozadí.
„Ano,“ řekl Veers. „Smrt. A jelikož už nemáš co ztratit mimo to, cos už ztratil, prozraď mi jména svých kompliců.“
Muž mlčel.
„Čeká tě smrt,“ řekl Veers trpělivě, jako kdyby promlouval k malému dítěti. „Nemáš žádnou pověst, která by mohla utrpět, žádné přátele, které by sis mohl odcizit. Tak mluv.“
Muž stále mlčel, v očích upřených na Veerse teď měl takřka obviňující pohled. Aniž by spustil oči z jeho tváře, Veers potichu přesunul ruku dolů, potom jediným prudkým pohybem přitiskl k mužovu hrdlu šokovou čepel.
„Mluv,“ řekl.
„Ne.“
Stáli tam takhle několik dlouhých minut a na jejich obličejích se perlil pot, třebaže vzduch v cele byl studený. Muž mlčenlivý a vzdorovitý, Veers ledově klidný a nehybný. Konečně, pohybem takřka násilným, Veers odtrhl šokovou čepel a zasunul ji zpět do pouzdra na boku.
„K čertu s tebou,“ řekl tiše. Zůstal stát, upíraje na toho muže pohled. Ten pocit mrazivé povědomosti v jeho mysli stále sílil.
„Známe... známe se?“ řekl nakonec.
„Ne,“ řekl ten muž lehce pobaveným tónem, pohled v jeho očích tvrdší než kdy předtím ostře kontrastující s tónem jeho hlasu. „Nemyslím, že jsme kdy měli tu čest se potkat, generále.“
Veers neodpověděl, rázně se otočil a vyšel z cely ven. Když se vynořil, vojáci se postavili do pozoru, ale on jim zabrán v temných myšlenkách nevěnoval pozornost.
„Generále?“ oslovil ho bezpečnostní důstojník.
„Jdeme,“ řekl Veers příkřeji, než zamýšlel, a důstojník po něm vrhl ostrý pohled; otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase bez hlesu zavřel.
„Generále,“ ozval se za ním jeden z vojáků.
„Co je?“
„Málem bych zapomněl, pane.“ Veers se otočil a uviděl, jak mu voják něco podává. „Vězně jsme prohledali a našli jsme tohle. Tu máte.“
Předměty se vysypaly do jeho nastavených dlaní. Probíral se jimi rukama. Malý blaster si dal za svůj opasek na zbraně. Zapalovač. Nějaké bezcenné imperiální oběživo. Malá černá knížečka.
Zamračil se, ohmatávaje knížečku prsty. Znovu ho zalil ten mrazivý povědomý pocit. Přiložil prst na sponu, pak se zarazil. Ruka se mu mírně třásla, a on s jistým úsilím sponu rozepnul a knížečku otevřel.
Jak tušil, byla plná holofotografií. Prolistoval se jí až na konec, každou fotografii přelétl pohledem, jako by se na ně bál podívat. Nebylo jich mnoho. Necítil nic, jen nekonečnou pustou prázdnotu, když ji začal prolistovávat znovu, ačkoliv nevěděl, proč to dělá. Zaplavil ho nával zlosti a bezmoci a najednou sevřel jednu ruku v pěst a udeřil jí do kovové přepážky, odvraceje přitom pohled.
„Generále!“ vyjekl voják polekaně. Veers ho mávnutím ruky odbyl a pokynul bezpečnostnímu důstojníkovi, aby pokračoval dál.
Zdálo se to jako celá věčnost, než se opět vynořili na čerstvější vzduch monitorovacího střediska. Veers nastoupil do turbovýtahu, rozjel se přímo do důstojnických ubikací, do šera své kajuty. Dveře se za ním potichu zavřely a on přešel k palandě, znovu tu knížečku vytáhl, ale neotevřel ji. Po tom počátečním šoku ho stále jímala mírná závrať.
Přejel prstem po sponě a jemně ji rozepnul. Zůstal sedět a znovu se zahleděl na první holofotografii, ohmatávaje jedním prstem černou kůži, ve které byla knížečka vázaná.
Byl to hologram mladého muže, s plavými vlasy stylizovanými v úhledném účesu, zeširoka se usmívající z místa a času dávno minulých. Byl oblečený v prosté bílé košili s rozepnutým límečkem a formálních šortkách corellianského střihu barvy khaki; i z hologramu se zdál vyzařovat kouzlo osobnosti, eleganci, darebácký šarm. Veers seděl bez hnutí, nepřítomně na ten obrázek hleděl, a jeho mysl už nebyla otupělá, zato však až příliš pálila vzpomínkami. Tenhle obrázek už dávno neměl, zahodil ho spolu s ostatními památkami na střední školu, když nastoupil na caridskou akademii. Znovu zaostřil na hologram. Tak mladý, přemítal. Vypadal tak mladý, když mu bylo osmnáct.
Pohledem přelétl další dvě holofotografie: první zachycovala opět jeho v uniformě akademie, ta druhá chlapce, kterého neznal. U té další se však opět zarazil, a při pohledu na ni ho zaplavil příval vzpomínek až příliš hořkosladkých. Žena, vlastně ještě dívka, s ostýchavým úsměvem, stojící na pozadí tmavého listnatého porostu a mající na sobě červené šaty z nějakého hebkého sametového materiálu. Její tvář nebyla nijak oslnivě krásná, ale byla tak skutečná a plná života, že málem vztáhl ruku, aby se jí dotkl. Mělas být moje, pomyslel si, když svými prsty jemně hladil její holografickou tvář. Dvořil se jí tři roky, dřív než se vůbec seznámila s Kalem. Pak mu řekla, že si musí mezi nimi vybrat. A když se rozhodl vstoupit na akademii, vybrala si Kala.
Vzpomínky mu vyvstaly před očima jako stíny z minulosti. Potřásl hlavou, zavřel knížečku a odhodil ji na postel, pak se zvedl a přešel k malému stolku v rohu. Z neuspořádané hromady hlášení, datakaret a osobních věcí vylovil sklenici, ale po láhvi nesáhl, místo toho stál s hlavou skloněnou a přemítal, Co jsem to udělal?
Položil sklenici zpátky a opustil kajutu a zbytek odpoledne strávil na můstku, kde přijímal a plnil rozkazy od admirála Pietta. Piett po něm vrhal divné pohledy a jednou se u něj zastavil, aby se zeptal, co se stalo. Veers jen zavrtěl hlavou a mávl nad tím rukou a řekl, že to nic není, že ho jen bolí hlava. Po službě se vrátil do své kajuty a v rychlosti se osprchoval, pak si lehl v uniformě na postel a asi hodinu civěl do stropu a pokoušel se usnout. Nakonec vstal, odešel z kajuty a znovu nastoupil do turbovýtahu, kterým se opět rozjel do vězeňského podlaží. Bezpečnostní důstojník konající noční službu vyplašeně vzhlédl.
„Generále Veersi!“
Veers vyrazil vpřed do chodby. „Odveďte mě k vězni, kterého jste dnes zadrželi.“
Důstojník se zamračil. „Ale pane, je pozdě, a standardní doba pro výslech vězňů už minula. Neměl byste raději –“
„Řekl jsem odveďte mě k němu!“ vyštěkl Veers.
Důstojník zbledl. „Ano, pane.“
Cesta tam byla klikatá jako vždy, ale u cely samotné stáli nyní na stráži jen dva vojáci.
„Vpusťte generála dovnitř,“ řekl důstojník spěšně bez úvodu. Voják, spatřivší výraz na Veersově tváři, rychle vyťukal kód.
„Děkuji,“ řekl Veers a vkročil dovnitř.
Cela byla tmavá a studená, jak si ji pamatoval. „Kale,“ zašeptal. „Vzbuď se.“
„Nespal jsem,“ ozval se hlas, který teď už poznával. „Čekal jsem, až se vrátíš.“
Přikrývka opět sklouzla dolů a muž se posadil, bedlivě Veerse pozoroval, svými rysy se stále tolik lišil od toho chlapce, kterého si Veers pamatoval, ale teď už mu byl dostatečně povědomý. „Dnes odpoledne jsem si jednu chvíli myslel, že to vážně uděláš.“
„To já taky,“ řekl Veers. Dlaně měl zpocené. Otřel si je o nohavice. „Nepoznal jsem tě. Lhals mi. Proč? Mohls mi to říct a ušetřit mi námahu.“
„Říct co? Moji totožnost, nebo jména mých ‚kompliců‘?“
„Obojí.“
Muž se slabě usmál. „Nestál jsem o tvůj soucit. Co se kompliců týče, žádní nejsou. Pracuju teď sám. Toho posledního zabila před třemi dny jedna z vašich hlídek ve Vnějším okraji.“
Veers mlčel, věděl, že to, na co se chtěl zeptat, není to, co chtěl skutečně vědět. Ale stejně mu to vyklouzlo. „Jak se má Dara?“
Přes tvář toho druhého přelétl stín. „Ona... zemřela, Maxi.“
Veerse znovu přepadl ten pocit otupění. „Nebesa,“ vydechl. „Kdy?“
„Před čtyřmi lety. Náš frachťák havaroval.“ Muž drahnou chvíli mlčel. „Překvapuje mě, že sis vůbec vzpomněl se na ni zeptat.“
„Jak –“ Veers se nevěřícně zasmál; byl to ale nucený smích. „Jak to myslíš?“
„Dara to vždycky věděla. To o tobě. Že ti nezáleželo na nikom jiném než na sobě. Ty a ten tvůj svět, kam nikdo nemohl proniknout, dokonce ani ona ne, bez ohledu na to, jak moc se snažila. Proto tě nechala, to nevíš?“
Veers na něj ohromeně civěl a krev mu ztuhla v žilách. „Mýlíš se,“ řekl, a slova se mu v hrdle zadrhávala. „Opustila mě, protože jsem si vybral akademii. Sama mi to řekla.“
Ten druhý zavrtěl hlavou. „Ne, Maxi. Bylo v tom víc. Řekla, že spatřila odvrácenou stránku tvé povahy. Řekla, že ti vždycky šlo v prvé řadě jenom o sebe, žes chtěl víc pozornosti a slávy, než bys dokázal zvládnout. Žes byl tak zaslepený, že bys nikdy neuvěřil, že sis v téhle válce vybral tu špatnou stranu. Nejdřív jsem ji neposlouchal. Ale za tu dobu jsem už zažil, čeho jsou imperiálové schopní, a obávám se, že s ní musím souhlasit. A dnes odpoledne jsem poznal, že ses stal jedním z nich.“
„Zavři zobák!“ Veers vehementně zasyčel a výhrůžně k němu vykročil. Obličej a krk mu i v tom chladu doslova hořely a jeho ruce se třásly. „Lžeš! Myslíš si, že nevím, žes ji chtěl taky? Vím, kde je moje místo. Jediná správná strana v této válce je Impérium, a k té straně jsem se přidal. Podívej se na sebe!“ Prudkým gestem ukázal na jeho potrhané šaty, na rozcuchané vlasy a dvoudenní strniště. „Ty nemáš to nejmenší právo mluvit o zaslepenosti.“
„Věř si čemu chceš,“ ten druhý lehce pokrčil rameny. „Vím, že tě nezměním. Stejně jako to věděla Dara. Ale ona je mrtvá, a tebe jsem neviděl už dvacet let. Nic už nezmění to, co se stalo. Můžeš změnit jen budoucnost.“
Veers se zhluboka přerývaně nadechl. „Kale –“
Muž zvedl ruku. „Ne. Nic mi nenabízej. Nechci to slyšet.“
„Jsem generál. Můžu tě osvobodit legálně. Stačí mé slovo, a budeš volný. Žádný útěk z vězení – budu postupovat podle zákona a můžeš být svobodný člověk.“
Ten druhý se mírně pousmál. „Mám za sebou dlouhou cestu, a jsem unavený. Nic, co bys mohl udělat, mi svobodu nevrátí, ne takovou svobodu, jakou bych si přál. Nech mě být, Maxi.“ Náhle jeho tvář ochabla, jako by byl velmi vyčerpaný. „Pro lásku boží, nech mě být.“
„Já –“ Veers natáhl ruku, váhavě, krátce se dotkl jeho rukávu, zpříma pohlédl do těch temných očí. Potom se otočil na patě a vyšel z cely ven.
Zjistil, že důstojník už odešel, ale nějak se mu podařilo najít bez nehody cestu zpátky. Monitorovací středisko se zdálo být příliš jasně prosvětlené, skoro až výsměšně veselé. Službu konající důstojník zachmuřeně vzhlédl od rozsvícené obrazovky.
„Vyřídil jste všechno, co jste potřeboval, generále?“
„Ano,“ řekl Veers a pohlédl na něj s výrazem mírného pobavení a opovržení. „Ano, poručíku. Děkuji vám.“
Důstojník zasalutoval a Veers mu pozdrav oplatil, potom stiskl tlačítko otevírající dveře turbovýtahu a nastoupil. Neohlížel se.